Gérard de Nerval
Gérard de Nerval : Díl 1-2

1930 | Nakladatelství Rudolf Škeřík

Předmluva – Procházky a vzpomínky – Poesie – Dcery ohně: Sylvie, Oktávie – Sen a život: Aurelia – Výbor z korespondence

Poesii vybral a přeložil Vilém Závada; prosy přeložil a doslov napsal Jaroslav Zaorálek; předmluva A. Dumas.

Výbor z korespondence byl dělán podle Marsanova vydání . Dopisy milostné jsem… do něho zařadil všechny, přes to že úryvky z nich jsou otištěny v Aurelii. J. Marsan o nich v úvodu k citovanému vydání Nervalovy korespondence praví: „Neuznávám mínění V. Sardoua, který je přesvědčen, že jsou to dopisy, které Nerval opravdu posílal Jenny Colonové. Nejedna podrobnost v nich dokazuje, že nebyly psány této herečce; ostatně stačí podívat se na jejich rukopis, psaný pravidelně na veliké listy, abychom poznali, že to není řada různých dopisů, nýbrž — v dopisové formě — jakýsi románek nebo, chcete-li, důvěrný deník. A tento deník zasluhuje, aby byl zachován: shledáváme se v něm s celou básníkovou duší, s jeho duší prostou a bolestnou.“ Nezáleží na tom, má-li pravdu Sardou nebo Marsan: Nerval svůj život snil a své sny prožíval, takže tyto dopisy, i když snad nebyly milované ženě poslány, jistě se nijak neliší od dopisů, které jí Nerval opravdu posílal.

Z ostatní korespondence jsem vybral několik dopisů, které Nerval psal za své nemoci nebo krátce po ní a v nichž je skutečnost promíšena se snem stejně jako v Aurelii a v celém Nervalově díle. Dopis paní Dumasové je psán v listopadu 1841, kdy byl Nerval propuštěn z nemocnice, v níž byl léčen z prvního záchvatu své duševní choroby. Dva dopisy otci, doktoru Labrunieovi, a první dopis doktoru Blancheovi jsou z roku 1853, kdy byl Nerval internován v Passy v sanatoriu dra Blanche po druhé. Druhý dopis doktoru Blancheovi je psán z Německa, kam Nerval odjel hned po propuštění ze sanatoria na jaře r. 1854. Dopis Ars. Houssayeovi nelze časově zařadit, protože je bez data. Poslední dopis, adresovaný paní de Solms, zařazuji do výboru, protože je tak karakteristický pro Nervalovu pověstnou dobrotivost a také pro jeho poetické vnímání skutečnosti.

J. Z.

Na frontispisu portrét autora podle medaillonu Seigneurova z r. 1831.

Kromě vyd. na papíře Antik vyšlo 50 výt. na holandském papíře Van Gelder čísl. I-L a 300 výt. na domácím Simili japanu čísl. 1-300. Předmluva – Procházky a vzpomínky – Poesie – Dcery ohně: Sylvie, Oktávie – Sen a život: Aurelia – Výbor z korespondence

Poesii vybral a přeložil Vilém Závada; prosy přeložil a doslov napsal Jar…oslav Zaorálek; předmluva A. Dumas.

Výbor z korespondence byl dělán podle Marsanova vydání . Dopisy milostné jsem do něho zařadil všechny, přes to že úryvky z nich jsou otištěny v Aurelii. J. Marsan o nich v úvodu k citovanému vydání Nervalovy korespondence praví: „Neuznávám mínění V. Sardoua, který je přesvědčen, že jsou to dopisy, které Nerval opravdu posílal Jenny Colonové. Nejedna podrobnost v nich dokazuje, že nebyly psány této herečce; ostatně stačí podívat se na jejich rukopis, psaný pravidelně na veliké listy, abychom poznali, že to není řada různých dopisů, nýbrž — v dopisové formě — jakýsi románek nebo, chcete-li, důvěrný deník. A tento deník zasluhuje, aby byl zachován: shledáváme se v něm s celou básníkovou duší, s jeho duší prostou a bolestnou.“ Nezáleží na tom, má-li pravdu Sardou nebo Marsan: Nerval svůj život snil a své sny prožíval, takže tyto dopisy, i když snad nebyly milované ženě poslány, jistě se nijak neliší od dopisů, které jí Nerval opravdu posílal.

Z ostatní korespondence jsem vybral několik dopisů, které Nerval psal za své nemoci nebo krátce po ní a v nichž je skutečnost promíšena se snem stejně jako v Aurelii a v celém Nervalově díle. Dopis paní Dumasové je psán v listopadu 1841, kdy byl Nerval propuštěn z nemocnice, v níž byl léčen z prvního záchvatu své duševní choroby. Dva dopisy otci, doktoru Labrunieovi, a první dopis doktoru Blancheovi jsou z roku 1853, kdy byl Nerval internován v Passy v sanatoriu dra Blanche po druhé. Druhý dopis doktoru Blancheovi je psán z Německa, kam Nerval odjel hned po propuštění ze sanatoria na jaře r. 1854. Dopis Ars. Houssayeovi nelze časově zařadit, protože je bez data. Poslední dopis, adresovaný paní de Solms, zařazuji do výboru, protože je tak karakteristický pro Nervalovu pověstnou dobrotivost a také pro jeho poetické vnímání skutečnosti.

J. Z.

Na frontispisu portrét autora podle medaillonu Seigneurova z r. 1831.

Kromě vyd. na papíře Antik vyšlo 50 výt. na holandském papíře Van Gelder čísl. I-L a 300 výt. na domácím Simili japanu čísl. 1-300.

Obsažené svazky:

Gérard de Nerval 1930 Díl I (237 s.)
Gérard de Nerval 1930 Díl II (302, 2)

Stav

Dobrý

pár stránek volně

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý, pár stránek volně
Vazba:	pevná, převazba
Počet stran:	237 + 302
Jazyk:	česky
Ilustrátor:	Jan Nový
Editor:	Vilém Závada
Překladatel:	Vilém Závada, Jaroslav Zaorálek
Edice:	6, 7. svazek ed. 6, 7. svazek ed. Prokletí básníci
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	3. 9. 2026 14:41
Číslo položky:	1902463

O autorovi

Gérard de Nerval

Gérard de Nerval, vlastním jménem Gérard Labrunie , byl francouzský romantický básník, prozaik, dramatik a divadelní kritik. Velká část jeho díla vznikla v období, kdy se pohyboval na hranici šílenství, kdy u něj došlo k tomu, co nazval „přelitím snu do života skutečného“. Z tohoto stavu čerpá i jeho vrcholná práce Aurélie nebo sbírka sonetů Chiméry, pro kterou je také považován za předchůdce symbolismu. Obdiv si získal u autorů jako byl Baudelaire, či později surrealisté. Narodil se v Paříži, roku 1808. Jeho otec byl vojenským lékařem a krátce po narození syna byl povolán do služeb francouzské armády, aby sloužil v Německu a Rakousku. Jeho manželka se ho rozhodla na vojenské tažení následovat, a tak byl Gérard z rodného města poslán do Mortefontaine a vychován prastrýcem, bratrem své babičky. V malebném valoiském kraji, plném hlubokých lesů a romantických zámků, prožil bezstarostné dětství, což se odrazilo i v jeho díle. Později, obzvlášť po roce 1846, se tam často a rád vracel. V roce 1814 si pro něj otec přijel a odvezl si jej do Paříže, kde Gérard začal navštěvovat Lycée Charlemagne. K jeho spolužákům patřil také Théophile Gautier, který se stal jeho celoživotním přítelem. Zajímal se o antickou a středověkou literaturu, o Danta, Rabelaise, Ronsarda, také o francouzskou klasiku, mezi jinými Diderota, Rousseaua, Senancoura a Balzaca. Velmi ho zajímaly okultní a esoterické spisy z antiky i novověku, z Orientu i Západu. Spolu s tím se také věnoval cizím jazykům, především němčině, která se mu stala bránou k německé kultuře, tak významné v celém jeho životě. Básně začal psát už ve velmi raném věku, první veřejné uznání mu ale přinesl překlad Goethova Fausta vydaný v roce 1827, který i samotný Goethe ve svém rozhovoru s Eckermannem 3. ledna 1830 ohodnotil slovy chvály, ačkoli verše byly většinou překládány prózou. Části překladu byly v roce 1828 Hectorem Berliozem zhudebněny. Byl přítel...

Více od autora

Komentáře ke knize