Gérard de Nerval
Markýz de Fayolle

1997 | Nakladatelství Aurora

Původní nedokončená verze historického románu Markýz de Fayolle sama o sobě znamená v Nervalově díle závorku a vyvolává otázky. Předně: nelze ji – až na několik výjimek – poměřovat s proslulými Nervalovými texty a tématy. Uveďme hned, o jaké nápadnější výjimky jde. Georges vyčítá slečně de Fayolle, že nesplnila slib v…ěčné lásky, následuje retrospektivní vzpomínka: jednou se na statku oba převlékli do svatebních šatů, takže vypadali jako novomanželé. Obdobná vzpomínka, kouzelný i trýznivý obraz, účinkuje také v Dcerách ohně – vzkříšení minulosti, skrze něž minulost náhle proniká do přítomnosti. Jiná analogie se týká použití barev a jejích evokačních účinků v Nervalových prózách. V Markýzi de Fayolle vypravěče okouzluje i rozesmutňuje pohled na zašlé obrazy mladých žen z minulých časů. Při té příležitosti zmiňuje zelené oči, matně bílé čelo, zlatavé vlasy. V Nervalových dílech bývají základními barvami červená – barva rána a večera; zelená – mj. barva přírody, plodnosti, znovunalezeného mládí; a zlatá – heraldický symbol lásky a víry. Nerval však vnímá všechny možnosti barev; upřednostňuje odstíny, nuance, irizace, jimiž neustále sugeruje také něco jiného než popisované objekty.

Román Markýz de Fayolle vycházel na pokračování v deníku Le Temps od 1. března do 16. května 1849, kdy bylo pokračování přerušeno. Byly to politicky rozjitřené časy a lze se domnívat, že román o někdejších bojích republikánů s monarchistickými vzbouřenci měl stranit prvním, což by v podání spisovatele, který věřil v republiku z roku 1848, příliš neudivovalo. Někteří nervalovští badatelé se pokoušejí toto spisovatelovo netypické dílo, jehož zanechané stránky by autor pro případné knižní vydání nepochybně důkladně přepracoval tak jako jiné své prózy, zdůvodnit i ospravedlnit. Nacházejí a podtrhují v něm situace a epizody, které románové torzo spojují se světem Nervalova díla. Nicméně převažují otazníky. Je to jediný spisovatelův přiznaný pokus o román, navíc román historický. V celku jeho díla působí cizorodě. Autor na něm pracuje v době, kdy píše pro divadlo a soustřeďuje se na kompozici Cesty do Orientu. Rokem 1849 počíná období Nervalových nejvýznamnějších děl.

Z doslovu Zdeňka Hrbaty Původní nedokončená verze historického románu Markýz de Fayolle sama o sobě znamená v Nervalově díle závorku a vyvolává otázky. Předně: nelze ji – až na několik výjimek – poměřovat s proslulými Nerva…lovými texty a tématy. Uveďme hned, o jaké nápadnější výjimky jde. Georges vyčítá slečně de Fayolle, že nesplnila slib věčné lásky, následuje retrospektivní vzpomínka: jednou se na statku oba převlékli do svatebních šatů, takže vypadali jako novomanželé. Obdobná vzpomínka, kouzelný i trýznivý obraz, účinkuje také v Dcerách ohně – vzkříšení minulosti, skrze něž minulost náhle proniká do přítomnosti. Jiná analogie se týká použití barev a jejích evokačních účinků v Nervalových prózách. V Markýzi de Fayolle vypravěče okouzluje i rozesmutňuje pohled na zašlé obrazy mladých žen z minulých časů. Při té příležitosti zmiňuje zelené oči, matně bílé čelo, zlatavé vlasy. V Nervalových dílech bývají základními barvami červená – barva rána a večera; zelená – mj. barva přírody, plodnosti, znovunalezeného mládí; a zlatá – heraldický symbol lásky a víry. Nerval však vnímá všechny možnosti barev; upřednostňuje odstíny, nuance, irizace, jimiž neustále sugeruje také něco jiného než popisované objekty.

Román Markýz de Fayolle vycházel na pokračování v deníku Le Temps od 1. března do 16. května 1849, kdy bylo pokračování přerušeno. Byly to politicky rozjitřené časy a lze se domnívat, že román o někdejších bojích republikánů s monarchistickými vzbouřenci měl stranit prvním, což by v podání spisovatele, který věřil v republiku z roku 1848, příliš neudivovalo. Někteří nervalovští badatelé se pokoušejí toto spisovatelovo netypické dílo, jehož zanechané stránky by autor pro případné knižní vydání nepochybně důkladně přepracoval tak jako jiné své prózy, zdůvodnit i ospravedlnit. Nacházejí a podtrhují v něm situace a epizody, které románové torzo spojují se světem Nervalova díla. Nicméně převažují otazníky. Je to jediný spisovatelův přiznaný pokus o román, navíc román historický. V celku jeho díla působí cizorodě. Autor na něm pracuje v době, kdy píše pro divadlo a soustřeďuje se na kompozici Cesty do Orientu. Rokem 1849 počíná období Nervalových nejvýznamnějších děl.

Z doslovu Zdeňka Hrbaty

Objednávky po 18. 12. 2025 již pravděpodobně nebudou doručeny do Vánoc.

Stav

Dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	brožovaná
Počet stran:	268
Jazyk:	česky
ISBN10:	8085974304
ISBN:	9788085974300
Překladatel:	Eva Musilová
Edice:	18. svazek ed. 18. svazek ed. Edice světových autorů
Vydání:	Vyd. 1
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	26. 4. 2022 12:45
Číslo položky:	321611

O autorovi

Gérard de Nerval

Gérard de Nerval, vlastním jménem Gérard Labrunie , byl francouzský romantický básník, prozaik, dramatik a divadelní kritik. Velká část jeho díla vznikla v období, kdy se pohyboval na hranici šílenství, kdy u něj došlo k tomu, co nazval „přelitím snu do života skutečného“. Z tohoto stavu čerpá i jeho vrcholná práce Aurélie nebo sbírka sonetů Chiméry, pro kterou je také považován za předchůdce symbolismu. Obdiv si získal u autorů jako byl Baudelaire, či později surrealisté. Narodil se v Paříži, roku 1808. Jeho otec byl vojenským lékařem a krátce po narození syna byl povolán do služeb francouzské armády, aby sloužil v Německu a Rakousku. Jeho manželka se ho rozhodla na vojenské tažení následovat, a tak byl Gérard z rodného města poslán do Mortefontaine a vychován prastrýcem, bratrem své babičky. V malebném valoiském kraji, plném hlubokých lesů a romantických zámků, prožil bezstarostné dětství, což se odrazilo i v jeho díle. Později, obzvlášť po roce 1846, se tam často a rád vracel. V roce 1814 si pro něj otec přijel a odvezl si jej do Paříže, kde Gérard začal navštěvovat Lycée Charlemagne. K jeho spolužákům patřil také Théophile Gautier, který se stal jeho celoživotním přítelem. Zajímal se o antickou a středověkou literaturu, o Danta, Rabelaise, Ronsarda, také o francouzskou klasiku, mezi jinými Diderota, Rousseaua, Senancoura a Balzaca. Velmi ho zajímaly okultní a esoterické spisy z antiky i novověku, z Orientu i Západu. Spolu s tím se také věnoval cizím jazykům, především němčině, která se mu stala bránou k německé kultuře, tak významné v celém jeho životě. Básně začal psát už ve velmi raném věku, první veřejné uznání mu ale přinesl překlad Goethova Fausta vydaný v roce 1827, který i samotný Goethe ve svém rozhovoru s Eckermannem 3. ledna 1830 ohodnotil slovy chvály, ačkoli verše byly většinou překládány prózou. Části překladu byly v roce 1828 Hectorem Berliozem zhudebněny. Byl přítel...

Více od autora