961–1020 z 155054 Autoři
Věra Faltová (54)
Věra Faltová byla česká malířka a ilustrátorka. Byla známá jako ilustrátorka komiksů pro časopisy Ohníček a Čtyřlístek. a další.
Více od autora
Marika Gombitová (25)
Marika Gombitová je známý slovenský písničkář a bývalý člen skupiny Modus. Její kariéra začala koncem 70. let a rychle se stala jednou z nejpopulárnějších a nejvlivnějších umělkyň v Československu. Hudba Gombitové se vyznačuje výrazným hlasem, emotivním projevem a zapojením různých hudebních stylů, včetně popu, rocku a později i prvků elektronické hudby. V průběhu let vydala řadu alb, která upevnila její postavení přední osobnosti slovenské hudební scény.
Více od autora
Marcel Stecker (45)
Marcel Stecker byl český malíř, ilustrátor, grafik a pedagog. Marcel Stecker ukončil roku 1951 pod vedením profesora Františka Tichého Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Od roku 1954 pracoval jako vedoucí výtvarník v propagačním podniku Merkur, ilustroval knihy různých nakladatelství a také dětské časopisy . Byl činný též v oboru užité grafiky a kresleného filmu. V letech 1975–1981 přednášel dějiny umění na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy. Vystavoval na mnoha domácích i zahraničních výstavách.
Více od autora
Karel Šiktanc (50)
Karel Šiktanc je český básník, textař a scenárista. Působil také jako novinář a překladatel. Vystudoval učitelský ústav. Následné studium Vysoké školy pedagogické nedokončil, jelikož dal přednost žurnalistické praxi. Novinářskou práci začal v Mladé frontě. V jeho tvorbě se silně projevil zážitek z vyhlazení Lidic - sousední vesnice, kde měl mnoho kamarádů. Jeho počátky byly velmi ovlivněny komunistickou ideologií. Od roku 1950 byl redaktorem Československého rozhlasu, kde pracoval až do roku 1960. Působil v časopise Květen, spoluredigoval Almanach Květen a Hlubší než smrt. V letech 1961–1971 byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. Za normalizace upadl v nemilost a musel opustit své zaměstnání. Publikoval v samizdatu a v cizině, vystřídal několik zaměstnání . V roce 1989 obdržel cenu Jaroslava Seiferta a v roce 2000 cenu Českého literárního fondu. Za sbírku Šarlat získal Státní cenu za literaturu. Společná kniha s Oldřichem Králem Tři nadání se stala knihou roku 1999 dle ankety Lidových novin. Sbírka Zimoviště získala cenu Magnesia Litera pro nejlepší básnickou knihu roku 2004. V roce 2010 jej prezident vyznamenal medailí Za zásluhy. Básnickou tvorbu Karla Šiktance souborně vydalo nakladatelství Karolinum v letech 2001–2004: Překlady ruské poezie: J. A. Jevtušenka, B. L. Pasternaka, B. Sluckého
Více od autora
Josef Svátek (47)
Josef Svátek byl český novinář, kulturní historik a spisovatel, zejména historických románů. Svátek sice vystudoval reálné gymnázium v Ječné a následně roku 1858 České vysoké učení technické v Praze, ale pak se věnoval žurnalistice a historii. Byl vrstevníkem májovců a v mládí se přátelil s Adolfem Heydukem. Působil v redakci Pražských novin a Pražského deníku, psal také pro Prager Zeitung. Ve svých dílech zpracovával výsledky svého bádání v málo známých, nebo těžko přístupných archivech. Jeho prózy, týkající se zejména mocenské sítě jezuitů v Evropě a v Čechách, stavovského povstání a pobělohorských represí i revoluce v roce 1848, sympatizují s nekatolíky, vynikají množstvím historických a kulturních detailů a bohatým i fantastickým dějem. Ve srovnání s nejvýznamnějšími českými autory historických próz, Václavem Benešem Třebízským, Aloisem Jiráskem a Zikmundem Wintrem, náleží Josefu Svátkovi v tomto žánru druhořadé místo. Byl ovšem schopen též autorství odborných historických prací, některých dodnes využívaných, kdy navázal i na dílo zaneprázdněného profesora Antonína Rezka . Josef Svátek zemřel 9. prosince roku 1897 v Praze. Byl ženat s Antonií, rozenou Pechawetzovou pocházející z Prahy, se kterou se oženil 6. září 1860 a měl osm dětí, narozených v letech 1859–1870. Manželka Antonie Svátková, roz. Pechawetzová, zemřela 21. prosince 1871. Podruhé se Josef Svátek oženil s Antonií Pohlovou z Rychnova nad Kněžnou 21. října 1873. Měli jedinou dceru Klementinu, narozenou 23. listopadu 1877, která zemřela 26. listopadu 1877. Josef Svátek napsal několik svazků do pokračování Zapovy Česko-moravské kroniky:
Více od autora
Jiří Pelán (47)
JIŘÍ PELÁN , v letech 1968–1973 vystudoval francouzštinu, italštinu a srovnávací literaturu na FF UK. Poté pracoval v nakladatelství Odeon jako redaktor, v letech 1990–1991 jako šéfredaktor, od roku 1991 přednáší italskou literaturu na FF UK. Přeložil řadu textů z italštiny a francouzštiny.
Více od autora
Jaroslava Pechová (62)
Jaroslava Pechová je česká spisovatelka a publicistka, píšící především pohádky pro děti a hrníčkové kuchařky. Vydala ale také sbírky lyrické poezie, např. Olomouc magická a Praha láskyplná, nebo opakovaně vydávanou vzpomínku na spisovatele Otu Pavla Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla. Žila postupně v Rakovníku, Olomouci a poté se přestěhovala do Prahy. Spolupracovala s Českým rozhlasem a jako novinářka i spisovatelka získala řadu ocenění, mj. Cenu Miloslava Švandrlíka.
Více od autora
Ivan Mládek (30)
Ivan Mládek je český hráč na banjo a kazoo, zpěvák, bavič, textař, skladatel, komik, kreslíř, humorista a autor deskových her. Narodil se roku 1942 v Praze. Vyrůstal v úřednické rodině v Holešovicích. Jeho otec Bohuslav Mládek byl právníkem. Ivan Mládek absolvoval střední průmyslovou školu strojní a poté Vysokou školu ekonomickou. Na VŠE byl mimo jiné i spolužákem Václava Klause. Od roku 1966 veřejně vystupoval s různými soubory z oblasti jazzu a country music . Na přelomu let 1967-68 byl ve Francii, kde se živil hraním na banjo a balalajku v ruských kabaretech. Po půl roce se vrátil do Československa a od počátku 70. let 20. století vystupoval s vlastní kapelou Banjo Band, kde hraje na tenorové banjo a zpívá. Je autorem více než 400 písní, píše humoristické povídky, recesistické pohádky a scénáře, kreslí humorné obrazy a vtipy. Televizním divákům je znám jako moderátor a spoluautor zábavných pořadů Čundrcountry show a Country estráda. Televizní stanice TV Barrandov vysílala jeho sitcomy Cyranův ostrov, Cyranův poloostrov a Noha 22. Před parlamentními volbami ČR v roce 2013 veřejně podpořil Stranu svobodných občanů, podle něj je to vhodná alternativa pro zklamané pravicové voliče. Dlouhodobě se také netají svým monarchistickým smýšlením, které formuloval mimo jiné ve své glose Díky bezvládí blíže k monarchii pro internetové noviny Neviditelný pes roku 2007. V rozhovoru ke 100. výročí vzniku republiky v roce 2018 uvedl, že rozpad Rakouska-Uherska a zánik monarchie byla chyba a vznik československé republiky byl spíše v zájmu vítězných mocností než československého lidu, neboť za císaře Karla I. spěla monarchie k federalizaci a větší svobodě. Poprvé se oženil v roce 1969 s Evou Mládkovou, se kterou má syna Štěpána , který je advokátem. Některé z písní Ivana Mládka se staly velmi známými a populárními, a to i v blízkém zahraničí. Mezi jeho známé hity patří ...
Více od autora
Alois Bejblík (36)
Alois Bejblík byl český anglista, překladatel a teatrolog. Odmaturoval v roce 1945 na gymnáziu v Praze, poté studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy anglistiku, bohemistiku a srovnávací literaturu. Po roce 1950 krátce vyučoval matematiku a tělocvik na gymnáziu v České Lípě, poté pracoval ve Státním ústavu důchodového zabezpečení. V roce 1960 zastupoval Československo v Mezinárodním úřadu práce v Ženevě. V roce 1967 strávil rok jako stipendista v Cambridge. Od roku 1970 se věnoval zejména literatuře. Od roku 1983 vyučoval na DAMU. V roce 1987 se stal dramaturgem Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Zemřel v roce 1990 na následky autonehody. Překládal z angličtiny, francouzštiny a italštiny. Překládal alžbětinskou renesanční poezii, dramata a prózu. Spolupracoval na edici Alžbětinské divadlo.
Více od autora
Zdeněk Pluhař (50)
Zdeněk Pluhař byl český spisovatel, typický představitel socialistického realismu. Vystudoval reálku v Brně, poté se roku 1937 stal stavebním inženýrem. Za druhé světové války byl vězněn nejprve v Brně, poté v Terezíně a nakonec na Pankráci. Po válce pracoval jako stavbyvedoucí, poté se v roce 1952 stal konstruktérem. Od roku 1956 působil jako spisovatel z povolání. V letech 1975–80 byl dramaturgem Filmového studia Barrandov. V roce 1982 získal titul národní umělec.
Více od autora
Zdeněk Adla (37)
Zdeněk Adla, vlastním jménem Zdeněk Dlouhý , byl český spisovatel, novinář, knižní grafik a ilustrátor. Zdeněk Adla se narodil v roce 1910 a pocházel z rodiny košíkáře. Měšťanskou školu navštěvoval v Kostelci nad Labem. Od roku 1925 se v Praze učil písmomalířem. O tři roky později začal studovat na střední Státní grafické školue v Praze, jež ale nedokončil, aby se mohl věnovat politice a novinářství. Od roku 1929 pracoval jako organizační tajemník sekretariátu Komunistického svazu mládeže pro Pražský kraj, od roku 1931 do rozpuštění svazu zastával funkci v agitpropu, tj. byl agitačním pracovníkem propagace. Ve 30. letech pracoval jako grafik pro KSČ, navrhoval plakáty, obálky brožur a ilustrace knih K. Boreckého. Vlastním nákladem vydával básnické sbírky mladých komunistů . Roku 1934 nastoupil jako reklamní grafik do obchodního domu Teta. Hned počátkem druhé světové války roku 1939 byl zatčen a do roku 1945 vězněn v Dachau a Buchenwaldu. I zde vedl skupinu mladých komunistů Bohema. Po osvobození se věnoval mnohostranné novinářské práci. Pracoval v sekretariátu ÚV KSČ a založil časopis Hlas osvobozených. Od června 1945 byl redaktorem a po roce 1948 až do roku 1951 i šéfredaktorem časopisu Svět sovětů. Roku 1949 se oženil se spisovatelkou Věrou Adlovou rozenou Studenou. V letech 1952–1955 působil jako dopisovatel ČTK v Moskvě. Po návratu se nejprve stal zástupcem šéfredaktora časopisu Květy a přispíval do mnoha dalších periodik . Mezi lety 1962 a 1970 zastával místo šéfredaktora časopisu Mateřídouška. Roku 1967 založil časopis Sluníčko, který poté ještě dva roky redigoval. V letech 1961–1962 a od roku 1971 až do své smrti se věnoval literatuře pro děti a mládež jako spisovatel z povolání. Roku 1963 se svou ženou Věrou Adlovou a B. Foltýnem uspořádal učebnici Čítanka pro 5. ročník ...
Více od autora
Yvetta Simonová (47)
Yvetta Simonová je známá česká zpěvačka, která významně ovlivnila hudební scénu ve své zemi. Narodila se 2. května 1928, na hudební dráhu se vydala v poválečných letech a rychle se stala jednou z vůdčích osobností české populární hudby. Její kariéra trvá již několik desetiletí, během nichž vydala řadu alb a singlů a zaujala posluchače svým osobitým hlasem a emotivním vystupováním.
Více od autora
Ruth Rendell (52)
Ruth Rendellová, rozená Grasemannová, někdy tvořící též pod pseudonymem Barbara Vineová byla anglická spisovatelka, autorka detektivních románů. Její knihy byly přeloženy do více než dvaceti jazyků, víc jak dvacet jich bylo zfilmováno. První román vydala roku 1964 pod názvem Smrt má jméno Doon . Již zde se objevil její nejslavnější detektiv Reginald Wexford, který je hlavním hrdinou zhruba třetiny jejích knih. Do detektivního žánru vnesla sociální i psychologický rozměr, zvláště do svých thrillerů a knih psaných pod jménem Vineová. V roce 1997 byla uvedena do šlechtického stavu.
Více od autora
Ľubomír Feldek (59)
Ľubomír Feldek je slovenský básník, prozaik, dramatik a překladatel a manžel spisovatelky Oľgy Feldekové. Pochází z úřednické rodiny, vzdělání získával v Senici, v Žilině, kde v roce 1954 i maturoval. Po skončení střední školy studoval na Vysoké škole pedagogické v Bratislavě slovenský jazyk a literaturu. Už během studií začal pracovat jako redaktor ve vydavatelství Mladé letá, odkud musel v říjnu 1958 odejít v souvislosti s politickou perzekucí otce a zároveň mu na jeden rok zabránili uzavřít vysokoškolské studium státní zkouškou . V letech 1960–1961 pracoval jako redaktor závodního časopisu v Nižné na Oravě. V letech 1961–1973 byl spisovatelem ve svobodném povolání a v letech 1973–1986 vedoucím redaktorem oddělení původní a překladové poezie a současně dramaturgem divadla Nová scéna v Bratislavě. V roce 1989 protestoval proti uvěznění Václava Havla, podepsal politický manifest Několik vět a v listopadu se podílel na založení hnutí Veřejnost proti násilí. Od roku 1990 byl vedoucím redaktorem kulturní přílohy Ahoj, Evropa občasníku Veřejnost. V současnosti žije v Praze a Bratislavě První básně uveřejňoval ještě během studií na střední škole ve školním časopise Mladý průkopník. Jeho tvorba je inspirována českým poetismem, zejména poezií Vítězslava Nezvala. Poezii píše "pro všech pět smyslů", staví ji na neobvyklé citlivosti vnímání světa, zdůrazněné citovosti, konkrétnosti, obraznosti, fantazijnosti, intimnosti. V jeho poezii dominuje zejména metaforický princip. Kromě vlastní tvorby se věnoval i překladům z moderní světové poezie A klasických dramatických děl . Dále překládal díla takových autorů jako jsou: Rabíndranáth Thákur, Karel Jaromír Erben, Ján Kollár, Johann Wolfgang Goethe, Heinrich Heine, Alexandr Sergejevič Puškin, Arthur Rimbaud, Vítězslav Nezval, Stefanov, Antonyč, Lautréamont, Ma...
Více od autora
Ladislav Klíma (44)
Ladislav Klíma byl český prozaik, dramatik a básník, ale především filosof. Narodil se v Domažlicích v rodině vyučeného mlynáře, který se však místo tohoto povolání živil jako úředník v advokátní kanceláři. Klíma, od mládí zaujatý filosofií, chodil až do roku 1895 na místní gymnázium, ale v lednu toho roku byl vyloučen za hanlivý výrok o habsburské monarchii Přestoupil tedy na gymnázium do chorvatského Záhřebu, ale ani to nedokončil a roku 1904 odjel do Prahy, kde se usadil, vedl samotářský život a začal přispívat do časopisů, např. v letech 1919–21 do Tribuny a v roce 1925 do Práva lidu. Kritizoval pozitivismus a pohrdal univerzitním akademismem. Protože neměl občanské povolání, žil jednak z dědictví po příbuzných, jednak z drobných příspěvků od přátel, mezi něž patřil i básník Otokar Březina. Jeho filosofie se zakládala na solipsismu a egodeismu společně s voluntarismem a ludibrionismem . Ze světových filosofů byl ovlivněn zejména Georgem Berkeleym , Arthurem Schopenhauerem a Friedrichem Nietzschem. Od promýšlení jejich myšlenek dospěl až k přesvědčení o absolutní bezcennosti logiky, což znamenalo absolutní primát osvobozeného subjektu, jenž se tak stává svrchovaným – všemohoucím božstvem. Toto božstvo není určováno žádnou pravdou, ale naopak samo určuje, co je a co není pravda. Tímto božským subjektem se pak cítil být sám Klíma. Myslet Boha a být Bohem, to je nejvlastnější centrum Klímovy filosofie. Stav, kdy se vciťuje do pozice Boha pojmenovává egodeismus nebo deoesence . Svět pak vypadá jako nevinná hříčka jeho absolutní vůle, odtud pramení tzv. ludibrionismus, neb je známo, že si hraje (lu...
Více od autora
Josef Pospíšil (29)
Narozen 17.2.1869 ve Středoklukách, zemřel 31.3.1936 v Plzni. PhDr., středoškolský profesor, historické publikace z Třeboňska a Slezska, spis z oboru astronomie.
Více od autora
Jiří Kahoun (53)
Jiří Kahoun byl český spisovatel, autor mnoha knížek pro děti. Mimo jiné autor Příběhů včelích medvídků. Po maturitě na Střední průmyslové škole pro umělecké zpracování kovů a kamenů v Turnově a vojenské službě prošel řadou zaměstnání: byl traktoristou, aranžérem, kameníkem, výtvarníkem, pálil dřevěné uhlí, pracoval jako stavební dělník i technický redaktor. Obrázky beze slov uveřejňoval v různých novinách a časopisech: Ahoj, Československý loutkář, Československá fotografie, Dikobraz, Květy, Mateřídouška, Mladá fronta DNES, Obrana lidu, Pionýr, Repertoár malé scény, Rudé právo, Svobodné slovo, Týdeník Československé televize, Vlasta, Voják. Podílel se na společných výstavách berounských výtvarníků a měl několik výstav samostatných. Město Beroun vydalo reprodukce jeho kreseb jako pohlednice, ilustroval dvě své knihy. Podle jeho námětů a scénářů byly natočeny televizní večerníčkové seriály: první řada Příhod včelích medvídků a sedm dílů Toronto Tom, kocour z Ameriky . Příhody včelích medvídků vyšly i na zvukových nosičích . V Krátkém filmu Praha natočila Šarlota Zahrádková-Filcíková podle pohádek z knihy Pískací kornoutek animované filmy, např. Had je mašinka , Hroší maminka je tatínek .
Více od autora
Jan Patočka (55)
Jan Patočka byl jeden z nejvýznamnějších českých filosofů 20. století. Zabýval se fenomenologií, filosofií dějin, filosofickým dílem J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, českou literaturou, uměním a kulturou. Patočkovo dílo a jeho osobnost výrazně ovlivnily soudobé české myšlení, zejména v kruzích nezávislé inteligence a disentu 60. až 80. let. Byl jedním z prvních mluvčích Charty 77. K jeho početným žákům patří mj. V. Bělohradský, V. Borecký, T. Halík, L. Hejdánek, P. Kouba, D. Kroupa, L. Menzel, J. Michálek, J. Němec, Z. Neubauer, R. Palouš, M. Petříček, Z. Pinc, Petr Rezek, J. Sokol a mnoho dalších. Narodil se jako třetí ze čtyř synů klasického filologa a středoškolského pedagoga Josefa Patočky a zpěvačky Františky, rozené Procházkové. Dva z jeho bratří se také stali vysokoškolskými profesory. Jeho otec choval velkou úctu k Masarykovi a Hostinskému, za jejichž žáka se považoval. Po maturitě na vinohradském reálném gymnáziu v Praze se roku 1925 zapsal ke studiu slovanské filologie, romanistiky a filosofie na Filozofické fakultě UK. V roce 1928 při studijním pobytu v Paříži se poprvé setkal s Edmundem Husserlem. 31. června roku 1931 promoval z filozofie disertační prací Pojem evidence a jeho význam pro noetiku u J. B. Kozáka a stal se jeho asistentem. Vedlejší rigorózní zkoušku složil z estetikyJako stipendista Humboldtovy nadace v roce 1933 studoval u Husserla a Martina Heideggera ve Freiburgu fenomenologii a navázal celoživotní přátelství s Husserlovým asistentem Eugenem Finkem. Podílel se na založení Cercle philosophique de Prague, stal se jeho českým sekretářem a v roce 1936 se habilitoval prací Přirozený svět jako filosofický problém, která ovlivnila české filosofické prostředí na mnoho let. Od roku 1937 byl redaktorem časopisu Česká mysl, spoluorganizoval Husserlovy přednášky v Praze a po jeho smrti se přičinil o záchranu jeho pozůstalosti. Po uzavření českých vysokých škol v roce 1...
Více od autora
Jan Dvořák (52)
Doc. PhDr. Jan Dvořák je český prozaik, editor, nakladatel, redaktor, filmový teoretik a literární kritik. Jan Dvořák se narodil v rodině učitele a klavíristky. Blízkým přítelem rodiny byl malíř Otakar Kubín – Coubine. Korespodence mezi rodiči a tímto česko – francouzským umělcem využil Dvořák k napsání románu Odvrácená strana obrazu. Za 2. světové války žil Jan Dvořák v Kolíně, do základní školy chodil v Praze. Po ukončení Střední průmyslové školy grafické, na které maturoval v roce 1957, vystudoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté nastoupil jako redaktor do Východočeského nakladatelství v Hradci Králové, do roku 1970 byl jeho šéfredaktorem, v letech 1990 – 92 ředitelem. Jan Dvořák externě pracoval jako dramaturg a vysokoškolský učitel. Od roku 1992 vyučoval český jazyk a literaturu na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, od roku 1994 , byl vedoucím Ústavu českého jazyka a literatury téže fakulty.
Více od autora
Ivo Šmoldas (38)
Ivo Šmoldas je český básník, nakladatelský redaktor, kulturní publicista, scenárista, moderátor a překladatel. Po absolutoriu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pracoval v nakladatelství Český spisovatel jako nakladatelský redaktor a manažer. Poté krátce působil v nakladatelství Columbus, později spoluzaložil soukromé vydavatelství Apsida. V současné době pracuje jako umělec na volné noze, věnuje se především překladům z angličtiny, příležitostně též ze slovenštiny. Spolupracuje s Českou televizí, kde připravuje pořad o knihách Knižní svět, v České televizi také nepravidelně působí jako moderátor pořadů s kulturní tematikou. Pravidelně spolupracuje na glosování aktuálních Témat dne pro Rádio Impuls. Na Dvojce Českého rozhlasu uvádí vlastní talkshow Lenoška Iva Šmoldase. Do širšího povědomí diváků se dostává spíše jako moderátor. Poprvé se takto projevil ve studiu pro pořad Dementi v kolektivu okolo kameramana Ondřeje Procházky a režiséra Jiřího Věrčáka.
Více od autora
Eva Klimentová (63)
Narozena 16. 7. 1962 v Moskvě. Překladatelka z angličiny a ruštiny. Redaktorka.
Více od autora
Edith Piaf (56)
Edith Piaf , narozená jako Édith Giovanna Gassion 19. prosince 1915 v Paříži, je jednou z nejslavnějších francouzských zpěvaček všech dob. Její hudební kariéra začala ve 30. letech 20. století, kdy byla objevena při zpívání na pařížských ulicích. Piaf si díky svému silnému hlasu a emotivnímu projevu rychle získala slávu a proslavila se svými baladami o lásce, ztrátě a smutku. Její charakteristická píseň "La Vie en Rose", vydaná v roce 1947, se stala trvalým mezinárodním hitem a je dodnes široce uznávaná.
Více od autora
Alexandra Pflimpflová (44)
Narozena 9. 5. 1948. Redaktorka, novinářka, editorka, překladatelka z francouzštiny.
Více od autora
Zdeněk Urbánek (44)
Narozen 12. 10. 1917 v Praze, zemřel 12. 6. 2008 tamtéž. Redaktor, překladatel z angličtiny, básník, spisovatel.
Více od autora
Petra Soukupová (50)
Petra Soukupová je česká spisovatelka a scenáristka, laureátka literárních cen Magnesia Litera 2010 v kategorii Kniha roku za prózu Zmizet a Ceny Jiřího Ortena 2008 pro mladé literáty za knihu K moři. K povídce „Na krátko“ vytvořila scénář, za nějž v roce 2009 obdržela 3. místo v soutěži Cena Sazky za nerealizovaný scénář. Tímto scénářem absolvovala obory scenáristika a dramaturgie na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. K povídce Na krátko vytvořila scénář, za nějž v roce 2009 obdržela 3. místo v soutěži Cena Sazky za nerealizovaný scénář. Kniha K moři se stala předlohou pro napsání scénáře, za který obdržela nejvyšší ocenění ve 2. ročníku soutěže scenáristů Nadace Barrandov & RWE. Scénář plánovala pod stejným názvem natočit Karin Babinská, k realizaci však nedošlo. Za triptych Zmizet byla vedle zisku Magnesie Litery také nominována na Cenu Josefa Škvoreckého. Litera výrazně zvýšila poptávku po knize, zatímco před jejím oceněním se prodalo kolem 2500 výtisků knihy, do konce srpna 2010 už to bylo 9776 výtisků a na začátku roku 2011 12 000 výtisků. V roce 2012 vyšla kniha Zmizet v polštině. Román Věci, na které nastal čas byl vydán v roce 2020 z již publikovaných povídek, které autorka upravila, rozšířila o zcela nové texty a vše propojila do románového příběhu. V letech 2008–2010 působila v televizi jako scenáristka seriálu Comeback, s Tomášem Baldýnským psala i seriál Kosmo. Od roku 2011 pracuje jako dramaturgyně seriálu Ulice. Její knihy vyšly v Bosně a Hercegovině, Albánii, Bulharsku, Chorvatsku, Itálii, Maďarsku, Makedonii, Srbsku, Polsku, Slovinsku a ve Vietnamu. Kromě toho postupně vycházejí v audiální formě ve vydavatelství OneHot BOOk. V lednu 2013 se jí a Tomáši Baldýnskému narodila dcera Marla.
Více od autora
Pavel Bojar (51)
Pavel Bojar, vlastním jménem Karel Krejčík , byl český spisovatel, prozaik, básník, překladatel z ruštiny, publicista, romanopisec. Narodil se v roce 1919 do rodiny textilního dělníka a po úspěšné maturitě ve Strakonicích začal studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy češtinu a francouzštinu. V listopadu 1939 však byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Roku 1940 byl propuštěn a pracoval jako pomocná vědecká síla v České akademii věd. Od roku 1940 byl Pavel Bojar zapojen do studentského hnutí odporu, ve kterém byl velmi aktivní. Roku 1943 pracoval jako úředník Reality, sdružení českých podnikatelů, zároveň pracoval jako překladatel a knižní recenzent. V roce 1945 se Pavel Bojar oženil s Olgou Bojarovou , s níž v letech 1945 – 1961 spolupracoval na překladech z ruštiny . V letech 1946 – 1947 působil jako šéfredaktor nakladatelství Svoboda a v letech 1949-1951 byl vedoucím tajemníkem Svazu čs. spisovatelů. V letech 1945-1949 a opět 1969-1971 byl pracovníkem ÚV KSČ a v letech 1951 - 1956 se živil jako spisovatel z povolání. Od roku 1956 do roku 1962 byl Pavel Bojar šéfredaktorem časopisu Květy, v roce 1962 odešel pracovat do tiskového odboru ministra zemědělství a v letech 1966–1967 byl vedoucím redaktorem nakladatelství Svoboda. Roku 1965 se podruhé oženil s Marií roz. Knausovou , s níž pak v 80. letech společně psali i překládali. V letech 1971–1976 působil jako velvyslanec v Brazílii, 1976–1979 byl zaměstnán na federálním ministerstvu zahraničních věcí. Roku 1980 odešel do důchodu a žil pak v Družci u Kladna. Pavel Bojar zemřel 16. 11. 1999 v Praze ve věku 80 let. Pavel Bojar publikoval v různých časopisech a a novinách . Pavel Bojar je autorem lyrických sbírek, povídek a románů, veršů a prózy pro dět...
Více od autora
Neil Gaiman (73)
Neil Richard MacKinnon Gaiman je britský spisovatel se zaměřením na sci-fi a fantasy. Gaimanova rodina, byť to byli rodilí Britové, má polsko-židovské kořeny. Pradědeček Neila Gaimana emigroval z Antverp a jeho dědeček se konečně usadil ve městě Portsmouth. Gaimanovi rodiče inklinovali k scientologii, sám Gaiman ovšem toto přesvědčení nevyznává. Neil Gaiman prý uměl číst už ve čtyřech letech a byl vášnivým čtenářem. První kniha, kterou kdy četl, byl Pán prstenů ze školní knihovny . K sedmým narozeninám dostal sérii Letopisy Narnie. Jinou jeho oblíbenou četbou v dětství byla Alenka v říši divů. V roce 1983 se Gaimanovi a jeho partnerce Mary McGrath narodil první syn Michael. V březnu 1985 se Gaiman s Mary oženil a v tom samém roce se jim narodila dcera Holly . Tehdy začal novinář Gaiman psát své první povídky. Gaiman s rodinou opustil Británii a v roce 1992 se usadili v Minneapolis. S Mary se nakonec rozvedl. V červnu 2009 oficiálně potvrdil svůj vztah se zpěvačkou The Dresden Dolls Amandou Palmer a 3. ledna 2011 se s ní oženil. Na počest tohoto aktu přijal do svého jména "MacKinnon" Slávu si získal scénáři ke komiksům Sandman, který vypráví příběhy členů rodiny Věčných , hlavně osud Oneira, jinak též Morfea, pána říše snů. První díl se jmenuje Preludia a nokturna, druhý Domeček pro panenky. V roce 1996 napsal scénář k televiznímu seriálu Nikdykde a stejnojmennou knihu vycházející ze seriálu. Nikdykde je příběh jednoho vcelku obyčejného obyvatele Londýna, který pomůže dívce, kterou najde zraněnou na ulici, následkem čehož ztratí svůj stávající život, když se propadne do Podlondýna, světa zvláštních bytostí a tak trochu i kouzel. S Terrym Pratchettem napsal román z žánru humorné fantasy Dobrá znamení, příběh o zrození Antikrista a blížícím se Armageddonu, aktivně sabotovaném andělem Aziraf...
Více od autora
Josef Paukert (38)
Josef Paukert byl český malíř a grafik. Narodil se v Praze jako jediné dítě Johany Hájkové. V letech 1934–1939 absolvoval na Českém vysokém učení technickém ateliér prof. Oldřicha Blažíčka . Po studiích se věnoval výuce kresby na gymnáziu a později už výhradně ilustraci . Dlouhodobě pak působil jako redakční grafik časopisu Čtyřlístek. Byl členem skupiny Českého fondu výtvarných umění . Jeho manželkou se stala spisovatelka Ludmila Vaňková. Dílo je ve své oficiální rovině očividně zatíženo dobovými ideologickými konotacemi, které vyplývají z dobové oficiální tvorby. Jeho soukromé dílo není příliš známo. V rámci knižních ilustrací převažují náměty pro děti, poměrně vysoce je zastoupena portrétní tvorba a krajinomalba. Výrazovým prostředkem je výhradně tuš a akvarel, přičemž kresba nese dva základní výrazy; jedná se buď o velmi precizní jemnou šrafuru nebo o expresivní tvoření tvaru pomocí lavírování a ostrých kontrastů světla a stínu . Kromě knižních ilustrací se věnoval plakátové tvorbě, také je autorem poštovních známek, nebo např. loga někdejšího Svazu spisovatelů.
Více od autora
Jiří Čihař (33)
Jiří Čihař byl český přírodovědec, zoolog, popularizátor, spisovatel, fotograf a překladatel. Dvounásobný držitel ocenění Českého literárního fondu, autor vědeckých a odborných publikací a přírodovědné populárně-naučné literatury. Narodil se v rodině ministerského rady JUDr. Jaromíra Čihaře a Jiřiny Čihařové, rozené Srncové, a měl sestru Evu. Navštěvoval obecnou školu Na Hladkově v Praze 4, později Akademické gymnázium v Praze Na Příkopě, poté Obchodní akademii v Děčíně a v Praze-Karlíně. Po maturitě v roce 1949 vystudoval na Karlově univerzitě v Praze Přírodovědeckou fakultu. Po studiích pracoval v letech 1955–1965 ve Státním rybářství v Praze, od roku 1966 v Univerzitní knihovně jako knihovník a biolog. Odborně zakotvil až v Národním muzeu v Praze, kde v letech 1966–1990 působil v zoologickém oddělení . Výzkumy prováděl zejména v České republice s důrazem na pražské okolí, Šumavu, Krkonoše, ale také na Slovensku . Cestoval pracovně a opakovaně na Balkán, Apeninský poloostrov, Nový Zéland a do Austrálie. Byl dvakrát ženatý, z těchto manželství měl dvě děti, Janu a Martina . Jiří Čihař je autorem asi patnácti populárně-naučných monografií o rybách, obojživelnících a plazech, z nichž byla řada přeložena do anglického, německého a francouzského jazyka. Dále napsal kolem 150 prací vědeckých, odborných a populárně-naučných, participoval na encyklopediích, je autorem cestopisu a fantasy povídek. Překládal z němčiny, především přírodovědeckou literaturu.
Více od autora
František Uher (68)
František Uher byl český právník. Pracoval jako advokátní koncipient a počátkem 60. let 19. století zasedal jako poslanec českého zemského sněmu; postupně se však musel veškeré činnosti vzdát pro nezvladatelný alkoholismus. Žil potom v Praze jako žebrák a zemřel v nemocnici, kam ho přivezli z ulice v beznadějném stavu. Jeho životní příběh inspiroval tvůrce kabaretního představení , dvou povídek , zpěvohry a dvou filmů , všechny s názvem Batalion; Uher je v nich líčen ve zromantizovaném pojetí jako advokát chudých, kterého svedla na scestí nevěra manželky a jenž složil píseň o vlastním smutném osudu. Základní životopisné údaje se v historických zdrojích různí. Například Ottův slovník naučný uvádí „* kolem 1830“. Podle Ignáta Herrmanna, který nahlédl do matriky doktorů na pražské právnické fakultě, se měl narodit roku 1828 ve Waltersdorfu v Čechách; zakrátko se mu ale podařilo získat křestní list s datem 23. prosince 1825 v obci Bystřec. Spisovatel Josef Hais Týnecký, který se Uhrově památce věnoval ve 20. a 30. letech 20. století, zjistil vcelku správný údaj — 23. prosince 1825 ve Valteřicích u Lanškrouna, ale zjevně ho zmýlilo, že obec Waltersdorf má český název Bystřec . Definitivně správný údaj, potvrzený i místní matrikou narozených, tedy je, že se František Uher narodil 23. prosince 1825 v obci Bystřec, čp. 230, jako syn sedláka — „familianta“. Studoval na gymnáziích ve Svatém Jiří a v Bratislavě, pak filosofii v Litomyšli a práva nejprve v Olomouci, nakonec v Praze. Diplomovou práci obhájil 18. června 1856 a promován byl 21. června téhož roku. Začátkem 60. let pracoval jako advokátní koncipient postupně v několika kancelářích a pravděpodobně si občas — nelegálně — přivydělával poskytováním právních služeb . Samostatným advokátem se však nikdy nestal...
Více od autora
František Alexander Elstner (41)
František Alexander Elstner byl československý motoristický cestovatel, skaut, novinář a spisovatel. F. A. Elstner se narodil 11. dubna 1902 na pražském předměstí Královských Vinohradech. V roce 1913 vstoupil do tehdy relativně mladého a velmi rychle se rozvíjejícího skautského hnutí. Po dokončení obecné školy studoval reálné gymnázium, z nějž byl posléze vyloučen. Ne však kvůli prospěchu, ale pro svou touhu po dobrodružství, která jej v sedmnácti letech zavedla jako člena protityfové brigády Mezinárodního červeného kříže na Podkarpatskou Rus. Po návratu byl na pokyn ministerstva školství opět přijat jako vzorný žák, školu dokončil a studoval práva. Následně si udělal nástavbu pro učitele, aby měl o prázdninách volno na ostatní aktivity, cestování, skautské tábory. Práva byla snem jeho otce, Elstner sám uváděl, že by nikdy netrávil život v advokátní kanceláři nebo u soudu. Ve skautském hnutí byl velmi aktivní, v roce 1922 se účastnil jako první Čechoslovák v Gilwell Parku u Londýna jednoho z prvních Wood Badge kurzů . Absolvoval praktickou část na místě, celý kurs však nedokončil, protože v průběhu následujícího roku nepředložil závěrečnou písemnou práci. I tak nasbíral velké množství podnětů pro československý skauting a již o rok později z popudu náčelníka A. B. Svojsíka zorganizoval českou obdobu Wood Badge kurzů, první lesní školu. Vedení těchto kurzů se věnoval i v dalších letech; v roce 1925 se stal zpravodajem Svazu skautů pro lesní školy. Během několika let se stal Frank, jak byl kamarády nazýván, jednou z důležitých osobností českého skautingu, ostatně na toto téma publikoval také několik knih, převážně příruček týkajících se uzlování, lasování a práce s bičem. Kromě skautingu se mladého Františka velmi záhy chopily i další dvě vášně – motorismus a psaní. Od roku 1918 přispíval do časopisu Motor Revue, podílel se na založ...
Více od autora
Dušan Karpatský (47)
Dušan Karpatský byl slavista, přední český překladatel ze slovanských jazyků, především pak ze srbochorvatštiny. Roku 2003 obdržel z rukou Pavla Dostála, ministra kultury ČR, státní cenu za překladatelské dílo. Dle matričního záznamu se narodil původně jako Dušan Rosenzweig, Slovence původem z Užhorodu. Druhou světovou válku prožil v jihočeském Sepekově. Dušanův otec se konce druhé světové války nedožil, zemřel v roce 1940. Jeho příjmení Karpatský zvolila Dušanova matka po druhé světové válce. Po studiu na rakovnickém gymnáziu vystudoval češtinu a srbochorvatštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Svůj v pořadí první překlad z chorvatštiny do češtiny zveřejnil v roce 1958. Jeho publikační činnost zahrnuje překlady více jek stovky knih, sedm divadelních her a jedenáct rozhlasových her. Při udílení ceny Josefa Jungmanna byl v říjnu roku 2016 uveden do překladatelské síně slávy Obce překladatelů. Na zprávu o jeho úmrtí reagovala s velikým ohlasem chorvatská média. Za svůj život přeložil do češtiny velikou řadu významných jihoslovanských autorů, mezi které náleží výběrově kupříkladu Meša Selimović, Marija Jurić Zagorka, Marijan Matković, Ranko Marinković, Slobodan Novak, Ivan Aralica, Ivo Brešan, Pavao Pavličić, Ivo Andrić, Miroslav Krleža, Adin Ljuca, Raymond Rehnicer, Saša Skenderija, Ediba Jaganjace etc. Překládal srbochorvatsky psanou židovskou literaturu a překlady zveřejňoval v Židovské ročence .
Více od autora
Colleen McCullough (37)
Colleen McCulloughová , Austrálie – 29. ledna 2015 Norfolk) byla australská spisovatelka. Její rodiče byli James a Laura McCulloughovi. Matka pocházela z Nového Zélandu a měla maorské kořeny. McCulloughová se stala neuroložkou a pracovala v různých nemocnicích v Austrálii a Anglii. Později se dala na vědeckou dráhu a vyučovala v USA, kde žila v letech 1963–1976. Působila jako docentka na lékařské fakultě Yaleovy univerzity. Od konce 70. let žila na ostrově Norfolk. Zde poznala svého manžela Rica Robinsona. V roce 2006 byl McCulloughové udělen titul důstojník Řádu Austrálie. Stalo se tak za její zásluhy o umění, podporu národních a mezinárodních vzdělávacích programů jakož i vědeckých a dobročinných organizací. V roce 1993 ji Macquarie University v Sydney poctila titulem doktor humanitních věd. McCulloughová byla členka Newyorské akademie věd, Americké asociace pro rozvoj vědy a přesvědčená monarchistka. Zemřela na selhání ledvin. Všechny romány byly přeloženy do češtiny nebo slovenštiny. Romány s českými názvy byly přeloženy do češtiny. Colleen McCulloughová se v některých románech volně inspirovala osudy své vlastní rodiny. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Colleen McCullough na německé Wikipedii.
Více od autora
Christian Jacq (56)
Christian Jacq je francouzský egyptolog a spisovatel. Narodil se 6. srpna 1947 v Paříži. Ve třinácti letech se mu dostala do ruky kniha Historie staroegyptských civilizací od Jacques Piernne a tato kniha ho přiměla se o starověký Egypt zajímat více do hloubky. Ve stejné době také napsal svoji první novelu. V roce 1965, kdy mu bylo 18 let, mu vyšla již osmá kniha. Postupně vystudoval egyptologii na univerzitě v Sorbonně, kde získal i doktorát. Ve svém bádání a díle se zaměřuje především na období vlády Ramesse II., ale věnuje se také dalším dějinách Egypta. Kromě toho se stal zakladatelem Ramessova institutu, který se zabývá dokumentací Egypta, především se zaměřením na archeologické práce a památky. Za dílo Egypt velkých faraonů obdržel cenu Francouzské akademie.
Více od autora
Bohumil Zahradník-Brodský (72)
Bohumil Zahradník-Brodský byl český prozaik, autor celé řady konvenčních románů a povídek s převážně společenskými, milostnými, rodinnými a historickými náměty. Zahradník-Brodský pocházel z rodiny Karla Zahradníka, který byl zámeckým zahradníkem v Hostačově. Ten se roku 1867 stal městským zahradníkem Německém Brodě , kde Zahradník-Brodský vystudoval v letech 1874–1882 gymnázium, kde již ve studentském časopise publikoval své první práce. Poté vystudoval katolickou teologii v Hradci Králové a roku 1886 by vysvěcen na kněze. Nejprve byl kaplanem ve Zruči nad Sázavou a v letech 1889 až 1919 farářem v Ouběnicích, kam za ním dojížděli jeho přátelé, mezi kterými byl například Jindřich Šimon Baar, Jakub Deml, Antonín Klášterský, Jaroslav Vrchlický nebo Alois Jirásek. Ve své farnosti prosazoval moderní způsob hospodaření, založil kampeličku a meliorační družstvo. Roku 1908 byl tajně oddán přítelem, Aloisem Svojsíkem s Annou Plešingerovou , překladatelkou z angličtiny a autorkou drobné beletrie. V letech 1918–1919 byl v čele hnutí, které usilovalo o reformu katolické církve . Když hnutí neuspělo, z katolické církve vystoupil a roku 1920 se stal spoluzakladatelem československé církve, když však v ní neprosadil příklon k pravoslaví, zřekl se činnosti v ní a na pravoslaví přestoupil. Roku 1919 se Zahradník-Brodský přestěhoval do Prahy a pracoval jako úředník na ministerstvu školství a národní osvěty, od roku 1922 jako ministerský rada. Byl členem agrární strany, působil ve spolku Svatobor, v Nakladatelském družstvu Máje a ve výboru Syndikátu českých spisovatelů. Roku 1924 odešel do důchodu a věnoval se literatuře. Pochován je v Praze na Olšanských hřbitovech. Zahradník-Brodský je autorem více než stovky konvenčních románů a povídek, jejichž náměty čerpal většinou ze své současnosti. Zápletky bývají milostné a často sociálně ...
Více od autora
Aleksandr Isajevič Solženicyn (37)
Po střední škole začal studovat na dvou fakultách rostovské univerzity , po začátku druhé světové války se však dobrovolně přihlásil do armády a poté odešel bojovat na frontu . Za kritiku J. V. Stalina v dopise svému příteli byl zatčen a odeslán do trestného tábora, v různých táborech pak strávil celkem osm let. Propuštěn byl roku 1953 a v letech 1953–1956 byl ve vyhnanství v Kazachstánu. Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel. V roce 1968 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů. Roku 1970 byl Andrejem Dmitrijevičem Sacharovem navržen na Nobelovu cenu za literaturu, která mu byla udělena, ale on si ji nevyzvedl z obavy, že by ho sovětské úřady nepustily zpět do země. Poté, co na Západě vyšlo jeho nejslavnější dílo Souostroví Gulag, byl však v roce 1974 stejně zbaven občanství a násilně vypovězen ze země. Odjel nejprve do západního Německa, později se usadil v USA. V roce 1983 obdržel Templetonovu cenu. Do Ruska se vrátil v roce 1994. Roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd. Zemřel 3. srpna 2008 v Moskvě na srdeční infarkt.
Více od autora
Věra Nosková (45)
Věra Nosková , je česká spisovatelka, novinářka, propagátorka vědy a kritického myšlení. Brzy po narození se s rodiči přestěhovala do Strakonic v jižních Čechách, kde žila do dvaceti let. Vystudovala zde gymnázium, později studovala při zaměstnání Střední pedagogickou školu v Praze. Do roku 1990 vystřídala asi 16 zaměstnavatelů a mnoho profesí . Nejdéle byla učitelkou v mateřské škole a noční vychovatelkou v Domově mládeže Haštalská v Praze. Po roce 1989 začala pracovat jako novinářka a externí rozhlasová redaktorka. Od roku 2003 se věnuje psaní beletrie. Ve vlastním nakladatelství vydává populárně vědecké publikace významných členů občanského sdružení Sisyfos, prózu jiných autorů a vlastní díla. Věra Nosková byla spoluzakladatelkou a po tři roky předsedkyní Českého klubu skeptiků Sisyfos a je členkou PEN klubu. Věra Nosková žije v Praze, je vdaná a má dva dospělé syny. V 60. a 70. letech publikovala básně v časopisech Divoké víno a Literární měsíčník, některé texty byly uváděny v pořadech "Zelené peří" Mirka Kováříka v divadle Rubín. První sbírka básní připravená do tisku v Českobudějovickém nakladatelství Růže počátkem 80. let byla těsně před vydáním zakázána. Jediná sbírka básní "Inkoustové pádlo" vyšla roku 1988. Po roce 1989 našla nová zaměstnání jako tajemnice a redaktorka v Českém deníku, jako redaktorka Týdnu , reportérka obrazové přílohy Blesk Magazín, redaktorka Europress a nakonec jako spoluautorka přílohy " Věda a lidé" Hospodářských novin. Externě spolupracovala s Lidovými novinami a MF DNES, časopisy Reflex, Print and Publishing, Packaging, Sanquist, Listy, na Slovensku Rozmer a Prometheus V devadesátých letech uváděla pořad "Naše téma" v Českém rozhlase Vltava, a již několik let píše pravidelné fejetony pro týdeník Rozhlas. Vedle článků popularizujících vě...
Více od autora
V. C Andrews (59)
Cleo Virginia Andrews, lépe známá jako V. C. Andrews nebo Virginia C. Andrews, byla americká romanopiskyně. Narodila se v Portsmouthu ve Virginii a zemřela na rakovinu prsu ve věku 63 let. Po její smrti napsal Andrew Neiderman mnoho dalších románů, přičemž použil Andrewsovo pseudonym.
Více od autora
Thor Heyerdahl (19)
Thor Heyerdahl byl norský mořeplavec a dobrodruh, který zároveň patřil mezi nejznámější představitele experimentální archeologie a antropologie. Zasvětil svůj život experimentům poukazujícím na možnosti předkolumbovských cestovatelů překonávat světové oceány za pomoci mořských proudů. Thor Heyerdahl se narodil 6. října 1914 v norském Larviku. Vystudoval zoologii na univerzitě v Oslu a krátce před druhou světovou válkou pobýval nějaký čas na ostrově Fatu Hiva v souostroví Markézy, kde studoval kulturu polynéských praobyvatelů. Mezi jeho nejslavnější počin patří plavba z roku 1947, kdy na replice inckého voru z balzového dřeva Kon-Tiki bez větších obtíží překonal část Tichého oceánu, čili vzdálenost z Jižní Ameriky do Polynésie, na atol Raroia. Šestičlenná posádka po 101 dnech urazila 7 960 km. Cesty na balzových vorech byly ve 20. století zhruba třináctkrát opakovány, mimo jiné dvakrát i českým mořeplavcem Eduardem Ingrišem. Třebaže samy o sobě nemohly dokázat její správnost, posloužil úspěch těchto výprav jako podpůrný argument difuzionistické teorie o vzniku a šíření kultur. V roce 1955 uskutečnil výzkum na Galapágách. Ten potvrdil, že do země z předkolumbovské Ameriky připlulo několik lodí, ale trvalé osidlování možné nebylo kvůli nedostatku pitné vody. V letech 1955–1956 řídil vykopávky na Velikonočním ostrově. Účastnil se i dalších archeologických experimentů, jako byly např. výpravy Ra a plavba na rákosovém člunu Tigris. V roce 1986 pozval českého experimentálního archeologa Pavla Pavla na Velikonoční ostrov, čímž mu umožnil realizovat experiment pohybu „chůze“ s původní kamennou sochou moai. Roku 1991 studoval pyramidy v Güímaru na ostrově Tenerife a jejich podobnosti s dalšími pyramidami jinde ve světě. V jejich blízkosti, v městečku Güímar, se roku 1994 usadil a bydlel zde až do konce svého života. Thor Heyerdahl zemřel na rakovinu 18. dubna 200...
Více od autora
Rosamunde Pilcher (46)
Rosamunde Pilcherová , do roku 1965 známá pod pseudonymem Jane Fraser, byla britská spisovatelka a autorka mnoha romantických příběhů a románů pro ženy. Její knihy patří k nejlépe prodávaným titulům. V letech 1943 až 1946 pracovala pro armádu. V prosinci 1946 se provdala a přestěhovala do Dundee ve Skotsku, kde její manžel Graham Pilcher zdědil rodinnou textilní továrnu. Měla čtyři děti a 14 vnoučat. Její syn, Robin Pilcher, je také romanopisec. První krátká povídka jí vyšla v osmnácti letech. Psala romantické příběhy, jejich děj byl zpravidla situován do idylické skotské nebo cornwallské krajiny. Řadu povídek publikovala v časopisech pro ženy . Mezi její nejznámější díla patří román Hledači mušlí , který vyšel v roce 1988. Doposud se po celém světě prodalo přes 5 milionů výtisků tohoto díla. Aktivní spisovatelskou kariéru ukončila v roce 2000. Její díla jsou díky televizním adaptacím ZDF velmi oblíbená v Německu. V roce 2002 získala spolu s programovým ředitelem ZDF ocenění British Tourism Award za přínos jejího díla pro turistiku. V roce 2002 jí královna Alžběta II. udělila Řád britského impéria. Dne 3. února 2019 utrpěla mrtvici, které podlehla o tři dny později. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rosamunde Pilcher na anglické Wikipedii.
Více od autora
Petra Dvořáková (47)
Petra Dvořáková je česká spisovatelka a scenáristka. Vystudovala střední zdravotnickou školu a pracovala jako zdravotní sestra. Dálkově poté vystudovala filozofii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V mládí trpěla anorexií, o čemž napsala autobiografickou knihu Já jsem hlad. Spolupracuje s Českou televizí, píše např. scénáře k dětskému pořadu Planeta YÓ. Žila v Lavičkách u Velkého Meziříčí, nyní bydlí ve Znojmě, má syny Dominika a Vítka.
Více od autora
Jiří Opelík (44)
Jiří Opelík je český literární kritik, historik, editor a učitel. Narodil se v rodině bankovního úředníka, po maturitě na gymnáziu studoval češtinu a němčinu na Univerzitě Palackého, byl žákem také Oldřicha Králíka a Pavla Trosta, absolvoval roku 1955 diplomovou prací Zakarpatské dílo Ivana Olbrachta. Poté byl asistentem na katedře bohemistiky v Olomouci a zároveň dva roky musel nuceně pracovat jako pomocný dělník ve slévárně. Své tituly získal za práci na tématech: Románové dílo Václava Řezáče a monografii Josefa Čapka. Od roku 1954 publikoval své kritiky, články a studie v mnoha časopisech, pracoval v Ústavu pro českou literaturu v Praze, později začal též redigovat, pravidelně přispíval do Zpravodaje Společnosti bratří Čapků. Napsal mnoho předmluv a doslovů k českým dílům 20. století, kterými se celoživotně zabývá. Již na počátku své kariéry se etabloval jako lexikograf svým autorským a redakčním podílem na Slovníku českých spisovatelů. Věnoval se studiu některých autorů, obzvláště Olbrachta, Závady, Kainara, Mikuláška, Skácela, Strnadela, Kundery a Vaculíka. Díla i autory soudil důkladnou analýzou tvaru a významového směřování, jako oponentovi ideologického hodnocení literatury mu byla kritériem přesnost pojmenování evokované skutečnosti, důslednost, nedůslednost či hranice spisovatelovy umělecké metody a míra autonomnosti jeho uměleckého světa. Oceňoval zejména díla směřující k intelektualizaci, k úvahovosti, analytičnosti a koncepčnímu pojetí reality, toto vše realizoval ve svém reprezentativním výboru ze svých kritik a to pojmenoval Nenáviděné řemeslo. Po počátku normalizace se vzdal literární kritiky a věnoval se literární historii, lexikografii a ediční činnosti. Podílel se spolu s J. Slavíkem na Lexikonu české literatury. V Opelíkově díle dominuje zájem o dílo bratří Čapků, vyniká jeho ediční počin výboru z literárněvědných prací Oldřicha Králíka a soubor poezie Jana Skácela. Jiří Opelík byl jedním z vůdčích...
Více od autora
Jiří Kovařík (74)
Mgr. Jiří Kovařík historik a autor literatury faktu zaměřený na regionální historii, heraldiku, vojenské dějiny a dějiny Francie, zejména na období středověku a vlády císaře Napoleona Bonaparta. V 90. letech kustod muzea Poldi v Kladně a průvodce cestovního ruchu ve Francii, také překladatel z francouzštiny a autor průvodců po Francii. Čtenářům je znám především ve vztahu k francouzským dějinám. Za knihu „1812 – Napoleonovo ruské tažení“ získal v roce 2002 Cenu Miroslava Ivanova. V roce 2004 obdržel za knihu „Richard III. – Vrah, či oběť?“ Cenu E. E. Kische.
Více od autora
Jaroslav Velinský (43)
Jaroslav Velinský byl tramp, český spisovatel – prozaik, trampský písničkář a hudebník, známý také pod přezdívkou Kapitán Kid. Pocházel z umělecké rodiny, maminka byla herečka Lída Rabská-Velínská , děda divadelní a filmový herec Václav Rabský . Během života vystřídal řadu zaměstnání. Byl horníkem, soustružníkem, nočním hlídačem v zoo i opravářem sportovního nářadí. Později působil jako umělecký pracovník libereckého Divadla hudby, písmomalíř, reklamní grafik a typograf. V 50. letech napsal své první trampské písně, aktivně se zapojil do trampského hnutí a v roce 1967 v Ústí nad Labem spolu s Ing. Jiřím Šosvaldem založil hudební festival Porta, kterého se pak dlouhá léta aktivně účastnil a získal na něm řadu trofejí – jako autor i jako hudebník . Napsal také několik desítek trampských písní, z nichž mnohé zlidověly. Své první profilové album No to se ví vydal v roce 1983. V roce 1969 mu vyšla první kniha, science fiction Zápisky z Garthu / Leonora. Kromě tohoto žánru psal především detektivní romány, ale také romány pro mládež. Říká se, že „bezděčný detektiv“ Ota Fink, který byl hrdinou většiny jeho detektivek, byl úspěšný díky tomu, že svůj detektivní bystrozrak opíral současně o hluboké profesní znalosti a také o znalost drobných všedních problémů obyčejných českých lidiček. Tím jeho knihy připomínaly romány Dicka Francise. Čtenáři se s Otou Finkem snadno ztotožnili, protože se v jeho příbězích pohybovali známými místy a profesní dovednosti a triky v nich hrají stejně důležitou roli jako psychologie a akce. Vynikající překladatel angloamerické literatury František Jungwirth prohlásil: „Má-li naše literatura svého Philipa Marlowa, je jím Ota Fink z knih Jaroslava Velinského.“ Stal se také průkopníkem nové a zajímavé cesty v českém uměleckém podnikání. V roce 1999 založil „jednomužné“ nakladatelství Kapitán Kid, které se opíralo o Klub kamarádů Kapitán...
Více od autora
Jaromír Neumann (30)
Jaromír Neumann byl český historik umění a pedagog, specializující se převážně na barokní umění, člen korespondent ČSAV. Po maturitě na reálném gymnáziu ve Vysokém Mýtě studoval od roku 1945 na FF UK v Praze dějiny umění u profesora Antonína Matějčka, docenta Jana Květa a estetiku u profesora Jana Mukařovského. Doktorát složil roku 1949 a roku 1951 se habilitoval. Do roku 1970 a externě také později přednášel na FF UK dějiny umění. Jeho manželka byla redaktorkou nakladatelství Odeon. V letech 1960-1970 byl též ředitelem Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Po únoru 1948 se projevoval jako militantní marxista a zničil kariéru dvou prominentních historiků umění. Prof. Václav Mencl musel odejít z Prahy a ztratil na deset let možnost přednášet na Univerzitě, prof. Josefu Cibulkovi na údajný Neumannův podnět odebrali profesuru, musel odejít ze všech vědeckých a pedagogických funkcí a zprvu nedostal ani důchod. V padesátých letech Neumann zastával pozice velmi striktně marxisticky pojatých dějin umění. Později své marxistické postoje značně zmírnil. Velké uznání i mezinárodní ohlas získal svými objevy zapomenutých děl velikánů evropské malby v obrazárně Pražského hradu v šedesátých letech. Práce o těchto objevech publikoval i v zahraničí. V období tzv. pražského jara zastával reformní kurs a začal pohlížet na své minulé postoje kriticky, za což byl v průběhu normalizace postižen. S výjimkou několika výstavních katalogů nemohl publikovat nové práce , ztratil možnost přednášet na univerzitě i pracovat v akademii věd. , Už připravená sazba knihy o M. L. Willmannovi a J. K. Liškovi byla roku 1971 rozmetána. Po vynuceném odchodu z univerzity i akademie věd pracoval jako odborný pracovník pražské Národní galerie. Pro zahraniční cesty podepsal pod nátlakem StB spolupráci pod reg. číslem 20795 a kr...
Více od autora
Jarmila Rosíková (32)
Narozena 18. 10. 1931 ve Zlíně, zemřela 13. 11. 2009 v Praze. Redaktorka, překladatelka z angličtiny a němčiny.
Více od autora
Jan Václav Rosůlek (56)
Jan Václav Rosůlek, pseudonym Vladimír Drnák byl český poštovní úředník, básník, prozaik a dramatik, autor románů z období první světové války, životopisných románů z uměleckého prostředí, próz z různých žánrů populární literatury a knih pro děti. Pocházel z úřednické rodiny. Pardubickou reálku nedostudoval a roku 1911 se stal poštovním úředníkem. V letech 1914–1918 bojoval na italské frontě. Po návratu pracoval opět jako poštovní úředník na různých slovenských poštovních úřadech a také v Pardubicích. Roku 1931 se přestěhoval do Prahy jako úředník Poštovní hospodářské ústředny a v této funkci pracoval až do svého odchodu do důchodu roku 1947. Dne 29. března 1920 se v Pardubicích oženil s učitelkou jazyků Markétou Netušilovou . Jejich dcera Helena byla herečka a dokumentátorka v Divadelním ústavu. Do literatury vstoupil několika básnickými sbírkami patetických veršů a divadelní hrou pro děti. Brzy se však jeho doménou stala próza, těžící z válečných zážitků první světové války. Jeho povídky a romány s touto tematikou podávají drastický obraz utrpení šikanovaných vojáků na italské frontě. Později začal s rutinní obratností produkovat celou řadu dobrodružných, detektivních a konvenčních společenských příběhů i dívčích románů. Pod pseudonymem Vladimír Drnák pak publikoval své závažnější, především životopisné romány. Po roce 1945 psal především práce pro mládež.
Více od autora
Friedrich Engels (67)
Friedrich Engels, v českém prostředí někdy uváděný jako Bedřich Engels , byl německý politický filosof a ekonom, spoluzakladatel marxismu, vůdčí osobnost první i druhé internacionály. Byl osobním přítelem Karla Marxe a jeho spolupracovníkem na prakticky všech významných dílech z oblasti filosofie, ekonomie a o teorii komunismu. Narodil se v rodině, která vlastnila textilní továrnu. Už na základní škole projevoval velké nadání pro jazyky, literaturu, poezii a jiná umění. Byl tělesně zdatný a celoživotně se věnoval sportu. Studoval na gymnáziu, ale studium na otcovu žádost nedokončil, aby se mohl věnovat obchodu. Po škole nějakou dobu pracoval v otcově továrně, potom u brémské obchodní společnosti. Byl velmi pracovitý, ve volném čase studoval historii, filozofii a literaturu. V roce 1839 začal spolupracovat s časopisem radikální literární skupiny Mladé Německo, kam přispíval články proti útlaku dělnické třídy a náboženskému pokrytectví boháčů . V době, kdy absolvoval vojenskou službu, navštěvoval přednášky Friedricha Schellinga na Berlínské univerzitě, kde se sblížil s mladohegelovci. V roce 1841 napsal studie Schelling o Hegelovi, Schelling a zjevení a Schelling – filosof v Kristu, kde vystoupil proti jeho reakčně mystické filozofii. Následně se začal hlásit k revolučním demokratům. Po vojenské službě odjel do Manchesteru, kde pracoval v podniku, jehož spolumajitelem byl jeho otec. Zde se začal zajímat o životní podmínky dělníků, o místní chartistické hnutí, utopický socialismus a britskou ekonomii. Posílal své články do německých novin a v listopadu 1842 se poprvé sešel s Karlem Marxem v redakci Rheinische Zeitung v Kolíně nad Rýnem. Roku 1844 mu vyšel v Německo-francouzských ročenkách, které vydával Karel Marx, Nástin kritiky politické ekonomie. V době pobytu v Anglii Engels dokončil již započatý příklon k materialismu a od ...
Více od autora
Zdeněk Kirschner (26)
Narozen 30. 6. 1928 v Praze. PhDr., historik literatury a fotografie, překladatel z angličtiny, publicista.
Více od autora
Vlastimil Styblík (64)
Styblík, Vlastimil , český jazykovědec, pedagog, učitel českého jazyka, dlouholetý redaktor časopisu ČJL; metodik a autor řady učebnic, cvičebnic a metodických příruček pro základní školy, účastník řady kolektivních děl; kmenový autor SPN, od r.1954 výzkumný pracovník, později vedoucí oddělení českého jazyka Výzkumného ústavu pedagogického. Bibl.: Přehledná mluvnice češtiny pro ZŠ . Fortuna, Praha 1992; Komplexní jazykové rozbory . SPN, Praha 1992; Přijímací zkoušky na střední školy-český jazyk a literatura . SPN, Praha 2002.
Více od autora
Robert Kvaček (36)
Robert Kvaček je český historik specializující se na období 19. a 20. století. Mezi jeho přední zájmy patří dějiny diplomacie mezi světovými válkami a v období 2. světové války a kulturní dějiny konce 19. a počátku 20. století. Působil na českých univerzitách a pořádal přednášky pro veřejnost, jeho publikační činnost mu vynesla několikanásobné ocenění Cenou Egona Erwina Kische za literaturu faktu. Je ženatý a má jednoho syna. Žije v Jičíně, je členem Česko-slovenské komise historiků. Robert Kvaček se narodil ve vesnici Dvorce u Jičína. V září 1945 přestoupil z jičínské reálky na jičínské Lepařovo gymnázium do tercie a studium ukončil maturitou v roce 1951. Téhož roku byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Na tento okamžik později vzpomíná: „Když předseda komise … zjistil, že přicházím z ,Lepařova‘, řekl mi, že by mne vzal už kvůli němu. Byl to podle něho ústav, který dbal na úroveň absolventů…“ Ještě během studií na Karlově univerzitě působil jako asistent na Husově Ústavu československých dějin. Po úspěšném absolvování v roce 1956 se plně zapojil do vědecké práce, roku 1967 byl jmenován docentem Karlovy univerzity. V době normalizace mu bylo zakázáno přednášet dějiny 20. století a i tato okolnost podle pamětníků vedla k prohloubení Kvačkova zájmu o 19. století. Titul univerzitního profesora mohl získat až po sametové revoluci. Vedle působení na Karlově univerzitě se podílel na vzdělávání studentů na FAMU a DAMU a v neposlední řadě zasáhl řadu studentů Technické univerzity v Liberci, kde stále vyučuje na Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické. Robert Kvaček je členem řady vědeckých společností , je rovněž členem literárních organizací , podílel se na tvorbě učebnic dějepisu pro základní školy, podporuje různé vzdělávací...
Více od autora
Petr Kopta (31)
Narozen 6.4.1927 v Praze, zemřel 4.7.1983. Prozaik, překladatel z francouzštiny, básník, dramatik.
Více od autora
Marie Marčanová (36)
Marie Marčanová byla česká překladatelka z ruštiny a ukrajinštiny. Marie Marčanová se narodila roku 1892 v Praze. Roku 1914 ukončila studium na dívčím pedagogickém ústav v Plzni, stala se učitelkou a vyučovala na obecných školách v Plzni a od roku 1936 v Praze. Po předčasném odchodu do důchodu roku 1940 se věnovala překladatelské činnosti. Ruštinu se učila soukromě. S prvními překlady jí od roku 1926 pomáhal Bohumil Mathesius, s nímž pak nadále spolupracovala a který některá vydání jejích překladu doprovodil předmluvami či doslovy. Těžiště její překladatelské práce spočívalo nejprve v překladech ruské přírodní a intimní lyriky. Po roce 1945 se více zaměřila na poezii ukrajinskou a patřila k předním propagátorům ukrajinské literatury v českém prostředí. Marie Marčanová zemřela roku 1979 v Praze.
Více od autora
Karel Krejčí (31)
Karel Krejčí byl český spisovatel, slavista, bohemista, významný polonista, literární historik, autor popularizačních knih o Praze a vysokoškolský pedagog. Maturoval na malostranském gymnáziu v roce 1923. Pak začal studovat bohemistiku a germanistiku na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Namísto germanistiky brzy začal studovat polonistiku. Jeho učiteli byli např. Marian Szyjkowski, Jan Máchal, Jan Jakubec a Otokar Fischer. V letech 1927–1928 absolvoval stáže na univerzitách v Krakově a ve Varšavě. V roce 1928 získal doktorský titul na základě práce Polské hnutí revoluční v letech 1830–1846 a české národní obrození. Od 1929 byl asistentem slovanského semináře na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1934 se habilitoval jako docent polonistiky prací Polská literatura ve vírech revoluce. V průběhu druhé světové války, v době uzavření českých vysokých škol, působil jako středoškolský profesor na obchodní akademii v Praze a dále pracoval ve Slovanském ústavu. V roce 1945 byl jmenován mimořádným a v roce 1948 řádným profesorem polského jazyka a literatury na filozofické fakultě UK. V roce 1955 byl jmenován členem korespondentem Československé akademie věd, doktorem věd pro obor filologických věd se pak stal o rok později. V roce 1956 se ve funkci prorektora postavil na stranu studentů, žádajících obnovení akademických svobod. Proto byl v roce 1958 propuštěn z fakulty. Poté pracoval ve Slovanském ústavu, v Ústavu jazyků a literatur a posléze v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. V roce 1975 odešel do důchodu. Působil rovněž v Klubu Za starou Prahu, byl 1977–1979 jeho předsedou.
Více od autora