Edvard Valenta, Jan Eskymo Welzl
Strýček Eskymák

1942 | Nakladatelství Čin

Kniha byla napsána podle vyprávění Jana Welzla, rodáka ze Zábřehu, který sám přes celou Sibiř dorazil po mnoha útrapách až na Novosibiřské ostrovy a zde dlouhá léta žil. Jeho zážitky ze života v těchto nehostinných krajích jsou až neuvěřitelné, přesto však poutavým a srozumitelným způsobem nás uchvacuje jeho líčení lov…eckých příhod Eskymáků i bílých lovců. Procestoval i celou Aljašku, podnikl řadu loveckých výprav a i když závěr jeho života byl smutný, je tato kniha pro čtenáře nádherným dobrodružstvím. Kniha byla napsána podle vyprávění Jana Welzla, rodáka ze Zábřehu, který sám přes celou Sibiř dorazil po mnoha útrapách až na Novosibiřské ostrovy a zde dlouhá léta žil. Jeho zážitky ze života v těcht…o nehostinných krajích jsou až neuvěřitelné, přesto však poutavým a srozumitelným způsobem nás uchvacuje jeho líčení loveckých příhod Eskymáků i bílých lovců. Procestoval i celou Aljašku, podnikl řadu loveckých výprav a i když závěr jeho života byl smutný, je tato kniha pro čtenáře nádherným dobrodružstvím.

Stav

Dobrý

bez obálky

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Dobrý, bez obálky
Vazba:	pevná
Počet stran:	277 , 21 nečíslovaných obrazových příloh
Jazyk:	česky
Vydání:	2. vydání
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	22. 12. 2025 11:59
Číslo položky:	1510788

O autorech

Jan Eskymo Welzl

Jan Velcl nebo Jan Eskymo Welzl , dle svých slov „Čech moravské národnosti“, byl cestovatel, dobrodruh, lovec, zlatokop, nejvyšší soudce v Nové Sibiři a vypravěč uvedený jako spisovatel. Je znám pod pseudonymem Eskymo Welzl nebo také Arctic Bismarck. Po základní škole se vyučil zámečníkem ve Zvoli. Roku 1884 se stal tovaryšem, v následujících dvou letech pěšky procestoval značnou část tehdejší Rakousko-uherské monarchie. V roce 1888 na tři roky narukoval. Po návratu z vojny se vydal do Janova, kde získal místo topiče na zámořské lodi. Od roku 1892 pracoval jako dělník v přístavu Port Arthur na hranicích Ruska a Číny, následujícího roku odešel do Irkutska, kde pomáhal při stavbě transsibiřské magistrály, po několika měsících ale stavbu opustil a putoval pěšky přes Jakutsk, Verchojansk a Nižněkolymsk na Novosibiřské ostrovy, kde údajně prožil následujících 28 let. Na Novosibiřských ostrovech a později na Aljašce Welzl působil jako lovec kožešin, obchodník a nakonec i neoficiální smírčí soudce. Jeho soudcovské aktivity při potírání kriminality však byly spíše vigilantismem a zahrnovaly dokonce lynčování provinilců. Oblast jeho obchodních aktivit prý sahala od Země Františka Josefa až po severní Kanadu, kde zásoboval lovce, zlatokopy a polární badatele potravinami, léky, střelivem a dalším potřebným zbožím. Rozvážel s psím spřežením také poštu. K domorodým Inuitům na Aljašce a v Kanadě zastával přátelský vztah, jednal s nimi bez předsudků, jako se sobě rovnými. Byl mezi nimi znám jako Pojídač medvědů. Welzl tvrdil, že ho dokonce zvolili náčelníkem. Tento i další údaje o kontaktech s domorodými obyvateli dalekého severu je však obtížné prokázat. Není vůbec jisté, jestli Welzl inuitsky uměl, protože ukázky „eskymáčtiny“ v jeho knihách jsou z lingvistického hlediska pochybné až nesmyslné. V roce 1924 Welzl ztroskotal u západního pobřeží USA s ...

Více od autora

Edvard Valenta

Edvard Valenta byl český prozaik, básník a publicista. Edvard Valenta se narodil 22. ledna 1901 v rodině prostějovského zubního lékaře MUDr. Antonína Valenty. V matrice je zapsán jako Eduard, křestní jméno Edvard přijal později. Otec pocházel ze vsi Roštína u Kroměříže, matka z podnikatelské rodiny Chmelařů. V roce 1903 mu nejprve zemřel na souchotiny otec, o čtyři roky později na tutéž nemoc i matka. Spolu se sestrami se ho ujal strýc František Kovářík , v té době spolumajitel prostějovské firmy F. a J. Kovařík , politik a předválečný ministr. Edvard Valenta maturoval v roce 1918 na prostějovské reálce. Ve stejné době studoval na místním gymnáziu spolu s Valentovou sestrou Olgou Jiří Wolker; s ním Valenta redigoval 2. ročník Sborníku českého studentstva na Moravě a ve Slezsku. Nedostatek lásky v pěstounské rodině, stejně tak jako sebevražda sedmnáctileté sestry Věry se zobrazují v jeho díle v některých autobiografických ohlasech. Na brněnskou techniku nastoupil Edvard Valenta na přání svého pěstouna Františka Kováříka, který očekával jeho angažovanost v prostějovském podniku. Vystudoval však pouze čtyři semestry a po příležitostných zaměstnáních nastoupil v roce 1920 do brněnské redakce Lidových novin. V Lidových novinách je působil v brněnské redakci i v olomoucké a pražské pobočce, nejprve jako stenograf, později redaktor a v závěru jako vedoucí redaktor kulturní a literární části a politický úvodníkář. Za finanční podpory Jana Antonína Bati cestoval po světě jako reportér a také J. A. Baťu doprovázel při jeho cestě po USA v roce 1939. V roce 1940 se po zákazu novinářské činnosti stal spisovatelem z povolání. V roce 1942 se přestěhoval z Prahy do Voznice u Příbrami; zde žil nejprve ve vile, kterou měl v obci pronajatu Oldřich Nový. Ke konci války, když již žil v jiném d...

Více od autora