Oldřich Hlavsa byl český akademický malíř. Narodil se jako nejmladší ze šesti dětí v rodině chudého chalupníka v Německé Rybné . Po skončení obecné školy odešel do Žamberka, kde se učil číšníkem. Ve volných chvilkách se věnoval své zálibě, malování. Ve Vídni, kam Hlavsa odešel na vandr, se mu dostalo prvního metodického vedení na speciálním kurzu kreslení. S malými úsporami odešel na Akademii výtvarného umění do Mnichova, kde působil v letech 1910–1913, studia dokončil na Pražské Akademii. Byl žákem profesorů Františka Ženíška a Vojtěcha Hynaise . Po 1. světové válce, kterou prožil v Rusku jako legionář, žil střídavě v Praze, Německé Rybné a Vamberku. Fara v Německé Rybné se stala jeho druhým domovem a farář Jan Selichar jeho druhým otcem a přítelem. Ten jej také při všech studiích finančně podporoval. Náměty ke svým obrazům čerpal Hlavsa především z rodného kraje a patřil do okruhu tzv. rybenské skupiny malířů. Byl výborným portrétistou, avšak v jeho díle převažuje tvorba krajinářská, byl malířem lyrických náladových krajinek Orlického podhůří. Část jeho tvorby je umístěna v místní obrazárně v Síni Oldřicha Hlavsy, která byla otevřena veřejnosti 26. července 1986. Oldřich Hlavsa je pohřben na hřbitově ve Vamberku.

Jan Marius Tomeš byl básník, esejista, historik umění, výtvarný teoretik, překladatel. Patřil do meziválečné generace básníků, která vstoupila do literatury na přelomu 30. a 40. let 20. století. Mezi jeho nejbližší přátele patřili i jeho současníci Jiří Orten, Ivan Blatný, Josef Kainar, Kamil Bednář a další. Narodil se v Olomouci, ale dětství prožil ve městě Kunštát, které si zamiloval a kam se celý život vracel. Jeho otec byl notář a Jan Marius část mládí pobýval také v Brně, kde měl možnost vídat básníka Jiřího Mahena a seznámit se s poezií André Bretona; také se s velkým nadšením věnoval aviatice. Přispíval často do novin a časopisů té doby, z nichž některé vycházejí dodnes: Práce, Rovnost, Literární noviny, Výtvarná práce, Výtvarné umění, Studentský časopis a další. Svoji první básnickou sbírku Klubko Ariadnino, 1942 publikoval za okupace. Po válce vyšly ještě dvě sbírky veršů Za..., 1946 a Ruby, 1947. Jeho abstraktní lyrika však nenašla odezvu u představitelů poválečného politicko-kulturního zaměření našeho státu a nemohla být publikována. V roce 1949 se oženil a po boku své ženy Heleny prožil celý život. Neměli žádné děti. Blízkým přítelem rodiny byl básník František Halas, který je pravidelně navštěvoval v Praze i v při letních pobytech v Kunštátě a byl inspirátorem díla J. M. Tomeše jako básníka i esejisty. Po válce vystudoval autor obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1951 do r. 1958 pracoval jako vedoucí oddělení moderního umění v Národní galerii v Praze. V roce 1952 získal titul PhDr. Od roku 1959 až do vynuceného odchodu na počátku normalizace v roce 1971 přednášel dějiny umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Byl autorem řady literárně a umělecko-historických studií, 13 zasvěcených monografií českých a 4 monografií zahraničních umělců, mnoha doprovodných textů v katalozích různých výstav a také knižních doslovů. Jeho výtvarně-teoretické komentáře k českému a s...

Miroslav Lamač byl český výtvarný kritik a kunsthistorik zaměřující se na moderní umění. Roku 1944 maturoval na gymnasiu v Křemencově ulici v Praze. V letech 1947-1949 studoval malbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u prof. Jana Baucha a zároveň dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy . Absolvoval roku 1953. Mezi lety 1953 a 1964 byl vedoucím redaktorem časopisu Výtvarná práce, mezi lety 1965 a 1970 šéfredaktorem časopisu Výtvarné umění. Byl členem AICA a čestným předsedou teoretické sekce Unie výtvarných umělců. Od roku 1966 na něj Státní bezpečnost vedla signální svazek a sledovala ho jako nepřátelskou osobu prostřednictvím svých agentů, např. Josefa Jelena. Roku 1981 však StB Lamače získala jako tajného spolupracovníka a využívala ho proti významným zakázaným výtvarníkům. Lamač podával zprávy o Čestmíru Kafkovi, Vladimíru Janouškovi, Jiřímu Kolářovi a Josefu Jírovi, nebo o teoretikovi Františku Šmejkalovi. Po Paterově zprávě o výstavě v Ústavu makromolekulární chemie na Petřinách, na které se sešla řada umělců a teoretiků, kteří byli považováni za odpůrce režimu, přijala StB opatření k zamezení výstav. Lamačova spolupráce trvala do roku 1989, kdy byl jeho svazek skartován. Roku 1957, v kulturní pustině tzv. socialistického realismu 50. let, připravil spolu s Jiřím Padrtou a J. M. Tomešem významnou výstavu české předválečné avantgardy v Domě umění města Brna, která pak měla reprízu v Jízdárně Pražského hradu . Roku 1959 následoval druhý díl - Moderní české malířství II , Dům umění města Brna. Roku 1966 připravil spolu s A. Hoffmeisterem a J. Zeminou výstavu českého moderního umění a francouzského umění ze sbírky Národní galerie v Praze v pařížském Musée national d'art moderne. Roku 1968 byl kurátorem výstavy Nová citlivost. Křižovatka a hosté, Dům umění města Brna, Galerie umění Karlovy Va...