Jan Marius Tomeš byl básník, esejista, historik umění, výtvarný teoretik, překladatel. Patřil do meziválečné generace básníků, která vstoupila do literatury na přelomu 30. a 40. let 20. století. Mezi jeho nejbližší přátele patřili i jeho současníci Jiří Orten, Ivan Blatný, Josef Kainar, Kamil Bednář a další. Narodil se v Olomouci, ale dětství prožil ve městě Kunštát, které si zamiloval a kam se celý život vracel. Jeho otec byl notář a Jan Marius část mládí pobýval také v Brně, kde měl možnost vídat básníka Jiřího Mahena a seznámit se s poezií André Bretona; také se s velkým nadšením věnoval aviatice. Přispíval často do novin a časopisů té doby, z nichž některé vycházejí dodnes: Práce, Rovnost, Literární noviny, Výtvarná práce, Výtvarné umění, Studentský časopis a další. Svoji první básnickou sbírku Klubko Ariadnino, 1942 publikoval za okupace. Po válce vyšly ještě dvě sbírky veršů Za..., 1946 a Ruby, 1947. Jeho abstraktní lyrika však nenašla odezvu u představitelů poválečného politicko-kulturního zaměření našeho státu a nemohla být publikována. V roce 1949 se oženil a po boku své ženy Heleny prožil celý život. Neměli žádné děti. Blízkým přítelem rodiny byl básník František Halas, který je pravidelně navštěvoval v Praze i v při letních pobytech v Kunštátě a byl inspirátorem díla J. M. Tomeše jako básníka i esejisty. Po válce vystudoval autor obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1951 do r. 1958 pracoval jako vedoucí oddělení moderního umění v Národní galerii v Praze. V roce 1952 získal titul PhDr. Od roku 1959 až do vynuceného odchodu na počátku normalizace v roce 1971 přednášel dějiny umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Byl autorem řady literárně a umělecko-historických studií, 13 zasvěcených monografií českých a 4 monografií zahraničních umělců, mnoha doprovodných textů v katalozích různých výstav a také knižních doslovů. Jeho výtvarně-teoretické komentáře k českému a s...

Miroslav Lamač byl český výtvarný kritik a kunsthistorik zaměřující se na moderní umění. Roku 1944 maturoval na gymnasiu v Křemencově ulici v Praze. V letech 1947-1949 studoval malbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u prof. Jana Baucha a zároveň dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy . Absolvoval roku 1953. Mezi lety 1953 a 1964 byl vedoucím redaktorem časopisu Výtvarná práce, mezi lety 1965 a 1970 šéfredaktorem časopisu Výtvarné umění. Byl členem AICA a čestným předsedou teoretické sekce Unie výtvarných umělců. Od roku 1966 na něj Státní bezpečnost vedla signální svazek a sledovala ho jako nepřátelskou osobu prostřednictvím svých agentů, např. Josefa Jelena. Roku 1981 však StB Lamače získala jako tajného spolupracovníka a využívala ho proti významným zakázaným výtvarníkům. Lamač podával zprávy o Čestmíru Kafkovi, Vladimíru Janouškovi, Jiřímu Kolářovi a Josefu Jírovi, nebo o teoretikovi Františku Šmejkalovi. Po Paterově zprávě o výstavě v Ústavu makromolekulární chemie na Petřinách, na které se sešla řada umělců a teoretiků, kteří byli považováni za odpůrce režimu, přijala StB opatření k zamezení výstav. Lamačova spolupráce trvala do roku 1989, kdy byl jeho svazek skartován. Roku 1957, v kulturní pustině tzv. socialistického realismu 50. let, připravil spolu s Jiřím Padrtou a J. M. Tomešem významnou výstavu české předválečné avantgardy v Domě umění města Brna, která pak měla reprízu v Jízdárně Pražského hradu . Roku 1959 následoval druhý díl - Moderní české malířství II , Dům umění města Brna. Roku 1966 připravil spolu s A. Hoffmeisterem a J. Zeminou výstavu českého moderního umění a francouzského umění ze sbírky Národní galerie v Praze v pařížském Musée national d'art moderne. Roku 1968 byl kurátorem výstavy Nová citlivost. Křižovatka a hosté, Dům umění města Brna, Galerie umění Karlovy Va...

Narozen 22. 7. 1920 v Praze, zemřel 26. 1. 1996 tamtéž. PhDr., profesor dějin umění, umělecký kritik, překladatel z angličtiny, ředitel Národní galerie v Praze, publikace z oboru.