Zdeněk Záhoř byl český středoškolský profesor, literární historik a kritik, spisovatel a dramatik. Byl autorem studií o Boženě Němcové a J. Laforguovi. Proslavil se učebnicemi, příručkami a články o sexuální výchově. Narodil se 10. července 1881 v rodině pražského lékaře Jindřicha Záhoře. Studoval moderní filologii, poté působil jako středoškolský profesor. Jeho manželkou byla Marie Záhořová-Němcová, vnučka Boženy Němcové. 16. srpna 1931 vyskočil v sebevražedném úmyslu z okna svého bytu v Janovského ul. 1116 v Holešovicích a následkem zranění zakrátko zemřel v nemocnici. Jako možná příčina se uváděly zdravotní problémy , popřípadě deprese z přepracování a ze smrti manželky. Pohřben byl na Olšanech. Byl oceňovaný jako ušlechtilý idealista a obětavý učitel zanícený pro zdravou výchovu mládeže. Do literatury vstoupil ještě za studií r. 1903 jako humorista, autor knihy drobných próz Člověk, jenž nevydal básně. Po ní následovaly frašky ze studentského života, Pereat láska a Uzel. Jeho beletristickou tvorbu uzavřel proverb Fata morgana z roku 1909. Poté se věnoval literární historii a kritice. K jeho oblíbeným autorům patřili Jules Laforgue, jehož Hamleta porovnával se Shakespearovým, a především Božena Němcová. Napsal také esej o Otokaru Březinovi. Knižně vyšly: Nejvíce se proslavil publikacemi v oboru sexuální výchovy , určených dospívajícím, rodičům i vychovatelům. K jeho pracím v tomto oboru patří: Byl rovněž redaktorem rubriky o pohlavní výchově v časopise Národní osvobození. Ke konci života shromažďoval materiál pro rozsáhlejší publikaci, tu však již nedokončil.