Rudolf Urbánek byl český historik a první profesor československých dějin na Masarykově univerzitě v Brně. Narodil se ve Slaném jako nejmladší z osmi dětí do rodiny řezníka Karla Urbánka a jeho ženy Františky. Studoval na slánském gymnáziu a na české filosofické fakultě pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, obor dějepis a zeměpis. Patřil k žákům Jaroslava Golla a v roce 1901 se stal doktorem filozofie na podkladě práce Řehoř z Hainburka ve službách krále Jiřího z Poděbrad. Působil pak jako středoškolský pedagog v Lounech, Hradci Králové, Pardubicích a nakonec v Praze. Roku 1916 se habilitoval na základě v předchozím roce vydané knihy Věk poděbradský a stal se soukromým docentem českých dějin na filosofické fakultě pražské české university; téhož roku byl zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk. V květnu 1917 připojil svůj podpis k Manifestu českých spisovatelů. V srpnu 1920 byl jmenován řádným profesorem československých dějin na nově zřízené Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 1932 byl mimořádným a od r. 1934 řádným členem České akademie věd a umění. Po válce byl zvolen řádným členem Královské české společnosti nauk a v letech 1946 – 1952 byl jejím místoředsedou. V listopadu roku 1952 byl jmenovám řádným členem – akademikem nově zřizované Československé akademie věd a v roce 1953 mu byla přiznána vědecká hodnost doktor historických věd . Za zásluhy o českou vědu byl vyznamenám Řádem práce. Stal se též členem a později předsedou Společnosti Husova muzea. Při svém dějepisném bádání se zaměřil na středověké české dějiny. Profesor Václav Novotný ho získal pro spolupráci na monumentální Laichterově edici České dějiny; Urbánek měl zpracovat úsek od Zikmundovy smrti do konce vlády Jagellonců. Toto zadání se mu podařilo splnit jen částečně. Hlavní Urbánkovo dílo, rozsáhlý čtyřsvazkový Věk poděbradský I - IV, obsahuje p...