Výpis všech autorů

Walter Scott

Sir Walter Scott, 1. baronet byl skotský básník, prozaik, romanopisec a sběratel skotských balad, představitel romantismu. Je považován za zakladatele historického románu. Jeho historické romány jsou považovány za jedny z nejvýznamnějších anglických vůbec, protože ovlivnily tvorbu několika generací a byly velmi populární. Pocházel z právnické rodiny. V mládí onemocněl dětskou obrnou a ochrnul na jednu nohu. Dětství prožil u svého dědečka na skotsko-anglickém pomezí, kde si velmi oblíbil pohádky a lidovou slovesnost. V roce 1792 absolvoval práva na edinburské univerzitě, stal se právníkem a v letech 1806–1830 byl úředníkem nejvyššího soudu v Edinburghu. Roku 1812 se spřátelil s anglickým básníkem lordem Byronem, který svým revolučním romantismem do jisté míry ovlivnil jeho tvorbu. Začínal jako romantický básník. Již jeho kniha z roku 1805 Píseň posledního skotského barda se stala bestselerem . Vrcholem jeho básnické tvorby je Jezerní panna z roku 1810, v níž se panovník zamiluje do skotské horalky. V roce 1814 vydal anonymně dílo Waverley aneb Před šedesáti lety , v němž se hlavní hrdina postaví na stranu skotských horalů, kteří osnují povstání proti králi. Obrovský úspěch díla povzbudil Scotta ke psaní další historických románů. V krátkém době vydává díla Guy Mannering , Starožitník , Rob Roy , Ivanhoe a tři řady románů, kterým dal souhrnný název Příběhy mého domácího . První řada obsahuje např. román Černý trpaslík 1816) a Puritáni , druhá pak vrcholný Scottův román Srdce Edinburghu a ve třetí jsou zase romány Pověst o Montrosovi a Nevěsta z Lammermooru . Ke konci života se tvorba Walter Scotta vyznačovala klesající uměleckou úrovní. Přesto i v této době napsal skvělé romány jako je např. Talisman nebo K...

Vlasta Svobodová

Vlasta Svobodová je česká politička, bývalá senátorka za obvod č. 55 – Brno-město a členka ODS, dcera majora Vladimíra Šoffra. Před vstupem do Senátu pracovala jako konzultantka geologie. Ve volbách 1996 se stala členkou horní komory českého parlamentu, když v obou kolech porazila komunistu Pavla Pavlíka. V senátu se angažovala ve Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Ve volbách 1998 odmítla kandidovat. V letech 2002–2006 zastávala funkci místostarostky městské části Brno-střed. Ve volbách 2006 svůj mandát neobhájila, neboť kandidovala na nevolitelném 20. místě.

Vladimir Vladimirovič Majakovskij

Vladimir Vladimirovič Majakovskij byl ruský prozaik, básník a dramatik. Stal se zakladatelem ruského futurismu, který ovlivnil celou sovětskou literaturu. Psal také filmové scénáře a dětskou literaturu. Narodil se v Bagdati v Gruzii v rodině polesného rusko-kozáckého původu. Jeho matka byla ukrajinského původu. Přestože vyrůstal v gruzínsky mluvícím prostředí, jeho rodným jazykem byla ruština. Politicky se angažoval již od roku 1908, kdy četl marxistickou literaturu . Od roku 1911 studoval na moskevském učilišti malířství, architekturu a sochařství. Roku 1914 byl vyloučen. Poprvé publikoval v roce 1912 ve futuristickém almanachu Políček obecnému vkusu , jeho první větší báseň Oblak v kalhotách pochází z roku 1915. V letech 1915–1917 pracoval jako kreslič v Petrohradu. Po vypuknutí VŘSR se přihlásil ke komunismu a psal především propagační poezii. V občanské válce pracoval ve státní zpravodajské agentuře ROSTA . Roku 1923 založil časopis LEF, který také později řídil. Ve dvacátých letech jako přední sovětský básník mohl cestovat, navštívil Lotyšsko, Velkou Británii, Německo, Spojené státy, Kubu, Československo, psal tendenční a milostnou poezii a satiry, zaměřené proti šosáctví a byrokracii. V roce 1930 spáchal sebevraždu. Jeho rané dílo spadá do futurismu, jeho pozdější dílo je silně ovlivněné marxismem, socialistickou ideologií a socialistickým realismem, také se snažil oba postupy spojit v takzvaný комфут, tj. komunistický futurismus. Byl nejvýznamnějším oficiálním spisovatelem v tehdejším SSSR. Většina jeho básní je proto silně tendenční, což jim může v očích některých čtenářů ubírat na literární hodnotě. Majakovskij zpravidla používal bohatě rýmovaný tónický verš většinou o třech iktech, typický pro ruskou lidovou poezii, v umělecké tvorbě ale neob...

Tove Jansson

Tove Marika Jansson byla finská spisovatelka , autorka písňových textů, malířka, ilustrátorka a autorka komiksů. Jejím nejslavnějším dílem jsou knihy o skřítcích muminech a jejich přátelích. Narodila se jako nejstarší dcera v umělecké rodině sochaře Viktora Janssona a grafičky a ilustrátorky Signe Hammeearstenové-Janssonové. Její mladší bratr Per Olof byl fotografem a nejmladší Lars ilustrátorem - právě on se později výrazně podílel na rozvoji „muminího odkazu“ a převzal po své sestře například sérii komiksů o muminech. Tove Janssonová patřila k švédsky hovořící menšině ve Finsku a velkou část života prožila na ostrově Klovharu, jednom z ostrovů Pellinki u Porvoo. Její životní partnerkou byla finská grafička Tuulikki Pietilä. První kresby uveřejnila v patnácti letech v liberálním časopise Garm. Studovala na výtvarné akademii Konstfack ve Stockholmu, poté na kreslířské škole finské Národní galerie v Helsinkách a v Paříži na École d'Adrien Holy a École des Beux Arts. Postavička Muminka se poprvé objevila v ilustracích na stránkách Garmu v roce 1940 a v roce 1945 vyšla první samostatná kniha o muminech. Právě mumini vydobyly Janssonové světový věhlas, ačkoliv napsala i řadu knih na jiné téma. Za své dílo obdržela mimo jiné cenu Hanse Christiana Andersena v roce 1966, cenu Švédské akademie v roce 1972, cenu Pro Finlandia roku 1976 a Literární cenu Selmy Lagerlöfové roku 1992. Komiksové stripy o muminech vycházely na pokračování nejprve krátce v časopise Ny Tid, od roku 1954 pak pravidelně vycházely především v anglických novinách Evening News - po roce 1960 sérii převzal Lars Jansson. Řady 1-4 vyšly česky jako Muminek - svazek jedna, překl. Libuše a Luboš Trávníčkovi, Praha: Argo, 2009.

Sue Grafton

Sue Graftonová byla americká spisovatelka detektivních románů. Sue Graftonová se narodila v Louisville v Kentucky, jejím otcem byl spisovatel C. W. Grafton. Vystudovala University of Louisville, poté pracovala jako úřednice ve zdravotnictví a pokladní v kalifornských městech Santa Monica a Santa Barbara. První román dokončila ve 22 letech a pokračovala v psaní dalších, z nichž dva byly vydány. Vzhledem k tomu, že nebyly příliš úspěšné, se v následujících letech Graftonová věnovala scenáristické tvorbě. V roce 1982 vydala první román ze své detektivní série podle abecedy. Graftonová je známá především sérií detektivních románů, jejichž názvy začínají písmenem a tvoří abecední posloupnost. Děj románů se odehrává v kalifornském městě Santa Teresa a okolí a hlavní postavu v nich představuje soukromá vyšetřovatelka Kinsey Millhoneová. Doba děje prvního románu řady odpovídá roku vydání, časové mezery mezi ději následujících románů jsou však kratší než mezi vydáváním. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sue Grafton na anglické Wikipedii.

Sigmund Freud

Sigmund Freud , rodným jménem Sigismund Šlomo Freud, byl česko-rakouský lékař-neurolog, psycholog a zakladatel psychoanalýzy. Narodil se ve Freibergu, dnešním Příboře v německy mluvící židovské rodině pocházející z Haliče. Během jeho dětství se rodina přestěhovala do Vídně, kde prožil takřka celý život. Zemřel v emigraci v Londýně, kam se krátce před smrtí uchýlil před nastupujícím nacismem. Vytvořil psychoterapeutickou metodu založenou na volných asociacích pacienta, vytvoření přenosového vztahu s ním a na interpretaci jeho promluv, snů, přenosových emocí a odporu během terapie. Okolo této terapeutické techniky rozvinul rozsáhlý teoretický systém popisující člověka z hlediska psychologického, filozofického i antropologického. Systém má několik větví, z nichž nejvýznamnější je pudová teorie , tzv. první topika a tzv. druhá topika . Velkou pozornost věnoval též kultuře a náboženství. Byl 3. nejcitovanějším psychologem 20. století. Jeho předci žili od 15. století v Kolíně nad Rýnem, odkud utekli před pogromem východním směrem. V 19. století se z Litvy stěhovali do Haliče a poté zakotvili v Rakousko-Uhersku. Jeho původní židovské jméno znělo Šlomo Simcha. Freud je německým překladem hebrejského Simcha, což značí „radost“. Jméno Šlomo obdržel po dědovi, který zemřel nedlouho před jeho narozením. Šlomo Simcha pak znamená „moudrý muž, který se těší z učení“. Podle jiné teorie nese jméno po burgundském králi svatém Zikmundovi, českém národním patronu . Motivací volby tohoto jména měla být snaha po konformitě s českým okolím. Byl nejstarším z osmi dětí z třetího manželství židovského obchodníka s látkami Ja'akova Freuda s Amálii Nathanovou. Narodil se do společenst...

Scott Kelby

Scott Kelby je fotograf, grafik, publicista, autor řady bestsellerů a uznávaný odborník na využití Adobe Photoshop s důrazem na digitální fotografii. Je zároveň jedním z nejoblíbenějších lektorů kurzů Adobe Photoshop a šéfredaktorem magazínu Photoshop User, který se na svých stránkách pravidelně věnuje i využití Photoshopu Lightroom. V češtině vyšlo již několik jeho knih, např. Digitální fotografie ve Photoshopu CS4, Adobe Photoshop CS Kniha plná triků či Digitální fotografie v Adobe Photoshop Lightroom.

Miroslav Lamač

Miroslav Lamač byl český výtvarný kritik a kunsthistorik zaměřující se na moderní umění. Roku 1944 maturoval na gymnasiu v Křemencově ulici v Praze. V letech 1947-1949 studoval malbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u prof. Jana Baucha a zároveň dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy . Absolvoval roku 1953. Mezi lety 1953 a 1964 byl vedoucím redaktorem časopisu Výtvarná práce, mezi lety 1965 a 1970 šéfredaktorem časopisu Výtvarné umění. Byl členem AICA a čestným předsedou teoretické sekce Unie výtvarných umělců. Od roku 1966 na něj Státní bezpečnost vedla signální svazek a sledovala ho jako nepřátelskou osobu prostřednictvím svých agentů, např. Josefa Jelena. Roku 1981 však StB Lamače získala jako tajného spolupracovníka a využívala ho proti významným zakázaným výtvarníkům. Lamač podával zprávy o Čestmíru Kafkovi, Vladimíru Janouškovi, Jiřímu Kolářovi a Josefu Jírovi, nebo o teoretikovi Františku Šmejkalovi. Po Paterově zprávě o výstavě v Ústavu makromolekulární chemie na Petřinách, na které se sešla řada umělců a teoretiků, kteří byli považováni za odpůrce režimu, přijala StB opatření k zamezení výstav. Lamačova spolupráce trvala do roku 1989, kdy byl jeho svazek skartován. Roku 1957, v kulturní pustině tzv. socialistického realismu 50. let, připravil spolu s Jiřím Padrtou a J. M. Tomešem významnou výstavu české předválečné avantgardy v Domě umění města Brna, která pak měla reprízu v Jízdárně Pražského hradu . Roku 1959 následoval druhý díl - Moderní české malířství II , Dům umění města Brna. Roku 1966 připravil spolu s A. Hoffmeisterem a J. Zeminou výstavu českého moderního umění a francouzského umění ze sbírky Národní galerie v Praze v pařížském Musée national d'art moderne. Roku 1968 byl kurátorem výstavy Nová citlivost. Křižovatka a hosté, Dům umění města Brna, Galerie umění Karlovy Va...

Miriam Stoppard

Miriam Stoppard rozená Stern a následně Miriam Moore -Robinson,narozená 12.května 1937,je anglická lékařka,autor,televizní moderátorka a psychologický poradce. Napsala několik knih o zdraví,včetně slavné příručky pro děti ale především na téma zdraví žen. Píše o zdravotních problémech a působí jako psychologický poradce pro Daily Mirror novin,který dříve odpovídal na dopisy čtenářů. V současnosti píše knihu o zdravém životním stylu pro děti. Stoppardová byla v roce 2010 jmenována Officer pořadí britské Říše studijní specializaci pro služby zdravotnictví a charitu. V roce 1962 se provdala za Peter Moore-Robinson v Hampsted s kterým se rozvedla. V roce 1972 si vzala dramatika Toma Stoppard v Maidenhead a manželství skončilo v roce 1992.Z tohoto manželství má dva syny. V roce 1997 si vzala sira Christopera Anthony Hogga ,žijí v Londýně.

Marija Jurić Zagorka

Marija Jurić byla spisovatelka a první chorvatská profesionální novinářka. Podle ankety vyhlášené v roce 2005 záhřebským deníkem Vjesnik, je druhým nejčtenějším chorvatským autorem všech dob. V roce 2004 se v soutěži Největší Chorvat umístila na 34. místě. O životě Marie Jurić nebylo mnoho známo, dokonce ani datum narození. Původně bylo nejčastěji zmiňováno datum 1. ledna 1873, ale zkoumáním registrů ve Státním archivu bylo zjištěno, že se narodila dne 2. března 1873 ve vsi Negovec poblíž obce Vrbovac v bohaté rodině matky Josipe Domin a otce Ivana Juriće. Křtěna byla 3. března 1873 jménem Marianna. Dětství strávila v chorvatském Záhoří, kde její otec vlastnil farmu Golubovec a řídil statek Šanjugovo, vlastněný baronem Gezou Rauchem. Marija Jurić Zagorka byla zaměstnána v časopise Obzor, v roce 1896 jí v něm vyšel první článek, za několik let zde působila jako šéfredaktorka. Později začala vydávat první chorvatský „ženský časopis“ s názvem Ženski list a také časopis Hrvatica . Bojovala v nich nejen proti sociálnímu útlaku, maďarizaci a germanizaci chorvatské společnosti, ale i za práva žen. V roce 1903, poté, co zorganizovala masovou ženskou demonstraci, se dostala do vězení. Jejím rádcem a mecenášem byl Josip Juraj Strossmayer, který ji podporoval a k psaní románů povzbuzoval. Marija J. Zagorka udržovala velmi dobré kontakty i s politickými reprezentanty zemí, jejichž osud byl podobný historii Chorvatska. Patřili k nim T. G. Masaryk a Milan Hodža. Zemřela v Záhřebu 30. listopadu 1957. Pohřbena je na záhřebském hřbitově Mirogoj. Je autorkou 34 románů a 14 dramat. Psala romány pro široké publikum, spojuje v nich milostné příběhy s prvky národní historie. Některé z jejích próz byly uvedeny jako divadelní hry, některé i zfilmovány. Jejímu dílu se věnoval překladatel Dušan Karpatský. V t...

Marcela Mlynářová

Marcela Mlynářová se narodila 20. 3. 1948 v Praze. Literární činnosti se věnuje od roku 1999. Náměty čerpá ze svého , ne vždy lehkého, života.

Karel Michal

Karel Michal, vlastním jménem Pavel Buksa , byl český spisovatel, scenárista a dramatik. Karel Michal maturoval v roce 1951 na Vinohradském gymnáziu v Praze. Po úspěšné zkoušce mu bylo odmítnuto přijetí na studium medicíny s poukazem, že je dříve třeba, aby jako syn z buržoazní rodiny se nejdříve sžil s dělnickou třídou. Odešel nejdříve do Ostravy, kde posléze působil jako geometr u správy dolů. Když zde podal jistý zlepšovací návrh, získal v roce 1953 povolení k přijetí na lékařskou fakultu v Praze. Tu však nedokončil po třech letech studia pro neúspěch při politických zkouškách. Proto v roce 1956 nastoupil základní vojenskou službu. Po návratu pracoval postupně jako správce jízdárny, dlaždič a pomocný dělník. Počátkem šedesátých let s postupujícím uvolněním se stal dramaturgem Filmového studia Barrandov, spolupracovníkem redakce měsíčníku Plamen a kritikem v redakci Literárních novin. Byl členem Svazu československých spisovatelů a Svazu československých filmových umělců. Po avízu, že mu hrozí zatčení režimem, který mu neprominul zejména knihy Bubáci pro všední den, Krok stranou a scénář k filmu Bílá paní, v září 1968 emigroval společně s manželkou Violou Fischerovou do Švýcarska. Na jeho prvotinu, detektivku Krok stranou , zněl posudek hlavní správy SNB, kam nezvyklou detektivku poslalo nakladatelství k posouzení, takto: „Je neslýchané psát o práci Veřejné bezpečnosti podobným, téměř parodujícím způsobem; zejména postavy vyšetřovatelů mají rysy neslučitelné s typem socialistického kriminalisty.“ Spisovatel musel doprovodit knížku vysvětlující předmluvou, která z Kroku stranou na počátku šedesátých let udělala už naprostý hit: „V knize popsané metody kriminalistické praxe“, sugeruje autor, „nejsou totožné s metodami, kterých se dnes běžně užívá . Ve skutečnosti by se to zkrátka z mnoha a mnoha důvodů, které by vydaly na zvláštní knížku, nemohlo takhle stát. Ani celé, ani v částech, ani – chce...

Joyce Carol Oates

Joyce Carol Oatesová je americká spisovatelka, básnířka a dramatička. Za novelu them získala roku 1969 National Book Award, na niž byla k tomu ještě osmkrát nominována. Třikrát byla rovněž nominována na Pulitzerovu cenu, nikdy ji však nezískala. Napsala přes 80 knih, některé navíc pod pseudonymy Rosamond Smith a Lauren Kelly. Její kniha Foxfire byla roku 1996 zfilmována.

Josef Ehm

Josef Ehm byl významný český fotograf uměleckých památek, pedagog a redaktor. V letech 1934–1946 učil na Státní grafické škole v Praze. Roku 1939 se zúčastnil výstavy Uměleckopúrůmyslového muzea v Praze Století české fotografie. Mezi léty 1939 a 1941 redigoval s Jaromírem Funkem časopis Fotografický obzor. Kromě toho přispíval svými fotografiemi do novin a časopisů , které vycházely opakované i v cizojazyčných verzích. Ilustroval také beletrii v Praze. Josef Ehm zůstal do konce své dlouholeté praxe vyznavačem černobílé fotografie, i když fotgrafoval i barevně. Ve druhé polovině 60. let nároky na fotodokumentaci ve sbírkových institucích vzrostly tak, že zaměstnávaly vlastní fotografy, takže s Ehmem ukončily spolupráci. "Papírové" zvětšeniny jeho fotografií se dodnes dochovaly na evidenčních kartách předmětů Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Národní galerie v Praze, Národního muzea či ve fototé...

John Farndon

Britský spisovatel, autor populárně naučné literatury.

Johanna Paungger

Raoská autorka zabývající se astrologií a léčitelstvím.

Jana Horecká

Slovenská publicistka v oboru gastronomie.

Jana Benková

Slovenská spisovatelka Jana Benková napsala první knížku Rozhovory na tělo v roce 1996, pak její pokračování a psaní už se nepustila. Pracovala jako novinářka i jako mluvčí v jedné z politických stran. Po odchodu z politického prostředí se rozhodla věnovat jenom psaní. Její knihy se setkaly s velkým ohlasem a Benková si odnesla mimo jiné i cenu TOP autorka roku. Její romány se vyznačují dynamikou, pozitivním nábojem, čtivým jazykem, ale také nepostradatelným humorem. V současnosti je na Slovensku autorkou 42 knih – sbírek rozhovorů se známými osobnostmi, sportovci, politiky, sportovní encyklopedie Slovenské hvězdy v NHL, ale hlavně románů, ktorým se věnuje dodnes. V České republice, kde je díky svým kořenům po otci, křtěném Vltavou, taky doma, jí do začátku roku 2021 vyšlo 15 překladů kníh a další se chystají.

Jan Zábrana

Jan Zábrana byl český básník, prozaik, esejista a překladatel z ruštiny a angličtiny. Jan Zábrana se narodil v Herálci roku 1931 a v roce 1940 se s rodinou přestěhoval do Humpolce. Roku 1950 byla odsouzena jeho matka Jiřina Zábranová. Téhož roku složil maturitu na humpoleckém gymnáziu, ale nebyl vzhledem k politické perzekuci své rodiny přijat na filozofickou fakultu. Do roku 1952 studoval čtyři semestry na Katolické bohoslovecké fakultě UK v Praze, téhož roku byl odsouzen také jeho otec. Pak pracoval jako pomocný dělník v Tatrovce Smíchov, Družstvu Smalt v Radotíně, provozovně ve Veletržní ulici. Poté se 27. října 1954 stal překladatelem na volné noze, ovšem také se začínaly projevovat záchvaty deprese. V roce 1957 debutoval v časopise s vlastní básnickou tvorbou. Při amnestii v roce 1960 byli propuštěni Zábranovi rodiče na svobodu. V roce 1963 bylo požehnáno manželství s Marií Leskovjanovou , do kterého se narodila o rok později dcera Eva. V roce 1965 Zábrana vydal svoji první sbírku básní Utkvělé černé ikony. V roce 1969 byla vydána jeho poslední báseň za jeho života. Během normalizace mu bylo znemožněno vydávat vlastní tvorbu a mohl pouze překládat. V následujících letech upadal do stále těžších depresí. V roce 1976 Zábrana onemocněl diabetem a v roce 1984 zemřel na rakovinu. Je pohřben v Poděbradech. Od roku 1954 se věnoval literární práci jako překladatel z povolání. Zaměřil se zejména na ruskou, anglickou a americkou prózu a poezii a pro české čtenáře objevil četné pozoruhodné autory a hodnotná díla. Patří k nim např. překlad Osipa Mandelštama, či Borise Pasternaka. Především však znovuobjevil a do českého jazykového a literárního světa přivedl ojedinělé literární dílo ruského židovského autora Isaaka Babela. Babelova Rudá jízda byla do češtiny poprvé přeložena již roku 1928. Jan Zábrana však literární kvalitu díla podtrhl a umocnil svým básnickým citem a vybroušeným překladatelským řemeslem. K řa...

Jan Morávek

Jan Morávek byl prozaik, dramatik, novinář, autor tzv. lidových románů. Jeho díla, převážně situovaná do Posázaví, jsou nenáročnou. ale ve své době velmi oblíbenou četbou. Jan Morávek se narodil v rodině hostinského a řezníka. Po absolvování měšťanské školy studoval na vyšší průmyslové škole v Praze. Protože ho však více přitahovala literatura a herectví, po smrti svého otce zběhl k divadlu.V dalších letech vykonával vojenskou prezenční službu a bojoval v první světové válce. Po válce se vrátil k herectví. Složil zkoušky do Vinohradského divadla, ale nakonec nastoupil do Hašlerova divadélka Lucerna. V roce 1919 se Jan Morávek stal redaktorem týdeníku Obrana venkova a Kalendáře republiky, postupně působil v nakladatelství Melantrich, redigoval Pražský ilustrovaný zpravodaj. Na stránkách tohoto zpravodaje otiskoval příspěvky význačných spisovatelů a vědců, reprodukce děl známých malířů a fotografů. Rovněž zde uveřejňoval své beletristické práce a reportáže. V ostatním tisku Melantrichu publikoval fejetony, povídky, novely i romány na pokračování. Od roku 1941 se Jan Morávek věnoval pouze spisovatelské činnosti. Národní knihovna ČR eviduje téměř 40 různých knih , čtyři divadelní hry, písně a filmové náměty, jejichž autorem je Jan Morávek.

Ivan Broz

Ivan Brož byl český diplomat, překladatel, publicista a spisovatel literatury faktu. Jako agent StB poprvé evidován coby externí přednášející VAAZ v Brně pod krycím jménem VLTAVA . Před rokem 1989 psal také politicky zaměřené knihy, úvahy, brožury aj., které byly volně dostupné nebo pro tzv. vnitřní potřebu, např. pro vojáky, učitele atd. Později byl dlouholetým spolupracovníkem Haló novin.

Fan Vavřincová

Fan Vavřincová, vlastním jménem Věra Peigerová, provdaná Němotová, byla česká spisovatelka a autorka televizních scénářů. Podle jejího románu byl natočen například film Eva tropí hlouposti. Narodila se v Praze–Podolí, v rodině Vavřince Peigera , který se postupně vypracoval z účetního a disponenta až na ředitele firmy Česká cukerní. Po základní škole vystudovala gymnázium v Praze-Dejvicích. Po maturitě ještě dva roky studovala externě na filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde získala státnice z němčiny, francouzštiny a ruštiny. V dubnu 1935 se provdala za Bohumila Němotu , majitele likérky; svatba se konala v žižkovském kostele sv. Prokopa. Po sňatku žili manželé Němotovi na zámku Sudovice u Nového Knína, měli dvě dcery, Felicii a Ivanku. Psát začala už na gymnáziu, ve svých šestnácti letech . Do povědomí lidí vstoupila díky filmu režiséra Martina Friče , který byl natočen podle jejího námětu – knihy Patsy tropí hlouposti. Po roce 1948 nemohla až do konce 60. let publikovat a pracovala jako úřednice a účetní v Novém Kníně, Dobříši a Praze. Od roku 1957, kdy vyhořel zámek Sudovice, žila v Praze. Je pohřbena v Novém Kníně. Díla Fan Vavřincové mají výlučně zábavný charakter. Často se jednalo o románky pro ženy a dívky. Humor, nadhled a laskavost jejích příběhů si získaly širokou oblibu. Značnou část prací uveřejnila pod vlastním jménem Věra Němotová. Pseudonym Fan Vavřincová vznikl z otcova křestního jména Vavřinec a častého rodinného křestního jména František. Pod druhým pseudonymem Anna Lorencová vydala dívčí román Divoška Kim. Od roku 1936 se její příspěvky objevovaly v řadě časopisů, jako např. List paní a dívek , Pražanka, Ahoj, Pražský ilustrovaný zpravodaj, Hvězda. Po okupaci ...

Eva Kačírková

Eva Kačírková, rozená Navrátilová, je spisovatelka detektivních románů, novel a scenáristka. Eva Kačírková se narodila do rodiny krejčího. Po studiích na gymnáziu vystudovala Přírodovědnou fakultu v Olomouci, obor biologie a chemie. Do roku 1962 učila na základních školách v okolí Olomouce. Poté pracovala v Praze jako laborantka a po mateřské dovolené od roku 1965 v různých administrativních zaměstnáních . Od roku 1973 se profesionálně věnuje literatuře. Eva Kačírková publikuje od sedmdesátých let v různých časopisech, např. Vlasta, Květy, magazín Interpress aj. Od roku 1971 spolupracuje s režisérkou Věrou Chytilovou, podílela se na scénáři k filmu Panelstory, kde hrála i jednu z hlavních rolí. Eva Kačírková získala v roce 1994 1. místo v Ceně Havrana o nejlepší detektivní povídku roku „Noční strach“. V roce 2003 byl její detektivní román „Tolary jsou zlaté“ nominován na Cenu Jiřího Marka. Knihy Evy Kačírkové byly přeloženy i do němčiny, ruštiny a slovenštiny.

Elinor Glyn

Anglická scenáristka a spisovatelka ženských romantických příběhů.

Egon Hostovský

Egon Hostovský byl český prozaik, redaktor a novinář. Narodil se ve východočeském Hronově v továrnické rodině se židovskými kořeny jako nejmladší z osmi dětí. Studia započal na náchodském reálném gymnáziu, zde také ve studentském časopise publikoval své první texty pod pseudonymem H. Noge. Po maturitě začal roku 1927 studovat Filozofickou fakultu UK, v roce 1929 krátce navštěvoval univerzitu ve Vídni. Studium roku 1930 předčasně ukončil a až do roku 1937 pracoval postupně v různých pražských nakladatelstvích, většinou jako lektor – v roce 1930 se též podílel na překladu románu svého bratrance, rakouského spisovatele Stefana Zweiga, který vyšel o rok později pod názvem Dobrodružství života . V období 1937–39 pracoval jako úředník československého ministerstva zahraničí. Roku 1939 ho vlámský a holandský PEN klub pozval na propagační přednáškové turné po Beneluxu, kde ho zastihla zpráva o okupaci Československa. Hostovský zvolil emigraci a po trase Brusel – Paříž – Lisabon se dostal v únoru 1941 do USA. Usadil se v New Yorku a vstoupil do služeb tamějšího československého konzulátu. Ve své vlasti se znovu objevil až v roce 1946, o rok později se vrátil s úmyslem zůstat natrvalo a začal znovu pracovat na ministerstvu zahraničních věcí. Únorový převrat však znamenal změnu situace, a Hostovský opět odešel z Československa: roku 1948 odjel jako legační tajemník ministerstva do Norska. Po krátkém pobytu v Norsku pak pokračoval do své druhé americké emigrace, v níž žil od roku 1950 až do smrti . V roce 1957 získal americké občanství. V Americe se živil jako učitel češtiny, poradce pro evropské literatury a novinář , spolupracoval také jako redaktor s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa . Posléze se etabloval jako p...

Darcy Coates

Darcy Coates je australská autorka bestsellerů Kořist , The Duch domu Ashburnů , Tajemství sídla Craven Manor a více než tuctu dalších hororových a napínavých titulů. Žije na centrálním pobřeží Austrálie se svou rodinou, kočkami a zahradou plnou bylin a zeleniny. Miluje starobylé hřbitovy, strašidelné domy, tajemství a napětí. Její práce odráží každou z těchto vášní. Miluje lesy, zejména staré divoké lesy, kde stromy dokáží zakrýt každého, kdo mezi ně vstoupí. Ať žije kdekoliv, snaží se mít poblíž hory.

Brian Wilson Aldiss

Brian Wilson Aldiss byl britský autor science fiction řazený mezi autory tzv. Nové vlny. Mezi jeho nejznámější díla patří román Nonstop a trilogie Helikonie. Brian Wilson Aldiss se narodil 18. srpna 1925 v Derehamu . Navštěvoval St. Peter´s Court Preparatory School v Bactonu, v roce 1936 byl přijat na Framlingham College v Suffolku a o tři roky později začal studovat na West Buckland School v Devonu. V září roku 1943 vstoupil do armády, v Norwichi absolvoval základní výcvik, načež byl převelen ke spojařům do tábora Catterick v Yorkshire. Od roku 1944 do roku 1947 sloužil na mnoha místech jihovýchodní Asie , odkud si přivezl nejednu inspiraci pro svou tvorbu. V roce 1947 odešel z armády a začal pracovat jako knihkupec v Oxfordu. O rok později se oženil s Olive Fortescueovou. První dítě, Clive, se mu narodilo v roce 1955, o rok později přestal pracovat jako knihkupec a dal se na dráhu profesionálního spisovatele. Druhé dítě, Caroline, se narodilo v roce 1959. V roce 1965 rozvedl se svou první ženou a vzal si Margaret Mansonovou. Spolu měli dvě děti, Timothyho a Charlotte . V roce 1954 vyšla Brianu Aldissovi první práce, A Book in Time, v únorovém vydání The Bookseller. První SF, Criminal Record, bylo publikováno v červencovém vydání Science Fantasy. Jeho první kniha, The Brightfount Diaries, vyšla o rok později. V roce 1957 vydal první SF knihu, sbírku krátkých povídek Space, Time, and Nathaniel a zároveň se stal literárním redaktorem Oxford Mail. První SF román Non-Stop vydal v roce 1958, za což mu byla udělena cena Nejslibnější nový autor roku 1959 na 16. World Science Fiction Convention. Hlavním tématem románu je cesta generační kosmické lodě a dramatické osudy jejich obyvatel. Ačkoliv nebyl prvním, kdo toto téma do science-fiction přinesl , jeho brilantním zpracováním s...

Zuzana Nováková

Narozena 22.2.1943 v Praze. Básnířka, beletristka, malířka a ilustrátorka, spisovatelka pro děti a mládež, autorka televizních pohádek a romantických příběhů.

Wilkie Collins

William Wilkie Collins byl anglický romanopisec, autor povídek a divadelních her. Svá díla vydával pod jménem Wilkie Collins. Řadí se k autorům tzv. senzačních románů , které byly velmi populární v Anglii 60. a 70. let 19. století. Za svůj život vydal 23 románů, šest sbírek povídek, jednu sbírku esejí, jeden cestopis, jednu biografii, patnáct divadelních her, přes 100 prací faktografického rázu a obrovské množství povídek, které nebyly vydány knižně, ale jen v časopisech. Ve své době byl jedním z nejvyhledávanějších a také nejlépe placených spisovatelů. Přátelil se s mnoha význačnými osobnostmi z literárních kruhů, velmi blízko měl zejména ke spisovateli Charlesi Dickensovi. Ale na rozdíl od Dickense, jehož popularita po smrti vzrůstala, bylo Collinsovo jméno trochu pozapomenuto. Nicméně v současnosti se stávají práce Wilkieho Collinse předmětem pozornosti kritiků i čtenářů. Napomáhají tomu i poměrně časté televizní a filmové adaptace jeho děl. Ve čtyřech svazcích byly vydány všechny jeho dopisy, které zveřejnily mnohé z jeho bouřlivého života. Vedl velmi nekonvenční, bohémský život, miloval dobré jídlo a víno, rád a často cestoval, udržoval dlouhodobé vztahy se dvěma ženami, ale s ani jednou se neoženil, a dlouhodobě se oddával braní velkých dávek opia, aby si ulevil od bolestí. Collinsův neortodoxní životní styl naznačuje jeho cynický pohled na tehdejší upjatou viktoriánskou společnost. To, spolu s jeho smyslem pro humor a kritikou křivd, jež se na lidech dopouštěla společnost, je patrné i v jeho románech. K nejznámějším dílům Wilkieho Collinse se řadí romány Žena v bílém , Měsíční kámen , Armadale a Bezejmenný. William Wilkie Collins se narodil v londýnské čtvrti Maryleboneu 8. ledna 1824 jako nejstarší syn Williama Collinse, uznávaného krajináře a portrétisty. Jméno dostal po svém kmotrovi, Siru D...

Věra Nosková

Věra Nosková , je česká spisovatelka, novinářka, propagátorka vědy a kritického myšlení. Brzy po narození se s rodiči přestěhovala do Strakonic v jižních Čechách, kde žila do dvaceti let. Vystudovala zde gymnázium, později studovala při zaměstnání Střední pedagogickou školu v Praze. Do roku 1990 vystřídala asi 16 zaměstnavatelů a mnoho profesí . Nejdéle byla učitelkou v mateřské škole a noční vychovatelkou v Domově mládeže Haštalská v Praze. Po roce 1989 začala pracovat jako novinářka a externí rozhlasová redaktorka. Od roku 2003 se věnuje psaní beletrie. Ve vlastním nakladatelství vydává populárně vědecké publikace významných členů občanského sdružení Sisyfos, prózu jiných autorů a vlastní díla. Věra Nosková byla spoluzakladatelkou a po tři roky předsedkyní Českého klubu skeptiků Sisyfos a je členkou PEN klubu. Věra Nosková žije v Praze, je vdaná a má dva dospělé syny. V 60. a 70. letech publikovala básně v časopisech Divoké víno a Literární měsíčník, některé texty byly uváděny v pořadech "Zelené peří" Mirka Kováříka v divadle Rubín. První sbírka básní připravená do tisku v Českobudějovickém nakladatelství Růže počátkem 80. let byla těsně před vydáním zakázána. Jediná sbírka básní "Inkoustové pádlo" vyšla roku 1988. Po roce 1989 našla nová zaměstnání jako tajemnice a redaktorka v Českém deníku, jako redaktorka Týdnu , reportérka obrazové přílohy Blesk Magazín, redaktorka Europress a nakonec jako spoluautorka přílohy " Věda a lidé" Hospodářských novin. Externě spolupracovala s Lidovými novinami a MF DNES, časopisy Reflex, Print and Publishing, Packaging, Sanquist, Listy, na Slovensku Rozmer a Prometheus V devadesátých letech uváděla pořad "Naše téma" v Českém rozhlase Vltava, a již několik let píše pravidelné fejetony pro týdeník Rozhlas. Vedle článků popularizujících vě...

Suzanne Enoch

Suzanne Enoch se narodila v Jižní Karolíně a jen co se naučila číst, toužila po tom, aby mohla psát. Jejím dětským snem bylo stát se zooložkou a psát knihy o dobrodružstvích z Afriky. Tento její sen však zničila reportáž National Geographic o nejjedovatějších hadech, z nichž 99% žije právě v Africe:-) Ale pak se v jejím životě po zhlédnutí Hvězdných válek objevil nový impulz, a to psaní fikce. Po vystudování oboru angličtina na Kalifornské univerzitě se Suzanne zhruba dva roky neúspěšně pokoušela psát fantasy romance, až ji nakonec romance z období regentské Anglie přivedly k napsání jedné vlastní. Jenže cesta k vydání knihy nebyla jednoduchá a Suzanne se zpočátku dočkala několika odmítnutí. Pak však nalíčila pastičku na jednoho světově uznávaného literárního agenta, díky jeho pomoci přepracovala svůj rukopis a v roce 1995 spatřila světlo světa její prvotina Black Duke’s Prize. Po úspěchu této knihy zasazené do doby regentské Anglie se Suzanne rozhodla i svou další knihu zasadit do tohoto svého oblíbeného období. Zkrátka shrnuto většina jejích dosud vydaných knih, jež charakterizují zajímaví hrdinové a vtipné dialogy, se odehrává buď přímo v tomto období nebo kolem něj. Suzanne v současné době žije sama v Anaheimu v Kalifornii se svým čtyřnohým miláčkem Cairn teriérem Katie a je vášnivou sběratelkou suvenýrů z Hvězdných válek, zejména postav a vesmírných lodí. Stále věří v to, že jednou najde svého vlastního hrdinu, který bude pohledný, urozený a taky tak trochu hříšný;-)

Štěpán Zapletal

Narozen 1912. Dr., učebnice němčiny a filozofie.

Sara Shepard

Sara Shepard je americká spisovatelka, autorka série románů Roztomilé malé lhářky , podle níž byl později natočen stejnojmenný seriál. Další její literární sérií je Hra lží . Do češtiny už bylo přeloženo 6 dílů této série a jeden díl, který je zřejmě na pomezí 4. a 5. dílu:

Rudolf Těsnohlídek

Rudolf Těsnohlídek byl český spisovatel, básník, dramatik, novinář a překladatel. Proslul zejména svojí bajkou o lišce Bystroušce. Užíval také pseudonym Arnošt Bellis. Pocit vyděděnosti měl u něj zřejmě kořeny už v jeho dětství. Jeho otec byl pohodný, což jeho rodinu poněkud vyčleňovalo z tehdejší společnosti. Studium započal v Čáslavi, odkud po čtyřech letech odešel do Hradce Králové, kde vystudoval gymnázium. Aktivně se zapojoval do činnosti soukromého studentského literárního kroužku. Poté začal studovat na filozofické fakultě v Praze, ale studia nedokončil. Na studiích se seznámil s anarchismem, díky čemuž pronikl do okruhu S. K. Neumanna. Po sebevraždě nemocné první manželky Jindřišky Kopecké na svatební cestě v Norsku, se v roce 1906 odstěhoval do Brna, kde krátký čas pracoval v redakci Moravského kraje a po jeho zániku v Lidových novinách. Od roku 1908 psal soudničky pro Lidové noviny, později psal i jiné útvary, např. v roce 1912 byl válečným dopisovatelem v Srbsku a Albánii za války s Tureckem. V roce 1914 se přestěhoval do Bílovic nad Svitavou, kde bydlel osm let. Jeho druhou manželkou byla Anna Kutilová z této obce. Manželství však netrvalo dlouho. V Bílovicích nad Svitavou došlo k události, která se stala inspirací pro založení tradice vánočních stromů republiky se sbírkou na pomoc dětem bez domova. K tomu jej pohnula událost, kdy s přáteli, s malířem Františkem Koudelkou a úředníkem Josefem Tesařem, nalezli 22. prosince 1919, v bílovickém lese, prochladlé sedmnáctiměsíční děvčátko, Lidušku. Poprvé byl vánoční strom republiky rozsvícen 13. prosince 1924 na brněnském náměstí Svobody a tato tradice se postupně rozšířila i do ostatních měst. Tyto sbírky přispěly k tomu, že 8. prosince 1929 byl v Brně-Žabovřeskách otevřen dětský domov Dagmar pro opuštěné děti. Potřetí se oženil v roce 1924. Vzal si Olgu Zámečníkovou-Vaseckou. Těsnohlídek 12. ledna 1928 v redakci Lidových novin v Brně spáchal se...

Rainer Maria Rilke

Rainer Maria Rilke byl jedním z nejvýznamnějších německy píšících lyriků přelomu 19. a 20. století. Napsal také jeden román a několik povídek. Max Brod jej řadil do širšího kontextu tzv. Pražského kruhu.; ovlivnil zejména zdejší autory generace Jung Prag. Jeho tvorba se vyznačuje silným symbolismem, tematicky se věnuje hlavně spiritualitě, hledání smyslu života, lásce a smrti. Bývá někdy označován za "básníka smrti". Rilke se narodil v rodině drážního německého úředníka Josefa Rilkeho a manželky Žofie, rozené Entzové . Zásadní skutečností v jeho dětství bylo, že ho jeho matka Sophie až do pěti let nutila nosit dívčí šaty a oslovovala jej jménem „Renée“, čímž se vyrovnávala se ztrátou starší dcery Renée. Tento přístup Rilke matce později vyčítal. Na druhou stranu to byla právě ona, kdo ho přivedl k poezii; vyžadovala od něj, aby se učil básně Friedricha Schillera zpaměti. Když bylo Rilkemu devět let, jeho rodiče se rozešli. Po čtyřech letech základní školní docházky v Praze pod vedením piaristů začal v září 1886 studovat na Vojenské nižší reálce v Sankt Pölten, od září 1890 pak na Vojenské vyšší reálce v Hranicích na Moravě. Již po třech měsících Rilke studia na hranické škole přerušil a ta ho v roce 1891 ze zdravotních důvodů natrvalo propustila, což byl definitivní konec jeho kariéry důstojníka. Poté, co nedokončil ani nově započatá studia na obchodní akademii v Linci , se v letech 1892–1895 v Pra...

Peter James

Peter James je anglický spisovatel, scenárista a producent. Je jedním z nejprodávanějších autorů detektivek. Narodil se v Brightonu 22. srpna 1948. Jeho matka Cornelia James byla proslulá svou výrobnou rukaviček pro královnu Alžbětu II., kterou řídila společně s jeho otcem Petera Jamese, který pracoval také jako účetní. Po vystudování filmové školy v Ravensbourne strávil několik let v Kanadě a ve Spojených státech amerických, kde pracoval jako scenárista a producent. V 70. letech 20. století založil vlastní nezávislou produkční společnost, která se brzy stala jednou z významných ve Spojených státech amerických. Později svůj podíl ve společnosti prodal a vrátil se do Anglie. Zde spoluzaložil v roce 1993 jednu z prvních britských internetových společností. O čtyři roky později spoluzaložil první filmovou společnost a v roce 2001 druhou, na které působil po tři roky jako generální ředitel. V Anglii patří mezi uznávané bestselerové autory a filmové producenty. Na svém kontě má kolem dvaceti filmů a seriálů, z těch novějších to je Kupec benátský s Al Pacinem v hlavní roli. Všechny jeho práce prozrazují mimo jiné, hluboký zájem o medicínu, přírodu a paranormální jevy. Díky svým hororům bývá někdy nazýván jako „britský Stephen King“. Má svůj rozhlasový pořad na BBC. V současné době žije v Sussexu. Zabývá se nejen filmovou a literární tvorbou, ale i studiem prožitků mimo vlastní tělo, například při klinické smrti. K jeho koníčkům patří sbírání starých luxusních aut a závodění. Peter James má na svém kontě již více než 15 000 000 prodaných výtisků a v současné době se připravuje televizní seriál podle jeho detektivek.

Pavel Tlustý

Narozen 3.3.1963 v Táboře. Doc.,RNDr.,CSc., matematik, vysokoškolský pedagog, práce z optimalizačních metod, statistiky a didaktické pravděpodobnosti.

Pavel Juřík

Ing. Pavel Juřík se narodil v roce 1965 v Praze. Po studiu na Vysoké škole ekonomické v Praze měl příležitost podílet se v letech 1990-1998 na zavádění prvních mezinárodních platebních karet a bankomatů zapojených do systému MasterCard a později i Visa a American Express. V letech 1990-2001 byl předsedou nebo místopředsedou Sdružení pro bankovní karty a v bankovnictví pracuje dodnes. Na téma platebních karet napsal pět knih. Obsahem jeho knih nebyla jen technologie nebo marketing platebních karet, ale také historie, která sahá kupodivu až do konce 19. století. Na téma platebních karet a bankovnictví publikoval několik set článků v tuzemsku i v zahraničí. Jeho velkým koníčkem je historie, proto se rozhodl věnovat jiné oblasti, než je bankovnictví - historii české šlechty, která donedávna stála tak trochu stranou zájmu profesionálních historiků.

Oldřich Odvárko

Doc. RNDr. Oldřich Odvárko, DrSc., narozen 29. 11. 1938 v Nové Pace. Katedra didaktiky matematiky MFF UK. Autor desítek učebnic matematiky pro střední a základní školy a metodických materiálů pro učitele.

Nikolaj Nikolajevič Nosov

Nikolaj Nikolajevič Nosov byl ruský autor dětských knih. Nejznámějšími jsou knihy o Neználkovi, které byly i několikrát zfilmovány. Narodil se v rodině estrádního umělce. V letech 1927–1929 studoval uměleckou školu v Kyjevě, poté přešel na filmový institut v Moskvě. Po dokončení studia v roce 1932 nastoupil jako režisér kreslených a populárně naučných filmů v Moskvě. Zde pracoval do roku 1951. První povídku publikoval v roce 1938, v následujících letech psal řadu dalších povídek i románů pro děti. V jeho knihách je obvykle hlavní postavou naivní dítě.

Ľubomír Feldek

Ľubomír Feldek je slovenský básník, prozaik, dramatik a překladatel a manžel spisovatelky Oľgy Feldekové. Pochází z úřednické rodiny, vzdělání získával v Senici, v Žilině, kde v roce 1954 i maturoval. Po skončení střední školy studoval na Vysoké škole pedagogické v Bratislavě slovenský jazyk a literaturu. Už během studií začal pracovat jako redaktor ve vydavatelství Mladé letá, odkud musel v říjnu 1958 odejít v souvislosti s politickou perzekucí otce a zároveň mu na jeden rok zabránili uzavřít vysokoškolské studium státní zkouškou . V letech 1960–1961 pracoval jako redaktor závodního časopisu v Nižné na Oravě. V letech 1961–1973 byl spisovatelem ve svobodném povolání a v letech 1973–1986 vedoucím redaktorem oddělení původní a překladové poezie a současně dramaturgem divadla Nová scéna v Bratislavě. V roce 1989 protestoval proti uvěznění Václava Havla, podepsal politický manifest Několik vět a v listopadu se podílel na založení hnutí Veřejnost proti násilí. Od roku 1990 byl vedoucím redaktorem kulturní přílohy Ahoj, Evropa občasníku Veřejnost. V současnosti žije v Praze a Bratislavě První básně uveřejňoval ještě během studií na střední škole ve školním časopise Mladý průkopník. Jeho tvorba je inspirována českým poetismem, zejména poezií Vítězslava Nezvala. Poezii píše "pro všech pět smyslů", staví ji na neobvyklé citlivosti vnímání světa, zdůrazněné citovosti, konkrétnosti, obraznosti, fantazijnosti, intimnosti. V jeho poezii dominuje zejména metaforický princip. Kromě vlastní tvorby se věnoval i překladům z moderní světové poezie A klasických dramatických děl . Dále překládal díla takových autorů jako jsou: Rabíndranáth Thákur, Karel Jaromír Erben, Ján Kollár, Johann Wolfgang Goethe, Heinrich Heine, Alexandr Sergejevič Puškin, Arthur Rimbaud, Vítězslav Nezval, Stefanov, Antonyč, Lautréamont, Ma...

Libor Sváček

Narozen 1967 v Českém Krumlově. Fotograf. V roce 1992 založil vlastní studio EXPHO a od té doby se profesionálně věnuje fotografii. Lákají ho především extrémní podmínky a technicky náročné úkoly, a tak si oblíbil i leteckou fotografii, která od počátku provází jeho tvorbu.

Josef Klíma

Narozen 19. 3. 1951. Novinář, spisovatel a televizní reportér. Bývalý redaktor časopisu Československý voják.

John Connolly

Je autorem řady detektivek, se sympatickým detektivem Charliem Parkerem a také výboru tajemných povídek Nokturna. Získal cenu US Shamus Award udělovanou za detektivní romány a pravidelně přispívá do listu Irish Times. Žije v Dublinu. Více informací o autorovi naleznete na jeho webových stránkách: www.johnconnolly.co.uk

John Arcudi

Zkušený vypravěč John Arcudi se asi nejvíce proslavil Maskou. Kromě toho ale napsal i ty nejlepší příběhy do Vetřelců a Terminátora, měl vlastní sérii o flákači se superschopnostmi Major Bummer a v současnosti rozvíjí Hellboyovský vesmír řadou Ú.P.V.O.

Johannes von Buttlar

Jiří Krampol

Jiří Krampol je český herec a moderátor. Po emigraci Jana Třísky do Spojených států převzal dabování francouzského herce Jeana-Paula Belmonda. Po smrti Františka Filipovského začal s dabingem komika Louise de Funèse. Popularitu mu přinesly komické scénky s Miloslavem Šimkem, Petrem Nárožným a Luďkem Sobotou, zejména na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. V letech 1983 až 1990 byl členem divadla Semafor v Praze. V devadesátých letech hrál většinou vedlejší seriálové role a k filmům se vrátil s rokem 2000. Na TV Prima moderoval zábavný program Nikdo není dokonalý, na nějž od roku 2014 navázal pořad na Nikdo není perfektní stanice TV Barrandov. V roli moderátorů jej následně vystřídali Heidi Janků a Patrik Hezucký. Byl čtyřikrát ženatý. Do prvního manželství s televizní hlasatelkou Janou Fořtovou se narodil syn Tomáš. S třetí ženou Martou Krampolovou má syna Martina. Jeho poslední žena Hana Krampolová zemřela 3. srpna 2020 na vykrvácení z prasklého vředu na jícnu. Pracovala v divadle Semafor jako uvaděčka a prodavačka, původní profesí však byla učitelka ve školce. Několik let před svou smrtí ji sužovaly zdravotní problémy a závislosti, ze kterých byla opakovaně léčena. Jako veterán se po sedmdesátce stále aktivně věnoval vzpírání, jehož se stal propagátorem. Prezident republiky Miloš Zeman mu v roce 2018 udělil Medaili Za zásluhy I. stupně.

Jaroslav Kmenta

Jaroslav Kmenta je český investigativní novinář a spisovatel, reportér časopisu Reportér. Zabývá se vnitropolitickými kauzami, propojeností politických, podnikatelských a mafiánských kruhů a odhalováním korupce. V letech 1993–2000 a 2003–2013 působil v deníku Mladá fronta DNES. Po studiu nymburského gymnázia absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Během sametové revoluce spoluzakládal nymburskou organizaci Občanského fóra a od roku 1990 byl zastupitelem města. V roce 1991 nastoupil na pozici redaktora ve zpravodajské agentuře ČTK, kde se věnoval školství a pak armádě. Od roku 1993 působil Kmenta v Mladé frontě DNES, největší redakci v zemi, a „za pochodu a na koleně“ se učil „pátrací žurnalistiku“, zkušenosti pobíral zejména od zahraničních novinářů. Během svého působení pracoval na řadě velkých kauz. Zjistil například, že československá protichemická jednotka naměřila ve válce v Zálivu chemické otravné látky sarin a yperit, což americké i české ministerstvo obrany tajily a byly nuceny to přiznat až pod tíhou důkazů, jež Kmenta snášel ve svých reportážích. V roce 1997 zveřejnil informace o podezření, že ODS má ve Švýcarsku tajné konto. Tyto informace spolu se zprávami o fiktivních sponzorech ODS přispěly k pádu Klausovy vlády. V roce 1999 odhalil, že místopředseda vlády Egon Lánský má tajné konto v Rakousku, což vedlo k Lánského rezignaci. V roce 2000 zveřejnil reportáž o praní špinavých peněz v Komerční bance. V roce 2001 publikoval reportáže o tom, zda byl konzul z irácké ambasády v Praze napojen na hlavního atentátníka z 11. září 2001, tedy na al-Káidu. O případu pak referovaly americké noviny The New York Times či americké televizní stanice. V roce 2005 se věnoval majetkovým nejasnostem premiéra Stanislava Grosse , který tehdy nedokázal vysvětlit původ peněz na svůj barrandovský byt a v důsledku toho rezignoval jako premiér, protože o svých financích lhal.[4...

Jaroslav Hovorka

Vynikající český spisovatel a lékař MUDr. Jaroslav Hovorka se narodil v Chrudimi, dne 2.9.1925. Studoval na gymnáziu v Brandýse nad Labem a v Praze, kde také absolvoval lékařskou fakultu. Působil jako lékař v oblasti leteckého a kosmického lékařství, lékařství cizokrajných chorob a stal se odborníkem v oblasti epidemiologie a bakteriologie. V letech 1971-73 byl zaměstnán jako vrátný v Národním divadle. Byl osobním lékařem významného českého herce Jana Wericha. Úspěchů dosáhl i na poli sportovním - účastnil se maratónských běhů a běhů na dlouhé tratě. Jako hráč na čelo působil několik let ve Filharmonii hl. Města Prahy a hrál i jako člen vlastního smyčcového kvarteta. Známá je i jeho malířská tvorba, která vychází z námětů jeho rodného kraje - Vysočiny. Výše uvedené skutečnosti se velmi výrazně odrážejí v jeho literární tvorbě, ve které se prolínají texty plné poutavého a vtipného vyprávění s odbornými fakty a skutečnostmi. Vše je skvěle vyvážené, poskytující prostor pro čtenářovu fantazii a zvídavost. MUDr. Jaroslav Hovorka napsal dvacet sedm knih. Mnohé byly vydány v zahraničí. V současné době dokončuje první díl rozsáhlé trilogie, popisující dějinné procesy let 1800 - 2000 očima obyčejných lidí s pracovním názvem „Na břehu Křišťálové řeky“. Z jeho již vydaných knížek nutno zmínit alespoň tyto: Balada z domu V+W, Tamilské listy, Erotikon, Škola zázraků, Cesta do stáří, Údolí Jaků, Barevná léta Země trav.

Friedrich Schiller

Johann Christoph Friedrich von Schiller byl německý spisovatel, básník, dramatik, estetik a historik. Byl vedoucím představitelem německé klasiky a stal se čestným občanem První Francouzské republiky. Jeho dramatické dílo patetickým způsobem hájí svobodu a práva člověka a lidské bratrství. Jeho názory se utvářely pod vlivem Rousseaua, Lessinga a hnutí Sturm und Drang. V estetice vychází z Immanuela Kanta. Umění považoval za prostředek formování harmonické osobnosti, která svobodně tvoří dobro. Podle něj pouze umění pomáhá člověku získat skutečnou svobodu. Friedrich Schiller se narodil 10. listopadu 1759 v Marbachu ve Württembersku. Jeho otec se jmenoval Johann Kaspar Schiller a byl lékařem a důstojníkem ve službě vévody Karla Evžena Württemberského, který patřil k nejhorším tyranům své doby. Roku 1772 složil Friedrich Schiller zemské zkoušky a otevřel si tak cestu ke studiu. Ačkoliv chtěl studovat teologii, musel na rozkaz vévody nastoupit do vojenské akademie Karlsschule, aby se stal lékařem . Tam prožil celé mládí – žil zde od svých třinácti do jednadvaceti let. Za celou tu dobu neměl jedinou dovolenou, své sourozence neviděl ani jednou a své rodiče jen krátce při jejich návštěvách na akademii, u kterých ale byli přítomni i dozorci. Vojenský pořádek akademie zastupoval rodinu. Schillerův vývoj byl poměry na vojenské škole velmi ovlivněn, vzpíral se vojenskému drilu a jeho školní výsledky byly čím dál horší. Teprve poté, co se začal soustředit na medicínu , nabyl Schiller sebevědomí a začal na sobě usilovně pracovat. Nadšeně poslouchal přednášky profesora Abela, který vyučoval filozofii. Abel pobízel své žáky, aby sami mysleli, a pokoušel se z nich vychovat osvícenské a „dobré“ lidi. Popisoval jim ideu génia, který poslouchá jen své city a veškerá pravidla se mu protiví. Šestnáctiletý Schiller, který už léta psal básně a cítil, že býti básníkem je jeho životní povolání, poc...

Elizabeth Adler

Elizabeth Adlerová se narodila v Yorkshiru na severu Anglie. Je vdaná, má jednu dceru a v současné době žije přechodně v různých státech: v Brazílii, USA, Anglii, Francii a v Irsku. Její romány jsou překládány do všech světových jazyků.

David Weiss

David Weiss se narodil se v roce 1909, již v útlém věku projevoval zájem o umění. Jeho otec byl malíř. Od čtyř let, kdy Weiss osiřel, se o něj starala jeho teta z Philadelphie. V roce 1933 vystudoval Temple University a přestěhoval se do New Yorku, kde se stal osobním tajemníkem Erwina Piscatora, a poté vedoucím dramatických seminářů na New School for Social Research. Po neúspěšné herecké kariéře Weiss pracoval na více než 50 pracovních místech , než se obrátil k psaní. David Weiss byl ženatý 53 let s výtvarnicí Stymean Karlen, až do své smrti v roce 1998. Karlen často přispěla poezií jeho románů. Pár žil v New Yorku, Londýně a Kalifornii. Po její smrti Weiss napsal biografii své manželky. David Weiss zemřel 29. listopadu 2002. Příčinou byla tromboflebitida způsobená komplikací z pádu. Bylo mu 93 let.

Clive Cussler

CLIVE CUSSLER vyznává životní styl, který se v mnoha směrech podobá životu jeho fiktivního hrdiny Dirka Pitta. Ať už při hledání trosek ztraceného letadla nebo v čele výprav vedoucích k objevení slavných lodních vraků, zaznamenává mimořádné úspěchy. V čele své skupiny dobrovolníků Cussler objevil víc než šedesát zmizelých lodí historického významu, včetně dávno zmizelé konfederační ponorky Hunley. Podobně jako Pitt, také Cussler sbírá starožitné automobily. Jeho kolekce obsahuje na osmdesát ukázek skvělé zakázkové rukodělné práce karosářů a je jednou z nejskvělejších, jaké jsou kde k vidění. Cussler žije střídavé v poušti v Arizoně a horách Colorada. Web: http://clive-cussler-books.com/

Božena Benešová

Božena Benešová, roz. Zapletalová, byla moravská básnířka a spisovatelka. Větší část svého mládí prožila v Uherském Hradišti a Napajedlích, kde se i vdala. V roce 1908 se přestěhovala do Prahy. Její rodiče byli Roman Zapletal a Bertha Zapletalová-Kostelniková. Za manžela si vzala r. 1896 Josefa Beneše, se kterým se r. 1912 rozvedli; zůstali spolu až do jeho smrti r. 1933. Jejím prastrýcem byl moravskoslezský vrchní státní zástupce František Zapletal z Luběnova . Velký vliv na ni mělo přátelství s Růženou Svobodovou. Pomohla jí z rezignované melancholie v době po svatbě a podporovala ji jako spisovatelku. Bohatě korespondovaly, Svobodová ji navštívila na Moravě, společně cestovaly do Itálie . Přátelství trvalo až do smrti Růženy Svobodové v roce 1920. Svobodová vyžadovala po Benešové kázeň a každodenní práci s literaturou, nutila ji dokončovat práci. Seznámila ji s F. X. Šaldou. Na druhou cestu do Itálie v r. 1907 se vydaly Svobodová s Benešovou spolu s Josefem Svatoplukem Macharem. V roce 1907 a 1908 redigovala Benešová přílohu Ženské revui Žena v umění. Tato zkušenost jí otevřela dveře k pozdější spolupráci s jinými časopisy, např. Masarykovou Naší dobou. V této situaci se r. 1908 rodina rozhodla přestěhovat do Prahy. Během válečných let 1914–1918 dokončila knihy povídek Myšky a Kruté mládí a začala pracovat na dosud největším literárním díle, románu Člověk. Roku 1926 začala pracovat v YWCE jako tajemnice německého kroužku, knihovnice, vedoucí letního tábora ap. Práce byla do určité míry východiskem z finanční nouze, dívky z klubovny YWCA si ji velmi oblíbily a utvořily kroužek „Dívky Boženy Benešové“. Později, když byla nemocná, jim diktovala poslední pokračování Dona Pabla, Dona Pedra a Věry Lukášové. Od 24. května 1932 byla řádnou členkou České akademie věd a umění. Zemřela 8. dubna 1936 ve svém dejvickém bytě v S...

Alois Křesala

Narozen 17.12.1959 Hranice na Moravě. Malíř, knižní ilustrátor.

Vladimír Mináč

Vladimír Mináč byl slovenský spisovatel-prozaik, esejista, filmový scenárista, publicista, kulturní organizátor a politik Komunistické strany Slovenska. Působil jako poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR, za normalizace předseda Matice slovenské, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a Slovenské národní rady. Ve Federálním shromáždění zasedal znovu po sametové revoluci v letech 1990-1992 za slovenské komunisty . Vzdělání získal na gymnáziu v Rimavské Sobotě a v Tisovci, kde také nakonec maturoval. Na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě studoval slovenštinu a němčinu. Zúčastnil se aktivně Slovenského národního povstání, koncem roku 1944 byl zatčen a odvlečen do koncentračního tábora v Mauthausenu a později do Dachau. Po válce byl redaktorem armádního časopisu Bojovník . V roce 1949 se stal tajemníkem slovenské sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň byl redaktorem deníku Kultúrny život. V roce 1951 se stal vedoucím scenáristického oddělení Československého státního filmu, později šéfredaktorem časopisu Kultúrny život a od roku 1955 šéfredaktorem Slovenských pohľadov. V letech 1956–1974 se profesionálně věnoval literární tvorbě. Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSS do Národního shromáždění ČSSR za Západoslovenský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968. V 60. letech se zapojoval do četných dobových diskuzí o postavení Slováků a Slovenska. V roce 1965 například vystupoval v polemice o dědictví slovenského povstání v letech 1848–1849, které Karel Marx a ortodoxní marxistická historiografie hodnotila jako reakční, provídeňské a sabotující liberální maďarskou revoluci. Mináč tento výklad odmítl a postoj maďarských revolucionářů označil za šovinistický. V červnu 1967 se zúčastnil 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů, na kterém p...

Vitalij Valentinovič Bianki

Vitalij Valentinovič Bianki se narodil 12. února 1894 v Petrohradě v rodině významného ruského biologa. Prostředí, které jej od dětství obklopovalo, vzbudilo v něm trvalý zájem o ruskou přírodu. Léta strávená ve škole a na univerzitě - vystudoval přírodovědeckou fakultu petrohradské univerzity - tento zájem ještě prohloubila a rozšířila. Už jako chlapec propadl Bianki lovecké vášni, a jako jinoch a student biologie proto poznal rolníky, lesníky, navázal styky se starými lovci losů i medvědů, s lidmi, kteří obdivuhodně dobře znali složitý život v lese. Účastnil se výzkumných výprav, podnikl první cesty po Uralu a Altaji, krátce působil ve škole a potom ve vlastivědném muzeu - a to vše mu pomohlo nashromáždit si poznatky, vzory, zkrátka materiál k budoucí práci. A když na konci roku 1922 v Leningradě vznikl při knihovně dětské literatury Pedagogického ústavu předškolní výchovy kroužek spisovatelů pro děti, přišel tam i V. Bianki. Zde předčítal své první přírodovědecké povídky a tím vlastně začal svou literární činnost. První knížku pro děti \"Domečky v lese\" vydal v roce 1924. Za více než 30 lety své literární činnosti napsal V. V. Bianki na 300 pohádek, povídek a novel. Nejznámější jsou jeho \"Lesní noviny\", které v roce 1961 vyšly v 10. vydání . Je to jakýsi kalendář přírody pro samostatná pozorování během celého roku. I mladý čtenář, jenž si otevře dílo Vitalije Valentinoviče Biankiho, se mnoho dozví. Naučí se pozorovat domácí přírodu, stane se jejím pečlivým ochráncem. Zamiluje si ji. Autorovy knihy mu v tom pomohou. V. V. Bianki zemřel 9. června 1959. Jeho žákem byl další autor knih o přírodě, Nikolaj Sladkov.

Susanna Kubelka

Susanna Kubelka se narodila v Linci, vystudovala anglistiku a po promoci pracovala tři roky jako novinářka ve vídeňském deníku Die Presse. Proslula zejména svými humorně erotickými romány a optimistickými knížkami pro ženy každého věku.

Sue Townsend

Susan Lillian Townsendová byla anglická autorka humoristických románů, známá díky sérii o Adrianu Moleovi. Narodila se jako nejstarší z pěti dětí v rodině poštovního doručovatele. Nedokončila střední školu a pracovala jako tovární dělnice, v osmnácti letech se provdala a měla tři děti, ale po pěti letech ji muž opustil. Později pracovala jako instruktorka kanoistiky, kde se seznámila se svým druhým manželem, s nímž má dceru. Koncem sedmdesátých let začala psát hry pro leicesterské divadlo Phoenix, velký literární úspěch zaznamenala v říjnu 1982 svojí knihou Tajný deník Adriana Molea. Jsou to fiktivní zápisky třináctiletého chlapce, který se rozhodne stát intelektuálem; se směsí naivity a sarkasmu komentuje poměry ve škole, rozchod rodičů i svoji první lásku, ale také úspornou politiku premiérky Thatcherové nebo falklandskou válku. Kniha se stala bestsellerem, byla přeložena do více než třiceti jazyků, vznikl podle ní televizní seriál i muzikál. Vznikla další pokračování, provázející tohoto nepraktického podivína až do dospělosti a středních let: Adrian utíká z domova, neúspěšně bombarduje nakladatele svými literárními pokusy, na dovolené v Moskvě se stane nedobrovolným účastníkem státního převratu, vychovává dva nemanželské syny a stane se televizní celebritou jako komicky nešikovný šéfkuchař. Zároveň stále glosuje aktuální politiku i popkulturu. Stihne také zabřednout do dluhů a musí opustit svůj dům a usadit se v bývalém zabředláku. Autorka trpěla silným diabetem, v jehož důsledku roku 2001 oslepla. V roce 2009 prodělala transplantaci ledviny. 25. února 2009 jí bylo uděleno čestné občanství města Leicester. Zemřela po krátké nemoci ve věku 68 let.

Stanislav Hložek & Petr Kotvald

Stanislav Hložek & Petr Kotvald je české hudební duo známé svými vystoupeními a nahrávkami v oblasti pop music v 80. letech a později. Ve své vlasti na sebe poprvé výrazně upozornili jako členové skupiny "Kotvald-Hložek-Roth", která se později přejmenovala na "Kotvald-Hložek". Jejich spolupráce se vyznačovala řadou úspěšných hitů a alb a přispěla k rozvoji československé a později české hudební scény.