Výpis všech autorů

Pierre Franckh

Pierre Franckh je divadelní i filmový herec, moderátor a spisovatel. Od roku 1996 se zaměřuje na psaní motivačních knih – zejména na téma přání, štěstí, lásky a úspěchu. Je např. autorem knih Jak si správně přát, Přejte si jednoduše, ale úspěšně! či Pravidla pro šťastnou lásku. Pierre Franckh začínal již v šesti letech jako divadelní herec. Ve filmu debutoval v jedenácti letech ve filmu Lausbubengeschiten režiséra Helmuta Käutnera. Od té doby hrál v mnoha dalších filmech a více než 350 televizních inscenacích. V divadle působí dosud, např. v inscenacích mnichovského Residenztheater nebo Renaissancetheater v Berlíně, Stuttgartu či ve Frankfurtu. Jako režisér natočil snímek …a to je teprve začátek, jeden reklamní spot a videoklip k CD své manželky Michaely s názvem Ich. Od 70. let je v Německu známý jako moderátor televizních a rozhlasových pořadů zaměřených zejména na německou populární hudbu. Začátky jeho rozhlasové kariéry se pojí zejména s pořady pro mladé. Ve vydavatelství Bizbooks vyšly v roce 2014 populární Franckhovy příručky 6 minutový kouč: Najdi pravou lásku a 6 minutový kouč: Najdi znovu sám sebe. Jeho knihy vydává olomoucké nakladatelství Anag.

Paul McCartney

Paul McCartney je legendární britský hudebník, zpěvák, textař a skladatel, který se celosvětově proslavil jako baskytarista a spoluzpěvák skupiny The Beatles, jedné z nejvlivnějších kapel v historii populární hudby. McCartney se narodil 18. června 1942 v anglickém Liverpoolu a jeho autorské partnerství s Johnem Lennonem zůstává jedním z nejúspěšnějších v historii. Po rozpadu Beatles v roce 1970 se McCartney věnoval sólové kariéře a se svou první ženou Lindou a Dennym Lainem založil skupinu Wings. V průběhu let vydal celou řadu alb, která ještě více upevnila jeho status hudební ikony.

Patricia Vandenberg

Německá spisovatelka, jedná se pouze o pseudonym, její skutečné jméno je Gerty Schiede. Psala zejména zamilované romány z lékařského prostředí.

Napoleon Hill

Napoleon Hill byl americký spisovatel, který byl jedním z prvních producentů moderního žánru literatury věnované osobnímu úspěchu. Jeho nejznámější kniha, Myšlením k bohatství , je jednou z nejprodávanějších knih všech dob. V Americe podle Hilla lidé mohou věřit, čemu chtějí věřit, a to je to, co odlišuje Spojené státy od všech ostatních zemí na světě. Hillova práce zkoumala sílu osobních přesvědčení a to, jakou roli hrají v osobním úspěchu. Hillovým charakteristickým vyjádřením je: „Cokoliv si lidská mysl dokáže představit a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout“. Hillovy knihy se věnují tomu, jak vzniká úspěch, a vzorci, který jej umožní dosáhnout průměrnému člověku. Hill nazval své učení „filozofie úspěchu“. Tajemství úspěchu bylo ve svůdné formě nabídnuto čtenářům knihy Myšlením k bohatství a nebylo vysloveno přímo, neboť Hill cítil, že jeho postupné poodhalování čtenářem samotným tomuto čtenáři přinese největší užitek. Hillových knih byly prodány miliony výtisků. Dle jeho oficiálního životopisce se Hill narodil do chudoby dvoupokojového srubu v městě Pound okresu Wise County ve Virginii. Jeho matka zemřela, když mu bylo 10 let. Začal psát ve věku 13 let jako reportér místních novin. Svou reportérskou výplatu použil pro vstup na právnickou školu, avšak byl brzy nucen odejít z finančních důvodů. Za bod zlomu jeho kariéry je považováno, když dostal nařízeno v rámci série článků o slavných mužích provést rozhovor s Andrewem Carnegie, toho času jedním z nejmocnějších mužů na světě. Jak Hill zjistil, Carnegie věřil, že proces úspěchu může být vyjádřen jednoduchým vzorcem, který by mohl být zopakován průměrnou osobou. Díky tomu, jaký Hill budil dojem, jej Carnegie pověřil provést rozhovory s více než 500 úspěšnými muži a ženami, mnoho z nich milionářů, za účelem odhalit a publikovat vzorec na úspěch...

Miriam Stoppard

Miriam Stoppard rozená Stern a následně Miriam Moore -Robinson,narozená 12.května 1937,je anglická lékařka,autor,televizní moderátorka a psychologický poradce. Napsala několik knih o zdraví,včetně slavné příručky pro děti ale především na téma zdraví žen. Píše o zdravotních problémech a působí jako psychologický poradce pro Daily Mirror novin,který dříve odpovídal na dopisy čtenářů. V současnosti píše knihu o zdravém životním stylu pro děti. Stoppardová byla v roce 2010 jmenována Officer pořadí britské Říše studijní specializaci pro služby zdravotnictví a charitu. V roce 1962 se provdala za Peter Moore-Robinson v Hampsted s kterým se rozvedla. V roce 1972 si vzala dramatika Toma Stoppard v Maidenhead a manželství skončilo v roce 1992.Z tohoto manželství má dva syny. V roce 1997 si vzala sira Christopera Anthony Hogga ,žijí v Londýně.

Miloslav Bureš

Miloslav Bureš byl český hudebník a trumpetista. Byl odchovancem Vlastimila Kloce. Od roku 1958 působil plných devět let v orchestru Karla Vlacha, s nímž také nahrál své první sólové snímky. Během angažmá ve Vlachově kapele si průběžně doplňoval odborné hudební vzdělání studiem na pražské konzervatoři, kterou absolvoval v roce 1966 ve třídě profesora Václava Junka. V té době už Burešovu trubku důvěrně znali posluchači rozhlasu i televizní diváci, když řada jeho instrumentálních nahrávek dosáhla nebývalé popularity, navzdory tehdy prudce stoupající oblibě vokálních sólistů. Dodnes je v živé paměti např. Burešova nahrávka Rossovy Večerky z roku 1965. Následovaly další tituly, včetně skladeb domácích autorů, inspirovaných právě Burešovým interpretačním uměním a schopností dodat jim přesvědčivého výrazu. Do této kategorie v prvé řadě patři známé Vomáčkovy Gladioly. Od přelomu let 1967/1968 účinkoval Bureš jako sólista v orchestru Berlínského rozhlasu řízeném Günterem Gollaschem. Autorita, s níž byl německými kolegy přijímán, se záhy odrazila i v pohostinském působení s dalšími tamními špičkovými tělesy, včetně orchestrů Waltera Eichenberga, Jürgena Hermanna, Siegfrieda Maie a v neposlední řadě i s vlastním studiovým ansámblem. . Burešovou zásluhou zdomácněly v tehdejší NDR mnohé české populární písničky a nejedna z jeho Instrumentálních verzí tuzemských hitů připravila půdu pro pozdější spontánní přijetí jejich původních interpretů německými posluchači . Současně s touto činností využil Bureš každé příležitosti k účinkování doma, pravidelně se např. zúčastňoval nahrávání a koncertů interjazzového tělesa. V roce 1974 stál Bureš u zrodu Orchestru Čs. televize, v němž působil jako sólista až do své předčasné smrti. Vedle už zmíněné Kanasty nahrál v Supraphonu další samostatná alba Serenády pro tr...

Max Švabinský

Max Švabinský, celým jménem Maxmilian Theodor Jan Švabinský , byl český malíř a rytec. Jeden z nejvýznamnějších českých umělců dvacátého století, který byl obdivován pro neobyčejnou kreslířskou zručnost a rozmanitost grafických technik. Příkladnou celoživotní prací, spojenou s neutuchající láskou k přírodě, vytvořil dílo, jež prověřil čas. Na jeho portrétech se můžeme setkat s mnoha významnými osobnostmi jeho doby. Společně s Janem Preislerem, Antonínem Slavíčkem a Milošem Jiránkem patří ke generaci umělců, kteří položili základy našeho moderního výtvarného umění 20. století. Švabinský se také velkou měrou podílel na zviditelnění českého výtvarného umění v celé Evropě. Narodil se 17. září 1873 v moravské Kroměříži v Jánské ulici domě číslo 15 jako nemanželský syn Marii Švabinské. Na rodném domě i na domku v areálu kroměřížské Octárny, kam se se brzy odstěhovali jsou umístěny pamětní desky. Jeho otcem byl později prohlášen Jan Novotný z Klenovic. Již jako desetiletý vystavoval ve výkladní skříni kroměřížské lékárny své první práce a jejich prodejem pomáhal rodině. V roce 1891 vystoupil z kroměřížské reálky, kde studoval v kvintě a byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, na které studoval do roku 1896. V roce 1900 se oženil s Elou Vejrychovou, s jejíž rodinou se znal již od roku 1895. Elu opustil v roce 1919. Manželství bylo rozvedeno v roce 1923 a odděleno v roce 1931. Příčinou rozpadu byl vztah Švabinského s Annou Vejrychovou, manželkou švagra Rudolfa Vejrycha. Obě ženy byly častými modely Švabinského děl. Ela Vejrychová např. na olejomalbách Kulatý portrét a Chudý kraj, Anna Vejrychová na řadě grafik, např. Rajská sonáta. V roce 1931 se s Annou Vejrychovou oženil a žil s ní až do její smrti v roce 1942. V roce 1945 adoptoval dceru Anny Vejrychové a Rudolfa Vejrycha Zuzanu Švabinskou . Ta po smrti Maxe Švabinského pečovala o jeho dílo a napsala knihu vzpomínek Světla paměti...

Maryna Klimentová

Autorka kuchařských knih.

Martin Vopěnka

Martin Vopěnka je český spisovatel, publicista, nakladatel a cestovatel. Narodil se v Praze v rodině matematika Petra Vopěnky, pozdějšího ministra školství ČR, a Heleny Vopěnkové, rozené Levčíkové. Protože otec trval na jeho vysokoškolském vzdělání, vystudoval Fakultu jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Studium ukončil v roce 1987, vystudovanému oboru se však nikdy nevěnoval. Do roku 1990 pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze. V roce 1991 založil nakladatelství Práh. Příležitostně píše polemické články, zejména do deníku Mladá fronta DNES. Je členem českého PEN klubu. V roce 2013 byl zvolen předsedou Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Žije v Praze, je rozvedený. Je otcem dvou vlastních a dvou nevlastních dětí. Jako spisovateli mu vyšlo mnoho knih, z nichž některé byly přeloženy. Známou je zejména trilogie pro mládež Spící město, Spící spravedlnost a Spící tajemství.

Marie Mihulová

Narozena 23. 5. 1926, zemřela 21. 12. 2020. Autorka literatury z oblasti duchovního poznání, jógy a zdravého způsobu života.

Lenka Rožnovská

Lenka Rožnovská je absolventkou Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde vystudovala obor jazyk český – občanská výchova. Nyní učí na Střední pedagogické škole a Střední zdravotnické škole v Odrách. S jejími pohádkami Strašidýlko Kamilek, Kubík Šikulík a s Příběhy detektiva Kláska a opičáka Joja se mohly děti seznámit v časopisu Sluníčko. Lenka Rožnovská je pedagožka, autorka pohádek pro děti, které vycházejí na pokračování v časopisu Sluníčko a vydávají se i knižně. Spolupracuje s knihovnami, její projekty mají za cíl prohloubit čtenářské kompetence u dětí mladšího školního věku.

Lea Tesařová

Učebnice němčiny.

LaVyrle Spencer

LaVyrle Spencer je americká nejprodávanější autorka současných a historických milostných románů. Úspěšně vydala řadu knih, z nichž některé byly zfilmovány. Dvanáct z jejích knih bylo bestsellerem New York Times a Spencer byla v roce 1988 uvedena do Síně slávy Romance Writers of America. V roce 1997 odešla z psaní.

Josef Váchal

Josef Váchal byl český malíř, grafik, ilustrátor, sochař, řezbář a také spisovatel a básník. Jeho tvorba byla ovlivněna expresionismem a prvky symbolismu, naturalismu a secese, pokoušel se však o vlastní stylově nevyhraněné umělecké vyjádření. Hlavní část jeho díla spadá do období první republiky, naopak za komunistického režimu měl existenční problémy. Mezi nejznámější díla patří kniha Krvavý román nebo ilustrace k Demlovu Hradu smrti. Během svého života nebyl doceněn, jistého uznání se mu dostalo až titulem zasloužilý umělec v roce 1969. Narodil se jako nemanželské dítě, jeho otcem byl Josef Šimon Aleš-Lyžec, bratranec Mikoláše Alše, a matkou Anna Váchalová . Josef Aleš nevykonal učitelské zkoušky a živil se jako podučitel a zatímní učitel. Annu Váchalovou si nikdy nevzal, i když spolu v Praze krátkou dobu žili. Statek Váchalových v Milavčích byl záhy exekučně prodán, matka Anna nastoupila do služby v Praze. Malého Josefa se na dva roky ujali babička a strýc , kteří žili ve Velvarech. Po dvou letech prožitých ve Velvarech se jej ujali otcovi prarodiče, Jan a Jana Alšovi, kteří žili v Písku. Zde vyrůstal a odnesl si odtud mnoho zážitků, které formovaly jeho budoucí pohled na svět. Ze svého dětství si odnesl záporný vztah k městskému prostředí a naopak kladný vztah ke zvířatům a přírodě. V následujících letech navštěvoval školu, prospíval zde dobře, gymnázium však nedokončil. Začal číst knihy a posléze si sepisoval jejich seznam, což činil ve svém životě ještě mnohokrát. S matkou se znovu setkal až v roce 1891 a později se s ní stýkal. Ta se mezitím v Praze provdala za obuvníka Karla Hlaváčka. Ten byl až do své smrti překážkou v jeho komunikaci s matkou. V roce 1898 se odstěhoval se do Prahy, kde ho otec dal do čtyřletého učení k renomovanému knihaři Jindřichu Waitzmannovi (jeho manželka pocházela z Miro...

Josef Šusta

Josef Šusta byl český historik, spisovatel a politik, syn správce třeboňského panství Josefa Šusty . Patřil vedle historika Josefa Pekaře k předním žákům tzv. Gollovy školy. Vynikal znalostmi v oblasti světových a hospodářských dějin i dějin umění, k oblastem zájmu patřil český vrcholný středověk, reformace nebo moderní evropské politické dějiny. Za druhé světové války byl prezidentem České akademie věd a umění, pro přijetí této složité úlohy byl po válce obviněn z kolaborace a svůj život proto ukončil sebevraždou. Po studiích v Českých Budějovicích , Praze a Vídni pokračoval studijním pobytem v Itálii . Byl generačním druhem Josefa Pekaře, profesorem všeobecných dějin Univerzity Karlovy , děkanem filozofické fakulty , prezidentem České akademie věd a umění , habilitoval se prací Pius IV. Před pontifikátem a na začátku pontifikátu. Jeho činnost měla klíčový význam v zařazení československé historie do kontextu světového vývoje a v oboru hospodářských a sociálních dějin. Kritizoval Františka Palackého za filozoficko-historickou koncepci českých dějin . Byl nositelem francouzského řádu Komtura Čestné legie . Přispíval mj. do Lumíra, Lidových novin, Venkova aj. Měl kritický vztah k římskokatolické církvi – vystoupil z ní po návratu ze studijního pobytu v Itálii a Vatikánu. V letech 1920–1921 působil v úřednické vládě Jana Černého jako ministr školství . Byl členem pátečníků, jednalo se o přítele T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, Karla Čapka a blízkého přítele Maxe Dvořáka. Po skončení druhé ...

Josef Polišenský

Josef Polišenský byl přední český historik a pedagog, který se specializoval především na novověké dějiny Českých zemí, Evropy a dějiny Latinské Ameriky. Josef Polišenský v letech 1935–1939 vystudoval historii a anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Přestože uzavřel studium svou doktorskou prací už v roce 1939, z důvodu uzavření českých vysokých škol mohl být promován až po skončení druhé světové války. Současně se studiem univerzity navštěvoval Státní archivní školu, kterou absolvoval roku 1940. V roce 1947 se habilitoval v oboru obecná historie, 1951 byl jmenován státním docentem, 1957 jmenován profesorem obecných dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v témže roce dosáhl titulu doktora historických věd. V 60. letech 20. století působil krátce jako hostující profesor na Universidad de Chile. V této době pracovně navštívil také Uruguay, Brazílii, Kolumbii, Mexiko a Kubu. Na konci 60. let se stal spoluzakladatelem Střediska Iberoamerických studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a jehož byl v letech 1967–1981 prvním vedoucím. V roce 1969 byl vyslán jako hostující profesor na University of California v Berkeley. Byl členem Rakouské akademie věd a Nizozemské královské akademie věd. Publikační aktivita Josefa Polišenského zahrnuje více než 120 knižních titulů vydaných kromě češtiny ve stěžejních světových jazycích a kolem jednoho a půl tisíce odborných pojednání publikovaných v prestižních světových historických časopisech.

John Green

John Michael Green je americký spisovatel a vloger. V roce 2006 získal za své první dílo Hledání Aljašky Cenu Michaela L. Printze. Jeho román Hvězdy nám nepřály z ledna 2012 se umístil na vrcholu žebříčku bestsellerů deníku The New York Times. V roce 2014 byl podle knižní předlohy natočen stejnojmenný film, ve kterém se v jedné ze scén objevil i sám autor. Doposud napsal Green sedm knih: kromě výše uvedených jsou to Papírová města , Příliš mnoho Kateřin, Will Grayson, Will Grayson , Sněží, sněží... a zatím poslední Jedna želva za druhou. Do češtiny všechny knihy přeložila Veronika Volhejnová. Green je nejen světoznámý spisovatel, ale patří i k nejznámějším osobnostem na YouTube. V roce 2007 John Green spolu se svým bratrem Hankem založili kanál VlogBrothers. Od té doby John a Hank zavedli projekty jako Project for Awesome nebo VidCon a vytvořili jedenáct online sérií včetně vzdělávacího programu Crash Course, kde publikují videa z oblasti historie, literatury, přírodních a humanitních věd. V roce 2014 ho časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Green je díky rychlému vzestupu popularity a osobitému hlasu považován za spouštěče významného obratu v literatuře pro mládež . A. J. Jacobs z The New York Times ve své recenzi románu Winger od Andrewa Smithe použil termín „GreenLit“. Označil tak young adult knihy, v nichž je možné najít „vybroušené dialogy, nedokonalé dospělé vzory, občasné popíjení alkoholu, neopětovanou lásku a jeden či víc srdceryvných zvratů.“ Podle Wall Street Journal Greenovi „někteří připisují nastolení nové zlaté éry současné realistické literatury pro mládež, která nastala po více než desetileté dominanci knih o mladých čarodějích, třpytivých upírech a dystopiích...

Jiří Šotola

Jiří Šotola byl český básník, prozaik, dramatik, herec a divadelní režisér, kterého proslavily především jeho historické romány Kuře na rožni a Tovaryšstvo Ježíšovo. Po maturitě byl nuceně nasazen jako pomocný dělník ve slévárně v Plotišti nad Labem a začal studovat dramatické oddělení Státní konzervatoře, studia mohl dokončit – vzhledem k uzavření škol, jež se týkalo i konzervatoře – až v roce 1947. Po válce vystudoval herectví na DAMU ; souběžně byl zapsán na FF UK . Spolu s mj. Miroslavem Florianem a Karlem Šiktancem patřil mezi tzv. básníky všedního dne kolem časopisu Květen, kteří se snažili změnit tehdejší patosu plnou poezii a vrátit do ní realitu jako hlavní téma. Byl i šéfredaktorem Května, a to od roku 1958 do jeho zrušení, po němž pracoval v časopise Kultura a v Literárních novinách. V letech 1964 až 1967 byl také tajemníkem Svazu českých spisovatelů. Od roku 1970 měl zakázáno publikovat; v r. 1975 provedl „sebekritiku“ a jeho díla mohla opět vycházet. Jako herec a režisér působil v divadle v Hradci Králové. Šotolovu báseň Dezertér ze sbírky Za život zhudebnil v roce 1982 Jaromír Nohavica ). Přeložil několik básní B. Pasternaka, B. Sluckého.

Jarmila Průchová

Propagátorka nového životního způsobu člověk 21. století - makrobiotiky. Má za sebou řadu publikací, vystoupení v rozhlase i v televizi, pořádá přednášky a kurzy makrobiotického vaření.

Jan Dvořák

Doc. PhDr. Jan Dvořák je český prozaik, editor, nakladatel, redaktor, filmový teoretik a literární kritik. Jan Dvořák se narodil v rodině učitele a klavíristky. Blízkým přítelem rodiny byl malíř Otakar Kubín – Coubine. Korespodence mezi rodiči a tímto česko – francouzským umělcem využil Dvořák k napsání románu Odvrácená strana obrazu. Za 2. světové války žil Jan Dvořák v Kolíně, do základní školy chodil v Praze. Po ukončení Střední průmyslové školy grafické, na které maturoval v roce 1957, vystudoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté nastoupil jako redaktor do Východočeského nakladatelství v Hradci Králové, do roku 1970 byl jeho šéfredaktorem, v letech 1990 – 92 ředitelem. Jan Dvořák externě pracoval jako dramaturg a vysokoškolský učitel. Od roku 1992 vyučoval český jazyk a literaturu na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, od roku 1994 , byl vedoucím Ústavu českého jazyka a literatury téže fakulty.

Jan Čep

Jan Čep byl český spisovatel, esejista a překladatel katolické orientace. V letech 1922–1926 studoval na FF UK češtinu, francouzštinu a angličtinu,studia však nedokončil. Během studií napsal své první literární dílo nazvané Anglické dojmy. Stal se spisovatelem a překladatelem z povolání, pracoval také jako nakladatelský lektor a publikoval v řadě časopisů a revuí . Osobně znal spisovatele, jako byli František Halas nebo Egon Hostovský. Blízké přátelství jej pojilo mj. s Janem Zahradníčkem či Bedřichem Fučíkem. V roce 1938 se stal kmotrem pozdějšího hudebníka Petra Skoumala. Dne 26. února 1948 byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a v srpnu 1948 emigroval přes Aš do Francie , kde i zemřel a byl pochován. Domů se již nikdy nevrátil. V letech 1951–1954 žil v Mnichově, kde působil v rádiu Svobodná Evropa, po roce 1954 se vrátil do Paříže, pro Svobodnou Evropu pracoval dále jako zpravodaj a autor kulturní rubriky Mimo svoji vlast se necítil šťastný, protože k ní měl velmi silný vztah. Několikrát vážně přemýšlel o tom, že se stane knězem, ale nakonec se roku 1954 oženil. Roku 1965 prodělal mozkovou mrtvici, což mu znemožnilo další veřejnou činnost. Jako prozaik se prosadil zejména povídkami. Byl F. X. Šaldou hodnocen jako výborný povídkář „jitřního zraku“, čímž mínil pohled zacílený k podstatě věcí, k neviditelné skutečnosti, zároveň ale dětský . Jan Čep nepatří mezi ruralisty, neboť základním akcentem jeho próz není pro tento proud typické vyvyšování venkovského prostředí nad městské a řád jako ideová maxima, nýbrž existenciální napětí v duších jeho hrdinů. Nelze ho však zařadit ani mezi autory psychologických próz, protože hlavním dějištěm povídek je duchovní, nikoli je...

Irwin Shaw

Irwin Shaw byl americký spisovatel, scenárista a dramatik, jehož romány a povídkové sbírky ze života americké společnosti došly v Československu 60.–80. let značné popularity. Narodil se jako Irwin Gilbert Shamforoff v Bronxu židovským imigrantům z Ruska. Krátce poté si rodina změnila jméno na Shaw a přestěhovala se do Brooklynu, kde strávil většinu svého dětství. Studoval na Brooklyn College, kde psal pro školní noviny; v roce 1934 absolvoval s titulem bakaláře umění. V následujícím roce začal psát scénáře, mj. pro rozhlasové seriály včetně Dicka Tracyho. Úspěchu dosáhl už v roce 1936 se svou první divadelní hrou Bury the Dead , kterou napsal do soutěže v předchozím roce; i když nevyhrála, byla uvedena na Broadwayi. Tato jednoaktovka zachycuje ovzduší nadcházející 2. světové války ; pojednává o skupině padlých vojáků, kteří se odmítají nechat pohřbít. Od konce 30. let rovněž publikoval povídky, které byly u kritiky úspěšné. V roce 1944 získal cenu O. Henryho pro nejlepší povídku. Ve 40. letech napsal scénáře pro řadu filmů, poté vstoupil do americké armády, kde se stal praporčíkem. Shawův první román Mladí lvi , založený na jeho zkušenostech z 2. světové války v Evropě, vyšel roce 1948 a zaznamenal velký úspěch. V roce 1958 byl zfilmován, ale film s knihou neměl příliš společného, což jej rozhořčilo. Další román The Troubled Air pojednávající o nástupu mccarthyismu vyšel roce 1951. Téhož roku se přestěhoval do Evropy, kde žil dalších pětadvacet let, převážně v Paříži, na Riviéře a ve Švýcarsku; roce 1976 začal žít střídavě na Long Islandu a ve Švýcarsku. V 50. letech napsal několik dalších scénářů. V Evropě vytvořil další knihy, které se staly bestsellery a často byly zfilmovány nebo upraveny pro televizi....

Harry Harrison

Harry Maxwell Harrison byl americký autor science fiction, kreslíř a esperantista, který žil v mnoha zemích, včetně Mexika, Anglie, Dánska, Itálie a Irska. Harrison vystudoval uměleckou akademii a než se stal spisovatelem, živil se jako ilustrátor. Nicméně známým se nestal díky svým časopiseckým stripům, ale satirickým románům. Z nich nejznámější jsou série knih Ocelová krysa a Bill, galaktický hrdina. Známý je také jeho dystopický román Místo, místo! Více místa! o přelidnění a vyčerpání nerostných zdrojů planety a také cyklus Planety smrti. Společně s Brianem Aldissem sestavil několik antologií. Ocelovou krysou je v této sérii nazýván prohnaný podvodník Jim diGriz. V těchto příbězích je se značnou dávkou humoru popisována jak jeho kriminální kariéra, tak i jeho dobrodružství ve službách zákona. K sérii byl vydán také gamebook: Série Bill, galaktický hrdina je parodií na Hvězdnou pěchotu Roberta A. Heinleina. Je o rekrutovi vrženém doprostřed hvězdné války. Tato trilogie popisuje alternativní dějiny, celý děj vychází z předpokladu, že meteorit, který před 65 miliony let zasáhl Zemi a způsobil vyhynutí dinosaurů, na Zemi nedopadl. Děj popisuje střet rodící se lidské civilizace s civilizací inteligentních potomků mosasaurů. Další trilogie s tematikou „alternativních dějin“. Harrison ji vytvořil ve spolupráci s Tomem Shippeyem, který je uveden jako spoluautor pod pseudonymem John Holm. Děj se začíná odehrávat ve středověké Anglii, kde probíhá zápas tradičních místních kultů s pronikajícím křesťanstvím, ale současně i se severskými kulty přinášenými vikingskými nájezdníky. Autor rozvíjí hypotézu, zda dostatečně charismatická osobnost mohla ve vhodném čase vytvořit syntézu křesťanství a nordických kultů, pod touto myšlenkou sjednotit Anglii a zásadně ovlivnit další kulturní vývoj celé Evropy: Z cyklu Alternativní historie. Princ Albert na sklonku svého života zasáhl do zahraniční politiky Velké Británie a svým ...

Hana Zelinová

Hana Zelinová, též Hana Zelinová-Havlátová , byla slovenská spisovatelka a dramatička, autorka literatury pro děti a mládež. Narodila se v rodině dělníka a vzdělání získala ve Vrútkách, později pokračovala na učitelském ústavu v Bratislavě. Pracovala jako redaktorka v Košicích, kam se vrátila po válce a začala pracovat v nakladatelství Svojeť. V letech 1950 - 1954 pracovala v podniku Obnova v Bratislavě, později byla referentkou v Západoslovenských vodárnách a kanalizacích a v letech 1962 - 1970 působila jako redaktorka časopisu Zornička. V roce 1972 odešla do důchodu. V letech 1990 - 1992 byla poslankyní Slovenské národní rady za Demokratickou stranu. V roce 1979 jí byl udělen titul zasloužilá umělkyně, v roce 2001 jí bylo uděleno nejvyšší státní ocenění za celoživotní tvorbu - Pribinův kříž I. třídy. V jejím rodišti - ve Vrútkách - je po ní pojmenována městská knihovna a nachází se zde i její pamětní síň. Její literární začátky sahají do roku 1933, kdy začala uveřejňovat své první příspěvky v novinách a časopisech , ale také v rozhlasu. Prvního knižního vydání své tvorby se dočkala až v roce 1941. Svá díla psala pro masové čtenáře, přičemž využívala romantické náměty, příběh zobrazovala s náležitým dějovým spádem a nečekaným vyvrcholením, i když občas závěr vyzněl melodramaticky. V dětské literatuře byla upřena na problematiku 2. světové války, Slovenského národního povstání nebo se věnovala současným problémům. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hana Zelinová na slovenské Wikipedii.

George & Beatovens

Česká rocková skupina z Prahy. Založil ji v roce 1965 zpěvák Petr Novák s textařem Ivo Plickou a pojmenovali ji podle svého bubeníka Jiřího Jiráska . Průkopníci autentického rockového písničkářství v češtině s rozhlasovými hity z roku 1965 "Já budu chodit po špičkách" a "Povídej" . Dočasně se rozpadla koncem roku 1965, znovu se dala dohromady v roce 1967. Do roku 1970 se skupina vyvinula k progresivnějšímu rocku à la Jethro Tull, v roce 1972 se opět rozpadla. V roce 1980 začal Petr Novák používat pro svou doprovodnou skupinu zkrácený název "G&B", původní anglický název byl komunistickými úřady až do roku 1989 zakázán. Po Novákově smrti v roce 1997 skupinu nakonec obnovil Karel Kahovec a od roku 2009 stále aktivně vystupuje. Členové: Miloš Kovařík, Jiří Kovařík, Jiří Kovařík, Jiří Kovařík: Petr Novák Karel Sluka , Michal Burian , Jaroslav Bednář , Zdeněk Juračka , Vladimír Mišík , Miroslav Dudáček , Bohuslav "Slávek" Janda , Jiří Jirásek , Ivan Pelíšek , Pavel Zuman , Jiří Čížek , Michal Ditrich , Oldřich Wajsar , Miroslav Helcl , Jan F. Obermayer , Petr Bezpalec , Jiří Sluka , Petr Formánek , Stanislav Staněk , Ladislav Klein , Hubert Täuber , Adolf Seidl , Karel Novák , Zdeněk Nedvěd , Martin Rychta , Michal Pavlík , Karel Kahovec , Petr Eichler .

František Rachlík

František Rachlík byl český prozaik, autor humoristických a historických próz a dramatik. František Rachlík se narodil v Nymburce, po ukončení středoškolského studia odešel do Prahy studovat na filozofickou fakultu filozofii, historii, dějiny umění a estetiku. Kromě toho zároveň absolvoval kurs pro knihovníky a vyučil se barvířem. Po skončení studií vystřídal František Rachlík různá zaměstnání. V letech 1945 - 1950 byl šéfredaktorem Vydavatelství ministerstva informací - časopis Svět v obrazech. Od roku 1950 pracoval jako dramaturg Divadla v Karlíně. Od roku 1954 se stal spisovatelem z povolání. Psal především humoristickou a historickou prózu a dramata. Kromě vlastních dramat upravoval František Rachlík i hry jiných autorů.

Ennio Morricone

Ennio Morricone byl italský skladatel, orchestrátor, dirigent a bývalý trumpetista, který psal hudbu v široké škále hudebních stylů. Morricone se narodil 10. listopadu 1928 v Římě a je považován za jednoho z nejplodnějších a nejvlivnějších filmových skladatelů své doby. Zkomponoval více než 400 hudebních skladeb pro film a televizi a přes 100 klasických děl. Jeho hudba k filmu Hodný, zlý a ošklivý je považována za jeden z nejvlivnějších soundtracků v historii a je ikonická díky použití pískání a výstřelů.

Eduard Beneš

PhDr. Eduard Beneš, CSc. byl český germanista a didaktik cizích jazyků. Eduard Beneš studoval bohemistiku a germanistiku na Karlově univerzitě v Praze a byl žákem Otokara Fischera a Josefa Janka. Po promoci v roce 1934 působil 20 let jako gymnaziální profesor v Praze . Ze školního prostředí pak odchází na Akademii věd a zde působí na Katedře cizích jazyků. Jeho neúnavná přednášková činnost na zahraničních i domácích lingvistických fórech , četných zahraničních a všech tehdejších domácích univerzitách, jakož i jeho činnost v redakčních radách a nejrůznějších komisích ustala poté, co skončilo pražské jaro 1968. Půl roku před svým odchodem do důchodu byl v roce 1970 propuštěn z Akademie věd, byl nucen opustit i svou práci v mezinárodním měřítku. Po roce 1971 nesměl doma publikovat vůbec, a tak část jeho pozdějších prací vycházela v zahraničí. Bohaté zkušenosti ze středoškolské výuky Eduard Beneš dokonale zhodnotil ve svém lingvistickém myšlení, věnoval se především syntaxi, odbornému jazyku, kontrastivní lingvistice a lingvodidaktice němčiny. Publikace, na nichž se podílel a jichž si i dnešní didaktici němčiny velmi váží, jsou zejména učebnice němčiny pro různé typy škol, různé věkové kategorie a cílové skupiny .

Country Beat Jiřího Brabce

Country Beat Jiřího Brabce byla významná československá country a folková skupina, která měla vliv zejména v 60. a 70. letech 20. století. Skupinu vedl Jiří Brabec, výrazná osobnost československé country scény. Byli známí svou fúzí tradiční country hudby s prvky českého folku, čímž vytvořili jedinečný zvuk, který rezonoval u posluchačů v jejich vlasti i mimo ni. Během své kariéry Country Beat Jiřího Brabce spolupracovali s různými umělci a přispěli k popularizaci country hudby v Československu. V žánru české country hudby zanechali trvalý odkaz a ovlivnili řadu umělců a kapel, které následovaly.

Charles Perrault

Charles Perrault byl francouzský spisovatel a vysoký úředník na dvoře krále Ludvíka XIV., člen Francouzské akademie. Proslavil se jako jeden z prvních spisovatelů a vydavatelů pohádek. Narodil se jako nejmladší ze čtyř synů bohatého právníka a dvorského úředníka. Vystudoval práva a v roce 1651 dostal advokátskou licenci. Už v této době publikoval parodické básně, roku 1648 parodii na Vergiliovu Aeneis a roku 1649 veršovaný spis „Hradby Troje čili o původu burlesky“, kde ironizuje jak lidové povstání na začátku Frondy, tak také kardinála a ministra Mazarina. Po konci povstání roku 1653 ho nejstarší bratr Pierre Perrault, vysoký úředník královských financí, uvedl ke dvoru. Zde si ho všiml spisovatel Jean Chapelain a doporučil ho novému ministru Colbertovi. Ten ho roku 1662 jmenoval tajemníkem tak zvané „Malé akademie“, komise znalců, kteří posuzovali nákupy uměleckých děl pro krále a dohlíželi na budování Louvru i zámku ve Versailles. Roku 1671 byl přijat do Francouzské akademie a v roce 1673 se stal jejím tajemníkem a knihovníkem. Roku 1672 se oženil s Marií Guichon, s níž měl jednu dceru a tři syny. Jeho žena však už roku 1678 zemřela. V roce 1680 se vzdal svého místa v komisi ve prospěch Colbertova syna a když Colbert 1683 zemřel, věnoval se literatuře. Jeho „Paměti“ vyšly až posmrtně roku 1756. Při slavnostním zasedání Akademie, věnovaném oslavě Ludvíka XIV. roku 1687, přednesl báseň „Století Ludvíka Velikého“, kde tvrdil, že jeho doba v umění a vědách předstihla antiku. Báseň vyvolala velkou polemiku, která jako „Spor starých s moderními“ vstoupila do dějin. Proti Perraultovi se tehdy postavili skoro všichni významní autoři, zejména Bossuet, Fénelon, La Bruyère, La Fontaine, Racine a Boileau. Na stranu „moderních“ se postavili Saint-Évremond, Bayle a Fontenelle. Téma sporu se ovšem objevovalo už dříve a když René Descartes roku 163...

Aldous Huxley

Aldous Leonard Huxley byl anglický spisovatel a filozof, který od roku 1937 pracoval ve Spojených státech. Nejvíce proslul svými knihami—včetně dystopického románu Konec civilizace a utopického románu Ostrov —psal ale také eseje, poezii, příběhy, cestopisy, satiry a scénáře. Svým založením byl pacifista a humanista, nemálo se také zajímal o filozofický mysticismus, duchovní univerzalismus a pozitivní potenciál psychedelické zkušenosti. Ke konci života byl v některých kruzích označován za předního intelektuála své doby. Narodil se ve Velké Británii jako syn spisovatele Leonarda Huxleyho a jeho první ženy Julie Arnoldové. Pocházel z významné rodiny Huxleyů, ze které vzešlo mnoho významných osobností anglického vědeckého a kulturního života. Jeho děd Thomas Henry Huxley byl významný přírodovědec 19. století, otec Leonard Huxley spisovatel a bratr Julian Huxley biolog. Huxleyho matka zemřela v roce 1908, právě když mu bylo 13 let. O tři roky později vážně onemocněl, což vedlo k těžkému poškození jeho zraku. V první světové válce byl pro svou oční vadu osvobozen z vojenské služby. V sedmnácti letech napsal svůj první román . Studoval literaturu na Balliol College v Oxfordu. Během první světové války strávil většinu času v „Garsington Manor“, sídle lady Ottoline Morellové ve vesnici Garsington nedaleko Oxfordu. Ve svém pozdějším románu Crome Yellow karikoval životní styl v Garsingtonu, přesto však jeho přátelství s lady Morellovou zůstalo zachováno. Právě v Garsingtonu se seznámil s Marií Nysovou, se kterou se oženil. Od svých dvaceti let se živil jako spisovatel. K nejznámějším dílům jeho prvního období patří dystopie Brave New World ). Tento román napsal pod vlivem zpráv z fašistické Itálie a stalinistického Sovětského svazu, je ovlivněn Zamjatinovým románem My a ovlivňuje Orwellův ro...

Adolf Hitler

Adolf Hitler byl německý nacistický politik rakouského původu, od roku 1933 do své smrti kancléř a diktátor nacistického Německa. Jako takzvaný Vůdce byl odpovědný za zločiny nacistického režimu, zejména za vyvražďování Židů, Romů, Poláků a dalších Slovanů, a postižených. Jen při holocaustu bylo zavražděno na šest milionů Židů. Agresivní politikou zprvu dosahoval územní zisky a ústupky jiných států, roku 1939 však napadením Polska vyvolal druhou světovou válku, která si v Evropě vyžádala přibližně 40 milionů lidských životů. Ve válce Německo nakonec utrpělo drtivou porážku. Hitler pocházel z rodiny rakouského celního úředníka. Byl nadaný, nedokázal však systematicky pracovat a dodržovat kázeň, a proto nedosáhl maturity. Toužil stát se umělcem, pro nedostatek výtvarného talentu však nebyl přijat na uměleckou školu. Po smrti rodičů se protloukal ve Vídni jako nezaměstnaný bez domova. V té době se utvrdil ve svých nacionalistických, rasistických a antisemitských názorech a začal se zajímat o politiku. Roku 1913 se přesunul do Mnichova a po vypuknutí první světové války se dobrovolně přihlásil do německé armády. Byl v bojích raněn a vyznamenán. V roce 1919 vstoupil do tehdy nepatrné nacistické strany a brzy na sebe strhl její vedení, když dokázal svým charismatickým a populistickým řečnictvím zmnohonásobit členstvo. Vedl nezdařený mnichovský puč 8. a 9. listopadu 1923, po němž byl sice odsouzen do vězení, kde setrval přes rok, využil však soudní proces ke zvýšení své popularity a ve vězení napsal své hlavní programové dílo Mein Kampf . Po vypuknutí velké hospodářské krize koncem dvacátých let se v těžce postiženém Německu začalo dařit extremistům a Hitlerova NSDAP se vypracovala na nejsilnější politickou stranu země, navíc přitom získala i podporu části konzervativních elit a průmyslníků, kteří se obávali rostoucího vlivu komunistů. Roku 1933 dosáhl Hitler jmenování ka...

Achille Gregor

Achille Gregor byl český redaktor, scenárista, humorista a spisovatel. Narodil se v rodině advokátního úředníka a baletky Národního divadla. Jméno dostal po italském kmotrovi. V rodné Praze absolvoval větší část dvouleté obchodní školy , pak vystřídal celou řadu různých povolání, učil se také automechanikem. Byl úředníkem a zároveň redaktorem Trampského zpravodaje, reklamním pracovníkem divadla D 34, jehož hlavním dramaturgem, režisérem a vlastníkem divadelní koncese byl Emil František Burian, vydavatelem studentského satirického časopisu H2SO4 , redaktorem Českého slova a také filmovým statistou. Od roku 1935 byl zaměstnancem koncernu Melantrich. Vedl filmovou rubriku jeho deníku Telegraf. Na sklonku 2. světové války byl pracovně nasazen do továrny v Praze Holešovicích. Kvůli první manželce, Židovce polského původu a komunistce, která na začátku války uprchla do Anglie, byl vyšetřován gestapem. Po skončení 2. světové války pomáhal tři měsíce jako dobrovolný ošetřovatel v Terezíně. Pak na čtyři měsíce přijal možnost pobýt u kamaráda v Anglii. Po návratu do Prahy se stal stálým spolupracovníkem časopisu Dikobraz, v letech 1969 – 1979 byl redaktorem sobotní přílohy deníku Svobodné slovo Kvítko. Podobal se herci Miloši Kopeckému, s nímž si jej lidé často pletli. Je znám jako autor fejetonů, příběhů podaných s humorem až satirou. První takové práce napsal ještě během války . Napsal též několik cestopisů, velice populární kuchařku, knihu životopisů a divadelních scénářů. Některé z cestopisů byly vydány v přílohách časopisů. Tomu všemu se vymyká jeho scifistická práce, novela Odnikud nikam, která byla vydána jako románová příloha časopisu Svět sovětů v roce 1964. Popisuje vznik třetí světové války a život na Zemi po ní....

Zdeněk Němeček

Narozen 19. 2. 1894 v Josefově, zemřel 5. 7. 1957 v Mnichově v Německu. Československý legionář, diplomat, v letech druhé světové války knihovník, působil v protifašitickém odboji. Prozaik, autor cestopisů. Od roku 1948 žil v emigraci, pracoval v newyorské rozhlasové stanici Svobodná Evropa.

William Somerset Maugham

Voltaire

Voltaire, vlastním jménem François Marie Arouet , byl osvícenský francouzský filozof, básník a spisovatel. Je po něm pojmenován kráter Voltaire na Deimu, měsíci planety Mars. Vyrostl v rodině notáře Françoise Aroueta, sám však tvrdil, že jeho skutečným otcem byl blíže neznámý důstojník jménem Rochebrune. Matku Marii Marguerite d'Aumart ztratil, když mu bylo sedm let. Jeho vztah k otci i bratru Armandovi, o kterém se toho jinak celkem nic neví, byl chladný a lhostejný. Skutečným vychovatelem se mu stal jeho kmotr, abbé de Châteauneuf, skeptik, požitkář a milovník života. Tento kněz jej také uvedl do vyšší společnosti, když jej seznámil s vlivnou kurtizánou Ninon de Lenclos, které tehdy bylo 84 let. Vystudoval s výborným prospěchem jezuitskou Kolej Ludvíka Velikého. Velký dojem na něj učinily poslední roky vlády Ludvíka XIV., zejména náboženské pronásledování. Poté, co dokončil studia, se stal tajemníkem francouzského velvyslanectví v Haagu. Zde však na něj padlo podezření z milostné pletky s velvyslancovou dcerou, a byl odeslán zpět do Paříže, kde se záhy stal známým autorem epigramů a posměšných pamfletů. Přestřelil ovšem sepsáním posměšku na účet vévody Filipa II. z Orleánsu, po jehož zásahu byl téměř na celý rok 1717 uvězněn v Bastile. Ve skutečnosti však došlo k omylu: vévoda se stal vděčným terčem satiry a Voltaire strávil 11 měsíců v žaláři za spisek z pera jiného, neodhaleného autora. Zde rovněž vymyslel své autorské jméno, údajně přesmyčkou písmen latinského zápisu jeho vlastního jména, Arovet L.I. . Už jeho první drama Oidipus se setkalo se značným ohlasem. Povzbuzen chválou, začal pracovat na poémě Henriada, která nicméně v jeho díle zůstala jako literární poklesek imitující styl antických poém. S tím, jak se v pařížských salónech tříbil jeho politický i náboženský světonázor, rostlo Voltairovo zaujetí svobodomyslnou cizinou, která nastavovala zrcadlo nespravedlným s...

Václav Hybš Orchestra

Václav Hybš Orchestra je renomovaný český soubor, který je známý svými vystoupeními lehké vážné hudby, popu a tradičních českých melodií. Pod vedením Václava Hybše je orchestr již řadu let významnou součástí české hudební scény. Sám Václav Hybš byl vynikajícím dirigentem a hudebníkem, jehož kariéra trvala několik desetiletí, během nichž si vybudoval pověst všestranného a muzikálního umělce. Repertoár orchestru často zahrnuje úpravy populárních melodií, taneční hudbu a díla českých skladatelů, čímž vychází vstříc širokému spektru posluchačů. Vystupují na různých akcích, od koncertů až po společenské tance, a ukazují tak svou schopnost přizpůsobit se různým hudebním stylům a prostředím.

Tite Kubo

Noriaki Kubo je japonský mangaka. Proslavil se hlavně díky manga sérii Bleach, které se prodalo v roce 2013 více jak 82 milionů kopií. Narodil se jako syn člena městského koncilu ve Fuchu v prefektuře Hirošima. Na základní škole se rozhodl, že se stane mangakou, a po přečtení mangy Saint Seiya se v tom utvrdil. Jeho prvotinou byl "Ultra Unholy Hearted Machine", kterou napsal pro Šúkan šónen Jump v roce 1996. Napsal také svou první mangu Zombiepowder, který byl ve Šúkan šónen Jump publikován v roce 1999. Tato manga měla 27 krátkých kapitol, než jí v roce 2000 zrušili. V souladu s autorovým komentářem, byl ve fázi několika emočních traumat, když Zombiepowder psal. Později uvedl, že nebyl zvyklý na pravidelné týdenní vydávání časopisu a že spíše věnoval více pozornosti komentářům editora, než svým vlastním nápadům. Jeho následující série, Bleach o středoškolském studentovi, který se stane Šinigami a bude bojovat s nestvůrami zvanými Hollow, se začala vydávat v témže časopise v roce 2001. Zpočátku předpokládal, že série nebude pokračovat déle, než pět let. Originální koncept příběhu byl nabídnut Šúkan šónen Jump po zrušení Zombiepowder, ale byl zamítnut. Akira Torijama, tvůrce Dragon Ballu, si příběh přečetl a napsal mu povzbuzující dopis. V červnu 2013 Bleach dosáhl 556. kapitoly, a v anime adaptaci se v Japonsku začal vysílat v roce 2004. Manga byla jmenována jako vítěz ceny Shogakukan Manga ve své kategorii za rok 2004. Kubo a Makoto Macubara spolupracovali na dvou novelizacích série Bleach, které byly publikovány nakladatelstvím Shueisha pod svým názvem Jump Books. Film Bleach byl v Japonsku uveden do kin 16. prosince 2007, následovaný druhým dílem 22. prosince 2007, třetím 13. prosince 2008 a čtvrtým 4. prosince 2010. Objevuje se ve 112. episodě japonského programu rádi Bleach B-Station. Kubo dělal interview s Masakazu Moritou, který dabuje Ičiga Kurosakiho, hlavní po...

Sue Grafton

Sue Graftonová byla americká spisovatelka detektivních románů. Sue Graftonová se narodila v Louisville v Kentucky, jejím otcem byl spisovatel C. W. Grafton. Vystudovala University of Louisville, poté pracovala jako úřednice ve zdravotnictví a pokladní v kalifornských městech Santa Monica a Santa Barbara. První román dokončila ve 22 letech a pokračovala v psaní dalších, z nichž dva byly vydány. Vzhledem k tomu, že nebyly příliš úspěšné, se v následujících letech Graftonová věnovala scenáristické tvorbě. V roce 1982 vydala první román ze své detektivní série podle abecedy. Graftonová je známá především sérií detektivních románů, jejichž názvy začínají písmenem a tvoří abecední posloupnost. Děj románů se odehrává v kalifornském městě Santa Teresa a okolí a hlavní postavu v nich představuje soukromá vyšetřovatelka Kinsey Millhoneová. Doba děje prvního románu řady odpovídá roku vydání, časové mezery mezi ději následujících románů jsou však kratší než mezi vydáváním. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sue Grafton na anglické Wikipedii.

Simon R Green

Simon Richard Green je britský autor science fiction a fantasy literatury. Na univerzitě v Leicesteru vystudoval moderní anglickou a americkou literaturu. S psaním začal kolem roku 1973, poprvé publikoval v roce 1979. Jeho dílo tvoří několik sérií psaných s ohledem na komerční úspěch, ale s gustem a energií, které vyvažují nepůvodnost námětů.

Sigmund Freud

Sigmund Freud , rodným jménem Sigismund Šlomo Freud, byl česko-rakouský lékař-neurolog, psycholog a zakladatel psychoanalýzy. Narodil se ve Freibergu, dnešním Příboře v německy mluvící židovské rodině pocházející z Haliče. Během jeho dětství se rodina přestěhovala do Vídně, kde prožil takřka celý život. Zemřel v emigraci v Londýně, kam se krátce před smrtí uchýlil před nastupujícím nacismem. Vytvořil psychoterapeutickou metodu založenou na volných asociacích pacienta, vytvoření přenosového vztahu s ním a na interpretaci jeho promluv, snů, přenosových emocí a odporu během terapie. Okolo této terapeutické techniky rozvinul rozsáhlý teoretický systém popisující člověka z hlediska psychologického, filozofického i antropologického. Systém má několik větví, z nichž nejvýznamnější je pudová teorie , tzv. první topika a tzv. druhá topika . Velkou pozornost věnoval též kultuře a náboženství. Byl 3. nejcitovanějším psychologem 20. století. Jeho předci žili od 15. století v Kolíně nad Rýnem, odkud utekli před pogromem východním směrem. V 19. století se z Litvy stěhovali do Haliče a poté zakotvili v Rakousko-Uhersku. Jeho původní židovské jméno znělo Šlomo Simcha. Freud je německým překladem hebrejského Simcha, což značí „radost“. Jméno Šlomo obdržel po dědovi, který zemřel nedlouho před jeho narozením. Šlomo Simcha pak znamená „moudrý muž, který se těší z učení“. Podle jiné teorie nese jméno po burgundském králi svatém Zikmundovi, českém národním patronu . Motivací volby tohoto jména měla být snaha po konformitě s českým okolím. Byl nejstarším z osmi dětí z třetího manželství židovského obchodníka s látkami Ja'akova Freuda s Amálii Nathanovou. Narodil se do společenst...

Rudolf Mertlík

Profesor Rudolf Mertlík byl český básník, spisovatel a překladatel. Překládal z latiny, starověké řečtiny a němčiny. Mimo jiné přeložil Homérovy eposy Ílias a Odysseia. Po absolvování gymnázia v Hradci Králové studoval na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity obor latina a řečtina. 17. listopadu 1939 byl zatčen a strávil tři roky v německém koncentračním táboře Sachsenhausen. V roce 1946 dokončil studia a stal se pedagogem reálného gymnázia. Po nástupu komunismu k moci za svou knihu Nebezpečí jednotné školy strávil dalších sedm let ve Valdicích za „protistátní činnost“. Na konci 60. let se podílel na založení Antické knihovny v nakladatelství Svoboda. Protože měl v 50. a 70. letech zakázáno překládat, vydávat svá díla pod vypůjčenými jmény Václav Dědina, Jiří Valeš, Radislav Hošek, Jana Nechutová a Olga Valešová. K jeho nejvýznamnějším dílům patří Starověké báje a pověsti. Zemřel roku 1985 a pohřben byl na Vinohradském hřbitově. Jeho synem je ekonom Pavel Mertlík.

Rick Riordan

Rick Riordan je autorem známé knižní série Percy Jackson a Olympané. Také napsal detektivní sérii pro dospělé Tres Navarre a podílel se na editaci knihy Demigods and Monsters, což je kolekce esejí o knihách s Percym Jacksonem. Pomohl sestavit dějovou linii pro sérii The 39 Clues vydavatelství Scholastic Corporation, která bude obsahovat celkem 10 knih od různých spisovatelů, a napsal první knihu této série The Maze of Bones. Riordan se narodil v San Antoniu v Texasu. Vystudoval University of Texas at Austin a poté patnáct let učil na státních a soukromých školách v Kalifornii a San Antoniu. Riordan je mnohonásobně oceněný autor knižní série Tres Navarre a jeho kniha The Maze of Bones se 28. září 2008 vyšplahala na první místo v seznamu bestsellerů newyorského deníku The New York Times. Knihy ze série Percy Jackson a Olympané vypovídají příběh o dvanáctiletém chlapci, který se dozví, že je synem starořeckého boha. 12. února 2010 měl premiéru film natočený podle prvního dílu série – Zloděj blesku. Riordan žije se svou ženou a dvěma syny v San Antoniu. Právě pracuje na nových sériích Apollónův pád a Magnus Chase a bohové Ásgardu. Knižní série Apollónův pád je pokračování série Bohové Olympu. Magnus Chase a bohové Ásgardu je knižní série založena na severské mytologii. Volné pokračování Percyho Jacksona. Kříží se zde série Percy Jackson a Olympané a Kronika Cartera Kanea. Navazuje na předešlé události v sérii Bohové Olympu. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rick Riordan na anglické Wikipedii.

Peter Wohlleben

Peter Wohlleben je německý lesník a autor knih o přírodě. Vystudoval lesní inženýrství na vysoké lesnické škole v Rottenburgu. Od roku 1994 pracoval jako úředník zemské lesní správy. V roce 2006 se stal správcem lesního revíru Hümmel. Při své práci se snažil o ekologicky šetrné hospodaření bez použití těžké techniky a pesticidů. V roce 2016 opustil ze zdravotních důvodů práci lesního správce.

Patrik Hartl

Patrik Hartl je český spisovatel a režisér. Vystudoval filmovou a televizní režii na pražské FAMU. Je kmenovým autorem a režisérem pražského divadla Studio DVA, pro které napsal a režíroval řadu divácky velmi úspěšných inscenací. Působí i v dalších divadlech – Divadlo Viola, Divadlo v Celetné. Jeho literární prvotinou byla v roce 2012 kniha Prvok, Šampón, Tečka a Karel, která se díky velkému zájmu čtenářů dočkala mnoha dotisků. Následující romány Malý pražský erotikon , Okamžiky štěstí a Nejlepší víkend získaly ocenění Český bestseller. Manželka Martina pracuje jako konzultantka v oblasti regionálního rozvoje. V roce 2006 se jim narodil syn Hynek a v roce 2017 dcera Aya.

Milan Hlavačka

Milan Hlavačka je český historik specializující se zejména na politické, sociální a hospodářské dějiny habsburské monarchie a českých zemí a také na dějiny dopravy. Po absolvování gymnázia v Hořovicích vystudoval v letech 1974–1979 obor historie-germanistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1982 získal tamtéž titul PhDr. a roku 1985 obhájil disertační práci na Ústavu československých a světových dějin Československé akademie věd a obdržel titul CSc. V ČSAV pracoval do roku 1991, kdy přešel na katedru československých dějin FF UK, na níž se roku 1995 habilitoval v oboru české dějiny. Roku 2006 byl prezidentem jmenován profesorem českých dějin. Od roku 2007 pak působil na FF UK jako ředitel Ústavu českých dějin. Od roku 1999 taktéž zároveň pracuje v Historickém ústavu Akademie věd České republiky, kde stojí v čele oddělení dějin 19. století.

Libor Sváček

Narozen 1967 v Českém Krumlově. Fotograf. V roce 1992 založil vlastní studio EXPHO a od té doby se profesionálně věnuje fotografii. Lákají ho především extrémní podmínky a technicky náročné úkoly, a tak si oblíbil i leteckou fotografii, která od počátku provází jeho tvorbu.

Lewis Carroll

Charles Lutwidge Dodgson , známý pod pseudonymem Lewis Carroll, byl anglický spisovatel, matematik, logik, učenec, anglikánský diakon a fotograf. Jeho nejznámější knihou je Alenka v říši divů a její následné pokračování Za zrcadlem a co tam Alenka našla. Pokračování Alenčiných příběhů Alenka za zrcadlem poprvé vyšlo roku 1871. Toto dílo mimo jiné obsahuje slavnou báseň Žvahlav , která ukazuje Carrollův smysl pro hravost a fantazii. Jeho třetím nejproslulejším dílem ve světě po obou Alenkách je alegorická báseň The Hunting of the Snark . Posledním Carrollovým románem byla kniha Sylvie and Bruno . Pod svým jménem publikoval odborné texty z oblasti matematiky. Rodina Dodgsonů pocházela převážně ze severní Anglie a částečně z Irska. Předkové Charlese Dodgsona byli většinou lidé konzervativní a činní v anglikánské církvi nebo v armádě. Jeho pradědeček Charles Dodgson byl anglikánským biskupem. Dědeček, rovněž Charles, byl důstojníkem a zahynul v roce 1803, když jeho dva synové byli ještě malé děti. Starší z těchto synů – opět Charles Dodgson – byl Carrollův otec. Navrátil se k druhé rodinné profesi a stal se duchovním. Navštěvoval střední školu Rugby School a potom kolej Christ Church na Oxfordské univerzitě. Měl talent pro matematiku a získal dva bakalářské tituly, což mohl být dobrý začátek vynikající akademické kariéry. Místo toho se ale v roce 1827 oženil se svou sestřenicí a uchýlil se do ústraní jako venkovský kněz. Charlesův otec byl aktivní a velmi konzervativní duchovní anglikánské církve, který se později stal arcidiákonem Richmondu . Zapojoval se do ostrých náboženských polemik, které rozdělovaly anglikánskou církev. K anglikánské církvi se snažil vést i své děti. Mladý Charles si ale k otcovým hodnotám a celé anglikánské církvi vytvořil r...

Karel Vika

Karel Vika se narodil 1. 12. 1875 v Sadské. Řemeslnický synek, původním jménem Houžvička, vystudoval kutnohorský učitelský ústav a působil několik let na venkovských školách, nejdéle v Benátkách nad Jizerou. V roce 1905, který z části prožil v Polsku, se stal redaktorem Besedy lidu a Světozoru, dvou časopisů nakladatele J. Otty. Karel Vika měl bystrý postřeh a hluboké pochopení pro sociální problémy. Kromě počátečních svazků vydával své knihy sám. Několik desítek Vikových knih vychází z učitelského, tuláckého, bohémského a posléze staropražského prostředí. Se svým bratrem Josefem Houžvicem napsali několik divadelních her. Zemřel 22. 8. 1941 v Praze ve věku 66 let. Od roku 1992 nese knihovna v Sadské jeho jméno - Městská knihovna Karla Viky.

Karel Ptáčník

Karel Ptáčník , byl český spisovatel. Pocházel z rodiny strojního zámečníka . Reformní reálné gymnázium studoval v Břeclavi a v Hodoníně, kde maturoval v roce 1940. Po maturitě absolvoval roční kurs obchodní akademie v Brně. Od roku 1942 byl nasazen na práce v Německu, roku 1944 onemocněl tuberkulózou a podařilo se mu prodloužit propuštění z prací až do konce války. V letech 1946-1956 pracoval v různých funkcích na Městském úřadě v Bruntále. Poté, co vydal úspěšnou prvotinu Ročník jedenadvacet, přestěhoval se do Prahy, kde byl redaktorem časopisu Květen až do jeho zániku v roce 1959. Roku 1956 se stal tajemníkem Svazu spisovatelů. V roce 1968 se angažoval na straně „reformistů“ a v roce 1969 se stal místopředsedou Svazu českých spisovatelů, který vycházel z reformních pozic roku 1968 . Po roce 1969 nebyla díla Karla Ptáčníka vydávána a on pracoval od roku 1972 v pojišťovně. Do důchodu odešel v roce 1984. Trilogie z Bruntálska:

Juliette Benzoni

Juliette Benzoni se narodila v roce 1920 v Paříži a vyrostla v Saint-Germain-des-Prés, v domě, kde bydlel Prosper Mérimée, Jean-Baptiste Corot a André-Marie Ampère. Zemřela 7. 2. 2016. Její postgraduální studium v Katolickém institutu v Paříži přerušila druhé světová válka, během které se provdala za Maurice Welshe, a přestěhovala se s ním do Dijonu. Během tohoto období studovala historii Burgundska, kdy načerpané znalosti uplatnila o několik let později při psaní série Catherine. V 1950, už coby vdova, opustila Francii a usadila se v Maroku, kde získala práci v reklamní agentuře. Tam se setkala se svým druhým manželem, kapitánem Benzonim, kterého si vzala v 1953, jen pár týdnů před jeho odjezdem do Indočíny. Zatímco její manžel odjel do Hue, Juliette se vrátila do Francie, kde pracovala jako novinářka pro časopis Journal du Dimanche. Proslavila se jako autorka četných románů s náměty čerpanými z francouzské historie.

Joyce Carol Oates

Joyce Carol Oatesová je americká spisovatelka, básnířka a dramatička. Za novelu them získala roku 1969 National Book Award, na niž byla k tomu ještě osmkrát nominována. Třikrát byla rovněž nominována na Pulitzerovu cenu, nikdy ji však nezískala. Napsala přes 80 knih, některé navíc pod pseudonymy Rosamond Smith a Lauren Kelly. Její kniha Foxfire byla roku 1996 zfilmována.

Jiří Orten

Jiří Orten, vlastním jménem Jiří Ohrenstein , byl český básník. Narodil se v Kutné Hoře jako druhý syn manželů Eduarda a Berty Ohrensteinových. Jeho rodiče vlastnili malý obchod se střižním a galanterním zbožím. V letech 1929–1936 navštěvoval místní reálku. Po neúspěšném pokusu o přijetí na konzervatoř odešel do Prahy, aby studoval jazykovou školu. Zároveň pracoval jako archivář karlínské firmy Crediton. Na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby, kam vstoupil v roce 1937, absolvoval tři ročníky. Studia přerušil koncem školního roku 1939–1940, kdy byl kvůli svému židovskému původu nucen odejít. Po svém vyloučení publikoval pod cizími jmény: Karel Jílek, Václav Jílek, Jiří Jakub. Aktivně se podílel na přípravě recitačních večerů a studentského divadla, které hrálo v Jednotném svazu na Zbořenci nebo v Umělecké besedě jako Divadlo mladých a uvedlo mimo jiné Ortenovu dramatizaci Jammesova Anýzového jablka. V Apollinairových Prsech Tiresiových byl obsazen do role manžela. Kromě Nezvalova Podivuhodného kouzelníka vytvořil hlavní postavu ještě v jevištní úpravě Horova Jana houslisty, kterou nastudoval režisér Gustav Schorsch. Pro svou básnickou činnost si zvolil pseudonym Jiří Orten. Debutoval v Mladé kultuře a Haló novinách , kde po určitý čas redigoval rubriku mladých. Kromě toho přispíval do časopisů Hej rup!, Eva, Rozhledy, Čteme, Kritický měsíčník a jiných. V halasovské edici První knížky v nakladatelství Václava Petra mu vyšla o tři roky později prvotina Čítanka jaro. Uveřejnil ji pod jménem Karel Jílek, s nímž spojil i další sbírku veršů, kterou mu Petrovo nakladatelství vydalo pod názvem Cesta k mrazu. Soukromý tisk Zdeňka Urbánka k Novému roku 1941 – rozsáhlá báseň Jeremiášův pláč – byl již podepsán jménem Jiří Jakub stejně jako sbírka Ohnice, kterou do edičního plánu Melantrichu zařadil v témže roce A. M. Píša. Sbírka Ohnice se tak stala poslední knížkou, jejíhož uvedení se autor dožil. Sám sice ješt...

Jiří Karásek ze Lvovic

Jiří Josef Antonín Karásek ze Lvovic, vlastním jménem Josef Karásek, byl český básník, spisovatel, kritik, překladatel a editor – jeden z hlavních autorů české literární moderny přelomu století, která navazovala na evropský novoromantismus 2. poloviny 19. století, na francouzský literární symbolismus a dekadenci. Jako kritik zastával krédo, že kritika má být uměleckou disciplínou, a jeho kritické dílo je oficiálně řazeno do žánru tzv. impresionistické kritiky. Ve 20. letech uspořádal ze své ředitelské funkce pražské Poštovní muzeum a jeho novou expozici v budově Karolina. Působil jako redaktor v uměleckých časopisech Moderní revue, Týn, Literární listy, Okultní a spiritualistická revue, Český bibliofil. Studijní zájem o okultismus uplatnil i jako zakládající člen martinistické lóže Simeon . Přídomek ze Lvovic ke svému jménu připojil na základě rodinné tradice, že je potomkem erbovní rodiny Lvovických ze Lvovic z Hradce Králové . Od roku 1901 se psal jako Jiří Karásek ze Lvovic . Narodil se v rodině drážního průvodčího Andrease Karáska a jeho manželky Anny, rozené Feitové . Měl 6 sourozenců, z nichž dva zemřeli v dětském věku. Pokřtěn byl jako Josef Karásek. Některé druhotné zdroje uvádějí „vlastním jménem“ Jiří Antonín Karásek nebo „občanským jménem“ Josef Jiří Antonín Karásek Na policejní přihlášce z roku 1900 je uveden jako Josef Georg. Po ukončení studia na Městské střední škole na Malé Straně v Praze roku 1890 pokračoval na bohoslovecké fakultě, kde strávil necelé dva roky. Poté žil rok v Bavorsku. V roce 1892 nastoupil jako úředník k poště, kde mj. jezdil ve vlakové poště do Vídně. V roce 1921 byl jmenován ředitelem knihovny ministerstva pošt a ředitelem Poštovního muzea a archivu. V roce 1894 založil společně s Arnoštem Procházkou časopis M...

Jiří Fidler

Jiří Fidler je český historik, spisovatel a překladatel odborné literatury. Pracoval jako vědecký pracovník ve Vojenském historickém ústavu, přednášel na Univerzitě Palackého v Olomouci a Univerzitě Karlově v Praze. Zabývá se českými a evropskými vojenskými dějinami s důrazem na 20. století. Jiří Fidler vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci . V letech 1985 až 1991 působil jako asistent a odborný asistent tamtéž. Absolvoval postgraduální studium politologie v rámci programu TEMPUS , doktorské studium v oboru politologie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1991 až 2004 byl zaměstnancem Vojenského historického ústavu v Praze, kde působil jako vědecký pracovník, vědecký tajemník a vedoucí oddělení, od roku 1994 jako voják z povolání. Zároveň v letech 1995 až 2006 přednášel na katedře mezinárodních vztahů Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V letech 2004 až 2006 pracoval ve Vojenském ústředním archivu Praha a v letech 2007 až 2010 působil jako poradce na Úřadu vlády ČR.

Jaroslav Velinský

Jaroslav Velinský byl tramp, český spisovatel – prozaik, trampský písničkář a hudebník, známý také pod přezdívkou Kapitán Kid. Pocházel z umělecké rodiny, maminka byla herečka Lída Rabská-Velínská , děda divadelní a filmový herec Václav Rabský . Během života vystřídal řadu zaměstnání. Byl horníkem, soustružníkem, nočním hlídačem v zoo i opravářem sportovního nářadí. Později působil jako umělecký pracovník libereckého Divadla hudby, písmomalíř, reklamní grafik a typograf. V 50. letech napsal své první trampské písně, aktivně se zapojil do trampského hnutí a v roce 1967 v Ústí nad Labem spolu s Ing. Jiřím Šosvaldem založil hudební festival Porta, kterého se pak dlouhá léta aktivně účastnil a získal na něm řadu trofejí – jako autor i jako hudebník . Napsal také několik desítek trampských písní, z nichž mnohé zlidověly. Své první profilové album No to se ví vydal v roce 1983. V roce 1969 mu vyšla první kniha, science fiction Zápisky z Garthu / Leonora. Kromě tohoto žánru psal především detektivní romány, ale také romány pro mládež. Říká se, že „bezděčný detektiv“ Ota Fink, který byl hrdinou většiny jeho detektivek, byl úspěšný díky tomu, že svůj detektivní bystrozrak opíral současně o hluboké profesní znalosti a také o znalost drobných všedních problémů obyčejných českých lidiček. Tím jeho knihy připomínaly romány Dicka Francise. Čtenáři se s Otou Finkem snadno ztotožnili, protože se v jeho příbězích pohybovali známými místy a profesní dovednosti a triky v nich hrají stejně důležitou roli jako psychologie a akce. Vynikající překladatel angloamerické literatury František Jungwirth prohlásil: „Má-li naše literatura svého Philipa Marlowa, je jím Ota Fink z knih Jaroslava Velinského.“ Stal se také průkopníkem nové a zajímavé cesty v českém uměleckém podnikání. V roce 1999 založil „jednomužné“ nakladatelství Kapitán Kid, které se opíralo o Klub kamarádů Kapitán...

Jaroslav Boček

Jaroslav Boček byl český redaktor, spisovatel, scenárista, dramaturg, publicista a filmař. Po absolvování střední školy se dostal na Akademii múzických umění FAMU v Praze, kde si zvolil obory filmové vědy a dramaturgie. V roce 1956 v Praze promoval a nastoupil do Filmového studia Barrandov jako pomocný dramaturg. V letech 1957 až 1966 pracoval jako redaktor časopisů Kultura a Kulturní tvorba, kde měl na starosti filmovou tvorbu. Pak změnil místo, roku 1967 se stal vědeckým pracovníkem Filmového ústavu a začal natáčet dokumentární a animované filmy. Vydržel zde pět let. V roce 1972 místo odborného pracovníka Čs. filmového ústavu musel z politických důvodů opustit. V letech 1972 až 1990 byl ve svobodném povolání. Přednášel na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. V období let 1990 – 1992 zastával funkci ředitele Filmového ústavu a v letech 1992 – 1993, už v důchodových letech, místo šéfredaktora deníku Svobodné slovo, v letech 1993-1997 byl komentátorem deníku Právo. . Od roku 1993 působil v redakci deníku Právo. Do důchodu odešel v roce 1997. První román s prvky fantazie mu cenzura v roce 1969 zakázala, dočkal se jeho vydání až roku 1992. Také další knihy obsahují prvky sci-fi literatury. Napsal několik povídek pro různé antologie a časopisy včetně dětských. Několik prací bylo historických, další o filmové práci i jiných tématech.

Jana Benková

Slovenská spisovatelka Jana Benková napsala první knížku Rozhovory na tělo v roce 1996, pak její pokračování a psaní už se nepustila. Pracovala jako novinářka i jako mluvčí v jedné z politických stran. Po odchodu z politického prostředí se rozhodla věnovat jenom psaní. Její knihy se setkaly s velkým ohlasem a Benková si odnesla mimo jiné i cenu TOP autorka roku. Její romány se vyznačují dynamikou, pozitivním nábojem, čtivým jazykem, ale také nepostradatelným humorem. V současnosti je na Slovensku autorkou 42 knih – sbírek rozhovorů se známými osobnostmi, sportovci, politiky, sportovní encyklopedie Slovenské hvězdy v NHL, ale hlavně románů, ktorým se věnuje dodnes. V České republice, kde je díky svým kořenům po otci, křtěném Vltavou, taky doma, jí do začátku roku 2021 vyšlo 15 překladů kníh a další se chystají.

Ján Praško

Ján Praško Pavlov je český psychiatr a psychoterapeut, od roku 2008 přednosta Kliniky psychiatrie Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a FN Olomouc. 22. března 2010 úspěšně absolvoval profesorské řízení na Univerzitě Palackého v Olomouci a byl vědeckou radou UP navržen prezidentovi republiky ke jmenování univerzitním profesorem lékařství, v oboru psychiatrie. Po promoci roku 1982 na lékařské fakultě UK v Praze pracoval až do roku 1987 jako sekundární lékař na psychiatrickém oddělení NsP Ostrov. V roce 1987 nastoupil jako klinický psychiatr a samostatný vědecký pracovník do tehdejšího Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze . Po roce působení se stal vedoucím lékařem oddělení neurotických poruch. Od roku 1994 vyučuje na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v současnosti na Lékařské fakultě UPOL. Pracuje ve výborech České společnosti pro biologickou psychiatrii , České společnosti pro kognitivně behaviorální terapii , České neuropsychofarmakologické společnosti a Psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně . Výzkumné činnosti se věnuje od roku 1985, kdy začal studovat cirkadiánní rytmy a léčbu pomocí jasného intenzivního světla u afektivních poruch. Dále se věnuje výzkumu etiologie a léčby deliria tremens , socioterapii a farmakoterapii u depresivních poruch , fototerapii u velkých depresivních poruch a farmakoterapii a psychoterapii v léčbě sociální fobie z pohledu dvouletého katamnestického sledování . Jeho manželkou je MUDr. Hana Prašková. Pracuje jako psychoterapeutka v Denním sanatoriu Horní Palata a přednáší na 1. LF UK. Je také spoluautorkou některých jeho publikací. Dcera Jana Prašková je spoluautork...

Jackson Gregory

Středoškolský učitel, žurnalista, jeden z úspěšnějších amerických autorů z první poloviny dvacátého století. Drtivá většina jeho knih byly westerny. Formou příběhů byla obvykle úspěšná kombinace množství akce, dobrodružství a napětí spolu se spolehlivou dějovou linií. Jackson sám byl skutečně také v mládí kovbojem, pracujícím na dobytčích rančích v Nevadě.