Všichni Autoři a témata

Jean-Paul Sartre (34)

Jean-Paul Sartre IPA byl francouzský filozof, spisovatel, dramatik, literární kritik a politický aktivista. Jako jeden z hlavních představitelů existencialismu a marxismu ve francouzské filosofii 20. století patří mezi nejvýznamnější postavy poválečné kultury v Evropě. Sartre svým dílem ovlivnil nejen filozofii, ale také sociologii, literární kritiku či postkoloniální studia. Často bývá také zmiňován pro nekonvenční, nicméně celoživotní vztah se spisovatelkou a feministickou teoretičkou Simone de Beauvoir. V roce 1964 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. On ji však odmítl s odůvodněním, že nikdy nepřijal žádné oficiální vyznamenání, a věří, že spisovatel nesmí dopustit, aby se z něj stala instituce. Jean-Paul Sartre se narodil v Paříži, kde vyrůstal v měšťanském prostředí intelektuálů. Otec zemřel, když byly Jean-Paulovi dva roky. Vyrůstal pak v domě svého dědečka z matčiny strany, Carla Schweitzera, profesora němčiny na Sorbonně a strýce známého misionáře a lékaře Alberta Schweitzera. Již v útlém dětství se ponořil do literatury, která se pro něj jako malého chlapce s šilhavýma očima stala útěchou před nepřátelským světem. Navštěvoval lyceum Jindřicha IV., kde se seznámil s Paulem Nizanem, a později lyceum v La Rochelle. V letech 1922–1924 byl v přípravné třídě na lyceu Louis-le-Grand. Později byl přijat na prestižní École normale supérieure, kde se seznámil s Raymondem Aronem. Roku 1929 také poznal Simone de Beauvoir, s níž ho do konce života pojil otevřeně volný, ale trvalý partnerský vztah. V tomto období poznal i mnohé další budoucí významné autory, mezi něž patřili například Maurice Merleau-Ponty, Simone Weil, Emmanuel Mounier či Claude Lévi-Strauss. Studium ukončil roku 1929 jako nejlepší z celé filosofické třídy a poté pracoval jako učitel na lyceích v Le Havre, Laonu a Paříži. V letech 1933–1934 absolvoval pobyt na Francouzském institutu v Berlíně, kde s...

Ivanka Devátá (35)

Ivanka Devátá je česká herečka a spisovatelka. Jejím otcem byl hudební skladatel a dirigent Antonín Devátý narozený ve Skutči 12. června 1903, maminkou dcera významného skutečského továrníka. Dětství strávila v Brně, po maturitě na plzeňském gymnáziu absolvovala studium herectví na DAMU a nastoupila do angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze, kde působila až do svého odchodu do důchodu v roce 1991. Na své mateřské scéně ztvárnila řadu divadelních rolí domácího i klasického světového repertoáru, zpočátku dívčích, později charakterních i komediálních ženských postav překypujících temperamentem, výřečností a rázností. Její herecké umění využil rozhlas, film a televize, v roce 2012 získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Po odchodu z divadla zahájila svou úspěšnou literární kariéru, do roku 2013 publikovala v několika vydáních 13 prozaických knih, čerpajících většinou z vlastních životních zážitků a divadelní praxe. Její povídky a fejetony nacházejí uplatnění v tisku i rozhlase. Ivanka Devátá je bývalá manželka herce a malíře Miloše Hlavici a herce Josefa Vinkláře, matka Marka Hlavici a Adama Vinkláře.

Haruki Murakami (41)

Haruki Murakami je současný populární japonský spisovatel a překladatel. Murakami se narodil v Kjótu v roce 1949, ale většinu mládí strávil v Kóbe. Jeho otec byl syn buddhistického mnicha a matka dcera ósackého obchodníka. Oba jeho rodiče byli učitelé japonské literatury. Od dětství byl Murakami ovlivněn západní kulturou, zvláště západní hudbou a literaturou. Vyrostl na četbě děl od amerických spisovatelů jakými byli např. Kurt Vonnegut nebo Richard Brautigan a často je oddělován od ostatních japonských spisovatelů právě kvůli ovlivnění Západem. Murakami studoval divadelní umění na univerzitě Waseda v Tokiu. První práci získal v prodejně s hudebními nahrávkami, což je také místo, kde pracuje Tóru Watanabe, hlavní hrdina jeho románu Norské dřevo. Těsně předtím, než dokončil studia, otevřel si kavárnu „Peter Cat" v Kokubundži spolu se svou ženou Joko. Tento bar provozovali v letech 1974–1982. Haruki Murakami je také náruživý běžec maratonu, ačkoli s běháním začal až ve 33 letech. 23. června 1996 Haruki Murakami dokončil svůj první a jediný „ultramaraton“ – závod na 100 km kolem jezera Saroma na ostrově Hokkaidó. Mnoho jeho románů má hudební námět a názvy odkazující na klasickou hudbu. Některé knihy převzaly svůj název naopak z populárních písniček: Tancuj, tancuj, tancuj , Norské dřevo a Na jih od hranic, na západ od slunce . Románová prvotina Slyš vítr zpívat z roku 1979 byla oceněna japonskou literární cenou Gunzo pro začínající autory. Při publikování třetího románu Hon na ovci, za nějž získal roku 1982 Nomovu cenu pro nové autory, se začalo mluvit o fenoménu Murakami. O tři roky později obdržel Tanizakiho cenu. V roce 1987 vyšel román Norské dřevo, za který sice neobdržel žádné literární ocenění, ale překonal dosavadní rekordy. Jen v Japonsku se prodalo...

Gustav Meyrink (32)

Gustav Meyrink, vlastním jménem Meyer byl německy píšící spisovatel silně ovlivněný atmosférou staré Prahy, především pak pražského ghetta. Zpočátku psal zejména krátké satirické prózy zesměšňující autority vilémovského Německa, později texty inspirované východními filozofiemi, mystikou a studiem okultních jevů. Kromě toho přeložil, respektive převyprávěl do němčiny mj. některá díla Charlese Dickense a Rudyarda Kiplinga. Společně s Rodou Rodou též v letech 1912–1914 napsal čtveřici divadelních her, jež však neměly výraznější odezvu. Jeho největším literárním úspěchem je tak fantaskní román Golem odehrávající se v ulicích pražského ghetta před asanací a po ní, který knižně poprvé vyšel roku 1915. Narodil se ve Vídni jako nemanželský syn würtemberského ministra Friedricha Karla Gottloba von Varnbüler a bavorské dvorní herečky Marie Wilhelmine Adelheid Meyerové . Jeho rodiče se pravděpodobně seznámili během matčina angažmá v Královském dvorním divadle ve Stuttgartu, kde Marie Meyerová působila v letech 1865 až 1867. Aby utajila své těhotenství, resp. aféru s významným politickým činitelem před veřejností, musela Meyrinkova matka Marie ihned po ukončení divadelní sezóny 1866/1867 z města odejít. Kde přesně se zdržovala během podzimu 1867 známo není, dítě se však rozhodla přivést na svět ve Vídni, kde v tu dobu v místní opeře působila její starší sestra, oceňovaná operní pěvkyně Louise Dunstmann-Meyerová , která jí snad mohla poskytnout potřebné finance i podporu. Dítě se narodilo 19. ledna 1868 v hotelu „U Modrého kozla“ , který se nacházel na Mariahilfestrasse č.p. 81. Od roku 1884 žil v Praze. Po absolvování gymnázia navštěvoval obchodní akademii, jejíž studium zakončil absolventskou zkouškou v roce 1888. Pak pracoval v exportním obchodě a z peněz odkázaných otcem otevřel společně s přítelem (synovcem básníka Christiana Morge...

Edmondo De Amicis (36)

Edmondo De Amicis byl italský spisovatel, novinář, básník a autor dětské literatury. Jeho nejznámější knihou je román Srdce . De Amicis se narodil ve městě Oneglia v provincii Imepria v Ligurském kraji u Janovského zálivu. V roce 1848 se rodina přestěhovala do Cunea. Po gymnazijních studiích v Cuneu navštěvoval přípravnou vojenskou školu v Turínu , později kadetní školu v Modeně , v roce 1865 získal hodnost poručika a stal se důstojníkem armády Italského království. Bojoval v bitvě u Custozzy během války o nezávislost. Ve Florencii redigoval vojenský časopis La vita militare a napsal svá první díla, povídky týkající se frontových zkušeností . Ty jsou sebrány v knize Črty z vojenského života , kterou později přepracoval a vydal pod názvem Vojenský život . Zde jako dvaadvacetiletý překvapil tím, že napsal čtivý povídkový soubor z vojenského života, který obsahuje jak veselé výjevy, tak dojemné scény a kniha ukazuje autora jako člověka se sklonem k moralizování. V roce 1870 opustil armádu a vstoupil do redakce časopisu La Nazione v Římě. Hodně cestoval a jeho zábavné i popisné dopisovatelské články z té doby sloužily jako základ pro jeho knihy cestopisných črt: Španělsko , Holandsko , Zápisky z Londýna , Maroko , Cařihrad , Zápisky z Paříže a další. Nejnověji byla kniha Costantinopoli vydána v roce 2005 s předmluvou, kterou napsal Umberto Eco. Tento žánr byl tehdy v italské literatuře novinkou. De Amicisova nejslavnější kniha Srdce byla vydána nakladatelstvím Treves 17. října 1886, což je v Itálii první školní den. Úspěch díla byl obrovský: v několika měsících byla vydána v zemi autora 40krát a byl přeložena do deseti jazyků. Předlohou a inspirací pro...

Dagmar Lhotová (28)

Dagmar Lhotová byla česká spisovatelka, redaktorka časopisů pro děti a mládež. Dagmar Lhotová se narodila do rodiny středoškolského profesora, architekta a divadelního výtvarníka Karla Lhoty, její matkou byla česká filmová a divadelní herečka Marie Brožová, později vystupující pod jménem Lhotová. Dagmar Lhotová vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a hned po studiu nastoupila jako redaktorka v Státním nakladatelství dětské knihy, působila později v Mladé frontě a Mateřídoušce. V období normalizace mohla psát knížky pro děti, někdy ve spolupráci s manželem Zdeňkem Karlem Slabým. Získala různé nakladatelské ceny, ale i Zlatou stuhu, cenu Muriel a na svém kontě má i tvůrčí prémii Českého literárního fondu. Spolu se svým manželem je autorkou postavy kocoura Vavřince. Užívala i jméno Dagmar Lhotová-Slabá. jen první vyd. z Národní knihovny ČR

Bohumil Mathesius (27)

Bohumil Mathesius byl český básník, překladatel, editor, publicista a literární vědec , bratranec jazykovědce Viléma Mathesia. V letech 1898–1906 navštěvoval gymnázium v Truhlářské ulici v Praze, v letech 1906–1912 studoval na Univerzitě Karlově obory čeština a francouzština. V roce 1909 debutoval v almanachu Kniha mladých povídkou Hans Plum v divadle. Po jednoleté vojenské službě učil na gymnáziu v Praze-Smíchově. Roku 1914 byl mobilizován a na srbské a italské frontě, kde byl celou I. světovou válku byl dvakrát raněn. 1919 odešel jako vojenský dobrovolník na Slovensko, kde po demobilizaci působil jako úředník. Do Prahy se vrátil v roce 1921. V roce 1925 byl členem výboru Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s Novým Ruskem. V letech 1926–1927 redigoval spolu s Františkem Xaverem Šaldou a Juliem Fučíkem časopis Tvorba. V roce 1927 spoluzakládal Literární noviny a v letech 1934–36 byl jejich šéfredaktorem. Od roku 1945 byl profesorem Univerzity Karlovy pro ruskou a sovětskou literaturu. Zemřel na rakovinu a je pohřben v Praze-Strašnicích. Dne 25. února 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat. Jako literární vědec se specializoval na ruskou literaturu, ze které přeložil řadu děl. Překládal však též z němčiny, francouzštiny, norštiny a latiny. Velmi uznávanými se staly jeho parafráze a volné překlady staré čínské poezie , které velmi ovlivnily celou následující básnickou generaci . Později publikoval i antologii japonských básní tanka pod názvem Verše psané na vodu . Také přispěl do Ottova slovníku naučného statěmi z ruské literatury...

Anna Seghers (32)

Anna Seghersová, vlastním jménem Netty Radványi, rozená Reiling, byla německá socialistická spisovatelka a esejistka. Narodila se v roce 1900 v německé Mohuči v rodině židovského obchodníka se starožitnostmi a znalce umění Isidora Reilinga a Hedwigy Reilingové . Vystudovala historii, dějiny umění a sinologii v Kolíně nad Rýnem a Heidelbergu; v roce 1924 získala doktorát za dizertaci o Rembrandtovi. V roce 1925 se provdala za maďarského sociologa Lászla Radványiho, se kterým měla dvě děti – syn Peter se narodil v roce 1926 a dcera Ruth v roce 1928 – a se kterým se rok nato přestěhovala do Berlína. V roce 1927 uveřejnila svou první povídku Grubetsch pod pseudonymem Seghers – ten byl odvozen od jména jejího oblíbeného nizozemského malíře Hercula Segerse. V roce 1928 vstoupila do Komunistické strany Německa a o rok později do Svazu proletářsko-revolučních spisovatelů Německa. V roce 1933 byla po nástupu nacismu k moci zadržena gestapem, ale podařilo se jí přes Švýcarsko utéct do Paříže. V nacistickém Německu byly její knihy posléze zakázány a páleny. V Paříži spolupracovala při vydávání časopisu Neue Deutsche Blätter, po dobytí Francie byl její muž zatčen a internován v táboře La Vernet v jižní Francii. Seghersová se přestěhovala do Marseille, kde bojovala o jeho propuštění a hledala cestu k emigraci. V březnu roku 1941 se jí s celou rodinou podařilo přes Martinik a New York emigrovat do Mexika, usazuje se v Mexico City a v roce 1942 zde píše svůj nejslavnější román Sedmý kříž, který byl v roce 1944 Fredem Zinnemannem zfilmován. V roce 1947 se vrací zpět do Německa. Usazuje se v Západním Berlíně, je členkou Jednotné socialistické strany Německa. V roce 1950 se přestěhovala do Východního Berlína, účastní se 1. světového mírového kongresu a spoluzakládá Německou akademii umění. Od roku 1952 byla předsedkyní Svazu spisovatelů Východního Německa, kterou zůstala až do roku 1978, poté zůstala jeho ...

Vladimír Pazourek (34)

Narodil se v rodině obuvníka. Po studiu na učitelském ústavu v rodišti působil na obecné škole v Dolních Kounicích a od 1928 v Brně. Současně se zapsal na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, studium však ze zdravotních důvodů nedokončil. 1932–39 byl v Brně učitelem na Státní pedagogické akademii, poté se opět vrátil na obecnou školu. Souběžně ve 40. letech působil i v brněnském rozhlase a od osvobození do konce roku 1945 zde vedl literárně dramatický úsek. 1946 byl jmenován přednostou oddělení divadla pro mládež brněnské pobočky Výzkumného ústavu pedagogického, na konci 1948 mu byl přiznán invalidní důchod a odešel do výslužby. 1942–49 spolupracoval rovněž jako redaktor s nakladatelstvím Václava Petra. Byl členem Kola moravských spisovatelů, v Syndikátu českých spisovatelů působil od roku 1948 až do jeho likvidace v roce 1949 jako tajemník a jednatel akčního výboru moravské pobočky. Ve funkci tajemníka přešel rovněž do brněnské pobočky nově založeného Svazu československých spisovatelů, v 60. letech zde byl místopředsedou. 1971 se stal místopředsedou přípravného výboru Svazu českých spisovatelů a v ustaveném normalizačním svazu působil od 1972 jako místopředseda a člen předsednictva. První básnické příspěvky, recenze a úvahy otiskoval od 1928 v Prácheňských novinách . Dále publikoval v periodikách Lidové noviny , Úhor, Středisko, Kritický měsíčník a Čteme. Po 1945 otiskoval prozaické práce, recenze věnované dětské literatuře a kulturně politické články v novinách a časopisech: Zemědělské noviny, Mladá fronta, Amerikán , Český život, Štěpnice, Národní osvobození, Obrana lidu, Lidová demokracie a Svobodné slovo , Dětská kniha, Literární noviny, Věda a život, Rolnické hlasy, Vinařství, Host do domu, Zlatý máj, Literární měsíčník aj. Na motivy Pazourkovy prózy Ústup z hranice napsal Ladislav Bublík divadelní hru Roz...

Viktor Andrejevič Suvorov (19)

Ruský autor vojensko-historických knih pochybné vědecké hodnoty zaměřených na roli Sovětském svazu v období 2. světové války. Od roku 1978 žije ve Velké Británii.

Václav Tille (26)

Václav Tille byl knihovník, učitel, divadelní a literární kritik a český spisovatel. Používal také pseudonym Václav Říha. Narodil se v rodině profesora reálného gymnázia v Táboře, Antonína Tilleho, a jeho ženy Marie, rozené Eisensteinové. Babička z otcovy strany pocházela z rodu Nádherných z Borutína. Václav Tille absolvoval gymnázium, pak filosofickou fakultu Karlovy university v Praze a další v Innsbrucku, studia zakončil doktorátem. Později vykonával práci v pražské univerzitní a olomoucké studijní knihovně. V té době působil také jako revizor sbírek knihovny Národního muzea . Následoval pobyt na univerzitě v Paříži. V roce 1903 habilitoval a v letech 1921–1937 byl řádným profesorem srovnávacích dějin na Karlově universitě. Stal se členem Rotary klubu, Evropského literárního klubu, Československé Intelektuální Unie, v roce 1925 je spoluzakladatelem PEN klubu. V roce 1925 se stal členem Mezinárodní akademické unie. Uveřejnil řadu divadelních a literárních kritik v Národních listech , Venkově, Prager Presse a dalších novinách i časopisech. Vytvořil velmi mnoho srovnávacích studií u umění scénickém, mimickém, kriticky rozebíral tvorbu povídkovou, pohádkovou a zabýval se i dalšími obory české i cizí literatury a knihovnictví. Při psaní pohádek použil pseudonym V. Říha, odborné články podepisoval často různými zkratkami a značkami. Dr. Václav Tille redigoval od roku 1902 knižnici pro mládež Žeň z literatur. a mnoho dalších a mnoho dalších, všechny pod pseudonymem V. Říha.

Václav Jan Staněk (22)

Václav Jan Staněk byl významný český vědecký pracovník – zoolog, mykolog, botanik, fotograf, filmař, první autor českých přírodovědných filmů, autor mnoha fotografických knih o zvířatech. Dlouholetý člen zoologického oddělení Národního muzea, asistent ředitele pražské Zoologické zahrady, posléze její ředitel . Ve 30. letech 20. století publikoval v mnoha obrázkových časopisech, např. Pestrém týdnu, Pražském ilustrovaném zpravodaji nebo Světozoru a časopisu Fotografia. Je známý jako zoolog, mykolog, biolog, fotograf a filmař zvěře, tvůrce prvních českých přírodovědných filmů, autor četných fotografických knih o zvířatech. Působil v zoologickém oddělení Národního muzea, od roku 1936 v pražské ZOO jako asistent u ředitele, profesora Jiřího Jandy. Po jeho úmrtí od 26. srpna 1938 do konce října 1939 byl ředitelem ZOO. Za druhé světové války natáčel filmy v rámci Českomoravského ústředí filmů, po válce v Krátkém filmu, části Československého státního filmu. Kmenový autor nakladatelství Artia. Nositel Stříbrné plakety G. J. Mendela, kterou mu udělilo prezidium ČSAV za zásluhy o rozvoj biologických věd. Natočil více než třicet krátkých a středometrážních filmů. První barevný film byla trilogie Píseň lesa z roku 1950. Podloženo hudbou Josefa Staňka , s lyrickým komentářem básníka Františka Halase, který tlumočil herec Václav Voska. Komentáře k mnoha Staňkovým filmům namlouvali známí herci jako Karel Höger, Dana Medřická, Otomar Korbelář, Rudolf Hrušínský. Film Do země ledovců zachytil práci výpravy arktického odboru Čs. přírodovědného klubu na Island v roce 1948. O rok později se Dr. Staněk chtěl vypravit za natáčením cestopisného a přírodovědného filmu s cestovatelem Ladislavem Pařízkem do Afriky. Řadu let na tu výpravu šetřil peníze, ale kvůli změně režimu ji už nemohl uskutečnit. Do Afriky za fotografováním mohl odjet až v roce 1969, soukrom...

Truman Capote (24)

Truman Capote byl americký spisovatel, herec a novinář. Po rozvodu rodičů o něj od jeho čtyř let pečovali příbuzní, což také velmi ovlivnilo jeho tvorbu. Již během školní docházky vytvořil první literární dílka, v deseti letech se zúčastnil literární soutěže. Přesto jeho cesta k tomu, aby byl profesionálním spisovatelem, vedla přes práci tanečníka, pomocné síly v redakci časopisu, herce, atd. Proslavil se rychle svými prvními romány Snídaně u Tiffanyho a Chladnokrevně. Poté svůj talent utopil v alkoholu a drogách. Truman Capote byl homosexuál, mezi jeho milence patřil i Andy Warhol. Truman Capote se narodil v New Orleansu v Louisianě sedmnáctileté Lillie Mae Faulkové a obchodníku Archelausu Personsovi. Když mu byly čtyři roky, rodiče se rozvedli a svěřili ho do péče příbuzným z matčiny strany, kteří žili v Monroeville v Alabamě. Vychovávala ho vzdálená příbuzná, Nanny Rumbley Faulková. V Monroeville se seznámil a spřátelil s pozdější kolegyní spisovatelkou, Harper Leeovou. Kromě těchto dvou spřízněných duší se Capote s mnoha lidmi nestýkal. Byl samotářské dítě, ještě před nástupem do školy se sám naučil číst i psát a většinu času trávil s knížkou a poznámkovým blokem. V deseti letech začal s prvními literárními pokusy. Tou dobou si také vysloužil přezdívku „Buldok“, nejspíše proto, že „Buldok Truman“ nápadně připomínalo jméno tehdy oblíbené filmové postavy, detektiva Bulldoga Drummonda. Roku 1933 se přestěhoval do New Yorku za svou matkou a jejím druhým manželem Josephem Capotem, kubánským obchodníkem s textilem, který ho adoptoval. Od té doby používá jméno Truman García Capote. Slibná budoucnost rodiny se ocitla v troskách, když vyšlo najevo, že Joseph Capote je defraudant, načež paní Capoteová spáchala sebevraždu - předávkovala se p...

Stephen Leacock (19)

Stephen Leacock byl kanadský humorista a vysokoškolský učitel politické ekonomie na McGillově univerzitě v Montrealu. Proslavily jej zejména humoristické povídky, jichž napsal na dvě desítky knih. Věnuje se v nich obyčejným životním situacím, které dožene do absurdních konců. Ačkoli jde zřejmě o nejznámějšího kanadského spisovatele, jeho rodiště leží v Anglii. Do Kanady se rodina přestěhovala, když mu bylo šest let. Po studiích na střední škole absolvoval učitelský kurs a několik let působil jako středoškolský pedagog. Později vystudoval ekonomii na torontské a chicagské univerzitě a začal působit jako vysokoškolský učitel na McGillově universitě v Montrealu, kde strávil více než třicet let. Jeho akademická kariéra byla velmi úspěšná, stal se řádným profesorem, vedoucím katedry, členem Kanadské královské společnosti a doktorem honoris causa na několika dalších univerzitách. Vydal celou řadu ekonomických, politologických a historických prací. Psaním humoristických povídek, črt a fejetonů se zabýval již během studií na univerzitě. V knižní podobě publikoval až v roce 1910 a rázem se stal velmi známým. Jeho humoristické dílo, které se skládá z více než dvaceti povídkových sbírek, je opakovaně vydáváno a překládáno do řady světových jazyků. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stephen Leacock na anglické Wikipedii.

Serge Golon (34)

Narodil se v r. 1903 v Bucharu . Francouzský geolog, prozaik a malíř ruského původu.

Pierre Franckh (28)

Pierre Franckh je divadelní i filmový herec, moderátor a spisovatel. Od roku 1996 se zaměřuje na psaní motivačních knih – zejména na téma přání, štěstí, lásky a úspěchu. Je např. autorem knih Jak si správně přát, Přejte si jednoduše, ale úspěšně! či Pravidla pro šťastnou lásku. Pierre Franckh začínal již v šesti letech jako divadelní herec. Ve filmu debutoval v jedenácti letech ve filmu Lausbubengeschiten režiséra Helmuta Käutnera. Od té doby hrál v mnoha dalších filmech a více než 350 televizních inscenacích. V divadle působí dosud, např. v inscenacích mnichovského Residenztheater nebo Renaissancetheater v Berlíně, Stuttgartu či ve Frankfurtu. Jako režisér natočil snímek …a to je teprve začátek, jeden reklamní spot a videoklip k CD své manželky Michaely s názvem Ich. Od 70. let je v Německu známý jako moderátor televizních a rozhlasových pořadů zaměřených zejména na německou populární hudbu. Začátky jeho rozhlasové kariéry se pojí zejména s pořady pro mladé. Ve vydavatelství Bizbooks vyšly v roce 2014 populární Franckhovy příručky 6 minutový kouč: Najdi pravou lásku a 6 minutový kouč: Najdi znovu sám sebe. Jeho knihy vydává olomoucké nakladatelství Anag.

Petr Prouza (30)

Petr Prouza je český spisovatel a novinář. Maturoval v roce 1960 a poté vystudoval práva . Do roku 1968 se věnoval právu, poté se stal postupně redaktorem několika časopisů, přičemž mezi jednotlivými redaktorskými zaměstnáními byl spisovatelem z povolání. V letech 1970–1977 byl redaktorem týdeníku Mladý svět, kde umožnil tehdy již zakázanému spisovateli Milanu Kunderovi pod pseudonymem Emil Werner publikovat seriál astrologických statí. Tím se ocitl v hledáčku StB, byl vyhozen z redakce a další roky byl bez zaměstnání. V letech 1989–1990 byl tajemníkem Sdružení československých spisovatelů. Později působil jako jednatel česko-německo-rakouské Nadace Bernarda Bolzana. Po odtajnění agentů StB bylo uvedeno, že byl agentem s krycím jménem Brňák. Že je v seznamech StB evidován neoprávněně potvrdilo soudní jednání v r. 1999, soud posléze nařídil také výmaz z oficiálního registru MV ČR. Je členem Penklubu a Klubu českých spisovatelů.

Pavel Váňa (13)

Pavel Váňa byl český bylinkář , původně vyučený zahradník. Žil převážně v Novém Bydžově, kde pracoval 37 let jako listonoš. Botanice a léčivým rostlinám se věnoval od mládí, později složil zkoušky na Farmaceutické fakultě v Hradci Králové, absolvoval též roční stáž na Lékařské fakultě MU v Brně. Psal do časopisů Receptář, Regenerace, Xantypa, vystupoval též v televizním pořadu Sama doma, na ČRo2 a v regionálních rádiích Regina, Region, Pardubice a dalších.

Paul Brunton (31)

Paul Brunton byl britský filosof, mystik, a cestovatel. Je autorem třinácti knih , z nichž první, Tajnosti indické, byla publikována v roce 1934, a poslední, Duchovní krize člověka, v roce 1952. Paul Brunton předložil Západu jógu a meditaci, a pracoval na způsobu, jak vyjádřit jejich filozofické pozadí běžně srozumitelnou, vědeckou řečí Západu, která by nekladla na čtenáře požadavek studovat originální zdrojové termíny v orientálních jazycích, které podle Paula Bruntona nejsou pro běžného člověka na Západě tak důležité, jako jejich podstata. Pokud to bylo možné, hledal slova stejného významu v moderních jazycích Západu, případně hledal jejich vhodné řecké, nebo latinské deriváty. Způsobem jeho psaní bylo, že si stručně zaznamenával inspirované myšlenky ihned, jak se objevily. Často je zapisoval na zadní stranu dopisní obálky nebo na okraje novin či časopisů, když se procházel mezi květinami v zahradách lemujících Ženevské jezero. Potom je přepisoval na stroji a třídil podle námětů. Později je chtěl zredigovat a sestavit do souvislého textu. Po smrti bylo toto jeho duchovní krédo vydáno v šestnácti dílech pod názvem Zápisky Paula Bruntona . PhDr. Paul Brunton se narodil v Londýně v roce 1898 a jeho původní jméno bylo R. Raphael Hurst. Jeho matka brzy zemřela a jeho otec se znovu oženil. Vzdělání se mu dostalo v chlapecké Central Foundation Boys' School a posléze na Saint George Colleage . Poté pracoval jako knihkupec a novinář. Brunton psal pod různými pseudonymy, jako Raphael Meriden a Raphael Delmonte, později si zvolil pseudonym Brunton Paul, ale z nějakého důvodu, možná chybou v tiskárně, byla slova obrácena v "Paul Brunton", v jméno, které přijal. Během 1. světové války sloužil u tankové divize a později se věnoval mysticismu a přišel do kontaktu s Teosofickou společností. Jako podílník e...

Lenka Rožnovská (44)

Lenka Rožnovská je absolventkou Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde vystudovala obor jazyk český – občanská výchova. Nyní učí na Střední pedagogické škole a Střední zdravotnické škole v Odrách. S jejími pohádkami Strašidýlko Kamilek, Kubík Šikulík a s Příběhy detektiva Kláska a opičáka Joja se mohly děti seznámit v časopisu Sluníčko. Lenka Rožnovská je pedagožka, autorka pohádek pro děti, které vycházejí na pokračování v časopisu Sluníčko a vydávají se i knižně. Spolupracuje s knihovnami, její projekty mají za cíl prohloubit čtenářské kompetence u dětí mladšího školního věku.

Karel Nový (28)

Karel Nový, vlastním jménem Karel Novák , byl český spisovatel a novinář. Narodil se v rodině chudého pekaře jako Karel Novák . Studoval na gymnáziu v Benešově a jeho spolužákem ve třetím a čtvrtém ročníku byl Vladislav Vančura. Ten se stal jeho blízkým přítelem a v románu Pekař Jan Marhoul se částečně inspiroval osudem jeho otce. Karel Nový gymnázium nedokončil a po několika krátkodobých zaměstnáních se začal věnovat žurnalistice. Jako novinář spolupracoval s levicově orientovanou inteligencí. Za druhé světové války byl zatčen a internován v pracovním táboře Klecina ve Slezsku poblíž Vratislavi. Po osvobození pracoval postupně v několika redakcích, v letech 1952 – 1956 byl šéfredaktorem Státního nakladatelství dětské knihy. Od roku 1956 působil jako spisovatel z povolání. Byl tchánem spisovatele Bohuslava Březovského. Literární tvorba Karla Nového obsáhla mnoho žánrů: od fejetonů a drobných próz až k rozsáhlým románům, od knih pro mládež až k divadelním hrám a filmovým scénářům. V roce 1954 se stal zasloužilým umělcem, v roce 1955 obržel Řád práce. Za román Plamen a vítr mu byla udělena Státní cena Klementa Gottwalda . V roce 1960 byl jmenován národním umělcem. Jeho tvorba bývá řazena do kritického realismu, často se zabýval sociální tematikou. Lze říci, že jeho díla jsou jakýmsi opakem ruralismu. Své starší práce po roce 1945 často přepracovával, mnohdy i několikrát, a přitom je jazykově modernizoval. Řada jeho knih byla přeložena do cizích jazyků.

Josef Svátek (33)

Josef Svátek byl český novinář, kulturní historik a spisovatel, zejména historických románů. Svátek sice vystudoval reálné gymnázium v Ječné a následně roku 1858 České vysoké učení technické v Praze, ale pak se věnoval žurnalistice a historii. Byl vrstevníkem májovců a v mládí se přátelil s Adolfem Heydukem. Působil v redakci Pražských novin a Pražského deníku, psal také pro Prager Zeitung. Ve svých dílech zpracovával výsledky svého bádání v málo známých, nebo těžko přístupných archivech. Jeho prózy, týkající se zejména mocenské sítě jezuitů v Evropě a v Čechách, stavovského povstání a pobělohorských represí i revoluce v roce 1848, sympatizují s nekatolíky, vynikají množstvím historických a kulturních detailů a bohatým i fantastickým dějem. Ve srovnání s nejvýznamnějšími českými autory historických próz, Václavem Benešem Třebízským, Aloisem Jiráskem a Zikmundem Wintrem, náleží Josefu Svátkovi v tomto žánru druhořadé místo. Byl ovšem schopen též autorství odborných historických prací, některých dodnes využívaných, kdy navázal i na dílo zaneprázdněného profesora Antonína Rezka . Josef Svátek zemřel 9. prosince roku 1897 v Praze. Byl ženat s Antonií, rozenou Pechawetzovou pocházející z Prahy, se kterou se oženil 6. září 1860 a měl osm dětí, narozených v letech 1859–1870. Manželka Antonie Svátková, roz. Pechawetzová, zemřela 21. prosince 1871. Podruhé se Josef Svátek oženil s Antonií Pohlovou z Rychnova nad Kněžnou 21. října 1873. Měli jedinou dceru Klementinu, narozenou 23. listopadu 1877, která zemřela 26. listopadu 1877. Josef Svátek napsal několik svazků do pokračování Zapovy Česko-moravské kroniky:

John Farndon (36)

Britský spisovatel, autor populárně naučné literatury.

Jana Řepová (31)

Matematička, numeroložka, překladatelka ze slovenštiny.

Jana Horecká (33)

Slovenská publicistka v oboru gastronomie.

Jan Halada (25)

Jan Halada je český historik, novinář, redaktor a spisovatel, autor knih literatury faktu. V letech 1963–1968 vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obor filozofie–historie. Na téže fakultě získal v roce 1971 titul PhDr. Po studiu začal pracovat jako redaktor nakladatelství Mladá fronta. V roce 1975 se stal vedoucím redakce společenskovědní literatury a od roku 1981 pak zástupcem šéfredaktora nebeletristického úseku nakladatelství. Zde působil až do roku 1988, kdy se stal šéfredaktorem Lidového nakladatelství. Od roku 1990 působí na katedry žurnalistiky nově vzniklé Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Přednášel i na Filozofické fakultě UK, VŠE, ČVUT, Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, Vyšší odborné škole publicistiky v Praze, aj. V roce 1990 získal na FF UK vědeckou hodnost kandidáta věd . V roce 1996 byl jmenován docentem. Je autorem či spoluautorem asi čtyřiceti knih, mnoha článků a statí v četných periodikách. Je předsedou literární soutěže Cena Miroslava Ivanova za literaturu faktu. V roce 2012 obdržel Cenu M. Ivanova za celoživotní dílo a v roce 2013 obdržel slovenskou Cenu V. Zamarovského za literaturu faktu.

Gabriela Preissová (39)

Gabriela Preissová, rozená Gabriela Sekerová, pseudonym Matylda Dumontová , byla česká dramatička a spisovatelka, představitelka realismu a dramaturgyně Národního divadla. Narodila se v rodině řeznického mistra Františka Sekery a matky Anny, rozené Procházkové. Otec jí zemřel 5. 2.1863. Po úmrtí otce se matka po roce znovu provdala; i druhý manžel jí zemřel, roku 1867. Matka se znovu provdala a rodina se s druhým otčímem přestěhovala do Plaňan. Zde Gabriela vychodila trojtřídní školu. V letech 1871–1874 byla vychovávána v pražské smíchovské rodině archiváře Františka Dvorského. Jeho manželka Luisa byla její teta z matčiny strany. V této rodině se scházeli literáti jako Karolína Světlá, Eliška Krásnohorská nebo Jakub Arbes. V roce 1873 odjela na rok do Hodonína ke svému strýci Karlu Procházkovi. Zde se seznámila s pokladníkem Stummerova cukrovaru Janem Preissem , za kterého se roku 1880 provdala. Z Hodonína se odstěhovali v roce 1890 do Preissova rodného domu ve Šternberku na Moravě. Nějaký čas žila v Oslavanech a odtud podnikala cesty do Haliče a Ruska. Dva roky také bydlela poblíž Klagenfurtu na statku svého manžela, kde se zajímala o život korutanských Slovinců. V roce 1894 se zúčastnila sjezdu polských spisovatelů ve Lvově a o dva roky později cestovala do Moskvy a Nižného Novgorodu. Tuto cestu popsala v Obrázcích z ruské pouti. V roce 1898 se manželé Preissovi přestěhovali do Prahy, kde 3. února 1908 Preissová ovdověla. Vychovali spolu tři děti: syny JUDr. Richarda Preisse , JUDr. Dimitrije Preisse a dceru Gabrielu Preissovou . 4. 10. 1908 se provdala podruhé za rakouského plukovníka Adolfa Halbaertha ze Štýrského Hradce, s nímž se odstěhovala do istrijské Puly a podnikala odtud výlety do Itálie a Francie. Od roku 1910 byli manželé Halbaerthovi vedeni v Soupisu pražských obyvatel, spolu s dětmi z prvního manželství Gabriel...

Franz Schubert (39)

Franz Schubert byl rakouský hudební skladatel, který významně ovlivnil raně romantickou hudební éru. Narodil se 31. ledna 1797 ve Vídni a navzdory krátkému životu byl plodný - zemřel 19. listopadu 1828 ve věku 31 let. Schubertovo dílo zahrnuje více než 600 světských vokálních skladeb , sedm kompletních symfonií, duchovní hudbu, opery, příležitostnou hudbu a velké množství komorní a klavírní hudby. Jeho Symfonie č. 8 h moll, známá jako "Nedokončená symfonie", je jednou z jeho nejslavnějších skladeb, ačkoli ji zanechal dokončenou pouze ve dvou větách.

Eliška Horelová (28)

Eliška Horelová, rozená Nováková byla česká prozaička věnující se literatuře pro mládež. Absolvovala učitelský ústav a učila na školách. Studovala filozofii na Filozofické fakultě UK v Praze a v roce 1952 zde získala doktorát. Později na této škole také vyučovala. Od poloviny 50. let publikovala v novinách a časopisech. Skutečným literárním počinem v oblasti literatury pro mládež se stala její historická románová trilogie Zdivočelá voda, Strhané hráze a Potopa. Děj se odehrává těsně před druhou světovou válkou. Podobně je tomu v knize Kluci ze zabraného, věnované událostem let 1942 na Neveklovsku, nebo v románě Čas ohně, čas šeříků, v němž zachytila vzrušené dění posledních dnů války v Českých Budějovicích. V knihách ze života současných dětí uplatňovala znalost psychologie dětského myšlení, s úsměvem a ironií líčila trápení svých hrdinů a hrdinek.

Chris Ryan (37)

Chris Ryan se narodil roku 1961 nedaleko Newcastlu. V šestnácti nastoupil jako dobrovolník k letce C 23. pluku Special Air Service. Následovala léta výcviků a akcí s 22. pravidelným plukem SAS. Účast na mnoha protiteroristických a bojových akcí jako člen přepadových komand a odstřelovač. Bývalý člen britské vojenské speciální jednostky SAS a veterán Války v zálivu Chris Ryan vešel ve známost v roce 1994, kdy se krátce po opuštění SAS stal autorem několika knih. Kromě knih o přežití a SAS, kde čerpal ze svých bohatých zkušeností, napsal sérii beletristických knih z prostředí britských speciálních sil. Své zážitky z první války v Perském zálivu zachytil v románu Jediný unikl, který byl i zfilmován. Chris Ryan v současné době pracuje jako odborník na problematiku osobní ochrany ve Spojených státech.

Barbara Delinsky (30)

Barbara Delinsky vyrůstala na předměstí Bostonu a v tomto městě také vystudovala psychologii a sociologii. Nějaký čas pak pracovala v Massachusettské společnosti pro prevenci násilí na dětech, a když v sobě po narození prvního syna objevila talent k fotografování, přispívala svými fotografiemi a krátkými reportážemi do časopisu Belmont Herald. Záhy si uvědomila, že má přirozené nadáni pro vyjadřování se slovem a že ji psaní baví a uspokojuje. Protože ale pocházela z prostředí, kde literární sklony nebyly běžné, ani ji nenapadlo, že by se mohla psaním knih doopravdy živit. Teprve když zůstala doma, aby se starala o děti, rozhodla se zkusit štěstí s psaním ženských románů. Roku 1981 tak vyšla její první kniha, a protože se u čtenářů setkala s úspěchem, brzy následovaly další. Do dnešního dne vydala Barbara Delinsky přes sedmdesát románů a mnohé z nich byly přeloženy do více než pětadvaceti jazyků. Příběhy Barbary Delinsky jsou studiemi mezilidských vztahů, ať už jde o manželství, přátelství, vztahy rodičů a dětí či sourozenců navzájem. "Psaní," říká autorka, "se pro mě stalo formou sebevyjádření, prostředkem, jak sdílet hluboké zážitky, které mi přinesl život. Zároveň ale vycházím z každodenní zkušenosti a snažim se, aby moje postavy byly čtenářům blízké." Právě proto jsou pro autorku nejčastějším zdrojem inspirace skutečné situace a události. Důležitou roli při jejich uměleckém zpracování pak hraje zevrubná znalost prostředí. Například při psaní knihy Léto odhodlání se Delinsky musela obeznámit s chovem angorských králíků a lovem humrů, obory, o kterých do té doby neměla sebemenší představu. "Informace hledám na internetu i u odborníků," říká spisovatelka. "Ověřila jsem si, že věrohodnost prostředí je pro příběh skoro stejně důležitá jako plastické vykreslení postav."

Zdeněk Volný (31)

Zdeněk Volný je český spisovatel a překladatel. V letech 1964–1967 studoval obor chemie na Přírodovědecké fakultě a v letech 1968–1973 obor tisk a rozhlas na tehdejší Fakultě sociálních věd a publicistiky resp. Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy. V letech 1974–1977 byl redaktorem časopisu Tvorba a v letech 1977–1987 šéfredaktorem revue Světová literatura . V letech 1987–1992 měl svobodné povolání, v letech 1992–2003 působil jako ředitel nakladatelství Bonus Press a od roku 2003 má opět svobodné povolání. Do literatury vstoupil na počátku osmdesátých let 20. století jednak jako autor novel ze současnosti , jednak jako autor sbírek sci-fi povídek . Dnes patří k ústředním postavám české science fiction.

Zdeněk Durek (27)

MUDr. Zdeněk Durek je lékař, antropolog, filolog, básník a cestovatel. Narodil se v Havlíčkově Brodě v srpnu 1939. Absolvoval fakultu všeobecného lékařství v Praze a spolu s medicínou se věnoval studiu hindštiny, perštiny a urdštiny na Ústavu orientálních jazyků. Později svůj zájem přenesl na další jazykové oblasti, do austronéské zejména. Po studiích pracoval v nemocnici na Vinohradech, na interní klinice prof. Syllaby. V létě 1966 emigroval do Itálie, kde krátkodobě přijal nabídku firmy Rizzoli v Milánu jako obchodní zástupce. V následujícím roce odešel do Spojených států. Žil zpočátku v Kalifornii, za čas si otevřel lékařskou praxi a usadil se trvale v Chicagu. Dnes tam žije se ženou a třemi dětmi. Jako lékař a specialista na tropické choroby se účastnil vědeckých výprav do různých částí světa. Přechodně pobýval v mnoha zemích, do kterých ho vedl soukromý zájem o jazyk a kulturu. Na Papui-Nové Guinei téměř zemřel na zápal mozkových blan. Odtamtud pochází jeho první anglicky psaná sbírka básní Dark Rainbows . Z četných cest sestavil pod názvem Jsi krásnější než krásná knížku překladů z tvorby anonymních básníků Oceánie a Orientu. Vyšla v r. 1993 u nás jako jeho debut. V současné době Zdeněk Durek pracuje na slovnících a učebnicích fidžijštiny, havajštiny a tahitštiny. Cesty a proměny napsal v zahraničí zanedlouho po emigraci. Zároveň s nimi vycházejí v Čechách dvě další knihy jeho poezie: Těžké hodiny a Čekání na čas. Ve Spojených státech vyjdou do konce roku dvě sbírky psané anglicky: Vertical Stages a Unsure Loves a jedna španělsky: La Jaula de Amor . Dr. Zdeněk Durek je členem Rotaryklubu a řady amerických a mezinárodních lékařských společností. Zastával funkci prezidenta Mezinárodního klubu lékařů a v roce 1980 byl zvolen doživotním členem Světového lékařského sdružení....

Voltaire (29)

Voltaire, vlastním jménem François Marie Arouet , byl osvícenský francouzský filozof, básník a spisovatel. Je po něm pojmenován kráter Voltaire na Deimu, měsíci planety Mars. Vyrostl v rodině notáře Françoise Aroueta, sám však tvrdil, že jeho skutečným otcem byl blíže neznámý důstojník jménem Rochebrune. Matku Marii Marguerite d'Aumart ztratil, když mu bylo sedm let. Jeho vztah k otci i bratru Armandovi, o kterém se toho jinak celkem nic neví, byl chladný a lhostejný. Skutečným vychovatelem se mu stal jeho kmotr, abbé de Châteauneuf, skeptik, požitkář a milovník života. Tento kněz jej také uvedl do vyšší společnosti, když jej seznámil s vlivnou kurtizánou Ninon de Lenclos, které tehdy bylo 84 let. Vystudoval s výborným prospěchem jezuitskou Kolej Ludvíka Velikého. Velký dojem na něj učinily poslední roky vlády Ludvíka XIV., zejména náboženské pronásledování. Poté, co dokončil studia, se stal tajemníkem francouzského velvyslanectví v Haagu. Zde však na něj padlo podezření z milostné pletky s velvyslancovou dcerou, a byl odeslán zpět do Paříže, kde se záhy stal známým autorem epigramů a posměšných pamfletů. Přestřelil ovšem sepsáním posměšku na účet vévody Filipa II. z Orleánsu, po jehož zásahu byl téměř na celý rok 1717 uvězněn v Bastile. Ve skutečnosti však došlo k omylu: vévoda se stal vděčným terčem satiry a Voltaire strávil 11 měsíců v žaláři za spisek z pera jiného, neodhaleného autora. Zde rovněž vymyslel své autorské jméno, údajně přesmyčkou písmen latinského zápisu jeho vlastního jména, Arovet L.I. . Už jeho první drama Oidipus se setkalo se značným ohlasem. Povzbuzen chválou, začal pracovat na poémě Henriada, která nicméně v jeho díle zůstala jako literární poklesek imitující styl antických poém. S tím, jak se v pařížských salónech tříbil jeho politický i náboženský světonázor, rostlo Voltairovo zaujetí svobodomyslnou cizinou, která nastavovala zrcadlo nespravedlným s...

Tomáš Novák (43)

Tomáš Novák je český poradenský psycholog, specializující se zejména na otázky související s manželstvím. V letech 1964 až 1969 vystudoval psychologii na filosofické fakultě tehdejší Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Titul PhDr. získal v roce 1971 na Univerzitě Palackého v Olomouci. Již za studií začal pracovat na Psychologické výchovné klinice v Brně. Poradenství se věnuje po celou svoji odbornou praxi. Prvních deset let se věnoval poradenství pedagogicko-psychologickému u dětí, mládeže a jejich rodičů, další desetiletí od roku 1979 pak výběru žadatelů i dětí pro náhradní rodinnou péči – osvojení a péče pěstounská. V rámci svého působení v Krajské manželské a předmanželské poradně Brno psychologicky vyšetřil více než polovinu z celkového počtu vážných zájemců o osvojení či pěstounskou péči u dítěte. Problémy běžného manželského konfliktu se zabýval převážně externě v manželské poradně tehdejšího MÚNZ Brno. Od roku 1989 se věnuje převážně manželskému a rozvodovému poradenství. Od roku 1990 externě učí na Masarykově univerzitě v Brně. Do roku 2012 v Manželské a rodinné poradně a po té jako soukromý psycholog. V současnosti se zaměřuje na poradenství rozvíjející u klienta vlídnou asertivitu, tj. protiklad jak primitivního prosazování se jakož i naučené bezmocnosti. obě publikace vydány opakovaně

Stanislava Jarolímková (37)

Pražská rodačka, absolvovala fakultu žurnalistiky UK, psala pro řadu pražských novin a časopisů, spolupracovala i s rozhlasem a televizí. Knihy začala psát v roce 1999 a zatím má na svém kontě 15 vlastních knih.

Rainer Maria Rilke (37)

Rainer Maria Rilke byl jedním z nejvýznamnějších německy píšících lyriků přelomu 19. a 20. století. Napsal také jeden román a několik povídek. Max Brod jej řadil do širšího kontextu tzv. Pražského kruhu.; ovlivnil zejména zdejší autory generace Jung Prag. Jeho tvorba se vyznačuje silným symbolismem, tematicky se věnuje hlavně spiritualitě, hledání smyslu života, lásce a smrti. Bývá někdy označován za "básníka smrti". Rilke se narodil v rodině drážního německého úředníka Josefa Rilkeho a manželky Žofie, rozené Entzové . Zásadní skutečností v jeho dětství bylo, že ho jeho matka Sophie až do pěti let nutila nosit dívčí šaty a oslovovala jej jménem „Renée“, čímž se vyrovnávala se ztrátou starší dcery Renée. Tento přístup Rilke matce později vyčítal. Na druhou stranu to byla právě ona, kdo ho přivedl k poezii; vyžadovala od něj, aby se učil básně Friedricha Schillera zpaměti. Když bylo Rilkemu devět let, jeho rodiče se rozešli. Po čtyřech letech základní školní docházky v Praze pod vedením piaristů začal v září 1886 studovat na Vojenské nižší reálce v Sankt Pölten, od září 1890 pak na Vojenské vyšší reálce v Hranicích na Moravě. Již po třech měsících Rilke studia na hranické škole přerušil a ta ho v roce 1891 ze zdravotních důvodů natrvalo propustila, což byl definitivní konec jeho kariéry důstojníka. Poté, co nedokončil ani nově započatá studia na obchodní akademii v Linci , se v letech 1892–1895 v Pra...

Pierre Boulle (22)

Pierre François Marie Louis Boulle byl francouzský spisovatel ovlivněný druhou světovou válkou; píšící válečné, špionážní a sci-fi romány. Narodil se ve francouzském Avignonu. Vystudoval elektrotechniku a roku 1936 byl jako inženýr vyslán gumárenskou společností do Malajsie. Po vypuknutí druhé světové války vstoupil do francouzské armády v Indočíně a po obsazení Francie nacisty se připojil ke Francouzským svobodným vojskům. Sloužil jako tajný agent v Číně, Barmě a Indočíně. Roku 1943 byl na řece Mekong zajat francouzskými vichistickými oddíly a odveden na nucené práce. Roku 1944 se mu podařilo uprchnout, později byl vyznamenán válečným křížem. Po skončení války se vrátil ke kaučukovému průmyslu, ale po nějaké době se přestěhoval do Paříže, kde začal s psaním. Stal se významným spisovatelem, ve svých románech často využíval svých zkušeností z války. Jeho díla Most přes řeku Kwai a Planeta opic byla zfilmována. Pierre Boulle zemřel v Paříži.

Petr Skarlant (23)

Petr Skarlant byl český básník, spisovatel, dramatik a překladatel. Petr Skarlant se vyučil chemikem . Poté pracoval v několika dělnických profesích. Roku 1959 se přestěhoval do Prahy, kde pracoval jako knihovník a vystudoval knihovnickou školu, poté studoval filosofickou fakultu. V roce 1968 byl jedním ze zakládající členů KANu. Roku 1969 se stal spisovatelem z povolání, roku 1971 nastoupil na místo redaktora poezie, kde pracoval až do r. 1974. Poté byl opět spisovatelem na „volné noze“ a to až do roku 1988, kdy opět pracoval jako redaktor poezie. Od roku 1990 se živil jako spisovatel. Při vzniku ODS se stal jejím členem, ale později vystoupil. Byl členem PEN klubu a Obce spisovatelů. Roku 2001 obdržel od EU cenu za literaturu. Ve svém díle se zabývá milostnou tematikou. Cyklus Věku slasti: Milostné dějiny české buržoazie, rodinná sága rodiny Skotáků vyprávějící osudy členů této rodiny od 40. let do konce 20. století.

Maurice Maeterlinck (35)

Maurice Polydore-Marie-Bernard Maeterlinck byl belgický dramatik, básník a esejista píšící francouzsky, představitel symbolismu, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1911. Pocházel z finančně dobře zabezpečené rodiny, vystudoval práva na univerzitě v Gentu a stal se advokátem. Ale již roku 1895 se po přestěhování do Paříže svého povolání vzdal a zcela se věnoval literatuře. Jeho pocity životní osamělosti silně ovlivnily jeho básnickou prvotinu, sbírku veršů Serres chaudes , která je plná zvláštní duševní tesknoty. Jako dramatik Maeterlinck již ve své první divadelní hře, pohádkovém dramatu La Princesse Maleine , prokázal, že mu nejde ani o kresbu charakterů, ani o konflikty vášní či o psychologicky podrobné a popisné vystižení duševních procesů, ale především o básnické a mystické zobrazení hrůzy, temnoty a osudovosti života a bezmocnosti člověka ve vztahu k lásce a ke smrti. Podobného rázu jsou i jeho další dramatické práce, z nichž nejznámější je Pelléas et Mélisande a L'Oiseau Bleu . Vedle básnických a dramatických prací jsou významné i jeho filosofické eseje, ve kterých se snažil vypořádat se s absurditou světa. Roku 1911 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „… za jeho mnohostrannou literární činnost a zejména za jeho dramatické práce, které se vyznačují bohatou fantazií a poetickým idealismem a které občas v závoji pohádkové podoby odhalují hlubokou inspiraci a tajemně oslovují lidský cit a imaginaci“ . Roku 1932 mu belgický král Albert I. udělil titul hraběte. Během druhé světové války žil ve Spojených státech. Po jejím skončení se vrátil na svůj zámeček v Nice, který koupil roku 1930, a zde roku 1949 zemřel na srdeční záchvat. Hlásil se k vegetariánství, svůj přístup eticky a filosoficky zdůvodnil v knize Pohřbený chrám. Katolická c...

Maurice Leblanc (19)

Marie Émile Maurice Leblanc byl francouzský spisovatel známý především jako autor detektivních románů a povídek, ve kterých vystupuje lupič-gentleman Arsène Lupin. Maurice Leblanc se narodil roku 1864 v Rouenu v Normandii v rodině rejdaře. Vzdělával se nejprve na Lycée Corneille a poté začal studovat práva. Studia však nedokončil, protože se chtěl věnovat literatuře. Přestěhoval se do Paříže a stal se novinářem. Velmi ho ovlivnil Gustav Flaubert, Guy de Maupassant a Paul Bourget, takže jeho první díla byly psychologické romány napsané v jejich duchu. Kritikou byly sice přijímané, ale komerčně nebyly příliš úspěšné. Roku 1907 vydal Leblanc knihu detektivních povídek Arsène Lupin, gentleman-cambrioleur s hlavním hrdinou Arsènem Lupinem, geniálním lupičem-gentlemanem. Díky velikému úspěchu napsal pak Leblanc o Lupinovi v letech 1908-1939 ještě dalších devatenáct knih, které shrnul do cyklu Les aventures extraordinaires d'Arsène Lupin . Lupina pospal jako vášnivého dobrodruha a nenapravitelného svůdce, který své zločiny chápe jako hru s detektivem a svým mistrovstvím v oboru zločinu ohromuje přátele, nepřátele i oběti. Les aventures extraordinaires d'Arsène Lupin je cyklus dvaceti knih o lupiči-gentlemanovi Arsènovi Lupinovi, který se skládá z těchto knih: K cyklu se váže roku 2012 vydaný román z pozůstalosti Le Dernier Amour d'Arsène Lupin . U některých českých vydání se nepodařilo zjistit název originálu.

Markéta Harasimová (32)

Markéta Harasimová je česká spisovatelka a scenáristka, publikuje také články na webových portálech Psychologie.cz či zeny.iPrima.cz. Je členkou české sekce AIEP, asociace autorů detektivní a dobrodružné literatury. Pochází ze severomoravského Krnova. Je absolventkou obchodní akademie a romány začala vydávat již během studií. Po maturitě pracovala nějaký čas v oblasti obchodu, brzy tuto dráhu opustila a nyní se věnuje pouze literární tvorbě. V současné době žije na jižní Moravě, v Hustopečích u Brna. Tento kraj si zamilovala už v útlém mládí. První autorčiny romány byly určeny dívkám, později přidávala erotické motivy a přeorientovala se na knížky pro ženy. Její aktuální tvorba je spíš detektivní, pohybuje se na hranici thrilleru. Na motivy jejího románu Sametová kůže aktuálně vzniká scénář k stejnojmennému filmu.. Markéta Harasimová je členkou české sekce AIEP, asociace detektivní a dobrodružné literatury. Potrpí si na pádné dialogy, emoce a napětí. V roce 2018 vydala prvotinu pro děti, interaktivní knížku Z deníku kočičky Ťapičky , pravidelně vystupuje se svým kulturním programem na různých scénách, spolupracuje s řadou známých umělců, a v roce 2017 založila nakladatelství MaHa, kde vychází díla českých autorů. Je také scenáristkou a publicistkou. Pro web www.vimvic.cz připravila online kurz o tom, jak napsat knihu. Pustila se i do tvorby divadelních her – v prosinci 2017 měla premiéru její hra Fronta na vánočního kapra a na jaře 2018 další divadelní hra Rozbité demižony. V roce 2020 byla premiéra třetí hry Já jsem ty, miláčku. Fronta na vánočního kapra Rozbité demižony Já jsem ty, miláčku

Jiří Karásek ze Lvovic (38)

Jiří Josef Antonín Karásek ze Lvovic, vlastním jménem Josef Karásek, byl český básník, spisovatel, kritik, překladatel a editor – jeden z hlavních autorů české literární moderny přelomu století, která navazovala na evropský novoromantismus 2. poloviny 19. století, na francouzský literární symbolismus a dekadenci. Jako kritik zastával krédo, že kritika má být uměleckou disciplínou, a jeho kritické dílo je oficiálně řazeno do žánru tzv. impresionistické kritiky. Ve 20. letech uspořádal ze své ředitelské funkce pražské Poštovní muzeum a jeho novou expozici v budově Karolina. Působil jako redaktor v uměleckých časopisech Moderní revue, Týn, Literární listy, Okultní a spiritualistická revue, Český bibliofil. Studijní zájem o okultismus uplatnil i jako zakládající člen martinistické lóže Simeon . Přídomek ze Lvovic ke svému jménu připojil na základě rodinné tradice, že je potomkem erbovní rodiny Lvovických ze Lvovic z Hradce Králové . Od roku 1901 se psal jako Jiří Karásek ze Lvovic . Narodil se v rodině drážního průvodčího Andrease Karáska a jeho manželky Anny, rozené Feitové . Měl 6 sourozenců, z nichž dva zemřeli v dětském věku. Pokřtěn byl jako Josef Karásek. Některé druhotné zdroje uvádějí „vlastním jménem“ Jiří Antonín Karásek nebo „občanským jménem“ Josef Jiří Antonín Karásek Na policejní přihlášce z roku 1900 je uveden jako Josef Georg. Po ukončení studia na Městské střední škole na Malé Straně v Praze roku 1890 pokračoval na bohoslovecké fakultě, kde strávil necelé dva roky. Poté žil rok v Bavorsku. V roce 1892 nastoupil jako úředník k poště, kde mj. jezdil ve vlakové poště do Vídně. V roce 1921 byl jmenován ředitelem knihovny ministerstva pošt a ředitelem Poštovního muzea a archivu. V roce 1894 založil společně s Arnoštem Procházkou časopis M...

Jack Kerouac (27)

Jack Kerouac IPA, vlastním jménem Jean-Louis Lebris de Kerouac, byl americký spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů beat generation. Proslavil se především svými autobiografickými romány, zejména pak dílem Na cestě. Předci Jacka Kerouaca pocházeli z Francie. Jeho děd, tesař Jean-Baptiste Kirouack, se společně se svou ženou Clémentine Bernierovou přestěhovali z Francie do Nashui, města v americkém státu New Hampshire. Stalo se to v roce 1889 krátce poté, co se jim narodil syn Léon, budoucí Kerouacův otec. Léon se stal reportérem a obchodníkem a roku 1915 si vzal Gabrielle Lévesqueovou, budoucí Kerouacovu matku. Rok po svatbě se jim narodilo první dítě, syn Francis Gerard; roku 1918 pak dcera Caroline. Jako třetí a poslední dítě Gabrielle Kerouacové přišel na svět Jean-Louis. Doma mu říkali „Ti Jean“, čili „Malý Jan“. Teprve později, když se Jean-Luis začal stýkat s nefrancouzskými obyvateli, se z něj stal „Jack“. Když byly Jackovi čtyři roky, zemřel mu ve věku devíti let na revmatickou horečku jeho starší bratr Gerard. Kerouaca tato událost hluboce poznamenala, prohloubila jeho závislost na matce a promítla se i do jeho tvorby. Doma rodina Kerouacových mluvila jedním z francouzských dialektů, proto je Kerouacův mateřský jazyk francouzský. Angličtinu se začal učit až v šesti letech a docela s ní bojoval. Otec Jacka Leo Kerouac byl v Lowellu známou postavou. Vznětlivý, avšak šlechetný, mírně výstřední muž s náklonností k barům a dostihovým závodům si zakládal na své nezávislosti. Vlastnil malou tiskárnu, díky níž mohl zaplatit prostorný starý dům. V roce 1936 se vylila řeka Merrimack z břehů a zatopila otcovy dílny. Ten byl nucen prodat dům a hledat si práci jako tiskař, kdekoli to bylo možné. S úpadkem otcovy role živitele domu a hlavy rodiny sílil matčin vliv. U otce se objevily zdravotní problémy, z části způsobené pitím alkoholu. Nenosil ...

Ivan Vyskočil (14)

Ivan Vyskočil je český spisovatel, dramatik, herec, režisér a divadelní pedagog. Odmaturoval v roce 1948 na Akademickém gymnáziu v Praze, poté studoval režii a herectví na DAMU . Po ukončení tohoto studia se rozhodl pokračovat ve studiích na Univerzitě Karlově, kde vystudoval psychologii se specializací na mladistvé delikventy a kriminální prevenci a pedagogiku . Během studií působil v diagnostických ústavech pro mládež, ale došel přesvědčení, že stát nemá zájem mladým „vyvrhelům“ pomoci, ale spíš je udržovat jako odstrašující příklad vůči němuž se „my dobří“ můžeme pohodlně vymezovat. Kariéru psychologa opustil a věnoval se čistě divadlu a jeho experimentálnímu výzkumu. Patřil k iniciátorům tzv. malých scén či jinak řečeno divadel malých forem. Z hlediska světové divadelní historie je jeho působení nejvýraznějším českým podílem na tzv. druhé divadelní reformě. Je autorem prvních text-appealů , ty pak od roku 1957 uváděli v pražské Redutě. Byl inspirátorem a vzorem tvůrců obecně známějších jmen . Souběžně s těmito aktivitami byl v letech 1957–1959 učitelem psychologie a pedagogiky na AMU. Vyskočil spoluzakládal Divadlo Na zábradlí, v letech 1958–1962 zde působil jako režisér činohry, herec, autor a umělecký vedoucí. Poté založil, opět v Redutě, Nedivadlo. Pod touto značkou vystupoval několik desetiletí s různými partnery. Z nich nejvýznamnějším byl především z počátku herec a spisovatel Pavel Bošek a herec a překladatel Leoš Suchařípa; za normalizace mezi ně postupně patřili loutkoherečka Vlasta Špicnerová , vlastní odchovankyně z LŠU Barbora Hocková, v 80. letech dramaturg Otakar Roubínek. Průběh představení, texty a akce jednotlivých představení se záměrně průběžně vyvíjely na základě reakcí publika. Po roce 1970 se podílel na recitálech zpěvačky Evy Olmerové. Učil herectví a autors...

Hadžime Isajama (32)

Hajime Isayama se narodil 29. srpna 1986. Je japonský manga umělec, který se proslavil díky jeho první a zatím jediné sérii Útok titánů . Jeho manga se stala jednou z nejprodávanějších s 86 miliony kopiemi v oběhu v říjnu 2018. Isayama se narodil v Ojama v Japonsku. Na střední škole, Hita Rinko Senior High School, se zúčastnil soutěžích s mangami. Poté, co odmaturoval, se odstěhoval do Tokia, kde začal pracovat na svých manga pracích. V roce 2006 se přihlásil do časopisu Grand Prix, známého také jako MGP, který propaguje společnost Kodansha Ltd., a za svou práci Attack on Titan získal ocenění Fine Work. Původně nabízel svou práci oddělení Týdenní Shōnen Jump v Shueisha, kde mu bylo doporučeno upravit svůj styl a příběh tak, aby byl vhodnější. Odmítl a rozhodl se vzít nabízené místo v oddělení Weekly Shōnen Magazine v Kodansha Ltd. V roce 2008 se přihlásil do 80. týdne časopisu Shōnen Magazine Freshman Manga Award, kde za svou práci Heart Break One získal cenu Special Encouragement Award. Jeho další dílo, orz, bylo vybráno jako vybrané dílo v 81. týdenním časopisu Shōnen Magazine Freshman Manga Award. V roce 2009 se jeho první sériové dílo Attack on Titan objevilo v měsíčníku Bessatsu Shōnen Magazine. V roce 2011 získal Attack on Titan 35. cenu Kodansha Manga v kategorii Shōnen. Manga získala velkou popularitu zejména poté, co se začala od dubna do září 2013 vysílat její stejnojmenná 25-ti dílná anime adaptace z dílny studií Production I.G a Wit Studio. 31. prosince 2018 Isayama ve svém blogu odhalil, že se toho roku oženil. Potvrdil, že zvěsti o tom, že Yamamoto Arisa je jeho manželkou, byly nepravdivé, a také prohlásil, že v roce 2019 bude i nadále kreslit mangu.

F. V Krejčí (36)

František Václav Krejčí byl český spisovatel, novinář, kritik a překladatel, politik, meziválečný poslanec a senátor za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Už koncem 19. století se angažoval v sociálně demokratickém hnutí, kam přešel jako původně studentský aktivista blízký proudu takzvaných realistů, který měl zpočátku blízko ke Straně pokrokových socialistů. V roce 1896 se podílel na vzniku Dělnické akademie, jejíž zřízení inspiroval Tomáš Garrigue Masaryk. V letech 1897–1933 vedl kulturní rubriku deníku Právo lidu, která díky němu dosáhla vysoké úrovně. V letech 1918–1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Později přešel do horní komory parlamentu. V parlamentních volbách v roce 1929 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. V senátu setrval do roku 1935.

Eduard Tomáš (36)

Eduard Tomáš byl český mystik, jogín a spisovatel. Narodil se v polském Přemyšlu českým prarodičům, s nimiž žil v několika evropských zemích. Pak se usadil v Praze, aby zde vystudoval Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Po úspěšném ukončení studií působil v různých úřadech. Na konci 2. světové války byl hejtmanem na Kladensku a tam se také významně zapojil do událostí květnového povstání. Úřednická zaměstnání pak vykonával až do roku 1955, kdy byl přeložen k manuální práci. Během svého života se setkal s několika významnými duchovními učiteli, například s Františkem Drtikolem a Paulem Bruntonem. Jeho duchovní cestu významně ovlivnila také manželka Míla. V devadesátých letech 20. století se také v Praze setkal s Dalajlámou . Počátkem proslulosti Eduarda Tomáše byly přednášky v pražské Unitárii v 60. letech 20. století. Jeho dalšímu veřejnému působení zabránil komunistický režim. Znovu veřejně působit mohl až po sametové revoluci v roce 1989. Do širšího povědomí se dostal díky televiznímu cyklu „Gen, 100 Čechů dneška“, později také díky televiznímu seriálu „Paměti mystika“. Mnoho času trávil na své chatě u Sázavy, kde jej také navštěvovali jeho přátelé či duchovní přívrženci. Přestože jej mnoho osob považovalo za duchovního mistra, odmítal vystupovat jako typický guru a neměl přímé žáky. Za nejvyššího učitele vedoucího k realizaci považoval „Absolutno“ stojící mimo personifikovanou osobu. Na sklonku svého života uspořádal v pražské Lucerně sérii přednášek . Eduard Tomáš je autorem řady knih s duchovní tematikou, ve kterých přibližuje duchovní tematiku veřejnosti formou beletrie , filosoficko-mystických textů i formou rad, ...

Dashiell Hammett (21)

Samuel Dashiell Hammett byl americký spisovatel a zakladatel tzv. Hard-Boiled School . Narodil se v Saint Mary's County v Marylandu a prožil dětství v okolí New Orleans . Hammettova rodina byla francouzského původu – rodné jméno spisovatele je zkomolenina francouzského příjmení d'Chiel – a byla to rodina dobrodruhů a profesionálních vojáků. Hammett sám opustil ve třinácti letech školu a vystřídal řadu povolání: byl kamelotem, dělníkem na dráze, poslíčkem, přístavním nosičem, reklamním agentem, až konečně přijal zaměstnání v roce 1915 u slavného Pinkertonova detektivního sboru v Chicagu a pracoval tam jako detektiv osm let. Byl velmi úspěšný a možná by zůstal detektivem až do smrti, nebýt první světové války. Sloužil v hodnosti četaře u motorizované ambulance, na frontě onemocněl tuberkulózou a v nemocnici se zamiloval do ošetřovatelky Josefiny Dolan, kterou si později vzal a měl s ní dvě dcery, Mary Jane a Josefinu . Když se vrátil ze sanatoria, stal se recenzentem detektivních románů pro list New York Evening Post. Sám Hammett začal psát do časopisu Black Mask detektivní povídky. Vytvořil směr zvaný Hard-Boiled School . V roce 1930 Dashiell prožil vztah s Nell Martin, autorkou krátkých povídek. Věnoval jí román Skleněný klíč a ona jemu na oplátku povídku Milenci se musí vzít . Již téhož roku však navázal vztah s dramatičkou Lillian Hellman, který trval třicet let, do jeho smrti. Aktivně se věnoval politice v různých levicových organizacích. V době tzv. mccarthismu byl pro tuto činnost zatčen a uvězněn. Jeho romány se staly častým námětem filmařů – nejslavnější zůstává Maltézský sokol v hlavní roli s Humphrey Bogartem, který brilantně ztvárnil detektiva Sama Spadea. Film byl nominován na Oscara za nejlepší film r...

Bruno Ferrero (36)

Bruno Ferrero je italský římskokatolický kněz, salesián a spisovatel. Jako sedmnáctiletý vstoupil k salesiánům a v roce 1974 přijal kněžské svěcení. V letech 1988 až 2009 pracoval v nakladatelství Elledici, a to od roku 1996 jako jeho ředitel. Od roku 2011 řídí salesiánský časopis Il bollettino salesiano.

Bacily (19)

Amálie Kutinová (32)

Amálie Kutinová byla moravská spisovatelka a farmaceutka, která se proslavila zejména díky šestidílné sérii knih Gabra a Málinka. Byla matkou české spisovatelky a dramatičky Marie Kubátové. V březnu 1903 se rodina řídícího učitele Jana Taubera a Amálie Tauberové-Matějíčkové , přestěhovala z Rouchovan do Štítné nad Vláří. Roku 1907 vypukl ve Štítné obrovský požár, kterému padla za oběť téměř celá vesnice, Jan Tauber byl během hašení postižen mrtvicí, která jej trvale upoutala na lůžko. Po předčasném penzionování se celá rodina odstěhovala v roce 1909 do Valašského Meziříčí, kde Málinka se svou starší sestrou Gabrou nastoupila v září téhož roku do dívčího reálného gymnázia. Gabra ani Málinka však gymnázium nedokončily. Málinka předčasně ukončila studium na valašskomeziříčském gymnáziu v červnu 1915 a odjela do Prahy k sestře Ludvice Bendové, kde nastoupila jako lékárenská praktikantka v lékárně na Vinohradech. Na jaře 1916 se objevuje v lékárně v Táboře u lékárníka Ptáka. V roce 1918 nastoupila ke studiu dvouletého oboru Farmacie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Po dokončení studia v roce 1920 se provdala za ing. Jana Kutinu, který v Praze na Pankráci vlastnil od roku 1911 malé nakladatelství, později nazvané Besední pořady. Právě v tomto nakladatelství Amálie Kutinová začala od roku 1935 vydávat své vzpomínky na dětství a mládí pod názvem Gabra a Málinka. Gabro-málinkovský cyklus vycházel v letech 1935 až 1947. Veselé a laskavé příběhy si získaly u mladých čtenářů velkou popularitu, která vyvrcholila po roce 1989 vydáním 5. a 6. dílu. Po obsazení zbytku Československa německými vojsky našla rodina útočiště v Křinci u Nymburka, kde Málinka opět pracovala jako lékárnice. O životě ve venkovské lékárně napsala spisovatelka laskavé povídky, které byly později vydány pod názvem Naši pacienti. V roce 1948 byla Amálii Kutinové zakázána totalitním režimem další spisovatelská činnost. V roce 1949 b...

Aleksandr Ivanovič Kuprin (29)

Alexandr Ivanovič Kuprin, rusky Александр Иванович Куприн byl ruský spisovatel tatarského původu, autor novoromantických a psychologických próz odehrávajících se buď v exotickém prostředí, nebo na jihu Ruska. K nejznámějším patří novely Jáma a Souboj. Granátový náramek zfilmoval roku 1965 Mosfilm, režii měl Abram Room. Novela Jáma vyvolala skandál tím, že pojednávala o prostituci. I Lev Tolstoj novelu kritizoval za přílišný naturalismus. Souboj zase vyvolal odpor carské armády, neboť realisticky popisoval život v ní, který Kuprin velmi dobře znal. Sám vystudoval vojenskou akademii a byl několik let profesionálním vojákem. Alexandr Kuprin v dopise své ženě přiznal, že název Souboj zvolil proto, že v novele vyzval na souboj carskou armádu, která "mrzačí duši a ubíjí v člověku to nejlepší". Nástup bolševiků roku 1917 vnímal rozporuplně. Pocházel ze šlechtické rodiny, která však zchudla již v 19. století. Přátelil se s Maximem Gorkým, Lenina obdivoval a dokonce se s ním sešel a připravil na jeho žádost plán reforem venkova, zároveň ho však zneklidňovaly některé tyranské postupy zejména tajné policie. Nakonec, když se během občanské války dostal na území bělogvardějců, se rozhodl z Ruska odjet. V letech 1919 – 37 žil v exilu, nejprve krátce ve Finsku a poté ve Francii. Snášel ho však velice těžce. Žil v chudobě, chronické nostalgii a propadl alkoholismu. Na závěr svého života se proto vrátil do Sovětského svazu. Byl uvítán a opečováván oficiálním Svazem spisovatelů. Všechna svá hlavní díla vytvořil před rokem 1919. Jeho dílo překládali do češtiny např. Libuše Baudyšová, Zdeňka Psůtková, František Zpěvák a další. Je pochován v Sankt-Petěrburgu.

Zdeněk Kalista (30)

Zdeněk Kalista byl český katolický historik, básník, literární kritik, editor a překladatel. Zdeněk Kalista se narodil v rodině učitele. V roce 1919 maturoval na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Dále vystudoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy historii, dějiny výtvarných umění a klasickou archeologii, byl žákem Josefa Pekaře, Jaroslava Bidla a Hynka Vysockého. Pod Pekařovým vedením napsal dizertační práci o Humprechtu Černínovi z Chudenic. Obhájil ji roku 1923. V roce 1924 byl promován doktorem filozofie. V témže roce začal pracovat jako asistent Historického semináře. V letech 1921–1923 byl místopředsedou Literární skupiny, od roku 1928 členem výboru Kruhu českých spisovatelů. Svá díla zpočátku podepisoval též jako Z. V. Kalista. Roku 1931 se na filozofické fakultě UK habilitoval prací Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic, docentem byl jmenován roku 1932. Jmenování profesorem se připravovalo od roku 1938, ale kvůli uzavření českých vysokých škol k němu nedošlo. Na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze tedy souvisle působil v letech 1924–1939 a 1945–1948. Po roce 1948 musel pro své pravicové názory a katolické smýšlení z univerzity odejít. Stal se jednou z obětí politických procesů – v roce 1951 byl zatčen a 4. července 1952 v tzv. procesu se Zelenou internacionálou proti katolické inteligenci odsouzen k trestu odnětí svobody na 15 let. V roce 1960 byl propuštěn a odešel do penze. V roce 1966 rehabilitován. V tomto období psal lektorské posudky pro různá nakladatelství a věnoval se překladatelské práci. V letech 1968–1969 přednášel jako mimořádný profesor na Univerzitě Karlově. Publikoval v řadě českých i zahraničních literárních a historických periodik . Jako autor hesel se podílel i na Masarykově slovník...

Wilhelm Hauff (21)

Wilhelm Hauff byl německý romantický spisovatel, jehož tři almanachy autorských pohádek z let 1825–1827 patří k trvalým hodnotám světové literatury. Wilhelm Hauff se narodil roku 1802 ve Stuttgartu. Po smrti svého otce roku 1809 žil se svou matkou a třemi sourozenci u svého dědečka v Tübingenu, kde se samovzdělával v jeho knihovně. Od roku 1817 studoval na klášterní škole v Blaubeurenu a od roku 1820 teologii a filozofii na tübingenské univerzitě, kde byl členem studentského nacionalistického spolku Tübinger Burschenschaft Germania. Roku 1824 se stal ve Stuttgartu domácím učitelem v rodině württemberského ministra války Ernsta Eugena Freiherra von Hügela. V té době začal psát fantastické povídky a pohádky, jejichž náměty nacházel ve starých bájích, pověstech a v orientálních Pohádkách tisíce a jedné noci, které pak vydal ve třech svazcích Pohádkového almanachu pro syny a dcery vzdělaných stavů. V každém almanachu jsou pohádky pospojovány pomocí tzv. rámcového příběhu v jeden celek a almanachy jsou také podle tohoto příběhu pojmenovány – Karavana , Šejk z Alexandrie a jeho otroci a Hospoda ve Spessartu . Po návratu z velké studijní cesty po Francii, Flandrech a Německu roku 1826 začal Hauff pracovat jako vedoucí redaktor beletristických částí novin Morgenblatt für gebildete Stände. Roku 1827 se oženil se svou sestřenicí Luise a těsně před smrtí se dočkal narození dcery Wilhelmine. Wilhelm Hauff zemřel roku 1827 ve Stuttgartu v pětadvaceti letech na tyfus.

Wabi Daněk (8)

Wabi Daněk , narozený v roce 1947 v Československu, byl známý český folkový a countryový písničkář, jehož kariéra trvala několik desetiletí. Nejvíce se proslavil svým charakteristickým hlasem a schopností vytvářet písně, které rezonovaly se zážitky a emocemi obyčejných lidí. V Daňkově hudbě se často odrážela témata přírody, lásky a svobody, která se stala hymnami pro mnoho jeho posluchačů. Jeho píseň "Rosa na kolejích" patří k jeho nejznámějším dílům a stala se klasikou českého folkového žánru. Během své kariéry vydal Wabi Daněk řadu alb, která významně přispěla k rozvoji české hudební scény. Jeho vliv přesahoval rámec jeho nahrávek, neboť hrál důležitou roli v hudebním festivalu Porta, který se zaměřoval na folkovou a country hudbu. Daněk je připomínán pro své poetické texty, melodické melodie a přínos pro kulturní krajinu České republiky.

Sam Taplin (44)

Britský spisovatel beletristických i populárně-naučných knih pro děti a mládež.

Otakar Haering (23)

Otakar Haering byl český spisovatel řady společenských románů, především pro ženy a dívky, a také autor knížek pro děti. Otakar Haering vytvořil postavu Marbulínka, což byl malý nezbedný čertík. Kromě toho psal básně, jako učitel se také zajímal o sportovní zájmy dětí. Byl známý i jako překladatel z francouzštiny. Otakar Haering se narodil 26. listopadu 1892 v Praze–Vysočanech v rodině Maxmiliána Haeringa a Františky Haeringové jako nejmladší ze tří dětí. Otakarův otec Maxmilián se narodil na Křivoklátsku v rodině mistra ovčáka na dvoře Karlov v blízkosti Roztok. Maxmilián byl poté zaměstnán jako kreslič v kladenských hutích. Oženil se s Aloisií Pracnou, měli spolu tři děti, které však všechny zemřely buď při porodu, nebo hned v prvních letech života. Nedlouho po porodu posledního dítěte pak zemřela i matka Aloisie. Vdovec Maxmilián se oženil s Františkou Boudníkovou, přestěhoval se do Prahy a přijal zaměstnání v 1. Českomoravské továrně na stroje ve Vysočanech. Rodina, v níž se narodil a byl vychováván Otakar Haering, patřila mezi vzdělané pražské vrstvy. Např. jeho strýc František Adolf Hering byl ředitelem a prokuristou Ringhofferových závodů na Smíchově. I Otakarův otec Maxmilián měl ve vysočanské Českomoravské továrně na stroje dobré postavení. Otakarův starší bratr Julius Haering byl vrchním technickým radou Elektrických podniků hl. m. Prahy. Rodina měla aktivní vztah k dobročinným organizacím. Otec Maxmilián byl např. ředitelem chudinského ústavu v Bubenči, bratr Julius byl místopředsedou ústředí známého spolku Komenský. Otakar Haering vystudoval C.K. Český ústav ku vzdělávání učitelů v Praze, který ukončil s vyznamenáním 9. 7. 1912. Měl oprávnění působit jako učitel na veřejných obecných školách s českým vyučovacím jazykem. Nejprve působil od 13. 10. 1912 do 31. 8. 1914 jako pomocný učitel v obecných školách na okrese Brandýs n. L. . Od 1. 9. 19...

Napoleon Hill (29)

Napoleon Hill byl americký spisovatel, který byl jedním z prvních producentů moderního žánru literatury věnované osobnímu úspěchu. Jeho nejznámější kniha, Myšlením k bohatství , je jednou z nejprodávanějších knih všech dob. V Americe podle Hilla lidé mohou věřit, čemu chtějí věřit, a to je to, co odlišuje Spojené státy od všech ostatních zemí na světě. Hillova práce zkoumala sílu osobních přesvědčení a to, jakou roli hrají v osobním úspěchu. Hillovým charakteristickým vyjádřením je: „Cokoliv si lidská mysl dokáže představit a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout“. Hillovy knihy se věnují tomu, jak vzniká úspěch, a vzorci, který jej umožní dosáhnout průměrnému člověku. Hill nazval své učení „filozofie úspěchu“. Tajemství úspěchu bylo ve svůdné formě nabídnuto čtenářům knihy Myšlením k bohatství a nebylo vysloveno přímo, neboť Hill cítil, že jeho postupné poodhalování čtenářem samotným tomuto čtenáři přinese největší užitek. Hillových knih byly prodány miliony výtisků. Dle jeho oficiálního životopisce se Hill narodil do chudoby dvoupokojového srubu v městě Pound okresu Wise County ve Virginii. Jeho matka zemřela, když mu bylo 10 let. Začal psát ve věku 13 let jako reportér místních novin. Svou reportérskou výplatu použil pro vstup na právnickou školu, avšak byl brzy nucen odejít z finančních důvodů. Za bod zlomu jeho kariéry je považováno, když dostal nařízeno v rámci série článků o slavných mužích provést rozhovor s Andrewem Carnegie, toho času jedním z nejmocnějších mužů na světě. Jak Hill zjistil, Carnegie věřil, že proces úspěchu může být vyjádřen jednoduchým vzorcem, který by mohl být zopakován průměrnou osobou. Díky tomu, jaký Hill budil dojem, jej Carnegie pověřil provést rozhovory s více než 500 úspěšnými muži a ženami, mnoho z nich milionářů, za účelem odhalit a publikovat vzorec na úspěch...

Milena Brůhová (17)

Milena Brůhová byla autorka detektivek, románů pro ženy, filmových a divadelních scénářů. Přezdívalo se jí „jihočeská Agatha Christie“. Autorka prožila své dětství ve svém rodišti Miroticích u Písku. Od roku 1945 studovala gymnázium v Písku. Protože nebyla přijata na vysokou školu, začala pracovat jako farmaceutická laborantka. V letech 1973–1975 dálkově vystudovala dvouleté pomaturitní farmaceutické studium a roku 1981 se stala vedoucí laborantkou v písecké lékárně. Vdaná byla za Jiřího Brůhu, se kterým měla syna Jiřího Brůhu , architekta. Od 70. let přispívala do různých časopisů: Vlasta, Literární měsíčník, Rudé právo, Jihočeská pravda, Jihočeská revue. Česká televize vysílala adaptace jejích próz. V roce 1988 získala „Prémii českého literárního fondu“ za knihu Zkouška kvality. Jako první žena dostala cenu „Číše Petra Voka“, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů za celoživotní dílo. V roce 1997 získala Cenu Jiřího Marka za knihu Tak ona spí s vrahem. Její oblíbení spisovatelé byli Karel Čapek, Daphne de Maurier a Dick Francis.