361–420 z 154016 Autoři
Karel Zich (44)
Karel Zich byl český zpěvák a kytarista, známý svým přínosem pro domácí popovou scénu. Narodil se 10. června 1949 v Praze, svou hudební kariéru zahájil koncem 60. let a popularitu získal v 70. a 80. letech. Zich byl uznáván pro svůj výrazný hlas a schopnost coververzí písní různých světových interpretů, které do českého kontextu vnášel s vlastním jedinečným nádechem. Byl také známý svými původními písněmi, které rezonovaly u českého publika. Během své kariéry vydal Karel Zich řadu alb a singlů a stal se známou postavou české populární hudby. Jeho vystoupení se vyznačovala energickou přítomností na pódiu a angažovaností v kontaktu s publikem. Karel Zich zemřel 13. července 2004, ale zanechal po sobě hudební odkaz, který je nadále oslavován fanoušky v České republice i mimo ni.
Více od autora
Jiří Mahen (91)
Jiří Mahen, vlastním jménem Antonín Vančura , byl český básník, novinář, dramaturg, knihovník, režisér a divadelní kritik. Narodil se v rodině čáslavského krupaře Antonína Vančury a jeho manželky Elišky, rozené Chobotové. Pokřtěn byl jako Antonín Václav Josef Vančura. Rodina se v roce 1897 přestěhovala do Dubé, kde navštěvoval německou měšťanskou školu. Gymnázium studoval v Čáslavi a Mladé Boleslavi, kde roku 1902 maturoval. Již v té době se podílel na přípravě studentských časopisů, spolu se svým přítelem Rudolfem Těsnohlídkem. Dědové Vladislava Vančury a Jiřího Mahena byli bratři. Svůj rod odvozovali od zemanů Vančurů z Řehnic; tento původ inspiroval Vančuru k napsání Markéty Lazarové. Mahena inspirovala historie rodu ke hře Mrtvé moře o selské rebelii na Čáslavsku, kde byl předobrazem jeho praděd Jan Vančura. V obtížných finančních podmínkách i se zdravotními problémy studoval v Praze filozofickou fakultu, obory čeština a němčina. Spolupracoval s anarchistickým časopisem Nový kult a časopisem Moderní život, který byl tiskovým orgánem uměleckého spolku Syrinx. Seznámil se tak především s okruhem umělců scházejících se ve vile S. K. Neumanna, jako byl František Gellner, Jaroslav Hašek či Fráňa Šrámek. Státní závěrečnou zkoušku nesložil a v letech 1907–1910 učil jako suplent na reálce v Hodoníně a poté na obchodní škole v Přerově. Roku 1910 se přestěhoval do Brna, kde působil po zbytek života. V letech 1909–1919 byl redaktorem Lidových novin; odsud přešel do deníku Svoboda, v němž byl zaměstnán do roku 1936. V letech 1918–1920 působil jako dramaturg Národního divadla Brno. Od roku 1921 byl knihovníkem, později ředitelem tehdejší Veřejné knihovny města Brna. Dne 6. října 1919 v Brně uzavřel občanský sňatek s Karlou Haselmannovou . Manželství bylo bezdětné. Podle odkazu vdovy je dnes ve vilce, kde žili, knihovna a Mahenův památník. O svém manželství napsala vzpomínkovou k...
Více od autora
Eva Kadlecová (106)
Povídky spisovatelky Evy Kadlecové jste si mohli přečíst např. v magazínu Lidových novin. V roce 2009 vyhrála s povídkou Sestry Literární soutěž Krajské knihovny Karlovy Vary. V roce 2010 ji v nakladatelství Eroika vyšla povídková kniha Chce to jen pobavit se. Autorka se živí nejen psaním povídek a románů, ale vyráběla také ruční keramiku a v současnosti pracuje v Centru péče o seniory.
Více od autora
Emanuel Poche (66)
Emanuel Jan Karel Josef Maria Poche byl český historik umění, autor řady odborných a populárních publikací. Narodil se na pražském předměstí Smíchově čp. 1023, tedy na pražském předměstí čerstvě povýšeném na město, jako jediný syn poštovního úředníka, vrchního poštovního rady Josefa Pocheho a jeho ženy Heleny, rozené Tužilové. Byl vnukem c. k. vrchního horního rady a účetního v Příbrami Emanuela Pocheho a pravnukem lesního v Drahoňově Újezdě Ignáce Pocheho. V letech 1922–1927 vystudoval historii a dějiny umění na filosofické fakultě Univerzity Karlovy u profesorů Vojtěcha Birnbauma a Karla Chytila. Profesoru Vojtěchu Birnbaumovi poté dělal asistenta . Po roce 1928 pracoval jako úředník Státního fotoměřického ústavu při dokumentaci architektonických památek v Čechách. Od roku 1933 pracoval v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, v letech 1948–1959 byl jeho ředitelem. Roku 1959 byl jako nestraník z politických důvodů sesazen, křivě obviněn z přečinů a odsouzen. V letech 1961–1979 pracoval jako vedoucí vědecký pracovník v Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd. Věnoval se zejména uměleckým památkám Prahy, baroknímu sochařství a uměleckému řemeslu. Byl vědeckým redaktorem edice Umělecké památky Čech v Pražském nakladatelství Václava Poláčka. Byl dlouholetým členem a 1946–1950 předsedou Klubu Za starou Prahu, redaktorem Věstníku pro ochranu památek , redaktorem Ročenky kruhu pro pěstování dějin umění , spolupracovníkem Ottova slovníku naučného nové doby, členem redakční rady časopisů Ochrana památek a Umění . Jeho první manželkou byla vnučka presidenta Tomáše Garriguea Masaryka Herberta Masaryková, s níž měl dceru Charlottu , provdanou za hudebního skladatele Petra Kotíka, která emigrova...
Více od autora
Maxim Gorkij (98)
Maxim Gorkij , vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov , , byl ruský spisovatel, dramatik, básník a revolucionář. Bývá považován za průkopníka socialistického realismu.
Více od autora
Lee Child (69)
Jim Grant , známější pod svým pseudonymem Lee Child, je britský spisovatel akčních thrillerů. Jeho první román Jatka získal cenu Anthony v kategorii Nejlepší první román. Jim Grant se narodil v Coventry v Anglii. Jeho otec byl státní úředník a jeho mladší bratr, Andrew Grant, je také spisovatelem thrillerů. Když Jimovi byly čtyři roky, jeho rodiče se s ním a jeho třemi bratry přestěhovali do Handsworth Wood v Birminghamu, aby mohli získat lepší vzdělání. Do svých jedenácti let chodil do základní školy Cherry Orchard v Handsworth Wood. Poté navštěvoval Školu krále Edwarda v Birminghamu. V roce 1974 začal ve svých dvaceti letech studovat práva na Univerzitě v Sheffieldu, i když vůbec neměl v úmyslu věnovat se právnické praxi, a během studií pracoval jako kulisák v divadle. Po dokončení studií začal pracovat v komerční televizi. Grant byl přijat jako programový ředitel do televize Granada, která sídlí v Manchesteru a je součástí britské televizní sítě ITV. Zde se podílel na televizních seriálech jako Návrat na Brideshead, Perla v koruně, Hlavní podezřelý a Bedna. Grant se podílel na přípravě více než 40.000 hodin vysílání na Granadě a napsal tisíce krátkých reklamních a reportážních zpráv. Pro Granadu pracoval od roku 1977 do roku 1995 a poslední dva roky své televizní kariéry působil také jako zástupce odborů. Poté, co byl Grant v rámci firemní restrukturalizace propuštěn pro nadbytečnost, rozhodl se psát romány, protože jsou podle něj „tou nejčistší formou zábavy“. V roce 1997 byla vydána jeho kniha s názvem Jatka, a v létě roku 1998 se Grant přestěhoval do Spojených států amerických. První část jeho pseudonymu „Lee“ vznikla podle rodinného vtipu o špatné výslovnosti názvu auta Renault Le Car a druhá část „Child“ vznikla, protože si Grant přál, aby jeho knihy byly umístěny v policích v knihkupectvích mezi hvězdnými autory detektivních románů Raymondem Chandlerem a Agathou Christie. Gr...
Více od autora
Václav Kaplický (71)
Václav Kaplický byl český prozaik, publicista, autor beletristických kronik z českých dějin a legionářské prózy. Především je znám jako autor historické beletrie. Narodil se na samotě Červený Dvůr nedaleko Kozího Hrádku, kde byl jeho otec Emanuel Kaplický nájemcem dvora. Studoval na gymnáziu a reálce v Táboře, kde po tu dobu bydlel v domě na náměstí blízko školy . Roku 1914 odmaturoval a hned roku následujícího byl odveden do první světové války a dostal se na haličskou frontu. Zde byl 10. 8. 1916 zajat, a 1. 9. téhož roku vstoupil do československých legií a stal se členem 1. střeleckého pluku. Roku 1918 byl delegátem zakázaného II. vojenského sjezdu legií, po tomto zjištění byl zatčen a vězněn ve Vladivostoku. Po návratu do Československa se stal zaměstnancem sekretariátu socialistického Svazu československých legionářů, krátce na to byl úředníkem ministerstva národní obrany. V letech 1922–1950 pracoval v několika nakladatelstvích , nejprve jako úředník a později jako odpovědný redaktor, kupř. v roce 1926 pracoval v redakci publikace Adolfa Zemana Cestami odboje – Jak žily a kudy táhly československé legie. Od roku 1950 se věnoval pouze literatuře v tomto období téměř výhradně historické próze a těžištěm jeho tvorby se stala doba husitská a doba pobělohorská. V roce 1978 byl jmenován národním umělcem. Byl přítelem spisovatele a humoristy Jaroslava Žáka, jehož po Vítězném únoru 1948 podporoval. Václav Kaplický je pochován na čestném místě – vyšehradském hřbitově. Busta na jeho hrobě je dílem sochaře Břetislava Bendy. Na námět Kaplického románu Kladivo na čarodějnice natočil v roce 1969 režisér Otakar Vávra stejnojmenný film s Vladimírem Šmeralem v roli inkvizitora Bobliga....
Více od autora
František Palacký (88)
František Palacký byl český historik, politik, spisovatel a organizátor veřejného kulturního a vědeckého života v soudobé Praze. Je považován za zakladatele moderního českého dějepisectví, má přezdívku Otec národa. Narodil se v Hodslavicích na východní Moravě jako páté z 12 dětí, z nichž 8 se dožilo dospělosti. Pocházel z protestantské rodiny augsburského vyznání s dlouhou tradicí. Jeho otec Jiří Palacký byl učitelem na místní škole a lokálním faktorem domácích tkalců, jeho matka byla Anna, rozená Křižanová, po její smrti se otec podruhé oženil s Julianou. František a jeho bratři se nejprve vzdělávali u svého otce. František poté nastoupil do významné zámecké školy v německojazyčném Kunvaldu u Nového Jičína, zřízené hraběnkou Marií Walburgou Zeil-Waldburg. V letech 1809–1812 pokračoval studiem latinské školy v Trenčíně a následovalo evangelické lyceum v Prešpurku , kde se seznámil a spřátelil s Pavlem Josefem Šafaříkem. V Trenčíně bydlel u otce Ľudovíta Štúra Samuela, který byl také jeho učitelem. Přestože si Palackého otec přál, aby se také z jeho syna stal evangelický učitel a kněz, syn nepokračoval dál ve studiích, ale nastoupil v letech 1819–1823 jako vychovatel do uherských šlechtických rodin. Důvodem odmítnutí otcova přání, aby se stal pastorem ve Slezsku, byla láska k uherské šlechtičně Nině Zerdahelyové, rozené Báloghové, se kterou se Palacký seznámil v Prešpurku. Rok 1820 František Palacký strávil jako vychovatel se svými svěřenci Karlem a Janem Nepomukem Czúsovými ve Vídni. Toto působení ve vyšších společenských kruzích mu jednak umožnilo přístup do světa vyšší kultury, ale také měl dost příležitosti pokračovat ve svém sebevzdělávání, v této době hlavně ve filozofii a estetice . Získal také dobrý přehled o politice a poli...
Více od autora
Václav Větvička (78)
Václav Větvička , ředitel Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty UK v Praze, byl jedním z mála přírodovědných botanických popularizátorů. Ve svém oboru byl fenoménem. Vystudoval v r. 1961 na PřF UK v Praze obor geobotanika . Vedle rozhlasové práce a odborné práce v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty UK se zajímal o výtvarné umění a výstavnictví. S Českým rozhlasem spolupracoval ještě za svého působení v Botanickém ústavu Akademie věd České republiky , v němž pracoval od roku 1963. V letech 1975-1992 vedl Pokusnou a aklimatizační stanici v Černolicích, v letech 1989-1992 byl vedoucím Průhonického parku. Publikoval řadu odborných a populárně-vědeckých prací, za něž mu byla v roce 2004 udělena Medaile Vojtěcha Náprstka za popularizaci vědy. Je autorem 13 odborných knižních publikací; záznamy jím moderovaných Dobrých jiter v programu ČRo 2 - Praha vyšly knižně pod názvy Moje květinová dobrá jitra a Moje vzpomínková dobrá jitra .
Více od autora
Daniel Defoe (86)
Daniel Defoe byl anglický spisovatel a novinář, představitel myšlenkového proudu osvícenství. Narodil se kolem roku 1660 jako syn Jamese Foea a Alice Foe, jeho jméno však není zapsáno v matrice ani nikde jinde. Jeho otec byl londýnským obchodníkem, svíčkařem a členem Butcher's Company . Měl o rok starší sestru Elizabeth, v deseti letech mu zemřela matka. Na svůj prostý původ nebyl Daniel příliš hrdý a vyřešil to tím, že si ke svému jménu začal ke konci 90. let 17. století přidávat aristokraticky znějící "De", tuto opravenou podobu jména lze najít různě zapsanou . Později tvrdil, že je spřízněný s šlechtickým rodem De Beau Faux. Roku 1684 se oženil s Mary Tuffleyovou a měli spolu dva syny a pět dcer. Za své dílo The Shortest Way with the Dissenters, vydané roku 1702, byl roku 1703 vězněn a propuštěn o pět měsíců později díky Robertu Hurleymu. V roce 1704 začal vydávat časopis The Review, který byl vydáván nejdéle z jeho 27 periodik, až do roku 1713. Za ironický pamflet navrhující řešení konfliktu mezi státní, anglikánskou církví a puritány byl odsouzen na pranýř, poté byl získán do státní služby. Jako tajný agent připravoval v roce 1707 sjednocení parlamentů Anglie a Skotska. Jeho nejslavnější román Robinson Crusoe, vydaný roku 1719, vypráví o synovi z kupecké rodiny, který uteče na moře, aby se stal námořníkem. Je zajat piráty a upadne do otroctví, následně spolu s dalším otrokem utíká po moři. Nakonec ztroskotá a žije mnoho let sám na pustém ostrově. Kniha je založena na skutečném příběhu námořníka Selkirka. Jedná se tak o jeden z prvních románů s realistickými prvky. Defoe v něm mimo jiné sleduje vývojově hledání Robinsonovy cesty k Bohu a formování jeho mravních vlastností a vytváří typ svobodného jedince ztělesňujícího morálku „bílého muže“. Daniel Defoe ve svých dílech rozvinul trad...
Více od autora
Jo Nesbø (91)
Jo Nesbø IPA je současný norský spisovatel a hudebník. Původně vystudoval ekonomii a finanční analytiku. Zpočátku pracoval jako novinář, makléř a taxikář. Narodil se v Oslu v rodině knihovnice, otec byl vášnivým čtenářem a vypravěčem. Má dva bratry. Mladého Joa ovšem nejvíce zajímal fotbal – působil v klubu Molde FK a chtěl se stát profesionálním hráčem ve stáji britských Tottenham Hotspur. Po natržení kolenního vaziva se svých plánů musel vzdát a začal intenzivně pracovat na svém vzdělání. Vystudoval ekonomii na Norges Handelshøyskole v Bergenu, stal se z něj burzovní makléř a později i finanční analytik v největší makléřské společnosti v Norsku. To bylo jeho denní zaměstnání, v noci nechával promlouvat divočejší stránku své osobnosti. Jeho další zálibou byla rocková hudba – věnoval se hře na kytaru a skládání písní v několika nepříliš úspěšných formacích. Potom s mladším bratrem Knutem založili vlastní skupinu a Di Derre se stali idoly norské rockové scény s rekordním počtem prodaných alb a až 180 odehranými koncerty ročně. Když už tenhle rytmus nemohl déle zvládat, odletěl na několik měsíců do Austrálie. Zároveň dostal nabídku napsat zápisky z turné kapely, on si však zvolil úplně jiný žánr. Naplno se začal psaní románů věnovat v roce 1997 po smrti svého otce, kdy si uvědomil, že chce do konce svého života stihnout napsat román. Jeho literární kariéru odstartoval kriminální román Flaggermusmannen z roku 1997. Jde o první detektivku, v níž vystupuje osobitý kriminalista Harry Hole. Kniha zaznamenala okamžitý úspěch a svému autorovi vynesla cenu Rivertonprisen, kterou uděluje Klub Riverton za nejlepší literární nebo dramatické počiny s kriminální tematikou. Dále obdržel Skleněný klíč, skandinávskou cenu za nejlepší kriminální román. Inspirací pro vytvoření zasmušilého kriminalisty Harryho Holea byla díla amerických autorů tzv. „drsné školy“, Raymonda Chandlera a Dashiella Hammetta. „Našel jsem mís...
Více od autora
Jarmila Víšková (54)
Narozena 13.6. 1927 v Mostě, zemřela 22. 2. 2017 v Praze. Literární historička, textoložka, editorka děl českých spisovatelů.
Více od autora
Jan Karafiát (79)
Jan Karafiát byl český reformovaný, po roce 1918 českobratrský evangelický farář. Patřil k neformálnímu hnutí, jehož ideálem byla krásná církev Kristova. Rodina Jana Karafiáta sice patřila k zámožnějším v Jimramově, jeho dětství bylo přesto velmi skromné. Otec František Karafiát se oženil s vdovou se čtyřmi dětmi. Společně pak měli dalších šest . Z nich byl Jan předposledním. Základní vzdělání získal v evangelické škole při místním sboru. Od jedenácti let studoval na německém piaristickém gymnáziu v Litomyšli. Vzdor národní i náboženské odlišnosti byl premiantem. V šestnácti letech studoval na německém evangelickém gymnáziu ve vestfálském Güterslohu , kde se ocitl ve vypjatě evangelickém prostředí. Vestfálští přátelé mu po ukončení gymnázia v roce 1866 umožnili teologická studia v Berlíně, Bonnu a ve Vídni. Studium ukončil zkouškou v roce 1869. Po skončení studií pracoval na doporučení svého vídeňského profesora Eduarda Böhla rok v Kolíně nad Rýnem v rodině vynálezce a továrníka Eugena Langena jako vychovatel, neboť nebyla v evangelických sborech volná farářská místa. Po roční vikářské praxi v Reformované církve v Roudnici v letech 1870 – 1871 odešel znovu na studia do Edinburghu na jednu z kolejí Svobodné skotské církve. Tato studia financovala Skotská svobodná reformovaná církev. Mladého teologa velmi ovlivnil pobyt v Kolíně nad Rýnem. Počítá jej ke školám ještě vyšším než univerzita. Rovněž pobyt v holandském sboru v Elberfeldu se svojí pietistickou atmosférou. V jeho čele tehdy stál Hermann Friedrich Kohlbrügge. Dr. H. Kohlbrügge i vídeňský Eduard Böhl měli na J. Karafiáta značný vliv. Krajina a detaily z domácnosti broučků byly inspirovány Elberfeldem Karafiátových a K...
Více od autora
František Langer (81)
František Langer byl československý spisovatel, dramatik, legionář a vojenský lékař, který dosáhl hodnosti brigádního generála. Narodil se v rodině drobného obchodníka jako nejstarší ze tří synů . Rodina byla židovská, ale nábožensky vlažná. Její předek přišel do Čech v polovině 17. století jako dvorní Žid , kterého si přivedl kardinál Dietrichstein do svých železáren ve Starém Ransku. Rodina žila v Praze až počínaje Františkovým otcem. V roce 1906 absolvoval gymnázium v Londýnské ulici a začal studovat na lékařské fakultě Karlovy university. V této době se spřátelil s Jaroslavem Haškem, později spolu napsali a hráli hru Pogrom na křesťany v Jeruzalémě. Langer v roce 1911 vstoupil do Haškovy satirické politické Strany mírného pokroku v mezích zákona. V roce 1914 úspěšně dokončil studium medicíny doktorátem. Ještě během studií na gymnáziu začal publikovat v různých časopisech a novinách . V letech 1912–1914 redigoval Umělecký měsíčník, což byl list Skupiny výtvarných umělců, jejímž byl členem. Nedlouho po promoci byl Langer povolán do Rakousko-uherské armády a zařazen jako poručík zdravotní služby k huculskému domobraneckému pluku. Následně byl jeho pluk odvelen do Ruska, kde Langer strávil téměř rok na haličské frontě a účastnil se ofenzivy na řece Visla. Během bojů u řeky Bug, byl Langer zasažen nepřátelskou kulkou do zad a odvelen na léčení do Vídně. Po svém zotavení se vrátil zpět na frontu, avšak v červenci 1916 padl nedaleko Černovic do ruského zajetí. Langer byl nejprve dopraven do Kyjeva a následně do Carycinu, kde byl díky svým zkušenost...
Více od autora
Stanislav Duda (54)
Narozen 2. 7. 1921 v Ostravě, zemřel 2008. Grafik, průmyslový výtvarník, ilustrátor.
Více od autora
Ladislav Fuks (36)
Ladislav Fuks byl český prozaik, autor především psychologické prózy s tématem úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím. Jako symbol tohoto tématu si pak zvolil druhou světovou válku a holokaust. Většina jeho díla je autobiografická, často skrytě – téměř všemi jeho knihami prochází figura senzitivního, slabého hocha, žijícího ve svém vnitřním světě a toužícího po citovém přátelství. Právě tato stále se vracející postava trpícího a mučeného chlapce má silnou míru autobiografičnosti. Fuksovo dílo je někdy také autobiografickou travestií – např. Vévodkyně a kuchařka. Fuks je ve svém díle též mistrem masky, jinotajů, neboli alegorií, a náznaků, k čemuž byl jako homosexuál přirozeně donucen dobou, v níž žil a tvořil. Jeho dětství nebylo příliš šťastné. Otec, policejní úředník, byl chladný a dominantní člověk a matka se starala pouze o správnou společenskou výchovu svého syna. Téma smutného dětství a snahy o vzdor proti otci se pak objevilo v několika jeho knihách. Největší životní krizí ale prošel Ladislav Fuks v době dospívání, tedy na počátku druhé světové války, kdy si poprvé uvědomil svou homosexualitu. Krutý osud svých židovských spolužáků z gymnázia prožíval citelněji, jelikož sám trpěl silným pocitem ohrožení – v koncentračních táborech tehdy mizí nejen Židé a Romové, ale také homosexuálové. Mnozí literární kritici si později často kladli otázku, jak je možné, že se Ladislav Fuks, jako nežidovský spisovatel, dokázal tak vžít do pocitů židovské menšiny a věnovat tomuto tématu značnou část svého díla. Odpovědí je právě jeho pocit sounáležitosti s tragédií tohoto národa, ale také úzkost z ohrožení, kterou po celý život on sám pociťoval. Tímto jeho silným duchovním poutem s pronásledovanou židovskou menšinou je inspirován také název jedné jeho knihy – Mí černovlasí bratři. Po dokončení gymnázia pracoval Ladislav Fuks za války na zemědělské správě v Hodoníně. Po válce pokračoval ve studiu na filoso...
Více od autora
Jiří Havel (82)
Za druhé světové války byl nuceně nasazen a pak vykonával různé profese. Nakonec zvítězila literatura. I když nejprve napsal pět básnických sbírek pro dospělé, věnoval se hlavně tvorbě pro děti. Proto zakotvil jako redaktor v časopisu Pionýr. Později se vypracoval až na jeho šéfredaktora, v té době v něm mohl publikovat i Jaroslav Foglar. V roce 1971 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů a dál tak mohl tvořit jedině pod pseudonymem. Tak vydal i v nakladatelství Kruh knihu Člověče, nemrač se, spojující říkadla a básničky se slovními hříčkami. V roce 1976 vyšel v časopisu Ohníček první z příběhů o psu Barbánkovi, který si získal obrovskou popularitu a vycházel pak pravidelně až do roku 1990. Znovu se pak vrátil v roce 2004 a definitivně se odmlčel až v roce 2009, po smrti ilustrátorky Věry Faltové. Barbánek vyšel i v několika knižních svazcích, kterých se do roku 2014 prodalo na půl milionu výtisků. Pozoruhodným dílem je i jeho básnický triptych Veselé noty, Malovaný svět a Než zazvoní potřetí, ve kterém s ilustracemi Karla Franty seznamuje děti s uměleckými druhy: hudbou, výtvarným uměním a divadlem. Právě tuto trilogii považoval spolu s knížkou Člověče, nemrač se za své nejvýznamnější. Havel spolupracoval také s redakcemi časopisů Sluníčko a Mateřídouška. Byl i spoluautorem koncepce čítanek pro základní školy. Zemřel v září 2016, ještě krátce před tím ale odevzdal do nakladatelství své dvě poslední knihy.
Více od autora
Ivan Hrbek (48)
Ivan Hrbek byl český orientalista, historik a překladatel z arabštiny. Ivan Hrbek se narodil jako syn československého legionáře a generála Jaroslava Hrbka. Vystudoval v letech 1945–1950 semitskou filologii a dějiny islámu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1953 působil jako vědecký pracovník Orientálního ústavu ČSAV a od roku 1961 přednášel externě dějiny Afriky na FF UK. Jako hostující profesor přednášel i na vysokých školách v Maroku, Ghaně, Senegalu, Německu a Velké Británii. K jeho nejvýznamnějším překladatelským počinům patří překlad Koránu, vydaný poprvé v roce 1972, opatřený úvodní studií, komentářem, poznámkami, bibliografií, rejstříkem, konkordancí, doslovem a vysvětlivkami o rozsahu 280 stran. Súry Koránu ve svém překladu seřadil podle chronologického sledu zjevení v jednotlivých obdobích. Překlad Ivana Hrbka je dodnes čtenářsky nejpoužívanějším překladem Koránu v češtině a je zároveň považován i za jeden z nejpřesnějších českých překladů svaté knihy muslimů. Působil také jako člen autorského kolektivu mezinárodního vědeckého výboru UNESCO, který vydával General History of Africa. Přispíval také do Encyclopaedia of Islam. Publikoval také množství prací o námořních objevitelích, válečných lodích a bitvách. Některé z nich napsal spolu se svým synem historikem Jaroslavem Hrbkem. V mládí Hrbek konvertoval k islámu a formálně přijal muslimské jméno Ahmed. V období druhé světové války přispíval do časopisu Hlas, vydávaného českými muslimy. V období 1945 až 1955 vykonával fakticky funkci předsedy Muslimské náboženské obce pro Československo. K jeho žákům patří například současný český arabista a afrikanista Luboš Kropáček.
Více od autora
Hana Hegerová (56)
Hana Hegerová byla známá československá zpěvačka a herečka, často označovaná jako "první dáma českého šansonu". Narodila se 20. října 1931 v Bratislavě a na uměleckou dráhu se vydala po absolvování pražské konzervatoře. Hegerová proslula zejména svým výrazným hlasem a emotivní interpretací písní. Během své kariéry se specializovala na šanson a písně ve francouzském stylu, které se staly její poznávací značkou.
Více od autora
Hana Lamková (94)
Narozena 11. 4. 1934 v Praze. Loutkářka, loutkoherečka, režisérka a scenáristka loutkových her.
Více od autora
Barbara Taylor Bradford (76)
Barbara Taylor Bradford je britsko-americká novelistka. Narodila se v Leedsu v severoanglickém hrabství Yorkshire. Už jako mladičká dívka ukázala, že má literární nadání - v šestnácti letech se stala reportérkou listu Yorkshire Evening Post a o čtyři roky později postoupila na londýnskou Fleet Street jako redaktorka a zároveň sloupkařka. V roce 1979 napsala svůj první román Zámožná žena. Posléze následovaly další úspěšné tituly, řada z nich se postupně stala předlohami k televiznímu zpracování. Romány B.T. Bradford se vyznačují přesvědčivým vykreslením rodinné atmosféry, pohody, hlubokého citu a lásky. Barbařina díla byla přeložena do čtyřiceti jazyků a prodávají se po celém světě. Jedním z českých vydavatelů je nakladatelství Alpress. Spisovatelka nyní žije s manželem Robertem Bradfordem, filmovým producentem v New Yorku a v Connecticutu.
Více od autora
Spejbl & Hurvínek (81)
Spejbl & Hurvínek odkazuje na slavnou českou loutkovou dvojici, kterou vytvořil loutkář Josef Skupa. Postavičky Spejbla a jeho syna Hurvínka se objevily ve 20. letech 20. století a rychle se staly ikonickými postavami české kultury. Dvojice byla nejen součástí divadelních loutkových představení, ale vystupovala také na různých zvukových nahrávkách, včetně alb a rozhlasových pořadů. Spejbl, nešikovný otec, a Hurvínek, rošťácký syn, spolu často vedou humorné dialogy, které potěší děti i dospělé. Jejich příběhy často obsahují morální ponaučení a satirické komentáře ke každodennímu životu.
Více od autora
Miroslav Holub (71)
Miroslav Holub byl ve světě jeden z nejznámějších českých básníků, povoláním lékař-imunolog. Jeho otec byl právník pracující na ředitelství státních drah, matka byla učitelkou jazyků. Maturoval roku 1943 na plzeňském klasickém gymnáziu a poté byl totálně nasazen, pracoval ve skladu řeziva a na překladovém nádraží. Po druhé světové válce začal studovat na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, ale roku 1946 přešel na lékařskou fakultu stejné univerzity. V roce 1953 získal titul MUDr. Docházel ovšem také na filozofické a historické přednášky profesora Otakara Matouška, který ho silně ovlivnil. Rok po studiích pracoval jako patolog v nemocnici na Bulovce . Poté nastoupil do Biologického ústavu Československé akademie věd . Zde se zabýval zejména imunologií. V roce 1958 získal titul kandidát věd. Hodně cestoval, pobýval v Anglii, Západním Německu, Francii, Irsku, Řecku, Číně, Indii, Izraeli, Austrálii, Mexiku i Spojených státech amerických, kde působil několikrát a jednou dokonce nepřetržitě více než dva roky, v letech 1965–1967. V roce 1970 byl jako "osmašedesátník" z ústavu propuštěn. Z politické nemilosti se vykoupil kajícným rozhovorem v deníku Práce, po němž mohl znovu vědecky pracovat i publikovat. V roce 1991 zde získal titul doktor věd. V roce 1994 byl zakládajícím členem Učené společnosti ČR. Literárně debutoval v roce 1958 sbírkou Denní služba a do současnosti mu vyšlo cca 20 básnických sbírek a výborů. Spisy Miroslava Holuba, rozdělené do čtyř svazků, vydává nakladatelství Carpe diem. Literárně se angažoval kolem časopisu Květen. Přestože se veřejně distancoval od své předchozí činnosti a tvorby, další sbírku Naopak mohl vydat až roku 1982. Od roku 1994 dva roky vykonával funkci šéfredaktora nepříliš ...
Více od autora
Marta Kubišová (50)
Marta Kubišová je známý český zpěvák, který se stal symbolem odporu proti komunistickému režimu v bývalém Československu. Narodila se 1. listopadu 1942 v Českých Budějovicích a první popularitu si získala v 60. letech 20. století svým výrazným hlasem a emotivním vystupováním. Kubišová byla členkou tria Golden Kids, které tvořili také Helena Vondráčková a Václav Neckář. Její kariéra byla náhle přerušena v roce 1970, kdy jí komunistická vláda zakázala vystupovat kvůli jejímu zapojení do Pražského jara a spojení s disidentským hnutím.
Více od autora
Mario Puzo (51)
Mario Gianluigi Puzo byl americký spisovatel, který bývá literárními kritiky označován jako dědic generace naturalistů. Narodil se v Hell‘s Kitchen v západní části New York City jako syn chudých italských přistěhovalců z obce Pietradefusi v provincii Avellino v Kampánii. Když Spojené státy vstoupily do druhé světové války, narukoval k letectvu, v němž sloužil v jižní Asii a Německu; tam také zůstal i po skončení války jako civilní zaměstnanec. Po návratu z války studoval na Kolumbijské univerzitě sociologii a navštěvoval kursy tvůrčího psaní. První povídku s názvem Poslední Vánoce publikoval v roce 1950. Po mnoha letech v diplomatických službách se začal věnovat psaní. Zemřel 2. července 1999 v New Yorku. První dva romány Maria Puza, Temná aréna a Šťastný poutník, byly přijaty kritikou vlídně, ale autor jimi peníze ani slávu nezískal. Jeho hlavním uměleckým odkazem je série románů z prostředí italské mafie v USA. V roce 1969, po dokončení románu Kmotr se Puzo stal doslova přes noc uznávaným a slavným autorem. Na úspěch Kmotra navázal dalšími „mafiánskými“ romány – např. Sicilián , Omerta a Poslední kmotr. Další román pak popisuje sérii teroristických atentátů, spiknutí a posléze atentát na fiktivního amerického prezidenta z rodu Kennedyů – „K“ znamená Kennedy. Jeho posledním románem byla Rodina, zemřel však před jeho dokončením roku 1999. Tento román o klanu Borgiů z 16. století později dokončila Carol Ginová, kniha však výraznějšího úspěchu nedosáhla. Byl rovněž autorem filmových scénářů podle vlastních předloh. Kmotr v režii F. F. Coppoly 1972 získal Oscara, stejně tak i Kmotr II. z roku 1974, třetí část z roku 1990 byla na Oscara nominována. Kromě tvorby scénářů podle svých románů spolupracoval Puzo i na tvorbě scénáře filmů Superman a Superman 2....
Více od autora
Friedrich Nietzsche (106)
Friedrich Wilhelm Nietzsche byl německý filosof, klasický filolog, básník a skladatel . Jako výborný student se už v roce 1869 stal profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji, ale roku 1879 musel ze zdravotních důvodů školu opustit. Následujících 10 let strávil na cestách po Evropě, kde napsal většinu svých velkých děl. V lednu 1889 v Turíně se nervově zhroutil a zbytek života strávil v polovědomém stavu jako duševně nemocný . Nietzsche byl ovlivněn mladohegelovci , řeckou filosofií a dílem Arthura Schopenhauera a Richarda Wagnera, s nimiž se ale později rozešel. Sepsal řadu filosofických děl, která měla velký vliv na myšlení 20. století. Jeho hlavním tématem byla ostrá kritika evropského myšlení, zejména platónské tradice a křesťanské morálky, jimž Nietzsche vytýkal, že se staví proti síle tvořivého života a nakonec vedou k nihilismu. Jeho často aforisticky pojednávaná témata „smrti Boha“, „vůle k moci“ a „nadčlověka“ jsou dodnes předmětem diskusí a polemik. Jeho nejznámějším spisem je Tak pravil Zarathustra. Friedrich Nietzsche se narodil 15. října 1844 v malé obci Röcken, asi 20 km jihozápadně od Lipska. Jeho rodiče byli luteránský farář a bývalý vychovatel na altenburském dvoře Carl Ludwig Nietzsche a jeho žena Franziska rozená Oehler . V obou rodinách byla řada protestantských duchovních. Jméno Friedrich dostal Nietzsche po pruském králi Friedrichu Wilhelmu IV., který měl narozeniny ve stejný den. Roku 1846 se narodila jeho sestra Elisabeth. Po smrti otce v r. 1849 a mladšího bratra Ludwiga Josefa se rodina přestěhovala do Naumburgu nad Saalou. V letech 1850–1856 žil Nietzsche v naumburské „ženské domácnosti“ s matkou a sestrou, s babičkou, se dvěma neprovdanými tetičkami z otcovy stra...
Více od autora
Věra Dvořáková (55)
Narozena 12. 4. 1927 v Praze, zemřela 11. 5. 2019. Překladatelka z francouzštiny.
Více od autora
Ken Follett (73)
Ken Follett je britský spisovatel, autor thrillerů a historických románů.
Více od autora
F. X Šalda (100)
Pokřtěný Franciscus Aloiysius Šalda se narodil v rodině poštovního oficiála Františka Šaldy a Marie rozené Kleinerové v Liberci. Rodina se s otcovou službou brzy přestěhovala do Čáslavi, kde František absolvoval obecnou školu a roku 1878 odjel do Prahy studovat Akademické gymnázium, bydlel tehdy u svého staršího bratra ve Vlašské ulici na Malé Straně. Po třech letech přestoupil na reálné gymnazium v Žitné ulici v Praze II. Dále studoval práva, ale studium nedokončil. V roce 1906 však obhájil na filosofické fakultě doktorát z umělecko-historické problematiky . Habilitoval se a od roku 1919 působil jako profesor románských literatur na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Vážné nervové onemocnění jej trápilo od 80. let 19. století; stálé bolesti ovlivnily také jeho kritický vztah k lidem a ke skutečnosti. Od roku 1899 mu částečné ochrnutí těla také omezovalo pohyb. Proto žil sám, kromě milostného vztahu k Růženě Svobodové bližší vztahy nenavazoval, zemřel svobodný a bezdětný. Ve své závěti učinil generálním dědicem Jedličkův ústav pro zmrzačené děti. Přál si, aby se jeho vila rozezvučela smíchem a zpěvem drobných obyvatelů.
Více od autora
Václav Řezáč (77)
Václav Řezáč, vlastním jménem Václav Voňavka , byl český spisovatel. Václav Řezáč, původním jménem Václav Voňavka se narodil v rodině drožkáře Josefa Voňavky a matky Marie, rozené Martínkové, později znovu provdané Hagelbauerové . Starší bratr Josef se narodil roku 1886. Vyrůstal ve staroměstské části Na Františku, otec mu zemřel, když mu byly tři roky. Matka pracovala jako pradlena a později domovnice. Znovu se provdala za strojníka Josefa Hagelbauera ; rodina se přestěhovala na Nové Město. Vztah Václava Řezáče s otcem byl nedobrý, nenávistný a promítl se i do jeho pozdější tvorby . Za první světové války byl nevlastní otec na frontě a rodina žila jen z příjmů matky - pradleny a domovnice. Václav Řezáč maturoval v roce 1919 na reálce v Ječné ulici, poté absolvoval abiturientský kurs a v letech 1920-1940 pracoval na Státním úřadu statistickém. V roce 1920 se tehdejší Václav Voňavka seznámil s Emou Řezáčovou , která tehdy pracovala jako redaktorka v nakladatelství Karel Šolc. V roce 1923 se s ní oženil a převzal její příjmení. V manželství se narodili synové Ivan a Tomáš . V letech 1924-1926 žili manželé Řezáčovi v Řevnicích, předtím i potom v Praze. V roce 1932 se přestěhovali do své nové funkcionalistické vily v komplexu Na Babě. Od dvacátých let přispíval Václav Řezáč z existenčních důvodů do českých periodik jako Lumír či Světozor. Ve třicátých letech 20. století se stal úspěšným spisovatelem, jeho Kluci, hurá za ním vycházely v roce 1933 na pokračování v příloze nedělních Lidových novin. Kritika jeho knihy přijímala příznivě. V období Protektorátu vydal svá vrcholná díla. Když v roce 1942 vyšla publikace Almanach české knihy, Lidové noviny jmenovaly Václava Řezáče na prvním místě mezi opomenutými členy „první gardy české literatury“. V ...
Více od autora
Terry Pratchett (121)
Sir Terence David John „Terry“ Pratchett, OBE byl anglický spisovatel věnující se převážně žánru fantasy. Je známý především svou sérií knih Úžasná Zeměplocha. Do češtiny jeho dílo překládal Jan Kantůrek. Pratchett se narodil v Beaconsfieldu v anglickém hrabství Buckingham Davidovi a Eileen Pratchettovým. Absolvoval High Wycombe Technical High School , kde byl klíčovým členem debatní společnosti a psal příběhy do školního časopisu. Popisuje se vtipně jako „nepopsatelný student“ a v „Who's Who“ připisuje s nadsázkou své vzdělání Beaconsfieldské veřejné knihovně. Prvním publikovaným dílem byla krátká povídka The Hades Business uveřejněná ve školním časopise, když mu bylo 13 let, a poté v časopise Science Fantasy v roce 1963, za což obdržel 14 liber. Druhá uveřejněná práce se jmenovala Night Dweller a byla publikována ve 156. čísle časopisu New Worlds v listopadu 1965. Po odchodu ze školy v roce 1965 získal práci v místních novinách Bucks Free Press a později působil v několika dalších regionálních novinách v jihozápadní Anglii včetně Western Daily Press a Bath Chronicle. V roce 1968 se Pratchett oženil s Lyn Purves a v roce 1976 se manželům narodila dcera Rhianna Pratchett, která je dnes autorkou fantasy a novinářkou. V roce 1968, v době, kdy byl novinářem, byl vyslán udělat interview s Petrem Bander van Durenem, jedním z ředitelů malého vydavatelství. Během rozhovoru se zmínil, že napsal knihu The Carpet People . Kniha vyšla s Prachettovými ilustracemi v roce 1971, byla slavnostně představena v oddělení koberců obchodního domu Heal's na Tottenham Court Road v Londýně a měla sice nemnoho, ale přesvědčivých recenzí. Následovaly sci-fi romány The Dark Side of the Sun a Strata . V roce 1980 se Pratchett stal tiskovým mluvčím ...
Více od autora
Ray Bradbury (43)
Raymond Douglas Bradbury byl americký romanopisec, povídkář, básník, esejista, autor mnoha scénářů a divadelních her. Napsal množství hororových a sci-fi románů a povídek. K jeho nejznámějším dílům patří román 451 stupňů Fahrenheita , román Tudy přijde něco zlého a sbírka povídek Marťanská kronika . Počátky jeho díla jsou spojeny s tzv. Zlatým věkem science fiction. Narodil se ve městě Waukegan v americkém státě Illinois, rodičům Esther Moberg Bradburyové , původem ze Švédska, a Leonardu Spaulding Bradburymu . Měl dva starší bratry dvojčata, z nichž jeden zemřel v roce 1918. Jeho dědeček i pradědeček z otcovy strany byli vydavatelé novin. Šlo o příbuzného amerického akademika a odborníka na Shakespeara, Douglase Spauldinga. Navíc byl přímým potomkem Marie Bradburyové, která byla souzena, shledána vinnou a odsouzena k pověšení jako čarodějnice v Salemu ve státě Massachusetts v roce 1692. Byla vdaná za kapitána Thomase Bradburyho ze Salisbury v Massachusetts. Už za svého mládí hodně četl a psal. Mnoho času trávil ve waukeganské knihovně Carnegie Library čtením oblíbených autorů H. G. Wellse, Julese Verna nebo E. R. Burroughse, autora Tarzana a novely Warlord of Mars . Když byl dítě, četla mu povídky jeho teta. Právě v prostředí waukeganské knihovny se odehrává značná část románu Tudy přijde něco zlého. Navíc rodný Waukegan zamaskoval coby „Zelené město“ i v některých ze svých dalších polo-autobiografických románů – Pampeliškové víno, Sbohem léto – a také v mnoha povídkách. Svůj celoživotní zvyk psát každý den přičítal dvěma událostem. První se odehrála, když mu byly tři roky, a jeho matka ho vzala na představení Lona Chaneyho Zvoník u Matky Boží. Druhá událost se stala v roce 1932, kdy se během karnevalu estrádní umělec pan Electrico dotkl jeho nosu elektrifikovaným mečem, což způsobilo, že se mu postavily vlasy na hlavě, a on vykřikl:...
Více od autora
Pavel Bobek (54)
Pavel Bobek byl český zpěvák a překladatel, který se proslavil svým osobitým hlasem a přínosem pro country a rockovou hudební scénu v České republice. Narodil se 16. září 1937 v Praze a původně se věnoval inženýrské kariéře, ale nakonec se přeorientoval na hudbu. Bobek proslul zejména svými zdařilými překlady amerických country písní do češtiny, které pomohly zpopularizovat tento žánr v jeho vlasti.
Více od autora
H. G Wells (74)
Herbert George Wells byl anglický spisovatel. Společně s francouzským spisovatelem Julesem Vernem je nazýván "otec science fiction". Do jeho knih se však výrazně promítly také jeho socialistické názory, takže mnohá jeho díla lze považovat za sociálně vědecké utopie. Tento rys jeho tvorby, tj. odklon od beletristické tvorby k tvorbě filosofické a sociální, začal postupně převládat zhruba od roku 1905. Je po něm nazván kráter H. G. Wells na odvrácené straně Měsíce.
Více od autora
Jiří Hájek (67)
Jiří Hájek byl československý politik a diplomat, v 60. letech 20. století ministr školství, během pražského jara ministr zahraničních věcí Československa, který v srpnu 1968 protestoval v OSN proti sovětské invazi, za normalizace mluvčí Charty 77. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově. V letech 1937–1939 pracoval na finanční správě. Byl členem organizace mladých sociálních demokratů. Po březnu 1939 ilegálně pracoval v Národním hnutí pracující mládeže a v listopadu 1939 byl zatčen a odsouzen ke 12 letům vězení. Až do konce války byl vězněn v Hamburku. Po osvobození se zapojil do politického života. V roce 1945 se stal tajemníkem Ústřední rady odborů a poté ústředním tajemníkem Dělnické akademie , a také působil jako funkcionář SČM a Mezinárodního svazu mládeže. Ihned po válce vstoupil do ČSSD. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za ČSSD. Ústřední sekretariát KSČ Hájka vedl již v poválečném období jako tajného člena komunistické strany; v sociální demokracii patřil k Fierlingerovu křídlu a prosazoval těsnou spolupráci s komunisty, která skončila sloučením sociální demokracie s KSČ v červnu 1948. Aktivně se podílel na vnitrostranickém převratu a čistkách v únoru 1948. 27. června 1948 po sloučení ČSSD s komunisty byl kooptován do Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V této funkci ho potvrdil i IX. sjezd KSČ, X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ, XII. sjezd KSČ a XIII. sjezd KSČ. Do ÚV KSČ ho zvolil také Vysočanský sjezd KSČ v srpnu 1968. Z ÚV KSČ byl vyloučen v září 1969. Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stal poslancem Národního shromáždění ČSR za sociální demokracii . V roce 1950 zakládal Vysokou školu politických a hospodářských věd, na níž se posléze stal rektorem . Roku 1954 se stal děkanem fakulty mezinárodních vztah...
Více od autora
Francis Scott Fitzgerald (59)
Francis Scott Key Fitzgerald, většinou psaný F. Scott Fitzgerald byl americký spisovatel a scenárista, často označovaný za autora tzv. jazzového věku. Dnes je celosvětově považován za jednoho z nejlepších amerických spisovatelů 20. století. Byl také jedním z nejvýraznějších představitelů ztracené generace. Za svého života dokončil čtyři romány: Na prahu ráje, Krásní a prokletí, Velký Gatsby a Něžná je noc. Pátý, nedokončený román Poslední magnát, byl vydán posmrtně. Jeho díla byla mnohokrát zfilmována. Něžná je noc roku 1962, Krásní a prokletí roku 1922 a 2010, Velký Gatsby dokonce pětkrát, roku 1926, 1949, 1974, 2000 a 2013. Fitzgeraldův život byl roku 1959 vykreslen v dramatu Beloved Infidel. Pocházel z rodiny irských přistěhovalců, což se promítlo i do jeho tvorby. Je pojmenován po svém slavném bratranci , a také po své sestře Louise Scott Fitzgerald – ta zemřela 3 měsíce před jeho narozením. Jeho otec se jmenoval Edward Fitzgerald, do Ameriky se přistěhoval po Občanské válce. Studoval v New Jersey, kde byl podpořen jeho literární talent. Rozhodl se pokračovat ve studiu na Princetonu. Brzy po studiích se stal mluvčím mladé generace proti pokrytectví dospělých. Roku 1917 opustil školu a vstoupil do armády. Ze strachu, že zemře, napsal několik týdnů před narukováním knihu The Romantic Egotist. Oženil se s Zeldou Sayrovou . Zelda byla, mírně řečeno, výstřední. Vedl s ní velice náročný život. Protože jeho způsob života stál výrazně více, než vydělal, začal psát krátké příspěvky do Saturday Evening Post. Jejich vztah popsala spisovatelka Therese Fowlerová v románu Z jako Zelda. V roce 1937 pro velké zadlužení, a to nejen u přátel, ale i u nervového sanatoria, přijal Fitzgerald práci hollywoodského scenáristy. V románech a povídkách „jazzového věku“ zobrazil 20. léta tak, jak je prožívala zlatá mládež....
Více od autora
Valja Stýblová (59)
Valja Stýblová byla česká spisovatelka, lékařka, bývalá československá politička za Komunistickou stranu Československa a poslankyně Sněmovny lidu Federálního shromáždění za normalizace. Narodila se v rodině legionáře, poměrně brzy se dostala do Prahy, kde absolvovala gymnázium. Poté vystudovala medicínu , roku 1965 se stala docentkou a roku 1977 profesorkou neurologie. V roce 1973 byla jmenována vedoucí katedry neurologie a psychiatrie Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy, po roce byla jmenována přednostkou Neurologické kliniky LFH UK a FNKV, kde pracovala od promoce až do důchodu v roce 1990. Ve volbách roku 1981 zasedla za KSČ do Sněmovny lidu . Mandát obhájila ve volbách roku 1986 . Ve Federálním shromáždění setrvala do konce funkčního období, tedy do svobodných voleb roku 1990. Netýkal se jí proces kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci. V roce 2007 obdržela Medaili Josefa Hlávky a v roce 2012 Cenu Josefa Hlávky. Její dílo je ovlivněno její profesí lékařky. Knihy Valji Stýblové byly přeloženy do angličtiny, běloruštiny, bulharštiny, estonštiny, francouzštiny, litevštiny, lotyštiny, maďarštiny, němčiny, polštiny, ruštiny, slovenštiny, slovinštiny a španělštiny:
Více od autora
Květoslav Hísek (63)
Květoslav Hísek byl český malíř, grafik, známý hlavně jako ilustrátor přírodovědných knih . Studoval na VŠUP v Praze v ateliéru Karla Svolinského a záhy po studiích se začal věnovat svému celoživotnímu poslání vědecké ilustrace. V letech 1975 a 1978 obdržel ocenění Premio grafico di Bologna a v roce 2016 i Zlatou stuhu za celoživotní dílo, k tomu také řadu čestných uznání v soutěži Nejkrásnější knihy. V roce 2011 proběhla v letohrádku Portheimka v Praze velká retrospektivní výstava k jeho 80. narozeninám.
Více od autora
Jan Cimický (81)
Jan Cimický je český psychiatr, prozaik, básník, překladatel, dramaturg a scenárista. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a od počátku své lékařské dráhy se specializoval na psychiatrii. Až do roku 1996 pracoval v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde byl v letech 1981–1996 primářem socioterapeutického a rehabilitačního oddělení. V roce 1996 si otevřel privátní Centrum duševní pohody Modrá laguna. Je čestným předsedou České sekce Mezinárodní organizace autorů dobrodružné a detektivní literatury , členem Obce spisovatelů, členem Psychiatrické a akupunkturní společnosti J. E. Purkyně a také francouzské psychiatrické společnosti . Na Českém rozhlasu Dvojka moderuje v pátek pořad Noční Mikrofórum. Jeho próza čerpá převážně z lékařské praxe, mnohdy jde o příběhy s detektivní zápletkou - např. Případy doktora Dvořáka , Poslední zastávka smrt , Klíč k pachateli , Gang smrtících snů , Rána z milosti , Dívka z přehrady , Oddychový čas , Popraviště v parku , Vražedná past , nebo Diagnóza: Náhlá smrt . Problematikou stáří, generačních vztahů, morální lability a kriminality mládeže se autor zabýval v psychologické novele Poslední návrat a v románové reportáži Útěk do klece . V povídkové sbírce Podivný host se zaměřil na sociální a psychologické problémy české společnosti po roce 1990. Vydal několik sbírek vlastní poezie – Psychoterapie slov , Stopami dláždění , Lásko šílená , Rákosová flétna , Pro Tebe, má lásko a Ty a já . Je také autorem publikací pro veřejnost ze své odborné problematiky – Neznáme my se odněkud? , Našinec v ohrožení , Psychiatr v kapse , Minimum o stresu . Vydal též knihu vzpomínek Jak se z básníka stává psychiatr a naopak a cestopis Nefritový drak . Překládá díla francouzských dramatiků a básníků (např. Jacques Prév...
Více od autora
James Fenimore Cooper (59)
James Fenimore Cooper byl americký spisovatel první poloviny 19. století. Populárním se stal především jako autor romantických historicko-dobrodružných románů, z nichž nejznámější je Poslední Mohykán , dějově druhá část románové pentalogie Příběhy Kožené punčochy . Narodil se 15. září roku 1789 v Burlingtonu ve státě New Jersey jako jedenácté dítě soudce a člena kongresu Williama Coopera . Když mu byl rok, odstěhovala se rodina k jezeru Otsego ve státě New York, kde jeho otec založil osadu, pojmenovanou po něm Cooperstown Po absolvování Yaleské univerzity ve státě New Hampshire nastoupil Cooper roku 1805 do námořní služby Spojených států. Na počátku své služební dráhy byl přidělen ke službě do oblasti Velkých jezer, kde měl možnost získat znalosti krajů, které se později staly dějištěm mnoha jeho dobrodružných knih. V roce 1810 se oženil a roku 1811 opustil vojenskou službu. Usadil se na rodinném statku v Cooperstownu a vydal svá první díla, na kterých je znát velký vliv anglického spisovatele Waltra Scotta. Roku 1825 odcestoval do Evropy. Nějaký čas pobyl v Anglii a pak žil jako konzul dva roky ve Francii, procestoval Německo, Švýcarsko a Itálii. Roku 1833 se vrátil do Ameriky a pokračoval ve své literární činnosti. Zemřel 14. září roku 1851. Za svůj život napsal celkem třicet tři románů. Svoji literární činnost započal roku 1820 anonymně, když vydal svou ne příliš úspěšnou prvotinu Opatrnost , silně ovlivněnou mravoličným dílem anglické spisovatelky Jane Austenové. Ale již jeho druhé dílo z roku 1821, romantický historický román Vyzvědač , napsaný v duchu Waltera Scotta a odehrávající se v letech 1780–1781 v období americké války za nezávislost, zaznamenal poměrně slušný úspěch. Roku 1823 zahájil vydávání své proslulé románové pentalogie Příběhy Kožené p...
Více od autora
Helena Kholová (82)
Helena Kholová byla česká popularizátorka přírodních věd, spisovatelka a překladatelka. Pracovala jako redaktorka v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců. Helena Kholová se narodila v roce 1932. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Krátce pracovala v biologické laboratoři Spolany v Neratovicích a poté se 9 let věnovala lesnickému výzkumu se zaměřením na ochranu lesa. V tomto oboru získala aspiranturu. Následně nastoupila do redakce časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců, kde pracovala jako odborná přírodovědná redaktorka. V psaní článků o přírodě a zvířatech byla velmi aktivní a měla neobyčejný rozhled i mimo biologické vědy. Zajímala se o historii chovu domácích zvířat a vzniku plemen hospodářských zvířat. Napsala množství popularizačních knih. Mezi jejími přáteli byly osoby spjaté mimo jiné s pražskou zoologickou zahradou jako Zdeněk Veselovský, Jiří Felix a Luděk J. Dobroruka. V 70. a 80. letech pořádala Dny ABC v pražské zoo. Její publikační a překladatelská práce pokračovala i po odchodu do důchodu.
Více od autora
Adolf Branald (67)
Adolf Branald byl český spisovatel, autor románů, povídek, reportáží, knih pro děti a mládež a divadelních her pro ochotníky. Adolf Branald se narodil v herecké kočovné rodině. Jeho otec Richard František Branald byl herec, režisér a dramatik, matka Marie Branaldová byla herečka. Dětství prožil v Praze, v Plzni a na cestách s rodiči, kteří vystupovali s činoherními, operetními a operními společnostmi. Tvrdí se o něm, že byl první dětská filmová hvězda v Čechách, protože jako dítě hrál v několika němých filmech: například ve dvou dnes již ztracených filmech svého otce Československý Ježíšek a Aloisův los nebo ve filmu Venoušek a Stázička režiséra Svatopluka Innemanna. Roku 1929 maturoval na obchodní akademii, poté vystřídal velké množství zaměstnání. Byl úředníkem v bance, obchodním zástupcem olejářské firmy, klavíristou v kině, knihkupcem a od roku 1936 do roku 1945 výpravčím na různých železničních stanicích. Po skončení druhé světové války pracoval jako tiskový referent na ministerstvu dopravy a v letech 1952–1959 jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel a od roku 1959 byl spisovatelem na volné noze. Roku 1948 vstoupil do KSČ, ale v roce 1969 ze strany vystoupil, takže za normalizace nemohl v sedmdesátých letech publikovat. Svou literární dráhu zahájil již před druhou světovou válkou řadou divadelních her pro ochotníky, které psal většinou se svým otcem a k nimž také často skládal i hudbu. Jako prozaik debutoval roku 1947 románem Stříbrná paruka. Již v této kronice hereckého rodu se objevuje jeho hlavní tvůrčí metoda, která dává jeho dílům mnohdy až reportážní charakter: propojení faktografie a fabulovaných příběhů hrdinů, kteří chápou své povolání jako životní poslání. Publikoval také v mnoha novinách a časopisech . Řada jeho d...
Více od autora
Stefan Zweig (60)
Stefan Zweig byl rakouský prozaik židovského původu, esejista, básník a překladatel z francouzštiny a angličtiny do němčiny. Jeho otec, původem moravský Žid usazený ve Vídni, podnikal v textilnictví; matka pocházela z vlivného, bohatého, kulturně založeného rodu a vyrostla v Itálii. Měl o dva roky staršího bratra Alfreda, který později převzal podnik po otci. Stefan tak jako druhorozený mohl studovat a věnovat se svým uměleckým zálibám: divadlu, hudbě, výtvarnému umění a hlavně literatuře. Ještě jako dvacetiletý student vydal sbírku básní s názvem Stříbrné struny, ale na dalších šest let se odmlčel. Absolvoval filosofii, germanistiku a romanistiku v Berlíně a v roce 1904 ve Vídni získal titul doktora filozofie. Často cestoval, zejména do Francie, Anglie a Belgie, ale v pozdějších letech navštívil také Indii, Ceylon, Barmu a Spojené státy americké. Jeho literární tvorbu ovlivnila psychoanalýza, osobně se přátelil se Sigmundem Freudem. Od mládí se hlásil k idejím humanismu, pacifismu a kosmopolitismu, který však spojoval s úctou ke svébytnosti různých národů. Usiloval o vzájemné poznání a sblížení Evropanů. Pod vlivem svého přítele, belgického básníka Emila Verhaerena, si také osvojil civilismus, tedy lyrický úžas nad technickým a vědeckým pokrokem moderního lidstva. Zpočátku se věnoval dramatické tvorbě, ale jeho první tři hry nemohly být uvedeny z důvodu náhlého úmrtí v souboru. Začal psát novely a eseje, věnoval se překladům. Během 1. světové války žil ve Vídni, kde pracoval v archivu Ministerstva války. Na začátku první světové války vykazoval vlastenecké smýšlení, jež zasáhlo mnohé Němce a Rakušany, jako například také Martina Bubera nebo Hermanna Cohena. V roce 1914 publikoval v tisku otevřený dopis An die Freunde im Fremdland , v němž oznamuje, že za války musí dá...
Více od autora
ABBA (50)
ABBA je švédská popová skupina, kterou v roce 1972 ve Stockholmu založili Agnetha Fältskog, Björn Ulvaeus, Benny Andersson a Anni-Frid Lyngstad. Název skupiny je zkratkou prvních písmen jejich křestních jmen uspořádaných jako palindrom. Stali se jednou z komerčně nejúspěšnějších skupin v historii populární hudby, která v letech 1974 až 1983 vedla žebříčky hitparád po celém světě. ABBA byla známá svým chytlavým písničkářstvím, složitými vokálními harmoniemi a novými nahrávacími technikami. Jejich zvuk se vyznačoval kontrastními styly hlavních zpěváků a složitým vztahem mezi mužskými a ženskými členy.
Více od autora
Vojtěch Kubašta (110)
Vojtěch Kubašta byl český malíř, grafik a ilustrátor. Od roku 1919 žil v Praze. V roce 1938 dostudoval architekturu na ČVUT v Praze, jeho pedagogy byli např. Oldřich Blažíček, Zdeněk Wirth, V. V. Štech a Antonín Engel. Od roku 1937 se věnoval knižní grafické úpravě. V roce 1941 přednášel reklamní grafiku na Rotterově škole v Praze. V období 1945–1949 byl grafikem nakladatelství Aventinum. Od roku 1953 spolupracoval s nakladatelstvím Artia, tyto knihy vyšly v překladech do 22 jazyků. Zemřel na Dobříši, pochován je na hřbitově Na Malvazinkách. Ve čtyřicátých letech ilustroval dětské knihy . V poválečném období se jeho tvorba přesunula z grafické úpravy knih pro dospělé ke kolorované grafice s pražskými motivy, trojrozměrným papírovým betlémům a především pokračoval v práci na knihách pro děti. Ty nejen ilustroval, ale také vytvářel podle vlastních návrhů trojrozměrné rozkládací knihy, ve své době na světové úrovni. Díky jejich exportním vydáním z Artie je dodnes ve světě uznáván jako jeden z průkopníků prostorové dětské knihy. Jen část z nich vyšla i česky , jiné byly vydány česky až po roce 1989. Z pozdějších knih ilustrovaných Kubaštou jsou známé zejména naučné knihy H. a E. Škodových Už vím proč I a II a Zákulisí velkoměsta . Velkou kolekci výtvarníkových knih schraňuje americké muzeum Bienes Museum of the Modern Book. Zde také proběhla v roce 2005 výstava jeho děl následovaná výstavou v Praze v r. 2006. Výstava Kubaštových prostorových knih a dalších jeho prací proběhla v Brně do 29. června 2014. Součástí byly i prostorové pohlednice.
Více od autora
Michael Crichton (56)
John Michael Crichton byl americký spisovatel, scenárista a filmový a televizní producent. Napsal celou řadu úspěšných knih, zejména se sci-fi tematikou, které byly přeloženy přibližně do 30 jazyků, některým z nich se dostalo i úspěšného filmového ztvárnění . Celosvětově se prodalo asi 200 milionů výtisků jeho knih. Podílel se také na vytvoření úspěšného seriálu Pohotovost. Ve svém díle v mnoha případech dobře zužitkoval své vzdělání v oboru medicíny a antropologie. Často ve svých knihách upozorňoval na úskalí moderní vědy, například jejího zneužití pro účely obohacení nebo na nezodpovědnost při zacházení s novými technologiemi. Crichton zemřel po delším boji s rakovinou v listopadu roku 2008, a to ve věku 66 let. Zatím posledním románem, vydaným z pozůstalosti 9 let po autorově smrti, je titul Dračí zuby. Ten autor napsal již v roce 1974, za svého života jej však nevydal. Paleontologickou poctou spisovateli bylo například pojmenování dvou ankylosauridních dinosaurů z Číny rodovými jmény Crichtonsaurus a Crichtonpelta .
Více od autora
Josef Suk (85)
Josef Suk byl český skladatel a houslista, považovaný za jednu z nejvýznamnějších osobností české hudby. Byl žákem a později zetěm Antonína Dvořáka, s jehož dcerou se oženil. Sukův vlastní hudební styl byl hluboce ovlivněn Dvořákem a romantickou tradicí, přesto si vytvořil osobitý idiom, který obsahoval prvky impresionismu a později i modernější přístup.
Více od autora
Josef Laufer (61)
Josef Laufer je významný český zpěvák, herec a bavič, jehož kariéra trvá již několik desetiletí. Laufer se narodil 20. srpna 1939 v Praze, svou uměleckou dráhu zahájil v 60. letech 20. století a rychle se stal výraznou osobností českého zábavního průmyslu. Je známý pro své všestranné vystupování a věnoval se různým hudebním žánrům od popu až po rokenrol.
Více od autora
Il'ja Grigor'jevič Èrenburg (72)
V roce 1908 byl z politických důvodů uvězněn, poté uprchl a v letech 1908–1917 žil v Paříži, kde se seznámil s V. I. Leninem. Během Občanské války ve Španělsku působil jako dopisovatel sovětského tisku. Zemřel na rakovinu prostaty a močového měchýře. Počátky jeho tvorby byly ovlivněny expresionismem. Pozdější tvorbu ovlivnil symbolismus. Znal i západní, především francouzské literární prostředí. V jeho díle je patrný odpor k buržoazii, ale do socialistické tvorby se také zrovna nehrnul. Ve svých knihách líčí většinou konflikty lidského soukromí s revolucí. Je znám také díky svým aktivitám za druhé světové války. Na východní frontě působil jako novinář píšící články, jež podněcovaly nenávist ke všem Němcům bez rozdílu. Jeho textům v novinách Pravda nebo Krasnaja zvezda se říkalo "kaťuše", což byl známý sovětský ničivý raketomet. Mnoho historiků se domnívá, že krutosti, jichž se dopouštěla Rudá armáda při dobývání Německa, byly inspirovány právě těmito texty.
Více od autora
Miroslav Žbirka (32)
Miroslav Žbirka , známý jako Meky, byl významný slovenský popový hudebník, jehož kariéra trvala několik desetiletí od konce 70. let 20. století. Byl významnou osobností československé a později slovenské hudební scény, známý svým melodickým poprockovým stylem a výrazným hlasem. Žbirkova tvorba mu vynesla značné uznání, včetně několika cen Slávik - prestižního hudebního ocenění na Slovensku. Během své kariéry vydal řadu alb, která upevnila jeho postavení předního umělce v daném žánru. Kromě sólové tvorby byl Žbirka také členem skupiny Modus, která hrála důležitou roli v jeho počátečním úspěchu. Jeho vliv přesáhl hranice Slovenska a České republiky a rozšířil se i do dalších evropských zemí. Miroslav Žbirka 'Žbirkův přínos hudbě ocenili fanoušci i kritici a jeho odkaz je oslavován i po jeho úmrtí v listopadu 2021.
Více od autora
Karel Matěj Čapek Chod (87)
Karel Matěj Čapek-Chod byl český prozaik, dramatik a novinář, představitel naturalismu. Narodil se v rodině středoškolského profesora na reálné škole v Domažlicích Jana Čapka a matky Josefy , rozené Jakubšové. Pokřtěn byl jako Mathias Čapek. Měl staršího bratra Václava , který též žil v dospělosti v Praze, kde pracoval jako poštovní zřízenec. Další bratr Jan byl knězem, zemřel jako kooperátor v Lošticích ve věku 27 let na souchotiny. Po studiích na gymnáziu v Domažlicích pokračoval Matěj Čapek studiem práv v Praze. Tato studia však nedokončil. Jako novinář začínal v Olomouci, kde působil jako redaktor v letech 1884–1888 v novinách „Našinec“. V té době bydlel v domě Jindřicha Wankla. Přátelství s Jindřichem Baštou z Olomouce přetrvalo téměř 40 let. Čapek-Chod obdržel od svého přítele v letech 1888–1926 na 37 dopisů. V Praze byl policejně hlášen od roku 1889. V letech 1888–1890 pracoval jako redaktor ve staročeském Hlasu národa a následně v Národní politice. Dne 4. května 1896 se v Pražském kostele sv. Štěpána oženil s Boženou roz. Kubeovou , se kterou měl syna Víta . Počínaje rokem 1898 byl policejně hlášen na Královských Vinohradech. Od roku 1900 až do smrti byl redaktorem Národních listů. Jak vyplývá z korespondence K. M. Čapka-Choda uložené v Památníku národního písemnictví, stýkal se a přátelil s mnoha významnými osobnostmi své doby. Rozsah jeho kontaktů přesahoval literární okruh a korespondenci vedl krom literátů například s malířem Vojtěchem Hynaisem, zpěvačkou Emou Destinnovou, herečkou Marií Hübnerovou. Zemřel krátce po operaci střev v sanatoriu v Praze-Podolí. Karel Čapek věnoval Č...
Více od autora
František Dvořák (73)
Prof. PhDr. František Dvořák, DrSc. byl český historik umění, výtvarný teoretik a pedagog. Pro jeho vědomosti a zápal pro umění se mu přezdívalo František Dvořák, české kultury hořák. Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor dějiny umění a estetiky. Do roku 1958 působil jako asistent prof. V. V. Štecha na Akademii výtvarných umění. V roce 1960 byl přijat jako odborný pracovník do Národní galerie a v dalších letech vyučoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. František Dvořák je autorem 35 uměleckých monografií, z nichž některé vyšly v několika světových jazycích. Do historie českého výtvarného umění se zapsal monografickými studiemi věnovanými především tvorbě Františka Tichého, Jana Zrzavého, Cyrila Boudy nebo Kamila Lhotáka, Adolfa Borna a Václava Špály.
Více od autora
Felix Háj (71)
F. Háj, nebo též Felix Háj, byl literární pseudonym spisovatelky Marie Wagnerové, roz. Černé , píšící zejména idylické romány a románové cykly pro mládež, z nichž nejznámější jsou Školák Kája Mařík a Řídících Márinka. Narodila se jako druhá dcera ředitele mníšecké obecné školy Augustina Černého a jeho manželky Filipíny, rozené Horákové . Základní a měšťanskou školu vychodila v Mníšku, vystudovala učitelský ústav v Českých Budějovicích. Současně studovala hudbu a zpěv. Po maturitě se vrátila do Mníšku, kde se v 7. listopadu 1906 provdala za místního učitele Viléma Wagnera a působila jako varhanice a učitelka hudby. Dne 1. srpna 1907 se jí narodil syn Vilém . Marie Wagnerová žila se svým manželem na pražském Zlíchově, odkud se v roce 1914 i se synem vrátila do Mníšku. V roce 1920 bylo manželství rozvedeno od stolu i lože a v roce 1922 rozloučeno. Otec Augustin Černý musel po odchodu do penze roku 1924 opustit služební byt. Marie Wagnerová proto přijala místo farní hospodyně na faře v Mníšku a získala tak bydlení pro sebe, otce i pro syna Vildu. Tehdy také začala publikovat své první literární práce. Po smrti faráře Františka Rause , který ji v jejím literárním úsilí podporoval a pomáhal jí, se odstěhovala do jiného domu v Mníšku. Vedla místní ženský pěvecký sbor, pořádala besídky a hudební akademie. Přestože byla horlivě věřící katoličkou, byla i dlouholetou funkcionářkou Sokola. V roce 1927 se stala členkou spolku vyhraněně katolických spisovatelů Družina literární a umělecká. Zemřela ve 47 letech na rakovinu. Pochována je na hřbitově v Mníšku pod Brdy. Hlavní dílo autorky představuje sedmidílný cyklus o Kájovi Maříkovi , kterým proslavila své rodné městečko a pětidílný cyklus o řídících Márince....
Více od autora
Romana Bičíková (87)
Narozena 30. 5. 1986. Překladatelka a tlumočnice z angličtiny a španělštiny.
Více od autora
René Goscinny (102)
René Goscinny byl francouzský spisovatel, humorista a scenárista kreslených seriálů s postavou Asterixe. Jeho otec, inženýr v chemickém průmyslu, pocházel z Polska a matka z Ukrajiny. V roce 1928 rodina přesídlila za prací do Argentiny. Goscinny vystudoval francouzské lyceum v Buenos Aires, poté krátce pracoval v New Yorku. Po návratu do Francie počátkem 50. let 20. století se plně věnoval literární tvorbě. Společně s ilustrátorem Jeanem-Jacquesem Sempém vytvořili postavu Mikuláše jehož příběhy zaznamenaly značný úspěch. Goscinnyho však nejvíce proslavily kreslené příběhy s postavičkami Asterixe, Obelixe a dalších Galů, jež kreslil Albert Uderzo. Tyto příběhy byly přeloženy do více než stovky jazyků a patří k nejčtenějším dílům francouzské literatury. K dalším jeho kresleným seriálům, které vznikaly současně, patří Lucky Luke, Iznogoud, Indián Umpa-pa a další. Goscinny byl také šéfredaktorem časopisu kreslených seriálů Pilote a založil společně s A. Uderzem a Dargaudem studio kresleného filmu Studios Idéfix. V něm vznikla řada animovaných filmů jako např. Asterix a Kleopatra, Daisy Town, Daltonovi na výletě aj.
Více od autora
Olga Scheinpflugová (58)
Olga Scheinpflugová byla česká herečka, spisovatelka, básnířka a dramatička, manželka Karla Čapka. Narodila se v rodině spisovatele Karla Scheinpfluga a matky Boženy, rozené Fričové . Jejími sourozenci byli Karel Scheinpflug a Božena Scheinpflugová . Po více než roce vdovství se otec oženil s Miladou Krinerovou . Od roku 1918 studovala herectví u Marie Hübnerové, členky činohry Národního divadla. V roce 1920 byla angažována do Švandova divadla. V letech 1922–1928 byla členkou Městského divadla na Král. Vinohradech. Ve filmu se poprvé objevila v roce 1922, v němém filmu Zlatý klíček podle scénáře Karla Čapka. Od ledna 1929 přešla z Divadla na Vinohradech do Národního divadla. S Karlem Čapkem se Olga Scheinpflugová osobně seznámila v roce 1920, kdy podle jejího vyprávění na ni počkal před Švandovým divadlem, ve kterém hrála. Obě rodiny zpočátku vztahu nepřály. Dne 26. srpna 1935 se na vinohradské radnici za Karla Čapka provdala, své umělecké příjmení Scheinpflugová si však ponechala. Se svým manželem žila v jeho polovině dvojdomu bratří Čapků, který si Josef a Karel Čapkovi postavili v dnešní Praze 10 a ve vile na Strži u Dobříše. Během společného života procestovali řadu evropských zemí a žila s ním až do jeho smrti v prosinci 1938. V období Protektorátu Čechy a Morava sice pracovala dále jako herečka, byla však opakovaně vyslýchána gestapem a ve svém domě musela strpět prohlídky. Ve svých vzpomínkách zejména uvádí, že byla podezřelá z uchovávání dopisu Edvarda Beneše z exilu Karlu Čapkovi. V listopadu 1940 odešla na nátlak ze souboru Národního divadla, v její roli ji nahradila Lída Baarová. Protižidovský a pronacistický Arijský boj ji v roce 1941 napadl i pro její pohostinská vystoupení se slovy „...Nechtěla byste toho je...
Více od autora
Milan Paprčka (102)
Milan Paprčka je pilot a dobrodruh. Začal podnikat již v 18 letech, založil vydavatelství CBS. Je největším vydavatelem ručně malovaných map v Evropě a druhým největším ve světě. Edice leteckých knih, zobrazujících Čechy a Slovensko, je výsledkem jeho velké vášně k létání.
Více od autora
Marie Formáčková (84)
Marie Formáčková je novinářka na volné noze, publicistka, spisovatelka a středoškolská pedagožka. Působila i jako dramaturgyně a moderátorka v televizi. Je absolventkou Petrohradské a Karlovy univerzity, pracovala dvacet let v časopise Vlasta, kde byla od roku 1989 šéfredaktorkou. Později byla šéfredaktorkou časopisů Květy a TV Revue. Od roku 2000 se věnuje publicistice a psaní knih na volné noze. Působí také jako středoškolská učitelka a je držitelkou ocenění za pedagogickou činnost v rámci ankety Zlatý Ámos . Marie Formáčková je autorkou či spoluautorkou desítek knih, zejména životních příběhů mediálně známých osobností. K nejoblíbenějším patří knihy, které napsala spolu s Helenou Růžičkovou a se Zitou Kabátovou. Napsala také řadu kuchařek a knihy o zdravé životosprávě společně s Doc. MUDr. Leošem Středou nebo Vítkem Chaloupkou. Je autorkou série praktických učebnic pro postižené žáky .
Více od autora
Jitka Minaříková (68)
Narozena 2. 6. 1940 v Praze. Překladatelka z italštiny, francouzštiny a angličtiny, redaktorka nakladatelství Albatros.
Více od autora