Všichni Autoři a témata

Olga Hejná (22)

Olga Hejná, rozená Daňková , byla česká sochařka, ilustrátorka a spisovatelka. Narodila se v rodině legionářů, kteří působili jako zdravotníci na Sibiři. Od roku 1929 rodina bydlela v Hradci Králové. V roce 1939 onemocněla dětskou obrnou. Studovala na hradeckém gymnáziu, ale nedokončila jej, od roku 1945 začala studovat sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze u Jana Laudy. V roce 1950 univerzitu absolvovala s titulem akademická sochařka. Sochařstvím se živila do roku 1967. Od té doby se věnovala tvorbě pro děti. Přispívala do časopisů Mateřídouška, Ohníček, Sluníčko, Zlatý máj, Pionýr a Včielka. Od roku 1947 spolupracovala s Českým rozhlasem, pro který psala pohádky a od roku 1961 dětský pořad Hajaja, jehož vznik inspirovala. Od roku 1957 se podílela i na dětském televizním vysílání. Od 60. let 20. století psala příběhy a pohádky pro děti, které většinou ilustroval její manžel Miloslav nebo si je ilustrovala sama. Kromě ilustrátorské a spisovatelské profese tvořila rovněž drobné korálkové plastiky, které se nacházejí v českých i zahraničních galeriích, a koláže. V roce 2010 za svou práci obdržela ocenění Zlatá stuha. Jejím manželem byl akademický sochař Miloslav Hejný, měli spolu tři děti – Markétu, Zuzanu a Petra. Dcera Markéta je spisovatelka a syn Petr je výtvarník a violoncellista.

Norman C Marshal (41)

Jaroslav Kuťák je spisovatel a překladatel, rekreační fotbalista a šachista, profesionální golfista, miluje doutníky, víno a staré pohlednice. Žije v Hradci Králové. Studoval filozofii a germanistiku na Humboldtově univerzitě v Berlíně a poté prošel mnoha různými zaměstnáními - televizní editor, dělník, správce fotbalového stadionu, správce webu, majitel cukrárny, šerif ve westernovém městě pro děti. Pro dnes již zaniklé nakladatelství IŽ napsal sto westernů pod pseudonymem N. C. Marshal, přeložil 500 sešitů včetně Perryho Rhodana, vytvořil na 500 povídek a vydal více než dva tucty knih v hard coveru. Na stará kolena vystudoval FTVS, aby se stal profesionálním trenérem golfu a poslední dobou se věnuje golfové osvětě. Napsal 12 detektivek z prostředí různých českých golfových hřišť, celkem pak více než 150 detektivních příběhů. Získal mimo jiné tři ceny Havrana za nejlepší krimipovídku roku a cenu za nejlepší detektivní román roku v roce 2001. Publikuje v Německu a Japonsku.

Maxim Gorkij (32)

Maxim Gorkij , vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov , , byl ruský spisovatel, dramatik, básník a revolucionář. Bývá považován za průkopníka socialistického realismu. Maxim Gorkij se narodil v Nižném Novgorodě v rodině truhláře Maxima Savatjeviča Peškova, který byl synem důstojníka a zemřel na choleru v Astrachani. Gorkého matka ho vinila ze zapříčinění otcovy smrti, proto byl vychováván u despotického děda Kaširina. V roce 1879 osiřel úplně. Od té doby se musel živit samostatně, střídal různá zaměstnání – byl poslíčkem v obchodě, umývačem nádobí na volžském parníku, učedníkem v dílně malíře ikon, pracoval jako nakladač v přístavu, jako pekařský dělník apod. Od patnácti let se toulal po Rusku a vzdělával se jako samouk, v této době se aktivně zapojil do revolučního hnutí. Roku 1884, se neúspěšně pokoušel o přijetí na univerzitu v Kazani. Od podzimu 1885 do jara 1887 pracoval v Kazani v pekárně V. S. Semjonova. V roce 1887 se v Kazani pokusil o sebevraždu, tento pokus o sebevraždu později popsal v autobiografické povídce Případ z Makarova života. Roku 1888 pracoval u kaspických rybářů a poté pracoval jako železniční hlídač. V roce 1889 jel přes Tambov a Moskvu do svého rodiště k vojenskému odvodu, ale ze zdravotních důvodů byl vojenské služby trvale zproštěn. Poté byl zatčen pro styky s revolučními narodniky a po propuštění byl dán pod stálý policejní dozor, který skončil až roku 1902. Na jaře roku 1891 se opět vydal na cestu po Rusku, procestoval celé jižní Rusko, donské stepi, Ukrajinu, Besarábii, Krym a přes Kavkaz došel do Tbilisi, kde se na necelý rok usadil. Zde pracoval v železničních dílnách a v září 1892 v tbiliském listě Kavkaz uveřejnil svou první povídku Makar Čudra. Koncem roku 1892 se vrátil do Nižního Novgorodu, od roku 1895 žil v Samaře, kde pod pseudonymem Jegudijil Chlamida přispíval do Samarské gazety, v jejíž redakci se seznámil s Jekatěri...

Max Švabinský (30)

Max Švabinský, celým jménem Maxmilian Theodor Jan Švabinský , byl český malíř a rytec. Jeden z nejvýznamnějších českých umělců dvacátého století, který byl obdivován pro neobyčejnou kreslířskou zručnost a rozmanitost grafických technik. Příkladnou celoživotní prací, spojenou s neutuchající láskou k přírodě, vytvořil dílo, jež prověřil čas. Na jeho portrétech se můžeme setkat s mnoha významnými osobnostmi jeho doby. Společně s Janem Preislerem, Antonínem Slavíčkem a Milošem Jiránkem patří ke generaci umělců, kteří položili základy našeho moderního výtvarného umění 20. století. Švabinský se také velkou měrou podílel na zviditelnění českého výtvarného umění v celé Evropě. Narodil se 17. září 1873 v moravské Kroměříži v Jánské ulici domě číslo 15 jako nemanželský syn Marii Švabinské. Na rodném domě i na domku v areálu kroměřížské Octárny, kam se se brzy odstěhovali jsou umístěny pamětní desky. Jeho otcem byl později prohlášen Jan Novotný z Klenovic. Již jako desetiletý vystavoval ve výkladní skříni kroměřížské lékárny své první práce a jejich prodejem pomáhal rodině. V roce 1891 vystoupil z kroměřížské reálky, kde studoval v kvintě a byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, na které studoval do roku 1896. V roce 1900 se oženil s Elou Vejrychovou, s jejíž rodinou se znal již od roku 1895. Elu opustil v roce 1919. Manželství bylo rozvedeno v roce 1923 a odděleno v roce 1931. Příčinou rozpadu byl vztah Švabinského s Annou Vejrychovou, manželkou švagra Rudolfa Vejrycha. Obě ženy byly častými modely Švabinského děl. Ela Vejrychová např. na olejomalbách Kulatý portrét a Chudý kraj, Anna Vejrychová na řadě grafik, např. Rajská sonáta. V roce 1931 se s Annou Vejrychovou oženil a žil s ní až do její smrti v roce 1942. V roce 1945 adoptoval dceru Anny Vejrychové a Rudolfa Vejrycha Zuzanu Švabinskou . Ta po smrti Maxe Švabinského pečovala o jeho dílo a napsala knihu vzpomínek Světla paměti...

Markéta Pilátová (40)

Markéta Pilátová je česká spisovatelka, hispanistka a novinářka. Po maturitě na kroměřížském gymnáziu v roce 1991 studovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Po ukončení studia zde pracovala šest let jako odborná asistentka. Od roku 2007 do roku 2008 pracovala jako vedoucí zahraniční redakce týdeníku Respekt. Poté odcestovala do Argentiny a do Brazílie: pět let pobývala v brazilském státě Mato Grosso do Sul, v São Paulu a v Buenos Aires, kde učila potomky českých krajanů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie a Argentiny. V mnoha českých médiích publikuje eseje, zahraničně-politické články, reportáže, recenze, povídky a autorské sloupky. Píše rovněž povídky pro rozhlasovou stanici Vltava a písňové texty pro zpěvačku Moniku Načevu. V současnosti pracuje v Institutu Cervantes v kulturním oddělení. Je vdaná, bydlí v Praze a ve Velkých Losinách. Pobyt v Brazílii a Argentině ji inspiroval k prozaickému debutu, románu Žluté oči vedou domů, který byl nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého, v roce 2010 byl přeložen do němčiny a portugalštiny, v roce 2012 se připravují překlady do polštiny, nizozemštiny a španělštiny. V roce 2009 jí vyšel druhý román Má nejmilejší kniha, rovněž nominovaný na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Rozdíl mezi dvěma romány zmiňovala autorka v jednom z rozhovorů: Zatímco první román pojednává o hledání kořenů domova a je více autobiografický, v druhém románu už se autorka neptá, co všechno ještě český čtenář snese a zda je příběh uvěřitelný. Je o hledání kořenů Zla. Specifický vypravěčský styl Markéty Pilátové můžeme srovnávat s narativními tendencemi moderní světové literatury. Autorka ve svých textech poukazuje na současný svět, její výpověď o něm je prostupována prostřihy do vzdálenějších časových údobí. Markéta Pilátová se věnuje t...

Karel Vágner (22)

Karel Vágner je významný český hudebník, skladatel, aranžér a kapelník. Narodil se 8. června 1942 v Praze a výrazně ovlivnil českou hudební scénu. Vágner je známý svou tvorbou v oblasti populární hudby a spoluprací s mnoha známými českými zpěváky a hudebníky. Během své kariéry vydal řadu alb a podílel se na různých hudebních projektech. Jeho všestrannost jako hudebníka se projevuje ve schopnosti hrát na více nástrojů a pracovat napříč různými žánry.

Karel Sklenář (19)

Karel Sklenář je český archeolog a popularizátor vědy. Karel Sklenář v letech 1956–1961 studoval archeologii na Filosofické fakultě University Karlovy. V roce 1970 získal titul PhDr. Od roku 1963 do roku 1967 působil v Okresním muzeu Mělník . Od roku 1965 pracoval v oddělení prehistorie a protohistorie Národního muzea. V období 1990–1997 byl ředitelem Historického muzea Národního muzea. V letech 1968–1981 a znovu od roku 2002 přednášel muzeologii pro archeology na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od původního zaměření na paleolit a mezolit, postupně přesouvá zájem na muzeologii, hlavně však na dějiny archeologie a rehabilitaci starých výzkumů pomocí archivních a sbírkových dokladů. Významné je jeho působení v Československé společnosti archeologické při Československé akademii věd – je dlouholetým redaktorem Zpráv ČSSA/ČAS). Působí jako předseda oborové komise muzejních archeologů při Asociaci muzeí a galerií. V letech 1990–1997 redigoval Sborník Národního muzea A-Historie. Připravil řadu muzejních expozic nebo na jejich tvorbě participoval. Je autorem řady odborných studií a popularizačních publikací o české i evropské archeologii a jejích dějinách. Mnohé z nich vyšly také v zahraničí.

Joy Adamson (12)

Joy Adamsonová byla spisovatelka, malířka a ochránkyně zvířat. V roce 1977 jí byl udělen rakouský čestný odznak Za vědu a umění Narodila se jako Friederike Victoria Gessnerová v Opavě, v ulici Na Rybníčku čp. 48. Byla druhorozená dcera ing. V. Gessnera , který byl stavebním radou na technickém oddělení zemského úřadu v Opavě a Friederiky Gertrudy, roz. Greipelové. V Opavě žila dvanáct let, poté se s matkou přestěhovala do Vídně. Jejím pradědečkem byl rakouský podnikatel Carl Weisshuhn. Se svým prvním mužem Viktorem von Klarwillem odcestovala roku 1937 do Afriky, kde poznala svého druhého muže, švýcarského přírodovědce Petera Ballyho, který ji prvně začal říkat Joy. Díky němu začala malovat a stala se z ní výborná kreslířka. Její rozsáhlý cyklus portrétů příslušníků keňských kmenů tvoří dnes stálou expozici Keňského národního muzea v Nairobi. Její poslední muž, George Adamson, kterého si vzala roku 1944, patřil k zakladatelům afrických národních parků. Jeho prostřednictvím se začala starat o malou lvici, kterou se jim oběma po velkém úsilí nakonec podařilo zčásti „znovuzdivočet“ a navrátit do přírody. Její životní příběh popsala v knize Příběh lvice Elsy. Navazující knihu Příběh levhartice Penny dokončil až spisovatelčin asistent. Mezi návratem lvice Elsy a příchodem levhartice Penny se starala o gepardici Pippu, kterou se jí podařilo také navrátit přírodě. Uskutečnila tak výzkum chování všech tří velkých afrických koček. Mezi známé knihy patří také autobiografie Volání divočiny, která byla v roce 1966 zfilmována. Založila nadaci Elsa Wild Animal Appeal, která má dodnes pobočky v USA, Kanadě, Japonsku a Keni. Prostřednictvím této nadace byly například založeny národní parky Meru a Samburu. Její život ukončil v roce 1980 bývalý zaměstnanec Paul Wakwaro Ekai, kterého propustila za krádež. Podle pitvy ji ubodal, on sám tvrdí, že ji zastřelil. Za tuto vraždu byl poslán na doživ...

Josef Klíma (21)

Narozen 19. 3. 1951. Novinář, spisovatel a televizní reportér. Bývalý redaktor časopisu Československý voják.

Jonathan Kellerman (40)

Jonathan Kellerman pracoval čtyři roky jako dětský psycholog, který poskytoval konzultace Policii Los Angeles. Jeho láskou ale byla jiná profese - a to profese spisovatele. Psát začal již v devíti letech a kariéra psychologa jeho díla naprosto ovlivnila. Všechny jeho knihy jsou z prostředí duševně nemocných lidí, psychologů atd. Kellerman napsal více než tucet novel s hlavní postavou Alexem Delaware. Není nijak překvapující, že v této postavě odráží kus sebe sama. Tyto knihy většinou řeší psychopatologické jevy v rodinách - něco, co sám moc dobře zná, jelikož to pozoroval každý den během své práce psychologa. V současnosti žije se svými 4 dětmi a ženou v Beverly Hills.

John Flanagan (49)

John Flanagan je australský spisovatel zejména fantasy, jeho nejznámější dílo je dobrodružná série Hraničářův učeň. John Flanagan zahájil svoji pracovní dráhu jako reklamní autor. Pracoval v agenturách v Londýně, Sydney a Singapuru, potom přešel na volnou nohu. Začal psát televizní scénáře a byl hlavním autorem australské nejdéle vysílané situační komedie Haló, tati! Během pestré kariéry psal John reklamní slogany a scénáře, komerční prezentace, scénáře zábavných pořadů a jednou dokonce i projev guvernéra státu Nový Jižní Wales. Sérii Hraničářův učeň začal psát, aby svého dvanáctiletého syna Michaela přilákal ke čtení. Původně obsahovala dvacet povídek, které John později přepracoval na první díl Hraničářova učně s názvem Rozvaliny Gorlanu. Brzy následovaly další díly. Jeho syn, nyní třicetiletý, je nadšeným čtenářem všech těchto knih. John žije se svou ženou Leonií v Manly, přímořském předměstí Sydney, a v současné době píše nové díly série Bratrstvo. Co nejdříve by se měl o sérii Hraničářův učeň natáčet už dlouho odkládaný celovečerní film.

John Dann MacDonald (25)

John Dann MacDonald * byl americký spisovatel sci-fi, detektivek a napínavých příběhů, odehrávajících se převážně na Floridě, kde žil. Jeho nejznámější díla zahrnují populární a uznávanou sérii Travis McGee a jeho román The Executioners. Narodil se v Sharon v Pennsylvánii, kde také začal studovat na universitě, záhy ale odchází pracovat do NY. V studiích pokračuje na universitě v Syrakusách, ještě během studia se seznamuje s Dorothy Prentissovou a v roce 1937 uzavírají sňatek, rok poté studia ukončuje. V roce 1939 získává titul MBA na Harwardu v oboru ekonomie. V roce 1940 vstupuje do armády, zúčastňuje se válečných operací v jihovýchodní Asii a v roce 1945 je z armády propuštěn jako podplukovník. Svoji literární dráhu začíná náhodně – ještě jako voják napíše své ženě povídku a ta ji bez jeho vědomí předává časopisu Story, kde je otištěna. Povzbuzen, stráví příští čtyři měsíce po odchodu z armády psaním povídek, píše 14-hodin denně sedm dní v týdnu napíše okolo 800.000 slov. Až v pátém měsíci nabere jeho kariéra vzestup a umisťuje asi 500 povídek –detektivních, napínavých, dobrodružných, western a sci-fi v různých časopisech. Následuje psaní celé řady románů, v řadě z nich využívá svého vzdělaní a zápletku staví na ekonomických fíglech a kritika jeho thrillery začíná řadit k „drsné škole“a začíná je označovat za mistrovská díla. Toto období vrcholí v roce 1964, kdy začíná svou nejznámější sérii s „havarijním poradcem“ Trevisem McGee, žijícím na hausbótu v Bahia mar marina, Fort Lauderdale, Florida a řešícím jako svérázný detektiv řadu případů. MacDonald byl neobyčejně plodný spisovatel, jeho díla vycházela v mnoha vydáních , byla překládána do řady jazyků, řada z nich byla zfilmována. Získal několik ocenění, pochvalně se o jeho díle vyjadřovali i kolegové . Po absolvování ko...

Jiří Orten (30)

Jiří Orten, vlastním jménem Jiří Ohrenstein , byl český básník. Narodil se v Kutné Hoře jako druhý syn manželů Eduarda a Berty Ohrensteinových. Jeho rodiče vlastnili malý obchod se střižním a galanterním zbožím. V letech 1929–1936 navštěvoval místní reálku. Po neúspěšném pokusu o přijetí na konzervatoř odešel do Prahy, aby studoval jazykovou školu. Zároveň pracoval jako archivář karlínské firmy Crediton. Na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby, kam vstoupil v roce 1937, absolvoval tři ročníky. Studia přerušil koncem školního roku 1939–1940, kdy byl kvůli svému židovskému původu nucen odejít. Po svém vyloučení publikoval pod cizími jmény: Karel Jílek, Václav Jílek, Jiří Jakub. Aktivně se podílel na přípravě recitačních večerů a studentského divadla, které hrálo v Jednotném svazu na Zbořenci nebo v Umělecké besedě jako Divadlo mladých a uvedlo mimo jiné Ortenovu dramatizaci Jammesova Anýzového jablka. V Apollinairových Prsech Tiresiových byl obsazen do role manžela. Kromě Nezvalova Podivuhodného kouzelníka vytvořil hlavní postavu ještě v jevištní úpravě Horova Jana houslisty, kterou nastudoval režisér Gustav Schorsch. Pro svou básnickou činnost si zvolil pseudonym Jiří Orten. Debutoval v Mladé kultuře a Haló novinách , kde po určitý čas redigoval rubriku mladých. Kromě toho přispíval do časopisů Hej rup!, Eva, Rozhledy, Čteme, Kritický měsíčník a jiných. V halasovské edici První knížky v nakladatelství Václava Petra mu vyšla o tři roky později prvotina Čítanka jaro. Uveřejnil ji pod jménem Karel Jílek, s nímž spojil i další sbírku veršů, kterou mu Petrovo nakladatelství vydalo pod názvem Cesta k mrazu. Soukromý tisk Zdeňka Urbánka k Novému roku 1941 – rozsáhlá báseň Jeremiášův pláč – byl již podepsán jménem Jiří Jakub stejně jako sbírka Ohnice, kterou do edičního plánu Melantrichu zařadil v témže roce A. M. Píša. Sbírka Ohnice se tak stala poslední knížkou, jejíhož uvedení se autor dožil. Sám sice ješt...

Jiří Černý (26)

Jiří Černý je významný český hudební kritik a muzikolog. Pořádá klubové poslechové pořady . Jiří Černý maturoval na stavební průmyslovce v roce 1955. Vystudoval žurnalistiku a češtinu na Filosofické fakultě University Karlovy. V letech 1961–1965 pracoval s výjimkou vojenské služby jako kulturní redaktor týdeníku Mladý svět. Poté co dostal výpověď z ideologických důvodů, živil se jako publicista na volné noze. Přispíval do hudebních časopisů Melodie, , Hudba pro radost, Repertoár malé scény, Gramorevue, Hudba je hudba , Bulletin Jazz a Kruh, kam napsal několik slavných článků o Elvisu Presleym, Joe Cockerovi, Johnnym Cashovi, Bobu Dylanovi, Ericu Claptonovi nebo třeba Franku Sinatrovi. V Československém rozhlase uváděl a připravoval pořady, např. fakticky první československou hitparádu Dvanáct na houpačce , jež byla v té době velice populární, nebo rozhlasový pořad Desky načerno . V době normalizace byl donucen z Československého rozhlasu odejít z politických důvodů, poté pak přechodně pracoval jako korektor v tiskárně Mír nebo na Lidové škole umění v Praze 2, odkud napsal nesčetně článků o skupinách jako Queen, Beatles, Sex Pistols, Genesis, The Police, Aerosmith, Pet Shop Boys, U2, Scorpions, Black Sabbath, Bee Gees, The Velvet Underground, Nirvana, R.E.M., AC/DC, Sweet, Lynyrd Skynyrd, Rolling Stones, The Who, Kiss, Deep Purple, ABBA, Pink Floyd, Led Zeppelin, Smokie, Modern Talking, Metallica, Judas Priest, ZZ Top a jiných, které později nabízel do různých časopisů. V listopadu 1989 se účastnil zakládání Občanského fóra a moderoval některé protestní demonstrace. V letech 1990–1992 zastával místo šefredaktora a předsedy správní rady hudebního časopisu Rock & Pop. Jiří Černý pravidelně uvádí vlastní pořady na rozhlasové stanici Praha. Od dubna 2004 do února 2007 psal...

Jethro Tull (35)

Jethro Tull je britská rocková skupina založená v roce 1967 v Blackpoolu v hrabství Lancashire. Její hudba se vyznačuje osobitým stylem zpěvu a hrou na flétnu frontmana Iana Andersona. V průběhu let prošla skupina Jethro Tull mnoha změnami v sestavě, přičemž Anderson byl po celou dobu její existence jejím stálým členem. Raná tvorba kapely je charakteristická blues rockem, ale brzy do ní zařadila prvky britské lidové hudby a hard rocku, což jí pomohlo vyniknout v éře progresivního rocku.

Jean Giono (31)

Jean Giono byl francouzský spisovatel, jehož románové dílo se zabývalo vesnickým životem v Provence, bylo ovlivněno panteismem a starými mýty. Pocházel z chudé rodiny piemontských přistěhovalců, středoškolská studia nedokončil a pracoval jako bankovní úředník, od roku 1930 byl spisovatelem na volné noze. Jean Giono je literárně nezařaditelný, celý svůj tvůrčí život se pohyboval na okraji literární tvorby ostatních autorů. Přesto udržoval přátelství např. s André Gidem, André Bretonem či Albertem Camusem. Giono byl po vlastních zkušenostech z bojišť první světové války přesvědčeným pacifistou, který prohlásil: „Být Francouz není žádná výhra. Jediná výhra je být živ.“ Po druhé světové válce byl proto obviněn z podpory kolaborantského vichistického režimu, byl nakrátko uvězněn a měl do roku 1948 zákaz publikování. V roce 1953 mu byla udělena Literární cena knížete monackého, v roce 1954 byl zvolen členem Goncourtovy akademie. V roce 1961 byl předsedou poroty filmového festivalu v Cannes. Podle vlastního scénáře natočil v roce 1960 film Crésus s Fernandelem v hlavní roli, v roce 1968 byl jedním ze scenáristů televizního seriálu Provinces. V roce 1972 byla založena společnost L'Association des amis de Jean Giono, která vydává časopis Revue Giono a pečuje o spisovatelův dům Lou Paraïs v Manosque, zapsaný na seznamu Monument historique. Od roku 1990 uděluje nadace Pierra Bergé cenu Grand Prix Jean Giono za francouzskou literaturu především v oblasti románu a vypravěčské umění v duchu J. Giona.

Jan Filip (39)

PhDr. Jan Filipský, CSc. je český vysokoškolský učitel, jazykovědec, zaměřením indolog, a také překladatel. V 60. letech 20. století vystudoval tamilistiku, indologii a anglistiku na FF UK v Praze. Několikrát absolvoval dlouhodobé pobyty v jižní Asii. Působí jako vědecký pracovník Orientálního ústavu Akademie věd ČR. Za svůj život napsal několik odborných monografií a článků. Překládá zejména z tamilštiny, sanskrtu a páli, ale i dalších jazyků. Zdroje: a)http://www.orient.cas.cz/kontakty/pracovnici/filipsky.html b)aleph.nkp.cz

Ivan Aleksejevič Bunin (23)

Ivan Alexejevič Bunin byl ruský prozaik a básník, autor meditativní, novoromanticky laděné reflexivní lyriky a vynikající povídkář a novelista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1933.

Gaston Leroux (29)

Gaston Louis Alfred Leroux byl francouzský spisovatel, dramatik a novinář. Narodil se v Paříži, mládí prožil v Normandii a roku 1886 získal titul bakaláře na lyceu v Caen. Poté se přestěhoval do Paříže a přihlásil se ke studiu práv. Studium dokončil roku 1889 a stal se advokátem. Když zdědil téměř milion franků, prohýřil celé své dědictví v alkoholu a v hazardním hrách. Proto začal pracovat jako reportér a divadelní kritik pro L‘Echo de Paris a od roku 1890 se stal novinářem na plný úvazek. V letech 1894 až 1906 procestoval Evropu, Asii a Afriku jako zpravodaj deníku Le Mattin, kterému také podával zprávy o revoluci v Rusku v roce 1905. Svůj první román napsal již v roce 1903, ale teprve od roku 1907 se začal psaní věnovat výhradně. Většina jeho děl vyšla nejprve na pokračování v novinách a časopisech . Svým románem Tajemství žlutého pokoje , ve kterém vytvořil postavu novináře a detektiva-amatéra Josepha Rouletabilla, se stal jedním ze zakladatelů detektivní literatury. Některými svými příběhy, plnými převleků a hrůzných a tajuplných zápletek, zapůsobil na surrealisty. Šlo zejména o jeho neslavnější román Fantom opery z roku 1910 nebo o knihu Stroj na vraždění . V roce 1919 založil společně s Arthurem Bernèdem vlastní společnost Société des Cinéromans, která se zabývala natáčením filmů. Zemřel na akutní infekci močových cest. Filmové adaptace Fantoma opery jsou uvedeny v článku týkajícího se tohoto románu.

František Kábele (26)

František Kábele byl český speciální pedagog – logoped, somatoped. Patří k zakladatelským osobnostem české a československé somatopedie a logopedie. Celý život se věnoval postiženým dětem i dospělým a pomáhal jim. Narodil se v rodině drobného zemědělce v Radčicích, které jsou dnes částí města Skutče v okrese Chrudim v Pardubickém kraji. Od roku 1928 studoval na Učitelském ústavu v Litomyšli. Po jeho absolvování odešel na Podkarpatskou Rus, kde přijal místo učitele. Po dvou letech získal místo s definitivou v Proseči u Skutče, kde pracoval až do konce 2. světové války. Jeho profesní vývoj ovlivnila účast na logopedickém kurzu v Košumberku v roce 1944. Po skončení války se v roce 1946 přestěhoval do Prahy, kde začal pracovat na škole pro nedoslýchavé jako tělocvikář. Současně se přihlásil ke studiu speciální pedagogiky na Pedagogicé fakultě Univerzity Karlovy. Toto studium zakončil v roce 1952 státní rigorózní zkouškou a udělením doktorátu. Od roku 1953 působil jako ředitel základní školy při II. ortopedické klinice Fakultní nemocnice v Motole, při jejímž vzniku dva roky předtím spolu s přednostou kliniky prof. MUDr. Otakarem Hněvkovským stál. Škola se stala vzorem pro další vznikající nemocniční školy. Od roku 1952 působil jako externista v Ústavu pro defektologii Univerzity Karlovy, z něhož se později stala katedra speciální pedagogiky. V roce 1956 se tam stal odborným asistentem. Současně pracoval i v Logopedickém ústavu hlavního města Prahy, kde pečoval především o mládež po mozkové obrně. Roku 1963 získal František Kábele docenturu, když obhájil práci o problematice dětí s mozkovou obrnou a s ní souvisejícími vadami řeči a hybnosti. V roce 1968 mu byla udělena vědecká hodnost kandidát věd a roku 1972 byl jmenován profesorem. V roce 1973 se stal po profesoru Miloši Sovákovi vedoucím Katedry speciální pedagogiky UK, načež byl z této funkce pro takzvanou kádrovou nezpůsobilost roku 1...

František Emmert (29)

František Emmert je spisovatel a autor literatury faktu o moderních dějinách. František Emmert se narodil v roce 1974 v Brně v rodině hudebního skladatele a profesora JAMU Františka Gregora Emmerta. Rodina otce pochází z města Weiden v Bavorsku, rodina matky z Teplic v Čechách. Předkové z otcovy strany pracovali po generace jako skláři na německé straně Šumavy. Matka pochází z rodiny živnostníků původem z Prahy, kteří před rokem 1948 vlastnili v Teplicích rodinné cukrářství. Dědeček z matčiny strany byl za druhé světové války účastníkem francouzského protinacistického odboje jako člen skupiny Organisation de résistance de l'armée ve městě Montbard. Po absolvování gymnázia František Emmert studoval nejprve historii a religionistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, později vystudoval práva. V roce 2011 získal titul JUDr. na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a později také vědeckou hodnost Ph.D. na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V letech 1992 až 2006 pracoval jako novinář, publicista a knižní redaktor. Prošel Českým rozhlasem, deníky Rovnost, Právo a ZN noviny/Slovo a Českou tiskovou kanceláří . V letech 2009-2011 byl tiskovým mluvčím Nejvyššího správního soudu v Brně. Od roku 2013 působí jako vědeckovýzkumný pracovník na Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. V letech 2014 a 2015 vyučoval na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 2020 působí na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Psaní knih se věnuje od roku 2001. První dvě beletristická díla mu vyšla v letech 2003 a 2004. Prosadil se však až literaturou faktu o moderních českých dějinách. V roce 2005 mu nakladatelství Vyšehrad vydalo první knížku z řady literatury faktu Češi ve wehrmachtu, která se brzy dočkala několika dotisků a vzbudila ohlas u čtenářů i odborné veřejnosti. Následovaly výpravné publikace – nazvané jako muzea v knize – přehledně mapující klíčové historické ...

František Buriánek (36)

František Buriánek byl český literární historik a kritik. Narodil se v Rokycanech, po maturitě na reálném gymnáziu v Klatovech v roce 1936 studoval v letech 1936–1939 a 1945–1946 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze češtinu a francouzštinu . V letech 1939–1942 byl vězněn v rámci akce „17. listopad 1939“ v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Za účast v národním odboji byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Po válce pracoval nejdříve jako dělník, po ukončení studia na knihovnické škole v Praze v letech 1946–1950 jako knihovník v Úřadu předsednictva vlády. V roce 1947 vstoupil do KSČ. V letech 1950–1955 byl zaměstnán jako knihovník, později jako vedoucí kulturního odboru Kanceláře prezidenta republiky, od roku 1950 externě vyučoval na FF UK, habilitoval se v roce 1955 prací Bezruč – Toman – Gellner –Šrámek, profesorem novodobé české literatury byl jmenován roku 1961. Titul CSc. získal v roce 1957 monografií Petr Bezruč, titul DrSc. v roce 1969 prací Generace buřičů. Katedru české a slovenské literatury vedl v období 1956–1972, proděkanem byl v letech 1960–1963. Na počátku tzv. normalizace byl vyškrtnut z KSČ , ale setrval jako profesor na katedře české a slovenské literatury a literární vědy FF UK. V roce 1981 odešel do důchodu. Literární kritiky publikoval v různých novinách a časopisech, například v Rudém právu, v Tvorbě, v Literárních novinách, odborné práce pak zvláště v České literatuře, Českém jazyku a literatuře. Redigoval měsíčník Impuls. Jako editor se podílel na vydání několika knih, například Česká poesie, 1951; J. Hora: Výbor z básní, 1954; F. Gellner: Má píseň ze sna budívá, 1955; V. Dyk: Opustíš-li mne, nezahynu, 1956; Patnáct májů (sb. z české a slovenské poezie 1945–1960, 1960; Čítanka českého myšlení o literatuře, 1976 Zabýval se českou literaturou 20. století, zvláštní pozornost věnoval české poezii...

François Mauriac (26)

François Charles Mauriac ) byl francouzský romanopisec, esejista, dramatik, básník a novinář, nositel Nobelovy cenu za literaturu za rok 1952. Je jednou z největších osobností dlouhé řady francouzských katolických spisovatelů. François Mauriac se narodil jako nejmladší z pěti dětí v zámožné bankéřské rodině. V jeho necelých dvou letech mu zemřel otec a od té doby o děti spolu s matkou pečovali prarodiče. Matka byla velmi zbožnou katoličkou a François byl proto v sedmi letech poslán do školy Mariánského řádu Collège de Grand-Lebrun na předměstí Bordeaux. V Bordeaux pokračoval i v univerzitních studiích, které zakončil v roce 1905. V roce 1906) pak Mauriac odešel do Paříže, kde se připravoval na přijímací zkoušky na École Nationale des Chartes, kam byl přijat v roce 1908. Příliš dlouho se však na této škole nezdržel – po několika měsících jí opustil na základě pevného rozhodnutí zasvětit svůj život literatuře. Své první dílo, básnickou sbírku Les mains jointes vydal hned v následujícím roce , další sbírku básní Adieu à l'adolescence pak v roce 1911. Poté se zaměřil spíše na prózu, v roce 1913 vydal svůj románový debut L’Enfant chargé de chaînes a postupně si osvojil svůj typický velmi poetický a sugestivní styl psaní. Jeho rané práce patří současně do období jeho osobní mladistvé spirituální krize, kdy trpí pocitem, že křesťanské duchovní zaměření člověka je potlačujícím faktorem přirozených lidských potřeb. Téma boje mezi city a rozumem, resp. touhou a odpovědností uvnitř člověka se tak stává ústřední problematikou Mauriacových děl i do budoucnosti, ovšem již v mnohem hlubším rozměru. Po skončení první světové války, během které sloužil na Balkáně jako příslušník Červeného kříže, vydal Mauriac v roce 1922 sbůj další román Le baiser au lépreux , který byl jeho prvních výrazným úspěchem. Další Mauriacovy práce byly...

E. L Doctorow (23)

Edgar Lawrence Doctorow, vlastním jménem Edgar Lawrence, americký spisovatel, bývá označován za představitele historizující fikce, která se vyznačuje prolínáním skutečných a fiktivních událostí, aktualizujícím pojetím historie, nikoliv však dokumentární věrností. E. L. Doctorow se narodil v New Yorku. Je vnukem židovských přistěhovalců. Po studiích v Kenyon College a na Kolumbijské univerzitě pracoval jako nakladatelský redaktor. Učil na několika univerzitách, svoji profesi profesora zakončil na Newyorské univerzitě. Od roku 1984 je členem Americké akademie a Národního institutu umění a písemnictví. Edgar Lawrence Doctorow je jedním z nejvýznamnějších soudobých spisovatelů USA. Za jeho dílo mu byly uděleny téměř všechny důležité ceny a vyznamenání. Zemřel 21. července 2015 ve věku 84 let.

Axel Munthe (18)

Axel Martin Fredrik Munthe byl švédský lékař a spisovatel, pacifista a ochránce zvířat. Axel Munthe pocházel z rodiny švédského lékárníka. Rodina pocházela původně z Flander, v 16. století se usadila ve Švédsku. Byl dvakrát ženatý, jeho první manželkou byla Ultima Hornberg, se kterou měl jednoho syna, druhou manželkou byla Hilda Pennington-Mellor, která pocházela z aristokratické anglické rodiny. Spolu měli dva syny. Je zajímavé, že ve své biografické knize Boken om San Michele ani jednu manželku nezmiňuje. Axel Munthe studoval na univerzitě v Uppsale , pak ve Francii na univerzitách v Montpellier a Paříži. Po skončení studia zůstal v Paříži, kde ho ovlivnil především Jean-Martin Charcot. Nabyl kvalitní vzdělání, plynně mluvil švédsky, francouzsky, anglicky, italsky a německy. V Paříži si po studiu otevřel ordinaci a působil jako neurolog. Léčil především ženy z vyšších společenských vrstev, přičemž používal i některé neortodoxní léčebné postupy. Získal si poměrně velký majetek. Mezi jeho pacientky patřila i členka švédské královské rodiny, korunní princezna Viktorie Bádenská. Kromě léčení majetných se však věnoval i charitě a léčení chudých. Navštěvoval chudobince a útulky nejpotřebnějších, kde poskytoval bezplatně odborné rady, léčil chudé a nakupoval za vlastní peníze léky. Jeho filantropie a charitativní činnost se projevila v roce 1883, kdy v okolí italského města Neapol propukla cholerová epidemie, a také po zemětřesení na severu Sicílie v roce 1906, kde dobrovolně a bez nároku na odměnu působil několik týdnů v Messině a zachraňoval zraněné lidi. Během první světové války působil v řadách Červeného kříže, přičemž své zkušenosti popsal v práci Red Cross, Iron Cross . V roce 1887 skončil svou praxi v Paříži a odešel do Itálie, kde se nejprve usadil v Římě a začlenil se do mezinárod...

Antonín Bartonek (17)

Antonín Bartoněk byl český klasický filolog. Zabýval se historickou mluvnicí latiny a řečtiny, mykénologií a starořeckými dialekty. Vystudoval latinu a klasickou řečtinu na Filozofické fakultě MU v Brně, kde od roku 1952 působí jako vyučující. Od roku 1990 taktéž působil na obnovené Katedře klasické filologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jako hostující profesor přednášel ve Vídni, Heidelbergu, Štýrském Hradci, Amsterdamu a Cambridgi. Zúčastnil se mnoha akademických stáží na několika dalších evropských univerzitách . Byl členem mezinárodní společnosti mykénologů CIPEM sídlící v Paříži a české komise UNESCO.

Anne Jacobs (29)

Anne Jacobs je německá spisovatelka, která vstoupila do povědomí především čtenářkám ženských románů. Její série Panský dům se těší velké oblibě. Narodila se a vyrostla v Dolním Sasku. Nejprve studovala hudbu a jazyky a složila státní zkoušku jako učitelka střední školy. Pracovala v knihkupectví, vdala se a porodila 2 děti. V určitém věku se ale projevily otcovské geny . Anne tehdy začala s pokusy o vlastní psanou tvorbu. Nejprve se pokoušela básně, později o povídky, až sklouzla k románům. Než vydala první knihu, ušla trnitý kus cesty. I když to bylo chvílemi náročné, nevzdala to a šla za svým snem. Dosud publikovala přibližně dvacet románů. Práce ji velmi baví, dopřává jí svobodu, ale zároveň vyžaduje velkou disciplínu. Psaní se věnuje denně šest až osm hodin, a to i o víkendech a svátcích. Po dokončení románu si dovolí týden nebo dva přestat a pak se teprve vrhne na další knihu. Rodinná historie Melzerů, kteří se objevují v sérii Panský dům, je jedním z jejích nejoblíbenějších projektů. Námět získala od svého dědečka, který kdysi vlastnil továrnu. Sice neprodukovala žádné textilie, nýbrž části k cívkám. Zařízení nefungovalo dlouho a muselo být prodáno. Annin otec jí o něm často vyprávěl.

Zuzana Nováková (30)

Narozena 22.2.1943 v Praze. Básnířka, beletristka, malířka a ilustrátorka, spisovatelka pro děti a mládež, autorka televizních pohádek a romantických příběhů.

Vítězslav Vávra (20)

Václav Dušek (24)

Václav Dušek je český spisovatel-prozaik a scenárista. Původně byl malířem pokojů, později učitel na lidové škole umění, scenárista, dramaturg a redaktor. V jeho prózách dominují postavy dospívajících mladých lidí, často z problematických rodin, kteří se snaží najít pevné místo ve světě, ale často sklouznou na okraj společnosti. Jeho první čtyři díla spojuje částečně autobiografická postava hrdiny Tadeáše Falka. Dále spolupracoval na vzpomínkové knize Josefa Vinkláře Pokus o kus pravdy a na sleeve-notu k jeho nahrávce Života náhody: vzpomínkové vyprávění , kniha Velká vodní loupež o privatizaci říčních správ a občasné překlady z ruštiny a angličtiny.

Thomas Poppe (25)

Rakouský autor píšící o numerologii,léčitelství a astrologii.

Pavel Eisner (27)

Pavel Eisner, též Paul Eisner, někdy vystupující pod pseudonymem Jan Ort byl český překladatel, literární vědec, lingvista, publicista a básník židovského původu. Pocházel z pražské židovské rodiny. Odmalička byl bilingvní. Studoval slavistiku, germanistiku a romanistiku na pražské německé univerzitě, kterou dokončil roku 1918. Od roku 1914 působil jako překladatel v České obchodní a živnostenské komoře. Souběžně pracoval i jako redaktor pražského německého deníku Prager Presse. Kromě toho přispíval i do řady kulturních časopisů, od března 1936 byl členem Pražského lingvistického kroužku. Po německé okupaci roku 1939 byl perzekvován na základě aplikace tzv. norimberských zákonů. Jeho deportaci do Terezína odložil fakt, že měl německou manželku a nebyl praktikujícím židem. Zemřel roku 1958 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Eisner je jeden z nejvýznamnějších českých překladatelů, ovládal 12 jazyků – angličtinu, francouzštinu, islandštinu, italštinu, maďarštinu, němčinu, norštinu, perštinu, ruštinu, srbochorvatštinu, španělštinu a s jazykovou pomocí odborníků překládal i z tibetštiny. Nejčastěji překládal z němčiny . Překládal rovněž odborná díla z oblasti muzikologie a operní libreta. Českou literaturu také překládal do němčiny. Jeho překlady, především z němčiny, jsou jazykově velmi kultivované, vynikají přesností a detailní znalostí českého i výchozího jazyka. Je pro ně typické časté používání neobvyklých výrazů, zejm. archaismů a neologismů, a obecně neobvyklých jazykových prostředků.

ORM (21)

ORM , kterou tvoří Petr a Pavel ORM , je české elektronické hudební duo, které se proslavilo v 80. letech 20. století. Bratři byli průkopníky v používání syntezátorů a elektronických nástrojů ve své vlasti a významně přispěli k rozvoji elektronické hudby v rámci československé hudební scény. Jejich zvuk se vyznačuje směsí diska, synth-popu a elektronických vlivů, což bylo na svou dobu poměrně inovativní. ORM 's music often featuring catchy melodies, danceable rhythms, and the use of early electronic equipment. Ačkoli v době svého působení dosáhli úspěchu a uznání především v rámci východní Evropy, k jejich tvorbě se od té doby vracejí nadšenci historické elektronické hudby po celém světě. Součástí jejich diskografie jsou alba "Hana & Dana", "Tropic" a "Talisman", která ukazují jejich osobitý styl a hudební vývoj v čase.

Miguel Ruiz (25)

Miguel Ruiz je mladším ze dvou synů Dona Miguela Ruize - slavného autora knih o šamanismu a spiritualitě . Učil se od svého otce a babičky. Je považován za tzv. Naguala. V současnosti je ženatý a má dvě malé děti.

Martina Cole (32)

Martina Cole je anglická spisovatelka kriminálních románů. Ve většině jejích románů je protagonistou žena a antihrdina, mnohé jsou zasazeny do prostředí irské komunity v okolí Londýna. V roce 2006 získala za román The Take ocenění British Book Awards v kategorii kriminální thriller roku. Čtyři z jejích románů byly zpracovány do podoby televizních seriálů. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Martina Coleová na slovenské Wikipedii.

Martha A Tena Elefteriadu (33)

Martha a Tena Elefteriadu, často označované jako sestry Elefteriadu, jsou známé české hudební duo řeckého původu. Martha Elefteriadu a její sestra Tena Elefteriadu jsou výraznými osobnostmi české hudební scény od konce 60. let 20. století. Jejich hudba se vyznačuje směsí české lidové hudby, moderního popu a prvků z řeckých tradičních písní, což odráží jejich dědictví.

Marek Epstein (29)

Marek Epstein je český scenárista, spisovatel, dramaturg, příležitostný herec a režisér. Po dědovi je židovského původu. V roce 2003 vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU v Praze. V současnosti přednáší na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Závodně běhal sprinty za SK Slavia Praha. Napsal mnoho scénářů k televizním i klasickým filmům. V letech 2003 a 2004 získal hlavní cenu Sazky v rámci Českého lva za nerealizované scénáře , Rebarbora – Ryna. Dvakrát také zvítězil v obdobné soutěži Hartley-Merrill Prize. V roce 2007 debutoval jako spisovatel s novelou Ohybač křížů. Na ni navázal povídkovým souborem Ocucanej konec . Příležitostně hrál vedlejší role v seriálech Hospoda a Poste restante a ve filmu Výheň. Režíroval filmy Chodec a Neděle . Povídkami je zastoupen i v souborech O Vánocích se dívám do nebe , O čem ženy mlčí, O lidech a psech , Pánská jízda a Sedm svateb a jeden rozvod .

Malý Orchestr Carmen Party (4)

Liz Fielding (40)

Narodila se v Berkshire a vychodila klášterní školu v Maidenhead. Když jí bylo dvacet, přesídlila na africký kontinent a pracovala jako sekretářka v Lusace. Tam také potkala svého budoucího manžela Johna, stavebního inženýra. Následujících deset let strávili společně v Africe a na Středním východě. Liz začala psát za dlouhých večerů, kdy její manžel pobýval pracovně mimo domov. Nyní bydlí ve Walesu spolu se svými dětmi, Amy a Williamem.

Laura Joh Rowland (22)

Laura Joh Rowlandová vyrostla v Michiganu, kde vystudovala obory mikrobiologie a hygiena, v kteréžto branži pracovala na různých postech pro různé společnosti Nejdříve chtěla ve volném čase ilustrovat dětské knížky, a tak navštěvovala kurzy psaní, aby mohla ilustrovat svou vlastní knihu. Ale samotné psaní se jí zalíbilo natolik, že už u něj zůstala. Aby mohla se svou tvorbou prorazit na trhu, musela si najít téma, které tu ještě nebylo. A kombinací lásky ke klasickým detektivkám, kulturního dědictví svých asijských předků a nechuti k stylu vyšetřování založeném na různých forenzních analýzách a technických vymoženostech objevila Tokio 17. století. Město a čas, nezasažené západní civilizací, uzavřené samo pro sebe, kde se pro objasnění zločinu dá počítat jen se svědky, alibi, motivy a dedukcí. Hlavním hrdinou všech jejích zatím 11 knih je samuraj Sano Ičiró, vyšetřovatel odpovědný samotnému šógunovi. Nyní kromě psaní autorka dokončuje studium umění, stará se o své tři kočky a chodí na procházky se svým mužem Martym.

Ladislav Hosák (30)

Ladislav Hosák byl český historik a vysokoškolský pedagog. Po absolvování gymnázia ve Strážnici nastoupil v roce 1923 na Filosofickou fakultu University Karlovy ke studiu dějepisu a zeměpisu. Poté přestoupil na nově zřízenou Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Po absolvování studií učil nejprve na gymnáziích v Příboře, Břeclavi a konečně od roku 1930 v Brně. V roce 1946 nastoupil na Pedagogickou fakultu University Palackého v Olomouci, kde v roce 1949 získal habilitaci a v roce 1963 byl jmenován profesorem československých dějin a historické vlastivědy. To bylo možné v uvolněnější atmosféře 60. let, nicméně na jmenování profesorem čekal Hosák poměrně dlouho, a dva měsíce před udělením profesury požádal o odchod do důchodu. Jeho nejvýznamnějším počinem bylo vydání Historického místopisu země Moravskoslezské . Další z místopisných děl vztahujících se k Moravě:

Kristin Hannah (27)

Kristin Hannah se narodila v roce 1960 v Jižní Kalifornii, USA. Dětství strávila na pláži, kde stavěla hrady z písku a řádila na surfu. Ale v osmi letech se s rodiči přestěhovala do Západního Washingtonu, kde vyrostla, vystudovala a začala pracovat. Nejdříve Kristin chvilku pracovala v reklamní agentuře, ale pak se rozhodla pro studium práv. Práva vystudovala, ale pořád jí v hlavě zněla prorocká slova její maminky, která jí kdysi řekla, že z Kristin stejně jednou bude spisovatelka. A ta se z Kristin stala, avšak za docela smutných okolností - její maminka onemocněla rakovinou. V té době se Kristin spolu s maminkou pokusily o svou první společnou historickou romanci . Po smrti maminky však Kristin rukopis zavřela do krabice, schovala do skříně, nedlouho na to se vdala a začala se živit jako právnička. Jenže maminčino proroctví se znovu objevilo v době, kdy byla Kristin těhotná a musela pět měsíců strávit v posteli. Když už měla přečteny všechny knihy, co doma našla, manžel jí přinesl onu krabici s rukopisem a Kristin začala s přepisováním, dopisováním, až byl na světě první hotový román. A tak Kristin začala v roce 1990 svou spisovatelskou kariéru, a to u historických romancí, od nichž přešla k romancím ze současnosti a nyní se věnuje spíše příběhům o rodinných vztazích a osobních dramatech. Kristin s manželem a synem žijí na severozápadě USA.

Kei Koga (20)

Japonský scenárista manga komiksů.

Kathleen E Woodiwiss (25)

Kathleen E. Woodiwiss patří k nejslavnějším autorkám historických romancí a její knihy se překládají do více než třiceti jazyků. Kathleen E. Woodiwiss se narodila 3. 6. 1939 v Alexandrii, v Louisianě, USA, byla nejmladší z osmi sourozenců. Již od dětství si ráda vymýšlela vlastní příběhy a od šesti let si sama sobě tyto příběhy vyprávěla před spaním. V šestnácti letech potkala na plese poručíka amerického letectva Rosse Woodiwisse a rok nato se vzali. Svou první knihu napsala Kathleen z dlouhé chvíle v době, kdy žila s manželem na vojenské základně v Japonsku. Zde čas vyplňovala i úplně jinou činností - příležitostným modelingem pro americkou modelingovou agenturu. Po tří a půl letech v Japonsku se manželé usídlili v Topece, v Kansasu. Manžel jednoho roku dal Kathleen k Vánocům jako dárek elektrický psací stroj a Kathleen začala s “opravdovým” psaním. Jejím debutem byla kniha Plamen a květ, avšak vydavatelé tuto knihu odmítli vydat s tím, že je moc dlouhá . A tak poradili Kathleen, ať příběh zkrátí a poněkud přepíše. Jenže Kathleen na jejich “dobrou” radu nedala, obrátila se na paperbackové vydavatele a u Avonu uspěla. Tím v roce 1972 spatřila světlo světa báječná, nikterak nezkrácená a dá se říct i revoluční kniha , které se jen během prvních čtyř let prodalo více jak 2.300.000 výtisků. S manželem měla tři syny a žili v Minnesotě. Avšak po manželově smrti v roce 1996 se Kathleen přestěhovala zpět do Louisiany. Její literární tvorbu charakterizuje úsloví “lepší je kvalita než kvantita”, a tak na kontě má Kathleen “jen” 12 románů. Její poslední 13. román, s příznačným názvem, Everlasting vyjde v říjnu 2007. Bohužel se jedná o opravdu Kathleeninu poslední knihu, protože její životní pouť ukončila dne 6. 7. 2007 zákeřná rakovina. Bylo jí 68 let....

Karel Vika (41)

Karel Vika se narodil 1. 12. 1875 v Sadské. Řemeslnický synek, původním jménem Houžvička, vystudoval kutnohorský učitelský ústav a působil několik let na venkovských školách, nejdéle v Benátkách nad Jizerou. V roce 1905, který z části prožil v Polsku, se stal redaktorem Besedy lidu a Světozoru, dvou časopisů nakladatele J. Otty. Karel Vika měl bystrý postřeh a hluboké pochopení pro sociální problémy. Kromě počátečních svazků vydával své knihy sám. Několik desítek Vikových knih vychází z učitelského, tuláckého, bohémského a posléze staropražského prostředí. Se svým bratrem Josefem Houžvicem napsali několik divadelních her. Zemřel 22. 8. 1941 v Praze ve věku 66 let. Od roku 1992 nese knihovna v Sadské jeho jméno - Městská knihovna Karla Viky.

Josef Frais (27)

Josef Frais byl český spisovatel-prozaik. Narodil se jako třetí z pěti sourozenců. Vyučil se horníkem. Debutoval v 70. letech 20. století prózou Muži z podzemního kontinentu. Děj se odehrává v hornickém prostředí, tak jako většina autorových textů. Nejznámější autorovou hornickou ságou se stal román Šibík 505. Díla z let osmdesátých již kritika nikdy neocenila tak jako autorův vstup na literární scénu, kdy byl Frais srovnáván dokonce s Vladislavem Vančurou. Pozdní autorova tvorba byla označována proti tomu spíše za „dumasovskou“. Věnoval se tvorbě knih o meziválečných hercích a v posledních letech úspěšné sérii fiktivních válečných vzpomínek Helmutha Nowaka. Kromě tohoto pseudonymu používal i mnoho jiných, jejich použití rozlišoval dle literárního žánru

John Green (28)

John Michael Green je americký spisovatel a vloger. V roce 2006 získal za své první dílo Hledání Aljašky Cenu Michaela L. Printze. Jeho román Hvězdy nám nepřály z ledna 2012 se umístil na vrcholu žebříčku bestsellerů deníku The New York Times. V roce 2014 byl podle knižní předlohy natočen stejnojmenný film, ve kterém se v jedné ze scén objevil i sám autor. Doposud napsal Green sedm knih: kromě výše uvedených jsou to Papírová města , Příliš mnoho Kateřin, Will Grayson, Will Grayson , Sněží, sněží... a zatím poslední Jedna želva za druhou. Do češtiny všechny knihy přeložila Veronika Volhejnová. Green je nejen světoznámý spisovatel, ale patří i k nejznámějším osobnostem na YouTube. V roce 2007 John Green spolu se svým bratrem Hankem založili kanál VlogBrothers. Od té doby John a Hank zavedli projekty jako Project for Awesome nebo VidCon a vytvořili jedenáct online sérií včetně vzdělávacího programu Crash Course, kde publikují videa z oblasti historie, literatury, přírodních a humanitních věd. V roce 2014 ho časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Green je díky rychlému vzestupu popularity a osobitému hlasu považován za spouštěče významného obratu v literatuře pro mládež . A. J. Jacobs z The New York Times ve své recenzi románu Winger od Andrewa Smithe použil termín „GreenLit“. Označil tak young adult knihy, v nichž je možné najít „vybroušené dialogy, nedokonalé dospělé vzory, občasné popíjení alkoholu, neopětovanou lásku a jeden či víc srdceryvných zvratů.“ Podle Wall Street Journal Greenovi „někteří připisují nastolení nové zlaté éry současné realistické literatury pro mládež, která nastala po více než desetileté dominanci knih o mladých čarodějích, třpytivých upírech a dystopiích...

Jana Horecká (32)

Slovenská publicistka v oboru gastronomie.

Henning Mankell (37)

Henning Mankell byl švédský spisovatel, autor populárních detektivních románů s inspektorem Kurtem Wallanderem, jehož případy se vždy odehrávají ve švédském městě Ystad, které se tak stalo poutním místem milovníků detektivek. Romány s Wallanderem byly natočeny i jako televizní seriál s Kenethem Branaghem v hlavní roli. Psal i prózu pro děti a divadelní hry. Byl rovněž krajně levicovým a protiizraelským aktivistou, účastnil se nepokojů švédských studentů v roce 1968. Jeden čas žil v Norsku, kde podporoval místní maoistickou stranu. Žil v Mosambiku, kde vedl divadelní soubor. Jeho manželkou byla Eva, dcera Ingmara Bergmana. V roce 2014 veřejně oznámil, že mu byla diagnostikována dvě nádorová ložiska v krku a plíci. Jednoho mrazivého lednového rána probudí komisaře Wallandera zvonění  telefonu. Vypadá to na rutinní případ. Když však detektiv přijíždí na osamocenou švédskou farmu, objevuje krvavou lázeň. Starý muž byl brutálně zavražděn a jeho žena, přiškrcená zvláštním uzlem, vzápětí umírá v nemocnici. Před smrtí však stačí zašeptat slovo "cizí". Jediné slovo, které rozpoutá vlnu násilí proti žadatelům o azyl z nedalekého uprchlického tábora.  Záhy dojde k požáru tábora a chladnokrevné vraždě somálského uprchlíka. Má však komisař opravdu hledat pachatele mezi cizinci? Vždyť bratr zavražděné ženy odhalil nové skutečnosti, které vyšetřování Wallanderova týmu komplikují. Tlak na komisaře se zvyšuje, je třeba jednat rozhodně, s chladnou hlavou a nenechat se vtáhnout do pasti všudypřítomné xenofobie. Sovětské impérium padlo. Lotyšsko je nyní suverénní stát. Ale za oficiální autonomií stojí mocné síly, které jsou těsně propojeny s ruskou mafií. Je zima roku 1991. Tým inspektora Kurta Wallandera řeší nový případ: u švédského pobřeží byly vyplaveny dvě mrtvoly přimrzlé k sobě v hrůzostrašném objetí. Mrtví muži byli východoevropští zločinci a na první pohled oběti mafie. Případ však brzy nabere hrozivý obrat poté, co se...

Hana Mikulenková (51)

Učitelka češtiny s bohatou praxí na všech stupních škol – od základní po vysokou. Od roku 1990 spolupracuje s nakladatelstvím Prodos v Olomouci jako autorka i redaktorka řady učebnic a výukových materiálů. Ve volném čase holduje literatuře, vážné hudbě, některým sportům a cestování. Nemůže si pomoci a sbírá české historické slabikáře.

Gabriela Preissová (38)

Gabriela Preissová, rozená Gabriela Sekerová, pseudonym Matylda Dumontová , byla česká dramatička a spisovatelka, představitelka realismu a dramaturgyně Národního divadla. Narodila se v rodině řeznického mistra Františka Sekery a matky Anny, rozené Procházkové. Otec jí zemřel 5. 2.1863. Po úmrtí otce se matka po roce znovu provdala; i druhý manžel jí zemřel, roku 1867. Matka se znovu provdala a rodina se s druhým otčímem přestěhovala do Plaňan. Zde Gabriela vychodila trojtřídní školu. V letech 1871–1874 byla vychovávána v pražské smíchovské rodině archiváře Františka Dvorského. Jeho manželka Luisa byla její teta z matčiny strany. V této rodině se scházeli literáti jako Karolína Světlá, Eliška Krásnohorská nebo Jakub Arbes. V roce 1873 odjela na rok do Hodonína ke svému strýci Karlu Procházkovi. Zde se seznámila s pokladníkem Stummerova cukrovaru Janem Preissem , za kterého se roku 1880 provdala. Z Hodonína se odstěhovali v roce 1890 do Preissova rodného domu ve Šternberku na Moravě. Nějaký čas žila v Oslavanech a odtud podnikala cesty do Haliče a Ruska. Dva roky také bydlela poblíž Klagenfurtu na statku svého manžela, kde se zajímala o život korutanských Slovinců. V roce 1894 se zúčastnila sjezdu polských spisovatelů ve Lvově a o dva roky později cestovala do Moskvy a Nižného Novgorodu. Tuto cestu popsala v Obrázcích z ruské pouti. V roce 1898 se manželé Preissovi přestěhovali do Prahy, kde 3. února 1908 Preissová ovdověla. Vychovali spolu tři děti: syny JUDr. Richarda Preisse , JUDr. Dimitrije Preisse a dceru Gabrielu Preissovou . 4. 10. 1908 se provdala podruhé za rakouského plukovníka Adolfa Halbaertha ze Štýrského Hradce, s nímž se odstěhovala do istrijské Puly a podnikala odtud výlety do Itálie a Francie. Od roku 1910 byli manželé Halbaerthovi vedeni v Soupisu pražských obyvatel, spolu s dětmi z prvního manželství Gabriel...

Emily Brontë (25)

Emily Jane Brontëová byla anglická spisovatelka. Emily se narodila v Thorntonu v Yorkshiru Patricku Brontëovi a Marii Branwellové jako páté z jejich šesti dětí. Jejími sourozenci byli Charlotte Brontëová, Anne Brontëová a Patrick Branwell Brontë. Roku 1824 se rodina přestěhovala do Haworthu, kde získal otec Emily stálé místo vikáře. Toto prostředí mělo klíčový význam při vytváření zvláštního literárního světa sourozenců Brontëových. V dětství, po smrti své matky, si tři sestry a jejich bratr vymysleli fiktivní země , které se pak objevovali v jejich příbězích. Z tohoto období se nedochvalo téměř nic z prací Emily Brontëové, výjimku tvoří několik básní. Roku 1842 začala Emily pracovat jako vychovatelka v Miss Patchett\'s Ladies Academy v Law Hill Hall, nedaleko Halifaxu. Později se sestrou Charlotte navštěvovaly také soukromou školu v Bruselu. Doma si pak založily vlastní školu, ale neměly žádné žáky. Objevení básnického talentu Emily vedlo ji a její sestry Charlotte a Anne roku 1846 k vydání společné sbírky jejich básní. Chtěly se však vyhnout předsudkům, které by v polovině 19. století ženské autorky vyvolaly, proto zvolily pseudonymy skrývající jejich pohlaví. Ponechaly si jen své iniciály: Charlotte se stala Currer Bell, Anne Acton Bell a Emily Ellis Bell. Roku 1847 vydala Emily svůj jediný román Na Větrné hůrce jako dva svazky trojdílného souboru . Inovační struktura románu poněkud zmátla kritiky. I když při svém prvním vydání kniha vyvolala smíšené reakce, později se zařadila mezi klasická díla anglické literatury. Roku 1850 vydala Charlotte Na Větrné hůrce znovu, tentokrát jako samostatný román pod skutečným jménem Emily Brontëová. Stejně jako její sestry měla i Emily zdraví oslabené drsným podnebím doma a ve škole. Během pohřbu svého bratra v září roku 1848 proch...

Emil František Burian (31)

Emil František Burian byl český básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel, dramaturg, dramatik a význačný režisér. Narodil se v Plzni v rodině operního pěvce-barytonisty Emila Buriana, člena Městského divadla, a jeho manželky Vlasty, učitelky zpěvu. V Praze studoval na smíchovském gymnáziu, ze kterého přešel do mistrovské školy Pražské konzervatoře. Zde absolvoval v roce 1927 jako žák Josefa Bohuslava Foerstera. E. F. Burian byl členem levicově orientované literární skupiny Devětsilu. V letech 1926–1927 spolupracoval s Osvobozeným divadlem, odkud po rozepřích s Jindřichem Honzlem spolu s Jiřím Frejkou odešli a založili si vlastní Divadlo Dada. Poté spolupracoval s Frejkovou scénou Moderní studio. V roce 1923, tj. ve svých devatenácti letech, vstoupil z přesvědčení do KSČ , což ovlivnilo jeho další činnost, která byla často až agitační. Roku 1927 založil hudebně recitační soubor Voiceband. V sezóně 1930/1931 jej angažoval ředitel Antonín Drašar jako režiséra do divadla v Olomouci, kde Burian využíval i svého voicebandu a sám se také uplatnil jako jazzový zpěvák. Ve druhé polovině roku 1931 se vrátil Burian krátce do Brna do Zemského divadla. Koncem roku 1933 založil divadlo D 34 , kde uskutečňoval svůj program politicky vyhraněného levicového divadla – číslo označovalo vždy letopočet konce sezony – každý rok název divadla posouval o jedno číslo a tak až do D 41. V předválečných letech mimo jiné ve svém divadle zorganizoval protestní petici proti uvěznění slavného ruského režiséra Mejercholda, jenž byl později na Stalinův příkaz zavražděn společně se svou manželkou. Pro řadu komunistických funkcionářů byl proto, ač byl přesvědčeným stoupencem jejich hnutí, nepohodlným a nevypočitatelným členem. Dne 12. března 1941 byl přímo v divadle spolu s dalšími spolupracovníky zatčen, krátce vězněn na Pankráci a celý zbytek druhé světové války prožil v koncent...

Bruno Ferrero (38)

Bruno Ferrero je italský římskokatolický kněz, salesián a spisovatel. Jako sedmnáctiletý vstoupil k salesiánům a v roce 1974 přijal kněžské svěcení. V letech 1988 až 2009 pracoval v nakladatelství Elledici, a to od roku 1996 jako jeho ředitel. Od roku 2011 řídí salesiánský časopis Il bollettino salesiano.

Bohumil Mathesius (28)

Bohumil Mathesius byl český básník, překladatel, editor, publicista a literární vědec , bratranec jazykovědce Viléma Mathesia. V letech 1898–1906 navštěvoval gymnázium v Truhlářské ulici v Praze, v letech 1906–1912 studoval na Univerzitě Karlově obory čeština a francouzština. V roce 1909 debutoval v almanachu Kniha mladých povídkou Hans Plum v divadle. Po jednoleté vojenské službě učil na gymnáziu v Praze-Smíchově. Roku 1914 byl mobilizován a na srbské a italské frontě, kde byl celou I. světovou válku byl dvakrát raněn. 1919 odešel jako vojenský dobrovolník na Slovensko, kde po demobilizaci působil jako úředník. Do Prahy se vrátil v roce 1921. V roce 1925 byl členem výboru Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s Novým Ruskem. V letech 1926–1927 redigoval spolu s Františkem Xaverem Šaldou a Juliem Fučíkem časopis Tvorba. V roce 1927 spoluzakládal Literární noviny a v letech 1934–36 byl jejich šéfredaktorem. Od roku 1945 byl profesorem Univerzity Karlovy pro ruskou a sovětskou literaturu. Zemřel na rakovinu a je pohřben v Praze-Strašnicích. Dne 25. února 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat. Jako literární vědec se specializoval na ruskou literaturu, ze které přeložil řadu děl. Překládal však též z němčiny, francouzštiny, norštiny a latiny. Velmi uznávanými se staly jeho parafráze a volné překlady staré čínské poezie , které velmi ovlivnily celou následující básnickou generaci . Později publikoval i antologii japonských básní tanka pod názvem Verše psané na vodu . Také přispěl do Ottova slovníku naučného statěmi z ruské literatury...

Bianca Bellová (29)

Ing. Bianca Bellová pochází z Prahy, má bulharské předky. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, přispívala do několika časopisů, pracovala v nadnárodních společnostech. V současnosti se živí překládáním a tlumočením z angličtiny. Je vdaná za Angličana, zpěváka Adriana T. Bella, s nímž má tři děti. V roce 2009 vydala svou prvotinu Sentimentální román, novela Mrtvý muž vyšla v Hostu o dva roky později. Je držitelkou ceny Magnesia Litera 2017 - Kniha roku - za knihu Jezero.

Aristotelés (26)

Aristoteles ze Stageiry byl filosof vrcholného období řecké filosofie, nejvýznamnější žák Platonův a vychovatel Alexandra Makedonského. Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd. Narodil se 384 př. n. l. v osadě Stageira na poloostrově Chalkidiki v dnešní řecké Makedonii, asi 80 km východně od Soluně – Thessalonike , zemřel v roce 322 př. n. l. v Chalkidě, asi 60 km SV od Athén. Aristotelův otec Nikomachos byl osobním lékařem makedonského krále Filipa II. V letech 367 až 347 př. n. l. Aristoteles studoval a pak i vyučoval v Platonově Akadémii v Athénách. Po Platonově smrti odešel vyučovat do Assu v Malé Asii a na Lesbos do Mytilény. Roku 343 př. n. l. jej povolal makedonský král Filip jako vychovatele svého syna Alexandra . Po Filipově smrti se Aristoteles vrátil do Athén, kde se plně věnoval vědě a roku 335 př. n. l. založil vlastní filosofickou školu zvanou Lykeion nebo také peripatetická škola, která se tak nazývá podle krytého sloupořadí peripatos , kde se žáci učili, nebo od slovesa peripatein , neboť Aristotelés se prý se svými žáky při výuce procházel. Během třinácti let strávených v Athénách vznikla většina jeho spisů, někdy spíše poznámek nebo záznamů z přednášek. Roku 322 př. n. l., po smrti Alexandra Velikého, byl Aristoteles v rámci reakce proti Alexandrovi obviněn z rouhání bohům a odsouzen, takže odešel do vyhnanství do Chalkidy, odkud pocházela jeho matka a kde v následujícím roce zemřel. Zachovala se jeho závěť s přáním, aby byl pochován vedle své ženy. Na rozdíl od svého učitele Platona, který se věnoval převážně otázkám člověka a společnosti, snažil se Aristoteles obsáhnout a uspořádat i všechno předmětné vědění své doby a výsledky vlastních pozorování Země, oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění. Zpočátku sice psal také dialogy jako jeho učitel, z těch se však zachovaly jen zlomky, kdežto téměř celé Aristotelovo dí...

Apollobeat (26)

Czech pop/rock/soul orchestra, led by Jan Spálený, backing band of his brother Petr Spálený. Founded in November 1966 as The Hippopotamuses or The Hipp’s, renamed to Apollobeat in 1967 after becoming the second staff orchestra at the Apollo theatre in Prague. Involuntarily renamed to Orchestr Jana Spáleného in the early 1970s.

Alfred de Musset (32)

Alfred de Musset byl francouzský romantický básník, spisovatel a dramatik. Narodil se ve staré, avšak nepříliš bohaté šlechtické rodině. Jeho otec Victor-Donatien de Musset-Pathay pracoval jako úředník na ministerstvu války. Vedle toho se věnoval literatuře. Napsal životopis Jeana-Jacquese Rousseau a uspořádal jeho sebrané spisy . Jeho děd Joseph-Alexandre de Musset-Pathay se rovněž zabýval literaturou. Měl staršího bratra Paula , který byl rovněž spisovatelem, a dvě sestry, z nichž jedna zemřela nedlouho po narození. Vystudoval Lyceum Jindřicha IV. v Paříži, kde platil za velice nadaného žáka. Podle přání rodičů měl pokračovat ve studiu na École polytechnique. Nakonec ale začal studovat práva a lékařství a posléze hudbu a kreslení. Žádná studia ale nedokončil a začal se věnovat literatuře. Když mu bylo 17 let, přivedl jej Paul Foucher do společnosti romantiků v čele s Victorem Hugem, která byla nazývána "Le petit-cénacle" a scházela se u básníka Charlesa Nodiera. Sám se ovšem k romantikům nepočítal, dokonce prohlašoval, že v jeho knihovně klidně sousedí Shakespeare s Racinem. Také nikdy – ač se pohyboval v okruhu Victora Huga – nebyl bojovným straníkem romantismu a nikdy do “války romantiků" aktivně nevstoupil. Zachovával důsledně postoj blazeovaného mondénního světáka, povzneseného nad tuto vřavu. V roce 1832 se dokonce s Hugovým kruhem zcela rozešel. Ve svém díle uložil vlastní životní reflexi doby, o níž napsal v prozaickém díle Zpověď dítěte svého věku, že “staré už nebylo a nové ještě nebylo", a v níž – opět podle jeho slov – “lidé trpěli podivnou mravní chorobou: nevírou v cokoliv". Psát dramata začal v roce 1830, ale jeho první hra Benátská noc zcela propadla. Po osobním rozchodu s Hugovým ...

Adolf Hitler (26)

Adolf Hitler byl německý nacistický politik rakouského původu, od roku 1933 do své smrti kancléř a diktátor nacistického Německa. Jako takzvaný Vůdce byl odpovědný za zločiny nacistického režimu, zejména za vyvražďování Židů, Romů, Poláků a dalších Slovanů, a postižených. Jen při holocaustu bylo zavražděno na šest milionů Židů. Agresivní politikou zprvu dosahoval územní zisky a ústupky jiných států, roku 1939 však napadením Polska vyvolal druhou světovou válku, která si v Evropě vyžádala přibližně 40 milionů lidských životů. Ve válce Německo nakonec utrpělo drtivou porážku. Hitler pocházel z rodiny rakouského celního úředníka. Byl nadaný, nedokázal však systematicky pracovat a dodržovat kázeň, a proto nedosáhl maturity. Toužil stát se umělcem, pro nedostatek výtvarného talentu však nebyl přijat na uměleckou školu. Po smrti rodičů se protloukal ve Vídni jako nezaměstnaný bez domova. V té době se utvrdil ve svých nacionalistických, rasistických a antisemitských názorech a začal se zajímat o politiku. Roku 1913 se přesunul do Mnichova a po vypuknutí první světové války se dobrovolně přihlásil do německé armády. Byl v bojích raněn a vyznamenán. V roce 1919 vstoupil do tehdy nepatrné nacistické strany a brzy na sebe strhl její vedení, když dokázal svým charismatickým a populistickým řečnictvím zmnohonásobit členstvo. Vedl nezdařený mnichovský puč 8. a 9. listopadu 1923, po němž byl sice odsouzen do vězení, kde setrval přes rok, využil však soudní proces ke zvýšení své popularity a ve vězení napsal své hlavní programové dílo Mein Kampf . Po vypuknutí velké hospodářské krize koncem dvacátých let se v těžce postiženém Německu začalo dařit extremistům a Hitlerova NSDAP se vypracovala na nejsilnější politickou stranu země, navíc přitom získala i podporu části konzervativních elit a průmyslníků, kteří se obávali rostoucího vlivu komunistů. Roku 1933 dosáhl Hitler jmenování ka...