841–900 z 156741 Autoři
Guillaume Apollinaire (46)
Guillaume Apollinaire byl francouzský básník, dramatik a anarchista polského původu. Jeho matka, rozená Angelica Kostrowicka, byla polská šlechtična, narozená blízko Nowogródek . Jeho otec je neznámý, ale podle dohadů to mohl být Francesco Flugi d’Aspermont, švýcarsko-italský aristokrat, který z Apollinairova života záhy zmizel. Dětství strávil v Monaku, později žil v Paříži. Roku 1911 byl po nějakou dobu uvězněn ve věznici La Santé pro podezření z krádeže fénických sošek, v době aféry týkající se krádeže Mony Lisy. Do této krádeže měl být původně zapleten i Pablo Picasso, který byl jeho přítelem. Bojoval v první světové válce, u dělostřelectva jako seržant a u pěchoty jako podporučík, kde byl raněn a trepanován pod chloroformem. Po rekonvalescenci působil v zázemí u odboru pro styk s tiskem, a byl povýšen do hodnosti poručíka. Roku 1918 se oženil. Zemřel 9. listopadu 1918 v Paříži během pandemie na následky viru tzv. španělské chřipky. Byl pochován na pařížském hřbitově Père Lachaise. Je zakladatelem několika časopisů . Byl jeden z nejpopulárnějších členů Montparnasské umělecké komunity v Paříži. Jeho přáteli a spolupracovníky byli Pablo Picasso, Max Jacob, André Salmon, Marie Laurencin, André Breton, André Derain, Blaise Cendrars, Pierre Reverdy, Jean Cocteau, Erik Satie, Ossip Zadkine, Marc Chagall, Marcel Duchamp, Giorgio de Chirico, který ho portrétoval, a další. Je považován za jednoho ze zakladatelů moderní francouzské poezie. Ve svých dílech propagoval avantgardní malířství – především kubismus. Jeho básnické sbírky Alkoholy a Kaligramy se staly mezníkem ve vývoji francouzské poezie a vytyčily cestu modernímu umění, které vyc...
Více od autora
Erika Bornová (34)
Narozena 18. 11. 1964 v Praze. Výtvarnice, ilustrátorka, sochařka, malířka, kurátorka.
Více od autora
Zdeněk Vančura (34)
Zdeněk Vančura, první profesor americké literatury v Československu, profesor na filozofické fakultě Univerzity Karlovy a mnohaletý člen Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV.
Více od autora
Vladimír Brett (48)
Narozen 8.11.1921 v Humburkách a Hradce Králové, zemřel 3.12.1997. PhDr. DrSc., docent, literární historik, romanista, publikace a překlady z francouzštiny a ruštiny z oboru literární vědy.
Více od autora
Miroslav Smotlacha (32)
Miroslav Smotlacha byl český potravinářský chemik a popularizátor mykologie a houbaření, čestný předseda České mykologické společnosti. Narodil se v Praze-Vinohradech. Vystudoval reálné gymnázium Karla Sladkovského v Praze a absolvoval Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství v Praze s konečným zaměřením na chemii potravinářskou a kvasnou. Pracoval jako technolog-vedoucí technického rozvoje a výzkumu na generálním ředitelství o. p. Mrazírny. Miroslav Smotlacha i jeho otec František Smotlacha jsou pohřbeni na hřbitově Olšany – konkrétně na VII. hřbitově, 23 oddělení, č. hrobu 3. Houbám se věnoval již od dětství, přestože nesplnil přání svého otce a nevystudoval přírodní vědy. Od svých čtrnácti let působil v redakci časopisu českých houbařů – Mykologickém sborníku. V roce 1956, po smrti svého otce, známého popularizátora houbaření a zakladatele vysokoškolského sportu Františka Smotlachy, byl zvolen jednatelem Československé mykologické společnosti , kde aktivně působil až do své smrti. Zabýval se praktickou mykologií, zejména technologií kulinářského a průmyslového zpracování hub a houbovými potravinářskými výrobky vůbec. Je autorem či spoluautorem řady populárních houbařských atlasů a kuchařek. Výrazně přispěl k rozšíření znalostí o jedlých i jedovatých houbách, angažoval se v ochraně hub, lesů a přírody vůbec. Pracoval v redakci Mykologického sborníku, po smrti RNDr. Jiřího Hlaváčka byl jeho šéfredaktorem . Rozsáhlá je jeho práce v oboru dřevokazných hub a jiných škůdců. Laboratoř dřevokazných hub v ČMS, kterou vedl, vypracovala přes deset tisíc posudků. Smotlacha tak přispěl k záchraně a opravám mnoha českých památek. Ing. Miroslav Smotlacha byl za své celoživotní dílo v roce 2005 vyznamenán medailí Za zásluhy II. stupně, v roce 2006 byl zvolen čestným předsedou České mykologické společnosti....
Více od autora
Ladislav Špaček (62)
Ladislav Špaček je český spisovatel, televizní novinář a moderátor, pedagog, popularizátor společenské etikety, bývalý tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla, otec režiséra Radima Špačka. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ostravě a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Později na pražské univerzitě též vyučoval, a to historický vývoj české gramatiky. V letech 1988–1989 byl členem Komunistické strany Československa. Zdůvodňoval to zpětně v listu Mladá fronta DNES jako nutnost, aby si udržel místo učitele češtiny na Univerzitě Karlově. Poté působil jako novinář ve zpravodajství Československé televize a jako mluvčí prezidenta republiky Václava Havla , kdy na tomto postu vystřídal Michaela Žantovského. Je znám i pro svou propagaci společenské etikety, o níž napsal i několik knih. V roce 2013 se vyznal z podpory pravicových stran, a to TOP 09 a ODS. Před druhým kolem prezidentských voleb v roce 2018 zkritizoval průběh televizního duelu mezi Jiřím Drahošem a Milošem Zemanem. Negativně se také vyjádřil o principu přímé volby hlavy státu. Pořádá přednášky o společenské etiketě, komunikaci s médii apod. Spolu s dalším bývalým členem redakce zpravodajství Československé televize Petrem Studenovským a dalšími dvěma kolegy založil agenturu FreeCom Group. Ve spolupráci s touto společností připravil například televizní pořad Etiketa. Ladislav Špaček je ženatý s manželkou Evou , s níž má dvě děti, syna Radima a dceru Dariu . Ladislav Špaček je autorem těchto knižních děl: V roce 2018 načetl audioknihu Rokovy výlety do historie - Etiketa pro školáky .
Více od autora
Karel Sabina (71)
Karel Sabina, pseudonymy Arian Želinský a Leo Blass , byl český spisovatel, básník, dramatik, filosof, literární a divadelní kritik, libretista, publicista, novinář a politik. Matriční údaj z knihy křestních zápisů u sv. Haštala uvádí 29. prosinec 1813, v soupisu pražských obyvatel zapsáno mylně datum narození 30. 12. 1813 . Narodil se v Praze jako nemanželské dítě Josefíny Sabinové, která tehdy bydlela u svého příbuzného, domovníka a zedníka, považovaného za jeho otce a vychovatele. Chlapec však svému okolí často nalhával, že jeho otec je polský šlechtic. Pocházel z velmi chudých poměrů, ale protože se jevil jako talentovaný a výřečný chlapec, bylo mu umožněno studovat na Akademickém gymnáziu. V letech 1831–1833 studoval filozofii a práva, které však nedokončil. První ročník studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, další dva roky ve Vídni. Během studentských let patřil k okruhu Karla Hynka Máchy. Z tohoto okruhu vzešla mladá romantická generace 30. a 40. let 19. století. V roce 1831 společně uspořádali sbírku na pomoc prchajícím Polákům poraženým v listopadovém povstání. Po studiích se Sabina živil jako soukromý vychovatel a učitel v měšťanských rodinách, například u Steigrů. Posléze působil jako spisovatel, redaktor a publicista. Žil v této době lehkomyslně, takřka bohémsky, pln naivních ideálů bojovat za změny v rakouské politice. Už během studií spolupracoval s Karlem Herlošem a díky němu přispíval anonymně do německých časopisů Der Komet, Der deutsche Planet a almanachu Mefistofeles, které útočily na poměry v Rakousku. Od roku 1835 se začaly jeho články objevovat v časopisech Květy a Včela a ještě téhož roku se dostal do rozporu s dosavadním režimem, podle Jakuba Arbesa byl vyšetřován kvůli básni Ku vzdáleným. Tak již na počátku své literární činnosti narazil na cenzuru. Při tomto vyšetřování listiny a dokumenty u něj nalezené vedly k podez...
Více od autora
James Clavell (40)
James Dumaresq Clavell byl anglický a australský spisovatel, scenárista, filmový producent a režisér. Clavell se narodil v Sydney, Austrálii jako anglický občan a byl pokřtěn Charles Edmund DuMaresq de Clavelle. Jeho otec byl důstojníkem britského Královského námořnictva, a tak Clavell vyrůstal na mnoha různých místech Britského impéria. Po vypuknutí druhé světové války se Clavell v 16 letech přihlásil do britské armády a v řadách Královského dělostřelectva byl poslán do Malajsie bojovat proti Japoncům. Tam byl zraněn kulometnou palbou, zajat a poslán do japonského zajateckého tábora na ostrově Jáva. Později byl přemístěn do nechvalně proslulého vězení Changi v Singapuru. Stejně jako ostatní váleční zajatci i Clavell velmi trpěl špatným zacházením ze strany japonských stráží . Jeho zážitky ze zajateckého tábora se staly základem pro jeho první román Král Krysa . Je nutné podotknout, že Clavellova vlastní válečná zkušenost nijak záporně neovlivnila jeho vztah k japonské kultuře. Ve svém románu Šógun ji naopak líčí ve velmi příznivém světle. V roce 1946 byl Clavell povýšen do hodnosti kapitána, ale nehoda na motocyklu ukončila jeho vojenskou kariéru. Poté studoval v Anglii na univerzitě v Birminghamu, kde potkal April Strideovou, herečku, s kterou se v roce 1951 oženil. Díky své ženě se začal zajímat o svět filmu a v roce 1953 se i s rodinou přestěhoval do New Yorku, kde pracoval pro televizi a později do Hollywoodu. Tam nakonec uspěl jako scenárista s filmy Moucha a Watusi. Také spolunapsal klasický film Velký útěk . Od roku 1959 produkoval a režíroval i své vlastní filmy. V roce 1963 se stal naturalizovaným občanem Spojených států amerických. James Clavell zemřel v roce 1994 ve Švýcarsku na mozkovou mrtvici v době, kdy se léčil z rakoviny. Jeho dílo je velmi ovlivněno jeho pobytem v japonském zajateckém táboře, často využív...
Více od autora
A. Ludvík Salač (72)
Narozen 17. 6. 1900 v Praze, zemřel 24. 8. 1953 v Německu. Malíř, grafik, ilustrátor a nakladatel pohlednic. Po roce 1948 žil v emigraci.
Více od autora
Umberto Eco (52)
Umberto Eco byl italský sémiolog, medievista, estetik, filosof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny 60. let 20. století. Během své akademické kariéry napsal řadu esejů o sémiotice, středověké estetice, lingvistice a filosofii. Roku 1971, kdy se stal profesorem, byl jedním z inspirátorů prvního kurzu nového sémiologického oboru sdružujícího studium umění, hudby a zábavy, který se vyučuje na Boloňské univerzitě. V osmdesátých letech propagoval na téže univerzitě zřízení studijního programu „Komunikační vědy“. V roce 1988 založil Katedru komunikace na Univerzitě v San Marinu a Mezinárodní centrum pro sémiotická a kognitivní studia, od roku 2008 byl emeritním profesorem a prezidentem Scuola Superiore di Studi Umanistici při univerzitě v Boloni. Členem italské akademie věd v oboru etiky, historie a filosofie se stal v roce 2010. V souvislosti se svou akademickou specializací se Eco zapojil do činnosti volného avantgardního uskupení Gruppo 63 , jež sdružovalo spisovatele, básníky, kritiky a teoretiky, kteří se chtěli kriticky vyrovnat s italským neorealismem padesátých let. Zapojen do těchto literárních diskusí, v nichž chtěl svou pozici učinit co nejvíce srozumitelnou, začal v šedesátých letech publikovat své prozaické experimenty a parodie. Poté, co ve svém spise Opera aperta definoval svůj ideál literárního textu přístupného co nejširšímu spektru čtenářů, napsal svůj nejslavnější román Jméno růže. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem, byla přeložena do více než 40 jazyků a na celém světě se jí prodalo přes 50 milionů výtisků. Dočkala se také filmové a seriálové adaptace. Následovaly romány: Foucaultovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany, Pražský hřbitov a Nulté číslo, které již přes dobrou prodejnost takovéhoto úspěchu nedosáhly. Eco přednášel na univerzitách v Itálii, Ve...
Více od autora
Otakar Mrkvička (65)
Otakar Mrkvička byl český malíř, ilustrátor, karikaturista, výtvarný kritik, člen seskupení českých avantgardních umělců Devětsil. Narodil se v Příbrami v rodině fotografa Otakara Mrkvičky . Studoval v Praze na Malířské akademii u prof. J. Loukoty a na Uměleckoprůmyslové škole u prof. E. Dítěte a V. H. Brunera. V programu spolku Devětsil sehrála význačnou úlohu politická karikatura jako jedna z odnoží proletářského umění. Je po něm pojmenována ulice v Praze – Řepích. Během druhé světové války byl členem odbojové skupiny Parsifal. Jeho manželkou byla herečka Lída Otáhalová .
Více od autora
Oldřich Kulhánek (39)
Oldřich Kulhánek byl český malíř, grafik, ilustrátor, scénograf a pedagog. Stal se autorem grafické podoby současných českých bankovek a vytvořil mnoho českých poštovních známek. Za grafiky, jimiž údajně hanobil představitele bývalých socialistických zemí, byl za minulého režimu perzekvován. Od roku 1968 stíhán a v březnu roku 1971 zatčen StB a uvězněn. Tehdy byl obviněn z toho, že svými grafickými listy s tváří Stalina hanobí představitele komunistických zemí. Na celkem jedenácti grafikách, které režim označil za tzv. ideově nebezpečné, byl totiž deformovaný Stalinův obličej, perforované pěticípé hvězdy či budovatelsky radostné obličeje změněné v ohavný škleb. Ve vykonstruované kauze zvané Kulhánek a spol. byl společně s ním souzen také jeho kolega a přítel Krejčí. Poté strávil měsíc ve vězení a musel pravidelně chodit k výslechům. Případ ukončilo líčení u obvodního soudu pro Prahu 10 , kde bylo jeho 11 grafických listů odsouzeno k likvidaci. Jeho rodině a přátelům se ale podařilo až do roku 1989 skrývat matrice k těmto listům, takže počátkem 90. let z nich byla vytištěna limitovaná edice, nazvaná Prohibita. Původní grafiky nakonec údajně zničeny nebyly, soudci je měli před spálením rozkrást. Roku 1958 byl přijat na VŠUP Praha do ateliéru grafiky prof. Karla Svolinského . Studia dokončil v roce 1964. Profesionální dráhu začal svojí diplomovou prací, ilustracemi knihy veršů Vladimíra Holana Sen. První samostatnou výstavu měl roku 1968 v Galerii mladých v Praze společně s malířem Janem Krejčím. Novou bankovku navrhl poprvé již v roce 1971, kdy jeho desetikoruna vyhrála anonymní konkurz. Bankovka s tématem Mistr Pavel z Levoče se ale do tiskárny se nakonec nedostala. Celá sedmdesátá léta měl zákaz výstav, zákaz spolupráce s nakladatelstvími a zákaz publicity. Přesto se ilegálně podařilo dostat některá jeho díla za železnou oponu – například v roce 1971 se pod pseudonymem Ulrich Böhm zúčastn...
Více od autora
Jaroslav Malák (44)
Jaroslav Malák byl český malíř a ilustrátor. Ilustroval celou řadu knih pro dospělé i pro děti, například příběhy Alisy – Alenky nejprve v časopisu Ohníček a potom i knižní českojazyčná vydání v knihách Alenka z planety Země , Alenčiny narozeniny a Milión Alenčiných dobrodružství . V 60. letech 20. století získaly velkou oblibu knihy s robotem Emiliánem, který provází čtenáře příběhem. Ve své době tyto knihy dosáhly nákladu 14 000 výtisků. Jde, mimo jiné, o autora komiksu Polda a Olda, který vycházel v časopise Čtyřlístek. Hojně také přispíval do časopisů Mateřídouška, Sluníčko, Mladý svět, Dikobraz nebo Ahoj na sobotu. Ilustroval mimo jiné tyto knihy:
Více od autora
Jaroslav Lukavský (46)
Jaroslav Lukavský byl český akademický malíř, ilustrátor a grafik. Jaroslav Lukařský se narodil v Praze, ale dětství prožil v Děvínské Nové Vsi . Roku 1938 se s rodiči vrátil do Čech. Studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni a od roku 1942 na Státní grafické škole v Praze. Roku 1943 musel studium přerušit, protože byl totálně nasazen, nejprve v Berlíně a pak v Ústí nad Labem. Po skončení války studoval v letech 1945–1950 na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením profesora Vladimíra Silovského. V letech 1950–1951 pak absolvoval soukromé studium písma a xylografie u Oldřicha Menharta. Ve své tvorbě se věnoval zejména dřevorytu a dřevořezu a postupem času se stal v tomto oboru jedním z nejuznávanějších umělců. Inspiraci ke svým dílům nacházel ve svém vztahu k přírodě, zejména k vysokohorské z Vysokých Tater. Zabýval se též volnou a užitou grafikou. Od roku 1952 působil v organizaci Československých výtvarných umělců a účastnil se celostátních přehlídek soudobého výtvarného umění. V roce 1954 se stal členem SČUG Hollar . Byl také členem Spolku českých bibliofilů a spolupracoval na bibliofilských tiscích. V letech 1981–1984 působil v Armádním výtvarném studiu. Zúčastnil se mnoha mezinárodních výstav . Jeho jméno je rovněž spojováno s tvorbou poštovních známek , s návrhy československých bankovek a s knižními ilustracemi.
Více od autora
Jaromír Neumann (41)
Jaromír Neumann byl český historik umění a pedagog, specializující se převážně na barokní umění, člen korespondent ČSAV. Po maturitě na reálném gymnáziu ve Vysokém Mýtě studoval od roku 1945 na FF UK v Praze dějiny umění u profesora Antonína Matějčka, docenta Jana Květa a estetiku u profesora Jana Mukařovského. Doktorát složil roku 1949 a roku 1951 se habilitoval. Do roku 1970 a externě také později přednášel na FF UK dějiny umění. Jeho manželka byla redaktorkou nakladatelství Odeon. V letech 1960-1970 byl též ředitelem Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Po únoru 1948 se projevoval jako militantní marxista a zničil kariéru dvou prominentních historiků umění. Prof. Václav Mencl musel odejít z Prahy a ztratil na deset let možnost přednášet na Univerzitě, prof. Josefu Cibulkovi na údajný Neumannův podnět odebrali profesuru, musel odejít ze všech vědeckých a pedagogických funkcí a zprvu nedostal ani důchod. V padesátých letech Neumann zastával pozice velmi striktně marxisticky pojatých dějin umění. Později své marxistické postoje značně zmírnil. Velké uznání i mezinárodní ohlas získal svými objevy zapomenutých děl velikánů evropské malby v obrazárně Pražského hradu v šedesátých letech. Práce o těchto objevech publikoval i v zahraničí. V období tzv. pražského jara zastával reformní kurs a začal pohlížet na své minulé postoje kriticky, za což byl v průběhu normalizace postižen. S výjimkou několika výstavních katalogů nemohl publikovat nové práce , ztratil možnost přednášet na univerzitě i pracovat v akademii věd. , Už připravená sazba knihy o M. L. Willmannovi a J. K. Liškovi byla roku 1971 rozmetána. Po vynuceném odchodu z univerzity i akademie věd pracoval jako odborný pracovník pražské Národní galerie. Pro zahraniční cesty podepsal pod nátlakem StB spolupráci pod reg. číslem 20795 a kr...
Více od autora
Dagmar Hartlová (38)
Dargmar Hartlová je česká překladatelka převážně ze švédštiny, literární redaktorka a vysokoškolská pedagožka, nositelka Řádu polární hvězdy. Vystudovala angličtinu a švédštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1985 obhájila titul PhDr. tamtéž. V letech 1985–2003 pracovala jako asistentka pro kulturu a informace na Švédském velvyslanectví v Praze. Od prosince 1989 působila jako odborná asistentka na Ústavu germánských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde vyučovala švédskou literaturu, švédský jazyk a překladatelství. Je hlavní redaktorkou a spoluautorkou Slovníku severských spisovatelů a souborného vydání August Strindberg: Hry I. a také autorkou dvojjazyčné publikace o česko-švédských vztazích Švédsko – Česká republika , vydaného Švédským institutem. Za překlad knihy Selmy Lagerlöfové Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem získala v roce ocenění 2005 Zlatá stuha a byla zapsána na Čestnou listinu IBBY 2008. V roce 2014 jí byl švédským králem Karlem XVI. Gustavem udělen Řád polární hvězdy . Ocenění převzala z rukou švédské velvyslankyně Anniky Jagander při slavnostním ceremoniálu na švédském velvyslanectví v Praze.
Více od autora
Leigh Michaels (70)
LEIGH MICHAELS měla vždycky ráda šťastná rozuzlení. Už když byla dítě a slyšela vyprávět příběh, jehož konec ji neuspokojoval, vymyslela si svůj vlastní. A ačkoliv si vždycky přála psát beletrii, velmi rozumně se rozhodla vydělávat si na živobytí coby reportérka v novinách. Její úmysl jí však nevyšel, a tak nakonec našla sama sebe v psaní příběhů pro Harlequina - a může se tak plně oddávat šťastným rozuzlením, které si dokáže vysnít jedině autorka romancí! Patří k nejoblíbenějším spisovatelkám, a to nejen mezi českými čtenářkami.
Více od autora
Jaroslav Ježek (38)
Jaroslav Ježek byl významný český skladatel, klavírista a dirigent, který se proslavil svým přínosem v oblasti jazzu a moderní vážné hudby. Narodil se 25. září 1906 v Praze a v meziválečném období se stal vůdčí osobností české hudební avantgardy. Ježek byl úzce spjat s Osvobozeným divadlem, pražskou avantgardní divadelní skupinou, kde působil po boku dramatiků Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Jeho práce pro divadlo zahrnovala komponování hudby k jejich hrám a představením, která byla známá svým satirickým ostřím a novátorským přístupem.
Více od autora
Jaromíra Nejedlá (44)
Narodila se 3. 4. 1934 v Kladně. Literární historička a kritička, věnovala se ediční práci; zabývala se českou literaturou 20. století, zejméa tvorbou dělnickou a programově socialistickorealistickou; na vývoji slovesnosti se intenzívnějí podílí od 70. let.
Více od autora
Jan J Vaněk (72)
Jan Jarmil Vaněk se narodil v Českých Budějovicích. Redaktor, publikace o hercích a zpěvácích, o divadle, filmu a hudbě, autor soudniček, detektivních povídek, fejetonů.
Více od autora
Ivan Sergejevič Turgenev (60)
Ivan Sergejevič Turgeněv byl ruský spisovatel, prozaik, básník a publicista. Ivan Sergejevič Turgeněv pocházel z velmi zámožné šlechtické rodiny, jeho otec byl důstojník, který brzy odešel do výslužby a doma velmi autoritářsky vládl. Dětství strávil Turgeněv většinou v Orlu, od roku 1827 v penzionátu v Moskvě. Po maturitě studoval literaturu v letech 1833–1834 v Moskvě, 1834–1837 v Petrohradě a v letech 1837–1841 v Berlíně, kde studoval i klasické jazyky a Hegelovu filosofii, a v Heidelbergu. Po návratu se chtěl stát profesorem filosofie v Moskvě, tento obor byl však v té době jako zbytečný zrušen. Roku 1843 se v Petrohradu seznámil se slavnou francouzskou zpěvačkou Pauline Viardotovou, s níž navázal celoživotní přátelství. Pracoval dva roky jako úředník, roku 1845 se ale vrátil na rodinný statek, osvobodil všech asi 1000 nevolníků a věnoval se literatuře; slávu mu přinesla kniha povídek „Lovcovy zápisky“. V Moskvě se seznámil s významnými slavjanofily , ale přiklonil se ke směru, který usiloval o přiblížení Ruska k západní Evropě a později se nazýval západnický . Roku 1852 mu petrohradská cenzura zakázala publikovat článek o Gogolovi, Turgeněv ji však obešel a článek publikoval v Moskvě. Za to byl zatčen a vykázán do vyhnanství ve své rodné vesnici. Roku 1854 bylo vyhnanství na přímluvu následníka trůnu, pozdějšího cara Alexandra II., zrušeno a Turgeněv odjel do Paříže. S výjimkou let 1863–1870, kdy byl s manžely Viardotovými v Baden-Badenu, žil v Paříži a jen v době honů zajížděl do rodného Orla. V letech 1874 a 1875 se léčil s bolestivými záchvaty dny v Karlových Varech. Zde o něj pečoval rakouský balneolog Josef Seegen. Do kroužku jeho blízkých přátel patřili například Gustave Flaubert, Prosper Mérimée, Gustav Freytag a Theodor Storm. Turgeněv začínal jako jemný lyrický...
Více od autora
Iva Hercíková (53)
Iva Hercíková, rozená Iva Vodňanská , byla česká spisovatelka, autorka několika desítek románů a novel a několika scénářů. Narodila se v Pardubicích a po maturitě na gymnáziu v Liberci roku 1954 vystudovala dramaturgii a divadelní vědu na pražské DAMU . Jejím druhým manželem, od roku 1961 byl Jiří Robert Pick. Od roku 1964 pracovala v agentuře Dilia, pak zůstávala ve Zbraslavi jako spisovatelka. V roce 1986 emigrovala s třetím manželem nejprve do Německa a roku 1987 pokračovali do USA. Nejprve se usadili na Floridě a poté na deset let na Manhattanu v New Yorku. Českého občanství se však Hercíková nikdy nevzdala. Po převratu roku 1989 žila několik měsíců v Praze, ale definitivně se do Česka vrátila až v roce 2000. Žila střídavě v Praze a v Harrachově. Policie potvrdila, že Iva Hercíková spáchala 27. ledna 2007 v Praze sebevraždu oběšením. Důvodem byla její vážná nemoc. Je autorkou řady scénářů pro televizi, film i divadlo. Některé z jejích prací patří do literárního žánru science fiction.
Více od autora
Hana Müllerová (46)
Narozena 25. 6. 1947 v Praze. Nakladatelská redaktorka, překladatelka z francouzštiny a ruštiny. Autorka disertace o životě a díle národopisné badatelky Barbory Hoblové.
Více od autora
Dorothy L Sayers (41)
Dorothy Leigh Sayersová byla anglická spisovatelka a překladatelka známá nejprve svými detektivními příběhy, poté i dramaty s náboženskou tématikou a eseji na téma křesťanství. Život Narodila se v Oxfordu v rodině duchovního anglikánské církve, který patřil ke směru high church . Rodina se přestěhovala do Bluntishamu v Cambridgeshire na východě Anglie. Do Oxfordu se vrátila v roce 1912, aby studovala na Somerville College Oxfordské univerzity, získala stipendium na obor moderní jazyky, hlavní obor francouzský jazyk. Než mohla složit závěrečné zkoušky z hlavního předmětu, musela projít zkouškou z latiny a řečtiny a dalšího předmětu, jenž prokázal její znalost Nového zákona . Rovněž složila písemnou a ústní zkoušku z německého jazyka. Vstoupila do univerzitního Bachova sboru, kde zpívala altový part. V roce 1915 ukončila studium s vyznamenáním, ale titul B.A. a M.A. Oxon jí byl univerzitou přiznán a slavnostně předán až v roce 1920, kdy teprve univerzita začala přiznávat tituly i ženám. Poté působila krátce jako učitelka francouzštiny a němčiny ve francouzském Hullu. K práci učitelky se ale necítila povolaná, a proto se roku 1917 vrátila do Oxfordu. Pracovala jako praktikantka v nakladatelství Blackwell a ve volném čase se intenzivně věnovala kulturnímu životu . Protože v nakladatelství nemohla plně uplatnit své prvotřídní vzdělání ani talent, odešla opět do Francie, tentokrát jako sekretářka na soukromé škole Ecole des Roches. I když vyučovala minimálně, do značné míry zodpovídala za běh školy, protože její nadřízený, o rok mladší Eric Whelpton, trpěl následky válečného zranění. Kvůli finančním potížím, ve kterých se škola ocitla, a také proto, aby konečně našla prác...
Více od autora
Denisa Wagnerová (42)
Narozena 10. 5. 1945 v Praze. Výtvarnice a ilustrátorka, spolupráce s Českou televizí.
Více od autora
Betty MacDonald (38)
Betty MacDonaldová, rodným jménem Anne Elizabeth Campbell Bard , byla americká spisovatelka, autorka memoárových románů, vesměs autobiografických. Její sestrou je americká spisovatelka Mary Bardová. Humoristický žánr obohatila čtyřmi romány, které otevřeně a volně vypovídají o době, ve které žila. Svou bezprostředností, upřímností si získaly její romány velkou oblibu. Tuto oblibu zahájila vydáním knihy Vejce a já z roku 1945. Náměty čerpala z vlastního života – nesčetné množství lidí, dobrých i zlých příhod atd. Nikdy beznadějně nepropadá sebelítosti a pesimismu, ale předkládá nezdolnou naději. Mezi jejích pět sourozenců patří také neméně úspěšná spisovatelka Mary Bardová. Její otec byl důlní inženýr. Sourozenci: Mary Bard Jensenová , Sydney Cleveland Bard, Dorothea “Dede” Bard Goldsmithová, Alison Bard Burnettová . Sestra Sylvia, kterou autorka ve svém díle nezmiňuje, zemřela v dětství. V trilogii Co život dal a vzal je uváděna i další osoba, která do rodiny přibyla až v dospělosti – Madge Baldwinová, kterou spisovatelka označuje za adoptivní sestru. Prvním manželem Betty MacDonaldové byl Robert Eugene Heskett . Manželství uzavřeli v roce 1927 a vzešly z něj dvě dcery, Anne „Anka“ MacDonald Canhamová a Joan „Janka“ MacDonald Keilová . V roce 1931 Betty MacDonaldová manžela opustila a vrátila se zpět k své rodině do Seattlu. Manželství bylo oficiálně ukončeno roku 1935. Zkušenosti z prvního manželství, které trávila na slepičí farmě blízko Port Townsend ve státě Washington, zúročila spisovatelka ve svém románu Vejce a já. Spisovatelka se v dalším období svého života usadila v Seattlu, kde v době světové hospodářské krize vystřídala mnoho zaměstnání. V období 1937–1938, kdy onemocněla tuberkulózou, pobývala v plicním sanatoriu – Firland Sanatorium. Zkušenosti a zážitky ze sanatoria naplno zužitkovala v románu Morová rána ....
Více od autora
Zdeněk Šmíd (51)
Zdeněk Šmíd byl český spisovatel, známý zejména svými humoristickými knihami. Vystudoval gymnázium v Domažlicích , ruštinu na pedagogické škole v Plzni a dějepis a český jazyk na Univerzitě Karlově v Praze . Pracoval jako učitel a středoškolský profesor, v letech 1985–86 jako redaktor Západočeského nakladatelství v Plzni, poté se stal spisovatelem z povolání. Dlouhou dobu žil v Karlových Varech, před úmrtím žil v Praze. Začátkem sedmdesátých let byl členem hudební skupiny Bochovští Plavci, se kterou se s úspěchem účastnili i sokolovské Porty. Na jejich vystoupeních byly čteny příběhy z lodního deníku, kde byla použita křestní jména členů kapely. Jeho nejznámějším a čtenářsky nejúspěšnějším dílem se stala již jeho druhá kniha Proč bychom se netopili, aneb vodácký průvodce pro Ofélii, epizodický příběh s řadou vložek o partě vodáků. Pokračování Proč bychom se nepotili, aneb jak se chodí po horách, v němž se tíž hrdinové věnují horské turistice na Slovensku, bylo přijato stejně vřele. Na konci 90. let se Šmíd i zestárlí hrdinové doprovázení novou generací svých dětí pokusili znovu vstoupit do téže řeky v knize Proč bychom se netěšili, aneb jak se držet nad vodou. Osudy hrdinů provází i šest dalších pokračování — beletrizovaných cestopisů ze Skandinávie, severní Afriky, střední Ameriky, Německa, Aljašky a Bornea. Napsal rovněž – zejména po roce 1989 – řadu románů inspirovaných česko-německými vztahy v českém pohraničí před a po druhé světové válce ; román Cejch byl příznivě hodnocen literární kritikou a v roce 2002 v ústeckém Činoherním studiu zdramatizován jako Les divokých sviní, o jedenáct let později pak také v Západočeském divadle v Chebu pod původním názvem Cejch. Zemřel na infarkt myokardu při tzv. šnorchlování na Seychelách....
Více od autora
Vratislav Hugo Brunner (57)
Vratislav Hugo Brunner byl český typograf, ilustrátor, grafik, karikaturista, autor hraček, divadelních scénografií, malíř. Významně zasáhl do vývoje české knižní grafiky. Vratislav Hugo Brunner se narodil v rodině staroměstského klempířského mistra Antonína Brunnera a jeho manželky Leopoldiny, rozené Chudobové. Po celý život žil v domě „V nebi“ na rohu Perštýna a Skořepky na Starém Městě pražském. Studoval staroměstskou reálku, kde se přátelil s Eduardem Bassem a Františkem Frabšou. Eduard Bass byl jeho celoživotním přítelem. Po prvním semestru kvinty odešel na Akademii výtvarných umění. V přípravce byli jeho učiteli Vlaho Bukovac a Bohumír Roubalík. Později pracoval pod vedením Vratislava Nechleby, Jakuba Obrovského a Maxmiliána Pirnera. Byl neprůbojný ale spoluorganizoval studentský život. Pro své přátele byl velice obětavý. Miloval své "vlídné kouty" u přátel, jako byli Kamilla Neumannová a redakce Knihy dobrých autorů, anarchista Michal Kácha, Antonín Bouček v kavárně Union, Josef Walter v kavárně Montmartre , vydavatel Karel Borový, vydavatelství bratří Neubertové, prostředí na UPŠ. Od roku 1906 uveřejňoval časopisecky ilustrace a karikatury. V roce 1908 se stal jedním ze spoluzakladatelů Artělu . V roce 1909 spoluzaložil Novou edici . V roce 1912 navštívil Lipsko a Mnichov. Ze zahraničí se vrátil nešťastný zpět do Prahy, protože mu chybělo jeho oblíbené prostředí. Od roku 1919 byl profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho žákem a později asistentem byl Josef Kaplický. V roce 1921 navrhl malířskou výzdobu pro vstupní síň I. výstavy Svazu českého díla. V roce 1925 obdržel 1. cenu a zlatou medaili za knižní výzdobu na Světové výstavě v Paříži. Téhož roku vytvoř...
Více od autora
Vladimír Fuka (44)
Vladimír Fuka, který po emigraci do USA užíval pseudonym Vladimír Fuka-Hervert byl český typograf, ilustrátor, grafik a malíř. Od roku 1967 žil v emigraci v USA spolu se svou ženou Evou Fukovou a dcerou Irenou. Vladimír Fuka se narodil v Písku, ale již od roku 1929 žil s rodiči v Praze. Za války v letech 1941-1945 navštěvoval Státní grafickou školu. Byl v té době zaměstnán v ateliéru Josefa Sudka, kde se seznámil se svou ženou Evou Podešvovou. Po válce studoval v letech 1945-1947 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Otakara Nejedlého a později u prof. Vlastimila Rady. Jeho spolužákem byl v letech 1945-1946 i Mikuláš Medek. Roku 1950 se oženil s Evou Podešvovou. Od roku 1951 se zabýval převážně knižní grafikou a ilustrací. Fukovy doma navštěvoval okruh literátů a výtvarníků kolem Jiřího Koláře a bývalé Skupiny 42 nebo malíř Karel Souček). Později se scházeli jako stolní společnost v kavárně Slavia, do které patřili také spisovatel Zdeněk Urbánek, překladatelé Emanuel Frynta a Josef Schwarz, básník Jan Hanč a skladatel Jan Rychlík. Skupina si vyměňovala postřehy ze svých osobních deníků a vydala několik čísel samizdatového "literárně-absurdně-folklorního magazínu" Magáč, která se ale nezachovala. Lhoták a Fuka spolu kreslili a malovali obrazy nazvané po vzoru surrealistů "kadávry". Roku 1958 se zúčastnil přípravy Světové výstavy Expo 58 v Bruselu. V roce 1960 mu byla udělena Cena nakladatelství Československý spisovatel za výtvarnou spolupráci. V té době onemocněl cukrovkou a roku 1960 byl těžce zraněn a strávil několik měsíců v nemocnici. V 60. letech podnikl mnoho cest do zahraničí , ale cestoval sám a rodina zůstávala doma jako rukojmí režimu. Roku 1967 byl vyzván Jiřím Trnkou, aby se podílel na přípravě českého pavilonu na Expo 67 v Montrealu. Po mezinárodním úspěchu expozice byl navrže...
Více od autora
Michail Aleksandrovič Šolochov (58)
Michail Alexandrovič Šolochov byl sovětský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu.
Více od autora
Karel Štorkán (62)
Karel Štorkán byl český spisovatel a scenárista, napsal také řadu odborných prací z oboru žurnalistiky. Tematicky čerpal ze života mládeže, sportovců a z oblasti kriminalistiky, spolupracoval s Československou a Českou televizí a filmem. Za války se Štorkán vyučil soustružníkem a přihlásil se do státní průmyslové školy v Praze. Po studiích žurnalistiky na Vysoké škole politické a sociální působil od 1952 na katedře žurnalistiky Filologické fakulty Univerzity Karlovy, od 1960 na fakultě žurnalistiky UK. Zde se prací Počátky českého dělnického tisku r. 1965 habilitoval a r. 1969 dosáhl titulu kandidát věd. 1970–1976 byl na této fakultě proděkanem, od 1976 vedl katedru periodického tisku. V 50. letech začal psát prózy, v nichž chtěl popularizovat slavné osobnosti našeho sportu . V kriminálních povídkách se snažil informovat veřejnost o aktuální problematice trestných činů. V 70. letech se jeho zájem posouvá k mládeži, jejímu citovému tápání, hledání místa v životě, o jejích zkreslených představách o světě a o životě. Zobrazuje přitom lidi z různých sociálních skupin od středoškoláků , přes vojáky a sportovce až po učně . Tyto knihy jsou většinou napsány v první osobě ve snaze vžít se co nejvíce do pocitu svého hrdiny. Od této tematiky se liší novela Milion, snažící se zachytit události, které za 1. republiky vedly ke zřícení budovy v Praze Na poříčí. Na námět původní rozhlasové hry Střílej oběma rukama, posléze uvedené i v Národním divadle a v televizi, vznikl dramatický román z doby kolektivizace vesnice Rozhodnutí. Ke konci života se Štorkán věnoval i historickým látkám. Karel Štorkán publikoval v řadě novin a časopisů . Řada próz byla podkladem filmových scénářů, Karel Štorkán je i autorem televizních seriálů. Zemřel záhy poté, co dopsal svoji poslední nove...
Více od autora
Jaroslav Tafel (42)
Narozen 11.6.1929 v Bavorově, zemřel 1.2.1973 v Praze. Novinář, redaktor Světu Sovětů . Autor knih pro mládež, překladatel z ruštiny a angličtiny.
Více od autora
František Novotný (60)
František Novotný se narodil 15. 3. 1944 v Brně. V roce 1968 vystudoval obor technická kybernetika na fakultě elektrotechnické VUT Brno. Po studiích nastoupil do zaměstnání. Nejprve v letech 1968–71 jako technik komplexních zkoušek v podniku Chemont Brno. V roce 1971 technik počítače Kancelářské stroje závod Brno, poté detaš. pracoviště v Adamovských strojírnách v Adamově . V roce 1994 podnikl přeplutí Atlantiku. V roce 1996 si užíval v Rudém moři a o rok později opět přeplul Atlantik. Mezi jeho zájmy patří námořní jachting, plastikové modelářství, angličtina, patent kapitána sportovní plavby. Od roku 1971 podniká 3–5 týdenní plavby na malých plachetnicích po evropských mořích. Mezi jeho nejsilnější zážitky patří mimo jiné i odchyt obou Mloků. Jeho aktivity v oblasti sf začaly v roce 1983 vstupem do fandomu na Parconu. Sci-fi četl už od dětství. Podílel se na založení klubu Nyx. Byl členem klubu Nonparcorán . Podílí se na organizaci Draconů. Od roku 1983 s výjimkou 1989 se účastnil všech Parconů. Váží si mnoha lidí a ve fandomu našel několik přátel na celý život. Mezi jeho oblíbené autory, knihy a jiné věci patří S. Lem, AF 167, Bible a Interkom. Mezi jeho non-sf díla patří povídka Citadela v srdci a Psí hlídka v Skagerraku . Mezi sci-fi dílo patří následující práce. Prvně publikoval ve fanzinu MFF , oficiálně v roce 85 v antologii Návrat na planetu Zemi. V roce 1988 vyšla sbírka jeho povídek Nešťastné přistání. Povídky v antologiích z roku 1988 Lovci zlatých mloků a Skandál v divadle snů. V roce 1990 Vesmírní diplomaté, Lety zakázanou rychlostí, potom další vl. sbírky povídek. , Ramax . Publikoval v časopisech Ikarie, AF 167, úvahy a kritiky v Interkomu, Dlouhý den Valhaly.
Více od autora
Boris Natanovič Strugackij (33)
Bratři Arkadij Natanovič Strugackij a Boris Natanovič Strugackij byli ruští spisovatelé, kteří se stali známí romány jako například Piknik u cesty, Poledne, 22. století, Je těžké být bohem nebo Špunt. Všechny tyto knihy se odehrávají ve 22. století ve Světě Poledne nazvaného podle povídkového sborníku. Psali i humorněji pojatá díla, například novely Pondělí začíná v sobotu a navazující Pohádka o Trojce. Kvůli svému satirickému pohledu na sovětskou byrokracii v kombinaci s pohádkovými a absurdními motivy však na sebe upoutali větší pozornost sovětských cenzorů a s cenzurou pak měli problémy i nadále. Světově uznávaní ruští spisovatelé v žánru sci-fi - bratři Arkadij a Boris Strugačtí - byli vždy vnímáni jako nedělitelná autorská srostlice. Jejich postavy nejsou žádní velcí hrdinové. Prožívají velká dilemata, která nemusí ovlivnit pouze je, ale třeba celý národ, který si to ani neuvědomuje. Strugačtí jsou jedni ze zakladatelů moderního žánru sci-fi. Narozen roku 1925, zemřel 1991. Po absolvování desetiletky pracoval na výrobě granátů v nacisty obleženém Leningradě. Doprovázel nemocného otce přes Ladožské jezero, otec však cestou zemřel a Arkadij se dostal do dětského domova, matka v Leningradě zůstala. V roce 1943 narukoval, vystudoval pěchotní učiliště v Akťubinsku a po válce se dostal na Vysokou školu cizích jazyků, kde si vybral orientalistiku a japonštinu. V roce 1955 opustil armádu a živil se jako redaktor. V roce 1956 napsal s L. Petrovem svou první povídku Popel Bikini. Narozen roku 1933, byl tedy o 8 let mladší než bratr. Proto s matkou v obleženém Leningradě zůstal, absolvoval po válce školu s maturitou a později na Leningradské státní univerzitě fakultu fyziky a mechaniky. Studia ukončil promocí v roce 1955 a začal pracovat na Pulkovské hvězdárně v Leningradě. Když v roce 1991 bratr zemřel, v psaní pokračoval pod ps...
Více od autora
Albert Pilát (37)
Albert Pilát byl český mykolog, botanik a muzejní pracovník. Albert Pilát pocházel z rodiny pražského úředníka Karla Piláta a jeho ženy Marie, rozené Tauchenové. Když v roce 1922 dokončil studium na Akademickém gymnáziu v Praze a začal studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, byl již plně oddán botanice a zcela orientován na mykologii vyšších hub. Na vysoké škole byl žákem Josefa Velenovského, se kterým se seznámil už jako středoškolský student na počátku 20. let. Pilát byl už v té době pilným sběratelem makromycetů , které určoval a studoval. Když byl v roce 1923 založen Československý mykologický klub, stal se jeho aktivním členem. O rok později začal klub vydávat časopis Mykologia a Pilát se stal okamžitě nejpilnějším přispěvatelem až do zániku časopisu v době světové hospodářské krize. V roce 1926 dosáhl doktorátu, v té době už rok pracoval jako asistent v botanickém ústavu přírodovědecké fakulty. Odtud odešel o dva roky později a v roce 1930 nastoupil do botanického oddělení Národního muzea v Praze jako pomocný vědecký pracovník a v roce 1933 získal postaveni definitivního odborného pracovníka. Zde dostal za úkol prozkoumat bezcenný materiál neznámého původu, který byl určen ke skartaci. Tak Pilát zachránil obrovský poklad české mykologie, jednalo se o část mykologického herbáře slavného muzejního badatele Augusta Cordy. Dalším jeho obrovským přínosem byla jeho sbírkotvorná práce. Začal budovat rozsáhlý mykologický herbář, především ze svých vlastních sběrů, ale také výměnou se zahraničními kolegy mykology i mykologickými ústavy. Získával také sbírky ostatních československých mykologů. V únoru 1948 přijal Pilát funkci přednosty botanického oddělení Národního muzea. Při reorganizaci muzea v roce 1965 bylo vedle botanického oddělení vytvořeno samostatné mykologické oddělení a Pilát se stal jeho přednostou. Toto pracov...
Více od autora
Terry Deary (71)
William Terence „Terry“ Deary je anglický spisovatel a historik. Proslul sérií kratších, odlehčených knih o historii Děsivé dějiny , podle kterého byl natočen i kreslený televizní seriál. Množství jeho knih vyšlo i v češtině. V duchu svých populárně naučných knih zastává názor, že by školy měly děti učit spíše praktickým dovednostem místo přesným všeobecným znalostem. *zkoušky, které povinně skládají jedenáctiletí britští školáci Vše bylo vydáno v edici Děsivé dějiny
Více od autora
Petr Hora-Hořejš (38)
Petr Hořejš je český publicista, scenárista, spisovatel, mj. autor zatím čtrnácti dílů historického cyklu Toulky českou minulostí. Vystudoval FF UK v Praze, katedru novinářství, absolvoval v roce 1961 v ročníku s Vladimírem Jiránkem, Přemkem Podlahou a Jiřím Hanákem. Do roku 1970 se živil jako redaktor a nakladatelský pracovník. Poté, co upadl v nemilost tehdejší politické vládě, psal pod pseudonymy novinářské sloupky a zároveň pracoval jako čerpač a měřič vodních zdrojů. V letech 1990–1991 byl ředitelem nakladatelství Albatros, 1991–1994 redaktorem Mladého světa, nyní má svobodné povolání. V sedmdesátých a osmdesátých letech spolupracoval s Prázdninovou školou Lipnice. Je autorem metodické příručky „Prázdniny se šlehačkou“ . Do svého volného času stále zařazuje kontakty s Prázdninovou školou Lipnice a je zakládajícím členem Lipnického stipendijního fondu. Je též spoluzakladatelem nadace Pangea. Ze tří partnerských vztahů má čtyři dcery a dva syny.
Více od autora
Oldřich Sirovátka (49)
Oldřich Sirovátka byl český slovesný folklorista a etnograf. Oldřich Sirovátka se narodil 8. září 1925 v podkarpatoruské Teresvě, kde jeho otec, bývalý legionář v Itálii, sloužil jako praporčík na četnické stanici. Obecnou školu navštěvoval však již v Oslavanech, kam se rodina na počátku 30. let 20. století přestěhovala. Jeho syn doc. Tomáš Sirovátka vyučuje sociologii na brněnské Masarykově univerzitě. Mezi lety 1936 – 1944 studoval na reálném gymnáziu v Ivančicích; po maturitě byl zaměstnán jako pomocný hornický dělník v oslavanském dole Kukla. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v letech 1945 – 1949 vystudoval kombinaci oborů filozofie, český jazyk a národopis, titul doktor filozofie zde získal o rok později prací "Rým folklorního verše". Titul kandidát historických věd mu byl udělen roku 1959 na základě kandidátské práce "Písně a vyprávění horníků na Rosicku – Oslavansku". V roce 1966 se habilitoval prací "Srovnávací folkloristika a česká lidová slovesnost", docentem pro obor srovnávací folkloristika byl jmenován roku 1967. Doktorem historických věd se stal roku 1991 prací "Srovnávací studie o české lidové slovesnosti" a v tomtéž roce byl rovněž jmenován profesorem národopisu na filozofické fakultě MU v Brně. Oldřich Sirovátka svůj odborný zájem zasvětil slovesnému folkloru v celé šíři, nejen jeho nejrozsáhlejším žánrům, tedy textové části lidové písně a her lidového divadla, pohádce a pověsti, ale pozornost věnoval i malým formám lidové slovesnosti, které jinak nestály v popředí dobového výzkumného trendu, např. spontánní pouliční nápisy, anekdoty či vzpomínková vyprávění ze života. Zároveň se jako jeden z prvních odborníků zasadil o percepci dělnické kultury i urbánní etnografie jako seriózní vědecké tematiky, nikoli pouze jako diktované tendenci společenskovědních oborů. Po roce 1968 nemohl nadále zastávat vedoucí funkce výzkumných institucí ani se zcela věnovat s...
Více od autora
Miloslav Žilina (36)
MIROSLAV ŽILINA , překladatel, redaktor a kritik, vystudoval angličtinu a španělštinu na FF UK, 1955–1990 působil jako nakladatelský redaktor ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, pozdějším Odeonu. Již od poloviny padesátých let publikoval také literární překlady, nejčastěji z francouzštiny , vedle toho i z dalších sedmi jazyků. V Odeonu připravil k vydání téměř dvě stě knih; systematicky se věnoval zpřístupňování klasické i moderní literatury asijských a afrických národů. V devadesátých letech intensivně psal kritické články o soudobé české literatuře, které publikoval v Kritické Příloze Revolver Revue. Jeho práce shrnuje svazek Texty o literatuře . Autor je laureátem Ceny Revolver Revue za rok 1995.
Více od autora
Josef Svátek (67)
Narozen 24.2.1835 v Praze, zemřel 9.12.1897 v Praze. Novinář, historické prózy a romány.
Více od autora
Jaroslava Janáčková (56)
Jaroslava Janáčková, rodným jménem Jaroslava Musilová, je česká literární historička. Zabývá se především českým literárním 19. stoletím, zejména dílem Aloise Jiráska, Boženy Němcové či Jakuba Arbese. Maturovala v roce 1949 na reálném gymnáziu v Chotěboři. Poté vystudovala češtinu a ruštinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze . Zde ji vedl Felix Vodička, k jehož odkazu se nikdy nepřestala hlásit. Absolvovala roku 1952. Rok poté získala titul ještě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté až do roku 1959 vědecky pracovala na pedagogické fakultě, kde v roce 1963 získala titul kandidát věd, a na katedře české a slovenské literatury Filozofické fakulty UK, kde působila do roku 1985. Pak až do roku 1988 pak pracovala na katedře dějin umění a estetiky stejné fakulty, v letech 1988–1989 v Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd. V roce 1990 se vrátila na katedru české a slovenské literatury Filozofické fakulty UK, kde se stala docentkou a brzy na to i profesorkou . V roce 1996 odešla do důchodu, další dva roky však ještě přednášela. Po sametové revoluci se více zaměřila na dílo Boženy Němcové. Byla i jednou z editorek její vydané korespondence. Její manžel František Janáček byl rovněž literární historik, stejně tak její syn Pavel Janáček.
Více od autora
Gerik Císař (48)
Narozen 24. 3. 1933 v Praze, zemřel 31. 3. 2022. Divadelní režisér a překladatel.
Více od autora
František Branislav (53)
František Branislav , vlastním jménem František Blecha, byl český básník. František Branislav byl syn berounského hostinského Františka Blechy a matky Antonie, rozené Dvořákové. Dětství strávil ve Strašicích u Rokycan. Gymnázium začal sice studovat v Praze, ale již toku 1913 se s rodiči přestěhoval do Počapel u Králova Dvora a přestoupil ma gymnázium v Berouně, kde roku 1921 maturoval. Ještě jako student gymnázia vystoupil z římskokatolické církve. Po maturitě začal studovat češtinu a němčinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a studium dokončil roku 1926. Po absolvování vojenské služby pracoval v letech 1928–1945 jako úředník Všeobecného penzijního ústavu a zároveň byl knihovníkem Skandinávského a nizozemského ústavu. Od roku 1945 byl literárním referentem Československého rozhlasu, v letech 1952–1955 šéfredaktorem Literárních novin a v letech 1955–1958 šéfredaktorem časopisu Nový život. Současně působil do roku 1959 jako lektor severských literatur na FF UK. Pak se již věnoval zcela literatuře. Byl dvakrát ženat . Je pochován na hřbitově v Praze-Modřanech. Jeho literární počátky spadají již do dob gymnazijního studia. V Praze se účastnil rušného literárního života a přispíval do různých novin a časopisů . Svůj literární pseudonym si zvolil podle kovolijce Josefa Branislava Mencla z Hořovic, který patřil do kruhu přátel Boženy Němcové. Pro jeho tvorbu měly zvláštní význam jeho cesty do Německa, Dánska a skandinávských zemí a rovněž i poválečné cesty do Polska, Černomoří a Řecka. Ústředním tématem jeho lyrické poezie byl vztah k přírodě, do kterého se promítaly motivy milostné a láska k domovu. Koncem třicátých let se v jeho poezii objevila úzkost o osud vlastního národa. V padesátých letech se ani Branislav neubránil teh...
Více od autora
Egon Bondy (65)
Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer , byl český básník, prozaik a filosof, výrazný inspirátor českého undergroundu. Jeho otec byl plukovníkem československé armády. V roce 1947 Zbyněk Fišer, budoucí Egon Bondy, přerušil studium na gymnáziu a vydal se na cestu bohémského života bez stálého pracovního poměru. Jako zapálený marxista vstoupil v roce 1947 do KSČ, ale po únoru 1948 z KSČ vystoupil. Jak napsal ve vzpomínkové knize Prvních deset let , žil počátkem 50. let „zjevně jako individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák – po několik dlouhých let. Byl jsem za tu dobu zase i párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo jsem byl schopen všeho“ . Stálý pracovní poměr neměl, „živil“ se i žebrotou a drobnými krádežemi. Koncem 40. let se poznal s Karlem Teigem a Závišem Kalandrou a navázal přátelství s básníkem Ivem Vodseďálkem, nonkonformní literátkou Janou Krejcarovou, později s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem a spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Boudník brzy odhalil, že Fišer cituje cizí myšlenky a vydává je za vlastní a není schopen posoudit nejjednodušší realitu. V dopisech Mikuláši Medkovi o něm hovoří jako o hysterikovi a samolibém primitivovi. V dubnu 1952 se s ním rozešel. Medek Fišera nesnášel. V jeho denících je zmiňován pouze slovy "byl tu Fišer, hrozně blbý", "velký vztek na Fišera", "ať psi sežerou jeho zdechlinu" Podle Teigeho tvořil Fišer s Krejcarovou polochoromyslnou dvojici, která patří do blázince. S Janou Krejcarovou navázal též intimní vztah a v roce 1949 s ní připravil surrealistický sborník Židovská jména, který obsahoval 15 textů. Každý z přispívajících si zvolil židovský pseudonym, též na protest proti antisemitskému zabarvení vykonstruovaných procesů v Sovětském svazu i v Československu. Od tohoto okamžiku Zbyněk Fišer začal užívat jméno Egon Bondy. V následujících letech psal básně, snil o světové revoluci i o snadném zbohat...
Více od autora
Vladimír Procházka (35)
Český podnikatel pořádající vzdělávací přednášky, autor článků serveru peníze.cz a horlivý cestovatel. Žije se svou rodinou v Karlových varech.
Více od autora
Reinhard Heydrich (42)
Reinhard Tristan Eugen Heydrich byl prominentní nacista, blízký spolupracovník Heinricha Himmlera, SS-Obergruppenführer a generál policie, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti a Bezpečnostní služby , prezident Interpolu v letech 1940–1942, v letech 1941–1942 zastupující říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava. Podílel se na perzekuci Židů a posléze se stal jedním z hlavních organizátorů holocaustu. Předsedal konferenci ve Wannsee, která uvedla do praxe tzv. Konečné řešení židovské otázky. Jako zastupující říšský protektor využíval politiku cukru a biče – sociální výhody dělníkům pracujícím pro potřeby Třetí Říše a zároveň brutální perzekuci vůči neloajálním a nepřátelům. Českoslovenští výsadkáři vyslaní z Anglie v rámci operace Anthropoid provedli 27. května 1942 speciální diverzní operaci jeho likvidace, na jejíž následky po osmi dnech zemřel. V odplatě za jeho smrt zavedli nacisté krutá opatření známá jako druhá heydrichiáda a povraždili několik tisíc obyvatel Protektorátu. Na jeho „počest“ byla nazvána operace Reinhard, která prakticky vyhladila židovské obyvatelstvo Polska. Reinhard Tristan Eugen Heydrich se narodil v Halle nad Sálou nedaleko Lipska. Pocházel z dobře situované měšťanské rodiny. Jeho otec byl hudební skladatel, operní pěvec a posléze ředitel hallské konzervatoře Richard Bruno Heydrich, který svých úspěchů na poli hudebním dosáhl především díky své píli a odhodlání. Jeho matka se jmenovala Elisabeth Anna Maria Amalia Heydrichová rozená Krantzová. Jména Reinhard a Tristan obdržel na počest hrdinů oper Amen a Tristan a Izolda . Jméno Eugen pak měl po svém dědečkovi z matčiny strany – její otec Eugen Krantz zastával post ředitele Drážďanské královské konzervatoře. Reinhard měl dva sourozence: o tři roky starší sestru Marii a o rok mladšího bratra Heinze-Siegfrieda. V dětských letech byl paličatý a vzpurný. Neměl kamarády ...
Více od autora
Quido Maria Vyskočil (67)
Quido Maria Vyskočil, rozený Antonín Ludvík Vyskočil byl český spisovatel, básník a knihovník. Narodil se v rodině příbramského gymnaziálního profesora Františka Vyskočila a jeho manželky Marie, rozené Belšanové . Vysokoškolská studia započal v 1900 na právech v Praze, studia přerušil po roce. V letech 1901–1904 studoval na německé báňské akademii. V období 1904–1909 vystudoval moderní filologii na pražské Filozofické fakultě Karlovy univerzity a studia ukončil roku 1910 doktorátem. Nejprve pracoval jako středoškolský profesor, od roku 1915 byl magistrátním úředníkem. V roce 1920 se stal knihovníkem a později přednostou knihovního oddělení ministerstva obchodu. Dne 6. února 1926 se v Praze oženil s Jiřinou Antonií Kaninskou . Do penze odešel v roce 1946. Je pohřben v rodné Příbrami na Městském hřbitově "na Panské louce". Jeho publikační dílo, s kterým začal již na studiích v Praze pod pseudonymem Quido Maria, je rozsáhlé. Největší slávu si získala díla inspirovaná příbramským podzemím, hornickými pověstmi, důležitá jsou díla Stříbrné město a Šachta . Některá jeho díla posloužila jako námět pro film, pro dva filmy také napsal scénář, je autorem libret k operám, pantomimám a oratoriím. V denním tisku a časopisech zveřejňoval svá prozaická literární díla, verše, fejetony, recenze beletrie a referoval o výtvarném umění a divadle.
Více od autora
Patricia Daniels Cornwell (51)
Patricia Cornwell je americká spisovatelka krimi. Je známá svými nejprodávanějšími romány s posudkovou lékařkou Kay Scarpettovou, z nichž první byla inspirována sérií senzačních vražd v Richmondu ve Virginii, kde se odehrává většina příběhů.
Více od autora
Michaela Klevisová (67)
Michaela Klevisová je česká spisovatelka, novinářka, překladatelka a scenáristka. Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Vyrůstala v novinářském prostředí, její matka byla novinářka, psala do Hospodářských novin o umění a přispívala také do různých kulturních rubrik. Na Univerzitě Karlově vystudovala žurnalistiku, které se od roku 1997 profesně věnuje. Píše do časopisu Cosmopolitan, kde má na starosti rubriku knižních novinek. Dříve tvořila články o umění pro magazín Hospodářských novin IN a cestovatelské reportáže pro magazín Travel Digest. V roce 2008 spolupracovala na několika scénářích pro seriál Ulice. Dvakrát získala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu. Toto ocenění získala poprvé za svou knižní prvotinu Kroky vraha již ve 32 letech, a stala se tak nejmladší držitelkou tohoto ocenění. Zapojila se také do projektu Praha Noir, který si v České republice objednalo newyorské nakladatelství Akashic Books. Publikovala zde povídku společně s dalšími 13 českými autory. Tento projekt autorce pomohl, stoupla její popularita, a zvedla se tak i poptávka po jejich knihách. Velkým koníčkem je pro ni cestování, cestami se následně inspiruje i při psaní. Často pobývá v Holandsku, což je patrné i z její tvorby. Klevisová miluje kočky a koně, což jsou motivy, které se často objevují v jejich knihách. Kritici její dílo řadí k detektivkám anglického stylu, ve kterých je narušen řád do té doby fungující komunity a je třeba jej obnovit. Případ vyšetřuje policie, je zasazen do věrohodného a dobře popsaného současného českého prostředí a velký důraz se v něm klade na psychologické vykreslení postav a společenské pozadí příběhu. Hlavním hrdinou jejich detektivních románů je Josef Bergman, starší pán klidné povahy, který vše řeší s rozvahou. Nejdůležitější jsou pro autorku detailní popisy postav, jedná se o určité „utváření mozaiky z příběhů jednotlivých postav“, zločin v jejich příbězích tvoří jen jakousi kos...
Více od autora
Libor Fára (51)
Libor Fára byl český malíř, sochař, typograf, scénograf, kostýmní výtvarník a pedagog. Otec Libora Fáry byl státní úředník, se silným vztahem k přírodě, matka, absolventka gymnázia Minerva, byla žačkou Alice Masarykové. Zajímala se o operní zpěv a hru na klavír. Pro Fárův příklon k surrealismu měl ale zásadní význam jeho dědeček, malíř autodidakt a amatérský loutkař . V letech 1935–41 Fára navštěvoval reálné gymnasium Na smetance, kde byl učitelem kreslení Pravoslav Kotík. V letech 1942–44 byl žákem soukromé školy kreslení Jaroslava Švába Officina Pragensis a v posledním roce války byl totálně nasazen. Soukromě se věnoval hře na bicí a od roku 1942 vystupoval a nahrával desky s jazzovou skupinou Harlem. Za války patřil k okruhu Spořilovských surrealistů a navázal kontakty se Zdeňkem Lorencem, Otto Mizerou, Václavem Tikalem, Josefem Istlerem a Karlem Teigem. Skupina vydávala soukromé sborníky . V roce 1945 se hlásil na Akademii, ale nesložil zkoušky a od října 1945 studoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru Emila Filly. Již v roce 1946 byl jeho obraz Deux visages vybrán na výstavu Art Tchécoslovaque 1938–1946 a Fára mohl navštívit Paříž. Studia ukončil v ateliéru prof. Františka Muziky roku 1951. V roce 1949 se na schůzce surrealistů seznámil s Annou Šafránkovou, která se za něj provdala roku 1952. Fára uvádí, že v té době také opustil surrealismus, který se pro něj jako zdroj inspirace vyčerpal. Počátkem 50. let udržoval přátelské vztahy s Mikulášem a Emilou Medkovými, Karlem Teigem, Josefem Istlerem, Karlem Hynkem, Vratislavem Effenbergrem a podílel se na vydávání neoficiálního sborníku surrealistů Zvěrokruh, navazujícího na stejnojmenný časopis ze 30. let. Po celý život měl přátele mezi fotografy (Emila Medková, M...
Více od autora
Jiří Felix (51)
Dr. Jiří Felix, známý český zoolog a popularizátor přírodních věd, jehož život byl neodmyslitelně spjat s pražskou zoologickou zahradou. Narodil se 22. února 1929 ve Velké Chuchli. Po maturitě na reálném gymnáziu se přihlásil ke studiu zoologie na přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde v roce 1953 ukončil studium. Téhož roku nastoupil do pražské zoologické zahrady. Patřil ke generaci zoologů, která počátkem 50. let minulého století zahájila realizaci nové etapy pražské zoologické zahrady založenou na chovatelské a odborné úrovni. V zoologické zahradě vystřídal řadu různých funkcí od provozního zoologa, přes osvětáře až po zoologického náměstka. V době od 25. ledna do 15. června 1990 vykonával funkci zastupujícího ředitele a díky jeho přirozené autoritě a schopnosti posuzovat věci s realistickým nadhledem překonala pražská zoologická zahrada toto složité období bez problémů. Do důchodu odešel definitivně v roce 2004. Jiří Felix byl vynikajícím popularizátorem a autorem mnoha zajímavých přírodovědných knih pro děti mládež, např. Do zoo zadními vrátky, Příběhy z pražského zoa nebo Všední den v pražské zoo. Zvláštní zmínky si zaslouží jeho encyklopedická činnost v nakladatelství Artia, jednotlivé tituly o evropské i světové fauně se dočkaly vydání v mnoha světových jazycích. Dr. Jiří Felix zemřel v Praze v neděli 3. srpna 2008. Ing. Vít Kahle Tiskový mluvčí Zoo Praha
Více od autora