Všichni Autoři a témata

Alena Braunová (2)

Spis o keramice a porcelánu.

Aleksej Feofilaktovič Pisemskij (12)

Aleksej Feofilaktovič Pisemskij, rusky: Алексей Феофилактович Писемский byl ruský spisovatel a dramatik. Pocházel ze starého, ač zchudlého šlechtického rodu a vzdělal se v kostromském gymnasiu a na moskevské universitě. Jako jinoch jevil velikou náklonnost k divadlu. Ukončiv r. 1844 universitní studia, vstoupil do státní služby, ale r. 1846 ji opustil a oženil se. Roku 1848 stal se úředníkem pro zvláštní rozkazy při kostromském gubernátorovi, v l. 1354 – 59 byl členem petrohradské hlavní správy údělů a v letech 1866–72 radou moskevské gubernské správy. Služební povolání nezůstalo bez vlivu na jeho tvorbu, kterou zahájil povídkou Nina a Bojarščina, napsanou r. 1847, ale vlivem censury otištěnou teprve r. 1857. Již v poslednější práci lze sledovat hlavní vlastnosti jeho talentu, plastiku kresby, docházející časem do hrubosti, životnost a sytost barev, bohatství komických motivů, pesimistický názor na vytrvalost povýšených citů a silnou, typickou mluvu. Roku 1850 navázal styky s Moskviťaninem, kde otiskl povídky Ťufjak a Brak po strasti. Obě práce postavily Pisemského do první řady ruských spisovatelů. Záhy potom následovaly povídky: Komik; Ipochondrik; Bogatyj ženich; Batmanov; Pitěrščik; Lěšij; Razděl; Fanfaron aj., jež se dotýkají nepovšimnutých sfér ruského života, pro svoji nenapodobitelnou životnost, pravdivost a barvitost nepozbyly dosud zájmu. Přesídliv r. 1858 do Petrohradu, žil v poměrech dosti stísněných a psal málo. K té době se vztahuje jeho kritická stať o Gogolovi a nejlepší povídka ze života ruského lidu Plotničja artěl. Když r. 1856 námořní ministerstvo podniklo národopisný výzkum, Pisemskij prozkoumal Astrachaň a Kaspické pobřeží, o čemž napsal mnoho cestopisných článků do časopisu Morskoj Sbornik. Roku 1858 stal se redaktorem Bibliotěki dlja čtěnij. Zároveň v Otěčestvennych Zapiskach objevila se jeho nejlepší práce Tysjača duš a brzo potom v jím redigované sbírce znamenité jeho drama Gork...

Albína Dratvová (10)

Albína Dratvová byla česká filozofka, docentka filozofie na Univerzitě Karlově, jedna z prvních několika žen, které v období první republiky byly habilitovány. Věnovala se přírodní filozofii a metodologii, vztahu přírodních věd a pozitivizmu. Významně se též podílela svými postoji na emancipačním hnutí moderních žen. Albína se narodila se v Praze v úřednické rodině. Studovala na Státním ženském učitelském ústavu v Praze, který absolvovala v roce 1911. Poté v roce 1913 maturovala na pražském Akademickém gymnáziu. V letech 1913-1917 studovala matematiku a filosofii na Universitě Karlově. Tím byla v roce 1917 byla způsobilá vyučovat filozofii a matematiku na vyšších školách. Zároveň mohla vyučovat na nižších středních školách i fyziku. V roce 1918 obhájila latinskou dizertaci o Descartově etice u prof. Františka Krejčího a prof. Františka Čády a získala titul PhDr. Začala psát pro středoškolské studenty učebnice. Stále toužila po vědecké práci. Po její habilitaci z filozofie přírodních věd přednášela na Přírodovědecké fakultě UK jako soukromá docentka. V roce 1927 byla přijata na Ministerstvo školství do pedagogického oddělení. Zde byla zaměstnána až do německé okupace ČSR, kdy sama požádala o odchod do důchodu. V letech 1941–1947 a působila jako redaktorka časopisu Česká mysl. Kvůli větším rozporům s představiteli katolické církve přestoupila 6. ledna 1941 k církvi českobratrské evangelické, která jí byla názorově bližší, než jiné církve. Poválečné aktivity projevovala v rámci Jednoty filozofické. Své životní zkušenosti popsala ve studii uveřejněné ve Filozofickém časopise roč.1966. Jako většina tehdejších středoškolských profesorek zůstala neprovdána. Byla jednou z prvních žen pracujících ve vědě, proto si dobře uvědomovala těžkosti, které ženy musejí a budou muset překonávat při budování vědecké kariery. ...

Alberto Uderzo (14)

Alarich (7)

Na Horách Stříbrných se narodil 9. ledna 1895 MUDr. Oldřich Hlaváč, známý mezi lékaři a v pražských uměleckých kruzích pod literárním jménem Alarich, jímž podpisoval své rozmarné čtení o lékařích „Medicína v županu" a „Medicínské historie". Tento znamenitý lékař byl zároveň milovníkem všeho krásného, přijímaje dary všech uměn a s potěšením se zahloubávaje do děl myslitelů různých dob a národů. Citlivě nám přetlumočil arabského essayistu Džibrána ; napsal desítky prací ze svého oboru, podílel se velmi vydatně na činnosti společenského odboru Umělecké Besedy, kde se vydatným dílem zasloužil o zdar souborné výstavy J. V. Myslbeka, uspořádané v pražském Klementinu. Byla to osobnost širokých zájmů a obzorů, stejně milující přírodu a z ní nejvíce kvítí zahradní, hlavně gladioly, jako soustředěné chvíle nad knížkou veršů nebo v atelierech malířů, mezi nimiž měl řadu důvěrných přátel. Svoje rodné Pošumaví miloval láskou stálou a věrnou, vraceje se sem každoročně nejdříve k mamince do Buzníku a později s rodinou do Letov. 8. dubna 1940 byl zatčen jako člen jedné z prvých odbojových skupin na území protektorátu. 18. prosince 1942 byl ve 20 hodin večer v Berlíně-Plötzensee popraven.

Zsigmond Móricz (9)

Studoval teologii,práva,filozofii a současně neustále stoupal jeho spisovatelský věhlas.Podstatnými rysy Móriczova vypravěčského umění i nazírání je souvztažnost biologických a sociálních motivů jako projevů životní síly,jeho epická vyprávění jsou protkána lyrickými emocemi i dramatickým napětím.Řada jeho děl zachycuje tragicky marnou vzpouru výjimečného jedince proti netečnému prostředí.

Zdeňka Tichá (6)

Zdeňka Tichá byla česká literární historička a editorka se zaměřením na českou renesanční a barokní literaturu. Narodila se v rodině lesního úředníka. Maturovala roku 1949 na Masarykově státním ústavu ke vzdělávání učitelek a pak začala studovat češtinu a dějepis na Masarykově univerzitě v Brně, Studium ukončila roku 1953 obhajobou diplomové práce Kramářská píseň jako prostředek boje lidových mas proti pobělohorskému tmářství. Poté pracovala až do své smrti v Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Kandidátskou disertační práci Básnické dílo Hynka z Poděbrad obhájila roku 1962. Je autorkou velké řady časopiseckých článků, vědeckých knih a monografií. Zaměřovala se výhradně na studium starší české literatury , především renesanční a barokní. Analyzovala sociologické aspekty vzniku a působení básnické tvorby a rozebírala její tematické, jazykové a versologické prvky. Její dílo doplňuje rozsáhlá ediční činnost, týkající se staročeských literárních památek .

Zdeňka Dvořáková (10)

Zdenka Dvořáková vystudovala střední a následně vyšší odbornou školu grafickou se zaměřením na polygrafii a zpracování tiskovin. V současnosti pracuje jako DTP operátorka v programech sady Adobe Creative Suite, QuarkXPress a Adobe FrameMaker. Tuto knihu podle vlastních slov napsala proto, že postrádala příručku, která by obsahovala všechny podstatné, a přitom často obtížně dostupné informace z oboru.

Zdeněk Vogel (7)

Zdeněk Vogel byl český zoolog a spisovatel. Byl jedním z předních českých herpetologů a ochránců ohrožených druhů obojživelníků a plazů. Už od mládí jevil velký zájem o přírodu, především o ryby, obojživelníky a plazy. Později se v rámci studií zaměřil především na ekologii, etologii a ochranu nižších obratlovců. Mnoho let byl vedoucím Herpetologické stanice v Praze 6 – Suchdole, kde studoval biologii vzácných obojživelníků a plazů. Aby poznal život těchto zvířat v jejich přirozeném prostředí, podnikl cesty do nejjižnějších oblastí Evropy, na Kubu a do tropických oblastí Afriky a Jižní Ameriky. Všechny tyto cesty podnikl na pozvání tamějších vědeckých institucí a všechny měly za úkol nejen hlubší poznání přírody těchto zemí, ale především aktivní pomoc při ochraně ohrožených živočišných druhů a pomoc při zřizování národních parků, rezervací či chráněných oblastí. Popsal řadu nových vědě dosud neznámých forem živočichů, publikoval několik set odborných a populárně vědeckých článků a pojednání v našich i zahraničních časopisech. Jako autor i spoluautor napsal 16 knih. Od založení Společnosti přátel Národního muzea v Praze vedl prof. Vogel její Ichtyologicko-herpetologickou sekci, byl místopředsedou vivaristického odboru Rybářské a vivaristické sekce České vědeckotechnické společnosti. Byl čestným členem Státního přírodovědeckého muzea ve Stuttgartu, členem Societas herpetologica europaea, společnosti Salamander a dalších odborných zahraničních společností. Dlouhá desetiletí spolupracoval s Národním muzeem, kterému daroval mnoho vzácných, často nedostupných plazů, obojživelníků a ryb, které jsou dnes chloubou sbírek Národního muzea.

Zdeněk Trefný (7)

Publikace a překlady z oboru matematiky.

Zdeněk Smetánka (4)

Doc. PhDr. Zdeněk Smetánka, CSc. byl jednou z předních osobností české středověké archeologie. Podílel se společně s Milanem Richterem na vytváření obecných východisek a metodologických přístupů vědecké specializace archeologie mladšího středověku spojeným s proměnou vnímání archeologických pramenů coby plnohodnotných historických pramenů. Rovněž posouval oborový výzkum v souladu s evropskými tendencemi k zájmu o středověkou každodennost. Působil nejen jako vědec - specialista a pedagog, ale především jako popularizátor “svého” oboru, který se tak dostal do širokého povědomí a ovlivnil mnoho následovníků v jejich odborném zaměření na středověkou historii či archeologii. Již svým studiem historie a dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy položil Zdeněk Smetánka pevné základy své odborné dráze rozkročením mezioborovým i historickým. Tématem jeho diplomové práce byla Architektura prvních železničních staveb v Praze, kterou obhájil v roce 1955. Soustavně působil v Archeologickém ústavu ČSAV a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Široké zaměření se projevilo i v odborných tématech, mezi ta zásadní teoretická patřilo ustavení nového oboru v českém prostředí, prakticky se zabýval nejen velmi specializované reliéfní výzdobě středověkých kachlů, ale také výzkumu zaniklých středověkých vesnic a životu ve středověku. České veřejnosti přiblížil život obyčejného českého středověkého člověka v Legendě o Ostojovi. Rozhlasově zpracovány byly i jeho další knihy věnované každodennímu - "běžnému" středověku oproti dříve běžnému zprostředkovávání chápání dějin skrze významné historické události a osobnosti. Od roku 1995 byl členem Učené společnosti ČR.

Zdeněk Rotrekl (12)

Zdeněk Rotrekl byl český básník, spisovatel, esejista, kritik, publicista, literární historik a scenárista, spadající do podkategorie katolické literatury. Po maturitě byl totálně nasazen, po druhé světové válce zahájil studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Za svoji činnost ve svazu vysokoškolského studentstva byl v roce 1948 vyloučen ze studií. Dne 14. dubna 1949 byl zatčen, 17. listopadu 1949 ve vykonstruovaném procesu s vysokoškolskými funkcionáři navrhl prokurátor trest smrti, rozsudek soudu zněl doživotí. Ve vězení strávil Zdeněk Rotrekl třináct let . Dne 10. května 1962 byl na amnestii propuštěn s desetiletým podmínečným trestem a pracoval jako dělník osvětlovač výkopů v Brně. Roku 1968 byl občansky rehabilitován a bylo mu umožněno dokončit studia filozofie, poté se stal redaktorem časopisu Obroda, kterým byl do roku 1969. Až do sametové revoluce působil jako disident a podílel se na tvorbě samizdatu. Po listopadu 1989 opět aktivně vstoupil do veřejného života. Byl zakládajícím členem Syndikátu českých novinářů, Obce moravskoslezských spisovatelů a Konfederace politických vězňů. V jeho literárním stylu se částečně objevují prvky surrealismu. Vytvářel hodně novotvarů. Věnoval se barokním a biblickým tématům. Častým motivem je zápas o křesťana za dob totality. Jeho poezie se řadí do katolické spirituální poezie. Začaly vycházet v roce 2002 v brněnském nakladatelství Atlantis. Zdeněk Rotrekl je nositelem mnoha cen a vyznamenání:

Zdeněk Náchodský (5)

JUDr. Zdeněk Náchodský , práce z oboru kriminalistiky a o sebeobraně.

Zdeněk Michalec (5)

Narozen: 1929, zemřel: 23.9.1984. Ing. žurnalista působící v Čs.televizi od jejích počátků - zakládal 2.program; /Za televizní obrazovkou - s M.Baumanem a L.Kejhou; předseda red.rady čas.Televizní tvorba; články v čas. mj. Televizní tvorba./ Nekrolog: Televizní tvorba, 1984,č.4,s.107.

Zdeněk Jelínek (5)

PhDr. Zdeněk Jelínek, CSc , vojenský historik, práce o partyzánském odboji na Kolínsku.

Zdeněk Hron (7)

Zdeněk Hron je český pedagog, překladatel, redaktor, básník a diplomat. Roku 1961 maturoval na Vojenské škole Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové a následně vystudoval v letech 1961–1967 angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1968 vyučoval na Jazykové škole v Praze a od roku 1987 se věnuje ve svobodném povolání překladatelské činnosti. Byl rovněž kulturním atašé velvyslanectví České republiky v Londýně. Překládá z angličtiny , a to prózu, poezii i divadelní hry. Pro Československou a Českou televizi přeložil dialogy a titulky k řadě filmů a seriálů. Jako nakladatelský redaktor sestavil několik básnických antologií, uspořádal výbory z veršů různých českých básníků a sám je rovněž autorem deseti básnických sbírek.

Zdeněk Fleischer (4)

Zdeněk Fleischer byl už od svého mládí dobrým pěstitelem, který posléze vyrostl v nejlepšího odborníka československého kaktusářství, uznávanou, ctěnou a největší autoritu v naší botanické zálibě. Jeho vnímavost, hluboký zájem o kaktusy a konečně 50 let praxe, prováděné na nejvyšší teoretické úrovni se staly dnes již symbolem a pojmem. Nejeden kaktusář používá při výsevech tzv. fleischerovou metodu do zavařovacích láhví. Je to starý způsob vysévání, sám Fleischer uvádí, že obrázek viděl ve staré literatuře, jen celý způsob propracoval, aby při výsevech byly co nejmenší ztráty. Takových dobrých pěstitelských nápadů bylo spousty, se všemi se rád podělil se svými přáteli. Neznám téma, na které by neznal odpověď, ani tehdy, když přednášel u nás v Ostravě 25. 2. 1962, a kde jeho slova začínala typicky takto: „Vážení přátelé, můj nejdražší přítel Zavadil mě pověřil, abych si vybral nějaké téma, kterému nejmíň rozumím, protože se nejlépe mluví o tom, čemu se nerozumí, a to je o výživě a hnojení kaktusů. Myslím, že nikdo neodolal pokušení, aby občas si ty kaktusy nějak nepřihnojil. Říkám pokušení, protože máme tu školu Fričovu, který byl jaksi odpůrcem hnojení a razil heslo: „Kdo čím zachází – tím také končí”. No tak slovo hnojař, jako on propagoval bylo jakousi příhanou. Ale myslím, že se mezi staršími kaktusáři nenajde nikdo kdo by nehnojil. Ovšem, přesto, že je to takové zajímavé téma, takové pikantní, řek bych, že tomu nikdo nerozumí.” Skromný úvod do přednášky na stále aktuální téma, bylo však vyvrcholením fantastického povídání. Celá přednáška by se dala shrnout pod jedno Fleischerovo nezapomenutelné heslo: „Kráva má v zadku více rozumu, než všichni kaktusáři dohromady.” Já sám nikdy nezapomenu přednášky Zd. Fleischera, které jsem navštívil. Jeho osobité kouzlo vypravěče upoutalo všechny posluchače. Př. Zavadil některé tyto přednášky zaznamenával na magnetofonový pásek. V jednom dopise Emil Zavadil píše, že má 20 pásků s nahrávkami různých kaktusářů, z toho 7 hodin...

Zdeněk Fejfar (8)

Zdeněk Fajfer byl český fotbalový trenér. V nižších soutěžích chytal za RH Cheb, Baník Most a SK Náchod. V letech 1974-1977 byl asistentem Antonína Rýgra u týmu Sklo Union Teplice. Ve druhé lize trénoval ŽD Bohumín a LIAZ Jablonec. V sezoně 1989/90 byl asistentem Františka Cipra ve Zbrojovce Brno.

Zdeněk Černohorský (9)

Narozen 27.12.1910 v Chroustovicích u Vysokého Mýta, zemřel 5.9.2001. RNDr., DrSc., profesor botaniky, práce z oboru.

Winter Renshaw (9)

Americká spisovatelka.

Wiliam Woltz (12)

Narozen 28.1.1938, zemřel 24.3.1984. Autor sci-fi románů.

Wendy Holden (10)

Wendy Holden , známá také jako Taylor Holden, je autorkou a novinářkou, která napsala více než třicet knih, mnohé z nich mezinárodní bestsellery. Narodila se v Pinner, North London, v roce 1961 a nyní žije v Suffolku v Anglii.)

Waylon Jennings & Willie Nelson (1)

Waylon Jennings a Willie Nelson jsou dvě ikonické postavy country hudby, které se významně podílely na vzniku hnutí outlaw country v 70. letech 20. století. Waylon Jennings se narodil v roce 1937 v Texasu a svou kariéru začal jako rozhlasový DJ, poté začal vystupovat s Buddy Hollym a nakonec se vydal na sólovou dráhu. Jeho hluboký, zvučný hlas a snaha o hudební nezávislost se staly charakteristickými znaky jeho stylu. Vydal řadu alb a hitů, včetně písní "Luckenbach, Texas" a "Mammas Don't Let Your Babies Grow Up to Be Cowboys".

Warren Ellis (9)

Warren Elis je jedním ze světově nejčtenějších, nejobdivovanějších a nejplodnějších autorů grafických románů a tvůrce tak populárních komiksových sérií, jako jsou Transmetropolitan a The Authority. Získal mnohá ocenění a byl nominován na nespočetnou řadu dalších. Ellis napsal přes padesát grafických románů, televizních scénářů a scénářů videoher, nadto pak nepřetržitý příval esemesek z hospody. Žije v jižní Anglii s partnerkou Niki a jejich dcerou Lilith. Nikdy nespí.

Walt Whitman (10)

Walter „Walt“ Whitman byl americký spisovatel, básník a novinář; jeden ze zakladatelů moderní americké poezie, průkopník civilismu. Narodil se na Long Islandu ve státě New York v chudé quakerské rodině. Kvůli těžké ekonomické situaci rodiny bylo jeho dětství spíše problematické. Aby mohl finančně podpořit svou rodinu, opustil v roce 1830 školu a pracoval jako poslíček. Od roku 1832 pracoval jako tiskařský učeň, později jako sazeč. V 18 letech se stal venkovským učitelem a o dva roky později vydavatelem, redaktorem a tiskařem malých novin Long Islander. O dva roky později musel tyto noviny opustit. Tehdy začal zveřejňovat své první básně a povídky. V této době se také začal zajímat o politiku, stal se příznivcem levého křídla demokratické strany. Roku 1846 se stal redaktorem brooklynského časopisu Daily Eagle, kde napsal více než 200 úvodních kritik. Pro své radikální názory však byl propuštěn. Od roku 1848 do roku 1850 vedl noviny s názvem Freeman, které odpovídaly jeho radikalismu. Zde bojoval proti otrokářství. Za americké občanské války pracoval jako dobrovolný ošetřovatel. Po válce získal místo úředníka, ale opět byl propuštěn pro svoje radikální postoje. Roku 1873 prodělal mrtvici a od té doby byl dlouhodobě upoután na lůžko. Předpokládá se, že byl homosexuál či bisexuál. Whitman tvrdil, že básník vidí nejdál a tudíž jeho „víra je nejpevnější. Jeho myšlenky jsou chvalozpěvem na všechno, co je.“ Přiklonil se k tomu, co by se dalo nazvat kosmickým vědomím. Prohlásil, že tato vnitřní inspirace povede k novému řádu básníků, kteří nahradí náboženství, čímž předpojal tzv. Beat generation. Tento nový básník bude „lidský kněz, neuzná za vhodné obhajovat nesmrtelnost nebo Boha nebo dokonalost věcí nebo znamenitou krásu a skutečnost duše. Povstanou v Americe a najdou odezvu ze všech ostatních koutů Země“. K zamyšlení je Whitmanov...

Vratislav Václav Tomek (10)

Vratislav Václav Tomek se narodil 22. 2. 1868 v Bohutíně u Příbrami, zemřel 13. 12. 1933 v Praze. Byl profesorem na obchodní škole v Praze. Je známý jako básník, prozaik, redaktor, autor turistických průvodců a odborných spisů z oboru národního hospodářství a živnostenského práva.

Vratislav Hugo Brunner (10)

Vratislav Hugo Brunner byl český typograf, ilustrátor, grafik, karikaturista, autor hraček, divadelních scénografií, malíř. Významně zasáhl do vývoje české knižní grafiky. Vratislav Hugo Brunner se narodil v rodině staroměstského klempířského mistra Antonína Brunnera a jeho manželky Leopoldiny, rozené Chudobové. Po celý život žil v domě „V nebi“ na rohu Perštýna a Skořepky na Starém Městě pražském. Studoval staroměstskou reálku, kde se přátelil s Eduardem Bassem a Františkem Frabšou. Eduard Bass byl jeho celoživotním přítelem. Po prvním semestru kvinty odešel na Akademii výtvarných umění. V přípravce byli jeho učiteli Vlaho Bukovac a Bohumír Roubalík. Později pracoval pod vedením Vratislava Nechleby, Jakuba Obrovského a Maxmiliána Pirnera. Byl neprůbojný ale spoluorganizoval studentský život. Pro své přátele byl velice obětavý. Miloval své "vlídné kouty" u přátel, jako byli Kamilla Neumannová a redakce Knihy dobrých autorů, anarchista Michal Kácha, Antonín Bouček v kavárně Union, Josef Walter v kavárně Montmartre , vydavatel Karel Borový, vydavatelství bratří Neubertové, prostředí na UPŠ. Od roku 1906 uveřejňoval časopisecky ilustrace a karikatury. V roce 1908 se stal jedním ze spoluzakladatelů Artělu . V roce 1909 spoluzaložil Novou edici . V roce 1912 navštívil Lipsko a Mnichov. Ze zahraničí se vrátil nešťastný zpět do Prahy, protože mu chybělo jeho oblíbené prostředí. Od roku 1919 byl profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho žákem a později asistentem byl Josef Kaplický. V roce 1921 navrhl malířskou výzdobu pro vstupní síň I. výstavy Svazu českého díla. V roce 1925 obdržel 1. cenu a zlatou medaili za knižní výzdobu na Světové výstavě v Paříži. Téhož roku vytvoř...

Vratislav Blažek (7)

Vratislav Blažek byl český textař, dramatik a filmový scenárista. Absolvoval několik tříd gymnázia, od roku 1945 studoval malbu. Při studiu si přivydělával psaním do několika satirických časopisů. V této době začala jeho autorská spolupráce s Divadlem satiry. Po roce 1968 emigroval do Německa. Poté byl v normalizační ČSSR zakázán a ignorován. Dále je autorem textů k celé řadě písní, které časem zlidověly . Spisovatel Josef Škvorecký, jenž stejně jako Vratislav Blažek pocházel z Náchoda, zpracoval jeho osudy ve svém románě Příběh inženýra lidských duší. Blažek se v něm objevuje pod jménem Vratislav Blažej prostřednictvím dopisů, jež v průběhu několika desetiletí napsal protagonistovi knihy Danny Smiřickému a v nichž s ironickým humorem komentuje dramatické zvraty svého života. Styl těchto dopisů je zřetelně autentický, jak lze doložit srovnáním s výborem z Blažkovy korespondence Mariáš v Reykjavíku, vydaného v exilovém nakladelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers.

Vojtěch Mencl (5)

Prof. Ing. Vojtěch Mencl. DrSc, se narodil 18. 5. 1923. Po maturitě na jičínském gymnáziu v roce 1942 se zapojil do ilegálního odbojového hnulí. V letech 1945–1948 vystudoval Vysokou školu politickou a sociální. Věnoval se studiu československých dějin a politické ekonomie, publikoval řadu vědeckých prací. Vedl katedru československých dějin na Vojenské politické akademii, v roce 1968 se stal jejím rektorem. Po roce 1968 krátce působil jako vědecký pracovník ČSAV. V roce 1969 byl vyloučen z KSČ a propuštěn ze zaměstnání. Po roce 197S sc podílel na práci redakce Historických studií. V současné době je předsedou Komise vlády ČSSR pro analýzu historických událostí let 1967 až 1970.

Vojtěch Matocha (11)

Narozen 1989. Programátor, zabývá se tvůrčím psaním, píše recenze pro iLiteraturu. Autor dobrodružné knihy pro děti.

Vladimír Vavřínek (8)

PhDr. Vladimír Vavřínek, CSc., Dr.h.c. je český historik specializující se na byzantsko-slovanské vztahy. V letech 1949–1953 vystudoval historii a klasickou filologii na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1956 do roku 1959 působil jako vědecký aspirant v Historickém ústavu ČSAV; v téže instituci pak setrval jako vědecký pacovník oddělení středověkých dějin do roku 1966. V letech 1966–1969 pracoval jako vědecký pracovník v oddělení byzantologie Ústavu dějin východní Evropy ČSAV. Od roku 1970 až do roku 1992 byl vědeckým pracovníkem Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská ČSAV. Mezi lety 1992 a 2007 působil ve Slovanském ústavu AV ČR, nejprve jako vedoucí vědecký pracovník , poté jako ředitel ústavu . Od roku 2007 je emeritním vědeckým pracovníkem tohoto ústavu. Během života absolvoval řadu studijních pobytů v zahraničí, např. v USA, SRN, Velké Británii nebo Rakousku. Přednášel v mnoha zemích Evropy i severní Ameriky, mimo jiné i na Harvardu. Po roce 1989 získal řadu ocenění v České republice i v zahraničí; je m.j. nositelem Medaile Josefa Hlávky, kterou získal v roce 2006 za vědecké dílo v oboru byzantologie. V roce 2011 mu bulharská Universita Episkopa Konstantina Preslavského v Šumenu udělila akademickou hodnost doctor honoris causa za vědecký přínos k cyrilometodějským studiím. Jako externí pedagog přednášel na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze a v Ústavu klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně . V letech 1994 – 1998 pak pravidelně přednášel jako hostující profesor v oddělení středověkých studií Central European University v Budapešti. Působil také v mnoha vědeckých radách a komisích. V letech 1991 – 1996 byl např. předsedou Českého balkanistického komitétu, v letech 1990 – 2010 také předsedou Českého národního byzantologického komitétu ; v lednu 2011 byl zvolen doživotním čestným členem Č...

Vladimír Stibor (10)

Vladimír Stibor je český básník, spisovatel, knižní editor, novinář a fotograf a cestovatel. Narodil se 25. února 1959 v Benešově u Prahy. Vyučil se knihkupcem v Luhačovicích v roce 1977, poté vystudoval dálkově gymnázium v Praze v roce 1984. Vydal dvacet jedna sbírek poezie, z nichž poslední Polibky nepřátel vyšla v roce 2020. Podílel se na vzniku třinácti celostátních básnických almanachů jako editor i autorsky. O rodném kraji Sedlčanska a Petrovicka vydal několik sborníků. Je též autorem čtyř knížek drobných próz. Od roku 2002 je členem Obce spisovatelů. Má dvě dcery a syna. Alena Stiborová je ilustrátorkou většiny jeho knih. Jako editor i spolutvůrce.

Vladimír Sládeček (9)

Vladimír Sládeček je český právník specializující se na oblast správního práva, od června 2013 soudce Ústavního soudu České republiky. Působí na katedře správního práva a správní vědy Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jejímž byl vedoucím, a také na katedře správního práva a správní vědy Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1979 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde také o rok později složil rigorózní zkoušku. Mezi roky 1979–1983 pracoval na Úřadu pro vynálezy a objevy, poté přešel do Ústavu státní správy, kde se zabýval především legislativním procesem a otázkami souvisejícími s tvorbou práva. V roce 1990 se stal odborným konzultantem v Kanceláři Federálního shromáždění, kde se podílel na novelizacích tehdejší Ústavy a přípravě Listiny základních práv a svobod. Po roce 1991 působí na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a v letech 1993–2002 byl také asistentem ústavního soudce Vladimíra Paula. V roce 2013 prezident Miloš Zeman sdělil, že jej hodlá se souhlasem Senátu jmenovat soudcem Ústavního soudu. Senát se jmenováním souhlas vyslovil a prezident jej 4. června ústavním soudcem jmenoval.

Vladimír Ruda (8)

Narozen 1.9.1922 v Sobotce, zemřel 15.12.1990 v Liberci. Historik, archivář, práce z oboru.

Vladimír Poklop (7)

Autor trilogie pro starší děti.

Vladimír Kouřil (9)

Vladimír Kouřil je jazzový publicista. Od roku 1949 žije v Praze. Maturant vodohospodářské průmyslovky. 1965–68 organizační a publicistická činnost na rockové scéně. Od 1972 členem a aktivistou Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR. Publikuje v materiálech Jazzové sekce . Podílí se na organizaci Pražských jazzových dnů Jazzové sekce 1974–1981. 1979-1990 dopisovatelem časopisu Jazz Forum International Jazz Federation. 1984 byla činnost Jazzové sekce zakázána. Píše pro samizdaty Lógr a Druhá strana. 2. září 1986 zatčen s celým výborem Jazzové sekce . 1991 celý výbor soudně rehabilitován . Spoluzakladatel následnických organizací Jazzové sekce Svazu hudebníků Artforum a Unijazz. V roce 2015 mu bylo uděleno osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Další spolupráce: Gramorevue, Rock&Pop, Lidové noviny, Musicae, Stereo a Video, Dotek, JAM, Rádio Kobra, Rádio Echo, AZ Zlín. V současnosti: His Voice, Harmonie, Hudební rozhledy, A2, UNI, Music Czech Quaterly, ČRo 3 – Vltava. Spolupráce na TV seriálu Bigbít . Průvodní texty LP a CD. Člen redakční rady měsíčníku UNI. Od roku 1998 poslechové pořady Jazzmánie aneb Aktuality v souvislostech.

Vladimír Koštial (8)

Narodil sa v roku 1912 v Starej Turej. Detstvo prežil a základné vzdelanie získal v Bratislave, kde sa v rokoch 1926 až 1929 vyučil za fotografa. Od roku 1930 pracoval v Nových Zámkoch a od roku 1937 pôsobil ako samostatný podnikateľ v Tatranskej Lomnici, kde v roku 2001 zomrel. Za týmto stručným curriculum vitae sa skrýva neobyčajne tvorivý život fotografa Vladimíra Koštiala.

Vladimír Eck (12)

Autor jazykových učebnic němčiny.

Vjačeslav Jakovlevič Šiškov (12)

Ruský spisovatel.

Vítězslav Novák (9)

Autor učebnic pro obor strojnictví.

Vincenc Kramář (10)

Vincenc Kramář byl český teoretik kubismu a sběratel, proslul jako předvídavý sběratel kubistického umění, ředitel Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění s mimořádným smyslem pro výjimečné akvizice a jako pozoruhodný teoretik. Stal se historikem umění, který se po celý život hlásil k východiskům vídeňské školy a sepsal mnoho studií, které ovlivnily další historiky umění, například Alberta Kutala. Šlo o odborníka se širokým okruhem zájmů, který obhajoval moderní umění a zároveň razil cestu studiu středověkého umění, jak ho známe dnes. Přesvědčen o zaštiťující roli státu usiloval v pozici ředitele Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění o zestátnění jejích sbírek, což se mu roku 1937 podařilo. Jeho role při vzniku Státní sbírky starého umění byla zcela nepominutelná. Ve funkci ředitele ze zanedbané sbírky provinciálního charakteru ve vlastnictví SVPU vytvořil fungující a reprezentativní státní instituci. Středověké a moderní umění vděčí Kramářovi za kvalitní přírůstky. Mezi nejznámější lze zařadit Vyšebrodský oltář, Madonu Veverskou, Římskou, Roudnickou, Jindřichohradeckou a Zlatokorunskou, Zmrtvýchvstání Třeboňského mistra nebo Epitaf Jana z Jeřeně. Rok před smrtí odkázal svoje sbírky kubistického umění Národní galerii, ve které vynikají zejména práce z Picassova raného období. Tím napomohl státní sbírce moderního umění získat rozměr mezinárodní. Narodil se 8. května 1877 ve Vysokém nad Jizerou do dobře situované rodiny úspěšného obchodníka. Rodina byla výrazně obrozenecky laděná a hojně se věnovala historii. Z matčiny strany Kramář podědil vlohy i k hudbě a po celý život byl vynikajícím klavíristou. Středoškolské vzdělání získal studiem na jičínském gymnáziu, kde studoval spolu se svým bratrem. V roce 1896 vstoupil do Mařákovy krajinářské školy na Akademii výtvarných umění, souběžně si však zapsal historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V prvním roce studia...

Vilém Bufka (3)

Pilot 311. čsl. bombardovací perutě RAF. Narodil se 11.8.1915 v nymburské kolonii. Absolvoval tříletou živnostenskou a dvouletou vojenskou průmyslovku v Mladé Boleslavi a poté, v říjnu 1935, narukoval do armády. V rámci prezenční služby absolvoval pilotní školu v Hradci Králové a v Piešťanech. Kvalifikaci létání v noci a podle přístrojů získal v období říjen 1938 - únor 1939... V roce 1939 odešel bojovat nejprve do Francie a poté do Anglie. V hodnosti Sergeant patřil k zakládajícím členům 311. bombardovací perutě. Po roce 1949 byl vyloučen z armády a následně ve vykonstruovaném procese odsouzen. Zemřel 20.11.1967 v Praze ve věku 52 let.

Viktor Petrovič Astaf'jev (9)

Ruský spisovatel, autor próz s vojenskou tematikou, esejista a dramatik.

Viktor Kotrba (8)

Viktor Kotrba byl historik architektury, pracovník památkové péče a výtvarný teoretik. Narodil se v Günzburgu jako syn řezbáře Viktora Kotrby a bratr českého malíře a restaurátora F. Kotrby, pozlacovače a restaurátora Karla Kotrby , řezbáře a restaurátora Heřmana Kotrby , malíře, pozlacovače a rámaře Josefa Kotrby a historičky umění M. A. Kotrbové . V letech 1926–1930 studoval technické vysoké školy v Mnichově a v Karslruhe, obory architektura a pozemní stavitelství a dějiny umění na univerzitě v Mnichově. V letech 1933–1935 působil v architektonické kanceláři J. Stockara-Bernkopfa v Brně. V letech 1935–1936 spolupracoval se svým otcem na inventarizaci sbírek v muzeu Thaulow v Kielu. V roce 1937 nastoupil do Státního fotoměřického ústavu. Současně studoval dějiny umění na Karlově univerzitě . Studium ukončil roku 1951 získáním titulu PhDr. V letech 1940–1958 byl zaměstnán ve Státní památkovém úřadu, poté do roku 1973 vedl oddělení architektury v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Byl členem redakční rady časopisu Umění a členem rady Klubu Za starou Prahu . Zemřel v Praze roku 1973 a byl pohřben na hřbitově Malvazinky. Odborné články, většinou vycházející z památkářské praxe a aktuálních objevů, uveřejňoval ve Zprávách památkové péče. Z oboru středověké architektury se zabýval především dílem Petra Parléře, cihlovou gotickou architekturou a jagellonskou gotikou. Významně přispěl také k výzkumu barokní architektury, když vydal práce o Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi a zejména o barokní gotice Jana Blažeje Santiniho.

Viera Švenková (17)

Narodila sa 3. novembra 1937 vo Veľkej, teraz súčasť Popradu, v železničiarskej rodine. Základnú školu a gymnázium vychodila v Poprade, kde roku 1955 zmaturovala. Potom študovala slovenčinu a ruštinu na FF UK v Bratislave. Po skončení vysokoškolských štúdií roku 1960 sa stala redaktorkou Slovenského vydavateľstva poľnohospodárskej literatúry a od roku 1963 redaktorkou vydavateľstva Mladé letá. Od roku 1969 pracovala na Zväze slovenských spisovateľov, od roku 1974 bola redaktorkou mesačníka Slovenské pohľady a v rokoch 1977-1982 redaktorkou Revue svetovej literatúry. Roku 1988 nastúpila ako redaktorka pre pôvodnú prózu do vydavateľstva Smena a po novembri 1989 sa stala redaktorkou denníka Smena. Od roku 1994 je na dôchodku a venuje sa literárnej tvorbe.

Věra Laudová (8)

Narozena 26. 6. 1925. PhDr., historička umění, autorka publikací z oboru výtvarné kultury a dějiny umění, též spoluautorka průvodce po Vídni .

Věra Hudáčková Barochová (7)

Autorka rozhlasových dramatizací a knih pro děti.

Vendy Vrbatová (7)

Věnceslava Lužická (12)

Věnceslava Lužická, vlastním jménem Anna Srbová, rozená Kubatová , byla česká vlastenecká spisovatelka a publicistka, autorka řady próz určených především pro dívky s cílem vychovávat vzdělávat je a mravně povznášet. Narodila se 6. prosince 1832 v Hořicích čp. 38 Waclawu Kubatovi zámožnému obchodníkovi a radnímu a Anně Kubatové-Pfleglové. Často uváděný rok jejího narození 1835 je nesprávný. Dle dochované korespondence si však sama v roce svých padesátin nepřála žádné oslavy a zveřejnění správného roku, aby se nestala „terčem vtipů zlých nepřátel“, jak dále píše: „… že jsem se mladší učinila, což věru mou vinou není!“ Vdala se roku 1851 za Antonina Srba nájemce statku v Hořicích a po jeho smrti roku 1867 se s třemi dětmi přestěhovala do Prahy na Nové Město. Zemřela v Praze 4. května 1920 a je pohřbena na Vyšehradském hřbitově v hrobce 15H společně se svým synem Vladimírem Srbem, právníkem a politikem, který byl v letech 1900–1906 starostou Prahy. Její dcera Marie Larra-Srbová byla sólistkou Národního divadla v Praze. Byla členkou celé řady vlasteneckých ženských spolků i Amerického klubu dam. Přispívala svými črtami, povídkami a nekrology do časopisů Květy, Ženské listy , Česká včela, Světozor; redigovala Ženský svět, Tetín a jiné časopisy pro ženy. Vedle literární činnosti se rovněž zabývala reformou výuky ženských ručních prací. V rámci katolického pohledu na rodinný život se zásadním způsobem zasloužila o ženské emancipační hnutí u nás. Poukazovala na rovnoprávnost žen a na jejich schopnost vysokoškolského studia učitelství či medicíny. Často je považována za předchůdkyni tzv. červené knihovny. Autorka se však nesoustřeďovala jen na peripetie zamilovaného příběhu, ale podrobně líčila prostředí...

Valerij Jakovlevič Brjusov (8)

Ruský básník, prozaik a literární vědec.

Václav Žalud (6)

Narozen 1. 6. 1936. Ing., CSc., docent, publikace z oboru elektrotechniky, odborný překlad z polštiny.

Václav Špaček (11)

Václav Špaček, též uváděn nesprávně jako Ferdinand byl český barokní architekt, stavitel a pražský měšťan. Byl žákem významného architekta Františka Maxmiliana Kaňky, který mu byl také za svědka na svatbě. V jeho pracích jsou zřejmé vlivy Kiliána Ignáce Dientzenhofera, Jana Blažeje Santiniho a vídeňské architektury. V letech 1718–1741 byl dvorním stavitelem Anny Marie Toskánské. Václav Špaček se narodil v rodině zednického mistra Martina Špačka, přesné datum není známo. Pokřtěn byl 28. srpna 1689. Vyučil se v otcově dílně a v roce 1717 se stal zednickým mistrem. Špačkovo autorství je přímo doloženo pouze v některých případech, jindy vyplývá z historických souvislostí či je podpořeno charakteristickým provedením některých stavebních prvků:

Václav Mertin (9)

PhDr. Václav Mertin, psycholog, 35 let poradenské praxe v pedagogicko-psychologické poradně, učitel katedry psychologie FF UK v Praze – vyučované předměty zahrnují pedagogickou psychologii, školní a poradenskou psychologii. Odborné zájmy: obecnější otázky uplatnění psychologie ve školství, individualizace vzdělávacího přístupu k dětem, poruchy učení a chování, vstup dítěte do školy, domácí vzdělávání, poradenství pro rodiče.

Václav Fischer (7)

Václav Fischer je německo-český podnikatel v cestovním ruchu, který roku 1978 emigroval z Československa a usadil se v Německu. V roce 1980 založil v Hamburku cestovní kancelář Fischer Reisen, kterou vlastní dodnes. Od roku 1980 vytváří know how Fischer, které je - stejně jako jeho jméno FISCHER - po dlouhá léta protiprávně používáno jednou českou cestovní kanceláří. V roce 1997 založil leteckou společnost Fischer Air. V letech 1999–2002 byl prvním nezávislým senátorem Parlamentu České republiky. Narodil se v Praze – Karlíně. Vystudoval Gymnázium Jana Nerudy a vnitřní obchod na Vysoké škole ekonomické . V den své promoce, 13. listopadu 1978 odešel z ČSSR do Švýcarska a později do Německa. Jeho první německou zastávkou byl Západní Berlín. Zde také získal ve studentské cestovní kanceláři ARTU REISEN svoji první práci. Po roce se přestěhoval do Hamburku a pracoval v lodní společnosti TT Linie a později v exkluzivní cestovní agentuře World in Travel. V roce 1980 založil v Hamburku cestovní kancelář Fischer Reisen. Sametová revoluce zastihla Václava Fischera na Kanárských ostrovech. Přes varování svých společníků, spolupracovníků a přátel začal zvažovat svoji obchodní činnost ve Střední Evropě a od roku 1990 zde začal prodávat zájezdy. Zároveň však rozvíjel činnost německé Fischer Reisen, která se rozšířila i na území bývalé NDR, nabízela své zájezdy s odletem ze 14 německých letišť a v polovině devadesátých let připravovala každoročně dovolenou pro půl milionu klientů. O rostoucí FISCHER REISEN se začala zajímat konkurence, Václav Fischer v důvěrných jednáních v letech 1996 a 1997 zařídil převzetí svojí cestovní kanceláře nově vzniklým uskupením C und N Turistik, patřící do struktur mezinárodních koncernů. Prodejem získané finanční prostředky investoval do nákupu letadel k vlastní aerolinii Fischer Air a do dalšího rozvoje svých firem v ČR a do expanze na Slovensko, do Maďarska a Pols...

V Žák (13)

Umi Sakurai (8)

Tracey Cox (7)

známá a oblíbená autorka, je mezinárodně uznávanou poradkyní v oblasti sexu a partnerských vztahů a častým hostem televizních pořadů na podobné téma. Několik let uváděla vlastní televizní show Hot Love a provázela pořad vysílaný národní rozhlasovou stanicí v Sydney. Nyní dvakrát týdně vystupuje v populárním britském ranním televizním vysílání a jednou týdně v nejsledovanějším vysílacím čase na stanici BBC2 v dokumentárně laděném pořadu o lásce, vztazích, schůzkách, zkrátka o „chození“, nazvaném Would Like to Meet . Její kniha Žhavý sex se okamžitě stala světovým bestsellerem; snad proto, že se netváří smrtelně vážně, ale kromě cenných rad přináší i pořádnou porci humoru a pobavení. Tracey, přestože je seriózní vystudovaná psycholožka, bývalá redaktorka australského Cosmopolitanu a přispěvatelka dalších časopisů pro ženy, si totiž na umělou vážnost moc nepotrpí. Taky proto se nejspíš nezlobí, když bývá přáteli, anebo i v tisku, občas označovaná za „sexperta“.

Tomáš Pasák (6)

Tomáš Pasák byl český historik a vysokoškolský pedagog. Od 60. let 20. století působil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterou však musel v období tzv. normalizace z politických důvodů opustit. Pracoval v Pedagogickém muzeu Jana Amose Komenského, jehož se po listopadovém převratu stal ředitelem, a tehdy se též vrátil na akademickou půdu. Jeho profesní aktivity ukončilo předčasné úmrtí ve věku 62 let. Ve svých odborných pracích se zabýval zejména českými dějinami v období první a druhé republiky, a především obdobím Protektorátu Čechy a Morava. Zaměřoval se na spornou a nedostatečně objasněnou tematiku, často formou biografií předních osobností politiky . Jeho starší práce jsou poněkud ovlivněny tehdejší ideologií, ty pozdější však umožnily zaplnit některá „bílá“ místa v českých dějinách. Většina z nich mohla vyjít až po roce 1989. Za knihu o Emilu Háchovi získal Cenu Egona Erwina Kische. Spolu se svou manželkou u sebe přechovával urnu s ostatky československého generála a protektorátního předsedy vlády Aloise Eliáše, které díky tomu mohly být v roce 2005 se všemi poctami pohřbeny v Národním památníku na pražském Vítkově.

Tomáš Houška (9)

Tomáš Houška je český pedagog, hudebník, spisovatel, scenárista a režisér. Na začátku devadesátých let se angažoval za modernizaci české vzdělávací soustavy. V letech 1993 až 1998 byl prvním ředitelem Osmiletého gymnázia Buďánka společnosti Mensa ČR, kde prosazoval diferencovaný přístup ke studentům a jejich větší svobodu a výrazný podíl na organizaci školy i její obsahové náplni. V letech 2001 až 2002 byl ředitelem Lauderových škol . Dlouhodobě se věnuje psychologickému pozadí vzdělávání. Vede kurzy pro učitele, kurzy osobnostního rozvoje a tvoří larpy – vzdělávací i velké dramatické. Je autorem řady publikací s pedagogickou tematikou, učebnic i knih beletristických. Věnuje se středověké hudbě. Pravidelně publikuje na blogu Lidových novin a iDnes. Do světa filmu vstoupil jako spoluautor scénáře k filmu Gympl , napsaného na motivy jeho románu Graffiti rules. Natočil lehce mystický film Labyrint a velmi volné pokračování příběhů z Graffiti rules – crazy komedii Maturita. Je autorem učebnic a knih s pedagogickou tematikou Škola je hra! , Zpěvník pro ZŠ – 350 písniček, Hudební výchova na ZŠ , Jaké si vybrat povolání? , Tajemství dávných časů , Škola pro třetí tisíciletí , Pedagogika postindustriální společnosti , Inkluzívní škola a spoluautorem sady učebnic Sám sebou . Z beletrie např. temný psychologicko-fantaskní Liber Vitae nebo historické drama Poslední Velikonoce, ve kterých očima dívky Narine prožijeme události arménské genocidy 1915. Pod pseudonymem Thufir Hawat napsal historický román Králův Havran . Nahrál několik titulů s relaxační a psychostimulační hudbou a se souborem Ahma Fraujins vydal CD Buoh všemohúcí: nejstarší památky české duchovní hudby . Je autorem několika psychologických testů. V roce 2000 vydal knihu Graffiti rules o partě writerů graffiti, kterou tvoří volný sled příběhů ze život...

Tomáš Gřivna (11)

Narozen 30.6.1975 v Ostravě. JUDr., práce z oboru veřejného práva.