Všichni Autoři a témata

Zdeněk Pohlreich (26)

Zdeněk Pohlreich je český šéfkuchař, gastronom, podnikatel, lektor, herec, autor kuchařek a moderátor kuchařských pořadů na televizi Prima. V letech 2009 až 2018 moderoval pořad Ano, šéfe! Poté, co nesložil přijímací zkoušky na střední školu, nastoupil do učebního oboru kuchař. Vaření jej nejprve vůbec nebavilo. Po vyučení nastoupil do pražského hotelu Stop. Na přelomu 70. a 80. let byl členem reprezentačního baseballového týmu. Po zájezdu do Nizozemska začal uvažovat o emigraci a v roce 1986 se k ní rozhodl. Realizoval ji o tři roky později. Přes jeden rok strávil v Nizozemsku jako šéfkuchař restaurace Het Schellinkje, odtud po obdržení povolení odjel do australského Adelaide, kde mu v začátcích pomáhal strýc. Začal jako sous-chef v restauraci La Guillotine, v níž se později stal šéfkuchařem. Po návratu z emigrace postupně pracoval na stejných pozicích v pražských hotelech Renaissance, Villa Voyta, Radisson SAS nebo Marriott. V roce 2007 založil vlastní podnik v ulici Na Poříčí poblíž Náměstí Republiky – Café Imperial ve stylu prvorepublikových Grand Café. O rok později zakládá druhou restauraci Divinis na Starém Městě za Týnským chrámem, ta je vedena v italském duchu. Zatím posledním přírůstkem do sítě Pohlreichových podniků je v roce 2016 otevřené moderní české bistro Next Door by Imperial, které se nachází naproti první restauraci. Do povědomí široké veřejnosti se Zdeněk Pohlreich dostal díky jeho působení v pořadech TV Prima. Mezi ty nejznámější patří gastronomické reality-show Ano, šéfe! a Na nože podle námětu britských pořadů kuchaře Gordona Ramseyho. K těmto dvěma prvním pořadům se později přidaly také Šéf na grilu, Česko vaří s Pohlreichem, Vařte jako šéf!, Už dost, šéfe!, Teď vaří šéf!, Rozpal to, šéfe! a Zdeňkova akademie. Zdeněk Pohlreich je také autorem mnoha kuchařek. V současnosti učí na Střední škole gastronomické a hotelové v Praze a vede několik kurzů v rámci Pražského kulinářského institutu.[...

Vladimír Merta (13)

Vladimír Merta je významný český písničkář, kytarista a skladatel, který se zasloužil o rozvoj české hudební scény zejména v 60. a 70. letech 20. století. Merta se narodil 20. ledna 1946 v Praze a stal se vlivnou osobností českého folkového a alternativního hudebního hnutí. Jeho kariéra začala naplno během kulturního tání v 60. letech, kdy začal vystupovat na hudebních festivalech a začal být spojován s rozvíjející se folkovou scénou.

Věra Adlová (34)

Věra Adlová, rozená Studená, byla česká spisovatelka, překladatelka z latiny a ruštiny a novinářka. Pocházela z rodiny malíře-restaurátora. Poté, co v roce 1938 odmaturovala na klasickém gymnáziu v Praze, začal studovat latinu a řečtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Za druhé světové války po uzavření vysokých škol pracovala v Archivu hlavního města Prahy. Studium na FF UK mohla dokončit až v roce 1948. Téhož roku pracovala v ČKD Sokolovo jako vedoucí učňovské výchovy a redaktora závodního časopisu. Po smrti prvního manžela, archiváře J. V. Cabalky, se v roce 1949 vdala za spisovatele Zdeňka Adlu, s nímž publikovala několik knih. Mezi lety 1949 a 1952 působila jako redaktora časopisu Světa sovětů. V rozmezí let 1952 a 1955 s manželem žila v SSSR, kde Zdeněk Adla pobýval jako dopisovatel ČTK. Zastávala zde místo v české redakci moskevského rozhlasu. Po návratu do Čech působila jako externí redaktora nakladatelství Melantrich a od roku 1958 současně jako redaktorka Státního nakladatelství politické literatury. O dva roky později se stala redaktorkou Státního nakladatelství dětské knihy , kde mezi lety 1972 až 1975 vykonávala funkci šéfredaktorky. Od roku 1964 do roku 1967 byla rovněž tajemnicí Kruhu přátel dětské knihy. V 80. letech působila jako tajemnice Svazu československých spisovatelů pro zahraniční styky. Publikovala tehdy v řadě periodik . Iniciovala rovněž vydání knihy Med a hořec, což byla sbírka latinské poezie, kterou na základě jejích překladů přebásnil Kamil Bednář. Zemřela v roce 1999. Své prvotiny Adlová vydala už v druhé polovině 40. let. Jednalo se o román Vestonie pojednávající o básnířce Janě Alžbětě Westonové a Život, který jsme milovali o meziválečném mládí. Od 70. let začala psát romány, v nichž se snažila zobrazit vývoj postav, většinou žen, v proměnách společnosti . T...

Stephanie Laurens (37)

Australanka Theonne Ann De Kretser používá pseudnym Stephanie Laurens, což jsou jména jejích dvou dcer. Narodila se na Cejlonu , tehdejší britské kolonii. Je nejprodávanější australskou spisovatelkou píšící romance. Když jí bylo pět, rodina se odstěhovala do Melbourne v Austrálii. Po dokončení univerzity získala doktorát z biochemie. Poté se s manželem přestěhovala do Londýna ve Velké Británii. Tam oba začali pracovat jako vědci v Kentu. Žili v oblasti obklopené historií. Jejich vlastní domek byl postaven v 16. století, zatímco vedle byly chráněné zříceniny římské vily a poblíž hrad ze 14. století. Po čtyřech letech strávených v Anglii se s manželem vrátili zpět do Austrálie, kde pokračovala v práci v oblasti onkologického výzkumu. Jednou večer si uvědomila, že už doma nemá žádný ze svých oblíbených romantických románů, který by si mohla přečíst. Po letech přemýšlení o psaní svého vlastního románu, začala po nocích a o víkendech po několik příštích měsíců psát. Jejím první román Tangled Reins vyšel v roce 1992. Po dosažení úspěchu se svými romány, Theonne \"odešla\" z vědeckého výzkumu a stala se spisovatelkou na plný úvazek. Její romány jsou především historické romance z vladařské éry. Theonne s manželem a dvěmi dcerami, Stephanií a Lauren, nyní žijí v Melbourne.

R. L Stine (48)

Robert Lawrence Stine se narodil 8. října roku 1943 ve státě Ohio. Dnes žije R. L. Stine v americkém státě New York.

Lucy Gordon (48)

Lucy Gordon se narodila v Anglii a již odmalička netoužila po ničem jiném, než být spisovatelkou. Svou kariéru začala psaním článků v jednom britském magazínu pro ženy, kde získala spoustu zkušeností – mj. pro magazím zpovídala některé hvězdy filmového plátna jako je Warren Beatty, Richard Chamberlain nebo Sir Roger Moore. Její život však změnily jedny prázdniny trávené v Benátkách. Jak sama autorka na svých webových stránkách uvádí, jednoho dne si tak relaxuje v kavárně, když jí oslovil vysoký, snědý Ital a pozval ji na večeři. První její reakce byla příkré odmítnutí toho opovážlivce, ale po jeho ujištění, že se jedná o seriozní nabídku, Lucy svolila. No a pak už bylo vše, jak podle scénáře červené knihovny – společně strávený romantický večer, druhý den zasnoubení a za tři měsíce svatba. Rodina i přátelé Lucy se na její „neuvážené rozhodnutí“ dívali více než skepticky, ale o to větší překvapení bylo, že manželství Lucy a jejího „Itala“ trvá dodnes, a to už od svatby uplynulo více jak 25 let. Není tak pochyb, že láska k Itálii a k Italům byla pro Lucy námětem nejedné knihy. Autorka také píše pod pseudonymem Penelope Stratton - její stěžejní tvorba je publikována u Harlequinu pod jménem Lucy Gordon. Luciininy knihy již získaly řadu ocenění a Lucy dvakrát vyhrála i prestižní americkou soutěž RITA.V současné době Lucy se svým manželem žije v Anglii, do Itálie se však často a rádi vracejí. Oba jsou umělci – ona píše romance, on maluje. Jejich manželství zůstalo bezdětné, avšak společnost jim dělají jejich mazlíčci – kočka a pes.

Jason Aaron (57)

Jason Aaron je americký komiksový scenárista. Proslul zejména svými autorskými komiksy Skalpy a Southern Bastards. Tyto série mu dopomohly ke kontraktům na superhrdinské komiksy od DC a Marvelu. Byl prominentním autorem během relaunche Marvelu z Marvel NOW! na All-New, All-Different Marvel . U Marvelu začínal na sériích jako byly Wolverine, PunisherMAX nebo Ghost Rider. A posléze mu byly nabídnuti i superhrdinové Thor a Doctor Strange. Současně se u Marvelu věnoval i restartu komiksové série Star Wars. V Česku vydávají komiksy Aarona nakladatelstí CREW a Hachette Fascicoli.

Hermann Hesse (37)

Hermann Hesse byl německo-švýcarský prozaik, básník a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1946. Hermann Hesse se narodil ve švábském městečku Calw. Jeho otec přišel do Německa z Estonska roku 1873, matka a další příbuzní z její strany působili po léta jako křesťanští misionáři v Indii. Rodina předpokládala, že stejná bude i Hermannova životní dráha. Roku 1891 vstoupil Hesse do evangelického semináře v Maulbronnu. Opustil jej však již po půl roce a následující pobyt na gymnáziu v Cannstattu trval sotva rok. Jeho rodina se tak konečně smířila s tím, že z jeho studií nic nebude, a dala ho roku 1893 do učení na knihkupce v Esslingenu, Roku 1894 se stal zámečnickým učněm v Calwu v továrně na věžní hodiny a od roku 1895 se vrátil k povolání knihkupce. Přitom byl pilným samoukem, studoval klasické jazyky a dějiny evropské a orientální kultury. Roku 1899 se odstěhoval do Basileje, našel si nenáročné místo v knihkupectví a přitom psal – zpočátku lyrickou poezii, např. Romantické písně. Díky úspěchu prvního románu, romantického příběhu Peter Camenzind , si mohl po pěti letech dovolit knihkupectví opustit. Usadil se v Gaienhofenu na břehu Bodamského jezera a oženil se s šestatřicetiletou fotografkou Marií Bernoulliovou, se kterou měl tři syny. Zde také napsal svůj druhý román V soukolí, uveřejněný roku 1906, ve kterém shrnul traumata svého dětství a puberty. V roce 1911 se mu splnil dávný sen – podnikl cestu do Indie a do Indonésie. Cesta však neznamenala pro Hesseho žádné ztotožnění s východním světem. Hesse si spíše uvědomil, že je jako člověk Západu odlišný a že pro něj příslovečné světlo z Východu není řešením, protože ho musí hledat v sobě. Po návratu z cesty se Hesse s rodinou usadil roku 1912 v Bernu, což byl počátek jeho trvalého pobytu ve Švýcarsku. V té době napsal dva do značné míry autobiografické romány o umělcích Gertruda a Panský dům a povídkov...

Felix Francis (23)

Felix Francis je britský spisovatel, mladší syn spisovatele a žokeje Dicka Francise. Studoval fyziku a elektroniku na Londýnské univerzitě. 17 let vyučoval fyziku, působí jako ředitel přírodovědeckého ústavu v Oxfordshiru. Pracoval též jako manažer mezinárodní teambuildingové firmy. Od roku 2006 spolupracoval se svým otcem na psaní jeho detektivních románů z dostihového prostředí, podílel se na čtyřech knihách, než Dick Francis zemřel. Felix se poté rozhodl pokračovat v rodinné tradici a v roce 2011 vydal svůj první román Hazard, rovněž dostihovou detektivku.

Doris Dusilová (46)

Učebnice němčiny.

Alena Mornštajnová (43)

Alena Mornštajnová je česká spisovatelka a překladatelka, členka PEN klubu. Narodila se v Hranicích na Moravě, ale celý život žije ve Valašském Meziříčí. Pochází z lékařské rodiny, její dědeček byl zubař, otec a mladší sestra jsou lékaři. Prožila klidné dětství. Se sestrou se o ni starala hlavně babička, ke které měla kladný vztah. Babička bydlela u jejich rodiny, později za svými vnučkami pravidelně docházela a starala se o ně. Alena Mornštajnová v rozhovoru vypověděla, že již od dětství měla kladný vztah ke knihám. Její teta, která byla učitelkou, jí poskytovala ke čtení klasickou literaturu. Dalším zdrojem knih byla pro Mornštajnovou dobře vybavená domácí knihovna. Autorka sama o sobě tvrdí, že je spíše samotářské povahy a právě čtení knih jí dává možnost zažívat dobrodružství, skrze ztotožnění se s hrdiny knihy. Spisovatelka se pokusila dostat na překladatelský a tlumočnický obor FF Univerzity Karlovy, na školu však před revolucí nebyla přijata. Rozhodla se pro roční pomaturitní studium, v rámci kterého vykonala všeobecnou státnici z anglického a ruského jazyka. Znovu se přihlásila ke studiu, opět však nebyla přijata. Rozhodla se tedy pro to, že se vdá, což zpětně hodnotí jako dobrý krok. Následně se jí narodily dvě děti. Během mateřské dovolené vystudovala dvouleté pomaturitní studium. Po skončení mateřské dovolené jí na škole, kde studovala, byla nabídnuta práce učitelky anglického jazyka. Při této práci zahájila vysokoškolské studium angličtiny, studovala překladatelství. Na vysokou školu nastoupila až po revoluci. Studium jí trvalo šest let, neboť spolu s ním jednak pracovala, jednak se starala o domácnost. Překládat začala až po dokončení školy. Spolu s překladatelskou činností stále vyučovala a vedla soukromé jazykové kurzy. V roce 2007 dostala nabídku práce na jazykové škole. Zde následně učila do roku 2013, kdy vydala svou prvotinu Slepá mapa. Pedagogickou praxi považuje za v...

William Mark (62)

Václav Holzknecht (26)

Václav Holzknecht byl český klavírista, hudební vědec, hudební popularizátor, publicista, kritik, dramaturg, organizátor a pedagog, překladatel z francouzštiny, jeden ze zakladatelů mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, dlouholetý ředitel pražské konzervatoře, osobní přítel hudebního skladatele Jaroslava Ježka. Narodil se jako třetí dítě v pražské rodině pražského svrškaře Jana Holzknechta a matky Barbory, rozené Smolíkové . Podle policejní příhlášky žila rodina na Žižkově, ve Štítného ulici. Otec se jako podnikatel pravděpodobně potýkal s finančními potížemi, v roce 1899 byla firma Jana Holzknechta prohlášena za insolventní. Přes tyto skrovné začátky vystudoval Václav Holzknecht úspěšně práva a během svého vysokoškolského studia dokázal ještě souběžně vystudovat hru na klavír na Pražské konzervatoři. Absolventský koncert měl v červenci 1928, již jako doktor práv . Do roku 1942 pracoval na ministerstvu financí, hudbě a koncertům se mohl věnovat pouze po večerech a nedělích. Přesto byla jeho hudební aktivita široká a obdivuhodná . Bližší detaily o soukromém životě Václava Holzknechta se z veřejných zdrojů prozatím nepodařilo dohledat. Podle informace člena rodiny nebyl ženatý a neměl potomky. Nesystematicky psané neúplné paměti četl pouze omezenému okruhu lidí a v posledních letech života je spálil. Talent, rozsah znalostí a odborná autorita Václava Holzknechta byly po celý život neobyčejné. Duševní sílu si zachovával do posledních dnů. Ještě 27. července 1988 navštívil firmu Petrof v Hradci Králové, aby se jako předseda hodnotitelské komise ke kvalitě zvuku dvou mistrovských koncertních klavírů. Krátce na to, 13. srpna, zemřel. Je pohřben na pražských Olšanských hřbitovech . Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století (po...

Tereza Nováková (43)

Teréza Nováková, rozená Lanhausová, byla česká spisovatelka s regionálním zaměřením na okolí Litomyšle a Proseče, představitelka realismu a tzv. venkovské prózy. Byla aktivní členkou ženského emancipačního hnutí. Teréza Nováková pocházela z Prahy. Se svým manželem, středoškolským profesorem, odešla v roce 1876 do Litomyšle, kde strávila devatenáct let. Autorka pocházela z „dobré“ rodiny. Její otec byl úředníkem pražské České spořitelny původem z Hradce Králové. Dědeček se živil jako hradecký poštmistr. Další předkové z otcovy strany pocházeli z Porýní a severozápadních Čech, Teplicka, z matčiny strany se jednalo o jihlavské Němce. Její rodina byla tedy poloněmecká. Otec byl Čech a matka Němka, která pocházela ze zámožné německo-židovské rodiny. Doba, ve které se formovala osobnost Terézy Novákové, byla složitá. Jednoduchá nebyla především z hlediska kulturní atmosféry odrážející silný nacionalismus český a německý. Od každé z dobře situovaných měšťanských rodin se očekávalo přiklonění k české, či německé národnosti na základě hospodářských, politických, ale i individuálních pohnutek. Paradoxně často rozhodujícím faktorem nebyla genetika, ani české nebo německé kořeny a často dokonce nehrál roli ani jazyk, kterým se v rodině mluvilo. To se projevilo právě i v rodině Terézy Lanhausové , která je typickým příkladem takového jednání. Přestože předky měli německé, u nich doma se mluvilo německy, nebylo možné popřít vliv českého kulturního prostředí . K češství vedl Terézu Novákovou především otec. Dříve než znala česká slova, znala české písně, protože tatínek byl hudebník. Nejednalo se o člověka nijak razantního ani v životě osobním, ani kulturním a politickém. Byl to tichý a klidný člověk, který měl uzavřenou až klidnou povahu, jak ho popisuje vnuk Arne Novák. První hybnou silou českého kultu...

Richard Konkolski (20)

Richard Konkolski je český mořeplavec a vítěz řady námořních závodů, třikrát obeplul sám zeměkouli. Richard Konkolski se vyučil zedníkem a vystudoval stavební průmyslovku. Už od mládí se věnoval jachtingu, začínal v TJ ŽD Bohumín. V letech 1959 až 1966 se účastnil řady jachtařských závodů, stal se mistrem severní Moravy. V roce 1972 se účastnil závodů osamělých mořeplavců OSTAR přes Atlantik z anglického Plymouthu do Newportu. Vzhledem ke zlomenému stěžni a dalším problémům se mu podařilo připlout na celkovém 41. místě. Po ukončení závodu pokračoval na vlastnoručně vyrobené jachtě Niké I v cestě kolem světa. Po 342 dnech ukončil plavbu v roce 1975 v Plymouthu a později v polském Svinoústí a Štětíně. Stal se prvním Čechoslovákem, který obeplul zeměkouli a Niké I druhým nejmenším plavidlem. Byl oceněn mimo jiné tituly zasloužilý mistr sportu , sportovec roku severomoravského kraje , ocenění za sportovní úspěchy ÚV ČSTV , jachtař roku , mistr sportu . Řadu ocenění získal také v Polsku. Emigroval v červnu 1982. Během výjimečného stavu v Polsku odplul s manželkou Miroslavou a synem Richardem ze Štětína, kde měl loď Niké II. Přistál v naprostém pořádku až v Newportu v americkém státě Rhode Island. Zde řadu let žil a do Česka se vrátil až v roce 2016 . Po sametové revoluci v roce 1999 udělil Richardu Konkolskému Český svaz jachtingu čestné členství jako ocenění za propagaci českého jachtingu u nás a v zahraničí. Konkolski je autorem několika knih, filmů a televizních dokumentů. V současnosti vlastní multimediální studio, kde se věnuje výrobě filmů a propagačních materiálů. V roce 2013 byl Richard Konkolski oceněn medailí za zásluhy o stát v oblasti sportu....

Peter May (53)

Peter May je skotský novinář, scenárista a spisovatel. Byl redaktorem hlavních večerních pořadů britského televizního dramatu a televizním scenáristou. Později se začal věnovat spíše psaní románů. Žije ve Francii. Je autorem mnoha děl včetně několika seriálů. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří např. série čínských thrillerů ; příběh je založen na chápání a porozumění zástupců dvou odlišných kultur – čínského komisaře Li Yana a americké soudní lékařky Margaret Campbellové. Další dílem je trilogie z ostrova Lewis, jejíž první díl s názvem Skála byl vydán již v roce 2009 . Za tento díl získal Peter May cenu Barry Award 2013 za nejlepší detektivní příběh roku. V roce 2012 vyšel druhý díl Muž z ostrova Lewis  a v lednu 2013 závěrečný díl Šachové figurky . V současnosti vychází seriál Akta Enzo, s detektivním námětem. Knihy Petera Maye dostávají postupně také svou audioknižní podobu. Doposud byla vydána celá Trilogie z ostrova Lewis, dva díly z čínských thrillerů Pán ohně a Čtvrtá oběť a také Výjimeční lidé a Kritik ze série Akta Enzo . V ČR se účastnil mimo jiné literárního festivalu Měsíc autorského čtení 2014, který pořádá brněnské nakladatelství a agentura Větrné mlýny. Tato agentura natočila pro Českou televizi cyklus „Skotská čítanka – Don’t worry – be Scottish“ - díl s Peterem Mayem režíroval Jiří Zykmund.

Jiří Švejda (26)

Jiří Švejda je český spisovatel a filmový scenárista, počátkem 90. let levicový politik a poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Pochází z rodiny dělníka, oba jeho rodiče byli zaměstnáni v Chemických závodech ČSSP v Litvínově. Po absolutoriu na chemické průmyslovce studoval nejprve dva roky na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, toto studium však nedokončil. Pracoval v Chemických závodech Litvínov. V roce 1975 jako provozní mistr v litvínovské chemičce napsal první román Havárie. Po jeho úspěšném přijetí a vysokém honoráři se stal profesionálním spisovatelem. Jeho romány Koncert a Požáry a spáleniště zfilmovalo filmové studio Barrandov. Romány Havárie, Hořké dny, Pán na inzerát a Okamžiky ztráty natočila Československá televize. Podle knihy Druhý dech spisovatele Václava Duška napsal scénař k filmu Křehké vztahy režiséra Juraje Herze. Při zaměstnání v letech 1975 až 1981 vystudoval dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU. Oženil se, a s manželkou Zdeňkou mají tři děti. V letech 1981 až 1985 působil jako vedoucí dramaturg skupiny Tvůrčí mládí ve Filmovém studiu Barrandov a v letech 1985 až 1990 byl ředitelem Severočeského nakladatelství v Ústí nad Labem. V roce 1990 se stal ředitelem soukromého nakladatelství Dialog v Litvínově. Ve věku 38 let vstoupil do KSČ. Politicky se angažoval i po sametové revoluci. Ve volbách roku 1992 byl zvolen za KSČM, respektive za koalici Levý blok, do Sněmovny lidu Federálního shromáždění . Ve Federálním shromáždění setrval do zániku Československa v prosinci 1992. Pak už politicky aktivní nebyl. Jeho dílo lze označit za levicově orientovanou společenskou prózu, jež byla zejména v prvopočátcích ovlivněna tvorbou jiného severočeského spisovatele Vladimíra Párala....

Jan Marius Tomeš (18)

Jan Marius Tomeš byl básník, esejista, historik umění, výtvarný teoretik, překladatel. Patřil do meziválečné generace básníků, která vstoupila do literatury na přelomu 30. a 40. let 20. století. Mezi jeho nejbližší přátele patřili i jeho současníci Jiří Orten, Ivan Blatný, Josef Kainar, Kamil Bednář a další. Narodil se v Olomouci, ale dětství prožil ve městě Kunštát, které si zamiloval a kam se celý život vracel. Jeho otec byl notář a Jan Marius část mládí pobýval také v Brně, kde měl možnost vídat básníka Jiřího Mahena a seznámit se s poezií André Bretona; také se s velkým nadšením věnoval aviatice. Přispíval často do novin a časopisů té doby, z nichž některé vycházejí dodnes: Práce, Rovnost, Literární noviny, Výtvarná práce, Výtvarné umění, Studentský časopis a další. Svoji první básnickou sbírku Klubko Ariadnino, 1942 publikoval za okupace. Po válce vyšly ještě dvě sbírky veršů Za..., 1946 a Ruby, 1947. Jeho abstraktní lyrika však nenašla odezvu u představitelů poválečného politicko-kulturního zaměření našeho státu a nemohla být publikována. V roce 1949 se oženil a po boku své ženy Heleny prožil celý život. Neměli žádné děti. Blízkým přítelem rodiny byl básník František Halas, který je pravidelně navštěvoval v Praze i v při letních pobytech v Kunštátě a byl inspirátorem díla J. M. Tomeše jako básníka i esejisty. Po válce vystudoval autor obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1951 do r. 1958 pracoval jako vedoucí oddělení moderního umění v Národní galerii v Praze. V roce 1952 získal titul PhDr. Od roku 1959 až do vynuceného odchodu na počátku normalizace v roce 1971 přednášel dějiny umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Byl autorem řady literárně a umělecko-historických studií, 13 zasvěcených monografií českých a 4 monografií zahraničních umělců, mnoha doprovodných textů v katalozích různých výstav a také knižních doslovů. Jeho výtvarně-teoretické komentáře k českému a s...

J. D Salinger (21)

Jerome David Salinger patří mezi americké povídkáře a romanopisce. Narodil se v rodině obchodníka a málem v rodinném obchodním podnikání sám rovněž uvízl. Zato vzdělání měl rozmanité. Studoval na vojenské akademii a tři vysoké školy bez dokončení studia. Za 2. světové války bojoval na evropské západní frontě, průběžně psal povídky. Směr mu dala vojenská služba v linii i zázemí v letech 1942–46. Po válce se věnoval literární činnosti, psal povídky, které uveřejňoval v časopisech tak různých, jako jsou kýčová Saturday Evening Post a snobský New Yorker. Poslední léta se odmlčel.

Henry Miller (26)

Henry Valentine Miller byl americký spisovatel, je považován za představitele surrealismu. Narodil se v New Yorku, své dětství prožil v Brooklynu. Pokoušel se studovat na City College of New York, ale po krátké době studií zanechal. Poté vystřídal značný počet zaměstnání. Od roku 1920 pracoval ve Western Union, kde začal psát. Zde se seznámil s June Edith Smith Mansfieldovou, se kterou odjel roku 1928 na cestu po Evropě. Roku 1930 se dostal do Paříže, kde se mu zpočátku finančně vedlo velmi špatně . O rok později zde sehnal stálé zaměstnání a v Paříži zůstal až do roku 1939, kdy odjel do Řecka. V roce 1940 se vrátil do USA, kde se usadil v Kalifornii – Big Sur. Po druhé světové válce vedl o své dílo řadu soudů, které ukončil v roce 1964 až Nejvyšší soud Spojených států amerických, který neshledal důvod k považování jeho děl za „oplzlé“. Jeho tvorba a životní styl velmi ovlivnila tvorbu beat generation i jeho přítelkyni Anaïs Nin. Ve svých dílech odmítal americký způsob života, snažil se popsat smyslové prožitky. To vedlo k názoru, že jeho díla jsou nemravná, vulgární, urážlivá a kazící výchovu mládeže a proto zhruba do roku 1956 nesměly v USA vycházet, v tomto období vycházela ve Francii v Paříži. Svým volným přístupem k sexu ovlivnil hnutí hippies. On sám v Paříži navštěvoval nevěstinec Aux Belles Poules. Většina kritiků se shoduje v názoru, že v některých dílech svoji snahu odtabuizovat se dovedl až k pornografii

Henri Perruchot (15)

Henri Perruchot byl francouzský spisovatel, výtvarný a literární kritik. Proslul především jako autor i do češtiny překládaných životopisů francouzských malířů, mj. Henriho de Toulouse-Lautreca, Vincenta van Gogha či Paula Cézanna. Narodil se v hornickém městečku Montceau-les-Mines v oblasti Morvan v Burgundsku, dětství a mládí prožil v Marseille. Na univerzitě v Aix-en-Provence vystudoval anglickou a francouzskou literaturu a získal akademickou hodnost licencé ès lettres. Obdržel zde místo profesora. Výuka ho však neuspokojovala, a tak odešel do Paříže. Jeho začátky v Paříži nebyly jednoduché. Perruchot zpočátku pracoval jako editor; roku 1944 připravil k vydání Pensées morales francouzského teologa jansenistického zaměření Jeana Duvergiera de Hauranne. V roce 1946 vyšla jeho románová prvotina Le maitre d'homme , po které následovaly další romány, novely a eseje. V reakci na Sartrův existencialismus založil roku 1947 humanistické hnutí s názvem epifanismus, v němž šlo o mystiku člověka. Psaní esejů o výtvarných umělcích ho inspirovalo k myšlence vytvořit soubor životopisných knih o nejvýznamnějších moderních francouzských malířích. Perruchot měl v úmyslu napsat asi dvacet monografií, které by zahrnovaly období od Delacroixe po Picassa. Soubor měl nést název Umění a osud. Předčasné úmrtí mu zabránilo v uskutečnění celého záměru, nicméně se mu podařilo vydat následující životopisy: Vincenta van Gogha , Paula Cézanna , Celníka Rousseaua , Toulouse-Lautreca , Edouarda Maneta , Paula Gauguina , Auguste Renoira a Georgese Seurata , biografii Auguste Rodina už nedokončil. Do češtiny byly přeloženy všechny s výjimkou životopisu Celníka Rousseau. V letech 1961 a 1962 ho Francouzská akademie za knihy o Manetovi a Gauguinovi vyznamenala cenou Charlese-Blanca, roku 1963 obdržel Perruchot za soubor svého díla Velkou cenu města Paříže. V roce 1967 se stal ve...

Hana Volavková (28)

Hana Volavková byla česká historička umění, ředitelka Židovského muzea v Praze. Narodila se jako Hana Frankensteinová v židovské rodině drobných podnikatelů v Jaroměři. Po absolvování gymnázia v Hradci Králové se chtěla stát učitelkou, nakonec se ale rozhodla pro dějiny umění. V letech 1924–1929 studovala historii a dějiny umění a klasickou archeologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a studia ukončila obhajobou rigorózní práce roku 1929. Po ukončení studií pracovala v pražské Městské knihovně a později jako vedoucí knihovny Uměleckoprůmyslového musea v Praze , publikovala své první odborné texty. Zároveň byla kurátorkou výstav a redigovala výstavní katalogy, krátkými texty přispívala do časopisů. Na některých projektech spolupracovala se svým budoucím manželem, významným českým historikem umění Vojtěchem Volavkou, za něhož se provdala v roce 1933. V té době přestoupila ke katolictví a svého syna Jana, který se narodil o rok později, vychovávala k české kultuře. Manželé se ještě před válkou rozvedli, ale žili společně. Jan, který působil většinu svého života ve Spojených státech, je světově uznávaným psychiatrem. Pro svůj židovský původ byla Hana Volavková v roce 1939 propuštěna z práce, ale odmítla odejet se synem do Londýna, kde v té době přednášel na konferenci Vojtěch Volavka.. Ten se s ní pak znovu oženil roku 1942, aby ji uchránil před deportací do koncentračního tábora. V roce 1943 dostala nabídku připojit se k malému týmu, který při pražské Židovské náboženské obci budoval muzeum z liturgických předmětů, knih a archiválií shromážděných ze všech tehdy existujících židovských obcí v tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Ve válečném Ústředním židovském muzeu se podílela na tvorbě sbírek a na přípravě instalací, které ovšem nebyly přístupny veřejnosti. V únoru 1945 by...

Friedrich Dürrenmatt (31)

Friedrich Dürrenmatt byl švýcarský dramatik, prozaik, kreslíř a grafik. Proslavil se zejména svými modelovými dramaty. Je představitelem epického divadla. Friedrich Dürrenmatt se narodil 5. ledna 1921 ve švýcarské vesnici Konolfingen, byl synem místního evangelického faráře Reinholda Dürrenmatta a vnukem politika Ulricha Dürrenmatta . Kromě něho měli rodiče ještě o tři roky mladší dceru Vroni. Roku 1935 se rodina přestěhovala do Bernu, pravděpodobně v souvislosti s hospodářskou krizí. Tam začal Friedrich studovat nejprve na Svobodném bernském gymnáziu , později přešel na Humboldtianum, kde také v roce 1941 odmaturoval. Nebyl zvlášť dobrý student a později prohlásil, že školní léta byla nejhorší dobou v jeho životě. Na jinou školu přešel proto, že se mu nelíbil způsob vyučování, měl špatné známky a spory s vyučujícími. Je známo, že byl v maturitním ročníku členem švýcarského národně socialistického hnutí , což později zdůvodnil potřebou vymezit se vůči otci. Snad právě během gymnaziálních studií si začal vytvářet vlastní svět jako únik z nepříjemné reality. Už v Konolfingenu se začal věnovat kreslení a malování. Později dokonce ilustroval některá vlastní díla a navrhoval scény pro své hry. Studovat však začal roku 1941 filozofii, germanistiku a přírodní vědy, nejprve v Zürichu a od druhého semestru v Bernu. Svůj podkrovní pokoj u rodičů v ulici Laubeggstrasse v této době vyzdobil nástěnnými malbami, které byly později překryty a objeveny až v devadesátých letech. Studium dokončil roku 1945, disertaci zaměřenou na dánského filosofa Sørena Kierkegaarda však nedopsal. Filozofií se zabýval po celý život. První hra, která se dočkala uvedení, vznikla v letech 1945/46 a nesla název „Psáno jest“ . Její premiéra se...

Zdeněk Burian (27)

Zdeněk Michael František Burian byl český malíř a ilustrátor dobrodružných knih. Proslul zejména svými paleontologickými rekonstrukcemi společně s profesorem Josefem Augustou. Zdeněk Michal Burian se narodil 11. února 1905 v Kopřivnici. Jeho otcem byl Eduard Burian. Jeho matkou byla Hermína Burianová. V letech 1905 až 1909 pobýval Zdeněk Burian s rodiči ve Štramberku v domě čp. 38. Kolem roku 1910 se Zdeněk Burian přestěhoval s rodiči do Kopřivnice a začal zde navštěvovat obecnou a měšťanskou chlapeckou školu. V roce 1919 složil úspěšně přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze. Dne 24. října 1919 byl čtrnáctiletý Burian zapsán jako mimořádný studující Akademie výtvarných umění v Praze. Nastoupil do prvního semestru Všeobecné malířské školy, kterou vedl profesor Jakub Obrovský. Na škole vydržel ale pouze necelé dva roky. Ve školním roce 1920/1921 šestnáctiletý Zdeněk Burian svá studia přerušil. Po odchodu ze školy se začal živit jako ilustrátor. Ilustroval především dobrodružnou literaturu. První knihou, k níž takto přispěl, bylo Dobrodružství Davida Balfoura od Roberta Louise Stevensona, které vyšlo v září roku 1921. V letech 1924 až 1925 zahájil ilustrování časopisu „Širým světem“ a knih České grafické unie. Od roku 1925 pracoval na geografickém cyklu „Země a lidé“. Dne 14. února 1927 se Zdeněk Burian oženil s Františkou Loudovou . Pro nakladatelství Josefa Richarda Vilímka začal od roku 1927 Burian postupně ilustrovat časopisy: Humoristické listy, Malý čtenář, Dobrodružný svět, ...) a potom též i dobrodružné knihy. V roce 1930 ilustroval Zdeněk Burian první knihy nakladatele Jana Toužimského. Od června roku 1932 pak začal pracovat pro nakladatelství Toužimský & Moravec. Pod vedením docenta Josefa Augusty namaloval Zdeněk Burian v roce 1935 svých prvních šest rekonstrukcí. Vzájemná spolupráce trvala až do...

Vilém Vrabec (26)

Vilém Vrabec byl český kuchař a učitel, autor desítek kuchařských knih v nichž sebral několik tisíc kuchařských receptů. Jeho nejvýznamnějším dílem je Velká kuchařka, do níž shrnul poznatky z předchozích knih. Vyšla v mnoha vydáních a byla přeložena do řady jazyků. Narodil roku 1901 v Horním Růžodole na Liberecku ve velmi chudé rodině. Již na obecné škole učitel objevil ve Vilémovi výtvarný talent a doporučil rodičům, aby chlapce poslali na výtvarnou školu. Rodiče si to však nemohli dovolit. Po první světové válce se vydal do světa na zkušenou. Jeho touha studovat výtvarnou školu jej vedla do Berlína, kde se přihlásil na soukromou umělecko-průmyslovou školu. Aby mohl platit studium, sehnal si práci jako aranžér výkladních skříní největšího berlínského lahůdkářství Kempiňski a po nocích zde ještě vypomáhal v kuchyni. Peníze však na studium nestačily a po roce se musel vrátit domů. Zkušenost u Kempiňského mu však pomohla rozhodnout se, co dál: bude se věnovat kulinářství a kreslení zůstane jeho celoživotním koníčkem. Věděl, že cesta k úspěchu nebude jednoduchá, vždyť neměl ani výuční list. Své zkušenosti z Berlína ale uplatnil poměrně brzy – nastoupil jako aranžér výkladních skříní v největším pražském Lippertově lahůdkářství a záhy mu dovolili zavádět i mnohé receptury studené kuchyně, které odkoukal v Berlíně. S Prahou se však Vilém Vrabec nespokojil a hledal další příležitosti, jak se něco nového naučit. Často pracoval jen za nocleh a stravu, zato asistoval tehdy uznávaným kuchařům v nejlepších hotelech v Německu, Švýcarsku a Rakousku, zaklepal i na dveře londýnského Savoye. Obohacen mezinárodními zkušenostmi se vrátil do Čech, pracoval jako kuchař studené kuchyně v Puppu v Karlových Varech, v Esplanade v Mariánských Lázních a pak přišla osudová nabídka do ostravského Grand automatu. V roce 1926 jej požádala ostravská obchodní akademie, aby vedl dekorativní a aranžérský kurz. Kurz měl tak obrovský úspěch, že...

Valentin Petrovič Katajev (45)

Valentin Petrovič Katajev byl ruský sovětský spisovatel, dramatik, scenárista a novinář. Narodil se v Oděse a prožil v ní své mládí. Pocházel z rodiny učitele. V době první světové války bojoval na frontě jako dobrovolník, v té době také začal působit jako válečný zpravodaj a dopisovatel, což posléze dělal i během Velké vlastenecké války. V době Říjnové revoluce v roce 1917 vstoupil do řad nově vznikající Rudé armády, ve které sloužil do roku 1920, kdy se vrátil do Oděsy. Od roku 1922 žil v Moskvě. Mezi jeho nejznámější díla patří kniha Na obzoru plachta bílá inspirovaná revolučním rokem 1905 v Ruském impériu v době autorova dětství v rodné Oděse. Kniha tvoří vlastně první část rozsáhlejší trilogie Vlny Černého moře. Dalším velmi známým dílem je kniha Syn pluku odehrávající se za druhé světové války v době Velké vlastenecké války. Od šedesátých let 20. století převažují v jeho díle autobiografické prvky Stal se jedním z nejznámějších sovětských spisovatelů, jeho pověst je však nejednoznačná. Na jednu stranu byl oceňován vyznamenáními a byl vnímán jako úzce spjatý se sovětským režimem. Na druhou stranu byl spisovatelem s bezmeznou fantazií, citlivým a původním; podporoval inovátorskou práci nových autorů a popisoval i to, co chtěla oficiální sovětská historie potlačovat.

Shannon Drake (35)

Heather Graham Pozzessereová je americká spisovatelka píšící historické romány, jejichž hlavním námětem je láska. Psala také pod svým rodným jménem Heather Graham, v současnosti je známější pod pseudonymem Shannon Drake. Spisovatelka se narodila 15. března 1953 v Miami-Dade County na Floridě . Na střední škole se seznámila s Hersheym Dennisem Pozzesserem, za kterého se po absolutoriu střední školy provdala. Později vystudovala obor divadelní umění na University of South Florida. Nejdříve se pohybovala v divadelním prostředí, později ji tato práce přestala naplňovat, a proto začala být literárně činná, nejdříve psala hororové příběhy a poté romance. V roce 1982 prodala svoji první novelu s názvem When Next We Love. V současnosti žije se svými pěti dětmi a manželem na Floridě.

Rainer Maria Rilke (40)

Rainer Maria Rilke byl jedním z nejvýznamnějších německy píšících lyriků přelomu 19. a 20. století. Napsal také jeden román a několik povídek. Max Brod jej řadil do širšího kontextu tzv. Pražského kruhu.; ovlivnil zejména zdejší autory generace Jung Prag. Jeho tvorba se vyznačuje silným symbolismem, tematicky se věnuje hlavně spiritualitě, hledání smyslu života, lásce a smrti. Bývá někdy označován za "básníka smrti". Rilke se narodil v rodině drážního německého úředníka Josefa Rilkeho a manželky Žofie, rozené Entzové . Zásadní skutečností v jeho dětství bylo, že ho jeho matka Sophie až do pěti let nutila nosit dívčí šaty a oslovovala jej jménem „Renée“, čímž se vyrovnávala se ztrátou starší dcery Renée. Tento přístup Rilke matce později vyčítal. Na druhou stranu to byla právě ona, kdo ho přivedl k poezii; vyžadovala od něj, aby se učil básně Friedricha Schillera zpaměti. Když bylo Rilkemu devět let, jeho rodiče se rozešli. Po čtyřech letech základní školní docházky v Praze pod vedením piaristů začal v září 1886 studovat na Vojenské nižší reálce v Sankt Pölten, od září 1890 pak na Vojenské vyšší reálce v Hranicích na Moravě. Již po třech měsících Rilke studia na hranické škole přerušil a ta ho v roce 1891 ze zdravotních důvodů natrvalo propustila, což byl definitivní konec jeho kariéry důstojníka. Poté, co nedokončil ani nově započatá studia na obchodní akademii v Linci , se v letech 1892–1895 v Pra...

Pavel Tigrid (17)

Pavel Tigrid, narozený jako Pavel Schönfeld , byl český spisovatel, publicista a politik, jeden z nejvýznačnějších představitelů českého protikomunistického exilu. Svůj pseudonym „Tigrid“ odvodil od řeky Tigridu, jako vzpomínku na hodiny zeměpisu a dějepisu na základní škole v Semilech. Předkové Pavla Tigrida pocházeli ze semilské židovské rodiny Schönfeldů. Tigridův praděd Pavel Schönfeld byl nájemcem semilského pivovaru a majitelem nemovitostí. Za svoji činnost pro blaho města byl oceněn čestným občanstvím města Semily . Otec Pavla Tigrida František Schönfeld byl synovcem spisovatele Antala Staška , jenž v Semilech působil 35 let jako advokát, a bratrancem spisovatele Ivana Olbrachta . Olbrachtova matka Kamila Zemanová, rozená Schönfeldová, konvertovala ke katolické víře na žádost Antonína Zemana před sňatkem v roce 1880. Pavel Tigrid se narodil jako Pavel Schönfeld dne 27. října 1917 v Praze do asimilované česko-židovské rodiny, pokřtěn byl hned po narození. Jeho rodiče, František Schönfeld a Ema Singerová, se ještě před jeho nástupem do školy rozvedli a Pavel byl svěřen do péče otci. V prosinci 1945 poznal Pavel Tigrid na ministerstvu zahraničních věcí Ivanu Myškovou, která zde po maturitě začala pracovat jako sekretářka. V prosinci 1946 se zasnoubili a po dvou měsících se začátkem roku 1947 v kostele svatého Františka z Assisi na Starém Městě vzali. Myšková byla po otci, který dle oficiální zprávy zahynul v lednu 1945 na pochodu smrti z Osvětimi, rovněž židovského původu. Z matčiny strany pocházela z umělecké rodiny, její babičkou byla herečka Terezie Brzková. Pavel Tigrid měl s Ivanou Tigridovou v letech 1955–1958 dvě dcery a jednoho syna. Jak dcery Deborah a Kateřina , tak syn Gregory se narodili v USA, kde jejich rodiče v té době půs...

Pavel Baričák, (45)

Paul Verlaine (22)

Paul Marie Verlaine byl francouzský básník, představitel prokletých básníků a symbolismu. Paul Verlaine se narodil 30. března 1844 v Metách. Byl jediným synem ženijního důstojníka Nicolase Verlaina a jeho manželky Élisy. V domácnosti s nimi žila ještě Paulova o osm let starší sestřenice z matčiny strany, kterou měl velmi rád. V roce 1851 otec odešel z armády a rodina se přestěhovala do pařížské čtvrti Batignolles. Studentská léta strávil na internátní škole v Bonapartově lyceu. Paul byl průměrný žák, který rád četl básně i prózu, obdivoval Victora Huga. Ve čtrnácti letech objevil verše Charlese Baudelaira a Théodora de Banville a to mu dalo impulz k vlastní tvorbě. Začal psát první básně, také se naučil kouřit a pít alkohol. Po maturitě v roce 1862 strávil prázdniny na severu Francie u sestřenice Élisy, která se mezitím provdala za majitele cukrovaru. V roce 1864 nastoupil do zaměstnání jako úředník na městské radnici. Vedl společenský život, rád sedával v kavárnách a popíjel absint. Spřátelil se se skupinou parnasistických básníků a dalšími osobnostmi kolem salonů Ricardových a Niny de Callias. V Ricardově časopise L’Art byly zveřejněny jeho první básně, studie o Baudelairovi a jiné příspěvky. V roce 1866 byla u nakladatele A. Lemerra vydána Verlainova první kniha Saturnské básně , aniž by vzbudila větší pozornost. Finanční prostředky poskytla sestřenice Élise, která v následujícím roce zemřela. V roce 1869 vyšla u téhož nakladatele Verlainova druhá kniha Galantní slavnosti . V roce 1870 se po dvouleté známosti oženil s Mathildou Mautéovou, o rok později se jim narodil syn Georges. Verlaine se snažil omezit pití a manželství bylo zpočátku šťastné. V tomto období napsal básně pro svou ženu, které byly vydány ve sbírce Dobrá píseň v roce 1870. Během prusko-francouzské války se při obléhání Paříže zapojil do Národní gardy a pracoval v tiskovém ...

Norman Mailer (34)

Norman Kingsley Mailer byl americký spisovatel, svými reportážemi a reportážními romány se zařadil k tzv. novému žurnalismu. Nositel dvou Pulitzerových cen. Narodil se jako prvorozený syn v židovské rodině ve městě Long Branch ve státě New Jersey. Studoval letecké inženýrství na Harvardově univerzitě. Roku 1942 musel narukovat do americké armády, v letech 1944–1946 se účastnil bojů v Tichomoří. Svou úspěšnou románovou prvotinu Nazí a mrtví uveřejnil jako pětadvacetiletý v roce 1948. Kromě beletrie se prosadil i jako autor publicistických textů, rozsáhlých knižních reportáží a biografií. Od konce šededátých let se věnoval rovněž spolupráci s filmem. Byl šestkrát ženatý a měl osm dětí. Zemřel na selhání ledvin. Ve svých románech a reportážích se pokusil kriticky popsat problémy Spojených států. Reportáže:

Miroslav Hanuš (37)

Miroslav Hanuš byl český učitel a spisovatel. Narodil se v Břevnově do rodiny pekaře Bohuslava Hanuše. Vystudoval v letech 1926–1931 Filosofickou fakultu Karlovy university, kde studoval dějiny umění, filosofii a historii. Po studiích pracoval jako učitel na gymnáziu. Nejdříve v letech 1933–1937 na severní Moravě, od roku 1937 až do své penze v Chrudimi, kde také zemřel. M. Hanuš se nikdy nepřihlásil k nějakému programu, ani se jinak nezapojil do dění kolem spisovatelské obce. Nepřihlásil se k žádnému programu a ani se nesnažil programově někam zařadit, přesto lze říci, že patří do existencialistické tvorby. Jeho próza se často zabývá psychologií jednotlivých postav. Byl autorem 24 románů a povídkových sbírek. Ohlas měly dva romány o J. A. Komenském a román o polárníkovi R. E. Byrdovi. Další román Já spravedlnost patří mezi fantastiku, byla to fikce o psychickém mučení Hitlera, zfilmována roku 1968. Z oblasti science-fiction napsal knih několik. Některé z nich byly vydány řadu let po napsání.

Miguel de Cervantes Saavedra (35)

Miguel de Cervantes y Saavedra byl španělský voják, básník a spisovatel. Působil na přelomu 16. a 17. století za vlády Filipa II. a jeho potomka Filipa III. Ačkoliv ve Španělsku byla hospodářská krize, španělské umění a literatura dosahovaly svého vrcholu. Dalšími významnými osobnostmi v této době byli: Velázquez, Murillo, El Greco, Lope de Vega a Calderon). Cervantes se narodil jako třetí dítě z pěti v rodině zchudlého nižšího šlechtice Rodriga Cervantese z rodu Saavedrů , špatného chirurga, dobrého jezdce na koni a amatérského hráče na violu, a Doni Leonor de Cortinas Sánchez z rodiny statkářů. Rodiče mu zajistili vzdělání, jaké jim dovolila tehdejší finanční situace, kdy král Karel V. uvalil na obyvatele tak vysoké daně, že je bylo schopno zaplatit kolem 20% z nich. V roce 1551 se pětičlenná rodina přestěhovala za lepším životem do Valladolidu. Tento cíl se nenaplnil, protože Cervantesův otec Rodrigo byl špatný lékař, trpěl hluchotou, brzy byl uvězněn kvůli dluhům a majetek rodiny byl zabaven. V roce 1553 se rodina vrátila do rodného města, šestiletého Miguela učil číst a psát příbuzný rodiny Alonso de Vieras, od roku 1555 Cervantes chodil do nově založené Jezuitské školy v Córdobě. V roce 1564 se přestěhovali do Sevilly, a v roce 1566 do Madridu. V devatenácti letech začal studovat na veřejné škole Estudio de la Villa, kterou vedl lingvista, profesor Juan Lopéz de Hoyos, který se nejvíce zasloužil o Cervantesovo vzdělání a také v jednom se svých děl vydal i několik Cervatesových raných básní. Roku 1550 se narodil Cervantesův bratr Rodrigo, v roce 1552 sestra Magdalena, v roce 1554 bratr Juan. V roce 1569 se Cervantes přestěhoval do Říma. Tam pracoval jako tajemník pro Gulia Acquaviva. Možné vysvětlení pro Cervantesův nečekaný odjezd ze Španělska byl útěk před trestem za účast v souboji s Antoniem de Sigurga. V roce 1570 narukoval k vojsku Juan...

Michael Mignola (66)

Americký komiksový scenárista a kreslíř.

Lilian Jackson Braun (38)

Lilian Jackson Braun byla americká spisovatelka známá svou lehce detektivní sérií knih Kočka, která... Knihy Kočka, která se věnuje životu bývalého novináře Jamese Qwillerana a jeho dvou siamských koček Koko a Yum Yum ve fiktivním městečku Pickax v Moose County "400 mil severně od všeho". Ačkoli se ve svých knihách nikdy formálně neuváděla, města, kraje a životní styl popsané v sérii jsou obecně uznávány jako model města Bad Axe v Michiganu, kde Braunová bydlela s manželem až do poloviny osmdesátých let. Psát začala již jako teenager, kdy posílala sportovní poezii do novin The Detroit News, dále pokračovala v psaní reklamních kopií a do roku 1978 jako editorka časopisu Good living. Mezi lety 1966 - 1968 jí vyšly knihy Kočka, která uměla číst pozpátku, Kočka, která okusovala ušák a Kočka, která zhasínala světlo. The New York Times Braunová označily v roce 1966 za "nového detektiva roku". Potom Braunová zmizela ze spisovatelské scény na dlouhých 15 let, v roce 1983 vyšla kniha Kočka, která viděla rudě a během let 1987 a 1988 vyšly další čtyři tituly. Ze série se tak opět staly bestsellery. Jako mnoho spisovatelů svého věku byla Braunová technofob a všechny své novely napsala na psacím stroji. Lilian Jackson Braunová si velmi bedlivě střežila své soukromí. Do roku 2005 se nevědělo ani její datum narození, ten uvedla při rozhovoru s The New York Times. Se svým druhým manželem Earlem Bettingerem a dvěma kočkami žila 32 let v Severní Karolína. Každá z jejích knih je věnována "Earlu Bettingerovi, manželovi, který ..." Zemřela v hospicu v Landrumu v Severní Karolíně na zápal plic. V závorce je jako první uveden rok prvního vydání v originálu, druhý rok uvádí vydání v češtině. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lilian Jackson Braun na anglické Wikipedii.

Karel Nový (29)

Karel Nový, vlastním jménem Karel Novák , byl český spisovatel a novinář. Narodil se v rodině chudého pekaře jako Karel Novák . Studoval na gymnáziu v Benešově a jeho spolužákem ve třetím a čtvrtém ročníku byl Vladislav Vančura. Ten se stal jeho blízkým přítelem a v románu Pekař Jan Marhoul se částečně inspiroval osudem jeho otce. Karel Nový gymnázium nedokončil a po několika krátkodobých zaměstnáních se začal věnovat žurnalistice. Jako novinář spolupracoval s levicově orientovanou inteligencí. Za druhé světové války byl zatčen a internován v pracovním táboře Klecina ve Slezsku poblíž Vratislavi. Po osvobození pracoval postupně v několika redakcích, v letech 1952 – 1956 byl šéfredaktorem Státního nakladatelství dětské knihy. Od roku 1956 působil jako spisovatel z povolání. Byl tchánem spisovatele Bohuslava Březovského. Literární tvorba Karla Nového obsáhla mnoho žánrů: od fejetonů a drobných próz až k rozsáhlým románům, od knih pro mládež až k divadelním hrám a filmovým scénářům. V roce 1954 se stal zasloužilým umělcem, v roce 1955 obržel Řád práce. Za román Plamen a vítr mu byla udělena Státní cena Klementa Gottwalda . V roce 1960 byl jmenován národním umělcem. Jeho tvorba bývá řazena do kritického realismu, často se zabýval sociální tematikou. Lze říci, že jeho díla jsou jakýmsi opakem ruralismu. Své starší práce po roce 1945 často přepracovával, mnohdy i několikrát, a přitom je jazykově modernizoval. Řada jeho knih byla přeložena do cizích jazyků.

Jonathan Kellerman (42)

Jonathan Kellerman pracoval čtyři roky jako dětský psycholog, který poskytoval konzultace Policii Los Angeles. Jeho láskou ale byla jiná profese - a to profese spisovatele. Psát začal již v devíti letech a kariéra psychologa jeho díla naprosto ovlivnila. Všechny jeho knihy jsou z prostředí duševně nemocných lidí, psychologů atd. Kellerman napsal více než tucet novel s hlavní postavou Alexem Delaware. Není nijak překvapující, že v této postavě odráží kus sebe sama. Tyto knihy většinou řeší psychopatologické jevy v rodinách - něco, co sám moc dobře zná, jelikož to pozoroval každý den během své práce psychologa. V současnosti žije se svými 4 dětmi a ženou v Beverly Hills.

Iva Pekárková (42)

Iva Pekárková je česká prozaička, publicistka a překladatelka. Po maturitě na gymnáziu studovala přírodovědeckou fakultu UK, obor mikrobiologie a virologie. Krátce před dokončením studia emigrovala . Po desetiměsíčním pobytu v uprchlickém táboře v Traiskirchenu u Vídně, kde si přivydělávala i jako uklízečka, získala roku 1986 za podpory nadace Amerického fondu pro československé uprchlíky povolení k odjezdu do USA. Usadila se nejprve v Bostonu a poté v New Yorku. Živila se mj. jako barmanka, ale zejména jako sociální pracovnice mezi etnickými menšinami v newyorské černošské čtvrti Jižní Bronx a taxikářka. Na přelomu let 1988–1989 žila půl roku v Thajsku a zabývala se poměry v místních táborech pro utečence. V letech 1993 a 2000 strávila několik měsíců v Indii. Od roku 1997 žila v Praze, příležitostně překládala a působila v redakci Mladé fronty Dnes. V roce 2003 strávila téměř dva měsíce v Nigérii. Od roku 2005 žije v Londýně a pracuje jako taxikářka a tlumočnice. Literární činnosti se věnuje od začátku 80. let. Před odchodem do exilu publikovala populárně vědecké články ze svého oboru v ABC, Živě a Sedmičce pionýrů. V zahraničí uveřejňovala prózy v exilových časopisech Západ , Svědectví , Paternoster a ve Sborníku zaostřeného rozptýlení , v angličtině publikovala povídky a články v severoamerických a kanadských magazínech . Po roce 1989 v Čechách v periodikách Playboy, Cosmopolitan, Esquire, Marianne a v Lidových novinách, Právu a Mladá fronta Dnes. Na internetových stránkách iDnes.cz má Iva Pekárková od května 2008 svůj blog. Uvedena jsou pouze první vydání. Některé knihy Ivy Pekárkové vyšly v překladu rovněž ve Spojených státech, Velké Británii, Německu, Španělsku a Slovinsku. V dokumentárním filmu Hrůzy a lesk New Yorku aneb Město, které neusíná vystupovala jako průvodkyně Steffena...

Ilja Hurník (36)

Ilja Hurník byl český hudební skladatel, klavírista, hudební pedagog, dramatik a spisovatel. Narodil se v Porubě do rodiny učitelů. V 11 letech začal skládat hudební skladby a některé mu i vyšly. Na počátku své umělecké dráhy byl podporován německy píšící spisovatelkou a básnířkou Marií Stonou, na jejímž zámku v Třebovicích ve Slezsku byl častým hostem. Jeho mecenáška Maria Stona mu umožnila vystupování před kulturním publikem, které se scházelo na jejím zámku. Vystudoval Matiční gymnázium v Ostravě. V roce 1938 musela jeho rodina utéct před sudetským záborem do Prahy, kde ho na umělecké škole vyučovali legendární učitelé klavírista Vilém Kurz, jeho dcera Ilona Štěpánová-Kurzová a skladatel Vítězslav Novák. Působil zde jako hudebník, dramatik a také jako spisovatel. Jako pianista vystupoval hodně v zahraničí a zaujal především interpretací Clauda Debussyho a Leoše Janáčka, vystupoval zejména spolu s Pavlem Štěpánem, s nímž se zasloužili o renesanci čtyřruční klavírní hry. Nápady do svých skladeb čerpal z lidové slezské intonace, později také z antických a biblických námětů. Ve spisovatelské oblasti proslul svými knihami povídek , psychologickými sondami skrytými do příběhů ze světa hudby. Na své mládí vzpomíná v memoárech . Jako dramatik se prosadil v rozhlasových hrách. Působil na Pražské konzervatoři a Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Velký ohlas měl jeho osmideskový cyklus Umění poslouchat hudbu, dnes znovu vydaný na CD. Skládal také písně pro děti . 11. září 2011 se zúčastnil světové premiéry své skladby Severská ukolébavka v děkanském kostele sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem, kterou uvedl Královédvorský chrámový sbor. Zemřel 7. září 2013 ve věku 90 let. Je pohřben na Vyšehradském hřbitově v hrobě s Petrem Ebenem....

Hana Prošková (21)

Hana Prošková, rozená Bořkovcová byla česká spisovatelka především detektivních povídek a novel. Hana Prošková se narodila v rodině hudebního skladatele Pavla Bořkovce. Po maturitě na Dívčím reálném gymnáziu Elišky Krásnohorské strávila zbytek druhé světové války jako totálně nasazená v leteckém průmyslu. Po válce vystřídala celou řadu zaměstnání až se roku 1966 stala redaktorkou v nakladatelství Albatros, kde pracovala až do důchodu. Do literatury vstoupila Hana Prošková roku 1962 jako básnířka . Dále doprovodila verši celou řadu dětských leporel, omalovánek a vystřihovánek, překládala z němčiny, ruštiny a slovinštiny. Nejširší veřejnosti je ale známá jako autorka perfektně psychologicky prokreslených detektivních povídek a novel spojených ve většině případů dvěma hlavními hrdiny – amatérským detektivem a znalcem lidské povahy malířem Horácem a kriminalistou nadporučíkem a později kapitánem Vašátkem. Dcery: Magdalena Rejholcová, Marie Kroupová, Kateřina Závadová 12 vnuků, mezi nimi Pavel Rejholec , Janek Kroupa, Mikuláš Kroupa V letech 2013 až 2019 připravila Česká televize sérii televizních filmů, v nichž byly detektivní povídky přeneseny do tehdejší současnosti. V hlavním rolích se představili David Matásek jako Horác a Viktor Preiss jako Vašátko, cyklus režírovala Lucie Bělohradská.

František Kotleta (57)

František Kotleta, vlastním jménem Leoš Kyša , je spisovatel a bývalý novinář. Píše akční sci-fi a fantasy literaturu, a je srovnáván s Jiřím Kulhánkem. Jako František Kotleta Kyša poprvé veřejně vystoupil v pořadu Drive televize Óčko. Jeho prvním vydaným románem byl Hustej nářez , první kniha ze série Bratrstvo krve. Jedná se o silně emotivní příběh o několikasetletém upírovi Janu Bezzemkovi, který se svojí upírskou „rodinou“ brání Zemi před invazí mimozemských okupantů. V roce 2012 vyšlo pokračování Fakt hustej nářez a roku 2013 třetí díl Mega hustej nářez. Z roku 2013 pochází i první díl staroslovanskou mytologií inspirovaného dvojdílného románu Perunova krev, jehož druhý díl vyšel o rok později. V roce 2014 vyšla rovněž sbírka povídek Příliš dlouhá swingers party, v roce 2015 pak román Lovci a prequel k trilogii Bratrstvo krve, novela Vlci. V roce 2016 vyšla kniha Velké problémy v malém Vietnamu a první díl trilogie Spad. Druhý a třetí díl této trilogie Poločas rozpadu a Rázová vlna vyšly v roce 2017. V roce 2018 vychází kniha Poslední tango v Havaně.

Emil Calda (46)

Doc. RNDr. Emil Calda, CSc. narozen 3. 7. 1935 v Dobřichovicích. Autor matematických učebnic a matematických legrácek. Přezdívá si HgS - rtuťovitý stařík.

Vítězslav Houška (32)

Vítězslav Houška byl český spisovatel, publicista, filatelista, šachista, karikaturista a překladatel. Vystudoval a většinu života strávil v Praze, pak dále na své chalupě v obci Zátyní. Je znám především svou publicistikou o sportu. V literární tvorbě a redakční činnosti se věnoval nejvíce šachům a filatelii. Byl dlouholetým redaktorem časopisu Filatelie. V posledním desetiletí své kariéry vedl svůj blog o šachách: Pražská šachová společnost -blog Vítězslava Houšky a věnoval se spisovatelské tvorbě, především o T. G. M. Spolu se svou manželkou Jaroslavou Baumrtovou měl syna Karla . Vítězslav Houška zemřel 3. srpna roku 2011 ve Vojenské fakultní nemocnici v Praze ve věku 86 let. Jeho manželka ho přežila pouze o 8 dní. Sportu nad šachovnicí se věnují knihy Nad šachovnicemi celého světa, Šachy s úsměvem a Tam všichni hrají šachy. Do oblasti sběratelství známek zasadil také své detektivní romány: Merkur nese smrt. Své liberálně pravicové smýšlení a osobní vzpomínky vyjádřil v knihách o prvním československém prezidentovi Masarykovi – šest knih pro Masarykovo demokratické hnutí: Masaryk známý, neznámý , Lidé kolem T. G. M, Masaryk! Ne Lenin: moje svědectví , T. G. M myslitel a státník, Novinář Peroutka o T. G. M, Karel Čapek a T. G. Masaryk. V Nakladatelství dopravy a spojů byl dlouholetým šéfredaktorem časopisu Filatelie , a Mladý filatelista . Pravidelně přispíval do časopisu Čas , zejména do rubriky "Glosář k životu TGM". Mimo to je autorem klubových kronik Železná Sparta, Věčná Slavia či knihy 50 slavných sparťanů, 50 slavných slávistů. Psal i pro děti . Dále ilustroval vtipy do novin, např. Satiromet, Pan Voňka. Kromě samotné literární tvorby se věnoval překladatelství. Překládal knížky z franco...

Stella Nangonová (43)

Narozena 31. 8. 1938 ve Frenštátě pod Radhoštěm, zemřela 8. 7. 2020 v Ostravě. Filoložka, anglistka, učebnice a didaktické materiály k výuce angličtiny.

Růžena Svobodová (43)

Růžena Svobodová, rozená Růžena Čápová byla česká spisovatelka. Narodila se v Mikulovicích u Znojma, kde byl otec správcem klášterního panství řádu premonstrátů. Brzy se rodina přestěhovala do Prahy a ona vyrůstala v premonstrátském klášteře na Strahově, kde otec získal velký služební byt. S matkou zde prožívala náboženské obřady, úctu k světcům a k svatým; otec v ní zase probouzel zájem o literaturu. Jeho předčasná smrt proměnila celou situaci rodiny, když bylo Růženě jako nejstarší z jeho čtyř dětí teprve dvanáct let. Doma zavládla autoritativní matka, která byt z velké části pronajímala. Růžena absolvovala Vyšší dívčí školu, kromě toho navštěvovala na Smíchově klášterní penzionát benediktinek Sacré Coeur, aby se zdokonalila ve francouzštině. Stala se pak domácí učitelkou. V roce 1890 se provdala za básníka F. X. Svobodu v naději, že získá společenskou nezávislost. Měla svůj společenský salon, který navštěvovali Antonín Sova, Vilém Mrštík, František Václav Krejčí, F. X. Šalda, Otakar Štorch-Marien, výtvarnice Zdenka Braunerová, herečky Hana Kvapilová, Hana Benoniová, z literárně činných žen Božena Benešová a později i Marie Pujmanová. Sblížení se Šaldou se rokem 1893 proměnilo v milostný vztah. Milostné vzplanutí ji na čas poutalo také k J. S. Macharovi. V průběhu první světové války se věnovala charitě; působila v českém národním svépomocném sdružení České srdce jako zakladatelka a vedoucí Dětského odboru. Humanitární práce tohoto sdružení spočívala v organizování pobytu pražských či vídeňských dětí na venkově, kde dostávaly zdravou stravu, zatímco v hlavních městech říše vlivem válečných let neúměrně strádaly. Tehdy již byla vážně nemocná se srdcem. Roku 1918 založila časopis Lípa, který sama redigovala. Své humanitární a publikační aktivity směřovala k politice, ale nechtěla se zapojit do s...

Rudolf Čechura (35)

Rudolf Čechura byl český spisovatel, věnující se dětské a detektivní literatuře. Pracoval jako učitel, úředník. V šedesátém roce nastoupil do redakce vědy a techniky Hlavní redakce pro děti a mládež Československého rozhlasu. Po několika letech přešel pak z rozhlasu do časopisu Věda a technika mládeži , od roku 1973 byl literátem na volné noze. Napsal námět k večerníčkovým seriálům Maxipes Fík a Hugo z hor, dětem je určena také kniha Pavián mezi lidmi, využívající vědeckofantastický námět k poučení o pravidlech slušného chování. Čechurovým literárním vzorem byl Arthur Conan Doyle a vytvořil četné pastiše na jeho dílo . V roce 1967 se stal členem londýnské Společnosti Sherlocka Holmese. Rudolf Čechura je také autorem scénáře televizní hororové komedie Šplhající profesor , v níž hrál Holmese Viktor Preiss. Dalším okruhem Čechurovy tvorby byly dobrodružné romány, odehrávající se v jeho rodném severočeském pohraničí v pohnuté době po druhé světové válce: Jako zvíře, Šperhák, Namydlená šikmá plocha.

Paul A Davies (20)

Autor učebnic angličtiny.

Noah Gordon (35)

Noah Gordon je americký spisovatel. Světový úspěch si získal hlavně trilogií o lékařské dynastii Coleů . Noah Gordon se svou ženou žijí na lesní farmě v Berkshirských vrších v západním Massachusetts. Manželka je vydavatelkou místních novin, on je lékařský technik na jejich pohotovostní stanici. Mají tři odrostlé děti, Lízu, Jamie a Michaela. Při psaní trilogie se pro hodnověrnost děje nechal zaměstnat v nemocnici, studoval dějiny lékařství i různé chirurgické postupy v minulosti.

Miroslav Bouchner (25)

Narodil se 16. prosince 1926 v Pohranicích na Slovensku, odkud se záhy s rodiči přestěhoval do Říčan. Po maturitě na gymnáziu v Praze absolvoval v r. 1951 Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. První zaměstnání získal ve Státním zdravotním ústavu v Praze, odkud po jednom roce odešel do Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze - Ruzyni, kde pracoval šest let. Od r. 1959 až do odchodu do důchodu v r. 1990 působil ve VÚLHM. Tam se nejprve věnoval biologii koroptve polní, později biologické ochraně snůšek pernaté zvěře. Zmapoval oblasti výskytu tetřeva a tetřívka a zabýval se zaváděním bělokura rousného. Později se zaměřil na výzkum vodní pernaté zvěře, zejména na kachny a na využití umělých hnízd. S Klubem sokolníků spolupracoval na umělém odchovu loveckých dravců. Po celý život byl aktivním členem České společnosti ornitologické. Byl autorem více než 50 vědeckých a 120 odborných prací, množství populárních článků a několika knih. Myslivecké praxi byly věnovány jeho metodické příručky Divoká kachna - myslivecká péče a způsoby lovu a Umělá hnízdiště pro kachny. Nejobsáhlejší jsou jeho knihy Poznáme je podle stop, vydaná také v cizině, a Stopy zvěře, jimiž obohatil naši odbornou literaturu.

Luděk Sobota (20)

Luděk Sobota je český herec a komik, známý svou prací v divadle, filmu a televizi. Narodil se 15. května 1943 v Praze a má za sebou bohatou kariéru v zábavním průmyslu. Ačkoli je Sobota uznáván především pro své herecké role, pustil se také do světa hudby a komediálních alb. Byl spojen se známým českým hudebníkem a komikem Ivanem Mládkem, který je známý svými humornými písněmi a vystoupeními. Společně pracovali na projektech, které spojují hudbu a komedii a oslovují široké publikum v České republice. Luděk Sobota však není primárně znám jako nahrávací umělec nebo skladatel v tradičním slova smyslu; jeho sláva a přínos jsou výrazněji spjaty s jeho vystupováním na jevišti a filmovém plátně. 6", "Ivan Mládek Uvádí Luďka Sobotu" nebo "Decentní Večer", což nemusí být mimo Českou republiku dobře zdokumentováno nebo nemusí být jeho hlavním uměleckým zaměřením.

Luboš Hlaváček (30)

PhDr., CSc., výtvarný historik a kritik, umělecké monografie, odborné časopisecké stati. Pseud. L. H. Augustin. Novinář, historik výtvarného umění, výtvarný kritik a publicista. V letech 1956–1959 byl členem širšího redakčního kruhu literárního časopisu Květen. Přispíval do Lidové demokracie, Výtvarné práce, Kulturní tvorby, Kultury, My-64, Tvaru. V sedmdesátých a osmdesátých letech působil jako odpovědný redaktor v časopisu Estetika.

Lincoln Child (40)

Lincoln Child je americký spisovatel. Začínal jako knižní redaktor a systémový analytik. Je autorem celé řady duchařských historek a příběhů s nadpřirozenou tematikou. Spolu s Douglasem Prestonem jsou podepsáni pod takové knihy jako např. Dračí hora, Relikviář, Kabinet kuriozit a Zátiší s vránami. Ve více jejich dílech vystupuje extravagantní zvláštní agent FBI Pendergast.

Lars Kepler (28)

Lars Kepler je pseudonym autorské dvojice Alexandra Ahndorila a jeho manželky Alexandry Coelho Ahndorilové , kteří se jako švédští spisovatelé zaměřují na kriminální románovou tvorbu. Křestní jméno pseudonymu odkazuje ke švédskému spisovateli Stiegu Larssonovi, autoru trilogie Millennium, jemuž se dvojice chtěla přiblížit žánrově i kvalitou děl. Příjmení Kepler je odkazem na astronoma Jana Keplera, s nímž je spojeno nové objevování. Stejně tak měli spisovatelé v plánu použít netradiční zápletky a nechat se ovlivnit filmovou tvorbou. Pod uměleckým pseudonymem Lars Kepler se manželé Ahndorilovi rozhodli uvést detektivní román, aby je čtenáři skrze známá jména nespojovali s jejich předchozí tvorbou. Přesto byla identita autorů odhalena po vydání první knihy. Pro náklonnost obou spisovatelů k napětí a kriminálním příběhům píší pod pseudonymem díla s detektivní zápletkou. Žijí ve Stockholmu a mají tři dcery. Jejich autorská prvotina Hypnotisören , která se stala bestsellerem, vyšla roku 2009. Práva na knihu byla prodána do více než třiceti zemí. Poprvé se v ní objevila hlavní postava švédského vyšetřovatele s finskými předky Joony Linny, která prochází i dalšími příběhy. Záhadnou osobou je samotný kriminalista. Rodné jméno Joona je upravené biblické jméno Jonáš. Všechna díla byla vydána také jako audioknihy v nakladatelství OneHotBook. V tomto článku byly použity překlady textů z článků Alexander Ahndoril na anglické Wikipedii a Lars Kepler na německé Wikipedii.

Klára Smolíková (44)

Klára Smolíková je česká spisovatelka, scenáristka komiksových příběhů, publicistka a velmi činorodá lektorka. Narodila se v Praze, kde vystudovala estetiku a teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Již od studií ji zajímá popularizace, věnuje se environmentální, multikulturní, estetické a mediální výchově, angažuje se v muzejní pedagogice. Největší výčet jejích knih představují učebnice a metodické materiály. V současné době se plně věnuje psaní knih pro děti a mládež.  Pro děti začala psát nejprve do dětských rubrik novin. Mnoho let přispívala do časopisů Pastelka, Sluníčko, Mateřídouška a Čtyřlístek, kde publikovala desítky pohádek, jazykových hádanek a komiksů. Od roku 2004 píše knížky pro děti. Spolupracovala na scénářích několika webových portálů zaměřených zejména na zábavné vzdělávání. Je spoluautorkou večerníčkového seriálu Vynálezce Alva . Od listopadu 2015 do února 2018 připravila osm čísel komiksové revue Bublifuk, do které přispěli původními seriály přední čeští komiksoví tvůrci .  Patnáct let prožila v Táboře, kde deset let učila na střední škole knihkupce a knihovníky od roku 2000 do roku 2010. Poté pracovala ve zdejším Husitském muzeu, pro které připravila dětskou linku nové expozice a realizovala řadu lektorských programů, jež se staly podkladem pro úspěšnou dětskou komiksovou knihu Husité. V roce 2013 spolupracovala na třebíčské expozici Cesty časem, část zaměřenou na řemesla přepracovala do další nápadité knihy Řemesla. Na pražské Pedagogické fakultě vedla od roku 2006 do roku 2014 seminář věnovaný médiím. Krátce působila v Národním muzeu na pozici vedoucí oddělení vzdělávání a kulturních aktivit . Nyní spolupracuje na lektorských programech pro muzea jako externista. Zpočátku její knihy ilustroval Honza Smolík, se kterým má děti Tobiáše a Joriku. Jejím druhým manželem je Jiří Walker Procházka, kultovní autor české sci-fi a fantasy. Společně píší detektivní...

Josef Hiršal (25)

Josef Hiršal byl český básník a překladatel. Narodil se v rodině rolníka a vesnického kapelníka. Tvořil se svou spolupracovnicí a partnerkou Bohumilou Grögerovou. Společně s ní také obdržel v roce 1986 cenu Toma Stopparda za dílo Let let. Přeložil například Podivuhodné cesty Barona Prášila, přičemž J. Hiršal překládal poezii, zatímco Jiří Kolář prózu, poezii Christiana Morgensterna nebo teoretické texty Maxe Bense . Jako tvůrčí duo Hiršal – Grögerová se věnovali především experimentální poezii a v této oblasti patřili v Československu spolu s Jiřím Kolářem a Ladislavem Novákem k nejvýraznějším osobnostem. Kromě vlastní tvorby, reprezentované především sbírkou JOB BOJ, publikovali také překlady zahraničních autorů a uspořádali též několik sborníků, Experimentální poezie , Slovo, písmo, akce, hlas , Vrh kostek . Experimentální poezii se věnovali i teoreticky a proslovili na to téma řadu přednášek. Pozoruhodná je také jejich kniha Co se slovy všechno poví , využívající principy experimentální poezie v knížce pro děti. V roce 1999 se stal jedním ze signatářů monarchistického prohlášení Na prahu nového milénia, jehož autorem byl spisovatel Petr Placák. Psal experimentální poezii. Kromě vlastních překladů především poesie z němčiny do češtiny, se masivně podílel na překladech poesie jiných autorů, když přebásňoval jejich do češtiny přeložené texty. Samostatné překlady publikoval také z rumunštiny a srbštiny.

Jiří Rajlich (35)

Jiří Rajlich je český historik se zaměřením na vojenské a letecké dějiny. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1991 působí ve Vojenském historickém ústavu, kde je ředitelem historicko-dokumentačního odboru. Ve svých pracích se zabývá meziválečnou i poválečnou historií československého letectva, osudy československých letců na západní frontě během druhé světové války, ale i činností Luftwaffe v českých zemích nebo Čechoslováky bojujícími ve španělské občanské válce. Zaměřuje se i na obraz armády a bezpečnostních sborů ve filmu a televizi. Kromě autorství desítek historických knih, které vyšly v Česku i v zahraničí, a stovek vědeckých studií byl také kurátorem řady muzejních výstav a expozic. Za svou literární činnost obdržel Cenu Miroslava Ivanova, byl vyznamenán Záslužným křížem ministra obrany II. i III. stupně. Jako jeden ze členů týmu Vojenského historického ústavu třikrát získal cenu Gloria musealis. Dne 28. října 2019 mu prezident České republiky Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy I. třídy. Je předsedou redakční rady časopisu Historie a vojenství a členem redakčních rad časopisů Letectví a kosmonautika, Vojenská história a Securitas Imperii.

Jiří Mařánek (35)

Jiří Mařánek byl český spisovatel, autor poetických próz, historických románů a scenárista. Jiří Mařánek se narodil v Milevsku jako čtvrté ze šesti dětí; jeho otec Antonín Mařánek byl v té době komisařem na okresním hejtmanství v Benešově. V devíti letech se s celou rodinou odstěhoval do Prahy. Krátce studoval medicínu, práva, hudební vědu a estetiku. Studia však nedokončil. Ve dvacátých letech žil ve Zlaté uličce na Pražském hradě; z této doby pochází přátelství s Vítězslavem Nezvalem, Jaroslavem Seifertem a dalšími literáty té doby. Byl rovněž členem Devětsilu. V době insigniády se postavil na stranu spisovatelů, kteří české nacionalistické studenty kritizovali. 5. července 1933 se v Hradci Králové oženil se s Annou Novotnou. Sestra Jiřího Mařánka Julie se provdala za hudebního skladatele Otakara Ostrčila. Od roku 1917 byl úředníkem účtárny Zemského úřadu; pro onemocnění byl v roce 1941 penzionován.V letech 1945-1948 byl zaměstnancem filmového odboru Ministerstva informací; od září 1945 vedl oddělení státní filmové dramaturgie tohoto ministerstva. Toto oddělení dohlíželo nad ideovým zaměřením filmů a provádělo konečné schvalování filmů. Poté přešel Jiří Mařánek do Československého filmu. Část svého života přebýval Jiří Mařánek v Českém Krumlově v domě na Parkánu č. p. 112, zemřel v Praze ve věku 68 let. Je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze. Jiří Mařánek začal psát ve 20.letech groteskní, satirické prózy, ve stylu poetizmu. Od 30.let psal především historické romány z jihočeského kraje; napsal i práce pro mládež a knihy s motivy fantastiky.. Jiří Mařánek byl autorem námětů filmů: Byl scenáristou filmů: Jiří Mařánek napsal pro svého švagra Otakara Ostrčila libreto k opeře Honzovo království, podle pohádky L. N. Tolstoje. Napsal také libreto k opeře Otakara Jeremiáše Enšpígl a pro skl...

Jaroslav Vašák (40)

Jmenuji se Jaroslav Vašák . Mým koníčkem a zároveň povoláním je obor kuchař-číšník a sbírání gastronomických zajímavostí z celého světa, čemuž se věnuji od r. 1968 a mám titul Mistr kuchař . Moje sbírka je velice hodnotná, byla oceněna v pražském Klubu sběratelů kuriozit jako Pozoruhodná a Špičková, byla velice dobře hodnocena i na Střední hotelové škole v Praze i ve SOU v Klánovicích a zájem projevila i Guinessova kniha rekordů. Náplní sbírky je přes 5 000 stran textu z nejrůznějších oblastí gastronomie. Jaroslav Vašák zemřel 1. prosince 2019.

Jan Ryska (25)

Jan Ryska byl český spisovatel, pedagog, publicista a redaktor. Jeho otec byl dělníkem. Základní školu vychodil Jan Ryska v Líšťanech u Loun, na reálce maturoval v Lounech v roce 1934. Poté vystudoval Státní pedagogický institut, studium ukončil v roce 1935 a nastoupil na vojenskou službu. Od roku 1937 do roku 1943 učil na různých školách, poté byl do konce války pracovně nasazen v továrně Letov. Po válce se navrátil k učitelskému povolání, od roku 1947 studoval na Ústřední novinářské škole při ÚV KSČ. Po ukončení tohoto studia se v roce 1948 stal na Ministerstvu školství, věd a umění pracovníkem sekretariátu a vedoucím tiskového a propagačního oddělení. Ministrem byl v té době Zdeněk Nejedlý. Ryskovy příspěvky v tisku týkající se školství byly v duchu myšlenek jeho nadřízeného, ministra Zdeňka Nejedlého. Spolu s Jaroslavem Kojzlarem vydal k 75. narozeninám Zdeňka Nejedlého publikaci pro děti O Zdeňkovi Nejedlém, V roce 1952 otiskly Literární noviny Ryskovy verše oslavující právě zemřelého básníka S. K. Neumanna. obdivně o něm napsal i do časopisu pro děti Mateřídouška . Na práci ministerského úředníka navázal letech 1953–1958 jako vedoucí kulturní rubriky časopisu Svět sovětů a poté redaktor měsíčníku Praha-Moskva. V letech 1963–1967 vedl v Čs. rozhlase vysílání pro mládež. Od října 1967 se stal šéfredaktorem Pionýrských novin. Ty se pod jeho vedením přeměnily na populární dětský časopis Sedmička, který vycházel od května 1968 do roku 1992. Jan Ryska zůstal šéfredaktorem Sedmičky až do svého odchodu do důchodu. Od šedesátých let 20. století začal též knižně publikovat svá díla pro mládež. Pětašedesátých narozenin Jana Rysky si povšimlo Rudé právo příznivým hodnocením jeho tvorby pro děti. Zemřel v Praze ve věku 67 roků. Po válce publikoval příležitostně verše v denících a časopisech. Psal poznámky o kultuře. Jan Ryska vlastnil chalupu v Kytlici, stejně jako nap...