Přejít na hlavní obsah Přejít na hlavní navigaci Přejít na vyhledávání

Doprava zdarma nad 699 Kč po Česku
0 položek – košík

    Top produkt

    Produkty

      Robert Grant Aitken
      Vlna zenu : Bašó : haiku a zen

      1995 | Nakladatelství Pragma

      Tato kniha pojednává o zenu, lidské mysli a básních Macua Bašóa , největšího z básníků haiku. Mistři zenu udržují již dlouhou dobu tradici teišó formálních, hravých výkladů Dharmy opírajících se o poezii Po vzoru teišó založených na verších čínského básníka Chan-šana, přednesených různými mistry v minulosti, objasňuje …nyní Robert Aitken bašóova haiku a to způsobem, který směřuje přímo do nitra Bašóova díla. Tato kniha seznamuje s jeho promluvami nás všechny: osvětluje zákoutí samoty a společenství, jednoduchosti a krásy domáckým, bezdomovským zenovým způsobem.

      ZEN

      v čínštině 禅 čchan,
      ve vietnamštině thien
      v korejštině sön
      v sanskrtu dhjána

      je označení pro odnož mahájánového buddhismu, vzniklou v 5. století v Číně.

      Podle tradičního příběhu přinesl zen do Číny indický mnich Bodhidharma roku 520, v Číně zen prosperoval až do doby dynastie Ming 1368–1643, kdy začaly vznikat rozdíly mezi různými školami buddhismu.

      Později se zen rozšířil do dalších zemí, zejména ve 12. a 13. století do Japonska. Sem přišel zen v podobě sekty Rinzai a sekty Sótó.

      Svou spontánností a přísností se škola Rinzai stala brzy náboženstvím samurajů vedla ke „kultu válečníka“.

      Původně sanskrtský výraz dhjána , označující soustředěné spočívání, byl do čínštiny převzat v podobě čchan , z čehož se vyvinulo japonské čtení zen.

      Rozdíly mezi tradičním buddhismem a zen-buddhismem:

      Stoupenci zenu je často uváděno mnoho odlišností zen-buddhismu od tzv. tradičních škol buddhismu, které je možné rozdělit na oblast teorie, morálky a praxe.

      Stoupenci zenu často uvádí, že se jedná o učení předávané beze slov, přímo od mysli k mysli, respektive od srdce k srdci bez nutnosti znalosti a studia učených textů buddhismu.

      Zen pravděpodobně vznikl jako reakce na stavbu obrovských chrámů a svatyní plných soch a závěsných obrazů, kněžských rituálů, důrazu, jež byl kladen na přesnou znalost Buddhových slov a disputací o jejich významu.

      Na tyto skutečnosti vzniká zcela přirozená reakce vycházející z myšlenky, že není podstatné, co přesně Buddha řekl, protože smysl jeho slov se vztahuje k místu, času a úrovni jeho posluchačů. Nejdůležitější na celé nauce je ona osobní zkušenost získaná probuzením a s ní spojené vnímání skutečné podstaty světa kolem nás.

      Přesto však nelze tvrdit, že by dokonce i čínští patriarchové zenu opovrhovali buddhistickými texty a nabádali své žáky, aby se vyhýbali jejich studiu. Například už první čínský patriarcha zenu Bódhidharma svému učedníkovi předal text Lankávatárasútry, která pak byla následně v zenových klášterech studována.

      Nebo z Tribunové sútry se dozvídáme, že v klášteře pátého patriarchy Chung-žena byla studována Diamantová sútra. Chung-žen údajně „nabádal laickou veřejnost i mnichy, aby recitovali tento spis, neboť to jim pomůže uvědomit si podstatu mysli a tak přímo dosáhnout buddhovství.“

      Dógen, který přinesl Sótó zen z Číny do Japonska, byl autorem významného spisu Šóbó genzó, který je dodnes v japonských klášterech a zenových meditačních centrech studován.

      Jako další rozdíl mezi zenem a tzv. tradičními školami buddhismu je uváděno, že zenoví mistři se necítí být vázáni konvenční morálkou a je-li to účelné, jsou schopni porušit buddhistická pravidla, např. i dokonce zákaz zabíjet živé tvory, jak se traduje ve známém příběhu o mistru Nansenovi, který rozsekl rýčem kotě, když předtím pohrozil svým žákům, že tak učiní, jestliže mu nedají odpověď na jeho otázku ohledně absolutní skutečnosti.

      Je známo mnoho dalších příběhů, které mají ukázat nezávislost zenových mistrů na morálních normách, jež patří pouze do roviny konvenčního uvažování, kdežto v absolutní realitě mizí rozlišování mezi dobrem a zlem.

      Na základě takovýchto informací se na západě rozšířily zkreslené představy o zenových mistrech, kteří sedí ve své chýši, popíjejí saké a utahují si ze svých žáků. Naopak v tradičních zenových klášterech vždy panovala velice přísná pravidla, celý den byl rozvržen na přesně stanovené časové okamžiky a žáci museli dodržovat každodenní rituály.

      Vnější pozorovatel by asi neviděl rozdíl mezi zenovým klášterem a např. kasárnami. Také není úplnou pravdou, že by příslušníci jiných škol, na rozdíl od stoupenců zenu, byli slepě závislí na pravidlech a vždy je dodržovali bez ohledu na konkrétní situaci.

      Například v mahájánových textech se vypráví o kapitánu, který byl nucen zabít člověka, aby zachránil před smrtí posádku své lodi. Když to v obavách sdělil Buddhovi, ten ho uklidnil, že se nedopustil špatného činu, protože i když zabil člověka, jednal s úmyslem zachránit životy ostatních spolucestujících. Nebo v textech théravády se vypráví příběh o nejmoudřejším Buddhově žáku Sáriputtovi, který dovedl k duchovnímu vhledu bývalého kata díky tomu, že ho před vyslechnutí učení uklidnil tvrzením, že nenese žádnou odpovědnost za smrt stovek lidí, které jako kat popravil.       Tato kniha pojednává o zenu, lidské mysli a básních Macua Bašóa , největšího z básníků haiku. Mistři zenu udržují již dlouhou dobu tradici teišó formálních, hravých výkladů Dharmy opírajících se o poe…zii Po vzoru teišó založených na verších čínského básníka Chan-šana, přednesených různými mistry v minulosti, objasňuje nyní Robert Aitken bašóova haiku a to způsobem, který směřuje přímo do nitra Bašóova díla. Tato kniha seznamuje s jeho promluvami nás všechny: osvětluje zákoutí samoty a společenství, jednoduchosti a krásy domáckým, bezdomovským zenovým způsobem.

      ZEN

      v čínštině 禅 čchan,
      ve vietnamštině thien
      v korejštině sön
      v sanskrtu dhjána

      je označení pro odnož mahájánového buddhismu, vzniklou v 5. století v Číně.

      Podle tradičního příběhu přinesl zen do Číny indický mnich Bodhidharma roku 520, v Číně zen prosperoval až do doby dynastie Ming 1368–1643, kdy začaly vznikat rozdíly mezi různými školami buddhismu.

      Později se zen rozšířil do dalších zemí, zejména ve 12. a 13. století do Japonska. Sem přišel zen v podobě sekty Rinzai a sekty Sótó.

      Svou spontánností a přísností se škola Rinzai stala brzy náboženstvím samurajů vedla ke „kultu válečníka“.

      Původně sanskrtský výraz dhjána , označující soustředěné spočívání, byl do čínštiny převzat v podobě čchan , z čehož se vyvinulo japonské čtení zen.

      Rozdíly mezi tradičním buddhismem a zen-buddhismem:

      Stoupenci zenu je často uváděno mnoho odlišností zen-buddhismu od tzv. tradičních škol buddhismu, které je možné rozdělit na oblast teorie, morálky a praxe.

      Stoupenci zenu často uvádí, že se jedná o učení předávané beze slov, přímo od mysli k mysli, respektive od srdce k srdci bez nutnosti znalosti a studia učených textů buddhismu.

      Zen pravděpodobně vznikl jako reakce na stavbu obrovských chrámů a svatyní plných soch a závěsných obrazů, kněžských rituálů, důrazu, jež byl kladen na přesnou znalost Buddhových slov a disputací o jejich významu.

      Na tyto skutečnosti vzniká zcela přirozená reakce vycházející z myšlenky, že není podstatné, co přesně Buddha řekl, protože smysl jeho slov se vztahuje k místu, času a úrovni jeho posluchačů. Nejdůležitější na celé nauce je ona osobní zkušenost získaná probuzením a s ní spojené vnímání skutečné podstaty světa kolem nás.

      Přesto však nelze tvrdit, že by dokonce i čínští patriarchové zenu opovrhovali buddhistickými texty a nabádali své žáky, aby se vyhýbali jejich studiu. Například už první čínský patriarcha zenu Bódhidharma svému učedníkovi předal text Lankávatárasútry, která pak byla následně v zenových klášterech studována.

      Nebo z Tribunové sútry se dozvídáme, že v klášteře pátého patriarchy Chung-žena byla studována Diamantová sútra. Chung-žen údajně „nabádal laickou veřejnost i mnichy, aby recitovali tento spis, neboť to jim pomůže uvědomit si podstatu mysli a tak přímo dosáhnout buddhovství.“

      Dógen, který přinesl Sótó zen z Číny do Japonska, byl autorem významného spisu Šóbó genzó, který je dodnes v japonských klášterech a zenových meditačních centrech studován.

      Jako další rozdíl mezi zenem a tzv. tradičními školami buddhismu je uváděno, že zenoví mistři se necítí být vázáni konvenční morálkou a je-li to účelné, jsou schopni porušit buddhistická pravidla, např. i dokonce zákaz zabíjet živé tvory, jak se traduje ve známém příběhu o mistru Nansenovi, který rozsekl rýčem kotě, když předtím pohrozil svým žákům, že tak učiní, jestliže mu nedají odpověď na jeho otázku ohledně absolutní skutečnosti.

      Je známo mnoho dalších příběhů, které mají ukázat nezávislost zenových mistrů na morálních normách, jež patří pouze do roviny konvenčního uvažování, kdežto v absolutní realitě mizí rozlišování mezi dobrem a zlem.

      Na základě takovýchto informací se na západě rozšířily zkreslené představy o zenových mistrech, kteří sedí ve své chýši, popíjejí saké a utahují si ze svých žáků. Naopak v tradičních zenových klášterech vždy panovala velice přísná pravidla, celý den byl rozvržen na přesně stanovené časové okamžiky a žáci museli dodržovat každodenní rituály.

      Vnější pozorovatel by asi neviděl rozdíl mezi zenovým klášterem a např. kasárnami. Také není úplnou pravdou, že by příslušníci jiných škol, na rozdíl od stoupenců zenu, byli slepě závislí na pravidlech a vždy je dodržovali bez ohledu na konkrétní situaci.

      Například v mahájánových textech se vypráví o kapitánu, který byl nucen zabít člověka, aby zachránil před smrtí posádku své lodi. Když to v obavách sdělil Buddhovi, ten ho uklidnil, že se nedopustil špatného činu, protože i když zabil člověka, jednal s úmyslem zachránit životy ostatních spolucestujících. Nebo v textech théravády se vypráví příběh o nejmoudřejším Buddhově žáku Sáriputtovi, který dovedl k duchovnímu vhledu bývalého kata díky tomu, že ho před vyslechnutí učení uklidnil tvrzením, že nenese žádnou odpovědnost za smrt stovek lidí, které jako kat popravil.

      Stav

      Velmi dobrý více informací

      Vytvořit poptávku

      O knize

      Stav: Velmi dobrý
      Vazba: brožovaná
      Počet stran: 181
      Jazyk:  česky
      ISBN10: 8072051008
      ISBN: 9788072051007
      Překladatel: Jiří Zavadil
      Vydáno v: Praha
      Vystaveno: 17. 7. 2023 17:26
      Číslo položky: 591930

      O autorovi

      Robert Grant Aitken

      Robert Grant Aitken

      Více od autora

      • Dopravu hradíme my

        Objednávkám nad 699 Kč

      • Tituly,  které jinde
        nenajdete

        Sběratelské kusy i knižní novinky

      • Balíme ekologicky

        A s radostí

      • Vykupujeme knihy

        Za hotovost a s vlastním odvozem

      Potřebujete místo
      v knihovně?

      Prodejte své knihy
      online!

      Zjistit cenu

      Přidáno do košíku!