Ludvík Aškenazy
Vajíčko

1963 | Nakladatelství Československý spisovatel

LÉBL
Vypráví o sedlákovi Václavu Léblovi z Březinek, který si vzal židovskou Rézi, ta mu porodila dvojčata chlapečky, čímž si nabyla u lidí úcty.
Přišel dopis od náboženské obce. V něm byla žlutá Davidova hvězda. Šel do hospody a připíchl si ji na prsa. Byl tam také ale fízl, donašeč a vlajkař. Přišli na něho čet…níci a zavřeli ho do koncentračního tábora. Tam ho jeden rabín učil věrouce. Když se vrátil, nikdo nebyl doma. Dal statek do pořádku. Šel do starobince. Trochu se tam vyjímal. Udělal si vážnou známost, bývalou primabalerínu vídeňské opery, a všechny stařenky jí záviděly statného, zachovalého miláčka.

TO
Jedna sedmnáctiletá Růžena Podolská jednou v lese našla spícího muže, kterého neznala. Spali spolu. Později se vídali čím dál méně. Lásce říkala To, jemu On nebo Toníku. Poslala mu dopis. Ale našel ho nadporučík justiční služby Walkman a dal ho prozkoumat psychografologovi. Oba předvolali. Toník se ve skutečnosti jmenoval Julius Šmejkal, ženatý, spolupachatel atentátu na R.Hendricha. Šmejkal se mu vrhl pod nohy a řekl mu o svém citu k Růžence. Komisař mu nechtěl věřit a chtěl, aby mu vydal vysílačku a s kým má spojení. Nakonec ho nenechal popravit, protože se prý hodil pro spolupráci.

CO JE LEPŠÍ
?
Byl jednou doktor Hengele a ten chtěl být vždycky bohem. To se mu také skoro stalo. Řídil selekce na rampě jednoho velkého nádraží. Přicházeli k němu Židé a on je posílal buď doprava nebo doleva. Pak přišli dva kamarádi. Jeden měl tuberkulózu. Byl poslán doprava. To byla horší strana.
Oba ale mysleli na toho druhého a tak se, aniž by to ten druhý věděl, vyměnili. Ten zdravý nakonec skončil v plynu a na toho nemocného se vrhl polský Žid s klackem, protože se ho blbě vyptával. Pak si doktor Hengele vzpomněl na toho zdravého doktora Poláčka. Záviděl mu, že byl nezávislý, na rozdíl od něho.

ROTA, PLAKAŤ!
Jednou byl Slovenský stát ve válečném stavu s větší polovinou světa a moc se tím pyšnil. Zde
se nejlépe vedlo velkoobchodníkům s dobytkem, pak biskupům a vyšším středním kádrům důstojnickým. Vzniklo 5 rot. Prezidentem byl Jozef Tiso. Zdál se mu sen, že měl nos se třemi dírkami. Tak zřídil 5. rotu Košér. Velitelem byl jmenován Laco Kostolány. Byla to židovská rota. Velitel byl antisemita.
Celá rota čekala, kdy přijde telegram, aby šli do fronty. Jednoho dne přišel. Rota se dala v kantýně na motlitbu, ale klaněli se obráceni k východu. Pak měli nástup a Kostolány jim dal rozkaz: "Rota, plakať!" ale nikdo se nerozplakal. Bral to jako vzpouru, ale pak zavelel, aby zpívali. Byl při zpěvu bledý. Když skončili, poděkoval jim, vytáhl revolver a střelil se do spánku. Ještě 4 minuty žil. Polkl poslední kapku červeného vína a řekl: "Dobré vínko." A umřel.

VAJÍČKO
Je to o studentovi Pokšteflovi, který chodil na gymnázium a užíval si každého dne života. Bavil se tím, že obvolával lidi telefonem a dělal si z nich šprťouchlata. Každý pátek ve tři hodiny volal panu Kohoutkovi a ptal se, jestli je doma pan Slepička.
Pak po 17. listopadu 1939 byl zavřen do koncentračního tábora. Pan Kohoutek čekal marně. Když ho pak pustili, zavolal panu Kohoutkovi a opět se ho zeptal na pana Slepičku. Pan Kohoutek byl rád, že je student naživu a pozval ho na vajíčko naměkko.

DVACÁTÉ STOLETÍ
Je to o jednom divném člověku, který s sebou nosil kufr z vepřovice, polepený nálepkami. Každého zdravil, nejvíce zvířata
. Byl to věčný optimista. Jeli v pragovce. Zastavil je strážník. Optimista se ho zeptal - "Co to máš za uniformu?"
Pak jeli dál. Najednou se ten člověk začal vyptávat na divný věci, tak ho raději šofér vysadil. Z toho kufru vypadlo pár shnilých brambor, ale optimista jen mávl rukou. Pak šel, nakonec nechal kufr na ulici a utíkal vstříc druhé polovině 20. století s prázdnýma rukama. LÉBL
Vypráví o sedlákovi Václavu Léblovi z Březinek, který si vzal židovskou Rézi, ta mu porodila dvojčata chlapečky, čímž si nabyla u lidí úcty.
Přišel dopis od náboženské obce. V něm byla žlut…á Davidova hvězda. Šel do hospody a připíchl si ji na prsa. Byl tam také ale fízl, donašeč a vlajkař. Přišli na něho četníci a zavřeli ho do koncentračního tábora. Tam ho jeden rabín učil věrouce. Když se vrátil, nikdo nebyl doma. Dal statek do pořádku. Šel do starobince. Trochu se tam vyjímal. Udělal si vážnou známost, bývalou primabalerínu vídeňské opery, a všechny stařenky jí záviděly statného, zachovalého miláčka.

TO
Jedna sedmnáctiletá Růžena Podolská jednou v lese našla spícího muže, kterého neznala. Spali spolu. Později se vídali čím dál méně. Lásce říkala To, jemu On nebo Toníku. Poslala mu dopis. Ale našel ho nadporučík justiční služby Walkman a dal ho prozkoumat psychografologovi. Oba předvolali. Toník se ve skutečnosti jmenoval Julius Šmejkal, ženatý, spolupachatel atentátu na R.Hendricha. Šmejkal se mu vrhl pod nohy a řekl mu o svém citu k Růžence. Komisař mu nechtěl věřit a chtěl, aby mu vydal vysílačku a s kým má spojení. Nakonec ho nenechal popravit, protože se prý hodil pro spolupráci.

CO JE LEPŠÍ
?
Byl jednou doktor Hengele a ten chtěl být vždycky bohem. To se mu také skoro stalo. Řídil selekce na rampě jednoho velkého nádraží. Přicházeli k němu Židé a on je posílal buď doprava nebo doleva. Pak přišli dva kamarádi. Jeden měl tuberkulózu. Byl poslán doprava. To byla horší strana.
Oba ale mysleli na toho druhého a tak se, aniž by to ten druhý věděl, vyměnili. Ten zdravý nakonec skončil v plynu a na toho nemocného se vrhl polský Žid s klackem, protože se ho blbě vyptával. Pak si doktor Hengele vzpomněl na toho zdravého doktora Poláčka. Záviděl mu, že byl nezávislý, na rozdíl od něho.

ROTA, PLAKAŤ!
Jednou byl Slovenský stát ve válečném stavu s větší polovinou světa a moc se tím pyšnil. Zde
se nejlépe vedlo velkoobchodníkům s dobytkem, pak biskupům a vyšším středním kádrům důstojnickým. Vzniklo 5 rot. Prezidentem byl Jozef Tiso. Zdál se mu sen, že měl nos se třemi dírkami. Tak zřídil 5. rotu Košér. Velitelem byl jmenován Laco Kostolány. Byla to židovská rota. Velitel byl antisemita.
Celá rota čekala, kdy přijde telegram, aby šli do fronty. Jednoho dne přišel. Rota se dala v kantýně na motlitbu, ale klaněli se obráceni k východu. Pak měli nástup a Kostolány jim dal rozkaz: "Rota, plakať!" ale nikdo se nerozplakal. Bral to jako vzpouru, ale pak zavelel, aby zpívali. Byl při zpěvu bledý. Když skončili, poděkoval jim, vytáhl revolver a střelil se do spánku. Ještě 4 minuty žil. Polkl poslední kapku červeného vína a řekl: "Dobré vínko." A umřel.

VAJÍČKO
Je to o studentovi Pokšteflovi, který chodil na gymnázium a užíval si každého dne života. Bavil se tím, že obvolával lidi telefonem a dělal si z nich šprťouchlata. Každý pátek ve tři hodiny volal panu Kohoutkovi a ptal se, jestli je doma pan Slepička.
Pak po 17. listopadu 1939 byl zavřen do koncentračního tábora. Pan Kohoutek čekal marně. Když ho pak pustili, zavolal panu Kohoutkovi a opět se ho zeptal na pana Slepičku. Pan Kohoutek byl rád, že je student naživu a pozval ho na vajíčko naměkko.

DVACÁTÉ STOLETÍ
Je to o jednom divném člověku, který s sebou nosil kufr z vepřovice, polepený nálepkami. Každého zdravil, nejvíce zvířata
. Byl to věčný optimista. Jeli v pragovce. Zastavil je strážník. Optimista se ho zeptal - "Co to máš za uniformu?"
Pak jeli dál. Najednou se ten člověk začal vyptávat na divný věci, tak ho raději šofér vysadil. Z toho kufru vypadlo pár shnilých brambor, ale optimista jen mávl rukou. Pak šel, nakonec nechal kufr na ulici a utíkal vstříc druhé polovině 20. století s prázdnýma rukama.

Vyberte kus

Stav

Dobrý

neautorská dedikace, lehce opotřebená obálka

Skladem pro e-shop Odešleme do 24 h (19. 5. 2026)

Stav Dobrý natrhnutá obálka	Skladem pro e-shop Odešleme do 24 h (19. 5. 2026)	119 Kč
Stav Dobrý neautorská dedikace, lehce opotřebená obálka	Skladem pro e-shop Odešleme do 24 h (19. 5. 2026)	119 Kč
Stav Dobrý lehce opotřebená obálka	Skladem pro e-shop Odešleme do 24 h (19. 5. 2026)	119 Kč

O knize

Stav:	Dobrý, neautorská dedikace, lehce opotřebená obálka
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	118 , 5 nečíslovaných obrazových příloh
Jazyk:	česky
Ilustrátor:	Božena Bruderhansová
Vydání:	[1. vyd.]
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	22. 4. 2026 15:7
Číslo položky:	1714584

O autorovi

Ludvík Aškenazy

Ludvík Aškenazy byl český spisovatel, reportér a rozhlasový pracovník, který polovinu svého života prožil v emigraci. Pocházel z česko-židovské rodiny v Českém Těšíně a jeho tvorbu to později významně ovlivnilo. Zaměstnání Ludvíkova otce celou rodinu přivedlo do Polska. Maturitu Ludvík složil roku 1939 v haličské Stanislavi , , tehdy právě zabrané SSSR. Pak studoval v polském Lvově slovanskou filologii. Počátkem druhé světové války byl Aškenázy evakuován do Kazachstánu, kde učil na střední škole dějepis do doby, než v Sovětském svazu v roce 1942 vstoupil do 1. československého armádního sboru v SSSR vedeném Ludvíkem Svobodou. Bojoval i u Sokolova. Za svoji statečnost v boji dostal po válce sovětské i československé vyznamenání. S československým vojskem se vrátil do vlasti a hned po návratu, v květnu 1945, se seznámil a poté oženil s Carlu Henriettou Mariou Leonií Mann, dcerou německého spisovatele Heinricha Manna. Carla Henrietta Maria Leonie Mann, manželka Ludvíka Aškenazyho, byla jediné dítě, které vzešlo z čtrnáctiletého manželství pražské herečky Marie Khan a Heinricha Manna. Heinrich Mann a Leonina matka "Mimi" se v roce 1928 rozvedli. Marie Khan s dcerou Leonií zůstaly v Praze, neboť nestačily utéct před nacisty, ale válku přežily. Matka Leonie Marie Khan však zemřela necelé dva roky po válce na následky pobytu v terezínském táboře, Ludvíkovi Aškenazymu a Leonii Mannové se narodili dva synové: ještě před svatbou Jindřich Mann ; po svatbě pak Ludwig Mann . Oba synové se v dospělosti stali režiséry. Po druhé světové válce, po roce 1945, Ludvík Aškenázy pracoval až do začátku 50. let v pražském rozhlase jako reportér a zahraničně polit...

Více od autora