Ludmila Jiřincová, Avetik Isahakjan
V čem je útěcha

1958 | Nakladatelství Svět sovětů

Výbor drobných i rozměrnějších povídek arménského spisovatele a básníka velké životní moudrosti. Výbor drobných i rozměrnějších povídek arménského spisovatele a básníka velké životní moudrosti.

Stav

Velmi dobrý

lehce zkosený hřbet, chybí obálka

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Velmi dobrý, lehce zkosený hřbet, chybí obálka
Vazba:	pevná
Počet stran:	169
Jazyk:	česky
Překladatel:	Ludmila Motalová
Vydání:	Vydání první
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	6. 9. 2024 9:6
Číslo položky:	964387

O autorech

Ludmila Jiřincová

Ludmila Jiřincová byla významná česká malířka, ilustrátorka a grafička. Narodila se jako nejmladší ze tří dětí pražského stavebního podnikatele a majitele krejčovské firmy Stanislava Jiřince a jeho ženy Emilie Kremserové, v Praze - Karlíně, na dnešním Lyčkově nám. , v domě č. p. 462, který nechal postavit její otec. Dům dosud zdobí nad vchodem monogram „J“ v dekorativní pásce s nápisem „Vlastní střecha nejlíp kryje“. Otec, který měl vliv na stavební rozvoj Prahy , měl také smysl pro umění a duchovní hodnoty. Matka, výborná klavíristka a malířka, vštěpovala dětem lásku k hudbě a umění. Rodiče podporovali snahy svých dětí, Emílii v zájmu o hudbu, u Ludmily podporovali její výtvarné vlohy. „Byla jsem posedlá prostě vidět čistou čtvrtku a tužky… Já jsem neznala panenky. Neznala jsem nic. Jenom pořád kreslit a kreslit. Byla jsem úplně jiná než moji dva starší sourozenci.“ Často malovala venku křídou na silnici a déšť chápala jako pomocníka, který smazal její kresby a připravil „podklad“ pro další... „Domnívala jsem se, že lidé vynalezli asfalt proto, aby se na něj mohlo malovat.“ Stále kreslila. Jako první "opravdový" model jí sloužila trpělivá babička. Ludmila jí malovala z nejrůznějších stran a často se zaměřovala na detail rukou. Přes babičku Karolínu, rozenou Engelmüllerovou, byla spřízněna s významným malířem a také pedagogem - krajinářem Ferdinandem Engelmüllerem. Druhým jejím prastrýcem byl divadelní kritik Karel Engelmüller, který celou rodinu často vodil do Národního divadla. Pozitivní vztah k přírodě si Ludmila Jiřincová vybudovala již jako dítě, také díky výletům do okolí Prahy, hlavně do Úval. Se staršími sourozenci si často hrála na školu, díky tomu...

Více od autora

Avetik Isahakjan

Avetik Isahakjan, arménsky Ավետիք Իսահակյան byl arménský básník. Pro vlastenecký obsah řady jeho veršů je v Arménii považován za národního básníka. Mnoho jeho veršů bylo zhudebněno a tyto písně nezřídka zlidověly. V letech 1889-1892 studoval na Kevorkianově semináři v Ečmiadzinu. Poprvé publikoval v roce 1892. O čtyři roky později byl zatčen za proticarskou aktivitu a poslán do vyhnanství do Oděsy. V roce 1897 vydal první sbírku veršů, které charakterizoval lyrismus, emocionalita, muzikálnost, smutek a vlastenectví. Znovu byl zatčen v roce 1908. Během let 1909-1911 napsal dlouhou filozofickou báseň Abul-Ala-Mahari popisující střet silného jedince s "krvežíznivou silou" zákona, soudů a morálky. Báseň byla cenzurou zakázána. Protože se tlak carského režimu na něj stupňoval, roku 1911 emigroval. V exilu se jeho poezie epizovala, napsal též sbírku orientálních legend, pracoval i na románu Usta Karo, který však nikdy nedokončil. Během první světové války napsal historickou baladu Naši předkové , oslavu nesmrtelnosti arménského národa. Roku 1926 se rozhodl vrátit se Arménie, tehdy již součásti Sovětského svazu. Roku 1930 znovu odešel do zahraničí, působil v Paříži. V roce 1936 se nadobro vrátil do Arménie. Během Velké vlastenecké války skládal vlastenecké a burcující verše, za něž roku 1946 obdržel Státní cenu SSSR. Od roku 1943 byl akademikem Akademie věd arménské SSR. V letech 1946-1957 pak působil jako předseda arménského Svazu spisovatelů. Jeho portrét dnes zdobí arménskou bankovku v hodnotě 10 000 dramů. Jeho dílu se v českých zemích věnovala armenoložka Ludmila Motalová.

Více od autora