Avetik Isahakjan, arménsky Ավետիք Իսահակյան byl arménský básník. Pro vlastenecký obsah řady jeho veršů je v Arménii považován za národního básníka. Mnoho jeho veršů bylo zhudebněno a tyto písně nezřídka zlidověly. V letech 1889-1892 studoval na Kevorkianově semináři v Ečmiadzinu. Poprvé publikoval v roce 1892. O čtyři roky později byl zatčen za proticarskou aktivitu a poslán do vyhnanství do Oděsy. V roce 1897 vydal první sbírku veršů, které charakterizoval lyrismus, emocionalita, muzikálnost, smutek a vlastenectví. Znovu byl zatčen v roce 1908. Během let 1909-1911 napsal dlouhou filozofickou báseň Abul-Ala-Mahari popisující střet silného jedince s "krvežíznivou silou" zákona, soudů a morálky. Báseň byla cenzurou zakázána. Protože se tlak carského režimu na něj stupňoval, roku 1911 emigroval. V exilu se jeho poezie epizovala, napsal též sbírku orientálních legend, pracoval i na románu Usta Karo, který však nikdy nedokončil. Během první světové války napsal historickou baladu Naši předkové , oslavu nesmrtelnosti arménského národa. Roku 1926 se rozhodl vrátit se Arménie, tehdy již součásti Sovětského svazu. Roku 1930 znovu odešel do zahraničí, působil v Paříži. V roce 1936 se nadobro vrátil do Arménie. Během Velké vlastenecké války skládal vlastenecké a burcující verše, za něž roku 1946 obdržel Státní cenu SSSR. Od roku 1943 byl akademikem Akademie věd arménské SSR. V letech 1946-1957 pak působil jako předseda arménského Svazu spisovatelů. Jeho portrét dnes zdobí arménskou bankovku v hodnotě 10 000 dramů. Jeho dílu se v českých zemích věnovala armenoložka Ludmila Motalová. Zdroj: wikipedia.org