Josef Vohryzek
Rozkymácený svět : komunismus, intelektuálové, rasismus, literatura, vzpomínky

2021 | Nakladatelství Triáda

Předkládaný výbor představuje literárního kritika a překladatele Josefa Vohryzka jako kritického myslitele o povaze komunistického režimu, o české a slovenské společnosti ve společném státě a po jeho rozpadu, o vztahu silnějšího a slabšího, většiny a menšiny.

Kniha je členěna do čtyř oddílů. První tvoří texty …o společnosti a politice před rokem 1989 a po sesunu komunistického režimu. Úvodní esej přibližuje životní pocit nestraníka během pražského jara 1968, úvahy psané během tzv. normalizace pro samizdatové sborníky nebo periodika se zabývají faktickými možnostmi Charty 77, mechanikou soudního šikanování a významem nezávislých občanských iniciativ, a stati z první poloviny devadesátých let pojednávají o vztazích k nově se formující moci, o rozpadu federativní republiky, étosu nově vzniklého českého státu a chováním tzv. intelektuálních elit při všech těchto momentech.

Druhý díl sestává z textů o rasové nesnášenlivosti. Polemika z roku 1968 ukazujemožné sociálních důsledky tehdy chystané federalizace československého státu, kterým se pak věnuje jeden z prvních dokumentů Charty 77 , v němž je podrobně rozpracováno postavení Romů v tehdejším Československu. Josef Vohryzek připravil pojednání anonymně, text zveřejněný v samizdatu a v exilových publikacích vyšel s podpisy tehdejších mluvčích Charty 77. Úvahy, které na chartovní dokument navazují, pocházejí už z let 1990–1997 a zabývají se vztahem „bílé“ většiny k menšinám a zdroji rasismu, resp. rozdíly ve změnách vzájemných postojů u většinové a menšinové populace.

Třetí část přináší texty o knihách, v jejichž prvním plánu figuruje téma politického , národnostního a rasového napětí, nesouladu nebo nenávisti. Jsou zde shromážděny Vohryzkovy reflexe nad díly publicistickými , memoárovými nebo beletristickými .

Závěrečný oddíl zaujímají Vohryzkovy vzpomínky. Vznikly v roce 1991 pro dokumentační potřeby Židovského muzea v Praze, tiskem vyly vydány posmrtně z autorovy literární pozůstalosti v květnu 2000 v časopise Revolver Revue. Autor v nich podrobně vzpomíná na své dětství odvíjející se v pražské židovské neortodoxní rodině , na pobyt ve švédském exilu v letech 1940–1950, kam ho rodiče ještě stačili vyslat, než byly hranice pro židovské občany bývalého Československa definitivně uzavřeny, stejně jako na složitou repatriaci v komunistickém Československu padesátých let 20. století, kam se Vohryzek vrátil, zatímco již věděl, že jeho rodina během války zahynula v nacistických vyhlazovacích táborech.

Uspořádal, k vydání připravil, komentáře a medailon napsal Michael Špirit Předkládaný výbor představuje literárního kritika a překladatele Josefa Vohryzka jako kritického myslitele o povaze komunistického režimu, o české a slovenské společnosti ve společném státě a po jeho… rozpadu, o vztahu silnějšího a slabšího, většiny a menšiny.

Kniha je členěna do čtyř oddílů. První tvoří texty o společnosti a politice před rokem 1989 a po sesunu komunistického režimu. Úvodní esej přibližuje životní pocit nestraníka během pražského jara 1968, úvahy psané během tzv. normalizace pro samizdatové sborníky nebo periodika se zabývají faktickými možnostmi Charty 77, mechanikou soudního šikanování a významem nezávislých občanských iniciativ, a stati z první poloviny devadesátých let pojednávají o vztazích k nově se formující moci, o rozpadu federativní republiky, étosu nově vzniklého českého státu a chováním tzv. intelektuálních elit při všech těchto momentech.

Druhý díl sestává z textů o rasové nesnášenlivosti. Polemika z roku 1968 ukazujemožné sociálních důsledky tehdy chystané federalizace československého státu, kterým se pak věnuje jeden z prvních dokumentů Charty 77 , v němž je podrobně rozpracováno postavení Romů v tehdejším Československu. Josef Vohryzek připravil pojednání anonymně, text zveřejněný v samizdatu a v exilových publikacích vyšel s podpisy tehdejších mluvčích Charty 77. Úvahy, které na chartovní dokument navazují, pocházejí už z let 1990–1997 a zabývají se vztahem „bílé“ většiny k menšinám a zdroji rasismu, resp. rozdíly ve změnách vzájemných postojů u většinové a menšinové populace.

Třetí část přináší texty o knihách, v jejichž prvním plánu figuruje téma politického , národnostního a rasového napětí, nesouladu nebo nenávisti. Jsou zde shromážděny Vohryzkovy reflexe nad díly publicistickými , memoárovými nebo beletristickými .

Závěrečný oddíl zaujímají Vohryzkovy vzpomínky. Vznikly v roce 1991 pro dokumentační potřeby Židovského muzea v Praze, tiskem vyly vydány posmrtně z autorovy literární pozůstalosti v květnu 2000 v časopise Revolver Revue. Autor v nich podrobně vzpomíná na své dětství odvíjející se v pražské židovské neortodoxní rodině , na pobyt ve švédském exilu v letech 1940–1950, kam ho rodiče ještě stačili vyslat, než byly hranice pro židovské občany bývalého Československa definitivně uzavřeny, stejně jako na složitou repatriaci v komunistickém Československu padesátých let 20. století, kam se Vohryzek vrátil, zatímco již věděl, že jeho rodina během války zahynula v nacistických vyhlazovacích táborech.

Uspořádal, k vydání připravil, komentáře a medailon napsal Michael Špirit

Stav

Nová

nová

Skladem do týdne
Odešleme nejpozději 4. 7. 2025

O knize

Stav:	nová
Vazba:	brožovaná
Počet stran:	296
Jazyk:	česky
ISBN10:	8074743764
ISBN:	9788074743764
Edice:	230. svazek ed. 230. svazek ed. Delfín
Vydání:	Vydání první
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	1. 10. 2024 20:14
Číslo položky:	1004962

O autorovi

Josef Vohryzek

Josef Vohryzek byl český redaktor, literární kritik, prozaik a překladatel . Pocházel z rodiny pražského židovského advokáta. Od roku 1937 studoval na Reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze. Rodiče, kteří později zahynuli v nacistickém sběrném táboře, jej roku 1940 poslali do Švédska, čímž jej zachránili před transportem. Roku 1950 se vrátil zpět do Československa a roku 1951, po absolvování ročního Státního kurzu pro přípravu pracujících na vysokou školu, zakončeného maturitou, začal studovat češtinu a literární vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studium úspěšně ukončil roku 1956, pak byl do roku 1957 redaktorem nakladatelství Československý spisovatel a následně odborným pracovníkem Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Díky svým příspěvkům do měsíčníku Svazu československých spisovatelů Květen, které zpochybňovaly komunistickou ideologizaci umění, se brzy stal jednou z vůdčích osobností tohoto časopisu. Když byl časopis roku 1959 po ostré ideologické kritice Ladislava Štolla zakázán, byl Vohryzek vyloučen z KSČ a musel opustit svou práci v Ústavu. Živil se jako překladatel a externí překladatel Československého rozhlasu a v letech 1964–1970 byl opět redaktorem nakladatelství Československý spisovatel, ale pouze na poloviční úvazek. V době normalizace pracoval jako dělník a své překlady publikoval pod propůjčenými jmény. Patřil k zakládajícím členům Charty 77 a roku 1987 byl jedním z jejích mluvčích. Naplno se k literární kritice vrátil až po roce 1989 . Jako kritik se zabýval především současnou českou prózou. Publikovat začal roku 1952 v Lidových novinách, později hlavně v časopise Květen a v Literárních novinách. Jako první popsal skutečnost, že nejhodnotnější díla první poloviny padesátých let vznikala mimo oficiální publikovanou literaturu a v zásadním rozporu s ní. Po nuceném odmlčení publik...

Více od autora