Vilém Prečan je český historik, zabývající se moderními českými dějinami. Narodil se v rodině lékaře. Dětství prožil v Bystřici nad Pernštejnem, kde ještě jako dítě pomáhal spolu s rodiči partyzánům a po válce se stal jedním z nejmladších držitelů medaile Za zásluhy. Rodiče vstoupili do ilegální KSČ již za války, Vilém Prečan je následoval po dosažení zletilosti v roce 1951. Vystudoval Vysokou školu politických a hospodářských věd, specializoval se na dějiny KSČ. Po krátkém působení v Bratislavě působil v letech 1957–1970 v Historickém ústavu ČSAV. Věnoval se mj. vztahům Čechů a Slováků ve 40. letech 20. století, významně zasáhl do debaty o federalizaci Československa. Podílel se na vydání sborníku dokumentů Sedm pražských dnů, 21.–27. 8. 1968. V roce 1970 byl propuštěn z ČSAV, vyloučen z KSČ a trestně stíhán. Následně pracoval jako topič v motolské nemocnici, uklízeč, pomocník ve skladu, vrátný a šatnář a zároveň publikoval v exilovém tisku a v samizdatu. Roku 1976 emigroval do SRN, kde se vrátil k profesi historika. V roce 1986 spoluzaložil a do roku 1994 vedl Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu, které shromažďovalo fondy samizdatové literatury, osobností a institucí kulturního i společenského života v exilu. Po návratu do Československa založil Ústav soudobých dějin ČSAV, jehož byl v letech 1990–1998 ředitelem, a odborný časopis Soudobé dějiny. V roce 1995 byl jmenován docentem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 2005 profesorem historie na Univerzitě Palackého. V letech 2008–2010 byl a od roku 2013 je znovu členem vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. 28. října 1998 obdržel z rukou prezidenta ČR Václava Havla Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy. Dále je držitelem Ceny ČSAV za popularizaci vědy za rok 1991, Ceny za literaturu Bavorské akademie krásných umění pro rok 1993 , Pamětní medaile Františka Palackého Akademie věd ČR za zás...

Po těžké nemoci zemřel ve čtvrtek 31. prosince v Liberci ve věku 62 let historik Jindřich Pecka. Do dubna 1998 byl zástupcem ředitele Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Pecka vystudoval historii na pražské filozofické fakultě. Pracoval postupně jako učitel, archivář a odborný asistent na českobudějovické Pedagogické fakultě. V době normalizace byl strojírenským dělníkem, k vědě se mohl opět vrátit v roce 1990. Hlásil se k historikům, kteří se snažili dějiny pochopit, ne soudit - to bylo jeho krédem. Cenu Akademie věd dostal za vědecké edice pramenů k nejzávažnějším etapám nejnovějších českých dějin. Pecka spolupracoval na stovkách rozhlasových pořadů. Psal televizní scénáře, rozhlasové hry a scénické kompozice, ale i texty k písňovým cyklům a vokálně instrumentálním skladbám Jaroslava Krčka. Vydal řadu vědeckých publikací, psal odborné články a studie do časopisů a deníků.