Jaroslav Čuřík, Pavel Prosek
Pavel Prošek : profesor v Antarktidě : rozhovor

2009 | Nakladatelství Akropolis

V pořadí čtvrtý svazek edice Osobnost přináší portrét profesora Pavla Proška, který se ovšem značně vymyká tradiční představě univerzitního profesora zavaleného knihami. Je to polárník – i když on sám to slovo nemá rád a tvrdí, že doba polárníků skončila spolu s Amundsenem. Je to muž, který si klade velké cíle. Díky ně…mu má Česká republika vědeckou polární stanici v Antarktidě. Pavel Prošek působí jako klimatolog na brněnské Masarykově univerzitě. Podle ohlasů jeho kolegů, vědců, ale i lidí jemu blízkých je Prošek člověk, který má velmi málo chyb, je houževnatý a velmi cílevědomý. Přestože o něm kolegové mluví tak, že to vypadá, jako by Prošek a polární výzkum byly dva nerozlučitelné pojmy, nemuselo to tak být. Polárníkem se stal vlastně náhodou. Jako asistent se v roce 1973 dostal na stáž do Švýcarska. A ústav, kde pracoval, se věnoval výzkumu v Arktidě. Už tehdy měl odjet se Švýcary na polární výpravu, ale nebylo mu to umožněno. Nicméně zájem vzklíčil a vědec si odbyl polární křest v roce 1985 na Špicberkách, kam odcestoval s kolegy a přáteli z vratislavské univerzity. Na Špicberkách byl celkem třikrát. Pak se začal poohlížet po opačném konci světa – a nakonec se významně zasadil o vybudování antarktické stanice. I když mnozí v jeho věku – narodil se v roce 1940 – už odpočívají, on na takové myšlenky nemá čas, stále pracuje a něco zařizuje. A také se věnuje fotografování. Prošek má tisíce fotografií polárních krajů. Antarktida je podle něho krásná a čistá. „Tam teprve vidíte, jak je náš sníh špinavý. V Antarktidě je sníh modrý. Je to naprosto čistá destilovaná voda,“ tvrdí vědec, pro něhož jsou polární kraje druhým domovem. V pořadí čtvrtý svazek edice Osobnost přináší portrét profesora Pavla Proška, který se ovšem značně vymyká tradiční představě univerzitního profesora zavaleného knihami. Je to polárník – i když on sám… to slovo nemá rád a tvrdí, že doba polárníků skončila spolu s Amundsenem. Je to muž, který si klade velké cíle. Díky němu má Česká republika vědeckou polární stanici v Antarktidě. Pavel Prošek působí jako klimatolog na brněnské Masarykově univerzitě. Podle ohlasů jeho kolegů, vědců, ale i lidí jemu blízkých je Prošek člověk, který má velmi málo chyb, je houževnatý a velmi cílevědomý. Přestože o něm kolegové mluví tak, že to vypadá, jako by Prošek a polární výzkum byly dva nerozlučitelné pojmy, nemuselo to tak být. Polárníkem se stal vlastně náhodou. Jako asistent se v roce 1973 dostal na stáž do Švýcarska. A ústav, kde pracoval, se věnoval výzkumu v Arktidě. Už tehdy měl odjet se Švýcary na polární výpravu, ale nebylo mu to umožněno. Nicméně zájem vzklíčil a vědec si odbyl polární křest v roce 1985 na Špicberkách, kam odcestoval s kolegy a přáteli z vratislavské univerzity. Na Špicberkách byl celkem třikrát. Pak se začal poohlížet po opačném konci světa – a nakonec se významně zasadil o vybudování antarktické stanice. I když mnozí v jeho věku – narodil se v roce 1940 – už odpočívají, on na takové myšlenky nemá čas, stále pracuje a něco zařizuje. A také se věnuje fotografování. Prošek má tisíce fotografií polárních krajů. Antarktida je podle něho krásná a čistá. „Tam teprve vidíte, jak je náš sníh špinavý. V Antarktidě je sníh modrý. Je to naprosto čistá destilovaná voda,“ tvrdí vědec, pro něhož jsou polární kraje druhým domovem.

Garantujeme doručení do Vánoc při objednání do 11. 12. 2025.

Stav

Nová

nová

Skladem do týdne
Odešleme nejpozději 12. 12. 2025

O knize

Stav:	nová
Vazba:	pevná
Počet stran:	180 s., [16] l. barev obr. příl
Jazyk:	česky
ISBN10:	808690394X
ISBN:	9788086903941
Edice:	4. svazek ed. 4. svazek ed. Osobnost
Vydání:	1. vyd.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	1. 10. 2024 11:2
Číslo položky:	987901

O autorech

Jaroslav Čuřík

Jaroslav Čuřík SDB , byl český katolický kněz, člen řádu salesiánů, politický vězeň komunistického režimu. Pocházel z rodiny se čtyřmi dětmi z Hrobic. Kněžské svěcení přijal tajně z rukou biskupa Štěpána Trochty na Bílou sobotu 8. dubna 1950. Za necelý týden po svěcení došlo, v rámci Akce K, k internaci řeholníků na celém území tehdejšího Československa. Internován byl v Oseku s ostatními řeholníky. Po propuštění z internace nastoupil základní vojenskou službu v pracovních útvarech PTP až do roku 1954. V letech 1954–1957 pracoval v civilním zaměstnání. Roku 1957 byl zatčen a v listopadu téhož roku odsouzen za podvracení republiky spolu s ostatními spolubratry za tajnou salesiánskou činnost na 3 roky do vězení. Vězeňská léta prožil v Jáchymově a v Kartouzích až do roku 1960. Po propuštění z vězení pracuje v civilním zaměstnání jako dělník až do roku 1969. V této době politického uvolnění nastoupil do farní pastorace v litoměřické diecézi. Nastupuje jako výpomocný duchovní do duchovní správy v Teplicích – farnost Trnovany. Avšak tzv. normalizační proces nedovolil, aby řeholníci žili společně v komunitách, a tak roku 1970 odchází sám na samostatnou faru. Jeho pastoračním polem se stala farnost Horní Jiřetín u Mostu a široké okolí. V Horním Jiřetíně pracoval přes 30 let a opravoval kostely ve svém farním obvodu, které byly v havarijním stavu. S lítostí musel přihlížet, jak několik kostelů, které opravil, bylo demolováno kvůli těžbě uhlí. Zcela vyčerpán neúnavnou prací, po mozkové příhodě, kdy částečně ztratil zrak, odešel v roce 2003 do komunity spolubratří salesiánů v Teplicích. Ti se o něj starali až do jeho smrti v sobotu 28. října 2006, která nastala po druhé mozkové příhodě. Poslední rozloučení s ním se konalo 2. listopadu 2006 v kostele sv. Jana Křtitele v Teplicích a 3. listopadu 2006 v kostele sv. Terezie od Ježíše v Praze 8 – Kobylisy. Uložen byl do hrobu na hřbitově v Praze–Ďá...

Více od autora