Jean Dorst
Ohrožená příroda

1985 | Nakladatelství Panorama

Jednoho rána jsem byl probuzen domorodým sluhou, který mne doslova vytáhl z postele a volal: „Mossié, už jsou tady, rychle, rychle! " Za několik vteřin jsem byl oblečen a skočili jsme do džípu, který se rozjel po hrbolaté rozblácené cestě směrem k jihu. Stromy v lese zahalené ještě až po vrcholky do modravé mlhy vypada…ly jako přízraky. Málem jsme přejeli čtyři selata rodinky prasat bradavičnatých, která utíkala přes cestu před námi. Brzy jsme přijeli na břeh rozsáhlého močálu. Byli tam tuláci — růžoví pelikáni, poutníci ze severu! Asi před hodinou přistáli a už se zase připravovali k odletu.

Již dávno zmizeli jako růžové mráčky na obzoru, když mě hoch zatáhl za rukáv a znovu probudil, tentokrát z jiného snu. Snil jsem o hejnech obrovských ptáků, kterým žádný technokrat neoslabil sílu druhu, rodinný smysl, třídní a mravní řád, sílu instinktu, jiskry inteligence. Pelikáni zůstali takovými, jakými byli jejich předci, věrní svému vlastnímu druhu, oddaní svým zákonům a svému osudu, součástí svrchované rovnováhy divočiny. Čistší než lidé. Nezměnitelní a hrdí, nadpozemští.

Nemáme právo a povinnost milovat je?

Jean Dorst — významný francouzský zoolog, spolupracovník Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů a ředitel Přírodovědného muzea v Paříži — shrnuje ve své knize výsledky dlouholetého studia věnovaného příčinám mizení a vymírání rostlinných i živočišných druhů v souvislosti s civilizační a kolonizační činností člověka. Dnes je vysoce aktuální nutnost ochrany všech zdrojů biosféry — ať už je to vzduch, voda či půda, bez nichž nemůže lidstvo existovat. Člověk průmyslové civilizace ovládl celou zeměkouli, buduje stále vyspělejší společnost a přitom barbarsky ničí přírodu — svou životní základnu. Jednoho rána jsem byl probuzen domorodým sluhou, který mne doslova vytáhl z postele a volal: „Mossié, už jsou tady, rychle, rychle! " Za několik vteřin jsem byl oblečen a skočili jsme do džípu, který …se rozjel po hrbolaté rozblácené cestě směrem k jihu. Stromy v lese zahalené ještě až po vrcholky do modravé mlhy vypadaly jako přízraky. Málem jsme přejeli čtyři selata rodinky prasat bradavičnatých, která utíkala přes cestu před námi. Brzy jsme přijeli na břeh rozsáhlého močálu. Byli tam tuláci — růžoví pelikáni, poutníci ze severu! Asi před hodinou přistáli a už se zase připravovali k odletu.

Již dávno zmizeli jako růžové mráčky na obzoru, když mě hoch zatáhl za rukáv a znovu probudil, tentokrát z jiného snu. Snil jsem o hejnech obrovských ptáků, kterým žádný technokrat neoslabil sílu druhu, rodinný smysl, třídní a mravní řád, sílu instinktu, jiskry inteligence. Pelikáni zůstali takovými, jakými byli jejich předci, věrní svému vlastnímu druhu, oddaní svým zákonům a svému osudu, součástí svrchované rovnováhy divočiny. Čistší než lidé. Nezměnitelní a hrdí, nadpozemští.

Nemáme právo a povinnost milovat je?

Jean Dorst — významný francouzský zoolog, spolupracovník Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů a ředitel Přírodovědného muzea v Paříži — shrnuje ve své knize výsledky dlouholetého studia věnovaného příčinám mizení a vymírání rostlinných i živočišných druhů v souvislosti s civilizační a kolonizační činností člověka. Dnes je vysoce aktuální nutnost ochrany všech zdrojů biosféry — ať už je to vzduch, voda či půda, bez nichž nemůže lidstvo existovat. Člověk průmyslové civilizace ovládl celou zeměkouli, buduje stále vyspělejší společnost a přitom barbarsky ničí přírodu — svou životní základnu.

Vyberte kus