Jakub Arbes
Newtonův mozek

1948 | Nakladatelství Melantrich

Romanet Newtonův mozek je psán v 1.osobě. Arbes zde píše o svém příteli, který s ním studoval a pak studií zanechal. Přítel se věnuje eskamotérství . Po zanechání studií vstupuje přítel do armády a je nasazen do bitvy u Hradce Králové, ve které je zabit.

O další části příběhu se čtenář nakonec dozví, že se jedná… jen o vypravěčův sen. Několik měsíců po přítelově smrti je vypravěč pozván na eskamotérské představení svého přítele do paláce Kinských na Smíchově. Velice se tomu podivuje, ale nakonec se na vystoupení jde podívat. Na jevišti se skutečně objeví jeho přítel, který vystoupí z rakve. Tvrdí, že si po své smrti nechal implantovat Newtonův mozek a nyní se chystá předvést nebývalou věc. Vedle sebe má zvláštní nástroj – velký kovový trojúhelník a dvoje brýle. Tvrdí, že vynalezl způsob, jak se podívat na minulost. Musí se odletět od Země rychlostí světla a pak ji překonat. Člověk tak uvidí světlo, které se od Země odrazilo před jeho vzlétnutím, a tak uvidí minulost. Čím rychleji poletí, tím vzdálenější minulost uvidí. Pak se přítel táže na dobrovolníka. Nikdo se nehlásí, až vystoupí vypravěč. Nastupuje s přítelem do trianglu a vzlétá rychlostí světla. Kolem sebe ale stále vidí onen sál, protože je obklopen stále tím samým světlem. Přítel stroj zrychlí a skočí do minulosti. Následují různé historické výjevy. Jsou to jen samé bitvy. Nakonec se dostávají do pravěku, kde vidí boj prvních lidí. Vypravěč se zamýšlí nad lidstvem. Přemýšlí, proč je historie vyplněna jen samými válkami a ukrutnostmi, které si lidé navzájem způsobují. Náhle se triangl otřese, přítel hlásí, že ztrácí rovnováhu a že k jejímu obnovení je třeba, aby jeden z nich stroj opustil. V té chvíli se ale nachází v obrovské vzdálenosti od Země, kam světlo dolétlo před mnoha tisíci let. Nikomu z nich se nechce stroj opustit, a tak přítel vypravěče z trianglu vyhodí a ten se ocitá ve volném prostoru. Náhle se probouzí ze sna.

Hlavní myšlenkou romaneta Newtonův mozek je zamyšlení se nad tím, proč jsou dějiny lidstva vyplněny jen samým násilím, které lidstvo samo sobě páchá.
Romanet Newtonův mozek je psán v 1.osobě. Arbes zde píše o svém příteli, který s ním studoval a pak studií zanechal. Přítel se věnuje eskamotérství . Po zanechání studií vstupuje přítel do armády a je… nasazen do bitvy u Hradce Králové, ve které je zabit.

O další části příběhu se čtenář nakonec dozví, že se jedná jen o vypravěčův sen. Několik měsíců po přítelově smrti je vypravěč pozván na eskamotérské představení svého přítele do paláce Kinských na Smíchově. Velice se tomu podivuje, ale nakonec se na vystoupení jde podívat. Na jevišti se skutečně objeví jeho přítel, který vystoupí z rakve. Tvrdí, že si po své smrti nechal implantovat Newtonův mozek a nyní se chystá předvést nebývalou věc. Vedle sebe má zvláštní nástroj – velký kovový trojúhelník a dvoje brýle. Tvrdí, že vynalezl způsob, jak se podívat na minulost. Musí se odletět od Země rychlostí světla a pak ji překonat. Člověk tak uvidí světlo, které se od Země odrazilo před jeho vzlétnutím, a tak uvidí minulost. Čím rychleji poletí, tím vzdálenější minulost uvidí. Pak se přítel táže na dobrovolníka. Nikdo se nehlásí, až vystoupí vypravěč. Nastupuje s přítelem do trianglu a vzlétá rychlostí světla. Kolem sebe ale stále vidí onen sál, protože je obklopen stále tím samým světlem. Přítel stroj zrychlí a skočí do minulosti. Následují různé historické výjevy. Jsou to jen samé bitvy. Nakonec se dostávají do pravěku, kde vidí boj prvních lidí. Vypravěč se zamýšlí nad lidstvem. Přemýšlí, proč je historie vyplněna jen samými válkami a ukrutnostmi, které si lidé navzájem způsobují. Náhle se triangl otřese, přítel hlásí, že ztrácí rovnováhu a že k jejímu obnovení je třeba, aby jeden z nich stroj opustil. V té chvíli se ale nachází v obrovské vzdálenosti od Země, kam světlo dolétlo před mnoha tisíci let. Nikomu z nich se nechce stroj opustit, a tak přítel vypravěče z trianglu vyhodí a ten se ocitá ve volném prostoru. Náhle se probouzí ze sna.

Hlavní myšlenkou romaneta Newtonův mozek je zamyšlení se nad tím, proč jsou dějiny lidstva vyplněny jen samým násilím, které lidstvo samo sobě páchá.

Vyberte kus

Stav

Dobrý

až velmi dobrý

Skladem pro e-shop

	Stav Dobrý až velmi dobrý	Skladem pro e-shop	~~89 Kč~~ 79 Kč
	Stav Dobrý neautorský podpis, ořízka s flíčky, bez obálky	Skladem pro e-shop	49 Kč

O knize

Stav:	Dobrý, až velmi dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	244
Jazyk:	česky
Edice:	14. svazek ed. 14. svazek ed. Dílo Jakuba Arbesa
Vydání:	1. vyd. v Melantrichu.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	14. 2. 2025 13:41
Číslo položky:	1136006

O autorovi

Jakub Arbes

Jakub Arbes byl český spisovatel a novinář. Sympatizoval s májovci, avšak neřadil se mezi ně, neboť tvořil za jiných okolností než oni. Narodil se v nezámožné rodině ševcovského mistra Jana Arbese a manželky Anny, rozené Winklerové , jako třetí ze čtyř dětí. V rodném Smíchově, který tehdy ještě nebyl součástí Prahy, strávil celé mládí. Chodil v letech 1851 až 1854 do farní maltézské školy u Panny Marie Vítězné na Malé Straně a poté měl jít do učení v oboru obuvnictví jako otec. Měl však velmi dobré výsledky ve škole, a proto jej rodiče poslali na studie. Začínal na nižší reálce u sv. Jakuba, kde se seznámil s Juliem Zeyerem. Pak pokračoval na novoměstské vyšší německé reálce v Mikulandské ulici, kde poznal Jana Nerudu jako učitele češtiny. Na škole zůstal do roku 1859. Poté sice od roku 1859 studoval v Praze polytechniku , ale více se věnoval jiným oborům a stal se žurnalistou a spisovatelem. 24. června 1867 se v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně oženil s Josefinou Rabochovou , dcerou soustružníka Jana Rabocha, S Josefinou měl již před svatbou dceru ; tato dcera však brzy zemřela. Dcera Olga o Jakuba Arbese pečovala do smrti a starala se i o jeho literární pozůstalost. Když Arbes ztratil zrak, diktoval dceři Olze své texty. Další dcera Polyxena žila po sňatku v Berlíně, syn Edgar zemřel jedenáctiletý. Začínal roku 1867 v redakci časopisu Hlas, krátce poté odešel do Kutné Hory do redakce jiného časopisu Vesna kutnohorská. V polovině roku 1868 se vrátil do Prahy, kde se stal odpovědným redaktorem Národních listů. Zde působil jako redaktor do roku 1877, tedy i v období od 1. listopadu 1868 do 1. května 1869, kdy titul musel být přejmenován na Naše listy. Zároveň psal do řady jiných listů na venkově. Za své články a vedení Národních listů byl německou porotou od...

Více od autora