Karel Čapek byl český spisovatel, intelektuál, novinář, dramatik, překladatel a amatérský fotograf. Byl mladší bratr malíře a spisovatele Josefa Čapka . Narodil se v Malých Svatoňovicích v rodině venkovského lékaře MUDr. Antonína Čapka. Matka sbírala slovesný folklor. S rodiči se brzy přestěhoval do Úpice, kde byl v místním kostele 13. ledna 1890 pokřtěn. V Úpici také absolvoval základní školu Na Blahovce, která byla později, po Karlově smrti, přejmenována na Základní školu bratří Čapků. Poté studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud musel po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku přestoupit na gymnázium v Brně. Roku 1915 ukončil studium na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a získal doktorát. V letech 1910–1911 byl Karel Čapek na studijním pobytu v Paříži a v Berlíně. Karel Čapek trpěl od svých 21 let Bechtěrevovou nemocí, což je chronické zánětlivé onemocnění především páteřních obratlů. Pro svou nemoc nebyl odveden do rakouské armády a nemusel proto bojovat v první světové válce, přesto byl touto válkou a jejími následky velmi ovlivněn. Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině; v roce 1917 byl domácím učitelem Prokopa Lažanského na zámku Chyše. Jako vychovatel však údajně působil pouze tři měsíce, a brzy přešel k novinařině. Stal se redaktorem v několika denících a časopisech: v Národních listech , v týdeníku Nebojsa a v Lidových novinách . Z Národních listů odešel v roce 1921 na protest proti vyloučení svého bratra z redakce a proti politickému směřování listu, které vnímal jako zaměřené proti prvnímu československému prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi. V letech 1921–1923 byl dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla. V letech 1925–1933 byl prvním předsedou československého odboru PEN klubu. Karel Čapek a jeho bratr Josef byli zhruba od roku 1925 aktéry pravidelného pátečního...

Honoré de Balzac , byl francouzský spisovatel, představitel realismu a romantismu. Bývá považován za zakladatele kriticko-realistického románu. Balzacovým magnum opus je cyklus devadesáti sedmi románů a povídek pod souborným názvem Lidská komedie. Napsal však i řadu románů s dobrodružnou či fantastickou tematikou, např. Šagrénová kůže, rovněž součást Lidské komedie – v cyklu Filosofických studií. Honoré de Balzac se narodil v měšťanské rodině ve městě Tours ve francouzském departementu Indre-et-Loire. Jeho rodiči byli Bernard-François Balssa , jenž zbohatl za francouzské revoluce jako vojenský zásobovatel, a Anne-Charlotte-Laure roz. Sallambier , tedy o 32 let mladší než otec. Někdy mezi lety 1771 a 1783 dostal otec úřední povolení ke změně rodinného jména na Balzac. Honoré měl dvě sestry, Laure provdanou de Surville a Laurence provdanou de Montzaigle . Z jeho rodokmenu také vyplývá, že do manželství jeho rodičů se narodil již roku 1798 jeden chlapec, Louis Daniel Balssa , který však po necelém měsíci života zemřel. Od 22. června 1807 až do roku 1813 pobýval Honoré v internátu klášterní školy ve Vendôme, kde byl vychováván mnichy řádu oratoriánů. Později vystudoval v Paříži práva. Krátce působil jako notář, ale pak se proti vůli rodiny stal spisovatelem. Nejprve psal tzv. černé dobrodružné romány, a to pod různými pseudonymy, nejčastěji jako Horace de Saint-Aubin, které později zavrhl. Balzac vyznával politický legitimismus, byl monarchistou s celoživotními snahami proniknout do vyšší společnosti. Hojně navštěvoval pařížské salóny, například Jamese von Rothschilda. V roce 1825 například započal poměr s ovdovělou vévodkyní d'Abrantès, která byla o 15 let starší než on. Z této snahy vyplývaly i jeho neustálé finanční potíže, které se snažil řešit svou hektickou literární tvorbou (psal i romány ...

Jean Giono byl francouzský spisovatel, jehož románové dílo se zabývalo vesnickým životem v Provence, bylo ovlivněno panteismem a starými mýty. Pocházel z chudé rodiny piemontských přistěhovalců, středoškolská studia nedokončil a pracoval jako bankovní úředník, od roku 1930 byl spisovatelem na volné noze. Jean Giono je literárně nezařaditelný, celý svůj tvůrčí život se pohyboval na okraji literární tvorby ostatních autorů. Přesto udržoval přátelství např. s André Gidem, André Bretonem či Albertem Camusem. Giono byl po vlastních zkušenostech z bojišť první světové války přesvědčeným pacifistou, který prohlásil: „Být Francouz není žádná výhra. Jediná výhra je být živ.“ Po druhé světové válce byl proto obviněn z podpory kolaborantského vichistického režimu, byl nakrátko uvězněn a měl do roku 1948 zákaz publikování. V roce 1953 mu byla udělena Literární cena knížete monackého, v roce 1954 byl zvolen členem Goncourtovy akademie. V roce 1961 byl předsedou poroty filmového festivalu v Cannes. Podle vlastního scénáře natočil v roce 1960 film Crésus s Fernandelem v hlavní roli, v roce 1968 byl jedním ze scenáristů televizního seriálu Provinces. V roce 1972 byla založena společnost L'Association des amis de Jean Giono, která vydává časopis Revue Giono a pečuje o spisovatelův dům Lou Paraïs v Manosque, zapsaný na seznamu Monument historique. Od roku 1990 uděluje nadace Pierra Bergé cenu Grand Prix Jean Giono za francouzskou literaturu především v oblasti románu a vypravěčské umění v duchu J. Giona.