Dne 19. července 1972 zahynul tragicky ve věku 39 let jeden z předních představitelů československé klinické psychologie, v jejíchž některých oblastech byl původním průkopníkem, zejména v psychoterapii „zvláště“ psychodramatu a orteterapii. Ukončil studium psychologie na brněnské univerzitě diplomovou prací Myšlení u schizofreniků a po promoci v roce 1957 nastoupil jako klinický psycholog do Psychiatrické léčebny v Opavé. Jeho dramatické nadání a v podstatě umělecký charakter ho ve vědecké práci přímo předurčovaly k tomu, aby se už v Opavě zabýval efektem filmu na duševně nemocné, aby zavedl arteterapii a spolu s H. Buxbaumem psychoterapeutickou metodu psychodramatu a aby přednášel na JAMU v Brně hereckou psychologii. V roce 1963 se stal odborným psychologem Psychiatrické léčebny ve Šternberku. Zde založil arteterapeutický atelier, vedl výcvikovou skupinu psychoterapeutického týmu a spoluvytvořil i dva filmy: Zacharovu Psychodrámu a Lorencové Kde končí hra. Od 1. října 1965 přešel na katedru psychologie do Brna, ale ponechal si částečný úvazek ve Šternberku a rozvinul bohatou pedagogickou i publikační činnost. Přednášel arteterapii a psychologii umění i na katedře divadelní vědy, psychologům přednášel o dynamických teoriích osobnosti. V Psychiatrické léčebně ve Šternberku vybudoval Studijní a výcvikové středisko určené zejména studentům psychologie. V roce 1970 mu byl udělen titul kandidáta psychologických věd. Kromě četných odborných studií vydal Hugo Široký rozsáhlá skripta „Prolegomena k psychologii a psychopathotogii osobnosti“ pro posluchače psychlogie, dále „Úvod do herecké psychologie“ a „Nárys psychologie divadla a psychodramatu“. Obě poslední skripta po mnoha stránkách razila cestu tehdy neexistujícím pokračovatelům. Spolu s kolektivem spolupracovníků napsal výborné „Uvedení psychologa do psychiatrické léčebny“. S neobyčejným úsilím, vytrvalou a vyčerpávající pílí a s nasazením celé osobnosti pracoval na rozsáhlém díle Perspektivy a meze psychoanalýzy, k...