Libuše Moníková byla česká, německy píšící, spisovatelka. Její dílo bylo ověnčeno řadou literárních i státních cen. Již ve svém dětství a mládí, které prožila v pražské čtvrti Dejvice měla vztah ke kultuře, zejména pak k filmu. Přestože chtěla být filmovou režisérkou, pod vlivem své středoškolské učitelky němčiny začala od roku 1963 studovat filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor germanistika a anglistika. Díky své diplomové práci na téma Brechtovo zpracování Shakespearova Koriolana získala v roce 1968 roční stipendium na univerzitě v Göttingenu. Tento rok byl pro Libuši Moníkovou zlomový – umírá jí matka a Československo se stává obětí invaze armád Varšavského paktu. V Západním Německu se seznamuje se svým budoucím manželem, za kterým v roce 1971 natrvalo do SRN odchází. Zde pak pracovala jako vysokoškolská učitelka na vysoké škole v Kasselu a později na Univerzitě v Brémách. Od roku 1981 již žila jako spisovatelka na volné noze. Od roku 1991 do roku 1996 byla členkou PEN klubu SRN, odkud pak vystoupila na protest proti spojení s východoněmeckým PEN-klubem. Už od svých vypravěčských počátků směřovaly texty Libuše Moníkové k moderní románové próze, jejími literárními vzory byli Franz Kafka, Jorge Luis Borges a Arno Schmidt. Jejími díly se prolínají prvky mytologie a českých dějin – v textech Pavana za zemřelou infantku, Fasáda, Zjasněná noc rozvíjí motivy královny amazonek, kněžny Libuše a české dívčí války. V knize Fasáda se spisovatelka také dotýká tématu pražského jara – román se odehrává v době normalizace v Československu na litomyšlském zámku. „Příběhy Libuše Moníkové z českých dějin zapisují stejně jako všechna vyprávění individuální lidský časový prožitek do času univerzálního. Úkolem vyprávění je stanovit nezaměnitelnost a jedinečnost doby tím, že dá historickému bytí nový tvar a posune je na úroveň historického povědomí. Moníková je autorka bohatých výrazových možností, rozvíjí hru s časem...