Václav Jamek
Krkavčí múza

1992 | Nakladatelství Odeon

Když Krkavčí múza vyšla v roce 1992 v Odeonu, kritika ji označila za knihu „rozlišování a generačního vymezování“ , za v české esejistice ojedinělý dušezpytný ponor, plný sebeobnažující naléhavosti, ale rovněž jemné ironie a intelektuálního odstupu. Podobně jako Traktát o chatrných divech je i Krkavčí múza esejem intro…spektivním, přetékajícím pochybnostmi o smyslu literatury a dosahu básnického slova v postbaudelairovské epoše a v nivelizované době, kdy beletrii negativně přesahují média a průniky jiných, zejména virtuálních realit. Autor se své necitelné a drsné múze vyznává z pocitu jakési permanentní nepatřičnosti, nesounáležitosti s amúzickým okolím a s životní pragmatičností zdevastovaným světem, ve kterém by patrně bylo nejvhodnější mlčet, vzdát se slova a jeho moci. Pro takové niterné nasměrování k mlčenlivosti shledává Jamek hned několik důvodů. Prvým je mnohonásobná devalvace literárního poselství v moderní a postmoderní době. Básník v ní znamená málo nebo nic. Píše pro úzký okruh stejně naladěných duší. Za druhé se ani nemůže opřít o prozíravého literárního kritika, protože i kritický soud zakrněl a ztratil objektivnost. I řeč, kterou básník vede a jíž neodbytně vyvrhuje ze své duše, přestává být veřejnou záležitostí v aristotelském slova smyslu a mnohdy se jako bumerang vrací do autorových niterných propastí, z nichž se s vnějším světem obtížně komunikuje. V tomto pokřiveném světě už literatura není zrcadlem jevů a věcí, ale spíš labyrintickým útvarem, nedýchatelným prostorem, hermetickou uzavřeností. V Krkavčí múze, ale také v esejistické tvorbě a literární publicistice z devadesátých let, si Jamek uvědomuje naléhavou potřebu navrátit básníka do veřejné obce, učinit z jeho privátní a málo srozumitelné řeči znovu nástroj frekventující ve společnosti. Tím oživuje i dávný baudelairovský paradox zavrženosti a prokletosti básníka, který skrze nejhlubší ponížení, ale rovněž násilným, častokrát i provokativně zlým činem, jakýmsi nietzscheovským gestem „přehodnocení“, může vymanit řeč z prokletí devalvace a dehonestace a tím – jak píše Jamek v Krkavčí múze – „znovu vynalézt knihtisk“. Jistěže se do takových úvah promítla autorova zkušenost z totality, která ovšem podle jeho názoru neskončila pádem ideologického nátlaku, ale transformovala se v nový a možná ještě zrůdnější diktát ekonomického barbarství a odcizenosti, který už v průběhu padesátých a šedesátých let minulého století diagnostikovali mj. francouzští intelektuálové a existencialisté typu Sartrova a Camusova. Rovněž problém současné literatury je podle Jamka otázkou existenční a navíc oddělenou od existenčního problému literátova. Cituji z Krkavčí múzy: „…jediné vhodné doporučení je tedy psát, a psát s tímto vnitřním postojem, který vylučuje grafomanii: psaní je prostě jedna z mnohých lidských činností, a pramálo záleží na tom, kdo jsem já, který je provozuji. Svůj život si musím prožít jako všichni. Psaní je v něm.“ Takový přístup k tvorbě, vylučující předem její terapeutickou i společensky pedagogickou roli, je přesný, ale také dualistický a rozpolcený. Jamek si je dobře vědom nebezpečného rozhraní mezi intelektuálem a umělcem. Když Krkavčí múza vyšla v roce 1992 v Odeonu, kritika ji označila za knihu „rozlišování a generačního vymezování“ , za v české esejistice ojedinělý dušezpytný ponor, plný sebeobnažující naléhavosti, a…le rovněž jemné ironie a intelektuálního odstupu. Podobně jako Traktát o chatrných divech je i Krkavčí múza esejem introspektivním, přetékajícím pochybnostmi o smyslu literatury a dosahu básnického slova v postbaudelairovské epoše a v nivelizované době, kdy beletrii negativně přesahují média a průniky jiných, zejména virtuálních realit. Autor se své necitelné a drsné múze vyznává z pocitu jakési permanentní nepatřičnosti, nesounáležitosti s amúzickým okolím a s životní pragmatičností zdevastovaným světem, ve kterém by patrně bylo nejvhodnější mlčet, vzdát se slova a jeho moci. Pro takové niterné nasměrování k mlčenlivosti shledává Jamek hned několik důvodů. Prvým je mnohonásobná devalvace literárního poselství v moderní a postmoderní době. Básník v ní znamená málo nebo nic. Píše pro úzký okruh stejně naladěných duší. Za druhé se ani nemůže opřít o prozíravého literárního kritika, protože i kritický soud zakrněl a ztratil objektivnost. I řeč, kterou básník vede a jíž neodbytně vyvrhuje ze své duše, přestává být veřejnou záležitostí v aristotelském slova smyslu a mnohdy se jako bumerang vrací do autorových niterných propastí, z nichž se s vnějším světem obtížně komunikuje. V tomto pokřiveném světě už literatura není zrcadlem jevů a věcí, ale spíš labyrintickým útvarem, nedýchatelným prostorem, hermetickou uzavřeností. V Krkavčí múze, ale také v esejistické tvorbě a literární publicistice z devadesátých let, si Jamek uvědomuje naléhavou potřebu navrátit básníka do veřejné obce, učinit z jeho privátní a málo srozumitelné řeči znovu nástroj frekventující ve společnosti. Tím oživuje i dávný baudelairovský paradox zavrženosti a prokletosti básníka, který skrze nejhlubší ponížení, ale rovněž násilným, častokrát i provokativně zlým činem, jakýmsi nietzscheovským gestem „přehodnocení“, může vymanit řeč z prokletí devalvace a dehonestace a tím – jak píše Jamek v Krkavčí múze – „znovu vynalézt knihtisk“. Jistěže se do takových úvah promítla autorova zkušenost z totality, která ovšem podle jeho názoru neskončila pádem ideologického nátlaku, ale transformovala se v nový a možná ještě zrůdnější diktát ekonomického barbarství a odcizenosti, který už v průběhu padesátých a šedesátých let minulého století diagnostikovali mj. francouzští intelektuálové a existencialisté typu Sartrova a Camusova. Rovněž problém současné literatury je podle Jamka otázkou existenční a navíc oddělenou od existenčního problému literátova. Cituji z Krkavčí múzy: „…jediné vhodné doporučení je tedy psát, a psát s tímto vnitřním postojem, který vylučuje grafomanii: psaní je prostě jedna z mnohých lidských činností, a pramálo záleží na tom, kdo jsem já, který je provozuji. Svůj život si musím prožít jako všichni. Psaní je v něm.“ Takový přístup k tvorbě, vylučující předem její terapeutickou i společensky pedagogickou roli, je přesný, ale také dualistický a rozpolcený. Jamek si je dobře vědom nebezpečného rozhraní mezi intelektuálem a umělcem.

Objednávky po 18. 12. 2025 již pravděpodobně nebudou doručeny do Vánoc.

Vyberte kus

Stav

Dobrý

až velmi dobrý

Skladem pro e-shop

	Stav Velmi dobrý	Skladem pro e-shop	59 Kč
	Stav Dobrý až velmi dobrý	Skladem pro e-shop	49 Kč

O knize

Stav:	Dobrý, až velmi dobrý
Vazba:	brožovaná
Počet stran:	81
Jazyk:	česky
ISBN10:	8020703446
ISBN:	9788020703446
Edice:	3. svazek ed. 3. svazek ed. Pocket program. Řada E, Pocket program
Vydání:	Vyd. 1.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	22. 7. 2025 15:47
Číslo položky:	1313202

O autorovi

Václav Jamek

Václav Jamek, pseudonym Eberhardt Hauptbahnhof , je česky a francouzsky píšící spisovatel, básník, esejista, publicista, překladatel z francouzštiny a bývalý diplomat. Navštěvoval základní školu v Kladně-Kročehlavech, potom první ročník gymnázia , kde začal studovat francouzštinu. V letech 1966–1969 navštěvoval slavné Carnotovo lyceum v Dijonu ve Francii, kde dříve studovali např. Jiří Voskovec či Václav Černý. Po návratu do Československa studoval na Karlově univerzitě nejprve francouzštinu a literární komparatistiku u prof. Václava Černého; po zrušení komparatistiky studoval psychologii a romanistiku; absolvoval v roce 1975. Poté se stal nakladatelským redaktorem, nejprve v nakladatelství Academia a od roku 1986 v Odeonu. Na přelomu let 1984 a 1985 absolvoval stipendijní pobyt na École Normale Supérieure v Paříži. Na pozici redaktora pracoval až do roku 1994, kdy se stal pracovníkem Ministerstva zahraničních věcí ČR. V letech 1995–1998 byl kulturním radou v Paříži. Do roku 2015 působil jako pedagog na FF UK, kde se v roce 2008 habilitoval jako docent francouzské literatury; poté, co odešel do důchodu, zde zůstává afiliovaným pedagogem. Hlásí se ke gay orientaci. Jamkovo žánrově i tvarově pestré dílo se vyznačuje osobitým a komplikovaným stylem, ve kterém hraje velkou roli subjektivní líčení světa. Primární perspektivou se tak stává autorův postoj ke světu, nikoli dění samotné. Protože využívá celou řadu literárních postupů, které různým způsobem kompiluje a kombinuje, bývá zařazován mezi postmoderní spisovatele. Běžně využívá parafráze, hyperboly, ironie a parodie, a to i ve své společensko-kritické publicistice, kterou zveřejňuje např. v dvouměsíčníku Listy. Píše poezii, eseje, drama, pod pseudonymem Eberhardt Hauptbahnhof se věnoval i veršovanému humoru. Jako bilingvnímu autorovi se mu dostává výrazné pozornosti ve Francii, kde již v roce 1989 získal cenu Prix Médicis za svou esejistiku. Báseň v próze Desátá pla...

Více od autora