Josef Lukl Hromádka byl český protestantský a zejména luterský, později českobratrský evangelický teolog, vysokoškolský pedagog, žák Karla Bartha a teologický interpret marxismu. Orientoval se mimo jiné na sociální problematiku. Narodil se jako nejstarší syn zámožného luterského sedláka a měl po něm převzít rodový statek. Když otec viděl, že ho sedlačení nepřitahuje, nechal ho studovat na gymnáziu ve Valašském Meziříčí. Po maturitě studoval teologii ve Vídni, v Basileji, v Heidelbergu, v Aberdeenu a v Praze. Roku 1912 byl ordinován a stal se vikářem ve Vsetíně. Roku 1917 obhájil titul doktora filosofie prací o Masarykově filosofii náboženství na Filosofické fakultě UK. Během pastorské činnosti usiloval o sjednocení české luterské a reformované církve, k němuž došlo koncem roku 1918. Roku 1920 se habilitoval na pražské Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké a roku 1928 byl jmenován řádným profesorem systematické teologie. Angažoval se v mezinárodních křesťanských organizacích a ekumenickém hnutí. V roce 1939 uprchl před nacismem do USA, kde přednášel dialektickou teologii na Princeton Theological Seminary a po válce se vrátil zpět do vlasti. Jeho pozice po převratu v roce 1948 vyvolala rozporné reakce, protože se stavěl proti slepému antikomunismu a zastával distancovanou kritickou solidaritu s československým státem, který ho ovšem propagandisticky využíval. Angažoval se v ekumenickém a mírovém hnutí . Za tuto svou činnost byl roku 1958 oceněn Leninovou cenou míru a dalšími komunistickými řády. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byla pro něho i osobní tragédií, zvlášť když se ukázalo, že jeho kolegové z KMK invazi většinou podpořili....

V l. 1932–35 byl redakčním tajemníkem České mysli, později členem jejího redakčního kruhu. V l. 1930–34 rovněž přispíval do týdeníku Čin, v němž byl členem redakčního kruhu. Od poloviny 20. let byl pravidelným autorem a zejména recenzentem České mysli a publikoval rovněž ve Filosofii. Odmítal Krejčího „naturalismus a mechanicismus“ v etice a jeho ztotožňování „mravního a přírodovědeckého způsobu myšlení“. V knize Kozák, Rádl, Hromádka kriticky posoudil Kozákovo úsilí vyložit mravní vývoj lidstva existencí absolutního božského řádu, Rádlovo pojetí vztahu filozofie a teologie a Hromádkovo nadřazování náboženství vědě a filozofii. Přes kritické výhrady k Rádlovi, jehož filozofii nazval teonomií a charakterizoval ji jako zvláštní druh nedogmatického křesťanství, obhajoval jeho Moderní vědu proti výhradám F. Fajfra, oceňoval jeho Dějiny vývojových teorií, jeho rehabilitaci účeloslovného chápání světa a především jeho aktivismus, postavený proti nazíravému intelektualismu. V oblasti sociální filozofie se stavěl proti nadindividualistickému a protiindividualistickému pojetí společnosti. V práci Od Mnichova k válce dokumentoval na základě diplomatických jednání, tehdejších publikací a tiskových materiálů události od mnichovské konference do vypuknutí války.