Marceline Desbordes-Valmore
Knížka něžností

1986 | Nakladatelství Odeon

Inspirací tvorby této francouzské básnířky byly celoživotní vzpomínky na první osudovou lásku k muži, který ji opustil a jehož jméno nikdy nikomu neprozradila. Její poezie je něžná, komorní, naprosto přirozená. Hugo ji nazval „královnou světa citů“ a Verlaine ji jako „nejgeniálnější a nejnadanější ženu století“ zařadil… mezi prokleté básníky po bok Mallarméa a Rimbauda. Doslov Václav Černý. 4., rozš. vyd. Inspirací tvorby této francouzské básnířky byly celoživotní vzpomínky na první osudovou lásku k muži, který ji opustil a jehož jméno nikdy nikomu neprozradila. Její poezie je něžná, komorní, naprosto …přirozená. Hugo ji nazval „královnou světa citů“ a Verlaine ji jako „nejgeniálnější a nejnadanější ženu století“ zařadil mezi prokleté básníky po bok Mallarméa a Rimbauda. Doslov Václav Černý. 4., rozš. vyd.

Vyberte kus

Stav

Velmi dobrý

bez obálky

Skladem pro e-shop

	Stav Velmi dobrý bez obálky	Skladem pro e-shop	59 Kč
	Stav Dobrý natrhnutá obálka	Skladem pro e-shop	~~89 Kč~~ 49 Kč

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	pevná, celokožená
Počet stran:	145
Jazyk:	česky
Ilustrátor:	Zdeňka Krejčová
Překladatel:	Gustav Francl, Zdeňka Pavlousková
Edice:	Skvosty francouzské literatury
Vydání:	Vydání v tomto uspořádání první
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	1. 12. 2025 15:37
Číslo položky:	1481711

O autorovi

Marceline Desbordes-Valmore

Marceline Desbordes-Valmorová byla francouzská básnířka. Její dílo vyniká ryzostí citu, hudebností a živelnou představivostí a vymyká se jakémukoli pojmu literární školy. Jako jediná žena patřila mezi prokleté básníky. Životem se protloukala nuzně ve starostech o svých pět dětí a manžela, neúspěšného herce. To vneslo do její poezie teskný podtón. Její srdce a paměť však zůstávaly zakotveny ve vzpomínkách na první osudovou lásku k muži, jehož jméno nikdy neprozradila. Narodila se 20. června 1786 ve flanderském městečku Douai. Byla nejmladší ze čtyř sourozenců. Otec se živil jako malíř znaků a erbů, rodině se dařilo dobře. Po revoluci roku 1789, kdy byla většina zámků zpustošena, už však nikdo nepotřeboval emblémy a rodina se ocitla v bídě. Pomoc se rozhodla Marcelinina matka hledat u bohatého příbuzného, který měl plantáže v Karibiku. Na tuto strastiplnou cestu vzala ze svých dětí právě Marcelinu. Tři roky se spolu potloukaly po Francii a snažily se vydělat si peníze na cestu. Marcelina se například u jedné rodiny v Bordeaux, ač sama dítě, starala o sedm let mladšího chlapečka . Když se konečně dcera s matkou dostaly na ostrov Guadeloupe v Karibiku, zjistily, že jejich cesta byla marná, neboť jejich příbuzný byl před nějakým časem zabit domorodci. Matka brzy po příjezdu na ostrov zemřela na žlutou zimnici a Marcelina zde zůstala opuštěna. S velkými obtížemi se pak na podzim roku 1802 vrátila do Francie. Toto strastiplné dětství poznamenané bídou a křivdami v ní navždy zanechalo stopy. Po návratu do Francie strávila nějaký čas doma u otce a živila se šitím. Pak ale odešla do Lille a Rouenu a zkusila své štěstí u divadla. Do Rouenu, kde dostala angažmá, za ní přijely i obě sestry a sdílely s ní domácnost. Marceline tedy opět trpěla chudobou, protože pomáhala k obživě i jim a ke všemu posílala nějaké peníze otci. Roku 1804 dostala příležitost stát se členkou ...

Více od autora