V. V Štech, Heinrich Wölfflin, H Woelfflin
Klassické umění : úvod do italské renaissance - 6

1912 | Nakladatelství Jan Laichter

Objednávky po 18. 12. 2025 již pravděpodobně nebudou doručeny do Vánoc.

Stav

Dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	dobová převazba
Počet stran:	xi, 364 s., [46] obr. příl
Jazyk:	česky
Edice:	Umění a řemesla, Umění a řemesla. Kniha šestá
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	2. 12. 2025 8:52
Číslo položky:	1481896

O autorech

V. V Štech

Byl synem spisovatele a dramatika Václava Štecha. Po maturitě na pražském gymnáziu studoval v letech 1904–1910 dějiny umění , historii a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studia ukončil obhajobou rigorózní práce roku 1910. Roku 1912 pokračoval ve studiu na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na Sorbonně v Paříži. Od roku 1904 byl členem Klubu Za starou Prahu. V letech 1910–1918 byl odborným asistentem ředitele Muzea hlavního města Prahy. Roku 1918 byl členem čs. delegace na mírové konferenci v Paříži a pak do roku 1924 působil jako ministerský tajemník na Ministerstvu školství a národní osvěty v referátu péče o současné umění. V letech 1916–1924 byl také redaktorem edice Umělecké památky nakladatelství F. Topič. V letech 1924–1930 přednášel nauku o slohu na uměleckoprůmyslové škole v Praze, roku 1927 se habilitoval jako docent. Od roku 1930 do roku 1939 působil jako mimořádný profesor dějin umění AVU. V letech 1931–1934 byl redaktorem edice Umění v obrazech. Na počátku války byl zatčen a do roku 1942 vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Od roku 1945 byl řádným profesorem dějin umění na AVU v Praze a profesorem ČVUT. Spolupracoval s Českým rozhlasem od počátku jeho vysílání a připravoval populárně naučné programy v Československé televizi .

Více od autora

Heinrich Wölfflin

Heinrich Wölfflin byl švýcarský historik umění, jehož analytický, deskriptivní systém zásadně ovlivnil metodologii dějin umění první poloviny 20. století. Wölfflin se narodil ve švýcarském Winterthuru, kde je dnes i pohřbený. Byl žákem a později nástupcem historika umění Jacoba Burckhardta na basilejské univerzitě. Studoval také filozofii u Wilhelma Diltheye v Berlíně a dějiny umění a filozofii na univerzitě v Mnichově, kde jako filolog působil jeho otec Eduard Wölfflin. Ve své dizertaci nazvané Prolegomena zu einer Psychologie der Architektur vycházel Wölfflin z dobově aktuální psychologické teorie vcítění. Pokusil se ukázat, že architektuře může být rozuměno i z čistě psychologického hlediska. Ve své druhé publikaci Renaissance und Barock se věnoval italské architektuře z let 1580–1630. Jako jeden z prvních autorů dokázal ocenit vizuální znaky barokního stylu. Přátelil se tehdy také s teoretizujícím sochařem Adolfem von Hildebrandtem, jehož prostřednictvím poznal formalistickou estetiku Konrada Fiedlera. Tu spojil s analytickým výzkumem památek v Burckhardtově smyslu – zejména v práci Klasické umění , v níž studoval slohový přechod italského renesančního umění ze 14. do „klasického“ 15. století. Od roku 1897 přednášel dějiny umění v Basileji, od roku 1901 v Berlíně, od roku 1912 v Mnichově a po roce 1924 v Curychu. Bývá mu připisováno, že jako první historik umění začal na přednáškách používat diapozitivy. Promítal vždy dva obrazy vedle sebe tak, aby bylo možné porovnávat formální rozdíly zobrazených uměleckých děl. Podobně pojal i svou nejslavnější práci Kunstgeschichtliche Grundbegriffe , v níž sledoval charakteristické rysy baroka 17. století a porovnával je s uměním klasické renesance 16. století. Zavedl proto 5 dvojic terminologických protikladů × otevřenost , mnohost × ...

Více od autora