Heinrich Wölfflin
švýcarský historik
Heinrich Wölfflin byl švýcarský historik umění, jehož analytický, deskriptivní systém zásadně ovlivnil metodologii dějin umění první poloviny 20. století. Wölfflin se narodil ve švýcarském Winterthuru, kde je dnes i pohřbený. Byl žákem a později nástupcem historika umění Jacoba Burckhardta na basilejské univerzitě. Studoval také filozofii u Wilhelma Diltheye v Berlíně a dějiny umění a filozofii na univerzitě v Mnichově, kde jako filolog působil jeho otec Eduard Wölfflin. Ve své dizertaci nazvané Prolegomena zu einer Psychologie der Architektur vycházel Wölfflin z dobově aktuální psychologické teorie vcítění. Pokusil se ukázat, že architektuře může být rozuměno i z čistě psychologického hle…diska. Ve své druhé publikaci Renaissance und Barock se věnoval italské architektuře z let 1580–1630. Jako jeden z prvních autorů dokázal ocenit vizuální znaky barokního stylu. Přátelil se tehdy také s teoretizujícím sochařem Adolfem von Hildebrandtem, jehož prostřednictvím poznal formalistickou estetiku Konrada Fiedlera. Tu spojil s analytickým výzkumem památek v Burckhardtově smyslu – zejména v práci Klasické umění , v níž studoval slohový přechod italského renesančního umění ze 14. do „klasického“ 15. století. Od roku 1897 přednášel dějiny umění v Basileji, od roku 1901 v Berlíně, od roku 1912 v Mnichově a po roce 1924 v Curychu. Bývá mu připisováno, že jako první historik umění začal na přednáškách používat diapozitivy. Promítal vždy dva obrazy vedle sebe tak, aby bylo možné porovnávat formální rozdíly zobrazených uměleckých děl. Podobně pojal i svou nejslavnější práci Kunstgeschichtliche Grundbegriffe , v níž sledoval charakteristické rysy baroka 17. století a porovnával je s uměním klasické renesance 16. století. Zavedl proto 5 dvojic terminologických protikladů × otevřenost , mnohost × ...
Heinrich Wölfflin byl švýcarský historik umění, jehož analytický, deskriptivní systém zásadně ovlivnil metodologii dějin umění první poloviny 20. století. Wölfflin se narodil ve švýcarském Winterthuru, kde je dnes i pohřbený. Byl žákem a později nástupcem historika umění Jacoba Burckhardta na basilejské univerzitě. Studoval také filozofii u Wilhelma Diltheye v Berlíně a dějiny umění a filozofii na univerzitě v Mnichově, kde jako filolog působil …jeho otec Eduard Wölfflin. Ve své dizertaci nazvané Prolegomena zu einer Psychologie der Architektur vycházel Wölfflin z dobově aktuální psychologické teorie vcítění. Pokusil se ukázat, že architektuře může být rozuměno i z čistě psychologického hlediska. Ve své druhé publikaci Renaissance und Barock se věnoval italské architektuře z let 1580–1630. Jako jeden z prvních autorů dokázal ocenit vizuální znaky barokního stylu. Přátelil se tehdy také s teoretizujícím sochařem Adolfem von Hildebrandtem, jehož prostřednictvím poznal formalistickou estetiku Konrada Fiedlera. Tu spojil s analytickým výzkumem památek v Burckhardtově smyslu – zejména v práci Klasické umění , v níž studoval slohový přechod italského renesančního umění ze 14. do „klasického“ 15. století. Od roku 1897 přednášel dějiny umění v Basileji, od roku 1901 v Berlíně, od roku 1912 v Mnichově a po roce 1924 v Curychu. Bývá mu připisováno, že jako první historik umění začal na přednáškách používat diapozitivy. Promítal vždy dva obrazy vedle sebe tak, aby bylo možné porovnávat formální rozdíly zobrazených uměleckých děl. Podobně pojal i svou nejslavnější práci Kunstgeschichtliche Grundbegriffe , v níž sledoval charakteristické rysy baroka 17. století a porovnával je s uměním klasické renesance 16. století. Zavedl proto 5 dvojic terminologických protikladů × otevřenost , mnohost × ...
