Ivan Jakovyč Franko byl haličský rodák, občan Rakousko-Uherska, ukrajinský básník, spisovatel, dramatik, esejista a literární kritik, organizátor kulturního života, národní buditel, politik, historik, etnograf, filosof a překladatel. Vystudoval gymnázium v Drohobyči , později klasickou a ukrajinskou filologii na Lvovské univerzitě, odkud byl pro společensko-politickou a revoluční protistátní činnost vyloučen. Ve studiu pokračoval nejdřív na Černovické univerzitě v Bukovině, pak na Vídeňské univerzitě, kde obhájil disertaci u známého slavisty chorvatského původu Vatroslava Jagiće . Stylově Franko patří k prvním ukrajinským realistům. Bývá považován za nejvýznamnějšího básníka po Ševčenkovi. Už jeho druhá sbírka „Z veršyn i nyzyn“ nese novátorské elementy. Sbírky jako „Věčný revolucionář“ nebo „Kameník“ šířily mezi mládeži revoluční náladu, proto byly např. v Rusku zakázány. Vrcholem Frankovy intimní lyriky je sbírka „Uvadlé listí“ , která obsahuje prvky modernismu a dekadence. Frankova prozaická tvorba je představená více než stovkou povídek a novel a desítkou románů. Pro jeho prózu je příznačná žánrové bohatství a realistické zobrazení života všech společenských vrstev. V roce 1891 básník navštívil Prahu a, jak hlásá pamětní deska na Žofíně, 18. května zde vystoupil na sjezdu slovanské pokrokové mládeže. Je pochován na Lyčakivského hřbitově ve Lvově. Pomník či pamětní desku Ivana Franka dnes najdeme v mnoha ukrajinských městech, z nichž jedno – Stanislav – bylo dokonce přejmenováno na Ivano-Frankivsk . Frankův portrét je také motivem dvacetihřivnové bankovky. Frankova díla vydaná v češtině: Po nim bylo pojmenováno:...