Václav Kural byl český historik. Odborně se zaměřoval na česko-německé vztahy ve 20. století, protifašistický odboj a pražské jaro 1968. Po absolutoriu Vojenské politické akademie v Praze nastoupil do Vojenského historického ústavu, kde v 60. letech zastával post výkonného místopředsedy pro ve Výboru pro dějiny protifašistického odboje, kde také spolupracoval s Janem Kuklíkem, Robertem Kvačkem, Josefem Novotným, Janem Křenem a Alenou Hájkovou. Protože se angažoval v obrodném procesu tzv. pražského jara, musel po nástupu normalizace akademickou dráhu opustit a následujících dvacet let se živil jako čerpač a topič. Publikoval v samizdatu a v roce 1984 se podařilo díky intervenci západoněmeckých politiků uskutečnit jeho hostování na Univerzitě v Brémách. Patřil k čelným představitelům opozičního Klubu Obroda. Po roce 1989 působil jako vedoucí pracovník v Ústavu mezinárodních vztahů při Ministerstvu zahraničních věcí, zasedal v Komisi vlády ČSFR pro analýzu období 1967–1970 a byl členem Česko-německé komise historiků. Též se angažoval jako předseda Kruhu občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí. Za svou práci v žánru literatury faktu obdržel Cenu Miroslava Ivanova a jako člen kolektivu autorů knihy Rozumět dějinám je držitelem též Ceny Egona Erwina Kische .

Jan Křen byl český historik se specializací na česko-německé vztahy, vysokoškolský pedagog a jeden z představitelů disentu v době normalizace. Vystudoval historii na Fakultě společenských věd Vysoké školy politické ÚV KSČ . V letech 1946–1969 byl členem KSČ. Do roku 1970 působil jako vedoucí katedry historie na VŠP a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Věnoval se studiu dějin první republiky, KSČ a československého odboje za druhé světové války. Z jeho rozsáhlého díla o čs. emigraci na Západě za druhé světové války mohly ovšem vyjít jen první dva svazky. Pro nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy byl vyloučen ze strany, v roce 1970 musel opustit své pracoviště a až do roku 1989 pracoval jako dělník-čerpač u podniku Vodní zdroje. Stal se jedním ze zakládajících signatářů Charty 77, publikoval v samizdatu a významně se podílel na přípravě bytových seminářů podzemní univerzity. Po listopadu 1989 se stal jedním ze zakladatelů Institutu mezinárodních studií nově založené Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a jeho prvním ředitelem. Byl rovněž jedním z iniciátorů založení Česko-německé komise historiků, jejímž cílem je prostřednictvím zkoumání společných dějin Čechů a Němců přispět ke vzájemnému porozumění a pochopení minulosti a jejíž české sekci deset let předsedal. Problému česko-německých vztahů v novodobých dějinách a nahlížení na ně věnuje Křen začnou část svého badatelského úsilí. Angažoval se rovněž v Česko-německém fondu budoucnosti. Jeho kniha Konfliktní společenství o vztazích Čechů a Němců se dočkala několika vydání v obou zemích. Jako hostující profesor působil na univerzitách v Brémách , Berlíně a Marburgu . Za svoji knihu Dvě století střední Evropy byl v roce 2006 oceněn cenou Magnesia Litera v kategorii naučné literatury a v roce 2007 polskou Cenou Wacława Felczaka a Henryka Wereszyckého, udělovanou za díla v oblasti historie. V roce 2000 obdržel Velk...

Narozen 17. 1. 1939 v Netolicích, zemřel 14. 9. 2014 v Praze. MUDr., psychoanalytik a publicista, práce z oboru psychologie a novodobých českých dějin. Autor článků pro časopis "Katolický týdeník". Autor kritických sond a článků pro různé časopisy na etická, psychologická, sociologická témata.