K. Vrána je kněz a filosof. Vychází z předpokladu, že člověk dosáhne svého sebenaplnění jen v lidském společenství, v setkání s druhými. Podle K. Vrány byla tato skutečnost ve filosofických úvahách opomíjena. Osobní poznání druhého je podle autora nejhlubším, nejbohatším, nejplnějším a prvním způsobem poznání. Zaměřuje proto pozornost na dějiny osoby a osobních vztahů - na dialogický personalismus. Personalistický pohled na člověka nacházíme v křesťanství, ve zkušenosti závislosti na Bohu a v partnerství s ním. „Toto partnerství nekonečné boží svobody a dějinné svobody člověka zakládá a utváří lidskou osobu jako takovou a současně ji ve společenství uschopňuje k účasti na osudu ostatních.“

Filosofický personalismus je dialogický, autor proto podává stručný nástin dialogické filosofické tradice. Především poukazuje na filosofii řeči 18. století (F. G. Herder, F. G. Hamann, W. von Humboldt). Hovoří o objevu dialogického principu (F. Ebner, M. Buber, G. Marcel, F. Rosenzweig), o filosoficko-horizontálním omezení a vertikální a teologické dimenzi dialogismu.

Dále pojednává o potřebě osobního vztahu, o poznání a lásce, o podmínkách setkání a vztahu, o vztahu horizontálním a vertikálním, o fenomenologické analýze faktu a osobní kauzalitě, o vědomí odlišnosti a omezenosti lidského „ty“. „V komorním tématu Dialogického personalismu odhaluje myšlenkové bohatství jeho tvorby svůj skrytě jednotící motiv, který je zároveň zřetelným motivem i jeho osobního života, příznačně orientovaného k dialogu a spolupráci.“