Ilona Borská, Léo Delibes, Arthur Saint-Léon, Charles Nuitter
Coppélia

1970 | Nakladatelství Artia

Vyberte kus

Stav

Dobrý

obálka s oděrkami

Skladem pro e-shop

	Stav Dobrý obálka s oděrkami	Skladem pro e-shop	129 Kč
	Stav Dobrý opotřebená obálka, natrhnutá obálka	Skladem pro e-shop	99 Kč

O knize

Stav:	Dobrý, obálka s oděrkami
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	62
Jazyk:	česky
Ilustrátor:	Milada Mikulová, M Mikulová
Překladatel:	Gilberte Rodrigue
Edice:	Balety
Vydání:	1. vyd.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	10. 10. 2025 10:51
Číslo položky:	1414319

O autorech

Ilona Borská

Ilona Borská, roz. Bondyová, prov. Štuková byla česká spisovatelka a novinářka. Narodila se 9. listopadu 1928 v Praze, v rodině obchodního příručího Karla Bondyho . Její matka – Milada Borská vyrostla v komplikovaných rodinných podmínkách v krajně sebestřednou osobnost. Dětství a mládí Ilony Borské tak do značné míry předurčoval věčný konflikt mezi potřebou lásky k matce a nemožností ji realizovat. Svá studia na dívčím gymnáziu ve Slezské ulici musela za protektorátu jako dítě ze smíšeného manželství ve čtrnácti letech přerušit. Ještě rok se jí dařilo pokračovat na soukromé Hlaváčově obchodní škole, ale tím byly možnosti vyčerpány a školu mohla dokončit až po válce. Maturovala v roce 1947. Vzápětí nastoupila jako písařka v tiskárně Svoboda a na vysokou školu. Uveřejňovala první verše a po pár letech byla přizvána k externí spolupráci s Československým rozhlasem. Zde roku 1951 získala stálé místo v literární redakci. Ještě téhož roku jela na setkání mladých autorů na zámek Dobříš, kde se seznámila s básníkem Ivem Štukou. Vzali se v říjnu 1952 a měli spolu celkem tři děti. V rozhlase pracovala jako redaktorka deset let, až do roku 1961. Odtud odešla, v atmosféře uvolňujících se poměrů ve společnosti, učit sociologii na Stavební fakultě ČVUT. Vydala své první knížky, dvě sbírky veršů a spolu s Ivem Štukou knížky pro děti. Sbírala materiály pro životopisnou knihu o Vlastě Kálalové. Po roce 1969 se poměry přitvrdily a ona z fakulty odešla. Její manžel Ivo Štuka byl v době normalizace vyhozen z místa redaktora a tak starost o zabezpečení rodiny přešla z větší části na ni. V dalších letech pak pracovala v nakladatelství Albatros, v časopise Svět Práce, a stále víc se věnovala samostatné spisovatelské a novinářské práci. Proslavily ji především knihy pro mládež a životopis...

Více od autora

Léo Delibes

Léo Delibes vlastním jménem Clément Philibert Léo Delibes byl francouzský skladatel 19. století, přední osobnost hudebního romantismu. Delibes se narodil v roce 1836 jako syn listonoše. K hudbě měl blízko již od dětství, jelikož i jeho matka milovala hudbu, neboť byla dcerou operního pěvce. Delibesův otec však brzy zemřel a matka ho vychovávala se strýcem. Ti mu poskytli základní hudební vzdělání a dbali na to, aby se ze syna stal dobrý hudebník. Svou hudební dráhu započal v roce 1847, kdy začal navštěvovat pařížskou konzervatoř, kde studoval u Adolpha Adama. Později začal brát i lekce zpěvu a brzy se z něj mohl stát skvělý operní zpěvák či varhaník. Postupně pod vlivem učitele Adama začal skládat operety, pročež se stal v roce 1864 vedoucím sboru v pařížské Opeře. Mezi lety 1865-1871 byl též v kostele Saint-Pierre-de-Chaillot varhaníkem. V roce 1871 se ve věku 35 let oženil s Léontine Estelle Denainovou. Mezi jeho několik raných operet patří i Deux sous le charbon, kterou zkomponoval v roce 1856 pro divadlo Folies-Nouvelles. Ve spolupráci s Léonem Minkem zkomponoval balet La Source , dále balet Coppélia , po níž následoval balet Sylvia . Tyto balety setrvaly na baletních repertoárech dodnes. Delibes byl tedy v divadelních kruzích plně etablován a začal vynikat i několika svými operami. Mezi ně patří Le Roi l'a dit z roku 1873, vážnější Jean de Nivelle a konečně opera, s kterou velmi prorazil, jeho milovaná Lakmé z roku 1883 v populárním orientálním žánru té doby. Zde se tradice Gounodova a Bizetova projevuje ze své lepší stránky, plná barvy a melodie. Přibližně v této době začaly jeho opery působit na Delibesova oblíbence Čajkovského, který se s Delibesem setkal a složil mu úctu. To je poněkud obdivuhodné, když si uvědomíme, že Brahmse nazval „netalentovaným bastardem“. Později začal rovněž skládat úspěšnou a okouzlující scénickou hudbu k Hugově Le Roi s'amuse a několik...

Více od autora