Edmondo De Amicis byl italský spisovatel, novinář, básník a autor dětské literatury. Jeho nejznámější knihou je román Srdce . De Amicis se narodil ve městě Oneglia v provincii Imepria v Ligurském kraji u Janovského zálivu. V roce 1848 se rodina přestěhovala do Cunea. Po gymnazijních studiích v Cuneu navštěvoval přípravnou vojenskou školu v Turínu , později kadetní školu v Modeně , v roce 1865 získal hodnost poručika a stal se důstojníkem armády Italského království. Bojoval v bitvě u Custozzy během války o nezávislost. Ve Florencii redigoval vojenský časopis La vita militare a napsal svá první díla, povídky týkající se frontových zkušeností . Ty jsou sebrány v knize Črty z vojenského života , kterou později přepracoval a vydal pod názvem Vojenský život . Zde jako dvaadvacetiletý překvapil tím, že napsal čtivý povídkový soubor z vojenského života, který obsahuje jak veselé výjevy, tak dojemné scény a kniha ukazuje autora jako člověka se sklonem k moralizování. V roce 1870 opustil armádu a vstoupil do redakce časopisu La Nazione v Římě. Hodně cestoval a jeho zábavné i popisné dopisovatelské články z té doby sloužily jako základ pro jeho knihy cestopisných črt: Španělsko , Holandsko , Zápisky z Londýna , Maroko , Cařihrad , Zápisky z Paříže a další. Nejnověji byla kniha Costantinopoli vydána v roce 2005 s předmluvou, kterou napsal Umberto Eco. Tento žánr byl tehdy v italské literatuře novinkou. De Amicisova nejslavnější kniha Srdce byla vydána nakladatelstvím Treves 17. října 1886, což je v Itálii první školní den. Úspěch díla byl obrovský: v několika měsících byla vydána v zemi autora 40krát a byl přeložena do deseti jazyků. Předlohou a inspirací pro...

Arthur Schnitzler byl rakouský prozaik, dramatik a lékař. Arthur Schnitzler se narodil v roce 1862 ve Vídni jako syn předního laryngologa Johanna Schnitzlera a jeho ženy Louisy. Již jako dítě se zajímal o literaturu, psal básně a hrál na klavír. Po maturitě na akademickém gymnáziu se však vydal ve šlépějích svého otce a na vídeňské univerzitě vystudoval medicínu. Přispíval do lékařského časopisu svého otce Internationale Klinische Rundschau. Velmi se zajímal o psychologii. Praxi absolvoval u psychiatra Theodora Meynerta, u nějž se seznámil s užitím hypnózy a sugesce. Tyto poznatky měly později vliv na jeho literární tvorbu. Od poloviny 80. let působil jako asistent nejdříve ve vídeňské Všeobecné nemocnici a poté na oddělení svého otce na Všeobecné poliklinice. Po otcově smrti roku 1893 si otevřel vlastní privátní praxi. Jeho literární kariéra začala v roce 1893, když zemřel jeho otec. Ve stejném roce vzbudilo jeho drama Anatol zájem veřejnosti i kritiky. To v roce 1900 následoval soubor deseti konverzačních jednoaktovek Der Reigen o milostných vztazích vídeňské společnosti, které prostupují všemi společenskými vrstvami , které zachycují jejich rozhovor před milostným aktem a po něm. Inscenování i knižní vydání této hry bylo cenzurou zakázáno a Schnitzler ji vydal samonákladem. Poprvé byla uvedena na jevišti až v Berlíně v roce 1920 a vyvolala skandál nedozírných obzorů. Pro svou otevřenou sexualitu byly i další jeho práce cenzurovány. Psal především povídky, novely a divadelní hry, je však také autorem dvou románů. Jeho dílo bylo silně poznamenáno jeho lékařskou profesí a hlavně psychologickými a psychiatrickými poznatky. Často je označován jako literární protipól Sigmunda Freuda. Oba se však setkali pouze jednou, krátce poté, co Freud gratuloval Schnitzlerovi k 60. ...

Ivan Jakovyč Franko byl haličský rodák, občan Rakousko-Uherska, ukrajinský básník, spisovatel, dramatik, esejista a literární kritik, organizátor kulturního života, národní buditel, politik, historik, etnograf, filosof a překladatel. Vystudoval gymnázium v Drohobyči , později klasickou a ukrajinskou filologii na Lvovské univerzitě, odkud byl pro společensko-politickou a revoluční protistátní činnost vyloučen. Ve studiu pokračoval nejdřív na Černovické univerzitě v Bukovině, pak na Vídeňské univerzitě, kde obhájil disertaci u známého slavisty chorvatského původu Vatroslava Jagiće . Stylově Franko patří k prvním ukrajinským realistům. Bývá považován za nejvýznamnějšího básníka po Ševčenkovi. Už jeho druhá sbírka „Z veršyn i nyzyn“ nese novátorské elementy. Sbírky jako „Věčný revolucionář“ nebo „Kameník“ šířily mezi mládeži revoluční náladu, proto byly např. v Rusku zakázány. Vrcholem Frankovy intimní lyriky je sbírka „Uvadlé listí“ , která obsahuje prvky modernismu a dekadence. Frankova prozaická tvorba je představená více než stovkou povídek a novel a desítkou románů. Pro jeho prózu je příznačná žánrové bohatství a realistické zobrazení života všech společenských vrstev. V roce 1891 básník navštívil Prahu a, jak hlásá pamětní deska na Žofíně, 18. května zde vystoupil na sjezdu slovanské pokrokové mládeže. Je pochován na Lyčakivského hřbitově ve Lvově. Pomník či pamětní desku Ivana Franka dnes najdeme v mnoha ukrajinských městech, z nichž jedno – Stanislav – bylo dokonce přejmenováno na Ivano-Frankivsk . Frankův portrét je také motivem dvacetihřivnové bankovky. Frankova díla vydaná v češtině: Po nim bylo pojmenováno:...