Výpis všech autorů

Anna Maria Tilschová

Anna Maria Tilschová byla česká prozaička, představitelka mladší vlny české realistické až naturalistické prózy počátku dvacátého století. Narodila se v Praze, v prostředí tzv. měšťanské generace. Její otec byl Josef Karel Tilsch, doktor práv a advokát v Praze, matka Roza Tilschová-Urbánková. Matčin otec Ferdinand Urbánek byl obchodník a cukrovarník. S manželem Emanuelem Antonínem Tilschem měla dvě děti: Marii Úlehlovou-Tilschovou a Emanuela Maria Tilsche. Literární orientace Anny Marie byla ovlivněna realistickým hnutím a náměty čerpala zejména z osobních zkušeností. Určujícím zážitkem byla sebevražda jejího manžela, a později i jejího bratra. V roce 1947 byla jmenována národní umělkyní. V roce 1953 obdržela Řád práce. Dvě monografie o ní napsali literární historikové Karel Krejčí a její přítel Miroslav Heřman . Zemřela roku 1957 v Dobříši. Pohřbena byla na Olšanských hřbitovech. Ve své tvorbě chtěla zachytit proces rozkladu rodinných vztahů v měšťanské společnosti, pocit prázdnoty života a další příznaky krize měšťanského světa. Její tvorba se blíží naturalismu, romány se vyznačují podrobným vylíčením prostředí a psychologickými studiemi postav. Jejím největším přínosem je tematické obohacení české literatury, zejména o obraz pražské společnosti.

Rosamunde Pilcher

Rosamunde Pilcherová , do roku 1965 známá pod pseudonymem Jane Fraser, byla britská spisovatelka a autorka mnoha romantických příběhů a románů pro ženy. Její knihy patří k nejlépe prodávaným titulům. V letech 1943 až 1946 pracovala pro armádu. V prosinci 1946 se provdala a přestěhovala do Dundee ve Skotsku, kde její manžel Graham Pilcher zdědil rodinnou textilní továrnu. Měla čtyři děti a 14 vnoučat. Její syn, Robin Pilcher, je také romanopisec. První krátká povídka jí vyšla v osmnácti letech. Psala romantické příběhy, jejich děj byl zpravidla situován do idylické skotské nebo cornwallské krajiny. Řadu povídek publikovala v časopisech pro ženy . Mezi její nejznámější díla patří román Hledači mušlí , který vyšel v roce 1988. Doposud se po celém světě prodalo přes 5 milionů výtisků tohoto díla. Aktivní spisovatelskou kariéru ukončila v roce 2000. Její díla jsou díky televizním adaptacím ZDF velmi oblíbená v Německu. V roce 2002 získala spolu s programovým ředitelem ZDF ocenění British Tourism Award za přínos jejího díla pro turistiku. V roce 2002 jí královna Alžběta II. udělila Řád britského impéria. Dne 3. února 2019 utrpěla mrtvici, které podlehla o tři dny později. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rosamunde Pilcher na anglické Wikipedii.

Otokar Březina

Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý , byl český básník a spisovatel, představitel symbolismu. Ovlivnil vývoj české poezie ve 20. století. Narodil se 13. září 1868 v Počátkách č. p. 224 manželům Ignáci Jebavému a jeho manželce Kateřině, rozené Fákové. Pokřtěn byl jako Václav Ignác Jebavý. Otec byl již potřetí ženat a syn Václav vyrůstal jako jediné dítě starších rodičů . Po základní školní docházce v Počátkách přestoupil v roce 1883 na reálku v Telči. Zúčastnil se zde kulturního života a maturoval v roce 1887. Byl spolužákem a spolubydlícím Františka Bauera-Martinkovského. Po maturitě se stal učitelem v Jinošově u Náměště nad Oslavou. V tomto období začíná jeho osamělost a také korespondence s Annou Pammrovou, se kterou si celý život dopisoval. V roce 1888 získal doplňkovou maturitu na učitelském ústavu v Praze a působil v letech 1888–1901 v Nové Říši. Oba rodiče mu umřeli během jednoho týdne, v únoru 1890 a v Nové Říši žil osaměle; věnoval se studiu jazyků, filozofie a vlastní tvorbě. V roce 1894 složil v Soběslavi učitelskou zkoušku pro měšťanské školy, na kterých učil od roku 1901 v Jaroměřicích nad Rokytnou. Od roku 1914 učil se sníženým úvazkem, od roku 1919 až do penzionování měl tvůrčí dovolenou. Roku 1925 odešel definitivně do penze. Roku 1929 zemřel na vrozenou srdeční vadu. Je pochován v Jaroměřicích nad Rokytnou. Náhrobek vytvořil Březinův přítel, sochař František Bílek. Bezprostředně po jeho smrti vyšla celá řada vzpomínkových knih, z nichž nejproslulejší je Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Napsal ji jeden z mála Březinových blízkých přátel po dobu více než třiceti let, Jakub Deml; po vydání vyvolala publikace řadu polemik. Březina psal hlavně prózu – opouští anekdotickou linii, v jeho tvorbě převládá naturalismus, základními motivy toho...

Libuše Prokopová

Narodila se 30. srpna 1919 v Praze. Studium: 1938: maturita , 1945-1948: FF UK, francouzština a dějiny světové literatury 1938-1939: přerušeno z politických důvodů), 1948: PhDr. Překladatelka ze španělštiny a redaktorka nakladatelství. 1953-1977: redaktorka v nakladatelství Orbis v Praze. Ocenění: Medaile UNAM . Kromě překladu publikovala též úspěšné učebnice španělštiny a cestopisné knihy.

Julius Fučík

Julius Fučík byl český komunistický novinář, literární a divadelní kritik a překladatel, popravený nacisty pro účast v protinacistickém odboji. Po roce 1948 se stal ikonou celé komunistické ideologie. Pocházel z dělnické rodiny na pražském předměstí Smíchově; byl pokřtěn 22. března jako Julius Jaroslav; jméno Julius obdržel po svém strýci, skladateli Juliu Fučíkovi. Rodina se roku 1913 přestěhovala do Plzně, protože jeho otec, povoláním soustružník a zároveň ochotnický divadelní pěvec, přijal angažmá v tamním Městském divadle. V plzeňském divadle již jako malý hoch sehrál desítky úspěšných dětských rolí. Roku 1919 vystoupil z římskokatolické církve a zůstal bez vyznání. Po maturitě začal externě studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a roku 1921 vstoupil do KSČ. V letech 1922 až 1924 žil ve Starých Strašnicích, v Bylanské ulici 39, kde má nyní menší kamennou pamětní desku. V této době také pracoval jako pomocník v kanceláři. V roce 1926 se stal členem Devětsilu, v roce 1929 spoluzakládal Levou frontu. V období let 1928–1938 působil jako šéfredaktor Tvorby a od roku 1929 pracoval v Rudém právu, a jako takový působil mj. jako dopisovatel v Moskvě. Patřil ke skupině, která odmítala jakoukoliv kritiku SSSR, a soubor jeho reportáží ze Sovětského svazu – Země, kde zítra již znamená včera, je ukázkou mimořádně tendenčního referování o impériu, které procházelo stalinským terorem a jehož průmyslový rozvoj si vyžádal miliony obětí . Jeho dar spočíval podle publicisty Josefa Chuchmy v tom, že měl „smysl pro dramatičnost, pro dobře prodejné, emocionální sdělení. Podával sugestivní zprávy nejen o předmětu svého psaní, nýbrž i o sobě samém – a Reportáž psaná na oprátce je vyvrcholením této sebeprezentace.“ Svůj první, desetidenní politický trest za provolávání komunistických hesel si odpykal n...

Josef Brukner

Josef Brukner byl český spisovatel, překladatel a filmový scenárista. Roku 1951 maturoval na gymnáziu v Písku, poté studoval dramaturgii na FAMU, kterou absolvoval v roce 1955. Roku 1956 začal pracovat jako dramaturg ve Studiu dokumentárního filmu v Praze, odkud musel odejít v roce 1958. V letech 1959 až 1960 byl redaktorem Albatrosu . Poté působil do roku 1972 jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel. Po podepsání petice za osvobození politických vězňů nesměl knižně publikovat, pracoval jako varhaník, kostelník nebo topič. Po sametové revoluci byl v letech 1991 až 1993 šéfredaktorem časopisu Mateřídouška. Jeho bratr Petr Brukner je hercem Divadla Járy Cimrmana. Josef Brukner byl jedním ze spoluautorů tzv. poezie všedního dne, debutoval v časopise Květen. Dále autorem textů k obrázkovým knížkám J. Lady. Kromě vlastní tvorby překládal z polštiny, němčiny a francouzštiny. Zabýval se také ediční činností - výbory z díla F. Šrámka, J. Vrchlického.

Jára da Cimrman

Jára Cimrman je fiktivní postava univerzálního českého génia, vytvořená Jiřím Šebánkem a Zdeňkem Svěrákem. Poprvé se objevil roku 1966 v rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka v Československém rozhlase, a to jako řidič parního válce a sochař. Ještě téhož roku však bylo autory a dalšími spolupracovníky založeno celé Divadlo Járy Cimrmana, které dodnes uvádí hry přisuzované Járovi Cimrmanovi a zároveň zpracovávalo fiktivní život a dílo člověka, jenž je popisován jako génius a všeuměl. Jára Cimrman má v české kultuře značný ohlas a dokonce získal nejvyšší počet hlasů v celonárodní anketě Největší Čech . První zpráva o existenci českého velikána Járy Cimrmana se objevila 16. září 1966 v humoristickém pořadu Vinárna U Pavouka v Československém rozhlase. Byl popsán jako řidič parního válce a sochař, neúspěšně vystavující v nafukovacím pavilonu předměty zdeformované jejich přejetím parním válcem. Reportáž vedl Zdeněk Svěrák. Na motivy jeho údajného života a díla byla vytvořena podstatná část repertoáru Divadla Járy Cimrmana. Příjmení Cimrman vymyslel Jiří Šebánek podle chomutovského hokejisty Otto Cimrmana, jehož jméno slyšel dotyčný v rozhlase a zalíbilo se mu. Křestní jméno „Jára“ bylo dodáno, aby vzbuzovalo zdání uměleckosti. Jako hlavní předobrazy samotné postavy uvádějí autoři dobrušského technologického nadšence a naivistického malíře Aloise Beera , okrajového moravského spisovatele Václava Svobodu Plumlovského , gymnaziálního profesora, amatérského filosofa a vynálezce Jakuba Hrona Metánovského a cestovatele a dobrodruha Jana Eskymo Welzla . Myšlenku založit Divadlo Járy Cimrmana dostali Šebánek, Čepelka, Smoljak a Svěrák v říjnu 1966. Ke hře Akt, která byla pro celovečerní představení příliš krátká, přidali herci ještě fingovanou přednášku o autorovi J. Cimrmanovi, která se následně stala pevnou součástí všech představení a setkala se s značným úspěc...

Vojtěch Martínek

Vojtěch Martínek byl český spisovatel, literární kritik a publicista. Po absolvování Matičního gymnázia v Ostravě , vystudoval češtinu a němčinu na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze . Poté rok pobýval na univerzitě v Bonnu a od roku 1914 nastoupil jako středoškolský pedagog na Matiční gymnázium v Ostravě, kde působil až do roku 1947 . S Ostravskem byl spjat nejen rodově a pracovně, ale i literárně. Byl dramaturgem ostravského divadla a jednatel a předseda Moravského kola spisovatelů. Jeho literární tvorba je velmi rozsáhlá, přesto lze říci, že byl ruralistou, navazoval na kritický realismus. Ve svých románech popisoval národní a sociální změny na Ostravsku v době industrializace. Začínal jako básník, tato počáteční tvorba je ovlivněna J. S. Macharem: V pozdějších sbírkách se jeho realismus zjemňuje a stává se melodičtější: Jeho prozaická tvorba je významnější než básnická a je i rozsáhlejší: Jako Václav Staněk vydal soubor črt a próz Poslední noc Jakuba Hrona a jiné povídky ; titulní črtu reeditoval roku 2020 Martin Jiroušek v antologii Fialoví ďábli. z původních tří pohádkových souborů vycházejí další výbory, například Dále napsal literárně-historické studie o P. Bezručovi, J. S. Macharovi, F. Sokolu-Tůmovi, atp. Vojtěch Martínek působil v řadě regionálních slezských periodik a tato jeho působnost byla rozsáhlá . Jeho význam spočívá též v uvádění mladých autorů ze Slezska do literatury, publikaci jejich raných prací a podpoře . Vojtěch Martínek byl autorem řady námětů televizních inscenací. Z nich nejznámější jsou televizní seriály na náměty románů :...

Rabíndranáth Thákur

Rabíndranáth Thákur, bengálsky রবীন্দ্রনাথ ঠাকুর , v anglickém přepisu Rabindranath Tagore byl bengálský básník, prozaik, dramatik, hudební skladatel, malíř, pedagog a filosof, propagátor nezávislosti Indie a indického kulturního dědictví, hlasatel sbližování Východu a Západu, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1913. Rabíndranáth Thákur se narodil roku 1861 v sídle svých rodičů zvaném Jorasanko v bengálské části Kalkaty jako nejmladší ze čtrnácti dětí. Pocházel z bohaté a prominentní rodiny. Jeho dědeček byl velice bohatý muž, který financoval mnohé veřejné projekty , jeho otec byl náboženský reformátor a učenec. Matka mu zemřela, když byl velmi mladý. Jako dítě žil v literárním, hudebním a divadelním prostředí. Jeho nejstarší bratr byl respektovaný filozof a básník, další bratr talentovaný hudebník a dramatik a jedna z jeho sester byla uznávanou spisovatelkou. Sám Thákur začal psát první básně ve věku osmi let. Prvního vzdělání se Thákurovi dostalo od domácích vychovatelů. Později navštěvoval několik indických škol . V mladí se příliš nestýkal se svým otcem, který byl neustále někde na cestách. Roku 1873 však s ním otec podnikl dlouhou několikaměsíční cestu po Indii, při které ho rovněž vzdělával v angličtině, sanskrtu, astronomii a historii. Začátkem října roku 1878 pak Thákur odjel do Anglie studovat práva. Nejprve se zapsal na střední školu v Brightonu a později studoval na univerzitě v Londýně. V roce 1880 však studium ukončil, vrátil se do vlasti a začal pracovat na své básnické sbírce Večerní zpěvy, jejichž zasněná nespokojenost připomíná díla anglického básníka Shelleyho, na svém prvním románu Tržiště mladé královny i na dramatu Génius Válmíkiho. Roku 1883 se oženil s desetiletou Mrinalini Devi Raichaudhuri, se kterou měl dva syny a tři dcery. V letech 1890 až 1901 žil Tháku...

Margaret Mitchell

Margaret Munnerlyn Mitchellová byla americká novinářka a spisovatelka, autorka značně úspěšného románu Jih proti Severu , který vydala roku 1936. Kniha byla zfilmována David O. Selznickem o tři roky později, tento film získal osm Oscarů a dvě zvláštní ocenění. Román se nakonec stal po Bibli nejprodávanější knihou světa. Margaret se narodila v Atlantě v jihoamerickém státě Georgia 8. listopadu 1900. Byla vychovávána podle jižanských zvyklostí. Po celé dětství poslouchala příběhy o občanské válce. Ve svých vzpomínkách napsala: "Věděla jsem o válce všechno. Jediné, co jsem nevěděla, bylo, že Jih válku prohrál". Navštěvovala vysokou školu v Northamptonu ve státě Massachusetts, avšak po smrti matky, již skolila poválečná pandemie španělské chřipky, musela studia opustit, vrátit se do Atlanty a převzít domácnost. Setrvat v tradičním modelu ženy v domácnosti však nakonec odmítla a nastoupila jako redaktorka deníku Atlanta Journal. Získala i vlastní pravidelný sloupek, který podepisovala Peggy Mitchell. Jih proti Severu ) začala psát, když kvůli zranění kotníku nemohla pracovat a její muž John jí poradil, aby se místo čtení pokusila napsat román. Napsat tento úspěšný bestseller jí trvalo zhruba 10 let, dokončila jej roku 1936. Dlouho si myslela, že text píše jen pro pobavení nejbližších známých, avšak roku 1935 do Atlanty přijel nakladatelský redaktor Harold Latham, který na jihu hledal talenty. Po jistém zdráhání mu nakonec ukázala svůj text a Latham v něm vytušil bestseller. Kniha měla skutečně okamžitý úspěch, u čtenářů i u kritiky - v roce 1937 za něj Mitchellová obdržela Pulitzerovu cenu a National Book Award. Mitchellová tragicky zahynula roku 1949, když ji opilý řidič srazil během přecházení ulice s manželem Johnem Mashem. Vzhledem k tomu, že nikdy nenapsala jiný literární text, objevily se několikrát spekulace, zda je skutečnou autorkou slavného rom...

Jan Pilař

Jan Pilař byl český spisovatel, básník a literární kritik, šéfredaktor Literárních listů a ředitel nakladatelství Československý spisovatel. Narodil se 9. září 1917 v jihočeské obci Stříbřec. Po maturitě na reálném gymnáziu v Klatovech začal studovat češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1939 debutoval sbírkou básní Jabloňový sad. Po 17. listopadu 1939 byl v rámci perzekuce vysokoškolských studentů tři měsíce vězněn v Sachsenhausenu. Po návratu z koncentračního tábora zbytek války pracoval v úseku propagace agrárnického nakladatelství Novina. Roku 1946 dokončil studia a získal titul PhDr. Za Květnového povstání řídil Lidový deník, po osvobození vedl kulturní rubriku Zemědělských novin. Ještě v květnu 1945 vstoupil do KSČ. V letech 1949-54 byl tajemníkem české sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň též zástupcem šéfredaktora Lidových novin . V letech 1954–1959 působil jako šéfredaktor Literárních novin a poté jako ředitel nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1968 musel z nakladatelství odejít a stal se tajemníkem Svazu nakladatelů a knihkupců. Od roku 1970 působil opět v nakladatelství Československý spisovatel, nejdříve jako šéfredaktor a v letech 1982–89 opět jako ředitel, stal se tak jednou z opor tzv. normalizace. Od 70. let do 1989 působil i na katedře české a slovenské literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, docentem srovnávací literatury se stal v roce 1980 habilitační prací Má cesta k polské poezii. V roce 1989 odešel do důchodu. Publikoval v řadě českých časopisů a novin, v polských kulturních časopisech, spolupracoval s Československým rozhlasem. Je autorem řady básnických sbírek, knížek pro děti a mládež, esejů, reportáží a vzpomínek. Publikoval velké množství překladů poezie. Překládal z polštiny, kde se věnoval zejména poezii K. I. Gałczyńského a současných po...

Jan Morávek

Jan Morávek byl prozaik, dramatik, novinář, autor tzv. lidových románů. Jeho díla, převážně situovaná do Posázaví, jsou nenáročnou. ale ve své době velmi oblíbenou četbou. Jan Morávek se narodil v rodině hostinského a řezníka. Po absolvování měšťanské školy studoval na vyšší průmyslové škole v Praze. Protože ho však více přitahovala literatura a herectví, po smrti svého otce zběhl k divadlu.V dalších letech vykonával vojenskou prezenční službu a bojoval v první světové válce. Po válce se vrátil k herectví. Složil zkoušky do Vinohradského divadla, ale nakonec nastoupil do Hašlerova divadélka Lucerna. V roce 1919 se Jan Morávek stal redaktorem týdeníku Obrana venkova a Kalendáře republiky, postupně působil v nakladatelství Melantrich, redigoval Pražský ilustrovaný zpravodaj. Na stránkách tohoto zpravodaje otiskoval příspěvky význačných spisovatelů a vědců, reprodukce děl známých malířů a fotografů. Rovněž zde uveřejňoval své beletristické práce a reportáže. V ostatním tisku Melantrichu publikoval fejetony, povídky, novely i romány na pokračování. Od roku 1941 se Jan Morávek věnoval pouze spisovatelské činnosti. Národní knihovna ČR eviduje téměř 40 různých knih , čtyři divadelní hry, písně a filmové náměty, jejichž autorem je Jan Morávek.

Irving Stone

Irving Stone, vlastním jménem Irving Tennenbaum byl americký spisovatel, známý hlavně svými biografickými romány historických osobností. Založil několik literárních spolků, například Academy of American Poets v roce 1962. V roce 1953 bylo zfilmovány jeho dílo z roku 1950 The President 's Lady s Charltonem Hestonem v roli Andrewa Jacksona a Susan Haywardovou jako rachel Donelson Jacksonovou. O tři roky později, v roce 1956 vznikl film Žízeň po životě podle jeho stejnojmenné knihy z roku 1934, s Kirkem Douglasem jako Vincentem Van Goghem. Asi nejznámější je filmová adaptace Stoneovy knihy Agonie a extáze . Charlton Heston tentokrát hrál Michelangela, papeže Julia II. ztvárnil Rex Harrison. Některé vybrané biografické romány: V tomto článku byl použit překlad textu z článku Irving Stone na slovenské Wikipedii.

Franz Werfel

Franz Viktor Werfel byl rakousko-český německy píšící spisovatel. Stejně jako Franz Kafka či Max Brod patřil k nejvýraznější generaci pražských německých spisovatelů a podobně jako oni byl členem spolku spisovatelů, Pražského kruhu. Z hlediska uměleckých směrů bývá Werfel považován za jednoho z čelných představitelů expresionismu. Franz Victor Werfel byl synem zámožného pražského židovského rukavičkáře Rudolfa Werfela a jeho ženy Albiny Werfelové , roz. Kussiové, dcery mlynáře z Plzeňska. Pár se vzal v prosinci 1889 a syn Franz se jim narodil už o devět měsíců později. Manželé Werfelovi měli ještě dcery Hannu , která měla později pletky s rakouským skladatelem Albanem Bergem, a Mariannu Amalii . Blíže měl Werfel jednoznačně ke své starší sestře Hanně, které dokonce předčítal ze svých raných rukopisů. Naopak jeho mladší sestra Mizzi neměla pro bratrovu zálibu v literatuře a „útěk před každodenní realitou“, jak mu napsala v dopise z 26. června 1942, příliš pochopení. Werfel vyrůstal se svými sestrami v Praze, kde jeho rodiče vlastnili dům v dnešní Opletalově ulici. Navštěvoval soukromou obecnou školu piaristů v Panské ulici , později pak c. k. německé gymnázium na Novém Městě v ulici Na příkopě a c. k. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici , kde v té době studovali také Willy Haas a Paul Kornfeld. Coby žák nebyl Werfel nikterak nadaný a tercii musel dokonce opakovat, přesto roku 1909 složil maturitní zkoušku. Werfelova rodina sice pravidelně navštěvovala Maiselovu synagogu, kde Werfel v září 1903 podstoupil obřad bar micva, nepatřila však k ortodoxním vyznavačům židovského náboženství. Werfel sám byl prostřednictvím své chůvy, české katoličky Barbory „Babí“ Šimůnkové, též silně konfrontován s tradicemi a zvyky křesťanstv...

Adolf Wenig

Adolf Wenig byl český spisovatel, pedagog, libretista a překladatel. Pocházel z učitelské rodiny ze Staňkova, kde jeho děd František a otec Josef působili na tamní škole jako řídící učitelé. Po dokončení obecné školy jej otec poslal na studia do Domažlic, kde byl ubytován u krejčího Votruby . Toto období bylo poměrně obtížné, Votrubova manželka na něm velice šetřila . Osudnou ránou, nejen pro Adolfa, ale celou rodinu, byl otcův dobrovolný odchod ze světa v květnu 1888 . Matka Marie Wenigová spolu s dětmi opustila po smrti manžela Staňkov a přestěhovala se k bratrovi Františku Adolfu Šubertovi do Prahy. Adolf Wenig studoval nižší střední školu na Smíchově. Následně Pražský učitelský ústav. Poté přijal místo učitele. Nejprve na Žižkově, poté na Královských Vinohradech. Současně se studiem pedagogiky studoval zpěv na pražské Pivodově pěvecké škole. Dne 21. listopadu 1903 se oženil s Pavlou Korbovou , dcerou pražského obchodníka Alberta Korba. Od roku 1904 bydleli manželé Wenigovi v Praze v Královských Vinohradech na Korunní třídě číslo 71. Dne 23. července 1905 se jim narodil syn Jan a 28. dubna 1912 syn Adolf. Adolf Wenig zemřel 19. března 1940 po srdečním záchvatu ve vinohradské nemocnici. Adolf Wenig pocházel z významné umělecké rodiny, kdy jeho blízcí, či vzdálení příbuzní patřili mezi významné divadelníky, redaktory, literáty a malíře. Strýc František Adolf Šubert , ke kterému se v roce 1888 po otcově smrti s matkou a sourozenci přestěhoval, byl mladším matčiným bratrem. V Praze působil jako významný český dramatik, publicista, redaktor, spisovatel a především divadelní ředitel. Mezi lety 1883 až 1900 ...

Sri Chinmoy

Šrí Činmoj , anglickým přepisem Sri Chinmoy, rozený Činmoj Kumar Ghoš , byl indicko-americký myslitel a duchovní učitel. Učení Šrí Činmoje se zakládá na rozvíjení vnitřních schopností člověka, např. míru, harmonie, lásky a jistoty. Své žáky inspiroval k životnímu stylu, který spojuje modlitbu a meditaci s aktivním životem ve společnosti. Během svého života vytvořil velké množství básní, hudebních skladeb, knih a obrazů. Narodil se 27. srpna 1931 ve vesnici Shakpura, blízko města Čattagrám, které nyní náleží k Bangladéši. Byl nejmladší ze sedmi dětí. Po smrti rodičů se jako dvanáctiletý chlapec se svými bratry a sestrami přestěhoval do ášramu Šrí Aurobinda, duchovní komunity v Puduččéri v jižní Indii. Ve věku čtrnácti let začal skládat básně a psát eseje o duchovních a národních postavách Indie a publikovat je v místních novinách. Strávil zde dvacet let života, které z většiny věnoval meditacím, skládání písní, básní a sportu. V roce 1964 se přestěhoval do New Yorku, kde dva roky pracoval na indickém konzulátu jako úředník v oddělení pasů a víz. Od roku 1966 se plně věnoval přednáškám, zakládání meditačních center, umělecké a literární činnosti a řízení různých mezinárodních mírových, humanitárních a sportovních programů. Během svého života se setkal s mnoha představiteli různých náboženství a osobnostmi světové politiky, kultury a sportu. Jejich vzájemný vztah dokumentují četné kondolence, které obdržel v okamžik svého odchodu. Věnoval se vyučování meditačních technik a vedení svých studentů sdružených v meditačních centrech v mnoha zemích světa. Od svých studentů nebral finanční poplatky, ale vyžadoval pravidelnost v meditacích a úplnou abstinenci od drog, alkoholu, kouření a praktikováním celibátu. Počet jeho studentů se odhaduje kolem sedmi tisíc. V roce 1994 došlo k některým obviněním odkazující na anonymní weby, které byly po arbitrážním řízení odstraněny. Od poloviny 60. let do poloviny 80...

Michal Tučný

Michal Tučný byl významný český country zpěvák a skladatel, považovaný za jednoho z průkopníků a vůdčích osobností tohoto žánru v České republice. Narodil se 3. března 1947 v Praze, svou hudební kariéru zahájil koncem 60. let a rychle se proslavil svým osobitým hlasem a vyprávěním příběhů prostřednictvím písní. Tučný byl během své kariéry členem několika kapel, včetně legendárních "Greenhorns", kde si získal značnou popularitu.

Marek Podhorský

Autor turistických průvodců. Jeden z tvůrců televizního pořadu Toulavá kamera, který vysílá Česká televize a spoluautor navazujících knih 50 vybraných reportáží. Pořad provází diváka po různých koutech České republiky a poznává tak zajímavé historické památky, důležitá místa, rodná místa slavných osobností apod.

Ladislav Klíma

Ladislav Klíma byl český prozaik, dramatik a básník, ale především filosof. Narodil se v Domažlicích v rodině vyučeného mlynáře, který se však místo tohoto povolání živil jako úředník v advokátní kanceláři. Klíma, od mládí zaujatý filosofií, chodil až do roku 1895 na místní gymnázium, ale v lednu toho roku byl vyloučen za hanlivý výrok o habsburské monarchii Přestoupil tedy na gymnázium do chorvatského Záhřebu, ale ani to nedokončil a roku 1904 odjel do Prahy, kde se usadil, vedl samotářský život a začal přispívat do časopisů, např. v letech 1919–21 do Tribuny a v roce 1925 do Práva lidu. Kritizoval pozitivismus a pohrdal univerzitním akademismem. Protože neměl občanské povolání, žil jednak z dědictví po příbuzných, jednak z drobných příspěvků od přátel, mezi něž patřil i básník Otokar Březina. Jeho filosofie se zakládala na solipsismu a egodeismu společně s voluntarismem a ludibrionismem . Ze světových filosofů byl ovlivněn zejména Georgem Berkeleym , Arthurem Schopenhauerem a Friedrichem Nietzschem. Od promýšlení jejich myšlenek dospěl až k přesvědčení o absolutní bezcennosti logiky, což znamenalo absolutní primát osvobozeného subjektu, jenž se tak stává svrchovaným – všemohoucím božstvem. Toto božstvo není určováno žádnou pravdou, ale naopak samo určuje, co je a co není pravda. Tímto božským subjektem se pak cítil být sám Klíma. Myslet Boha a být Bohem, to je nejvlastnější centrum Klímovy filosofie. Stav, kdy se vciťuje do pozice Boha pojmenovává egodeismus nebo deoesence . Svět pak vypadá jako nevinná hříčka jeho absolutní vůle, odtud pramení tzv. ludibrionismus, neb je známo, že si hraje (lu...

Kurt Vonnegut

Kurt Vonnegut, Jr. , byl americký spisovatel, známý zejména díky knihám jako Jatka č. 5 , Kolíbka nebo Snídaně šampiónů , v nichž dokázal mísit prvky satiry, černého humoru a science fiction. Kurt Vonnegut se narodil v Indianapolisu 11. listopadu 1922 do čtvrté generace německých přistěhovalců jako syn a vnuk indianapoliských architektů firmy Vonnegut & Bohn. Během studia na Shortridgeské střední škole v Indianapolisu se Vonnegut stal editorem The Daily Echo, vůbec prvního středoškolského deníku v Americe. V letech 1941 až 1942 studoval biochemii na Cornellově univerzitě. Stejně jako jeho otec se stal členem spolku Delta Upsilon. Působil také jako editor studentských novin The Cornell Daily Sun. Vonnegut v té době nastoupil do armády, která ho poté poslala studovat strojní inženýrství na Carnegieho technický institut a na univerzitu v Tennessee. 14. května 1944, na Den matek, spáchala jeho matka Edith S. Vonnegutová sebevraždu. Vonnegutovy zážitky z války, kterou prožil nejprve jako voják a poté jako válečný zajatec, měly zásadní vliv na jeho pozdější tvorbu. V zimě roku 1944 se během ofenzívy v Ardenách jako desátník 106. pěší divize ocitnul odříznut od zbytku jednotky, až ho 14. prosince, po několikadenním bloudění za nepřátelskou linií, zajaly jednotky Wehrmachtu a převezly do Drážďan, kde se stal svědkem ničivého bombardování města. Vonnegut byl jedním ze sedmi amerických válečných zajatců, kteří bombardování přežili v podzemním krytu místních jatek. Jatka za války sloužila jako zajatecký tábor. Administrativní budova tohoto tábora měla adresu Schlachthof Fünf , tento název pak vězni používali pro celý tábor. „Naprostá destrukce,“ vzpomínal Vonnegut, „nesmírné krveprolití.“ Od Němců dostal za úkol nosit těla do masových hrobů. „K pohřbení tam ale bylo až příliš mnoho těl. Nacisti tam proto namísto toho poslali jednotky s pla...

Jan Havlasa

Jan Havlasa, vlastním jménem Jan Klecanda byl český spisovatel, autor dobrodružných a fantastických příběhů. V matrice narozených byl zapsán jako Johann Ladislaus Klecanda, syn Johanna Klecandy , ředitele soukromé české školy v Teplicích a matky Matyldy, rozené Maškové . Byl nejstarší z pěti dětí . Nejpozději od roku 1887 již celá rodina žila v Praze. Otec byl menšinový pracovník, redaktor a autor děl pro mládež . Bratr Jiří Klecanda emigroval po začátku první světové války do Ruska, kde se významně podílel na přípravě československé samostatnosti a na zakládání Československých legií v Rusku. Další bratr, Vladimír Klecanda byl profesorem pomocných věd historických na Univerzitě Komenského v Bratislavě, za okupace v exilu; po válce se stal poslancem Prozatímního Národního shromáždění za národní socialisty. Jan Klecanda studoval na gymnáziu v Žitné ulici. Po maturitě v roce 1902 studoval na na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V mládí cestoval , do roku 1913 žil v zahraničí, zejména v USA. S manželkou Elsie strávil Jan Havlasa v letech 1912-1913 rok v Japonsku, popisy pobytu s fotografiemi později zveřejňoval v českém tisku. Po cestě do Japonska navštívili manželé Tahiti , na cestě do Evropy další asijské země jako Čínu, Singapur, Indii. Cestovatelské zkušenosti využíval Jan Havlasa jako náměty ke sevé literární tvorbě. S budoucí manželkou se seznámil při svém pobytu v USA. Elsie Hermanová byla vnučkou českého emigranta Jana Heřmana, přítele Karla Havlíčka Borovského. V českém prostředí byla pod jménem Elsie Havlasová známá nejen jako manželka Jana Havlasy, ale i jako překladatelka do a z angličtiny....

Guillaume Apollinaire

Guillaume Apollinaire byl francouzský básník, dramatik a anarchista polského původu. Jeho matka, rozená Angelica Kostrowicka, byla polská šlechtična, narozená blízko Nowogródek . Jeho otec je neznámý, ale podle dohadů to mohl být Francesco Flugi d’Aspermont, švýcarsko-italský aristokrat, který z Apollinairova života záhy zmizel. Dětství strávil v Monaku, později žil v Paříži. Roku 1911 byl po nějakou dobu uvězněn ve věznici La Santé pro podezření z krádeže fénických sošek, v době aféry týkající se krádeže Mony Lisy. Do této krádeže měl být původně zapleten i Pablo Picasso, který byl jeho přítelem. Bojoval v první světové válce, u dělostřelectva jako seržant a u pěchoty jako podporučík, kde byl raněn a trepanován pod chloroformem. Po rekonvalescenci působil v zázemí u odboru pro styk s tiskem, a byl povýšen do hodnosti poručíka. Roku 1918 se oženil. Zemřel 9. listopadu 1918 v Paříži během pandemie na následky viru tzv. španělské chřipky. Byl pochován na pařížském hřbitově Père Lachaise. Je zakladatelem několika časopisů . Byl jeden z nejpopulárnějších členů Montparnasské umělecké komunity v Paříži. Jeho přáteli a spolupracovníky byli Pablo Picasso, Max Jacob, André Salmon, Marie Laurencin, André Breton, André Derain, Blaise Cendrars, Pierre Reverdy, Jean Cocteau, Erik Satie, Ossip Zadkine, Marc Chagall, Marcel Duchamp, Giorgio de Chirico, který ho portrétoval, a další. Je považován za jednoho ze zakladatelů moderní francouzské poezie. Ve svých dílech propagoval avantgardní malířství – především kubismus. Jeho básnické sbírky Alkoholy a Kaligramy se staly mezníkem ve vývoji francouzské poezie a vytyčily cestu modernímu umění, které vyc...

Adolf Hoffmeister

Adolf Hoffmeister byl český spisovatel, publicista, dramatik, malíř, kreslíř, scénograf, karikaturista, překladatel, diplomat, právník, vysokoškolský profesor a cestovatel. Byl zakládajícím členem Devětsilu, předsedou Československého svazu výtvarných umělců, členem AICA, zastupoval Československo v UNESCO, PEN klubu a dalších mezinárodních organizacích. Narodil se v rodině pražského advokáta JUDr. Adolfa Hoffmeistera a jeho manželky Marie, rozené Schnöblingové . Vyrůstal v kultivovaném intelektuálním prostředí – jeho strýci byli hudební skladatel a pedagog Karel Hoffmeister a klasický filolog Ferdinand Hoffmeister. Od roku 1914 bydlela rodina Hoffmeisterových v kubistickém domě Diamant na rohu Spálené ulice č. 4. V letech 1912–1921 studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, kde se sešla většina budoucích členů avantgardní skupiny Devětsil. Při založení Devětsilu 5.10.1920 se Adolf Hoffmeister stal jeho nejmladším členem a zároveň jednatelem. Roku 1919 se seznámil s bratry Čapky a s S.K. Neumannem. Po maturitě pokračoval v studiu na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou dokončil v roce 1925 získáním doktorátu . V letním semestru 1924 studoval na Cambridge University egyptologii. Nastoupil jako advokátní koncipient do právnické kanceláře svého otce, v letech 1930–1939 se stal jedním ze tří společníků. Po nástupu Hitlera k moci tato právní kancelář zastupovala řadu německých exulantů, mj. Thomase Manna. Od roku 1917 psal básně, které zprvu publikoval časopisecky pod různými pseudonymy, věnoval se kresbě a linorytu. Roku 1922 vydal první knihu básní a próz, zúčastnil se sedmnácti pracemi na jarní výstavě Devětsilu a v témže roce podnikl cestu do Paříže. Seznámil se s Man Rayem a Ossipem Zadkinem. Stal se členem Nové skupiny, která se odštěpila z Devětsilu, a roku 1923 s ní vystavoval v síni Mánes. Členové Nové skupiny byli přijati do SVU Mánes, ale Hoffme...

Vladimír Hulpach

Vladimír Hulpach je český spisovatel, editor a scenárista. Věnoval se především převypravování bájí, pověstí, písní a pohádek z celého světa . Je také autorem populárně-naučných knih a filmových scénářů. Zakládal soutěž Zlatá stuha.

Umberto Eco

Umberto Eco byl italský sémiolog, medievista, estetik, filosof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny 60. let 20. století. Během své akademické kariéry napsal řadu esejů o sémiotice, středověké estetice, lingvistice a filosofii. Roku 1971, kdy se stal profesorem, byl jedním z inspirátorů prvního kurzu nového sémiologického oboru sdružujícího studium umění, hudby a zábavy, který se vyučuje na Boloňské univerzitě. V osmdesátých letech propagoval na téže univerzitě zřízení studijního programu „Komunikační vědy“. V roce 1988 založil Katedru komunikace na Univerzitě v San Marinu a Mezinárodní centrum pro sémiotická a kognitivní studia, od roku 2008 byl emeritním profesorem a prezidentem Scuola Superiore di Studi Umanistici při univerzitě v Boloni. Členem italské akademie věd v oboru etiky, historie a filosofie se stal v roce 2010. V souvislosti se svou akademickou specializací se Eco zapojil do činnosti volného avantgardního uskupení Gruppo 63 , jež sdružovalo spisovatele, básníky, kritiky a teoretiky, kteří se chtěli kriticky vyrovnat s italským neorealismem padesátých let. Zapojen do těchto literárních diskusí, v nichž chtěl svou pozici učinit co nejvíce srozumitelnou, začal v šedesátých letech publikovat své prozaické experimenty a parodie. Poté, co ve svém spise Opera aperta definoval svůj ideál literárního textu přístupného co nejširšímu spektru čtenářů, napsal svůj nejslavnější román Jméno růže. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem, byla přeložena do více než 40 jazyků a na celém světě se jí prodalo přes 50 milionů výtisků. Dočkala se také filmové a seriálové adaptace. Následovaly romány: Foucaultovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany, Pražský hřbitov a Nulté číslo, které již přes dobrou prodejnost takovéhoto úspěchu nedosáhly. Eco přednášel na univerzitách v Itálii, Ve...

Pavel Bobek

Pavel Bobek byl český zpěvák a překladatel, který se proslavil svým osobitým hlasem a přínosem pro country a rockovou hudební scénu v České republice. Narodil se 16. září 1937 v Praze a původně se věnoval inženýrské kariéře, ale nakonec se přeorientoval na hudbu. Bobek proslul zejména svými zdařilými překlady amerických country písní do češtiny, které pomohly zpopularizovat tento žánr v jeho vlasti.

Jaroslav Peprník

Prof. PhDr. Jaroslav Peprník, CSc., je český filolog, lingvista, amerikanista a autor řady monografií i učebnic zabývající se anglosaským světem a anglickým jazykem. Během studia na gymnázium byl totálně nasazen. Po skončení 2. světové války studoval anglický jazyk a historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Je zastáncem demokratických principů a tradic, což nebylo pohodlné tehdejšímu totalitnímu režimu. V letech 1950–1954 byl nucen sloužit u pomocných technických praporů . Svou práci zaměřuje především na anglosaský svět a jeho postavení, úlohu v nynějším světě. Svůj dlouhodobý zájem o anglicky hovořící svět a zkušenosti sepsal v dvou prozatím vydaných monografiích. Celkem vydal na 10 skript, celou řadu dalších publikací a zabývá se též mj. lektorováním cizích rukopisů a překladem různých materiálů. Od roku 1954 působí jako profesor anglistiky a amerikanistiky na FF Univerzity Palackého v Olomouci. Přednáší zejména lexikální sémantiku, varianty angličtiny ve světě a historicko-kulturní geografický rozbor Velké Británie a USA.

Felix Slováček

Felix Slováček je uznávaný český klarinetista, saxofonista, dirigent a skladatel, který se zasloužil o rozvoj klasické i populární hudby v České republice. Narodil se 23. května 1943 ve Zlíně a jeho plodná kariéra trvá již několik desetiletí. Slováček studoval na konzervatoři v Ostravě a později na Akademii múzických umění v Praze. Díky svému hudebnímu nadání vystupoval s různými orchestry a soubory doma i v zahraničí.

Albert Camus

Albert Camus IPA byl francouzský spisovatel a publicista. Bývá uváděn jako jeden z čelných představitelů existencialismu, přestože taková označení odmítal. Stejně tak si nepřál, aby byl pokládán za filozofa, avšak pozdější filozofické myšlení výrazně ovlivnil. Pocházel z francouzsko-španělského manželství. Narodil se v Mondovi , kde po otcově smrti na Marně vyrůstal v chudinské čtvrti. V Alžíru Camus vystudoval filosofii a klasické literatury. Roku 1934 se stal členem komunistické strany, kterou o rok později pro názorové neshody opustil, až do roku 1938 vystřídal několik zaměstnání, teprve roku 1938 se začal věnovat literatuře – stal se novinářem. Jeho novinářská činnost vedla roku 1940 k jeho vyhoštění z Alžíru, Camus odjel do Paříže, kde se zapojil do protifašistického hnutí . V průběhu druhé světové války se věnoval především divadlu. Během druhé světové války publikoval v ilegálním časopise Combat. Kolem roku 1950 začal být velmi aktivní v otázkách francouzské koloniální politiky v Alžírsku, kdy se stal jejím nesmiřitelným kritikem. Roku 1957 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Zemřel při autonehodě. Spisovatel Giovanni Catelli vytvořil na základě jednoho úryvku v deníku spisovatele Jana Zábrany teorii, že byl Camus ve skutečnosti zavražděn sovětskou tajnou službou KGB na příkaz ministra zahraničí Dmitrije Šepilova. Albert Camus se ve svých dílech soustředil na problematiku odcizenosti a vzpoury, často se u něj objevuje téma strachu ze samoty. Jeho díla jsou reakcí na ztrátu tradičních hodnot a přesvědčení o nesmyslnosti a absurdnosti života. Albert Camus napsal celou řadu esejů, většina z nich je spíše filosoficky laděna, některé mají i více beletristickou podobu....

Rudolf Steiner

Rudolf Steiner – 30. března 1925, Dornach u Basileje, Švýcarsko) byl rakouský filosof, literární kritik, pedagog, umělec, dramatik, sociální myslitel, esoterik. Byl zakladatelem antroposofie, waldorfského školství, biodynamického zemědělství, antroposofického lékařství a nové umělecké formy – eurytmie. Rudolf Steiner se narodil jako syn železničního úředníka, dostalo se mu římskokatolického křtu a jako chlapec ministroval v katolickém kostele v Neudörflu. Od 11 let studoval na vídeňském reálném gymnáziu ve Wiener Neustadtu, kde v roce 1879 maturoval. Zajímala ho hlavně matematika a deskriptivní geometrie, soukromě studoval latinu a řečtinu a četl Kanta. Roku 1879 se zapsal na Vysoké učení technické ve Vídni s úmyslem stát se inženýrem. Již v osmi letech se u něho, podle jeho slov, objevily jasnovidné schopnosti. Tím se mu prý otevřela možnost "žít od toho okamžiku s duchovními bytostmi přírody". Na cestách do Vídně se seznámil s Felixem Koguzkim, formálně nevzdělaným, ale duchovně založeným bylinkářem, který Steinerovi ukázal "instinktivní vědění pravěku". Také se tehdy setkal s osobou, jejíž jméno nikdy nezveřejnil, nazýval ji Mistr, a ten Steinera zasvěcoval do spirituálního obrazu světa. Zároveň ho tento Mistr přivedl na myšlenku prosadit tento způsob nazírání na svět v západním světě. Ve Vídni docházel mezi umělce a vzdělance a diskutoval zde s představiteli kultivovaného katolicismu o reinkarnaci a christologii. S argumentací katolických teologů byl nespokojen, nesouhlasil s jejich popíráním možnosti reinkarnace. Jeho učitel, literární historik Karl Julius Schröer ho seznámil s pracemi Johanna Wolfganga von Goetha a Steiner se podílel na vydávání jeho spisů. Goethe zavedl do botaniky pojem metamorfóza. Vysvětloval tímto pojmem skutečnost, že v přírodě se vše živé vyvíjí, nic nezůstává tak jak to Bůh kdysi stvořil. Nevědomky na tuto ideu navazoval svou prací Charles Darwin. Profesor Schröer dopo...

Orchestra Ladislav Štaidl

Orchestra Ladislav Štaidl , vedený českým skladatelem, aranžérem a dirigentem Ladislavem Štaidlem, byl významným souborem české hudební scény. Sám Ladislav Štaidl byl významnou osobností československé populární hudby, zejména od 60. let 20. století. Spolupracoval s celou řadou známých českých umělců a během své kariéry se významně podílel na formování zvuku české populární hudby. Jeho orchestr doprovázel mnoho slavných zpěváků, včetně Karla Gotta, nejslavnějšího zpěváka české populární hudby. Všestrannost orchestru umožňovala provádět širokou škálu hudby, od popu až po úpravy vážné hudby, a byl známý také svou prací na filmové hudbě a televizních pořadech."," a "4" zde nejsou uvedeny, je zřejmé, že Orchestra Ladislav Štaidl měl plodnou tvorbu a zanechal trvalý vliv na kulturní krajinu české hudby.

Marta Kubišová

Marta Kubišová je známý český zpěvák, který se stal symbolem odporu proti komunistickému režimu v bývalém Československu. Narodila se 1. listopadu 1942 v Českých Budějovicích a první popularitu si získala v 60. letech 20. století svým výrazným hlasem a emotivním vystupováním. Kubišová byla členkou tria Golden Kids, které tvořili také Helena Vondráčková a Václav Neckář. Její kariéra byla náhle přerušena v roce 1970, kdy jí komunistická vláda zakázala vystupovat kvůli jejímu zapojení do Pražského jara a spojení s disidentským hnutím.

Markéta Zinnerová

Markéta Zinnerová, provdaná Markéta Jílková je česká prozaička, scenáristka, autorka literatury pro děti a mládež. Po maturitě na JSŠ v Liberci a nástavbovém studiu osvěty v Praze, pracovala v osvětových zařízeních v Liberci a Sokolově. V letech 1962–1964 byla zaměstnána jako průvodčí ČSD. Na konci šedesátých let pracovala v časopisech Mladý svět, Květy. V letech 1971–1976 byla dramaturgyní literárně – dramatického vysílání pro děti a mládež v Československé televizi. Od roku 1976 je spisovatelkou z povolání. V 80. letech pracovala v Československém rozhlase, v letech 1991–1992 působila jako metodička v domově dětí. V letech 1981–1985 vystudovala dálkově dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU. Ve svých dílech prokazuje důkladnou znalost lidské psychiky, zvláště jemné citové vazby mezi dětmi a dospělými. Autorka se podílela též na doprovodných textech k vystřihovánkám a omalovánkám. Její díla byla často podkladem pro filmové zpracování. a další

Karel Toman

Karel Toman, vlastním jménem Antonín Bernášek , byl český básník, novinář a překladatel z francouzštiny, představitel tzv. generace anarchistických buřičů. Studoval na gymnáziu ve Slaném, od tercie navštěvoval arcibiskupský konvikt v Příbrami, kde roku 1896 odmaturoval. Ve stejném roce odešel do Prahy a začal studovat práva na Karlově univerzitě. Studium nedokončil, postupně zastával několik úřednických míst. V Praze se seznámil s ostatními anarchistickými buřiči sdruženými kolem časopisu Nový kult. Postupně uskutečnil několik cest po Evropě, v rámci kterých navštívil Německo, Nizozemsko, Anglii a Francii. Ze svých cest psal reportáže do českých anarchistických časopisů, v časopisech Niva, Lumír a Lípa publikoval své překlady a literární kritiky. V roce 1911 získal místo kopisty v Zemském archivu, které zastával až do roku 1917. Během první světové války pracoval jako redaktor Národních listů, po válce zastával místo v knihovně Národního shromáždění a spolupracoval s Lidovými novinami. Roku 1925 odešel kvůli srdečnímu onemocnění do penze. Zemřel 12. června 1946 v Praze. Toman byl lyrický básník, který patřil k demokratickému proudu české literatury; nejčastěji bývá řazen do tzv. generace anarchistických buřičů. Tvorba shrnuje zkušenosti z tehdejšího společenského dění, soustředí se především na sociální hnutí, první světovou válku, revoluce. Byl básníkem zkratkovitého slohu: bezprostřední prožitek stylizovaný tímto způsobem soustřeďuje v sobě rozpornou složitost života. Přitom i v melodických, písňově komponovaných verších má každé jednotlivé slovo značnou významovou samostatnost, stojí s okolními ve vztahu významového napětí. Tak Tomanovo dílo spojuje emocionalitu a přístupnost s významovým bohatstvím a dynamikou moderní lyriky. „Kdo ticho miluješ a samotu a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí nasloucháš rytmu života, zde někdy neslyšíš hlas hlubin? Zní z dálky karneval vražd, krve, umír...

Josef Nesvadba

Josef Nesvadba byl český lékař a spisovatel. V období socialismu byl spolu s Ludvíkem Součkem nejvýznamnějším českým představitelem žánru vědeckofantastické literatury . Jeho tvorba pokračovala dále i po sametové revoluci v roce 1989. Narodil se do učitelské rodiny, otec byl profesorem na obchodní škole a také matka byla učitelkou. Studia začal na anglickém gymnáziu, z něhož v roce 1941 přešel na gymnázium české. Jako mnoha jiným, i Nesvadbovi zkomplikovala studia na gymnáziu nacistická okupace, maturovat mohl až po válce v roce 1945. Od 19 let využil znalost angličtiny, začal s prvními překlady. V letech 1945–1950 absolvoval lékařskou fakultu v Praze, obor psychiatrie – vedle své literární práce byl i významných psychiatrem a patřil k průkopníkům skupinové psychoterapie v Česku. Právě během studia poznal i Ludvíka Součka a oba tvůrci sci-fi se spřátelili. V letech 1949–1950 byl scenáristou v Československém státním filmu. V roce 1950 nastoupil do interny nemocnice v Teplicích, kde pracoval do roku 1952. Pak působil jako vojenský lékař u letectva a v Armádním uměleckém souboru. Od roku 1956 až do odchodu do důchodu v roce 1992 pracoval jako psychoterapeut na psychiatrickém oddělení Fakultní polikliniky v Praze. Byl evidován také jako agent StB pod krycím jménem Autor. Kromě překladů z angličtiny psal převážně divadelní hry a povídky - několik jeho povídek bylo i zfilmováno, například Blbec z Xeenemünde a Tarzanova smrt. Mnoho svých prací uveřejnil v řadě časopisů . Spolupracoval na celé řadě filmů a televizních a rozhlasových seriálů . Během života hodně cestoval, Asie , dva roky strávil v USA. V roce 1983 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. Byl předsedou Sekce pro vědeckofantastickou literaturu při Svazu spisovatelů. Zastupoval Československo na několika SF kong...

John Gray

John Gray, americký autor knih o lidských vztazích a osobním růstu, se narodil v Houstonu roku 1951. Po střední škole nastoupil na vysokou školu svobodných umění University of St. Thomas a později na Texaskou Universitu, ale ani jednu z nich neukončil titulem. Gray žil devět let jako hinduistický mnich ve Švýcarsku a studoval s Maharishi Mahesh Yogi. Studium završil magisterským titulem od Maharishi European Research University. Později získal doktorát z psychologie na Columbia Pacific University. John Gray se oženil s autorkou Barbarou De Angelis, roku 1984 se ale rozvedli. V současné době je podruhé ženatý s Bonnie Grayovou a mají spolu 3 dcery. John Gray je celosvětově uznáván jako odborník v oblasti růstu osobnosti a vztahů mezi muži a ženami a lidské komunikace. Po více než 20 let vedl řadu seminářů na tato témata. Grayovým hlavním cílem je pomoc párům v pochopení druhého pohlaví a respektování rozdílů mezi nimi. Jeho přístup je známý specifickým humorem, laskavým přístupem a četnými příklady z praxe. Gray světově proslul především svým bestsellerem Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, kterého bylo prodáno 6 miliónů výtisků. Na svém kontě má Gray celkově přes dvacítku knih populární psychologie , přeložených do 37 jazyků, které vychází z jeho dlouholeté praxe v oboru. Ve svých knihách vysvětluje, že mezi mužskou a ženskou psychikou jsou neostranitelné vnitřní rozdíly a že harmonie mezi různými pohlavími spočívá v jejich uvědomění si a respektování, spíše než v snaze o jejich eliminaci nebo ignorování. Někteří psychologové Grayovi vyčítají přílišné zjednodušování problematiky a sklony k stereotypům. V současné době žije John Gray v severní Kalifornii se svou ženou a dcerami.

Jacques-Yves Cousteau

Jacques-Yves Cousteau byl francouzský námořní důstojník, oceánograf a vynálezce, ochránce přírody, fotograf a filmař zabývající se výzkumem, ochranou a popularizací života moří a oceánů. Pocházel z rodiny advokáta, ale od dětství ho zaujalo létání a moře. Od roku 1930 navštěvoval Námořní školu v Brestu, roku 1933 vstoupil do Francouzského válečného námořnictva, v němž sloužil až do roku 1956, nakonec jako korvetní kapitán. Zasloužil se o zřízení oddílů vojenských potápěčů a vynalezl pro ně první vodní skútr. Přání stát se pilotem se po těžké autonehodě musel vzdát. Roku 1937 se oženil se Simone Melchior a měl s ní dva syny. Za druhé světové války se podílel na odboji a roku 1943 byl vyznamenán Řádem čestné legie. Už před válkou se zabýval potápěním, postavil si vodotěsné pouzdro na kameru a roku 1942 natočil svůj první podmořský film. Se dvěma spolupracovníky vynalezl dýchací přístroj aqualung , po válce konstruoval výzkumné ponorky a hlubokomořské kamery. Roku 1950 získal vyřazenou britskou minolovku a přestavěl ji na výzkumnou loď RV Calypso, které pak velel a na první výpravě do Rudého moře roku 1952 natočil první podmořský barevný film. Stal se prezidentem Francouzské oceánografické společnosti a ředitelem Oceánografického institutu v Monaku. Roku 1975 objevil v Egejském moři vrak britské lodi HMHS Britannic, potopené 1916. Po roce 1980 dal postavit novou výzkumnou loď Alcyone, která stále slouží výzkumům Cousteauovy společnosti. Natočil přes 100 filmů a publikoval mnoho knih. Vytvořil také populární seriál Podmořský svět Jacquese Cousteaua. V jeho odkazu pokračuje syn Jean-Michel Cousteau a vnoučata Fabien a Celine. Jeho film Svět ticha získal roku 1956 Zlatou palmu v Cannes a roku 1957 Oscara za nejlepší dokumentární film, stejně jako filmy "Příběh červené rybky" , a Svět bez slunce . Roku 1979 získal čestný doktorát Harvardovy univerzity a roku 196...

František Josef Čečetka

František Josef Čečetka byl český spisovatel historických námětů i děl pro děti a mládež. Byl učitelem na chlapecké měšťanské škole v Nymburce.

Bohumil Dobrovolný

Bohumil Dobrovolný byl český konstruktér, pedagog, spisovatel a překladatel, autor mnoha strojírenských, elektrotechnických i jazykových příruček. Bohumil Dobrovolný vystudoval strojírenství na ČVUT v Praze, pracoval jako technik v několika evropských zemích, odkud si přivezl znalost jazyků, a působil jako učitel na střední průmyslové škole v Praze, nakonec jako redaktor v nakladatelstvích Hokr a Práce. Psal i romány, knihy pro děti a překládal z angličtiny. Jeho vlastní práce jsou praktické technické příručky, příručky pro konstruktéry a zlepšovatele, přehledy matematiky, fyziky a národního hospodářství, učebnice a cvičebnice jazyků i příručky jednání s lidmi a podobně. "Umění vynalézat a technicky myslit" s podtitulem "Zajímavé uvedení do světa techniky, spojené se školou zlepšovacích námětů" byl velmi dobrý úvod do studia techniky i technické a konstruktérské práce vůbec. Pro svoji stručnost a srozumitelnost byly jeho knihy velmi oblíbené a vycházely v mnoha vydáních.

Bertolt Brecht

Bertolt Brecht , rovněž Bert Brecht, narozen jako Eugen Berthold Friedrich Brecht , byl německý dramatik, básník, divadelní teoretik a režisér. Je významným představitelem takzvaného epického a politického divadla. Narodil se v Augsburgu, jeho matka byla protestantka ze selského rodu a jeho otec katolík, ředitel papírenského závodu. Od roku 1908 studoval na reálném gymnáziu. Už v patnácti letech vydával s kamarádem studentské noviny, do nichž psal většinu článků. Napsal také básně a jednoaktovou hru Bible. Po začátku 1. světové války přispíval do místních novin, postupně se měnily jeho názory na vlasteneckou podobu války a málem byl vyloučen z gymnázia. V roce 1916 začal své básně podepisovat jako Bert Brecht. Ve své tvorbě se snažil o společensky závažná témata, psal buřičské a provokující songy, při nichž se sám doprovázel na kytaru. Shromáždil kolem sebe okruh přátel, kteří s ním psali a zpívali písně a spolupracovali na divadelních hrách. Tento kolektivní způsob tvorby a spojení různých druhů umění se stal charakteristickým rysem Brechtovy práce. Po absolvování gymnázia začal studovat medicínu na univerzitě v Mnichově, ale dával přednost přednáškám Arthura Kutschera o současné literatuře. V této době napsal některé ze svých nejznámějších básní a v červnu 1918 dokončil první verzi dramatu Baal. V říjnu 1918 byl mobilizován a sloužil tři měsíce ve vojenské nemocnici v Augsburgu. V roce 1919 se chtěl oženit se svou studentskou láskou Paulou Banholzerovou, když se dozvěděl, že čeká dítě, ale její otec sňatku zabránil. Narodil se jim syn Frank, který zahynul během druhé světové války na východní frontě. V roce 1922 si vzal herečku a operní zpěvačku Marianne Zoffovou, s níž měl o rok později dceru Hanne. Brzy nato poznal svou pozdější ženu Hel...

Arkadij Petrovič Gajdar

Alena Vrbová

Alena Vrbová byla česká lékařka a spisovatelka. Po maturitě začala studovat filozofickou fakultu na Karlově univerzitě v Praze, kterou ukončila až po druhé světové válce. Poté vystudovala medicínu , po roce 1951 pracovala v Mariánských Lázních jako lékařka. Literaturu začala psát za období války, zpočátku píše poezii, která vychází v podobě básnických sbírek. Od 60. let 20. století se soustavně věnuje i próze. Její román V erbu lvice o Zdislavě z Lemberka se stal předlohou pro stejnojmenný film režiséra Ludvíka Ráži. Zemřela roku 2004 v Praze. Pohřbena byla na Vyšehradském hřbitově.

Viktor Fischl

Viktor Fischl , hebrejským jménem Avigdor Dagan, , byl český, židovský a izraelský básník, prozaik, překladatel a publicista. Viktor Fischl se narodil 30. června 1912 v Hradci Králové, kam se jeho rodiče přistěhovali z moravsko-slovenského pomezí. Otec Mořic Fischl byl knihvedoucí, matka Frieda byla rozená Ehrensteinová, oba příslušeli do Uher. Po maturitě na gymnáziu vystudoval sociologii a práva na Karlově univerzitě v Praze. Po studiích od roku 1933 pracoval jako novinář na volné noze, přispíval do Českého rozhlasu, byl redaktorem sionistického týdeníku Židovské zprávy a parlamentním sekretářem menšinové Židovské strany, začal se zajímat o literaturu, psal své první básně, vydané v sbírkách Člověk na mezi, Jaro, Kniha nocí a Hebrejské melodie. V roce 1938 stihl promovat na doktora práv a oženit se se Stellou Bergerovou. Fischl dobře sledoval, co se s Židy provádělo ve 30. letech v Německu, nejistotu vystřídalo rozčarování z Mnichova a vztek, proto hned v roce 1939 emigroval s ženou a dětmi do Londýna, kde začal pracovat pro zahraniční odboj. V Benešově exilové vládě zajišťoval komunikaci s britským parlamentem a řídil propagaci československé kultury. Do začátku září, než vypukla válka, zachránil z protektorátu asi dvě stě lidí, kterým v Londýně opatřil britská víza a zajistil pro ně v Anglii přijetí. V dubnu 1939 byl v Londýně představen Janu Masarykovi, který ho už předtím znal z jeho básní. Když Benešova exilová vláda přesídlila po obsazení Francie v roce 1940 z Paříže do Londýna, nabídl mu Masaryk, jenž byl nově jmenován ministrem zahraničí, místo na svém úřadě. Tak se začalo rozvíjet přátelství, které trvalo až do Masarykovy smrti v roce 1948. Až do konce války pak Fischl pracoval jako vedoucí oddělení pro kulturní propagandu v informačním odboru čs. exilového ministerstva zahraničí a jako styčný úředník mezi čs. vládou v exilu a čs. výborem anglického parlamentu. Působil také jako ...

Nathalie Choux

Francouzská ilustrátorka a autorka knih pro děti.

Miroslav Florian

Miroslav Florian byl český básník a překladatel. Byl také dlouholetým členem výboru Svazu československých spisovatelů. Pocházel z Kutné Hory, kde roku 1950 maturoval, poté vystudoval knihovnictví na Karlově univerzitě, tomuto oboru se ale nikdy nevěnoval. V letech 1952–1954 absolvoval vojenskou službu, kde se dostal do časopisu Československý voják, vojnu dokončil v redakci tohoto časopisu, to vedlo k přestěhování do Prahy, kde zůstal i po vojně. Od roku 1955 pracoval v Československém rozhlase a od roku 1958 až do roku 1977 v redakci nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1964 se stal zakládajícím členem Odboru přátel a příznivců Slavie, který měl za cíl zachránit a pozdvihnout fotbalovou Slavii, toho času živořící ve druhé fotbalové lize. Roku 1976 byl zvolen poslancem České národní rady. Zemřel na jevišti pražského Národního domu při slavnostním předávání jeho poslední sbírky Vroubky při příležitosti jeho 65. narozenin. Jaromír Nohavica jej zmiňuje ve své rozverné písni Maturitní písemná práce - Česká poezie alias Básníci, chlípníci. V 50. letech byl vyznavač tzv. poezie všedního dne, kterou ozvláštnil citovým zaujetím. V pozdějším období zdůrazňoval občanskou angažovanost a úsilí postihnout základní etické normy tehdejší společnosti.

Ludmila Kollmannová

PhDr. Ludmila Kollmannová je autorka českých učebnic pro výuku angličtiny .

Jaroslav Žák

Narozen 28.11.1906 v Praze, zemřel 29.8.1960 tamtéž. Středoškolský profesor, prozaik, dramatik, literatura pro děti.

František Nechvátal

František Nechvátal – 10. září 1983, Tanvald) byl český básník a překladatel, autor nejprve nábožensky meditativní a později i socialisticky orientované lyriky a básní, opěvujících smyslový život a rodnou zemi. Narodil se v rodině sezónního dělníka. Roku 1924 maturoval na učitelském ústavu v Olomouci a pak vstoupil do Československé církve. Studium na Husově evangelické fakultě z finančních důvodů nedokončil a od roku 1926 učil náboženství na různých obecných a měšťanských školách. Za svého působeni v Prostějově v letech 1929–1935 se seznámil s Bedřichem Václavkem, který jej výrazně názorově ovlivnil a přivedl jej k levicovému smýšlení. Společně s ním patřil mezi zakladatele skupiny Blok, která usilovala o socialistický realismus a za druhé světové války s ním spolupracoval v odboji. Za svého působení v Praze v letech V letech 1935–1945 se definitivně rozešel s křesťanstvím a roku 1945 se stal členem KSČ. Pracoval na ministerstvu informací a osvěty jako referent odboru pro kulturní styky se zahraničím, v letech 1948–1953 působil jako kulturní přidělenec ve Varšavě a v letech 1959–1962 v Sofii. Mezitím byl v letech 1954–1958 redaktorem literárního měsíčníku Nový život. Pak byl až do svého odchodu do důchodu roku 1965 zaměstnán v Památníku národního písemnictví. Jeho básnické dílo je značně rozsáhlé a námětově různorodé. Ve svém knižním debutu, sbírce básní s náboženskými motivy Vichřice , vycházel z mysticizmu Otokara Březiny, ale již jeho druhá sbírka Slunovrat obsahuje touhu po sociální spravedlnosti, která ve sbírce Oheň a meč vyústila až v neurčité revoluční sny. Sbírka Vedro na paletě vychází formálně z poetismu Vítězslava Nezvala. Za druhé světové války našel inspiraci v rodné Moravě a v národní písni, využíval opět náboženské symboly a převládaly u něho pesimistické nálady. Brzy po válce a v následných letech se jeho poezie dočasně obrátila k socialistickému optimismu. Báseň...

Erich Segal

Erich Wolf Segal byl americký spisovatel a literární vědec. Pocházel z brooklynské židovské rodiny, vystudoval klasické jazyky na Harvardově univerzitě a byl profesorem na Harvardu, Yaleu, Princetonu a Oxfordu. Vydal odborné práce o Plautovi, Euripidovi nebo Augustovi. Jako scenárista se podílel na filmech Žlutá ponorka, R.P.M. a The Games. V roce 1970 vydal román Love Story, jehož se prodalo přes dvacet milionů výtisků a byl přeložen do 33 jazyků. Arthur Hiller knihu v tomtéž roce úspěšně zfilmoval, Segal získal za scénář Zlatý glóbus. V roce 1977 natočil John Korty sequel nazvaný Oliverův příběh. Bestsellery se staly i Segalovy další knihy, např. Doktoři a Gentlemani z Harvardu. Segal byl jedním ze strůjců běžeckého boomu v Americe sedmdesátých let. Absolvoval přes čtyřicet maratónů, komentoval také televizní přenos z olympiády 1972, kde získal Frank Shorter pro USA maratónské zlato. Jeho dcera Francesca Segalová je také spisovatelkou.

Erich Fromm

Erich Pinchas Fromm byl německý a americký psycholog a humanistický filosof a sociolog. Představitel neofreudismu a západního marxismu. Pokoušel se spojit myšlenky těchto dvou směrů do jednoho systému, takže se jeho teorie soustředí především na sociokulturní vlivy působící na člověka. Fromm je také jedním ze zakladatelů neopsychoanalýzy, konkrétně kulturní psychoanalýzy, která psychoanalýzu interpretovala spíše sociálně a kulturně než biologicky. Erich Fromm pocházel z religiózní židovské rodiny a původně se chtěl stát rabínem. Po dvou semestrech práv ve Frankfurtu studoval sociologii v Heidelbergu, kde promoval roku 1922 u Alfreda Webera. Prodělal psychoanalytický výcvik v berlínském psychoanalytickém institutu. Roku 1926 se oženil s psychoanalytičkou Friedou Reichmann a sám se začal Freudově psychoanalýze věnovat; roku 1929 je již v Berlíně známým psychoanalytikem. V té době manželé Frommovi opustili ortodoxní judaismus. V letech 1929–1932 byl spolupracovníkem frankfurtského Ústavu pro sociální bádání a zároveň berlínského Kruhu marxistické psychoanalýzy okolo Freudova žáka Wilhelma Reicha. Roku 1931 se odloučil od své ženy, rozvedli se však teprve 1943. V roce 1933, kdy nacisté začali pronásledovat židy, emigroval do USA a působil na univerzitách v Michiganu a v New Yorku. Zde přerušil spolupráci s exilovou Frankfurtskou školou, přestože je nadále mnohé pohledy spojovaly. Vyučoval v Asociaci pro rozvoj psychoanalýzy Karen Horneyové, ale tu v roce 1943 z osobních i odborných důvodů opustil. O rok později se oženil s imigrantkou Henny Gurlandovou. Roku 1949 přesídlil do Ciudad de México, kde učil na Universidad Nacional Autónoma de México. Roku 1953, rok po nečekané smrti své druhé ženy, se oženil potřetí, s Američankou Annis Freeman. Podporoval americké mírové a studentské hnutí, zastávaje svou vizi humanistického, demokratického socialismu. Roku 1965 byl Fromm emeritován ...

Daniela Fischerová

Daniela Fischerová je česká spisovatelka, dramatička, scenáristka, publicistka a autorka knih pro děti a mládež, dále také autorka několika školních učebnic a pedagožka, dcera hudebního skladatele Jana Fischera a překladatelky Olgy Frankové Po maturitě na SVVŠ absolvovala roční praxi v terapeutické komunitě na zámku Lobeč. Po studiích oboru dramaturgie a scenáristiky na pražské FAMU pracovala ve Filmovém studiu Barrandov, později působila jako redaktorka nakladatelství Orbis, od roku 1974 ve svobodném povolání. Vyučuje obor tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. V 80. letech patřila k okruhu disidentů kolem Václava Havla, v 90. letech pak mezi jeho poradce.

Banjo Band Ivana Mládka

Banjo Band Ivana Mládka je česká hudební skupina, kterou vede zpěvák, skladatel a hudebník Ivan Mládek. Kapela je známá svým jedinečným spojením humoru a hudby, ve které se často objevuje banjo, které přispívá k jejich osobitému zvuku. Ivan Mládek, narozený v roce 1942 v Praze, je vlivnou osobností české populární hudby od 60. let 20. století. Jeho působení v Banjo Bandu přineslo řadu hitů, které se staly stálicemi české hudební kultury. Styl kapely je charakteristický komediálními texty a zábavnými vystoupeními, často satirizujícími každodenní život a politiku s odlehčeným přístupem. V průběhu let se Banjo Band Ivana Mládka těší trvalé popularitě v České republice i mezi česky mluvícími komunitami v zahraničí a významně přispívá k hudebnímu obrazu země.

Václav Cílek

Václav Cílek je český geolog, klimatolog, spisovatel, esejista, filosof, překladatel taoistických a zenových textů a popularizátor vědy. S rodiči pobýval v Tanzanii, kde jeho otec pracoval jako geolog. Zde studoval v letech 1969–1970 na střední škole, dále vystudoval hornickou průmyslovku v Příbrami a přírodovědeckou fakultu – obor geologie na Univerzitě Karlově v Praze. V letech 1980 až 1990 pracoval v Hornickém ústavu Akademie věd ČR. Od roku 1990 pracoval v Geologickém ústavu Akademie věd ČR a v letech 1994 až 2001 pak na částečný úvazek v Centru teoretických studií. Od roku 2004 byl ředitelem Geologického ústavu Akademie věd ČR, ale roku 2012 se rozhodl tento post opustit a vrátit se na místo vědeckého pracovníka, aby se mohl více věnovat odborným výzkumným pracím. Roku 2012 se pak stal novým ředitelem Pavel Bosák. Žije v Praze a má dvě dcery, mladší z nich Eliška Cílková je česká hudební skladatelka. Přestože se ve své práci zabývá především popularizací vědy, změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů. Václav Cílek spolupracoval na zhruba třiceti knižních titulech, své texty publikuje v řadě časopisů, např. Vesmír, Respekt atd. Spolupracuje též s Českým rozhlasem a s Českou televizí. Byl např. průvodcem televizních pořadů Putování starými cestami , Aleje jako součást naší krajiny , Kameny v české krajině a Řeka v proudu času nebo seriálů Podzemní Čechy a Podzemní Čechy II , na kterých se též významně podílel autorsky. Za knihu Krajiny vnitřní a vnější a za následující knihu Makom: Kniha míst získal Cenu Toma Stopparda za rok 2004 . V červnu 2007 získal Cenu ministra životního prostředí „za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie“. V roce 2009 získal Ce...

Michail Aleksandrovič Šolochov

Michail Alexandrovič Šolochov byl sovětský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu.

Magdalena Wagnerová

Magdalena Wagnerová je česká spisovatelka a redaktorka. Vystudovala FAMU, katedru filmové a televizní scenáristiky a dramaturgie, ročník prof. Ivana Osvalda. Napsala několik scénářů , rozhlasových her a pohádkových seriálů. Byla dramaturgyní mezinárodního vzpomínkového projektu Winton Train, který vyvrcholil 4. 9. 2009 na Liverpool Street Station v Londýně setkáním stoletého sira Nicholase Wintona s některými ze zachráněných židovských dětí. Od roku 1995 se věnuje převážně knižní tvorbě. V roce 2000 spolu s Ivanem Beránkem, Františkem Drtikolem a Pavlem Štefanem založila nekomerční knižní nakladatelství Havran, kde působí jako redaktorka a vydává zejména moderní evropskou prózu v edici Kamikaze. Je autorkou tří románů a mnoha pohádkových knih, za které byla nominována na cenu Magnesia Litera a Zlatá stuha. Její knihy vyšly také ve francouzštině, angličtině, němčině, španělštině, ruštině, italštině a čínštině. Je zařazena do mnoha slovníků a odborných sborníků českých spisovatelů, kteří se věnují tvorbě pro děti a mládež.

Kroky

Jiří Mucha

Jiří Mucha byl český prozaik, publicista, scenárista a překladatel, syn malíře Alfonze Muchy. Jeho první manželkou byla Vítězslava Kaprálová , hudební skladatelka a výrazná umělecká osobnost, důvěrná přítelkyně skladatele Bohuslava Martinů. Jeho druhou manželkou byla skotská hudební skladatelka G. Thomsenová. V dětství žil s rodiči v cizině. V Praze začal studovat gymnázium, přitom dva roky pobýval ve Švýcarsku a Francii, dva roky ještě v Jindřichově Hradci. V roce 1934 konečně složil v Praze maturitu. Z vysokých škol si zvolil medicinu a to nejdříve v Praze, potom na Sorboně v Paříži. Po návratu domů pokračoval na Filozofické fakultě ve studiu dějin umění a orientalistiky. Studium však nedokončil. V roce 1939 se přihlásil do československé jednotky francouzské armády. Po okupaci Francie byl evakuován do Anglie, kde pracoval pro rozhlas. Po přechodu k letectvu se stal válečným zpravodajcem rozhlasové stanice BBC v severní Africe, na Středním východě, v Asii a na konci války na západní frontě. Po roce 1945 pracoval jako novinář, cestoval po Evropě, přitom vyvíjel i činnost spisovatelskou. Jako účastník západního odboje byl v roce 1951 obžalován a odsouzen na 6 let do vězení. Tam pracoval převážně jako lékař v uhelných a uranových dolech. V roce 1955 byl propuštěn na základě amnestie, později rehabilitován. Pokračoval v literární práci, pracoval i jako scenárista ve studiu na Barrandově. Svobodně pracovat a publikovat však mohl až v 80. letech. Od 60. let žil Jiří Mucha střídavě v Praze a Londýně. V roce 1989 byl zvolen předsedou českého PEN klubu.

Jan Skácel

Jan Skácel byl moravský básník, prozaik a autor poezie pro děti. Za války byl totálně nasazen, po vystudování filozofie pracoval v médiích, po roce 1969 však nesměl publikovat a přešel k samizdatu a exilové literatuře. Od roku 1981 opět omezeně publikoval, sametové revoluce se však nedožil. V jeho díle se promítal silný vztah k Moravě a témata dotýkající se morálky. Oceňován byl na sklonku života v zahraničí a po smrti také doma. Studoval nejprve gymnázium v Břeclavi, odkud přešel do Brna, kde roku 1941 odmaturoval. Po maturitě pracoval jako uvaděč v kině, ale ještě téhož roku byl vydán výnos o totálním nasazení jeho ročníku, v jehož důsledku musel odejít pracovat na říšské stavby v Rakousku. Po druhé světové válce vystudoval filozofii na Masarykově univerzitě. Od roku 1948 pracoval jako kulturní referent deníku Rovnost, odkud v roce 1954 přešel do literární redakce brněnského rozhlasu. Tam zůstal až do roku 1963, kdy se stal šéfredaktorem kulturní revue Host do domu a ROK . V roce 1969 byl Host do domu zakázán a Skácel jako jeho šéfredaktor nesměl publikovat. V této době publikoval v samizdatu a v exilové literatuře. Od roku 1981 směla Skácelova díla znovu vycházet, ale pouze v brněnském vydavatelství Blok. Vyšly jeho sbírky Dávné proso, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku a Kdo pije potmě víno. V 80. letech mimo jiné spolupracoval i s divadlem. V roce 1989 zemřel na rozedmu plic a posmrtně vyšla jeho sbírka A znovu láska a kniha kurzívek Třináctý černý kůň. Byl prasynovcem spisovatele a básníka Františka Heritese, jeho manželka Božena byla dříve provdána za Oldřicha Mikuláška. Pro jeho tvorbu je příznačný silný vztah k Moravě. Jeho témata se často dotýkají morálky a problémů s ní spojených. Chyba broskví : Stopadesátý sonet o jaru: Jeho dílo bylo oceňované především v zahraničí, roku 1989 obdržel Petrarkovu cenu a cenu Vilenica 89....

František Ringo Čech

František Ringo Čech je český hudebník, výtvarník, spisovatel a politik, který je známý svou bohatou kariérou v českém zábavním průmyslu. Čech se narodil 9. února 1943 v Praze a poprvé se prosadil jako bubeník v 60. letech 20. století v beatové skupině Olympic, která byla jednou z prvních a nejvýznamnějších kapel československé hudební scény. Později se proslavil spoluprací s dalšími hudebními skupinami a sólovou kariérou zpěváka a skladatele.

Alois Vojtěch Šmilovský

Alois Vojtěch Šmilovský byl český spisovatel a gymnazijní učitel. Narodil se v rodině obchodníka v Mladé Boleslavi, kde získal základní vzdělání a začal navštěvovat místní piaristické gymnázium. Ve studiu pokračoval v Praze, kde pak vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Po vystudování fakulty nastoupil v roce 1860 na gymnázium do Klatov jako suplující profesor, řádným profesorem se stal až po osmi letech po složení zkoušek profesorské způsobilosti v českém jazyce a přírodopise. Jeho žákem byl Jaroslav Vrchlický. V Klatovech založil pěvecký spolek Šumavan, pro který psal libreta, napsal i několik divadelních her, které však nebyly příliš úspěšné. V roce 1873 nastoupil jako profesor na gymnázium v Litomyšli, kde od roku 1874 působil jako suplent i Alois Jirásek. Od roku 1877 působil jako školní inspektor na Litomyšlsku a Poličsku. Zemřel 20. června 1883 v Litomyšli. Alois Vojtěch Šmilovský byl také učitelem Karla Klostermanna.