Výpis všech autorů

Johann Wolfgang von Goethe

Johann Wolfgang Goethe, od roku 1782 von Goethe , byl německý básník, prozaik, dramatik a politik. Narodil se ve svobodném říšském městě Frankfurtu nad Mohanem jako syn velmi zámožné rodiny. Vystudoval práva v Lipsku a ve Štrasburku. Krátce působil jako koncipient na Říšském komorním soudu ve Wetzlaru. V roce 1775 se usadil ve Výmaru, hlavním městě malého, ale kulturně důležitého Sasko-výmarského vévodství. Zde působil jako právník, byl dvorním radou a ministrem státní správy. V mládí se seznámil s Johannem Gottfriedem Herderem, jejich přátelství a Herderova filosofie ovlivnily jeho tvorbu. V raném období své literární činnosti byl čelným představitelem hnutí Sturm und Drang. Hodně cestoval, při návštěvě Itálie, zvláště Říma a tehdy samostatné Sicílie , se seznámil s antikou, kterou pokládal za vrchol kultury. Také antické Řecko považoval za nedostižný vzor. Ve vyšším věku velmi často navštěvoval Čechy, resp. západočeská lázeňská místa, především Teplice a Karlovy Vary. Později si oblíbil Mariánské Lázně, kde se v roce 1821 seznámil se svou poslední láskou Ulrikou von Levetzow. Sbíral nerosty a minerály. V roce 1799 přišel do Výmaru také jeho přítel, básník a dramatik Friedrich Schiller, aby mu byl nablízku. Oba literáti se navzájem ovlivňovali a vytvářeli významná díla. Např. již rok 1797 je považován za jejich „rok balad“. Jak Goethe, tak Schiller se stali již během svého života slavnými básníky a dramatiky. Goethe zemřel ve Výmaru v roce 1832 ve věku 82 let a byl tam také pohřben. Jako význačná dějinná osobnost je uznáván jak v Německu, tak po celém světě. Johannův otec Johann Caspar Goethe studoval práva také v Lipsku a pracoval u Říšského komorního soudu ve Wetzlaru. Podnikl cesty do Paříže a Říma. Dále své povolání již nevykonával. Rodina žila z výnosů majetku ve Frankfurtu nad Mohanem, v prostorném domě v ulici Großer Hirschgraben (Velký Jelení přík...

Jarmila Loukotková

Jarmila Loukotková byla česká prozaička a překladatelka . Narodila se v Praze v rodině českého amerikanisty, etnografa a lingvisty Čestmíra Loukotky, a v Praze také vystudovala reálné gymnázium . Po maturitě krátce studovala na soukromé jazykové škole francouzštinu, ale už od roku 1943 pracovala jako úřednice na pražském magistrátu. Až po válce mohla zahájit studium estetiky a francouzštiny na Filosofické Fakultě Univerzity Karlovy, které dokončila v roce 1949. Přispívala do periodik jako O knihách a autorech, Svoboda, Svobodné slovo, Květy a další. Pro Československý rozhlas napsala hru Fialinka . Ve svých románech se zabývá především historickými náměty z období antiky, nebrání se ale i námětům ze současnosti. Je též autorkou knih pro mládež. V roce 1983 byla jmenována zasloužilou umělkyní. Napsala řadu historických próz zaměřených na antiku a středověk. Na některých jejích prózách je patrná ideologická tendenčnost, o většině však lze říci, že se pokouší o kvalitní historickou beletrii, která neignoruje realitu a historické skutečnosti, ačkoliv s nimi nakládá beletristicky běžným způsobem.

Roman Cílek

Roman Cílek, píšící i pod pseudonymy Vilém Pavlík a Zdeněk Roman , je český spisovatel literatury faktu a kriminálních příběhů. Žije v Praze. Absolvoval gymnázium v Praze. Je členem v literárních organizacích: Obec spisovatelů, KALF, AIEP.

Jan Drda

Jan Drda byl český novinář, politik, spisovatel-prozaik a dramatik. Laureát Státní ceny a zasloužilý umělec . Narodil se v Příbrami jako syn dělníka a nalezenkyně. V roce 1921 ztratil matku, která zemřela při porodu dalšího dítěte. Jeho otec se po rozpadu svého druhého manželství dal na pití a od dětí odešel. Jana a jeho sestru Marii pak vychovával dědeček. Měl se vyučit klempířem, ale jeho babička prosadila, aby studoval na klasickém gymnáziu v Příbrami, kde roku 1934 maturoval a začal studovat filologii na pražské Karlově univerzitě. Od mládí psal povídky i hry pro ochotnické divadlo. Studium filologie nedokončil, zato už od roku 1932 přispíval do novin a časopisů. Svoji románovou prvotinu Městečko na dlani vydal v 25 letech. V letech 1937 až 1942 byl redaktorem Lidových novin, do kterých přispíval fejetony, črtami a reportážemi. Po osvobození přesídlil do Svobodných novin, později do deníku Práce, aby se v roce 1948 vrátil do Lidových novin, tentokrát jako jejich šéfredaktor . Roku 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa, nicméně inklinoval k ní již před druhou světovou válkou a již tehdy tvrdil, že bude třeba pozavírat některé spisovatele, kteří se stavěli proti komunistickému vidění světa. Po Únoru 1948 zastával významné kulturní i politické funkce. V roce 1955 obdržel Řád republiky. Ve volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Praha. Mandát obhájil ve volbách v roce 1954 a v parlamentu zasedal až do konce funkčního období, tedy do roku 1960. V letech 1949 až 1956 byl předsedou Svazu československých spisovatelů. Společně s Václavem Řezáčem se podíleli na vylučování nekomunistických autorů ze svazu spisovatelů, u některých z nich má podíl i na jejich odsouzení a věznění. Drda a Řezáč nevybíravě postupovali zejména proti katolicky orientovaným a ke katolicismu inklinujícím autorům jako byli Jakub Deml, Jan Zah...

Zdena Frýbová

Zdena Frýbová byla česká spisovatelka a novinářka. Užívala také pseudonym Zdena Redlová. Svou profesní kariéru zahájila v deníku Práce. Dále publikovala v různých českých a slovenských periodikách. V roce 1992 založila nadaci Robin, jejímž cílem je pomáhat bezprizorním a týraným zvířatům. Název nadace je inspirován psím hrdinou jedné z jejích nejúspěšnějších knih. Patřila ke spisovatelům, kteří se cenzuře kontroverzních témat v době reálného socialismu vyhnuli absolutně nepolitickým psaním. Často se u ní vyskytuje tematika z lékařského nebo vědeckého prostředí. Ve většině svých děl se soustřeďovala na pracovní problematiku, propojovala psychologické, kriminalistické a reportážní postupy. Často se inspirovala profesními romány Arthura Haileyho. Podle její prózy vznikla televizní inscenace Uzavřený pavilon . Ještě před listopadem 1989 dokončila román Mafie po česku aneb Jeden den Bohuslava Panenky, v němž otevřeně kritizovala poměry předlistopadového Československa zejména v souvislosti s korupčním chováním politických prominentů tehdejšího režimu. Aby mohla být tato kniha vůbec vydána, musela na základě pokynu předlistopadové cenzury přepracovat konec románu tak, aby hlavní hrdina, představitel „předlistopadové mafie“, nakonec skončil za mřížemi, čímž mělo být dokázáno, že bez ohledu na všechny negativní jevy zmíněné v románu nakonec zvítězí spravedlnost a právo. Román nakonec vyšel až v roce 1990, a to včetně doslovu napsaného ještě před listopadem, v němž se končící normalizační režim ústy literární publicistky Zdeňky Bastlové snažil kritiku obsaženou v románu co nejvíce zjemnit a relativizovat. Po změně společenských poměrů začala ve svých dílech i v rozhovorech pro média velmi otevřeně akcentovat politická témata. Její texty ústy hrdinů románů nadále kritizovaly předlistopadový režim, zároveň však nezakrývaly velké autorčino zklamání nad skutečností, že zločiny socialismu zůstaly nepotrest...

Jakub Arbes

Jakub Arbes byl český spisovatel a novinář. Sympatizoval s májovci, avšak neřadil se mezi ně, neboť tvořil za jiných okolností než oni. Narodil se v nezámožné rodině ševcovského mistra Jana Arbese a manželky Anny, rozené Winklerové , jako třetí ze čtyř dětí. V rodném Smíchově, který tehdy ještě nebyl součástí Prahy, strávil celé mládí. Chodil v letech 1851 až 1854 do farní maltézské školy u Panny Marie Vítězné na Malé Straně a poté měl jít do učení v oboru obuvnictví jako otec. Měl však velmi dobré výsledky ve škole, a proto jej rodiče poslali na studie. Začínal na nižší reálce u sv. Jakuba, kde se seznámil s Juliem Zeyerem. Pak pokračoval na novoměstské vyšší německé reálce v Mikulandské ulici, kde poznal Jana Nerudu jako učitele češtiny. Na škole zůstal do roku 1859. Poté sice od roku 1859 studoval v Praze polytechniku , ale více se věnoval jiným oborům a stal se žurnalistou a spisovatelem. 24. června 1867 se v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně oženil s Josefinou Rabochovou , dcerou soustružníka Jana Rabocha, S Josefinou měl již před svatbou dceru ; tato dcera však brzy zemřela. Dcera Olga o Jakuba Arbese pečovala do smrti a starala se i o jeho literární pozůstalost. Když Arbes ztratil zrak, diktoval dceři Olze své texty. Další dcera Polyxena žila po sňatku v Berlíně, syn Edgar zemřel jedenáctiletý. Začínal roku 1867 v redakci časopisu Hlas, krátce poté odešel do Kutné Hory do redakce jiného časopisu Vesna kutnohorská. V polovině roku 1868 se vrátil do Prahy, kde se stal odpovědným redaktorem Národních listů. Zde působil jako redaktor do roku 1877, tedy i v období od 1. listopadu 1868 do 1. května 1869, kdy titul musel být přejmenován na Naše listy. Zároveň psal do řady jiných listů na venkově. Za své články a vedení Národních listů byl německou porotou od...

Bedřich Smetana

Bedřich Smetana byl český hudební skladatel, který je považován za otce české hudby. Narodil se 2. března 1824 v Litomyšli v Čechách, které byly tehdy součástí Rakouského císařství a dnes leží v České republice. Smetana byl průkopníkem vývoje hudebního stylu, který se úzce ztotožnil se snahami jeho země o samostatnou státnost. Nejznámější je jeho opera "Prodaná nevěsta" a symfonický cyklus "Má vlast", který zachycuje historii, legendy a krajinu jeho rodné země.

John Galsworthy

John Galsworthy byl anglický prozaik a dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1932. Jeho nejznámějším dílem je románová trilogie Sága rodu Forsytů. Galsworthy pocházel ze zámožné středostavovské rodiny. Otec byl advokát, ředitel několika společností, matka byla dcerou továrníka. Absolvoval střední školu v Harrow a potom studoval námořní právo v Oxfordu. Byl výborný sportovec, rád hrál kriket a fotbal. Roku 1889 získal doktorát práv, advokátní praxi však neprovozoval a místo toho s podporovou otcových peněz několik let cestoval po celém světě. Navštívil Rusko, Kanadu, Austrálii, Nový Zéland i Jižní Afriku. Roku 1893 se na své cestě po jižních mořích seznámil s Josephem Conradem, tehdy ještě námořním důstojníkem, a oba budoucí spisovatelé se stali důvěrnými přáteli. Toto setkání Galsworthyho definitivně přesvědčilo, aby se vzdal právnické kariéry a zcela se věnoval literatuře. Do jeho citového vývoje prudce zasáhla láska k manželce vlastního bratrance Adě Pearsonové, která ho přivedla do konfliktu nejen s příbuzenstvem, ale i s celou pokryteckou tzv. vysokou společností. Práci advokáta se Galsworthy nevěnoval ani po otcově smrti v roce 1904, neboť rodinný majetek, který celý zdědil, mu umožnil vést finančně nezávislý život. Protože po letech útrap dosáhla Ada rozvodu, mohl se s ní Galsworthy roku 1905 oženit, a toto manželství vydrželo po celý jeho další život. V letech 1903–1923 spolu často pobývali na statku Wingstone ve vesnici Manaton v oblasti Dartmooru. Galsworthy se postupem let stal úspěšným a váženým spisovatelem. Za první světové války se přihlásil do armády, ale byl odmítnut pro krátkozrakost. Pracoval jako dobrovolník–sanitář u Červeného kříže ve Francii a Belgii. V roce 1917 odmítl povýšení do šlechtického stavu. Od roku 1918 žil v Londýně, kde vlastnil vilu Grove Lodge ve čtvrti Hampstead. V roce 1921 se stal zakládajícím členem mezinárodní organizace spisovatelů PEN...

Robert van Gulik

Robert Hans van Gulik byl nizozemský orientalista, diplomat, hudebník a spisovatel, nejlépe známý jako autor detektivních příběhů o soudci Ti, jejichž hlavní postavu si vypůjčil z čínského detektivního románu z 18. století Slavné případy soudce Ti. Robert van Gulik vyrůstal v Indonésii, kde se také naučil čínsky. Od roku 1935 působil jako nizozemský diplomat v Japonsku, v Číně, v Indii a v Libanonu. Od roku 1965 až do své smrti na rakovinu v roce 1967 pak byl nizozemským velvyslancem v Japonsku. V roce 1949 Robert van Gulik přeložil do angličtiny čínský detektivní román z 18. století Slavné případy soudce Ti a vydal jej v Tokiu. Hlavní postava tohoto románu, soudce Ti, je založena na skutečné historické postavě soudce a státníka Ti Žen-ťie, který žil na konci 7. století v období dynastie Tchang, avšak v románu se vyskytují četné anachronismy z dynastie Ming . Díky překladu tohoto zapomenutého díla se Robert van Gulik začal zajímat o čínské detektivní příběhy a rozhodl se, že zkusí sám jeden takový příběh napsat. Takto vznikl román The Chinese Bell Murders, který Robert van Gulik psal od roku 1948 do roku 1950 a ve kterém si „vypůjčil“ soudce Ti a jeho pomocníky ze Slavných případů soudce Ti. Van Gulikovy příběhy soudce Ti pokračují v dlouhé tradici čínských detektivních příběhů a úmyslně zachovávají řadu klíčových prvků této literární kultury. Zejména soudce Ti ve většině van Gulikových románů souběžně řeší tři různé a často na sobě nezávislé detektivní případy, jak je to ve starých čínských detektivních románech obvyklé. Otázka, kdo zločin spáchal, resp. „utajení“ odpovědi na ni před čtenářem až do samého závěru příběhu, také nestojí tolik v centru pozornosti, jako je tomu v západních detektivkách, i když přece jen více, než v tradičních detektivkách čínských. Řadu svých románů o soudci Ti van Gulik také sám ilustroval. Na van Gulikov...

Miroslav Ivanov

Miroslav Ivanov – 23. prosince 1999 Praha) byl český spisovatel a publicista, zabývající se především historií a literaturou faktu. Narodil se do rodiny legionáře a důstojníka Antonína Ivanova , původním příjmením Joba z Roznberku - otec si příjmení změnil při pobytu legie v Rusku. Za účast v protifašistickém odboji byl při heydrichiádě Antonín Ivanov zastřelen. V roce 1948 odmaturoval Miroslav Ivanov na gymnáziu v Jaroměři. Rok pracoval v různých povoláních a poté začal studovat češtinu a dějepis na Univerzitě Karlově v Praze, kde promoval v roce 1953. Do roku 1960 byl asistentem na Filosofické fakultě UK. V šedesátých letech pracoval jako redaktor časopisu Hlas revoluce. V roce 1967 přešel na dráhu spisovatele z povolání. Věnoval se především kauzám z české historie – rukopisné spory, smrt svatého Václava a další. Byl dlouholetým předsedou Klubu autorů literatury faktu. Po roce 1989 se stal členem předsednictva Klubu Dr. Milady Horákové. V Cibulkových seznamech je uveden jako důvěrník StB, krycí jméno Adne, evidenční číslo 15 065. Klub autorů literatury faktu spolu s rodinou Miroslava Ivanova vyhlašuje od roku 2001 cenu Miroslava Ivanova.

Miloslav Stingl

Miloslav Stingl byl český cestovatel, etnograf a spisovatel, který osobně poznal řadu domorodých kultur a zpracoval své zážitky v četných knihách. Byl čestným náčelníkem indiánského kmene Kikapú . Narodil se v Bílině, jeho otec pracoval jako důlní inženýr. Vyrůstal se sestrou Hedvikou. Z Bíliny se musela jeho rodina odstěhovat, když Sudety v roce 1938 obsadilo nacistické Německo, nejprve do Kosmonos a poté do Rakovníka, kde rodina prožila většinu války. Po válce se rodina přestěhovala do Karlových Varů, které považoval za svůj domov. Po únoru 1948 ještě jako neplnoletý se spolužáky šířil protistátní letáky, odsouzen byl k podmíněnému trestu. Vystudoval mezinárodní právo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, poté dálkově tamtéž vystudoval etnografii. V letech 1962 až 1972 pracoval v Akademii věd, kde odpovídal za výzkum mimoevropských národů, jejich kultur a umění. Poté z Akademie odešel a byl spisovatelem na volné noze. Od roku 1980 žil v Praze. Nikdy nebyl členem žádné politické strany nebo politického hnutí, spolupráci s vojenskou zpravodajskou službou v 50. letech odmítl. V roce 1977 podepsal Antichartu , na což podle svých vlastních slov nebyl hrdý. Byl ženatý a měl tři děti. Byl skautem, jeho skautská přezdívka zněla Mauglí. Zemřel dne 11. května 2020 ve věku 89 let. Jeho první zahraniční cesta byla do Tuniska. Po celý život konal rozsáhlé cesty a expedice, během nichž navštívil 151 zemí na všech kontinentech. Jeho hlavní zájem patřil obyvatelům navštívených zemí, například Mayům, Polynésanům, australským Aborigenům, Inuitům atd. Stingl dokázal komunikovat nebo se částečně domluvit 17 jazyky. Asi nejexotičtější z nich byl jazyk papuánského kmene Kumů. Ostrov Nová Guinea procestoval v době, kdy mezi zdejšími kmeny ještě přežíval kanibalismus a rituální lov lebek. On sám byl mezi Papuánci na Nové Guineji...

Milan Kundera

Milan Kundera je česko-francouzský spisovatel. Od roku 1975 žije ve Francii, v roce 1979 byl zbaven československého státního občanství, roku 1981 získal občanství francouzské, v roce 2019 mu bylo vráceno občanství české. Své texty psal nejdříve česky, nyní francouzsky. Do literatury vstoupil jako básník a dramatik, nakonec se ale celosvětově proslavil zejména jako prozaik a esejista. Jeho texty patří mezi nejčastěji překládaná česká díla na světě. Po špatných zkušenostech s neautorizovanými překlady svá díla k překladům do češtiny dlouho nesvěřoval, v současnosti je jeho dvorní překladatelkou Anna Kareninová. Milan Kundera se narodil v Brně, kde žil s rodiči v Purkyňově ulici. Jeho otec, Ludvík Kundera, byl klavírista a rektor JAMU . Jeho bratrancem byl básník Ludvík Kundera. V mládí se Milan Kundera učil hrát na klavír, později studoval také hudební kompozici u Pavla Haase a Václava Kaprála. Jeho první ženou byla Olga Haasová, dcera Pavla Haase, zpěvačka. Zájem o hudbu se prolíná i jeho pozdějším literárním dílem. Studoval na gymnáziu v Brně, kde roku 1948 maturoval. Ve stejném roce začal studovat na Filozofické fakultě UK literární vědu a estetiku, po dvou semestrech však přestoupil na FAMU, kde zprvu studoval filmovou režii a poté scenáristiku u Miloše Václava Kratochvíla. Absolvoval v roce 1953. Po skončení studia začal na FAMU vyučovat světovou literaturu, nejprve jako asistent, od roku 1958 jako odborný asistent a od roku 1964 již jako docent. Byl příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po uchopení moci komunisty a od poloviny 50. do počátku 60. let patřil k prominentům oficiální literatury jako mimořádně populární a oficiální kritikou vynášený básník i dramatik. V roce 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa , po dvou letech však byl vyloučen, spolu s příte...

James Hadley Chase

James Hadley Chase, rodným jménem René Lodge Brabazon Raymond, byl anglický spisovatel. Psal především detektivní romány a thrillery. Používal několik dalších pseudonymů: James L. Docherty, Raymond Marshall, R. Raymond a Ambrose Grant. Jeho zápletky se vyznačují množstvím vražd, násilných scén a špionážních intrik. Často se odehrávají v USA, přestože Chase v této zemi byl pouze dvakrát - k popisu reálií využíval encyklopedie, mapy a slovníky. K nejslavnějším patří hned jeho první kniha z roku 1939 Žádné orchideje pro slečnu Blandishovou, která byla dvakrát zfilmována - prvně roku 1948 režisérem St. John Legh Clowesem, podruhé roku 1971 Robertem Aldrichem pod názvem The Grissom Gang. Napsal více než 90 knih a stal se klasikem detektivního a krimi žánru.

Eduard Bass

Eduard Bass, vlastním jménem Eduard Schmidt , byl český spisovatel, novinář, zpěvák, fejetonista, herec, recitátor, konferenciér a textař. Proslul zejména knihami Klapzubova jedenáctka a Cirkus Humberto. Vystudoval v Praze staroměstskou reálku, vyučil se v obchodě svého otce kartáčnictví a studoval ve Švýcarsku a Německu. Od roku 1910 vystupoval jako recitátor a zpěvák v Schöblově kabaretu U Bílé labutě. Jednalo se o spolutvůrce literárního kabaretu Červená sedma. Spolupracoval se satirickými časopisy a spolu s několika karikaturisty vydával Letáky. Působil jako fejetonista, reportér, soudničkář a divadelní kritik. Vydával kabaretní texty v edici Syrinx a satirický časopis Šibeničky. Později byl ředitelem v pražských kabaretech Červená sedma a Rokoko. V letech 1920–1942 působil jako redaktor Lidových novin. V době od května 1933 do 31. prosince 1938 byl jejich šéfredaktorem.

Jan Suchl

Jeho otec byl obuvník, zedník a cirkusový a později tovární dělník; z matčiny strany byla rodina německá. Od podzimu 1944 byl Suchl totálně nasazen v opravně leteckých motorů ve Strakonicích. Roku 1945 rodina přesídlila do severočeského pohraničí, Suchl v původním bydlišti zůstal ještě do roku 1946, aby mohl ve Volyni dokončit obchodní školu. Obchodní akademii vystudoval již v Liberci . Vedl osobní oddělení bavlnářských závodů Nisan a poté pracoval v různých funkcích v liberecké Tesle. V letech 1969–70 byl v Liberci redaktorem Severočeského nakladatelství, 1971–85 ředitelem nového Severočeského nakladatelství v Ústí nad Labem. Roku 1975 uzavřel dálkové studium Fakulty žurnalistiky Univezity Karlovy . V roce 1985 přešel do Prahy na funkci šéfredaktora nakladatelství Čs. spisovatel. Od roku 1990 podnikal ve vlastním nakladatelství Erika a v dalších oborech . V letech 1981–88 opakovaně navštívil Sibiř , 1988 Peking a 1990 New York.

Stanislav Rudolf

Stanislav Rudolf , je český spisovatel, scenárista, redaktor, filmový dramaturg, autor knížek pro děti a mládež, původním povoláním učitel. Pochází z rodiny železničního dělníka, jeho maminka pracovala v zemědělství, jejich rodina žila v Železnici u Jičína. Studoval na jičínském gymnáziu a během studia v roce 1950 absolvoval i kurz pro promítače filmů. Po maturitě chtěl jít studovat na pražskou FAMU, kam ale nebyl přijat. Nakonec skončil na několik měsíců jako pracovník Výzkumného ústavu rozhlasové a televizní techniky v Praze. Poté vystudoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích. Po jejím ukončení působil jako učitel na základní škole v Písku. Později opět studoval na Vysoké škole pedagogické, tentokrát ale v Praze, na počátku 60. let také přednášel v Brandýse nad Labem na Pedagogické fakultě Karlově univerzity českou literaturu a její dějiny, krátce zde učil i na dalších místních školách. Poté se stal redaktorem Pionýrských novin a potom i redaktorem časopisu Květy. V letech 1977 až 1982 působil ve svobodném povolání, načež se stal scenáristou a na krátký čas, 1983-1983, též dramaturgem ve Filmovém studiu na Barrandově. Poté se dále věnoval již jen literární a scenáristické tvorbě.

Ota Pavel

Ota Pavel, vlastním jménem Otto Popper , byl český prozaik, novinář a sportovní reportér. Je autorem sportovních a autobiografických próz s tématy z vlastního dětství. Narodil se v Praze jako třetí, nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera. Až do svých šesti let bydlel s rodiči a bratry v Praze 7 v ulici Farského v domě Husova sboru. Odtud se přestěhovali v roce 1939 do Buštěhradu k rodičům otce a do stejného domu se po válce rodina vrátila. Velice se zajímal o sport. Za druhé světové války, po transportu jeho otce a obou starších bratrů Jiřího a Huga do koncentračního tábora, žil sám s matkou, která nebyla židovského původu, v Buštěhradě na Kladensku. Mladý Ota krátce pracoval i jako horník v dole Prago v Dubí u Kladna. Po skončení války se vrátili živí jeho bratři i otec. Absolvoval obchodní a jazykovou školu, ale maturitu složil až v roce 1960 na Střední škole pro pracující. Po válce hrál hokej za Spartu, byl kapitánem dorosteneckého mužstva , ale především se věnoval činnosti redaktora. V letech 1949–1956 působil jako sportovní redaktor v Československém rozhlase,, kam byl přijat na doporučení svého přítele Arnošta Lustiga. Mezi lety 1956 a 1957 pak zastával stejnou pozici v časopise Stadión a poté několik let v armádním týdeníku Československý voják. Ve Stadionu také vycházely jeho první literární pokusy, především fejetony ze sportovního prostředí. Jako redaktorovi mu bylo umožněno cestovat, například v roce 1962 doprovázel armádní fotbalové mužstvo Dukly Praha do USA , dále navštívil Francii, Švýcarsko nebo SSSR. Při zimní olympiádě v Innsbrucku u něj propukla vážná duševní choroba , v jejímž důsl...

Ignát Herrmann

Ignát Herrmann byl český spisovatel, humorista a redaktor proslulý svými fejetony, povídkami a romány z pražského prostředí. Používal pseudonymy Vojta Machatý, Švanda nebo Ypsilon. Narodil se v rodině mlynáře Františka Herrmanna z Chotěboře a Kateřiny dcery Jana Pospíšila z Hradce Králové. Měl pět sourozenců: Ernestinu , spisovatele Gustava , spisovatele Emila , Františka a Henriettu . Oženil se s Hermínou Chválovou a měl s ní čtyři děti: Jiřího , Ludmilu Wildovou , Dalibora a Vladimíra . Do školy začal chodit v Hradci Králové, roku 1868 odešel do Prahy. Vyučil se tam kupeckým příručím a stal se obchodním cestujícím. Pracoval také jako písař v advokátní kanceláři. Začal psát glosy a povídky. Od roku 1873 byl zaměstnán jako redaktor v nakladatelství Jana Otty. Jan Otto byl manželem jeho sestřenice Milady Pospíšilové. Ignát se stal novinářem, u Otty v letech 1876–1878 redigoval časopis Paleček. V roce 1882 založil humoristický časopis Švanda dudák a od roku 1885 byl redaktorem Národních listů. Ve Švandu dudákovi vydal většinu svých prací. Mnohé z jeho povídek vyšly cizojazyčně, v překladech do němčiny, nizozemštiny, polštiny, chorvatštiny, slovinštiny nebo ruštiny. Nejedno jeho dílo bylo použito jako námět pro filmové zpracování, především pro barvitý popis prostředí a charakterů, kde byl skutečným mistrem. Svými současníky byl čten a ceněn, byl jmenován členem Akademie věd a umění. Pokoušel se o drama , ale nepříliš úspěšně. Kritiky je ceněn jeho román U snědeného krámu, pojednávající o tragickém osudu pražského kupce Martina Žemly . Mnohem větší čtenářský ohlas mělo dílo Otec Kondelík a ženich Vejvara. Na základě čtenářského úspěchu napsal Herrmann i jeho pokračování, Tchán Kondelík a zeť Vejvara. Příběhy o malířském mistrovi Kond...

Anton Pavlovič Čechov

Anton Pavlovič Čechov byl ruský dramatik a prozaik. Čechovův otec Pavel Jegorovič pocházel z Voroněžské gubernie. Do Taganrogu přišel v roce 1844 a zprvu pracoval jako kupecký příručí. Roku 1853 se oženil s Jevgenií Jakovlevnou Morozovovou ; o tři roky později se osamostatnil a otevřel si krám se smíšeným zbožím. Čechovovi měli sedm dětí, nejmladší dcera Anna zemřela ve věku dvou let. Všichni sourozenci nastoupili uměleckou, pedagogickou nebo právnickou kariéru. Anton Pavlovič byl v rodině třetí nejstarší. V letech 1868 až 1879 navštěvoval gymnázium v Taganrogu. Studium nebylo příliš úspěšné, Čechov během něj dvakrát propadl: ve 3. třídě z aritmetiky a zeměpisu, v 5. z řečtiny. Roku 1876 Čechovův otec zbankrotoval a uprchl do Moskvy, kam ho postupně následovala celá rodina až na Antona Pavloviče a jeho bratra Ivana, kteří vyjednávali s věřiteli a dokončovali taganrožské gymnázium. Po maturitě roku 1879 odjel Čechov za rodiči do Moskvy, kde na tamní univerzitě vystudoval medicínu. Už za studia se u něj projevily příznaky tuberkulózy. Pak pracoval jako lékař, ovšem od roku 1886 už jen příležitostně a takřka výhradně pro chudou klientelu. Aby si na studiích přivydělal, přispíval od roku 1879 do humoristických časopisů, nejčastěji pod pseudonymem Antoša Čechonte. Psal krátké humoristické povídky či žertovné miniatury, do roku 1886 jich vytvořil kolem šesti set. Od roku 1882 psal také pro petrohradské noviny. Zhruba v roce 1886 začíná nová etapa Čechovovy tvorby, kdy píše prózy s hlubším psychologickým dosahem a ne už výhradně satirické jako dosud. To nalezlo ohlas v udělení Puškinovy prémie Akademií věd roku 1888. Už nemocný v roce 1890 podnikl tříměsíční cestu na Sibiř, aby psal o nucených pracích na vězeňském ostrově Sachalin. Jeho zpráva z cesty popisuje otřesný život vyhnanců v carské říši. Rok nato navštívil Rakousk...

Jaromír Tomeček

Jaromír Tomeček byl český spisovatel. Narodil se v rodině kroměřížského krejčího Jana Tomečka a jeho manželky Anny, rozené Dohnalíkové z Přerova. Po maturitě na kroměřížském gymnáziu v roce 1925 studoval práva, ale nedokončil je, poté byl notářem na Podkarpatské Rusi. V této době přispíval do Lidových novin. V roce 1939 se vrátil na Moravu a stal se úředníkem v Brně. Dne 5. června 1930 se na Slovensku oženil s Helenou Kýácovou. V roce 1942 byl nasazen na nucené práce do Německa. Po druhé světové válce dostudoval práva , poté se stal zaměstnancem Zemského úřadu. Od roku 1954 působil jako redaktor v časopise Host do domu, na tomto místě vydržel až do roku 1962, kdy se stal spisovatelem z povolání. Jeho dílo lze charakterizovat jako prózu se zaměřením na přírodní témata. Ve svých dílech se zabýval nejen realistickým či lyrickým popisem, ale také otázkami s přírodou spojenými, jako je její ochrana před lidskou bezohledností a kořistěním.

Astrid Lindgren

Astrid Lindgrenová, výslovnost, rodným jménem Astrid Anna Emilia Ericssonová , byla švédská autorka knih pro děti. Mimo příběhy pro děti psala i romány, povídky, divadelní hry, poezii, filmové a divadelní scénáře. Její knihy byly přeloženy do 70 jazyků ve více než 100 zemích po celém světě. V roce 1958 jí byla udělena Cena Hanse Christiana Andersena, která je považována za nejvyšší možné ocenění autorů dětských knih. Astrid Lindgrenová vyrůstala v městečku Vimmerby ve Švédsku. Mnoho jejích knih je inspirováno vlastním dětstvím, které strávila na farmě svého otce Samuela Augusta Ericssona . Astrid byla druhým dítětem, narodila se rok po Gunnarovi , následovaly další dvě dívky, Stina a Ingegerd . V roce 1923 začala pracovat v lokálním tisku, ale do dvou let otěhotněla s ženatým kolegou a byla nucena pod tlakem okolí odejít z domova. V Kodani 4. prosince 1926 porodila syna Larse, kterého z nedostatku financí dala do pěstounské péče. Poté odjela do Stockholmu, kde začala pracovat jako sekretářka. V dubnu 1931 se provdala za Sture Lindgrena , který se kvůli ní rozvedl, což jí umožnilo vzít si zpět syna. 21. května 1934 se jí narodila dcera Karin. Od roku 1937 pracovala jako stenografka pro švédského profesora kriminalistiky Harry Södermana. Tato práce ji inspirovala k románům o Kalle Blomkvistovi. Nejslavnější postava Lindgrenové Pipi Dlouhá punčocha vznikla z příběhů, které vyprávěla své dceři před spaním. Kniha se stala rychle velmi úspěšnou a udělala z Lindgrenové mezinárodně známou autorku. V roce 1976 Astrid Lindgrenová zjistila, že její mezní daňová sazba představuje 102 % zdanitelných příjmů. Napsala proto povídku Pomperipossa ve světě peněz, která vyprovokovala velké diskuse o švédském daňovém systému a pravděpodobně přispěla k první volební porážce Sociální demokracie po čtyřiceti letech vládnutí. ...

V. P Borovička

Vystudoval ekonomii na Vysoké škole obchodní a od roku 1946 pracoval jako skladník. V letech 1962–1963 byl redaktorem deníku Lidová demokracie a pak se už věnoval pouze psaní. Ale znám je jako autor literatury faktu z oblasti kriminalistiky, špionáže a knih pro děti. Napsal také dva sci-fi romány. Pracoval i jako filmový a televizní scenárista. Na filmových a TV scénářích spolupracoval zejména s Františkem Vlčkem.

Franz Kafka

Franz Kafka ; židovským jménem Anšel , byl pražský německy píšící spisovatel. Je považován za jednoho z literárně nejvlivnějších spisovatelů 20. století, byl členem Pražského kruhu. Napsal tři romány Amerika, Proces, Zámek a řadu povídek a novel . Podle něj vzniklo přídavné jméno kafkovský, jež existuje také v mnoha dalších světových jazycích a je typické pro situace obsažené v kafkových románech. Vystudoval právo a byl zaměstnán jako úředník u pojišťovny. Nikdy se neoženil. Byl nekuřák, abstinent a vegetarián. Onemocněl tuberkulózou. Téměř celý jeho život byl spjat s Prahou. Oskaru Pollakovi v dopise v roce 1902 napsal: „Praha nepustí. Ani Tebe, ani mě. Tahle matička má drápy. To se člověk musí přizpůsobit, nebo – . Ze dvou stran bychom ji museli podpálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak by se nám snad podařilo uniknout.“ Franz Kafka se narodil na Starém Městě pražském jako nejstarší syn židovského velkoobchodníka s galanterií Hermanna Kafky a Julie Kafkové . Spisovatelův rodný dům zvaný U věže , který stál na rohu dnešních ulic Maiselovy a U radnice, později vyhořel. Na jeho místě vyrostl v roce 1902 rohový činžovní dům částečně inspirovaný původní podobou domu, jehož součástí je též dochovaný portál vyhořelé budovy. Na fasádě je pro upomínku připevněna pamětní busta od sochaře Karla Hladíka z roku 1966. K osobě Kafky odkazuje i současný název přilehlého náměstí Franze Kafky. Otec Hermann Kafka pocházel z českojazyčného prostředí jihočeského Oseka u Strakonic. Už jako dítě musel pomáhat s výdělkem. Po vesnicích okolo rodné obce prodával sponky, mašličky a spínací špendlíky. Chodil bos a omrzly mu nohy. Vypracoval se z podomního obchodníka na majitele textilního velkoobchodu a továrničky na az...

Josef Hora

Josef Hora byl český básník, překladatel, novinář a literární kritik. In memoriam byl jako první jmenován národním umělcem. Narodil se v Dobříni u Roudnice nad Labem, ale v roce 1893 se rodina přestěhovala do Prahy. Po dalších třech letech se však rodiče rozešli a mladý Josef se společně s matkou odstěhoval k tetě do Roudnice, kde vystudoval gymnázium. Během tohoto období také v časopise Vesna poprvé publikoval své verše. Po maturitě odešel do Prahy na práva, kam však trvale přesídlil až v roce 1919. Vstoupil do redakce Práva lidu, v roce 1921 přešel k Rudému právu, kde vedl kulturní rubriku. Od roku 1926 byl zároveň jeho odpovědným redaktorem. Po rozchodu s komunistickou stranou přešel do kulturní rubriky Českého slova. Působil též v časopisech Moderní revue, Zvon a později vydával vlastní časopis Plán. Podílel se na Literárních novinách. Po rozchodu s komunisty postupně přešel od stranického novinaření k publicistice, založil sbírku drobnějších monografií Postavy a dílo, do které přispěl svazečkem o K. Tomanovi . Pro jeho dílo mělo velký význam cestování – navštívil Itálii, SSSR, Německo, Francii, Estonsko, Maďarsko a Jugoslávii. Válku prožil těžce nemocný. Zemřel krátce po osvobození, pohřben byl na vyšehradském Slavíně. Znaky jeho proletářské poezie jsou poměrně podobné Wolkerovým, ale Hora nepsal balady, nýbrž lyriku. Samozřejmě, že od Pracujícího dne se jeho proletářská poezie vyvíjela, ale ani ne tak svým smyslem, vývoj byl spíše literární. Souběžně s proletářskou poezií vyšly romány, které nedosahují úrovně autorových básní: V dalších sbírkách již Hora opouštěl proletářskou poezii. Hora byl vynikající překladatel z ruštiny, přeložil Puškinova Evžena Oněgina, dále překládal Lermontova, Jesenina a Pasternaka, pořídil také výbor ze slovinské poezie: Hvězdy nad Triglavem. Josef Hora byl 22. června 1945, den po své smrti, jmenován prvním národním umělcem. Je také nositel...

André Maurois

André Maurois, , vlastním jménem Émile Salomon Wilhelm Herzog , byl francouzský spisovatel, esejista, historik, kritik a publicista. Původní pseudonym André Maurois přijal za vlastní jméno v roce 1947. Narodil se v průmyslnické rodině z Alsaska, která po obsazení Alsaska Německem po Prusko-francouzské válce v letech 1870–1871 přesídlila do Normandie. Vystudoval Lycée Corneille v Rouenu. Zde ho mimo jiné učil Émile Chartier, známý pod pseudonymem Alain. Pak pracoval deset let v otcově továrně. Byl velkým obdivovatelem anglické kultury a anglického stylu života. Díky svým znalostem působil během první světové války v armádě jako vojenský tlumočník a styčný důstojník u britského expedičního sboru. Z této zkušenosti čerpal ve svých prvních satirických knihách. Po jejich úspěchu se věnoval literatuře. V roce 1938 byl zvolen do Francouzské akademie. V roce 1939 opět nastoupil do armády. Po porážce Francie odešel přes Anglii a Kanadu do USA. Ze svého působení v armádě v době první světové války napsal satiry Mlčení plukovníka Bambla a Řeči doktora O’Grady , které mu získaly ihned velkou popularitu a byly přeloženy do řady jazyků. Je autorem románů z prostředí normandského zámožného měšťanstva: Bernard Quesnay , Dvě lásky Filipa Marcenata nebo Rodinný kruh . Další jeho romány jsou Pud štěstí , Zaslíbená země a Zářijové růže . Velmi populární jsou jeho románové životopisy řady slavných osobností: Honoré de Balzac, Robert Browning a Elizabeth Barrettová-Browningová, George Gordon Byron, François René de Chateaubriand, Frédéric Chopin, Benjamin Disraeli, Alexander Fleming, Victor Hugo, Cecil Rhodes, George Sandová, Percy Bysshe Shelley, Ivan Sergejevič Turgeněv, Voltaire a dalších. Napsal rovněž Dějiny Anglie, Francie, Německa a Spojených států amerických....

Antonín Sova

Antonín Sova byl český básník a 1. ředitel Městské knihovny v Praze. Jeho otec Jan Sova byl venkovským učitelem a regenschorim. Od roku 1855 učil v jihočeském Pacově, který dnes leží v kraji Vysočina. Zde se také 26. února 1864 na místním zámku narodil Antonín Sova. Roku 1866 se rodina přestěhovala do blízkého Lukavce. Otec byl prvním básníkovým učitelem i v oblasti umění, zejména hudby. Citově však byl Sova vázán více k matce Josefě, rozené Skalické. Její smrt roku 1878 a otcův nový sňatek patřily k intenzivním zážitkům, jež se později objevily v několika spisovatelových dílech. Záznam o sňatku je zaznamenán v matriční knize v SOA Třeboň na této adrese https://digi.ceskearchivy.cz/6232/25/1846/1141/53/0 Velký význam pro Sovovo básnické zrání mělo lukavecké přátelství se sestrami básníka Jaroslava Vrchlického, které mu přiblížily poezii lumírovců. Gymnázium Sova studoval nejprve v Pelhřimově, Táboře a od roku 1880 v Písku, kde v polovině 80. let maturoval. První básnické příspěvky otiskl ještě za středoškolských studií pod pseudonymem Ilja Georgov a Valburga Turková. Po maturitě odešel do Prahy studovat práva, ale zanedlouho musel pro nedostatek finančních prostředků studií zanechat a vrátit se domů. S pomocí básníka Adolfa Heyduka, s nímž se seznámil v Písku, a Jaroslava Vrchlického se roku 1886 uchytil v Ottově slovníku naučném a o rok později nastoupil místo písaře-protokolisty ve zdravotním referátu pražského magistrátu. Aktivně se účastnil práce ve spolku beletristů Máj a v literárním odboru Umělecké besedy. Roku 1892 navštívil Itálii. Roku 1895 podepsal kolektivní vystoupení spisovatelů a publicistů manifest České moderny. V letech 1898–1920 byl ředitelem pražské městské knihovny. V této funkci byl vyslán roku 1901 na exkurzi do knihoven v Německu a Belgii. Těžká, bolestná choroba , která se u Sovy projevila již před světovou válkou, mu nakonec znemožnila volný po...

Vladimír Neff

Vladimír Neff byl český spisovatel, překladatel a scenárista, otec spisovatele Ondřeje Neffa. Narodil se v Praze, kde také absolvoval obecnou školu. Pocházel z bohaté podnikatelské rodiny, otec Vladimír Neff byl významným obchodníkem s kuchyňským zbožím a majitelem velké prodejny v Praze na Příkopech a chtěl mít syna obchodníka. Mezi lety 1921 a 1925 navštěvoval reálné gymnázium v Truhlářské ulici, obchodní akademii v Resslově ulici a poté až do roku 1928 francouzskou obchodní akademii v Ženevě. Po studiu pracoval ve skladu porcelánu ve Vídni a v roce 1929 jako dobrovolník v obchodním domě v Brémách. Rok poté nastoupil do podniku svého otce. Od roku 1935 pracoval jako cizojazyčný lektor v pražském nakladatelství Melantrich, ale už od roku 1939 se živil jako spisovatel z povolání. V roce 1950 byl krátkodobě zaměstnán na Barrandově jako scenárista. V letech 1946–1953 bydlel na Slapech, později jen v Praze. Roku 1977 podepsal Antichartu. Jeho první literární počiny se datují už do druhé poloviny 30. let, především jsou to detektivní parodie a částečně politická satira. Za okupace jej pak zaměstnávala především práce na popularizačně vědeckém slovníku dějin filosofie Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias, jenž pak vyšel těsně před komunistickým převratem roku 1948. První výrazný úspěch u veřejnosti zaznamenal psychologickým románem Třináctá komnata z roku 1944 a následně novelou Marie a zahradník. Jeho vrcholnými díly pak jsou historické romány, především pentalogie Sňatky z rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá vdova, Královský vozataj a trilogie Královny nemají nohy, Prsten Borgiů a Krásná čarodějka. Také překládal, a to z francouzštiny, němčiny a ruštiny. Psal rovněž filmové scénáře ....

Thomas Mann

Paul Thomas Mann byl německý prozaik a esejista, držitel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929. Thomas Mann byl bratrem spisovatele Heinricha Manna a ekonoma Karla Viktora Manna . Se svou manželkou Katiou Mannovou měl šest dětí. Byli to tři synové, spisovatel Klaus Mann , historik a politolog Golo Mann a hudebník a literární vědec Michael Mann . Známými se stali i jeho tři dcery, herečka, kabaretiérka a spisovatelka Erika Mannová , spisovatelka Monika Mannová a ekoložka a spisovatelka Elisabeth Mannová-Borgeseová a také jeho vnuk, psycholog a spisovatel Fridolin Mann . Řada rodinných příslušníků byla pro něj vzorem pro postavy v některých jeho dílech. Narodil se v Lübecku v patricijské rodině obchodníka s obilím a lübeckého senátora Thomase Johanna Heinricha Manna. Matka, hudebně nadaná Julia da Silva Bruhns, pocházela z Brazílie z rodiny velkostatkáře německého původu. Po smrti senátora Thomase Manna roku 1891 a likvidaci rodinné firmy podle závěti zemřelého se rodina přestěhovala do Mnichova, kde Thomas Mann žil až do roku 1933. Zde působil jako volontér v pojišťovací společnosti, jeden rok pracoval v redakci satirického časopisu Simplicissimus, navštěvoval přednášky na univerzitě a v letech 1895–1898 pobýval v Itálii společně s bratrem Heinrichem. S vlastními literárními pokusy začal v roce 1893 a o rok později debutoval svou novelou Gefallen. První velké dílo, román Buddenbrookovi, vyšel v roce 1901. Kniha sklidila okamžitý úspěch a z Manna se stal téměř přes noc proslulý německý spisovatel. Roku 1905 se oženil s dcerou vzdělaného židovského obchodníka Katiou Pringsheimovou, s níž měl šest dětí , z nichž se výrazněji proslavily dvě: Klaus, který se rovněž stal spisovatelem, a Golo, jenž se věnoval historii. Skutečnost, že Thoma...

Halina Pawlowská

Halina Pawlowská, rozená Kločuraková , je česká spisovatelka, scenáristka, publicistka a vydavatelka. Narodila se v Praze jako jediná dcera ukrajinského emigračního básníka Vasila Kločuraka, přejmenovaného na Kločureka, který pocházel z Podkarpatské Rusi a byl bratrem politika Štefana Kločuraka, a středoškolské učitelky Herrové. Po základní škole v Ječné ulici přestoupila na jazykovou základní školu v Ostrovní ulici a posléze na gymnázium, po kterém vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Je vdova, její manžel Zdeněk zemřel v roce 2013, a má dvě děti, dceru Natálii a syna Petra . V roce 1988 začala pracovat v oblasti zábavy v Československé televizi, později se věnovala novinám a publicistice. Od roku 1991 pracovala ve společenské a kulturní rubrice deníku Metropolitan, potom v deníku Telegraf, kde se stala v roce 1993 zástupkyní šéfredaktora. V devadesátých letech moderovala TV pořady Zanzibar a V žitě – týdeník složený ze společenských reportáží. Právě díky této zkušenosti byla zahraničním investorem vybrána za šéfredaktorku tehdy nově vzniklého společenského týdeníku Story, který vedla 7 let. Po sedmi letech Story opustila a založila vlastní časopis Šťastný Jim, který vedla do roku 2005, kdy se časopisu přestalo dařit a převzalo jej nakladatelství Bauer Media. Vydávání časopisu Šťastný Jim bylo zastaveno v roce 2009. V letech 2004–2005 vydávala časopis Halina TD, později Halina. V roce 2006 založila nový časopis Glanc. Za svoji literární a jinou činnost obddržela řadu ocenění, například v roce 1994 Českého lva v kategorii Nejlepší scénář za film Díky za každé nové ráno a dvakrát po sobě televizní ocenění TýTý – Pořad roku za talk-show Banánové rybičky, kterou Česká televize vysílala od roku 1999 do Vánoc 2007. V roce 2010 začala moderovat svoji novou talkshow s názvem Mamba show. V roce 2005 v televizní soutěži Největší Čech přijala roli obhájkyně Jana Wericha....

Eduard Fiker

Eduard Fiker byl český prozaik, dramatik, překladatel a scenárista, společně s Emilem Vachkem zakladatel české detektivky. Narodil se roku 1902 v Praze jako syn bývaleho učitele, Eduarda Fikera, po ztrátě sluchu úředníka zemědělské rady a matky Anežky, rozené Vokáčové. Oba rodiče pocházeli ze Strakonic. Po ukončení vinohradského reálného gymnázia roku 1920 absolvoval osm semestrů strojního a elektrotechnického inženýrství na pražském Českém vysokém učení technickém, ale po smrti otce musel studií zanechat. Při studiu se věnoval též studiu jazyků a hudby. Odešel na rok do Anglie, po návratu absolvoval základní vojenskou službu a po jejím skončení se uchytil jako houslista v orchestru divadla Rokoko a pak v tehdejší Velké operetě. V roce 1936 se oženil s herečkou Lolou Innemannovou. V letech 1937 až 1945 redigoval knižnici Knihy nové generace a v letech 1938–1942 byl šéfredaktorem edice dobrodružných sešitových románů Rozruch vydávaných nakladatelstvím Melantrich. Svou první detektivku  Její hra nabídl nakladatelům v roce 1932. Hned v tomto románu dokázal, že má vedle velkých vypravěčských schopností i smysl pro dramatičnost, logické řešení a vtipnost dialogu. Ještě v témže roce dokončil další dvě detektivky z domácího prostředí: Zděšenci a Malíř srdcí. U nakladatelů však neuspěl. Aby si získal jméno a popularitu, napsal na jejich doporučení řadu konvenčních detektivek v mnohém poplatných svým vzorům Wallaceovi či Leblancovi. Vymyslil si Ted Brenta a T.B.Corna, hlavní postavy svých snad dvaceti románů, a poslal je do Anglie, aby svými vskutku neuvěřitelnými příhodami pobavili čtenáře . Do konce druhé světové války vydal více než čtyřicet románů. Vedle detektivek napsal Fiker i několik knih z prostředí českého, knih dobrodružných, odehrávajících se v severoamerickém prostředí i humoristických a detektivku se sci-fi námětem. Po válce pracoval jako scená...

Arnost Lustig

Arnošt Lustig byl český židovský spisovatel a publicista světového významu, autor celé řady děl s tématem holokaustu. Pocházel z rodiny malého obchodníka. Narodil se v Praze-Libni, kde s rodiči a sestrou Hanou bydlel na Královské třídě čp. 428 a po čase na Královské čp. 137. Zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen , poté se vyučil krejčím. 13. listopadu 1942 byl poslán do Terezína; později poznal i další koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti a ukrýval se až do konce války v Praze. Holokaust přežila jen jeho maminka a sestra, po příjezdu do Osvětimi v roce 1944 šel tatínek rovnou do plynu, protože měl brýle, a protože mu bylo 52 let. Jeho díla se už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války. Po válce se oženil s Věrou Weislitzovou , která je autorkou básnické sbírky Dcera Olgy a Lea a knihy povídek Pes z Klagenfurtu. Od roku 1946 studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, začal také přispívat do novin a časopisů. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu, kde se velmi spřátelil a stal žákem F. R. Krause. Poté byl vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, byl i scenáristou Čs. filmu : napsal mj. scénář podle své novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání. Byl členem Komunistické strany Československa. V srpnu 1968 trávil Arnošt Lustig se svou rodinou a dalšími novináři a umělci dovolenou v Itálii. Zde se ráno 22. srpna dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Do Prahy se už se ženou a dětmi nevrátili. Nejdříve odjeli do Jugoslávie, kde působil v záhřebsk...

Antoine de Saint-Exupéry

Antoine Marie Roger de Saint-Exupéry byl francouzský spisovatel, pilot, často je považován také za filozofa a humanistu. Mezi jeho nejznámější díla patří Země lidí, Citadela nebo Malý princ. Jean de Saint-Exupéry byl inspektorem pojišťovny v Lyonu, kde se seznámil s Marií de Fonscolombe . Vzali se v roce 1896]. Po narození dvou dcer se jim v Lyonu 29. června 1900 narodil syn Antoine. O dva roky později mu přibyl bratr François. Krátce před narozením své dcery Gabriely Jean de Saint-Exupéry, Antoinův otec, náhle zemřel. Matka se snažila, aby děti měly šťastné dětství, a proto trávily část roku na zámku u jejích rodičů, část u její pratety na zámku Saint-Maurice-de-Rémens. Rozlehlý park zdejšího zámku se vryl všem dětem hluboko do paměti, na šťastné chvíle zde prožité Antoine vzpomínal po celý svůj život. Měl velmi rád svou matku, po celý život mu byla útočištěm. V rodině mu říkali „Král Sluníčko“, pro jeho modré oči a blonďaté vlasy. Spolu se svým bratrem studoval na jezuitském gymnáziu. Již v dětství psal básně, zabýval se i „vynalézáním“ a rád se díval na létající piloty. S úderem válečného roku 1914 se paní de Saint-Exupéry stala ošetřovatelkou v Amberieu. V roce 1916 studovali oba synové na koleji ve Fribourgu ve Švýcarsku. Zde roku 1917 složil maturitu. V Paříži na Lyceu sv. Ludvíka absolvoval přípravku ke studiu na námořní akademii. U přijímacích zkoušek na akademii však neuspěl, a tak v letech 1920–1921 studoval architekturu na pařížské École nationale supérieure des beaux-arts. Studia nedokončil. Rád a bouřlivě diskutoval v kavárnách o literatuře již dříve, nyní však, díky své příbuzné, přišel do kontaktu se spisovatelskou komunitou. Seznámil se také s Louisou Vilmorinovou a zasnoubili se. Povinnou vojenskou službu nastoupil roku 1921 ve Štrasburku, na vlastní žádost byl přidělen...

Ludwig van Beethoven

Ludwig van Beethoven byl klíčovou postavou na přechodu mezi klasicismem a romantismem v západní umělecké hudbě. Narodil se 16. prosince 1770 v německém Bonnu, hudební nadání projevil již v raném věku a zpočátku ho učil jeho otec Johann van Beethoven. Později studoval u Christiana Gottloba Neefeho, který mu ve dvanácti letech pomohl vydat první skladbu. Ve svých dvaceti letech se Beethoven přestěhoval do Vídně, kde studoval u Josepha Haydna a získal si pověst klavírního virtuosa.

Vlasta Pittnerová

Vlasta Pittnerová byla spisovatelka, autorka naivně realistických, často mravoučných próz ze života obyvatel Českomoravské vysočiny a zejména Žďárských hor. Narodila se 1. ledna 1858 v Polné jako desáté, již nečekané dítě v rodině knihkupce a starosty města Antonína Pittnera. Prostředí, ve kterém vyrůstala, přálo kulturním a vlasteneckým zájmům. Její otec byl přítelem mj. Karla Havlíčka Borovského či Boženy Němcové, její matka Leopoldina byla dokonce kmotrou dcery Němcové – Theodory . V Polné vychodila triviální čtyřtřídku, poté absolvovala dvouletou dívčí měšťanskou školu v Hradci Králové, kde bydlela u svého bratra a jeho ženy . Studium ji těšilo, velmi ráda četla, v rodné Polné hrála ochotnické divadlo, toužila stát se učitelkou. Z tohoto snu však sešlo, neboť dívce nesloužilo zdraví a rodina se navíc dostala do finančních obtíží. Z tohoto důvodu se Pittnerová nemohla ani provdat podle svého přání – neměla dostatečné věno. 11. září 1883 se na naléhání rodiny, především otce, provdala za panského myslivce Josefa Vejmelku, 39letého vdovce se dvěma dospívajícími dcerami , se kterým odešla do Sazomína u Žďáru. Později se přestěhovali do Polničky. Jejich manželství však nebylo šťastné – Vejmelka se ženil především proto, aby se mu měl kdo starat o domácnost a o děti, pro manželčiny literární ambice neměl pochopení a Pittnerová si nezískala ani nevlastní dcery – a zoufalá žena se nakonec odhodlala k tehdy odvážnému kroku – v roce 1893 od muže odešla a přestěhovala se do Prahy. Bydlela v malém skromném bytě v Letohradské ulici č. p. 1156 na Královských Vinohradech a žila především z honorářů za své povídky, romány a články, jež byly povětšinou uveřejňovány v různých časopisech , kalendářích, někdy i knižně. Bývá proto označována za první českou profesionální spisovatelku....

Vítězslav Hálek

Vítězslav Hálek, zřídka také Viktor, vlastním jménem Vincenc Hálek, v evidenci obyvatelstva Siegfried Halek , byl český básník, prozaik, dramatik, literární kritik a publicista, představitel májovců. Bývá spolu s Janem Nerudou označován za zakladatele moderní české poezie. Narodil se v Dolínku u Odolena Vody v rodině hostinského. Měl se stát knězem, proto začal v Praze studovat kněžský seminář, ale proti přání rodičů roku 1847 přestoupil na Akademické gymnázium, které ukončil roku 1855. Rodiče s jeho přestupem nesouhlasili a odmítli ho dále financovat, živil se tedy psaním básní a udělováním kondic . Poměrně hodně cestoval, navštívil Itálii, Polsko a Balkán, dojmy z těchto cest mu byly inspirací k básním, také je zpracovával ve fejetonech. Pracoval jako redaktor Národních listů, kde měl na starosti divadelní rubriku. Básně vydal ve třech svazcích almanachu Máj, který v letech 1858 - 1863 redigoval. Byl vůdčí osobností časopisu Ruch. Roku 1872 převzal a redigoval spolu s J. Nerudou časopis Lumír. Spolu s ním také redigoval časopis Květy. Hálek byl mnohostranně činný jako novinář, literární a divadelní kritik, fejetonista, básník, povídkář a dramatik i organizátor literárního a kulturního života. Mladé čtenáře si získal sbírkou lyrických básní písňové formy Večerní písně, v nichž opěvoval šťastnou a vyrovnanou lásku jako hodnotu společenskou, vytvářející hlubší lidské vztahy, a zároveň vyslovoval pojetí básníka jako důležitého činitele v národním životě. Z Hálkovy epiky mají význam Pohádky z naší vesnice, soubor balad a romancí, zobrazujících veselé i tragické příběhy ze života venkovského lidu nebo charakterizující svérázné lidové figurky. Významná je Hálkova povídková tvorba, zejména vesnická, zachycující napětí mezi sedlákem a chalupníkem nebo zobrazující překážky, které se staví do cesty lásce mladých lidí a vyplývají z nepochopení rodičů nebo z lpění na majetku. Do protikla...

Osho

Osho, narozen jako Rajneesh Chandra Mohan Jain, Britská Indie – 19. ledna 1990, Puné, Indie), později znám spíše jako áčarja Rajneesh a bhagaván Rajneesh , byl duchovní učitel, mystik a guru pocházející z Indie.

Jaromír John

Jaromír John, vlastním jménem Bohumil Markalous byl český spisovatel, novinář, středoškolský a vysokoškolský učitel, výtvarný estetik, výchovný pracovník a výtvarný kritik. Bohumil Markalous se narodil v Klatovech, gymnázium absolvoval v Chrudimi , kde byl jeho otec Václav Markalous profesorem . Chtěl se stát středoškolským učitelem a přihlásil se na pražskou Univerzitu, kde studoval pedagogiku, psychologii a především přírodní vědy. Navštěvoval také přednášky z filosofie, estetiky, dějin umění, lékařství a dalších oborů. Po úspěšném ukončení absolvoval dva semestry na Univerzitě v Innsbrucku . Pražské studium ukončil v roce 1905, v tomtéž roce se oženil s Giselou Hrbenskou, která pocházela z Kolína z židovské lékařské rodiny, a stal se suplujícím učitelem na obchodní škole v Praze. O rok později se manželům narodil syn Evžen , fotograf a psychiatr, ve dvacátých letech brněnský Devítisilák . Státní zkoušky z přírodopisu složil Markalous v roce 1907 a začal učit na obchodní škole a gymnáziu v Kolíně. Markalous se otázkou estetické výchovy začíná zabývat v roce 1909–1910, kdy se stal na kratší dobu učitelem na dívčím reálném gymnáziu v Hradci Králové. V roce 1909 vydává první článek „Estetická výchova na školách obchodních“, následně v roce 1911 stať „O dětských hrách a hračkách“. V únoru 1915 narukoval do první světové války na balkánskou frontu. Roku 1916 dostal v Albánii úplavici a dočasně ochrnul na dolní končetiny. Roku 1917 obhájil na FF UKF v Praze rigorózní práci: Timologie a kritika filosofie normativní se zvláštním zřetelem k estetice. Roku 1919 se stal redaktorem Lidových novin. Podnikl řadu cest do Rakouska a Německa . Roku 1922 byl na ročním pobytu v Paříži a navštěvoval přednášky Viktora Basche a Charlese Lalo. Roku 1924 byl jmenován důstojníkem Académie des beaux-arts v Paříži. V let...

Arthur Charles Clarke

Sir Arthur Charles Clarke byl britský autor science fiction a vynálezce, nejvíce známý svým románem 2001: Vesmírná odysea. Společně s Robertem Heinleinem a Isaacem Asimovem byli nazýváni „Velkou trojkou science fiction“. Byl předním představitelem hard science fiction a technického optimismu. Počátky jeho díla jsou spojovány s obdobím Zlatého věku science fiction. 2001: Vesmírná odysea vznikala současně s filmovou verzí režiséra Stanley Kubricka. Byla inspirována jeho povídkou Hlídka , ale během přípravy scénáře se rozrostla v celý román. Kubrick přišel za Clarkem se žádostí o román, podle kterého bude možné natočit „příslovečně dobrý vědeckofantastický film“. To vyústilo ve skutečně jedinečnou spolupráci v celé historii sci-fi filmů. Napsal také mnohé jiné knihy včetně Setkání s Rámou , tří pokračování Vesmírné odyssey a mnoha příběhů vážných i humorně laděných – například povídka Hvězda o duchovním dilematu jezuitského kněze na archeologické expedici v dalekém vesmíru. Stal se vynálezcem geostacionární telekomunikační družice. S myšlenkou satelitu zavěšeného na pevném místě na obloze přišel dávno před vypuštěním první družice – už v roce 1945. Jeho jménem byla pojmenována planetka – „4923 Clarke“ a dinosaurus Serendipaceratops arthurcclarkei objevený v australském Inverlochu. Velkou část života strávil na Srí Lance, kde také přežil tsunami v roce 2004. Narodil se v pobřežním městě Minehead v Somerset v jihozápadní Anglii do farmářské rodiny. V zhruba deseti letech se jeho zálibou stalo sbírání zkamenělin a poté pozorování hvězd. Kvůli svému zájmu o astronomii si postavil vlastní malý teleskop. Dalším jeho výtvorem byl fotofon – přístroj pro přenos zvuku pomocí měnící se intenzity světla. Někdy v této době se mu do ruky dostal časopis Amazing Stories, publikující fantastické povídky. Tak...

Felix Slováček

Felix Slováček je uznávaný český klarinetista, saxofonista, dirigent a skladatel, který se zasloužil o rozvoj klasické i populární hudby v České republice. Narodil se 23. května 1943 ve Zlíně a jeho plodná kariéra trvá již několik desetiletí. Slováček studoval na konzervatoři v Ostravě a později na Akademii múzických umění v Praze. Díky svému hudebnímu nadání vystupoval s různými orchestry a soubory doma i v zahraničí.

Barbara Taylor Bradford

Barbara Taylor Bradford je britsko-americká novelistka. Narodila se v Leedsu v severoanglickém hrabství Yorkshire. Už jako mladičká dívka ukázala, že má literární nadání - v šestnácti letech se stala reportérkou listu Yorkshire Evening Post a o čtyři roky později postoupila na londýnskou Fleet Street jako redaktorka a zároveň sloupkařka. V roce 1979 napsala svůj první román Zámožná žena. Posléze následovaly další úspěšné tituly, řada z nich se postupně stala předlohami k televiznímu zpracování. Romány B.T. Bradford se vyznačují přesvědčivým vykreslením rodinné atmosféry, pohody, hlubokého citu a lásky. Barbařina díla byla přeložena do čtyřiceti jazyků a prodávají se po celém světě. Jedním z českých vydavatelů je nakladatelství Alpress. Spisovatelka nyní žije s manželem Robertem Bradfordem, filmovým producentem v New Yorku a v Connecticutu.

Petr Bezruč

Petr Bezruč je literární pseudonym, pod kterým vystupoval slezský básník Vladimír Vašek . Je považován za autora jediné básnické sbírky původně nazvané Slezské číslo, později známé jako Slezské písně, vydané na počátku 20. století. Naprosto ojedinělé verše útočně promlouvající za sociální a národní zájmy českých obyvatel Slezska nemají svou genezí, stylem ani dalším osudem v české literatuře obdobu. Literární historici řadí Bezruče do generace tzv. anarchistických buřičů, byť je to sporné . Jeho dílo je ovlivněno symbolismem a Českou modernou. Narodil se v roce 1867 v Opavě do rodiny Antonína Vaška a jeho ženy Marie Vaškové . Jeho otec Antonín Vašek byl učitel, filolog a slezský buditel. Vydával od roku 1860 první český list ve Slezsku, Opavský besedník. Jako jeden z prvních odmítl uznat pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Na základě filologického rozboru dokázal, že autorem jejich textu je Václav Hanka a obvinil ho z jejich padělání. Vaškova matka Marie pocházela ze zámožné rodiny v Týnci nad Labem. V roce 1873 byl Antonín Vašek za své pročeské aktivity nucen i s rodinou přestěhovat se do Brna. Každé léto však malý Vladimír Vašek trávil v Háji u Opavy, kam se jeho otec vracel za svou zálibou – lovem. Dětství Vladimíra Vaška zůstalo ovšem poznamenáno neshodami mezi rodiči a nevybíravými útoky proti otci za jeho filologickou práci o Rukopisech. Otec Antonín Vašek zemřel na tuberkulózu v roce 1880. Jeho vdova Marie Vašková zůstala se šesti dětmi sama v nelehké finanční situaci. V roce 1881 začal Vladimír Vašek navštěvovat tehdejší Slovanské gymnázium v Brně . Nejhorší prospěch měl z němčiny, matematiky a zpěvu. Sám později přiznal, že hudbě nikdy nerozuměl. Učitel zpěvu ještě na měšťance Vaškovi posměšně přezdíval Anton (z německého ein Ton = „jeden ...

Mika Waltari

Mika Toimi Waltari byl finský spisovatel, novinář a dramatik. Jeho nejznámějším dílem je historický román Egypťan Sinuhet. Mika Waltari byl jedním z nejplodnějších finských autorů. Napsal nejméně 29 románů, 15 novel, 6 sbírek pohádek, 6 sbírek poezie a 26 dramat. Podílel se také na tvorbě scénářů pro film a rádio, psal literaturu faktu, překládal a napsal stovky přehledů a článků. Ve světě je nejznámějším finským autorem a jeho díla byla přeložena do více než třiceti jazyků. V roce 2000 vznikl ve Finsku klub Miky Waltariho, jehož předsedou se stal Panu Rajala, znalec jeho díla. Mika Waltari se narodil v Helsinkách. Ztratil otce, luteránského faráře, když mu bylo pět let. Jako chlapec zde zažil finskou občanskou válku. Později šel na přání své matky studovat teologii na Helsinskou univerzitu, ale brzy teologii opustil a přesunul se k filozofii, estetice a literatuře. Promoval v roce 1929. Během studií přispíval do několika časopisů, psal poezii a hororové příběhy inspirované Edgarem Allanem Poem. Ve 20. letech se stal vůdčí osobností skupiny „Nositelé ohně“, která se postavila proti dřívějšímu finskému tradicionalismu, a propagovala orientaci na moderní evropské proudy. Svou první knihu Jumalaa paossa vydal roku 1925. V roce 1927 odcestoval do Paříže, kde napsal svůj první román Velká iluze . Roku 1929 se vydal do Istanbulu. O této cestě zanechal svědectví v knize Vlak osamělého muže . Roku 1931 se Waltari oženil s Marjattou Luukkonenovou. Později se jim narodila dcera Satu, která se také stala spisovatelkou. Během 30. let byl pod velkým stresem kvůli nespavosti a depresím, což si vyžádalo několik hospitalizací. Předválečná díla odrážela složitou mezinárodní situaci Finska, a odehrávala se zejména v Helsinkách. V roce 1937 napsal své první velmi úspěšné dílo Cizinec přichází , psychologickou novelu z vesnického prostředí. Kniha byla již několikrá...

Ernest Thompson Seton

Ernest Thompson Seton byl ilustrátor, spisovatel a zakladatel woodcrafterského hnutí. Svou tvorbou také velice silně ovlivnil český skauting. Od mládí tíhl ke studiu přírody a tento zájem jej přivedl k malířství. Získal stipendium na londýnské Královské akademii umění, kde strávil dva roky. V roce 1881 se usadil na farmě svých starších bratrů v Carberry . Dříve než jako spisovatel, stal se uznávaným jako ilustrátor přírodovědných publikací. Začátkem 90. let odjel studovat malířství do Paříže. Byl dvakrát ženat. S první manželkou Grace Gallatin měl dceru Anyu, později známou spisovatelku historických románů. S druhou ženou, spisovatelkou Julií Buttreeovou, si adoptovali dceru Dee. V roce 1936 pobýval společně s manželkou Julií v rámci mezinárodního turné i v Československu. Pravděpodobně na popud své první ženy Grace Gallatin začal od poloviny 80. let 19. století publikovat povídky o zvířatech, ve kterých čerpal ze svých bohatých zkušeností lovce a zálesáka. Zásadní zlom v jeho životě znamenal rok 1902, kdy motivoval partu chlapců, která byla postrachem na jeho pozemcích usedlosti Windyghoul , k založení prvního woodcrafterského kmene, Woodcraft Indians. Od té doby až do své smrti se cele věnoval woodcrafterskému hnutí. Souběžně s woodcrafterským hnutím se rozvíjela celá řada dalších hnutí, v Německu kupříkladu Wandervogel a v Anglii skauting. Zvláště skauting se mu zdál být zpočátku hodně blízkým. Když jej Robert Baden-Powell během léta 1905 kontaktoval, měl za to, že je jeho záměrem pouze modifikovat woodcrafterskou myšlenku pro evropské podmínky, proto souhlasil s použitím materiálů z Birch Bark Roll v Scouting for Boys . Výsledkem však byl on sám silně rozčarován. Baden-Powell použil, co se mu za...

Viktor Dyk

Viktor Dyk byl český básník, prozaik, dramatik, publicista a nacionalistický politik, v mládí jeden z představitelů tzv. generace anarchistických buřičů, později nacionalisticky orientovaný autor. Za 1. světové války byl členem domácího odboje a byl také signatářem Manifestu českých spisovatelů. Mezi jeho nejznámější literární díla patří např. novela Krysař, drama Zmoudření Dona Quijota či básnická sbírka Devátá vlna. Narodil se v Pšovce u Mělníka. Byl druhorozeným synem Václava a Hedviky Dykových. Viktorův otec, Václav Dyk byl tehdy správcem, nakonec až centrálním ředitelem mělnického panství knížete Jiřího z Lobkowicz. Dykův otec byl velice vzdělaný člověk, což se odráželo také v jeho obsahově hodnotné knihovně, na kterou Viktor rád při studiu v Praze vzpomínal, protože mimo ročníků Lumíra, Světozoru a Zlaté Prahy obsahovala i svazky Kobrovy Národní bibliotéky či Palackého Dějin národa českého. S literaturou měl tedy kontakt již od raného dětství a stal se brzy vášnivým čtenářem. Velmi se zajímal o českou historii, a to umocňovalo i jeho nacionální smýšlení. Sám v dětství údajně sepsal několik her pro loutkové divadlo, které hrál svému staršímu bratru Ludvíkovi. V deseti letech se pokusil složit svou první báseň. V roce 1888 začal chodit na pražské gymnázium v Žitné ulici, kde ho mj. učil Alois Jirásek, kterým byl Viktor přímo uchvácen . I Jiráska mladý Viktor zaujal a až do smrti zůstávali přáteli. Spolu s bratrem Ludvíkem, rovněž studentem gymnázia v Žitné ulici, bydleli u své ovdovělé babičky z matčiny strany, Marie Patrovské, na Malé Straně. Bratr Ludvík, horlivý účastník pokrokářského hnutí , tehdy zapaloval svými politickými a čtenářskými zájmy i mladšího Viktora a později ho také uvedl do spolkového života. V září 1893 byl nad Prahou vyhlášen výjimečný stav a byli zatý...

Roald Dahl

Roald Dahl byl britský romanopisec, povídkář a scenárista norského původu , který se do popředí dostal ve čtyřicátých letech 20. století a stal se jedním z nejprodávanějších autorů na světě. Mezi jeho nejpopulárnější díla patří Karlík a továrna na čokoládu, Jakub a obří broskev, Matylda a Čarodějnice. Narodil v roce 1916 ve čtvrti Llandaffu norským rodičům, Haraldovi Dahlovi a Sofii Magdaleně Dahlové. Dahlova rodina se přestěhovala z Norska a usadila se v Cardiffu v osmdesátých letech 19. století. Roald byl pojmenován po polárním badateli Roaldovi Amundsenovi, tehdejším národním hrdinovi Norska. Doma mluvil s rodiči a sestrami norsky. V roce 1920, když mu byly čtyři roky, zemřela jeho sedmiletá sestra Astri na apendicitidu. Asi o měsíc později zemřel ve věku 57 let na zápal plic i jeho otec. Jeho matka se přesto rozhodla nevrátit se do Norska za svými příbuznými, ale zůstala ve Walesu, protože její manžel si přál, aby děti studovaly na anglických školách. Nejdříve navštěvoval Cathedral School v Llandaffu, poté studoval na několika internátních školách v Anglii. Byl vysoký, v dospělosti měřil bezmála dva metry , a byl velmi dobrý sportovec – stal se kapitánem školního squashového týmu a hrál i za školní fotbalový tým. Zajímal se také o fotografování. Během let, kdy navštěvoval Rapton School, čokoládová společnost Cadbury příležitostně do této školy posílala krabice s novými čokoládami za účelem testování žáky. Zřejmě snil o stvoření nové čokolády, za kterou by ho pochválil sám pan Cadbury, což ho později inspirovalo k napsání své třetí dětské knihy Karlík a továrna na čokoládu. Během dětských let trávil letní prázdniny v Norsku – rodné zemi jeho rodičů –, kde si užíval převážně fjordů. Jeho dětství je námětem autobiografické knihy Boy: Tales of Childhood . Po dokončení školy nastoupil v roce 1934 u firmy Shell a stal se jedním z obchodních zástupců pro oblast východn...

R. L Stine

Robert Lawrence Stine se narodil 8. října roku 1943 ve státě Ohio. Dnes žije R. L. Stine v americkém státě New York.

Jackie Collins

Jackie Collins byla anglická spisovatelka. Napsala celkem 32 románů, přičemž všechny se objevily v seznamu bestsellerů dle New York Times. Jackie Collins se narodila 4. října 1937 v Londýně jako mladší sestra filmové herečky Joan Collinsové. Její matka byla tanečnice a otec agent filmových hvězd. Jackie studovala na škole Francis Holland School, ze které je v 15 letech vyloučili. Během tohoto období údajně měla poměr s tehdy devětadvacetiletým Marlonem Brandem. Později se Collinsová se svojí starší sestrou Joan přestěhovala do Hollywoodu. Její sestra se stala herečkou a ona se o to také v několika nízkorozpočtových filmech pokoušela, pak se ale rozhodla již herectví nevěnovat. Poprvé se vdala za obchodníka Wallace Austina, se kterým měla dceru Tracy a roku 1964 se s ním rozvedla. O rok později, roku 1965, se Collinsová provdala za milionáře Oscara Lermana, se kterým později měla dvě dcery; Tiffany a Rory. Lerman ale roku 1992 zemřel a Jackie se již nikdy neprovdala, pouze na konci života žila s přítelem Frankem Calcangninim. Jackie Collins zemřela 19. září 2015 v Beverly Hills na rakovinu prsu. Rakovina prsu jí byla diagnostikována již šest let před smrtí, ale ona se o tom médiím nezmiňovala. Sama její sestra Joana se o nemoci mladší sestry dozvěděla až dva týdny před Jackiinou smrtí. Roku 1968 se odhodlala publikovat svoji první knihu; Svět je plný ženatých mužů. Sama Collinsová přiznává, že hlavním prostředkem jejího zviditelnění byl právě její druhý manžel, americký milionář Oscar Lerman. Později vydala Collinsová román Hollywoodské manželky, který obsadil první místo v žebříčku bestsellerů New York Times. Právě tato kniha je jejím nejznámějším dílem. Knihy Collinsové byly především o milostných avantýrách, penězích a alkoholu. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jackie Collins na anglické Wikipedii....

Hana Doskočilová

Hana Doskočilová, provdaná Sekyrková byla česká spisovatelka knih pro děti. Maturovala ve Znojmě, poté pracovala v Jihlavě a Praze jako úřednice. Od roku 1961 byla zaměstnána v tehdejším Státním nakladatelství dětské knihy , pozdějším Albatrosu, a postupně se začala prosazovat i jako autorka. Od roku 1972 byla spisovatelkou na volné noze. Psala do dětského časopisu Mateřídouška . Její tvorba byla zaměřena na děti předškolního a mladšího školního věku . Příběhy mají kromě zábavné a napínavé složky často také nenásilně didaktický charakter. Byla mistrem literární zkratky. Hana Doskočilová se podílela i na známých pohádkách O krtkovi, tvořených společně s kreslířem Zdeňkem Milerem. Jde konkrétně o těchto 14 příběhů:

Marie Pujmanová

Marie Pujmanová, rozená Hennerová, byla česká spisovatelka a novinářka, laureátka Státní ceny . Byl jí udělen titul národní umělkyně . Její otec Kamil Henner byl univerzitním profesorem církevního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Bratr, Kamil Henner mladší, se stal významným neurologem. Sestra Anna Hennerová se provdala za pražského dramatika Jana Bartoše a krátce na to roku 1920 tragicky zemřela. Od roku 1912 žila v Českých Budějovicích a 8. června 1912 se provdala za syna zdejšího zámožného advokáta a politika Augusta Zátky Vlastislava Zátku. Svatba se konala v Praze v kostele Panny Marie Sněžné. Manželství však nebylo šťastné a po jejím nervovém onemocnění skončilo rozvodem. Podruhé se roku 1919 provdala za Ferdinanda Pujmana, z manželství se narodili dva synové: přírodovědec Vojtěch Pujman a spisovatel Petr Pujman . Pujmanová se později myšlenkově rozešla s pravicovými intelektuály i s třídou, ze které pocházela, od 30. let 20. století se orientovala na levicovou politiku a věnovala se dělnické problematice. Několikrát navštívila Sovětský svaz a tyto cesty velmi ovlivnily její myšlení. V roce 1932 podporovala stávku horníků v Mostě. V letech 1937–1939 byla místopředsedkyní Společnosti přátel demokratického Španělska. Přispívala do Rudého práva , Literárních novin, Lidových novin, Tribuny, Českého slova, Přítomnosti atd. Po roce 1945 byla aktivní také v oblasti zestátněné české kinematografie. Působila jako členka Filmového uměleckého sboru a Filmové rady, kde se podílela na hodnocení a schvalování filmových projektů. V 50. letech se stala jednou z hlavních propagátorek tehdejšího režimu. Dle tvrzení A. C. Nora např. spolupodepsala prohlášení, ve kterém souhlasila s popravou Milady Horákové a odsoudila ji. V denním tisku zveřejňovala svá mírová prohlášení, byla člen...

Maksim Gor‘kij

Maxim Gorkij , vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov , , byl ruský spisovatel, dramatik, básník a revolucionář. Bývá považován za průkopníka socialistického realismu.

Ivona Březinová

Ivona Březinová je česká spisovatelka knih pro děti. Narodila se v Ústí nad Labem, kde vystudovala gymnázium a Pedagogickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně, obor český jazyk - dějepis. Po absolvování vysoké školy začala pracovat na katedře bohemistiky jako asistentka a o rok později získala doktorát pedagogických věd v oboru český jazyk a literatura. Jako odborná asistentka pak pracovala na vysoké škole ještě několik let a věnovala se především české literatuře 19. a začátku 20. století, později pak i literatuře pro děti a mládež. V té době také publikovala ve sbornících a časopisech odborné články. Pak se ale provdala do Prahy, kde se jí narodily dvě dcery, Tereza a Veronika, a po skončení mateřské dovolené se začala věnovat psaní knížek pro děti a mládež. Píše pro děti všech věkových kategorií od předškoláků po dospívající, některé knihy jsou napsané speciálně pro začínající čtenáře v první třídě. Věnuje se nejrůznějším žánrům. Její tvorba zahrnuje leporela, pohádky, příběhy ze života dětí i zvířat, ale i encyklopedie. Některé texty zobrazují téma jinakosti a handicapu . Knihy vydávají nakladatelství Albatros, Artur, Axióma, Didaktis, Egmont, Fragment, Grada, JaS, Junior, Knižní klub, Meander, Mladá fronta, Pasparta a Petra. Její povídky jsou uváděny na stanici Český rozhlas 2. Ze slovenštiny překládá knihy Gabriely Futové, Romana Brata a Toni Revajové. Po dva roky zvala do knihkupectví Fantazie na Tylově náměstí v Praze hosty z řad spisovatelů, ilustrátorů, herců a dalších příznivců psaného i mluveného slova v pořadu Ivona uvádí... V letech 2005 - 2011 působila jako lektorka tvůrčího psaní na Literární akademii , v letech 2008 - 2011 zde zastávala funkci vedoucí Katedry tvůrčího psaní a v akademickém roce 2010 - 2011 byla jmenována prorektorkou pro uměleckou a ediční činnost. Za dobu svého působení na Literár...

Vojtěch Steklač

Vojtěch Steklač byl český spisovatel a překladatel. Po maturitě pokračoval ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studoval sociologii a filozofii – absolvoval v roce 1970. Literární činnost zahájil již během studia na vysoké škole v 19 letech. V roce 1969 se stal redaktorem časopisu Ohníček a pak Pionýr. V časopise Pionýr pracoval deset let a brzy se stal jeho šéfredaktorem. V roce 1989 byl několik měsíců šéfredaktorem časopisu Filip a pak se stal dramaturgem Československé televize, jímž byl až do roku 1991. Od roku 1991 byl televizním scenáristou a spisovatelem z povolání. Pod pseudonymy Velký Pirát, Růžek a Kapr píše komiks kreslený Věrou Faltovou:

Vlastimil Vondruška

Vlastimil Vondruška je český historik, etnograf, publicista a spisovatel, autor především historických detektivních příběhů. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Jeho knihy patří dlouhodobě k nejvíce půjčovaným titulům v českých veřejných knihovnách. V 80. letech byl ředitelem historické části Národního muzea, později se přes 10 let jako podnikatel úspěšně zabýval výrobou kopií historického skla. Kromě literatury patří mezi jeho zájmy horolezectví, kterému se věnoval více než dvacet let. Vlastimil Vondruška se narodil roku 1955 na Kladně. Po absolvování kladenského gymnázia roku 1974 začal studovat historii a národopis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou ukončil roku 1979. Poté působil v Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku, kde roku 1983 ukončil svou vědeckou aspiranturu. V roce 1983 nastoupil do Národního muzea v Praze. V roce 1984 byl Vlastimil Vondruška jmenován ředitelem Historického muzea NM. Na této pozici působil až do konce roku 1989, kdy Občanské fórum muzea odvolalo z vedoucích pozic všechny členy KSČ. V letech 1988–1990 působil v redakční radě Časopisu Národního muzea. Po odchodu z Národního muzea v roce 1990 se věnoval podnikání. Společně s manželkou Alenou, která je teoretičkou uměleckého řemesla, autorkou řady výtvarných návrhů a sklářských realizací a rovněž publicistkou, založil roku 1997 v Doksech sklárnu Královská huť, jejíž produkce byla zaměřena jednak na výrobu kopií historického skla dle originálů z muzejních sbírek, jednak na barevné hutní sklo dle vlastních autorských návrhů. Huť sponzorovala mnohé kulturní akce a za tuto činnost obdržel roku 1999 ocenění od ministra kultury České republiky Pavla Dostála. Sklárnu v Doksech provozoval do roku 2009. Literatuře se věnuje s přestávkami od mládí. Dosud napsal více než padesát vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, mnoho knih vědeckých a populá...

Mary Higgins Clark

Mary Higgins Clark byla americká spisovatelka irského původu, autorka detektivních románů. Její kniha „Kam se poděly děti“ je podle Mystery Writers of America zařazena mezi 100 nejlepších detektivních románů všech dob. Spisovatelkou je také její dcera Carol Higgins Clark – některé knihy napsaly společně. Řada jejich knih byla zfilmována. Narodila se na Štědrý den roku 1927. Její otec byl irský přistěhovalec a její matka Američanka irského původu. Před svatbou pracovala jako sekretářka nebo letuška Pan American Airlines, zúčastnila se i posledního letu této společnosti do Československa před uzavřením železné opony. Dne 26. prosince 1949 se provdala za Warrena Clarka. V manželství se jim narodilo pět dětí. Po svatbě začala psát povídky, její první příběh koupil časopis Extension Magazine až po šesti letech a čtyřiceti odmítnutích. Po smrti svého manžela v roce 1964 začala studovat filozofii a přivydělávala si psaním rozhlasových scénářů. V roce 1968 vydala první román „Aspire to the Heavens“, který byl životopisem George Washingtona, v roce 1975 první detektivku „Where Are the Children?“ a v následujících letech řadu dalších detektivních románů. V roce 1987 se stala prezidentkou Americké asociace detektivních autorů a mnoho let zasedala v jejím předsednictvu. V roce 2002 vydala svou autobiografii „Kitchen Privileges“, napsala také knihu pro děti „The Magical Christmas Horse“ . Její knihy byly bestsellery, získaly řadu ocenění a byly přeloženy do mnoha jazyků. Zemřela na Floridě v 92 letech v roce 2020.

Francis Scott Fitzgerald

Francis Scott Key Fitzgerald, většinou psaný F. Scott Fitzgerald byl americký spisovatel a scenárista, často označovaný za autora tzv. jazzového věku. Dnes je celosvětově považován za jednoho z nejlepších amerických spisovatelů 20. století. Byl také jedním z nejvýraznějších představitelů ztracené generace. Za svého života dokončil čtyři romány: Na prahu ráje, Krásní a prokletí, Velký Gatsby a Něžná je noc. Pátý, nedokončený román Poslední magnát, byl vydán posmrtně. Jeho díla byla mnohokrát zfilmována. Něžná je noc roku 1962, Krásní a prokletí roku 1922 a 2010, Velký Gatsby dokonce pětkrát, roku 1926, 1949, 1974, 2000 a 2013. Fitzgeraldův život byl roku 1959 vykreslen v dramatu Beloved Infidel. Pocházel z rodiny irských přistěhovalců, což se promítlo i do jeho tvorby. Je pojmenován po svém slavném bratranci , a také po své sestře Louise Scott Fitzgerald – ta zemřela 3 měsíce před jeho narozením. Jeho otec se jmenoval Edward Fitzgerald, do Ameriky se přistěhoval po Občanské válce. Studoval v New Jersey, kde byl podpořen jeho literární talent. Rozhodl se pokračovat ve studiu na Princetonu. Brzy po studiích se stal mluvčím mladé generace proti pokrytectví dospělých. Roku 1917 opustil školu a vstoupil do armády. Ze strachu, že zemře, napsal několik týdnů před narukováním knihu The Romantic Egotist. Oženil se s Zeldou Sayrovou . Zelda byla, mírně řečeno, výstřední. Vedl s ní velice náročný život. Protože jeho způsob života stál výrazně více, než vydělal, začal psát krátké příspěvky do Saturday Evening Post. Jejich vztah popsala spisovatelka Therese Fowlerová v románu Z jako Zelda. V roce 1937 pro velké zadlužení, a to nejen u přátel, ale i u nervového sanatoria, přijal Fitzgerald práci hollywoodského scenáristy. V románech a povídkách „jazzového věku“ zobrazil 20. léta tak, jak je prožívala zlatá mládež....

Olympic

Olympic je známá česká rocková skupina, kterou založil v roce 1963 v Praze Petr Janda, který je dodnes jejím kytaristou a frontmanem. Skupina je pozoruhodná tím, že jako jedna z prvních založila žánr rockové hudby v bývalém Československu. Během své bohaté kariéry vydala skupina Olympic řadu alb a je oslavována za svůj přínos české hudbě. V průběhu let zažili různé změny v sestavě, ale na české hudební scéně si udrželi stálou pozici.

Kroky

Joy Fielding

Joy Fieldingová je kanadská spisovatelka románů a herečka žijící v Torontu. V roce 1966 promovala na bakaláře na univerzitě v Torontu, obor anglická literatura. Ještě pod jménem Teppermanová prožila krátkou hereckou kariéru, během níž se objevila v komedii Winter Kept Us Warm a v jedné epizodě seriálu Gunsmoke. Během tohoto období se dostala i do Hollywoodu, nicméně odtamtud z rozčarování odjela. Později si změnila jméno podle anglického spisovatele Henryho Fieldinga a začala psát. Několik jejích románů bylo zfilmováno, za nejúspěšnější bývají považovány Jane utíká a Dej mamce pusu . Sama Fieldingová v rozhovoru uvedla: „See Jane Run pravděpodobně zná nejvíce lidí. Bylo tam ale víc mezníků. Kiss Mommy Goodbye mě doopravdy usadila, See Jane Run mne posunula na další stupeň. Každá kniha se však prodává více pevných vazeb než předchozí, tudíž je těžké říci, která byla doopravdy nejúspěšnější, protože bych mohla říci: Na téhle jsem vydělala nejvíce peněz, téhle se prodalo nejvíce výtisků a tahle byla úspěšná v Německu. Takže obě jsou populární v jiném smyslu.“ Fieldingová je vdaná a má dvě dcery. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joy Fielding na anglické Wikipedii.

Jan Bauer

Narozen 11. 4. 1945 v Jihlavě. Ing., publicista, autor historické literatury faktu, publikací o ekologii, rozhovorů se slavnými lidmi, detektivek a historických románů.

Orchestra Ladislav Štaidl

Orchestra Ladislav Štaidl , vedený českým skladatelem, aranžérem a dirigentem Ladislavem Štaidlem, byl významným souborem české hudební scény. Sám Ladislav Štaidl byl významnou osobností československé populární hudby, zejména od 60. let 20. století. Spolupracoval s celou řadou známých českých umělců a během své kariéry se významně podílel na formování zvuku české populární hudby. Jeho orchestr doprovázel mnoho slavných zpěváků, včetně Karla Gotta, nejslavnějšího zpěváka české populární hudby. Všestrannost orchestru umožňovala provádět širokou škálu hudby, od popu až po úpravy vážné hudby, a byl známý také svou prací na filmové hudbě a televizních pořadech."," a "4" zde nejsou uvedeny, je zřejmé, že Orchestra Ladislav Štaidl měl plodnou tvorbu a zanechal trvalý vliv na kulturní krajinu české hudby.