Následující strana je zasvěcena přehledu všech oblíbených autorů, jejichž knihy tolik obdivujeme a milujeme. Seznamte se podrobněji s jejich životy, poznejte jejich inspiraci a poodhalte jejich tajemství úspěchu, které dohromady daly vzniknout dílům poutavým a nesmrtelným, jež dokázaly ovlivnit nejen jednotlivce, ale celé generace čtenářů...
Zobrazuji 1621 - 1680 z celkem 123070 záznamů
Lúkianos
Lúkianos ze Samosaty, lat. Lucianus Samosatensis byl starověký řečník, satirik a filosof, který psal řecky. Lúkianos se narodil v nemajetné rodině v Samosatě na horním toku Eufratu, dnes Samsat v jihovýchodním Turecku blízko hranic se Sýrii. Učil se nejprve sochařem, ale pak se rozhodl pro dráhu řečníka a spisovatele. Hodně cestoval po celém Středomoří až po Gallii, deset let žil v Athénách, byl také v Římě a uměl trochu latinsky. V pozdním věku se stal úředníkem v Alexandrii, kde snad také zemřel . Lúkianovo dílo bylo velmi oblíbené, i když nepsal lidovou řečtinou své doby, nýbrž slohem i jazykem klasické doby. Pod jeho jménem se uvádí 80 spisů, z nichž asi 70 je pravých. Psal nejprve jednoduché dialogy z běžného života a lehké kritické satiry o náboženství , o marnivosti bohatých , o prostitutkách nebo o lidské hlouposti. Později psal ostřejší satiry o slavných lidech nebo o filosofech , o historii a také fantastické příběhy . Díky satiře „Pravdivé příběhy“ je někdy označován za jednoho ze zakladatelů science fiction. V díle Lúkiána se například také dozvídáme, že obyvatelé antického světa již znali zkamenělé otisky stop pravěkých živočichů, interpretovali je však jako pozůstatky mytických heroů . Lúkianovo dílo se těšilo velké pozornosti v humanismu a Erasmus Rotterdamský vydal spolu s Thomasem Morem roku 1506 jeho spisy. Hodně se četl také v osvícenství, kdy se podle jeho popisů malovaly obrazy i psaly divadelní hry.
Více od autora
Ludvík Páleníček
Narozen 16. 7. 1904 v Kroměříži, zemřel 13. 5. 1991 v Praze. Rodák z Kroměříže.Studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy.Učil na ekonomických školách a byl také docentem na Vysoké škole ekonomické v Praze.Život a dílo Maxe Švabinského je ve středu autorova zájmu mnoho let a výsledkem je několik knih a studií. Kulturní a regionální historik, teatrolog, kunsthistorik, překladatel a autor knih pro mládež Jeho otec byl listonošem. Páleníček po maturitě na reálce v Kroměříži a doplňovací maturitě na gymnáziu v Chrudimi studoval češtinu a němčinu na FF UK . PhDr. 1935 prací Jaroslav Vrchlický divadelním kritikem. 1927–45 učil na obchodní akademii v rodišti, kde se také jako organizátor a režisér účastnil místního ochotnického divadelního dění . V roce 1945 přešel do Prahy, kde zprvu učil na Dívčí obchodní akademii a od roku 1946 na Čs. obchodní akademii. Od 1953 externě, 1957–70 interně přednášel dějiny české a slovenské kultury na katedře pedagogiky Vysoké školy ekonomické. Titul CSc. získal v roce 1966 na základě pedagogické práce o čs. ekonomickém školství, habilitoval se na FF UK pro obor divadelní vědy 1962 prací o Jaroslavu Mošnovi. V roce 1970 odešel do důchodu
Více od autora
Karel Pecka
Karel Pecka byl český spisovatel, politický vězeň a disident. Roku 1948 odmaturoval na obchodní akademii v Českých Budějovicích a pracoval jako technický úředník v Tesle. Spolu s několika pracovníky Filmového studia Barrandov začal vydávat ilegální časopis Za pravdu, cyklostylovaný v nákladu zhruba 70 výtisků a distribuovaný do schránek známým ap.; obsahoval převážně kritiku režimem propagovaného socialisticko-realistického umění, např. sovětských filmů. V květnu 1949 byl při pokusu přejít hranice do Západního Německa zatčen. Po krutém vyšetřování byl odsouzen za velezradu na 11 let vězení. Ta strávil v několika pracovních táborech . V prosinci 1959 byl propuštěn a získal zaměstnání jako jevištní technik v Národním divadle. Se svou přítelkyní, baletkou a členkou souboru ND Jiřinou Kottovou, se oženil v květnu roku 1960. Manželství však v roce 1963 skončilo rozvodem. Od ledna do června 1963 vykonal náhradní vojenskou službu u PTP. Nejprve publikoval v několika časopisech povídky, často o politických vězních. Od roku 1965 se věnoval literatuře, určitou dobu psal i scénáře. Od roku 1969 byl opět zakázán a publikovat mohl pouze v samizdatu a v zahraničí, s čímž začal jako jeden z prvních v době, kdy ještě nebylo jasné, nakolik to bude režim persekvovat; Štěpení byla první kniha '68 Publishers od autora žijícího v ČSSR. Její vydání mu vyneslo obvinění z příživnictví; stíhání sice prokuratura zastavila s odůvodněním, že psal román, ale i pro docházející úspory začal v roce 1975 pracovat jako čerpač vody. Mezi prvními podepsal Chartu 77. V roce 1981 získal invalidní důchod na fingovanou endogenní depresi, od roku 1988 byl ve starobním důchodu. Roku 1997 mu prezident Václav H...
Více od autora
Karel Nešpor
Karel Nešpor je český psychiatr specializovaný na léčbu návykových nemocí, publicista a pedagog. V roce 1976 absolvoval studia medicíny na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni. Roku 1981 vykonal atestaci z psychiatrie, v roce 1984 pak specializační atestaci pro obor léčení návykových nemocí a roku 1987 završil dlouhodobý výcvik v psychoterapii. V roce 1992 získal vědeckou hodnost kandidáta věd . V témže roce absolvoval měsíční studijní pobyt v USA. Od roku 1991 do roku 2017 vedl primariát mužského oddělení závislostí Psychiatrické nemocnice Bohnice, dnes je emeritním primářem. Do roku 2006 zastával funkci vědeckého sekretáře Společnosti návykových nemocí České lékařské společnosti, zároveň působil jako koordinátor Evropského akčního plánu o alkoholu SZO pro Českou republiku. Přednáší pro zdravotníky v rámci jejich vzdělávání. Je autorem několika desítek odborných a populárně naučných knih a řady odborných článků o léčení návykových nemocí, józe, relaxaci, zvládání stresu sebeovládání, zdravých emocích atd. Mnohé z nich jsou volně přístupné na jeho osobním webu, kam pravidelně přispívá. Ve volném čase se zabývá jógou, relaxačními technikami, studiem smíchu a psaním básní.
Více od autora
Karel Ladislav
Karel Ladislav Kukla, byl prozaik, dramatik, novinář, nakladatelský redaktor, překladatel z angličtiny a francouzštiny. Současným čtenářům je známý především svou knihou Podzemní Praha. Už jako poměrně mladý zazářil aktovkou Anatomové, která se na repertoár Národního divadla dostala v době, kdy bylo Kuklovi sotva 21 let. Hra byla příznivě přijata i dobovými kritiky. Úspěch Kukla sklidil i svou následující činohrou Svatební noc, která následně získala Nerudovu cenu. V dalších letech se K. L. Kukla i přes dosavadní úspěchy divadelní tvorbě příliš nevěnoval a naplno žil novinářským řemeslem. Psal fejetony do Národní politiky. Pro nakladatele Bedřicha Kočího redigoval Národní obzor a Velký lidový slovník naučný. Redigoval také přírodopisný Svět zvířat a jiné tiskoviny. Vedle toho do češtiny z angličtiny přeložil Twainova Dobrodružství tuláka Finna . Převyprávěl i pohádky Boženy Němcové . K. L. Kukla žil poměrně bohémským životem. Miloval život noční Prahy, jako investigativní novinář si oblíbil prostředí pražské galérky. Jeho reportáže žel trpěly značným zkreslováním a zveličováním pražského života, pražského podsvětí zvláště. Výsledkem toho byla jeho nejznámější braková díla z pražského podsvětí. Ve fiktivní reportáži Podzemní Praha například popisuje ve skutečnosti neexistující podzemní labyrint pod hlavním městem, který podle Kukly podzemními štolami spojuje pražské Židovské pece s podzemím Vyšehradu. Jinými podzemními chodbami vedenými pod dnem Vltavy je pravobřežní podzemní Praha spojena s podzemím na pravém břehu Vltavy. Různými chodbami se tak lze podle Kukly dostat až daleko za Břevnov. Jeho smyšlené reportáže – zvláště Podzemní Praha – byly na přelomu 19.a 20. století i během první republiky velice populární. Miroslav Josef Krňanský natočil podle Kuklovy knihy Bahno Prahy němý film. Podzemní Praha se jako tragikomedie dostala koncem dvacátých let do repertoáru Tylova divadla. Začátkem sedmdesátýc...
Více od autora
Karel Houba
Karel Houba byl český spisovatel-prozaik, překladatel z němčiny a nakladatelský redaktor v nakladatelství Melantrich, manžel překladatelky Věry Houbové. Po maturitě na gymnáziu studoval rok účetnictví, tato studia přerušilo jeho totální nasazení v letech 1942–1943. Z totálního nasazení utekl a v Praze naoko pracoval u stavební firmy, fakticky však studoval výtvarné umění. Po skončení války studoval rok na Právnické fakultě UK odkud přešel na Filozofickou fakultu UK, kde vystudoval filozofii a anglický jazyk. Studia ukončil doktorátem filozofie v roce 1950. Od té doby až do roku 1989 pracoval jakožto redaktor v Nakladatelství Melantrich, v roce 1968 se zde stal šéfredaktorem. Podle Necenzurovaných novin č. 45/1995, část 4 byl evidován jako agent StB pod krycím jménem RYZEC.
Více od autora
Josef Pavel
Josef Pavel , byl československý komunistický funkcionář a politik. V letech 1937–1939 byl příslušníkem interbrigád ve španělské občanské válce. Po komunistickém převratu v únoru 1948, kterého se zúčastnil jako velitel Lidových milicí, se stal náměstkem ministra vnitra a podílel se na represích proti odpůrcům režimu. V roce 1951 byl zatčen a roku 1953 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu k 25 letům odnětí svobody. V roce 1955 byl z vězení propuštěn a poté pracoval na mezinárodním oddělení ústředního výboru ČSTV. Do politiky se vrátil v době pražského jara 1968, kdy byl ministrem vnitra ČSSR. Pocházel z chudé dělnické rodiny. Po ukončení měšťanské školy se vyučil obchodním příručím a dále pracoval v různých zaměstnáních. Od mládí byl levicově orientován, byl členem Federace proletářské tělovýchovy, v roce 1928 vstoupil do Komsomolu. Členem KSČ se stal v roce 1932 a zanedlouho se dostal do jejího pražského krajského vedení. Roku 1935 ho strana vyslala na Mezinárodní leninskou školu v Moskvě, kde používal krycí jméno František Šustr. Zkušenosti s vedením ozbrojených oddílů získal ve vojenském učilišti v Rjazani. V lednu 1937 odjel do Španělska, kde se jako příslušník interbrigád zapojil na straně republikánů do občanské války. Postupně působil jako instruktor pro sovětskou výzbroj, politruk, velitel praporu Dimitrov a nakonec jako velitel praporu při obraně Barcelony v roce 1939. Po porážce republikánů uprchl do Francie a byl internován, napřed na francouzském území a od roku 1941 v Alžírsku, kde byl v květnu 1943 osvobozen. Byl přemístěn do Velké Británie a vstoupil do československé zahraniční armády. Nebyl zařazen do bojové jednotky, ale do tankových dílen. V Británii se oženil s Lilly Fischlovou , dcerou židovského průmyslníka z Ústí nad Labem. Jejich syn Josef se narodil v roce 1944. V letech 1944–1945 se Pavel jako příslušník Čs. obrněné brigády zúčastnil obléhání Dunke...
Více od autora
Josef Hons
Ing. Josef Hons byl český vysokoškolský pedagog, spisovatel, básník, publicista. Narodil se v Kutné Hoře jako syn pekaře. Maturoval na reálném gymnasiu roku 1925 a odešel do Prahy, kde na Českém vysokém učení roku 1931 absolvoval obor stavba a údržba drah. Roku 1935 nastoupil k ČSD, složil zkoušky na výpravčího. ale pak se na odboru pro udržování dráhy v Praze věnoval své profesi. Již od počátku třicátých let přispíval do Volnosti a dalších periodik. Začátek protektorátu prožil Josef Hons jako dopravní referent na Generálním ředitelství stavby dálnic v Praze. v letech 1943–45 byl zaměstnancem Ředitelství drah v Praze. Toto šťastné profesní spojení a podpora ministerstva železnic mu dovolily v letech 1944 a 1945 strávit několik týdnů v rakouském Krumbachu, kde byl za války uložen vídeňský železniční archiv, a zde získal základy pro své díla. Po roce 1945 pracoval na ministerstvu dopravy , od roku 1957 až do odchodu do důchodu byl zprvu docentem, později profesorem na Vysoké školy železniční v Praze, po jejím přestěhování pak Vysoké školy dopravní v Žilině. Dále psal odborné články, skripta pro studenty, pohádky pro děti a knihy pro mládež. Za svou životní literární tvorbu oblasti historie techniky byl roku 1979 jmenován čestným členem Společnosti pro dějiny věd a techniky Čs. akademie věd.
Více od autora
Jiří Stránský
Jiří Stránský byl český spisovatel, scenárista, dramatik, překladatel, básník a skaut. Jiří Stránský pocházel z pražské patricijské rodiny, po svém otci JUDr. Karlu Stránském měl šlechtické předky , z matčiny strany byl vnukem meziválečného československého předsedy vlády Jana Malypetra. Mezi jeho příbuzné patřil i zakladatel českého skautingu Antonín Benjamin Svojsík. Studoval gymnázium, měl maturovat v roce 1950, byl však ze školy těsně před maturitou z politických důvodů vyloučen. Živil se pak manuálně, později nastoupil do tiskového oddělení pražského propagačního podniku, kde pracoval až do odvodu do lidové armády k PTP útvarům. V lednu roku 1953 byl zatčen a obviněn z velezrady. Za tento vykonstruovaný zločin byl komunistickou justicí odsouzen na osm let vězení . Ve vězení prošel několik pracovních táborů včetně jáchymovských uranových dolů. Roku 1960 byl amnestován. Po propuštění se živil jako kopáč u Vodních staveb, od roku 1965 pracoval u Benziny, při této práci externě spolupracoval jako asistent s filmovým studiem Barrandov. Roku 1974 byl za údajné rozkrádání odsouzen na tři a půl roku do vězení . Po návratu z vězení pracoval jako technik v Československém státním souboru písní a tanců až do roku 1990 a v této době dále externě spolupracoval s filmem. Po roce 1989 začal znovu publikovat především v Literárních novinách, Listech a Lidových novinách, roku 1990 se stal spisovatelem z povolání, ale ještě téhož roku přijal nabídku vedoucího v zahraničním oddělení Českého literárního fondu. Roku 1992 byl zvolen prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu a roku 1995 se stal předsedou Rady Národní knihovny, které předsedal do roku 1998. V roce 2011 v Kolíně na Valném sněmu Junáka obdržel za dlouholetou práci pro skautské hnutí, za život podle skautského slibu a zákona, a za celoživotní příklad ostatním ...
Více od autora
Jiří Procházka
Jiří Procházka byl český scenárista, prozaik, dramatik a dramaturg. Nejvíce jej proslavil pravděpodobně seriál 30 případů majora Zemana a scénář k filmu ideologicky interpretujícímu rumburskou vzpouru Hvězda zvaná Pelyněk . Nositel Ceny ÚV SČSP.
Více od autora
Jiří Křenek
Jiří Křenek je současný český fotograf, který se zaměřuje na oblast motoristického sportu. Jako jediný občan České republiky má akreditaci k fotografování závodů Formule 1. Vedle motoristických snímků zpracovává také sociologicky laděné dokumentární soubory - mj. o hypermarketech, satelitních vesničkách a fenoménu mobilního telefonu. Jeho aktuální volnou tvorbou jsou dokumenty z prostředí in-line bruslařů a hráčů počítačových her. Křenek absolvoval Střední odborné fotografické učiliště v Praze a Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Ještě během studií na učilišti začal pracovat pro vydavatelství časopisů Axel Springer, konkrétně pro jím vydávané motoristické časopisy. Za své fotografie získal několik cen – mimo jiné dvě 1. místa v soutěži Czech Press Photo , grant pražského primátora , hlavní cenu Talentinum , 1. cenu za nejlepší výtvarnou fotografii motoristického sportu v Paříži nebo Cenu Jaromíra Funkeho za druhé místo v soutěži o nejlepšího českého fotografa do 35 let .
Více od autora
Jiří Kostečka
Jiří Kostečka je český pedagog, didaktik češtiny, autor učebnic českého jazyka a literatury. V roce 2014 byl oceněn ministrem školství nejvyšším resortním vyznamenáním, Medailí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně za celoživotní pedagogické působení. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština-angličtina. Z fakultních učitelů byl nejvíce ovlivněn profesorkou Marií Čechovou, která ho při studiích i v dalším profesním působení výrazně orientovala na didaktiku českého jazyka a slohu. Následně se věnoval pedagogické činnosti na řadě středních i vysokých škol v České republice i v zahraničí. V r. 1982 nastoupil jako učitel češtiny, angličtiny a filozofie na Gymnázium Na Zatlance, pak působil na několika dalších pražských gymnáziích a na Gymnáziu Václava Hraběte v Hořovicích. Devět let strávil na kolejním Gymnáziu Open Gate, kde se podílel na výuce podle programu mezinárodní maturity International Baccalaureate, stejně jako později na Gymnáziu Nový PORG v Praze. Souběžně s výukou na středních školách vedl semináře didaktiky českého jazyka i literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a na Katedře českého jazyka a literatury na Technické univerzitě v Liberci. V roce 2008 obhájil disertační práci na téma Motivace a aktivizace žáků při výuce českého jazyka na gymnáziích. V roce 2014 pomáhal založit bilingvní česko-anglickou základní školu Wonderland Academy v Praze, na které působil jako ředitel a učil na 1. stupni. V zahraničí vyučoval v letech 1993 až 1996 češtinu na Pekingské univerzitě zahraničních studií. Dále učil výběrově starořeckou literaturu na athénském gymnáziu Moraitis School; při výměnných pobytech též vyučoval na gymnáziu v nizozemském Hilversumu a na Brecon High School ve Velké Británii. V pedagogické dráze pokračuje od roku 2017 působením u krajanských dětí v Austrálii a na Novém Zélandu. Kostečka je členem redakční rady recenzov...
Více od autora
Jiří Hanibal
Jiří Hanibal je český spisovatel, scenárista a režisér. Své dětství a mládí strávil v rodném Táboře, zde také v roce 1948 odmaturoval. V letech 1948–1953 studoval na pražské FAMU. V československém filmu začínal nejprve jakožto asistent režie a pomocný režisér s Vojtěchem Jasným, Karlem Kachyňou, Zbyňkem Brynychem a Martinem Fričem. Do roku 1959 působil také jako odborný asistent na FAMU, poté pracoval až do roku 1991, kdy odešel do důchodu, ve filmovém studiu Barrandov. Nyní působí coby literát na volné noze.
Více od autora
Jeff Lemire
Jeff Lemire je kanadský komiksový scenárista a kreslíř proslul pro své autorské komiksy Sweet Tooth, The Nobody a Descender. Dále také prací na sériích Animal Man a Green Arrow . Komiksy Jeffa Lemireho vydávají například nakladatelství CREW a Comics Centrum. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jeff Lemire na anglické Wikipedii.
Více od autora
Jaroslav Šikl
Narozen 10.4.1930 v Praze, zemřel 30.6.1985 v Praze. Roku 1953 absolvoval FAMU, pracoval ve Filmovém týdeníku a zpravodajském filmu, působil jako režisér Krátkého filmu Praha. Filmový režisér a scénárista, zaměřený zejména na kriminální žánr, spisovatel a novinář. Psal kriminální romány a publicisticky zaměřené knihy .
Více od autora
Jaromír Pelc
Jaromír Pelc je český básník 70. – 80. let dvacátého století, autor parafrází rockové poezie , knih o Osvobozeném divadle Jiřího Voskovce a Jana Wericha, o výtvarném umění , editor . Jeho básně zhudebnil a zpívá Vladimír Mišík. Maturoval v roce 1970 na gymnáziu v Praze-Žižkově. Poté v letech 1970–1972 studoval Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy a současně působil v redakci týdeníku Svět práce. Studium nedokončil . Od roku 1982 studoval na Vysoké škole politické ÚV KSČ obor moderní dějiny. Toto studium zakončil diplomovou prací Boj proti fašismu v letech 1933–1938 a kulturní fronta, doktorský titul získal v roce 1989. V letech 1972–1986 pracoval v týdeníku Tvorba jako redaktor přílohy LUK a literární přílohy Kmen. V letech 1987–1990 byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. V letech 1990–1991 spoluvydával literárně-erotickou revue Sextant. V roce 1991 se stal majitelem Nakladatelství Niké, které vydávalo například časopis Rodinný lékař , fotografické publikace, ale také četné bibliofilské tisky. V poslední době se výhradně věnuje modernímu českému výtvarnému umění. S využitím archivů i sbírek, převážně vlastních, pořádá tematické výstavy v ČR a USA. Od roku 1993 byl souběžně také šéfredaktorem časopisu o nadacích a neziskovém sektoru Grant a předsedou představenstva i ředitelem akciové společnosti Questor, zabývající se organizací a správou neziskových institucí v ČR .
Více od autora
Ján Králik
Jan Králík je autor píšící naučnou literaturu o dopravě, sportu či o pragensiích. Je úzce spojen s Národním technickým muzeem, pravidelně přispívá do časopisu Motor Journal, kde je členem jeho redakční rady. Po maturitě pracoval v ČTK, v časopise Svět motorů a v Nakladatelství dopravy a spojů, poté pracoval na volné noze. V roce 1985 začal spolupracovat se Studiem Shape – skupina výtvarníků, architektů a scénáristů. Po dvou letech přešel do agentury Studio Beam. Vymysleli animovaný spot na holící strojek, za který dostali cenu Louskáček. V roce 1993 společně s jeho kamarády uspořádal v Praze International Veteran Cycle Association Rally. Ještě tento rok resuscitovali Český klub velocipedistů 1880, nejstarší svého druhu ve střední Evropě. V letech 2004 a 2005 byl prezidentem International Veteran Cycle Association. --- Jan Králik ako jediný akreditovaný československý novinár sledoval zblízka zákulisie legendárnej rely Dakar 1988. Zo zážitkov uprostred dní a nocí strávených medzi pretekármi napísal knihu Peklo zvané Paříž - Alžír - Dakar, vyšla dnes už v nepredstaviteľnom náklade 100-tisíc kusov.
Více od autora
Jan Jeník
Jan Jeník je český botanik zabývající se strukturou kořenových systémů lesních stromů. V roce 1952 vystudoval lesní inženýrství na ČVUT v Praze. Později se na Karlově univerzitě stal kandidátem biologických věd, docentem geobotaniky a v roce 1990 profesorem botaniky. V průběhu svého života působil na několika zahraničních univerzitách a projektech koordinovaných UNESCO. Publikoval řadu odborných článků a publikací. V současné době pracuje na Katedře botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a v Botanickém ústavu Akademie věd ČR v Průhonicích. V roce 1994 byl oceněn Cenou ministra životního prostředí „za celoživotní práci v oblasti ochrany životního prostředí“.
Více od autora
Jan Jelínek
Univ. prof. RNDr. Jan Jelínek, DrSc. byl český antropolog. Universitní studia ukončil r. 1949 doktorátem přírodních věd v oboru fysické anthropologie a srovnávací anatomie. V následujících čyřech letech pokračoval ve studiu archeologie a ethnologie a v dvouletém studiu lidské anatomie se záměrem studovat fossilní a současné přírodní populkace lovců a sběračů, jejich fysický a kulturní charakter. Počínaje r. 1949 byl zaměstnán v Moravském muzeu Brno nejprve jako vědecký pracovník v oboru anthropologie, od r. 1951 jako vedoucí oddělení paleolitu. R 1952 navrhl založení nového Ústavu Anthropos v rámci Moravského muzea s programem komplexního studia původu a vývoje člověka. V následujících letech organizoval stavbu odpovídajících nových budov. V r. 1959 byl jmenován ředitelem Moravského muzea s jeho 15 odděleními, z nichž jedno byl i nový ústav Anthropos. V r. 1959 založil serii monografií "Anthropos" a r. 1962 mezinárodní časopis "Anthropologie" vycházející 3x ročně. Byl jeho editorem následujících 34 let. Aby podpořil odbornost muzejní práce založil r. 1962 na brněnské Universitě první evropskou katedru muzeologie. Od r. 1962 spolupracoval s Mezinárodní radou muzeí ICOM přiUnescu v Paříži a r 1971 byl zvolen prezidentem této celosvětové organizace. V letech 1972-1990 byl předsedou organizace čs. anthropologů a v letech 1981-1983 byl prezidentem Evropské anthropologické Associace. Pokud se týče vědecké práce, většina jeho publikací se zabývá palaeoanthropologií a lidským vývojem. Publikoval více než 250 původních vědeckých prací a pět knižních prací: Anthropologie der Bronzezeit in Maehren , Anthropologie der jungeren Steinzeit in Maehren , Obrazový atlas pravěkého člověka, The great Art of the Early Australians , Societes des Chasseurs a poslední svazek nyní připravený do tisku: The prehistoric Rock Art of the Libyan Sahara je výsled...
Více od autora
Jack Schaefer
Jack Warner Schaefer byl americký novinář, publicista a spisovatel westernů. Narodil se roku 1907 v Clevelandu v Ohiu v rodině advokáta. Vzdělání získal na Oberlin College, kterou dokončil roku 1929 a v letech 1929-1930 studoval na Columbijské univerzitě v New Yorku, kterou však pro neshody týkající se tématu jeho závěrečné práce nedokončil. Poté začal pracovat jako reportér pro The United Press v New Havenu v Connecticutu a byl redaktorem několika divadelních a filmových časopisů. Jako novinář působil téměř dvacet let, dokud roku 1949 nevydal svou prvotinu, a zároveň své nejslavnější dílo, román Shane , zachovávající sice klasické schéma westernového příběhu, ale bez falešné romantiky, sentimentálních citových výlevů a nepravděpodobných pistolnických přestřelek. Ve stejném duchu napsal i své další úspěšné knihy, zejména román Monte Walsh , které se vyznačují faktografickou informovaností, opřenou o studium historických pramenů, i realistickou psychologií jednajících postav. Za své dílo obdržel několik ocenění. V roce 1975 získal Western Literature Association Distinguished Achievement Award a roku 1985 byl Shane prohlášen organizací The Western Writers of America za nejlepší westernový román všech dob. Zemřel roku 1991 v Santa Fé v Novém Mexiku, kam se přestěhoval v polovině padesátých let.
Více od autora
Ivana Peroutková
Ivana Peroutková je spisovatelka, redaktorka, překladatelka, vdova po předčasně zesnulém bubeníkovi skupiny Olympic Milanu Peroutkovi . V letech 1978 – 1982 vystudovala filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor divadelní a filmová věda. Po škole publikovala divadelní recenze, krátce pracovala v Čs. televizi a pak jako redaktorka nakladatelství Panorama, odkud odešla na mateřskou dovolenou. V roce 1992 jí vyšla prvotina Na vahách života , následovaly převyprávěné Staré pověsti české a v roce 2000 novela Dům s vůní zmoklé psí srsti . V dalších letech napsala několik dětských knížek: Anička a její kamarádky, Anička ve městě, Kouzelné dobrodružství s papouškem Žakem , a Modrý kocourek . Publikovala dva romány: Nad ledem, pod ledem a Drama Hedviky P. . Je scenáristkou komiksové verze Foglarovy knihy Hoši od bobří řeky . V roce 2009 jí v nakladatelství Artur vycházejí čtyři knížky pro dospívající dívky: Denisa mezi skleněnými střepy, Denisa a její podzimní můra, Denisa ve víru vloček, Denisa maluje lásku. Živí se psaním a překládáním. Žije v Praze. Má dceru a dva syny.
Více od autora
Ivan Aleksandrovič Gončarov
Ivan Alexandrovič Gončarov byl ruský spisovatel. Počátky jeho tvory jsou spojeny s tzv. naturální školou, postupně však její rámec přerostl. Romány: Hrdinou Strže je šlechtic Rajskij, člověk inteligentní a umělecky nadaný, který však nedokáže žádný svůj projekt dovést do konce. Rozčarován petrohradskou společností, odjíždí k příbuzným na venkov, kde poznává tři podoby ženství, symbolizující tři možnosti dalšího vývoje Ruska: babička je přísná, ale spravedlivá a ušlechtilá aristokratka, staromódní, ale velmi schopná statkářka. Sestřenice Marfinka je dobrosrdečná, poddajná a prostoduchá hospodyně, která je šťastná ve svém jednoduchém venkovském životě. Její sestra Věra je romantická a hrdá intelektuálka, která prožije tragické milostné vzplanutí k místnímu anarchistovi Volochovovi. Strž, ve které se spolu scházejí, symbolizuje temné síly, které ohrožují tradiční pořádek.
Více od autora
Isabel Allende
Isabel Allende Llona je současná chilská spisovatelka. V roce 2010 získala chilskou Národní cenu za literaturu jako čtvrtá žena v pořadí. Spisovatelka je dcerou chilského diplomata Tomáse Allende a Francisky Llony. Narodila se v Limě, když její otec pracoval v Peru jako velvyslanec. V roce 1945 se její rodiče rozvedli a Isabel se s matkou a dvěma sourozenci vrátila do Chile, kde žila až do roku 1953. Později žila střídavě v Bolívii a Libanonu. Část svého života strávila i v Bruselu a Švýcarsku. Kromě spisovatelské činnosti se věnovala žurnalistice. Pracovala jako novinářka v časopisech a v televizi. Roku 1963 se jí a manželovi Migueli Fríasovi narodila dcera Paula , o 4 roky později, po návratu do Chile, syn Nicolás . Kvůli cestám, při kterých prezentovala své knihy, skončilo jejich manželství rozvodem. Isabel Allendeová je neteří Salvadora Allende, bývalého prezidenta Chile, který spáchal sebevraždu při vojenském puči v Chile v roce 1973. Tehdy nadobro opustila Chile a odešla se svou rodinou do Venezuely. Od roku 1988 žila se svým druhým manželem, Williamem Gordonem, v Kalifornii. V roce 2015 se pár po 27 letech manželství oficiálně rozešel. Od roku 1959 do 1965 pracovala v Organizaci spojených národů v Santiagu de Chile. Spolupracovala s nejrůznějšími časopisy a novinami, napsala několik pohádek, divadelních her. V roce 1982, kdy ve věku 99 let umíral její dědeček, se rozhodla napsat mu dopis, který se později stal jejím stěžejním dílem. Dům duchů se setkal s velkým úspěchem a byl převeden i na filmová plátna. Roku 1984 vydala O lásce a temnotě, která byla později také zfilmována. O 8 let později zemřela na porfyrii její 28letá dcera Paula. Isabel Allende se rozhodla napsat svoji autobiografii Paula, ve které vypráví o svém dětství a mládí až do okamžiku svého exilu. Roku 2003 jí bylo uděleno americké občanství a o 4 roky později obdržela titul Doctor Honoris Causa Univerzity v Trentu. V...
Více od autora
Henri Barbusse
Henri Barbusse byl francouzský prozaik, levicově orientovaný novinář a politik. Proslavil se svým protiválečným románem Oheň. Jeho otec byl novinář a divadelní publicista. Matka zemřela, když Henrimu ještě nebyly tři roky. Studoval literaturu a filosofii v Paříži. Jeho učitelem na gymnáziu byl Stéphane Mallarmé. Do literatury vstoupil několika povídkami a sbírkou lyrických veršů s názvem Plačky vydanou v roce 1895. Vzbudila pozornost literárního kritika Catulle Mendèse, který se stal jeho ochráncem a povzbuzoval ho v další tvorbě. Roku 1898 se Barbusse oženil s jeho dcerou Hélyonou. Po skončení studií byl zaměstnán v tiskovém úřadě ministerstva vnitra. V roce 1897 se stal na Mendèsovu přímluvu divadelním redaktorem v nově založené politickém časopisu La Grande Revue. Jako publicista se zaměřoval na literární kritiku . Jeho první román, vydaný v roce 1903 pod názvem Prosebníci , zapadl. Po pěti letech vyšel jeho románový esej Peklo , který zaujal čtenáře novátorským zpracováním tématu vztahu člověka a společnosti ovládané kapitálem. Jeho talentu si povšimli i známí literáti France, Maeterlinck nebo Loti. V letech 1911–1914 spolupracoval s deníkem Le Matin, kam pravidelně psal krátké povídky. Jeho krátké prózy byly později vydány v několika sbornících: Nous autres..., Quelques coins du coeur , L’Illusion a L’Etrangère. Zásadní předěl v jeho životě byl rok 1914, kdy jako dobrovolník narukoval do první světové války. Bylo mu 41 let, prodělal tuberkulózu, ale věřil, že je třeba za mír bojovat. Brzy však z toho vystřízlivěl a chtěl mimo jiné vyvést z omylu i ostatní lidi. V bojových jednotkách pěchoty se zúčastnil bojů na frontách až do listopadu 1915. V zákopech a vojenských nemocnicích pak napsal svůj protiválečný román Oheň , který vycházel na pokračování v deníku L’O...
Více od autora
Hana Vrbová
Hana Vrbová byla česká spisovatelka, redaktorka a překladatelka , manželka překladatele Jaroslava Piskáčka . Hana Vrbová se narodila roku 1929 v Praze. Po ukončení studia češtiny a ruštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se věnovala překladům převážně klasické a novodobé ruské a ukrajinské poezie. Dětskou literaturu překládala rovněž z němčiny, slovenštiny a angličtiny. Za jazykové spolupráce Marie Krčmové přebásnila ze staročeštiny Kroniku tak řečeného Dalimila . Co se týče autorčiny vlastní tvorby, Hana Vrbová psala původní poezii, prózu i divadelní a rozhlasové hry pro děti a mládež. a spolupracovala na vytvoření jedné z nejzdařilejších variant školního slabikáře, který vydalo nakladatelství Fortuna roku 1993. Hana Vrbová zemřela roku 1995 v Praze.
Více od autora
Giacomo Casanova
Giacomo Girolamo Casanova byl italský spisovatel, intrikán, špión a diplomat. Zanechal po sobě všestranné literární dílo , nicméně je především známý jako dobrodruh a muž, jehož jméno je synonymem pro svůdce. Této pověsti se těší pravděpodobně zásluhou svého nejvýznamnějšího autobiografického díla, „Dějiny mého života“ , v němž autor bez skrupulí popisuje svá četná milostná dobrodružství. Giacomo Casanova se narodil v Benátkách v ulici Calle della Commedia v sousedství kostela sv. Samuela, kde byl také pokřtěn. Jeho otcem byl herec Gaetano Casanova a matkou Zanetta Farussi; některé zdroje ho ale považují za nemanželského syna matky se šlechticem a abbém Michelem Grimanim. Rodiče byli herci a zdá se, že především matka byla ve své profesi úspěšná, neboť se o ní zmiňuje Carlo Goldoni ve svých Pamětech, kde ji popsal slovy: „… překrásná vdova a velice schopná žena“. Malý Giacomo, vychovávaný babičkou Marziou Farussiovou, byl křehkého zdraví. Proto ho babička jednoho dne odvezla k čarodějnici do Murana a té se podařilo vyléčit jeho potíže. Po tomto dětském zážitku ho zájem o magické praktiky provázel po celý zbytek života, ale on sám byl prvním, kdo se vysmíval důvěřivosti, s níž mnozí přijímali esoterismus. Vystudoval na padovské univerzitě filozofii a práva, absolvoval v roce 1742. Následně cestoval na ostrov Korfu a do Istanbulu. V roce 1743 se vrátil do Benátek a v témže roce jeho babička Maria zemřela. Abbé Grimani jej dovedl učit v semináři, ale dlouho tam pro své nemravné chování nevydržel, údajně sváděl ostatní seminaristy. byl ze studií vyloučen a od konce března do konce července vězněn v benátské pevnosti sv. Ondřeje . Spíše než o výkon trestu, šlo o výstrahu a snahu o nápravu jeho bouřlivých prostopášných sklonů. Když se dostal na svobodu, odcestoval díky matčiným dobrým vztahům jako doprovod bi...
Více od autora
Gayle Forman
Gayle Formanová je oceňovaná prozaička a respektovaná novinářka, která se ve svých článcích věnuje především problémům dospívající mládeže . Beletrii začala psát, když se v roce 2002 vrátila z cesty kolem světa, kterou podnikla s manželem Nickem. V psaní totiž viděla způsob, jak na cestách zůstat, i když se zrovna doma v Brooklynu stará o dcerku Willu, jež se narodila krátce po jejich návratu. Celosvětovým hitem se stal třetí román Gayle Formanové z roku 2009 nazvaný Zůstaň se mnou , který doposud vyšel ve více než třiceti zemích po celém světě.
Více od autora
Garth Nix
Garth Nix je populární australský spisovatel s mnoha čtenáři a fanoušky. Zaměřuje se zejména na fantasy tematiku. Mezi jeho díla patří populární knižní série Staré království, Klíče ke království či Sedmá věž. Narodil se v sobotu 19. července 1963 v australském Melbourne. V dětství se jeho domovem stalo město Canberra. V letech 1984 až 1986 navštěvoval Cannberskou univerzitu. Vystudoval zde profesionální psaní. Roku 1987 se přestěhoval do Sydney a dodnes tu poblíž Coogee Beach žije se svou ženou Anne. Spolu mají syny Thomase a Edwarda. Poté, co pracoval jako publicista, knižní redaktor nebo literární agent mnoha firem, se v roce 2002 stává spisovatelem z povolání. Jeho knihy se prodávají po celém světě, byly přeloženy do více jak 28 jazyků a ocitají se na výčtech bestsellerů časopisů jako jsou The New York Times, Publishers Weekly, The Bookseller, The Australian a The Sunday Times. Uvedená data se prvotně vztahují k vydání v anglické verzi, v závorce jsou uvedená data českého vydání.
Více od autora
František Widimský
Narozen 15.11.1887 v Plzni, zemřel 25.12.1974 v Praze. PhDr., středoškolský profesor, pracovník olympijského výboru, překlad z francouzštiny.
Více od autora
František Trávníček
Narozen 17.8.1888 ve Spešově u Blanska, zemřel 6.6.1961 v Brně. PhDr., profesor českého jazyka, publikace z oboru.
Více od autora
Eva Vrchlická
Eva Vrchlická, vlastním jménem Eva Fridová byla česká herečka, překladatelka, publicistka, dramatička, básnířka a spisovatelka, osvojená dcera básníka a spisovatele Jaroslava Vrchlického, dlouholetá členka činohry Národního divadla v Praze. Vlastním jménem Eva Fridová, narodila se v rodině básníka Jaroslava Vrchlického a jeho manželky Ludmily, rozené Podlipské. Byla prostřední ze tří dětí. Jejím biologickým otcem byl pražský herec Jakub Seifert a matkou Ludmila Podlipská, manželka Jaroslava Vrchlického. Rodina ji uvedla do uměleckého prostředí, kde na ni kromě Jaroslava Vrchlického měla vliv babička Sofie Podlipská a prateta Karolina Světlá. V roce 1907 ukončila vyšší dívčí školu a před zájmem o výtvarné umění již dala trvale přednost herecké dráze. V roce 1907 získala herecké školení u Eduarda Vojana, Marie Hübnerové a Ludmily Danzerové. V roce 1908 nastoupila do divadla Uranie, v roce 1910 odešla do Národního divadla v Brně a v roce 1911 nastoupila u Jeřábkovy divadelní společnosti, ze které přešla rovnou do Národního divadla v Praze. Prvním manželem Evy Vrchlické se stal překladatel Jaromír Nevole . Manželé žili na Starém Městě, v ulici Elišky Krásnohorské. Dne 9. června 1911 se jim narodila dcera Eva. Manželství trvalo od roku 1910 do 1918, kdy bylo rozvedeno. V této době, tj. mezi sezónami 1910/1911 až 1917/1918, byla Eva Vrchlická na Národním divadle obsazena do více než padesáti rolí, většinou hlavních . Druhým manželem Evy Vrchlické se stal hoteliér Edmund Zavřel . Manželství bylo uzavřeno roku 1920, rozloučeno přibližně v roce 1930. I když se blížila střednímu věku, stále byla v Národním divadle obsazována do předních, často mladistvých rolí (např. Mimi v Loupežníkovi ...
Více od autora
Eoin Colfer
Eoin Colfer je irský spisovatel, autor knih o Artemisi Fowlovi. Narodil se ve Wexfordu na jižním pobřeží Irska v roce 1965. Zde také vyrůstal se svými čtyřmi bratry, otcem a matkou . Poprvé začal psát příběhy již na základní škole. Příběhy o Vikinzích později vyprávěl všem svým kamarádům. Náměty pro svoje příběhy čerpal z toho, co se naučil na hodinách dějepisu. Později vystudoval Univerzitu v Dublinu a jako učitel se vrátil pracovat zpět do Wexfordu. V roce 1991 se oženil a spolu se svou ženou 4 roky cestoval a pracoval v Saúdské Arábii, Tunisku a v Itálii. Jeho první kniha, Benny a Omar, byla vydaná v roce 1998. Použil v ní své zážitky z Tuniska. Pokračování Benny a Babe následovalo v roce 1999. Po vydaní prvního svazku Artemis Fowl v roce 2001 přestal Eoin učit a soustředil se jenom na psaní. V současnosti Eoin žije v Irsku se svoji ženou a dvěma dětmi. Řekl:“Nepřestanu psát, dokud lidé nepřestanou číst nebo dokud se nezblázním“. Tituly označené hvězdičkou vyšly i v češtině. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eoin Colfer na slovenské Wikipedii.
Více od autora
Eliška Horelová
Eliška Horelová, rozená Nováková byla česká prozaička věnující se literatuře pro mládež. Absolvovala učitelský ústav a učila na školách. Studovala filozofii na Filozofické fakultě UK v Praze a v roce 1952 zde získala doktorát. Později na této škole také vyučovala. Od poloviny 50. let publikovala v novinách a časopisech. Skutečným literárním počinem v oblasti literatury pro mládež se stala její historická románová trilogie Zdivočelá voda, Strhané hráze a Potopa. Děj se odehrává těsně před druhou světovou válkou. Podobně je tomu v knize Kluci ze zabraného, věnované událostem let 1942 na Neveklovsku, nebo v románě Čas ohně, čas šeříků, v němž zachytila vzrušené dění posledních dnů války v Českých Budějovicích. V knihách ze života současných dětí uplatňovala znalost psychologie dětského myšlení, s úsměvem a ironií líčila trápení svých hrdinů a hrdinek.
Více od autora
Elias Canetti
Elias Canetti byl britsko-rakouský německojazyčný spisovatel, teoretik společenských věd a humanista, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1981. Canetti se narodil roku 1905 v bulharském podunajském přístavu Rusčuk v rodině sefardsko-židovského obchodníka Jacquese Eliase Canettiho a jeho ženy Mathilde Canettiové, rozené Ardittiové. V roce 1911 se rodina přestěhovala do britského Manchesteru. Následujícího roku však otec zemřel a matka se rozhodla přestěhovat se s celou rodinou do Vídně. Po španělštině, bulharštině a angličtině s francouzštinou se Canetti učil již pátý jazyk, němčinu, která se později stala jazykem jeho děl. Následně se rodina přestěhovala ještě do Švýcarska a Německa, kde Canetti složil maturitu. Léta 1924 až 1938 strávil Canetti ve Vídni a vytvořil zde jedno ze svých vrcholných děl, román Die Blendung . Zde se také roku 1934 oženil s Vezou Taubnerovou-Calderónovou a zůstali spolu, i přes Canettiho častou manželskou nevěru, až do její smrti v roce 1963. Po skončení první světové války se rodina usadila ve Francii, ale Canetti odjel do Vídně, kde studoval chemii. Ovšem více než studium jej zaujaly literatura a filosofie, kterým se věnoval ve svém volném čase. Překládal např. do němčiny díla amerického spisovatele Uptona Sinclaira. Canetti navštěvoval přednášky Karla Krause, jehož vlivu, jak sám vzpomíná, na několik let zcela propadl. Dále studoval díla Gustava Le Bona a zajímal se o objevy Sigmunda Freuda a to vše tvořilo základ pro nejvýraznější pole jeho zájmu, studium fenoménu masy a masového chování. Ve Vídni a při svých návštěvách Berlína se setkával s řadou spisovatelů, mj. s Bertoldem Brechtem, Hermannem Brochem či Robertem Musilem či se skladatelem Albanem Bergem. Od počátku 30. let, kdy Canetti publikoval dvě divadelní hry, psal své první velké dílo, jediný román, který napsal, Die Blendung (česky Zaslepení...
Více od autora
Danka Šárková
Narozena 13. 2. 1969 v Praze. Psycholožka zaměřená na hlubinnou psychologii, pracuje v oblasti osobního rozvoje a alternativní medicíny, externí redaktorka a nakladatelka . Též autorka společenských románů, knih pro děti a kuchařské knihy. Vede kurzy automatického psaní.
Více od autora
Daniela Kovářová
Daniela Kovářová, rozená Šindlerová, je česká právnička a politička, bývalá ředitelka Justiční akademie, v letech 2009–2010 ministryně spravedlnosti České republiky ve Fischerově vládě. V letech 1979–1983 studovala na Gymnáziu Jízdárenská v Ostravě. Poté absolvovala Právnickou fakultu J. E. Purkyně v Brně , kde obhájila v roce 1987 titul doktor práv . V letech 1987 až 1989 byla členkou KSČ. V listopadu 1989 složila advokátní zkoušky. V letech 1990–2008 měla advokátní kancelář v Plzni, specializovanou v oborech trestního práva, rodinného práva a smluvní agendy. Mezi lety 1999–2005 působila jako předsedkyně Sekce pro trestní právo a obhajobu České advokátní komory . V období 2005–2008 byla předsedkyní Výboru pro výchovu a vzdělávání ČAK. Po pádu druhé vlády Mirka Topolánka na jaře 2009 byla ODS nominována do úřadu ministryně spravedlnosti ČR, kterou pak vykonávala ve vládě Jana Fischera až do června 2010. Na sklonku své ministerské činnosti byla mezi šesti osobami navrženými v Senátu do funkce ombudsmana; ve druhém kole tajných senátních voleb skončila čtvrtá s deseti hlasy, čímž se nedostala mezi dva senátní nominanty na funkci. V letech 2008–2011 také vedla Justiční akademii v Kroměříži; tu se rozhodla ke konci ledna 2011 opustit, prý z důvodu šikany ze strany Ministerstva spravedlnosti. Ministerstvo však šikanu popřelo. Dále se chce vrátit do advokacie a zaměřit se na rodinné právo a související oblasti. Literární činnost: Přispívá do odborných periodik a denního tisku. Je také literárně činná. V roce 2008 pod pseudonymem Ida Sebastiani vydala knihu mysteriózních povídek s názvem Minutové povídky. Na podzim 2009 vyšla její druhá kniha „Láskyplné“ povídky. Rozepsané má Justiční povídky a Erotické povídky. Od roku 2009 je členkou Redakční rady časopisu Státní zastupitelství....
Více od autora
Barbara De Angelis
Americká psycholožka a poradkyně v oblasti mezilidských vztahů, publikace z oboru.
Více od autora
Anthony Ryan
Anthony Ryan je skotský spisovatel fantasy a sci-Fi, nejznámější svými knihami o Vélinovi Al Sorna, z nichž první byla vydaná v roce 2013. Než se začal naplno věnovat psaní, pracoval jako výzkumník. V současné době žije v Londýně v Anglii. Má titul v oboru středověké historie. Pochází ze Skotska, vystudoval historii a většinu svého dospělého života žil a pracoval v Londýně. Po dlouhé kariéře v britské státní správě začal po úspěchu svého prvního románu Píseň krve psát na plný úvazek. V současnosti dokončuje druhý díl plánované trilogie Tower Lord a pokračuje v psaní sci-fi série Slab City Blues, která vychází v elektronické podobě. Románu Píseň krve se už prodalo přes sto tisíc výtisků.
Více od autora
Angela Marsons
Angela Marsonsová je britská spisovatelka známá zejména detektivními příběhy Kim Stoneové. Během tří let se prodalo přes tři miliony výtisků jejích románů. Angela Marsonsová pochází z Brierley Hill, města v hrabství West Midlands. Původním povoláním byla členkou ochranky v nákupním středisku Merry Hill, kde strávila 19 let. V roce 2014 ale pro nadbytečnost o práci přišla. V té době se zároveň musela starat o svou partnerku, která se právě zotavovala po náročné operaci. Aby nepřišly o domov, musely si na splácení hypotéky půjčit od svých nejbližších a část majetku prodat. Celých 25 let se snažila uspět v různých nakladatelstvích, pokaždé byla ale odmítnuta. Průlom nastal v říjnu roku 2014, kdy dostala nabídku z digitálního nakladatelství Bookouture. Smlouva na první čtyři knihy byla podepsána během jednoho týdne. Smlouvy na další knihy následovaly, aktuálně je naplánováno vydání celkem 25 knih s detektivem inspektorkou Kim Stoneovou. Prozatím bylo do češtiny přeloženo 12 románů s touto hlavní postavou, celkově jich autorka napsala 16.
Více od autora
Alena Jakoubková
Alena Jakoubková píšící též pod pseudonymy Anita Pilar a Aliena de Longhe, je autorkou deseti knih, jedenáctá je připravena k vydání a na dvanácté usilovně pracuje. Povoláním je literární redaktorka, k vydání připravuje zejména publikace o umění a historii. První kniha jí vyšla v roce 1999; ačkoli si vždy přála psát romány, osud jí z počátku přihrával jiné žánry. Na jedné straně Ostrov ve znamení tygra a draka, reportážní kniha o Tchaj-wanu, na druhé Hubnout musíš od hlavy, kniha, v níž popsala, jak se jí podařilo v padesáti letech zhubnout skoro dvacet kilo – a váhu si udržet. Svou tvorbou záměrně oslovuje ženy. Chce jim okořenit život romantikou a nabídnout oddechové čtení bez krve a násilí.
Více od autora
Albert Einstein
Albert Einstein byl teoretický fyzik, jeden z nejvýznamnějších vědců všech dob. Často je označován za největšího vědce 20. století, případně spolu s Newtonem za nejvýznamnějšího fyzika vůbec. Mezi jeho příspěvky fyzice patří speciální teorie relativity , myšlenka kvantování elektromagnetického pole a vysvětlení fotoelektrického jevu , vysvětlení Brownova pohybu a snad nejvíce obecná teorie relativity , která doposud nejlépe popisuje vesmír ve velkých měřítkách. Einstein se podílel i na statistické fyzice a kvantové statistice , diskusi o interpretaci kvantové mechaniky . S Leó Szilárdem vynalezli nový typ chladničky. V roce 1921 byl Einstein oceněn Nobelovou cenou za fyziku za „vysvětlení fotoelektrického jevu a za zásluhy o teoretickou fyziku“. Velmi významné byly ovšem již jeho další tři práce z roku 1905, ale v prvé řadě Einsteinova obecná teorie relativity z roku 1915, v době udělení ceny ještě nedoceněná. Poté, co zformuloval obecnou teorii relativity, se stal známým po celém světě, což je pro vědce nevídaný úspěch. V pozdějších letech jeho sláva zastínila ostatní vědce a Einstein se stal synonymem pro člověka s velmi vysokou inteligencí nebo zkrátka génia. Jeho tvář se stala jednou z nejznámějších na celém světě. V roce 1999 ho časopis Time vybral jako Osobnost století. Jeho popularita často vedla k používání jeho jména v reklamách a obchodu a dokonce i k registraci obchodní známky Albert Einstein. Na jeho počest byly po něm pojmenovány fotochemická jednotka einstein, chemický prvek einsteinium a planetka 2001 Einstein. Einstein se narodil roku 1879 v Ulmu v německém Württembersku, asi 100 km východně od Stuttgartu v židovské rodině. Jeho rodiči byli Hermann Einstein , obchodník, který později pracoval jako elektrochemik, a jeho žena Pauline rozená Kochová . Albert navštěvov...
Více od autora
Adriena Binková
Pedagožka, novinářka, fotografka a redaktorka společenských časopisů. Autorka pracovních sešitů pro ZŠ.
Více od autora
Zdeňka Krausová
Pedagožka, didaktické materiály a učebnice k výuce českého jazyka na ZŠ a SŠ.
Více od autora
Vince Flynn
Vince Flynn, celým jménem Vincent Joseph Flynn byl americký spisovatel. Když se rozhodl stát se profesionálním spisovatelem, vzbudilo to u jeho nejbližších nemalý podiv. V dětství totiž trpěl dyslexií a vždy měl velké potíže s psaním a čtením. O to větší bylo všeobecné překvapení, když se hned jeho první román Ultimátum stal bestsellerem. Tomu nicméně předcházelo pět let marného snažení o jeho uveřejnění a něco přes šedesát zamítavých odpovědí od nakladatelů. Nakonec autorovi nezbývalo než si román vydat vlastním nákladem. Od té doby se Vince Flynn stal jedním z nejlépe placených amerických spisovatelů a má na kontě již osm románů. Těší se uznání za erudici v oblasti práce tajných služeb a za své jasnozřivé předpovědi ohledně vzestupu islámského radikalismu a hrozby mezinárodního terorismu. Jeho romány čtou současní i bývalí prezidenti, čelní představitelé světových mocností i důstojníci výzvědných služeb po celém světě. Jeden vysoký představitel CIA údajně před časem své podřízené nabádal, aby „četli Flynna a uvažovali, jak by mohli zlepšit svou práci v boji proti terorismu“. Vince Flynn žil s ženou a třemi dětmi v Twin Cities. V nakladatelství BB/art již vyšly jeho romány Ultimátum, Převzetí moci, Třetí volba, Nebezpečný plán, Výkonná moc, Na počest padlým a Svolení zabíjet. Zemřel v roce 2013 na rakovinu prostaty ve věku 47 let.
Více od autora
Viktor Andrejevič Suvorov
Ruský autor vojensko-historických knih pochybné vědecké hodnoty zaměřených na roli Sovětském svazu v období 2. světové války. Od roku 1978 žije ve Velké Británii.
Více od autora
Veronika Bendová
Veronika Bendová je česká spisovatelka. Veronika Bendová vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Debutovala v roce 2012, knižně jí vyšly dvě novely. Nonstop Eufrat byl přeložen do španělštiny jako Non-stop Éufrates. Vytěženej kraj byl nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii Litera za prózu.
Více od autora
Věra Provazníková
Věra Provazníková je česká básnířka, spisovatelka a výtvarnice. Narodila se v Praze. Ještě velmi mladá se sblížila s Vladimírem Holanem a Bohuslavem Reynkem. Nezastírá, že tato setkání byla osudová. Židovské město, staroměstské, malostranské uličky jsou další nedílnou součástí jejího zázemí. Ve své tvorbě se domáhá vlastního poetického vidění světa, a to nejen netradičním slovem, ale i ve výtvarném, méně známém projevu. Koláže a obrazy naposledy vystavovala v galerii V podkroví v Praze, v galerii Efram v Mikulově aj. Její výtvarné dílo nebylo dosud publikováno. Mimo tyto pořady dále pracovala na celé řadě Nedělních pohádek a také připravovala čtvrthodinku pro nejmenší. Spolupráce s Pavlem Jurkovičem /Hrajeme si u maminky/ a Zdeňkem Lukášem /kantáta Svítá op. 169/ a Silvií Bodorovou, v současné době s Lubošem Malinou a Martou Töpferovou.
Více od autora
Václav Hons
Václav Hons je český básník a překladatel, autor milostné a přírodní lyriky a písňových textů, v době normalizace výrazně prorežimní autor. Narodil se v rolnické rodině. Po maturitě na jedenáctileté střední škole v Kolíně roku 1956 začal studovat na Vysoké škole ekonomické v Praze, ale po roce přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, na obor čeština a historie. Studium ukončil roku 1962. Po základní vojenské službě pracoval v letech 1964–1967 v Ostravě v redakci kulturněpolitického měsíčníku Červený květ. Poté, od roku 1968 do roku 1969, působil na Ministerstvu kultury a informací jako vedoucí literárního oddělení a roku 1969 v normalizačním týdeníku Tvorba. Pak pracoval v Československém rozhlase v Praze, nejprve jako šéfredaktor hlavní redakce literárně-dramatického vysílání, později jako dramaturg rozhlasové stanice Vltava. Od roku 1990 je ve svobodném povolání. Debutoval časopisecky koncem padesátých let v týdeníku Kultura, dále přispíval například do Literárních novin, Tváře, Plamene, Hosta do domu, Rudého práva a do dalších periodik. Jeho první básnická sbírka Co je před očima, obsahující verše mladistvého okouzlení životem, vyšla roku 1962. Po sbírkách citových reflexí přešel autor v době normalizace k politicky orientované tvorbě, čímž se zařadil mezi výrazně prorežimní básníky, ale i v této době psal milostné a rozverné básně, ve kterých se projevila jeho improvizační lehkost. Napsal také několik stovek písňových textů, zvláště šansonů . Sametovou revoluci nejdříve přivítal, v pozdějších letech však zaujal k polistopadovému politickému vývoji kritický postoj a začal v týdeníku Obrys-Kmen publikovat ostře satirické básnické komentáře k aktuálním politickým událostem. Po dlouhé odmlce vydal v letech 2015–2019 v rychlém sledu dvanáct sbírek, obsahujících básně různého zaměření, humorné, milostné či lehce erotické...
Více od autora
The Doors
The Doors byla kultovní americká rocková skupina založená v roce 1965 v Los Angeles v Kalifornii. Skupinu tvořili zpěvák Jim Morrison, klávesista Ray Manzarek, kytarista Robby Krieger a bubeník John Densmore. Jsou všeobecně považováni za jednu z nejvlivnějších kapel 60. a počátku 70. let 20. století. The Doors Jejich hudba byla fúzí psychedelického rocku, blues a jazzu, přičemž Morrisonovy poetické texty a charismatická pódiová prezentace je odlišovaly od jejich současníků.
Více od autora
Svatopluk Technik
Svatopluk Technik byl český architekt, pedagog a publicista. Narodil se do rodiny Josefa Technika, řídícího učitele v Rašovce. Jeho otec byl vlastencem . S manželkou měl Josef tři syny. Vedle zmíněného Svatopluka ještě Vladivoje a Miloše. Prostřední ze synů, Svatopluk, po absolvování libereckého gymnázia odešel na pražské České vysoké učení technické, kde studoval na Fakultě architektury a pozemního stavitelství. Dokončil ji v roce 1937. Pro prohloubení svých znalostí studoval dále v Ústavu Ernesta Denise a díky znalosti francouzštiny získal i stáž v ateliéru architekta Augusta Perreta. Ten Technikovi nabízel, aby pro něj v alžírské pobočce pracoval i po skončení stráže, nicméně Technik tuto nabídku nevyslyšel a vrátil se zpět do Československa. Po škole Technika zaměstnala pražská firma Hrabě a Losovský. Ve chvíli, kdy společnost otevírala pobočku v Bratislavě, odešel tam. Když během druhé světové války vypuklo Slovenské národní povstání , vstoupil do Československé povstalecké armády. Po válce se ale ze Slovenska roku 1947 vrátil zpět do Liberce. Důvodem byla výzva jeho přítele Jaroslava Tomsy, který sháněl pedagogy pro tamní průmyslovou školu. Ve škole mezi jeho žáky patřil například Miloslav Maxa. Dlouho zde však Technik nevydržel. Se svým návrhem totiž vyhrál soutěž na úpravu středu Liberce a také na úpravu libereckého výstaviště. Následně byl od poloviny padesátých let zaměstnán ve Stavoprojektu, v němž se podílel na prvním poválečném územním plánu města Liberce, ale poté přešel do Pozemních staveb a odtud roku 1960 opět do střední průmyslové školy stavební. Zde vydržel až do roku 1988. Mezi roky 1969 až 1971 stál v čele odborníků, kteří prováděli statické zabezpečení a opravu střech na požárem poškozeném kostele svatého Archanděla Michael...
Více od autora
Susanna Kubelka
Susanna Kubelka se narodila v Linci, vystudovala anglistiku a po promoci pracovala tři roky jako novinářka ve vídeňském deníku Die Presse. Proslula zejména svými humorně erotickými romány a optimistickými knížkami pro ženy každého věku.
Více od autora
Stanisław Przybyszewski
Stanisław Feliks Przybyszewski , Prusko – 23. listopad 1927, Jaronty , Polsko) byl polský dekadentní a expresionistický spisovatel, dramatik a básník, člen hnutí Mladé Polsko. Svá díla psal německy i polsky. Stanisław Feliks Przybyszewski byl synem učitele. Byl problémovým studentem střední školy, vystřídal několik škol a nakonec maturoval v roce 1889 na německém gymnáziu v Toruni. Poté odešel do Berlína, kde studoval nejprve architekturu a později lékařství. Zde se seznámil s filosofií Friedricha Nietzscheho a se satanismem. Rovněž se aktivně účastnil berlínského bohémského života. V této době k jeho přátelům patřili například Edvard Munch, Richard Dehmel a August Strindberg, se kterými se setkával ve vinárně Zum schwarzen Ferkel . V roce 1892 byl redaktorem berlínského polsky psaného socialistického týdeníku Gazeta Robotnicza. V roce 1895 byl spoluzakladatelem časopisu Pan a publikoval též v časopisu Die Fackel, který vydával Karl Kraus . V Berlíně žil se svou družkou Marthou Förder, se kterou měl tři děti . 18. dubna 1893 se oženil s norskou pianistkou a spisovatelkou Dagny Juel a v letech 1894-1898 žil střídavě v Berlíně a v rodném městě své ženy Kongsvinger v Norsku. Měli spolu dvě děti: syna Zenona a dceru Ivu . V roce 1896 byl zatčen pro podezření z vraždy své družky Marthy Förder. Po zjištění, že spáchala sebevraždu otravou oxidem uhelnatým, byl propuštěn. Jejich tři děti byly umístěny do různých sirotčinců. Na podzim 1898 se manželé Przybyszewští přestěhovali do Krakova, kde se Stanisław Przybyszewski stal záhy vedoucí osobností místní skupiny mladých pokrokových umělců Mladé Polsko a pracoval jako redaktor časopisu Życie, který byl jejich platformou. Vydávání časopisu bylo ale dalšího roku zastaveno pro problémy s cenzurou a problémy finanční. Při návště...
Více od autora
Simon Brett
Simon Brett je anglický spisovatel známý svými detektivními romány, v České republice si však větší oblibu získala jeho „prevítovská série“ o výchově dětí. Po studiích na Dulwich College a na Wadham College v Oxfordu pracoval pro BBC Radio a London Weekend Television. Od konce 70. let se plně věnuje spisovatelské činnosti. Je ženatý a má tři děti. V roce 2000 se stal předsedou Klubu detektivů. Brett vytvořil čtyři série klasických detektivních příběhů vyznačujících se výstředními charaktery postav, náhlými zvraty a všudypřítomným humorem. V nejstarší z nich představuje detektiva amatéra stárnoucí herec Charles Paris, řešící kromě detektivních zápletek své problémy s angažmá, pitím a vztahem ke své ženě, se kterou nežije. Série se skládá z 18 románů, z nichž poslední, A Decent Interval, byl vydán v roce 2013 po 15leté přestávce. Část příběhů byla dramatizována pro rozhlas. Ve druhé sérii vystupuje paní Pargeterová, jíž pomáhají v řešení případů přátelé jejího zemřelého manžela. Třetí série, jejíž první kniha The Body on the Beach vyšla roku 2000, se odehrává ve fiktivní vesnici Fethering, nacházející se na jižním pobřeží Anglie. Čtvrtá, nejnovější série byla zahájena v roce 2009 dílem Blotto, Twinks and the Ex-King's Daughter. Odehrává se na začátku 20. století a detektivní zápletky v nich řeší dvojice aristokratických sourozenců Blotto a Twinks. Za celoživotní přínos detektivnímu žánru obdržel Brett v roce 2014 ocenění Diamond Dagger. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Simon Brett na anglické Wikipedii.
Více od autora
Rudolf Kalčík
Rudolf Kalčík byl český středoškolský učitel, spisovatel, redaktor a filmový scenárista, autor ideově prokomunisticky orientovaných dobrodružných próz, zachycujících život pohraničníků a jejich namáhavou a nebezpečnou službu v šumavských lesích. Rudolf Kalčík se narodil v Berehově na Podkarpatská Rusi , kde jeho otec sloužil jako strážník. V šesti letech mu zemřela matka a otec jej poslal na výchovu k příbuzným do jižních Čech. Když se jeho otec přestěhoval do Nového Bohumína, vzal si chlapce zpět k sobě. Zde začal Kalčík studovat gymnázium, ve studiu pak pokračoval Českém Krumlově a v roce 1943 složil maturitu v Českých Budějovicích. Zde a v Třeboni byl pak v letech 1943–1945 totálně nasazen jako úředník. Po skončení války vstoupil do KSČ a začal studovat češtinu a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a studium úspěšně ukončil roku 1950. Již v průběhu studia učil na střední škole ve Velvarech a pracoval jako externí lektor v nakladatelství Svoboda. Základní vojenskou službu vykonával v letech 1950–1952 u Pohraniční stráže na Šumavě, což značně ovlivnilo jeho spisovatelskou práci. Zde působil jako politický pracovník nejprve roty a pak praporu a stal se předsedou ústřední komise Fučíkova odznaku v PS. V letech 1952–1954 učil ve Veltrusích a pracoval rovněž jako redaktor časopisu Pohraniční stráž. Spolupracoval také s časopisem Československý voják, jehož redaktorem byl v letech 1955–1974. V letech 1970–1972 se podílel na vzniku nového normalizačního Svazu českých spisovatelů a byl vedoucím jeho komise pro práci s mladými autory. Krátce byl šéfredaktorem Literárního měsíčníku , roku 1973 se stal předsedou Českého literárního fondu a roku 1974 tajemníkem Svazu českých spisovatelů. Roku 1978 byl jmenován zasloužilým umělcem. Kalčík začal publikovat ještě v době svého vysokoškolského studia. Debutoval roku 1947 r...
Více od autora
Petronius Arbiter
Petronius, zvaný též Gaius Petronius Arbiter nebo Titus Petronius, byl římský patricij, o jehož působení na dvoře císaře Nerona a stoické smrti se zmiňuje římský historik Tacitus. Často bývá označován za autora Satirikonu. Tacitus ve svých Análech uvádí, že Petronius byl prokonzulem v Bithýnii. Prokonzul Titus Petronius byl osobním přítelem císaře Nerona, který jej učinil „rozhodčím ve věcech vkusu“ . Po neúspěšném Pisonově pokusu o státní převrat ho pretoriánský prefekt Tigellinus, který byl jeho konkurentem v boji o císařovu přízeň, obvinil z účasti na spiknutí. Petronius byl tak v roce 66 n. l. přinucen spáchat sebevraždu. Ještě před svou smrtí podle Tacita napsal Neronovi dopis na rozloučenou, ve kterém podrobně vypsal císařovy zločiny a vypsal spolupachatele. Tacitus zdůrazňuje stoický charakter Petroniovy sebevraždy, když uvádí, že po stvrzení inkriminovaného dopisu nezapomněl zlomit svůj pečetní prsten, aby zabránil jeho zneužití. Petronius je hlavním hrdinou románu Není římského lidu od Jarmily Loukotkové. Vystupuje i v románu Quo vadis od Henryka Sienkiewicze. Dochovanými zlomky Satyrikonu se inspiroval italský neorealistický režisér Federico Fellini k natočení stejnojmenného filmu. Ve filmu vystupuje rovněž postava autora Petronia, která nese rysy ideálního stoického filozofa, jak je nacházíme například v Senekových textech. Pod Petroniovým jménem je obecně znám román Satirikon či Satyrikon. Tacitus se však nezmiňuje o žádné spisovatelské činnosti Tita Petronia. Do dnešní doby se dochovaly pouze zlomky původně mnohem delšího textu. Autor zde vypráví o putování tří mladíků po Itálii. Tito mladíci zažívají mnohá dobrodružství a jejich zážitky jsou obrazem tehdejších společenských poměrů. Vše je psáno zábavnou a ironickou formou. Nejdelší zachovalou částí je Hostina u Trimalchiona. Hlavním hrdinou této epizody je neotesaný zbohatlík otrockého původu. Průběh hostiny poskytuje barvitý obraz života teh...
Více od autora
Petra Nachtmanová
Narozena 9. 11. 1972. Spisovatelka, autorka knih pro mládež, detektivních příběhů, románů pro ženy a cestopisných článků z oblasti Děčínska a Karibiku.
Více od autora