1561–1620 z 150666 Autoři
Pavel Beneš (31)
Doc. Ing.,CSc. autor středoškolských a vysokoškolských učebnic. Učil na ČVUT předměty spojené s kybernetikou a přenosu informací. Nyní je již v důchodu.
Více od autora
Otto Janka (15)
Otto Janka byl český skaut, spisovatel, scenárista a publicista. Otto Janka se stal skautem v roce 1943, když si ho v pražském Klubu českých turistů vybrali vedoucí ilegálního skautského vodního oddílu. Během Pražského povstání působil jako spojka a obdržel Junácký kříž Za vlast. Po komunistickém převratu a zákazu skautingu byl opět členem ilegální skautské skupiny, po jejímž prozrazení se jeho jméno podařilo utajit. Vystudoval ekonomii a stal se vedoucím ekonomického úseku Národního muzea v Praze. Působil také jako redaktor v Československém rozhlase. Zúčastnil se dvou velkých přírodovědeckých expedic Národního muzea – do Anatolie a íránského Balúčistánu. V roce 1968 v období pražského jara se zasloužil o obnovu skautského hnutí a v roce 1970 byl vyznamenán Junáckou medailí díků. Po opětovném zákazu skautingu jej pak znovu pomáhal obnovovat v roce 1990. Publikovat začal v časopisech. Napsal na dvacet rozhlasových her a dramatických pásem , pět televizních scénářů a přes dvě desítky knih .
Více od autora
Otakar Štěpánek (17)
Narozen 24. 8. 1903, zemřel 30. 3. 1995. Od 1. 8. 1948 do 28 .2. 1949 byl pověřen vedením zoo ve funkci ředitele na poloviční úvazek Doc. RNDr. Otakar Štěpánek, vedoucí zoologického oddělení Národního muzea v Praze. Doc. dr. O. Štěpánek patřil k význačným ornitologům a herpetologům. Poměry v zoo velmi dobře znal, zastával tady od roku 1939 funkce v komisích, především v odborné komisi zoo.
Více od autora
Oldřich Syrovátka (24)
Narozen 21.2.1911 v Hranicích na Moravě, zemřel 8.4.1977 v Praze. Novinář, nakladatelský redaktor, básník, beletrista a editor literatury pro děti a mládež, překladatel z němčiny a polštiny.
Více od autora
Nina Bonhardová (14)
Nina Bonhardová, vlastním jménem Anna Urbánková , byla česká spisovatelka, novinářka a publicistka. Ve své tvorbě se věnovala především historickým námětům. Jejím synem byl klavírista Roman Bonhard . Nina Bonhardová se narodila v Żołyni v Haliči, kde byl její otec velitelem vojenské posádky . V Haliči také začala chodit do školy. V roce 1919 se její otec stal četnickým důstojníkem v Opavě a Nina Bonhardová zde v letech 1921–1925 vystudovala obchodní akademii. V roce 1926 se provdala a pak v Opavě pracovala jako úřednice pojišťovny. V roce 1940 se přestěhovala do Písku a v roce 1943 do Prahy, kde byla do roku 1945 zaměstnána ve Filmovém archivu. Roku 1946 se stala spoluzakladatelkou časopisu Vlasta, jehož byla poté šéfredaktorkou. Dále působila v redakcích několika časopisů , vedla týdeník Praha, pracovala v tiskovém odboru Ústředního národního výboru hl. m. Prahy a později se stala vedoucí propagačního oddělení náborového podniku tohoto úřadu. Od roku 1953 do roku 1962 působila jako účetní Státního nakladatelství technické literatury. Poté se zcela věnovala literární tvorbě a žila střídavě v Praze a v Třeboni, v Tylově domku. A po celé vlasti pořádala literární večery často v klavírním doprovodu svého syna Romana. Nina Bonhardová je především autorkou historických románů založených na bohatém ději. Ve svých dílech, orientovaných na nejširší čtenářské vrstvy, zdůrazňovala úlohu lidových mas v dějinách a stala se jimi dovršitelkou tradice české historické prózy v duchu Aloise Jiráska. Svou literární tvorbu začala ve 30. letech psaním povídek, kritik a článků do novin a časopisů . Její prvotina, básnická próza Písecké vánoce 1940, byla nacistickými okupačními úřady zabavena. Svůj první...
Více od autora
Miroslav Venhoda (23)
Miroslav Venhoda byl významný český dirigent, sbormistr a muzikolog, známý zejména svou prací v oblasti staré hudby a sborového zpěvu. Byl zakladatelem a ředitelem Pražských madrigalistů, komorního sboru, který se specializoval na renesanční a barokní hudbu. Pod jeho vedením si soubor získal mezinárodní uznání díky autentické interpretaci staré hudby, často prováděné s historickými nástroji a podložené vědeckým výzkumem.
Více od autora
Martha A Tena Elefteriadu (23)
Martha a Tena Elefteriadu, často označované jako sestry Elefteriadu, jsou známé české hudební duo řeckého původu. Martha Elefteriadu a její sestra Tena Elefteriadu jsou výraznými osobnostmi české hudební scény od konce 60. let 20. století. Jejich hudba se vyznačuje směsí české lidové hudby, moderního popu a prvků z řeckých tradičních písní, což odráží jejich dědictví.
Více od autora
Margaret Way (30)
Narodila se a žije se svou rodinou v Brisbane. Než se vdala, byla známou klavíristkou a učitelkou. Psát začala když se jí narodil syn. Přítelkyně jí přinesla hromadu knih z červené knihovny Mills & Boon, autorka si je všechny přečetla a řekla si, že takovéto knihy dokáže psát také. Dokáže - od roku 1970 napsala přes 110 románů, v nichž se navíc snaží propagovat svou rodnou zemi tím, že se v ní její knihy odehrávají.
Více od autora
Lucius Apuleius (16)
Lucius Apuleius Platonicus , známý obvykle jen jako Apuleius, byl latinsky hovořícím a píšícím řečníkem a platónským filosofem. Narodil se přibližně roku 125 po Kr. v africké Madauře, čtvrtém největším africkém městě své doby. Na svůj africký původ byl hrdý a sám jej definoval jako „Polonumiďan a Pologaetul“. V Madauře a v Kartágu vystudoval řečnictví a gramatiku, pokračoval ve studiích v Aténách, kde se věnoval především platónské filosofii. Poté cestoval po Malé Asii a navštívil i Řím, nakonec se vrátil do Afriky, kde bydlel v Oeji. Věnoval se filosofii, řečnictví, vědě a různým oborům, neboť široké vzdělání a rozhled byly pro řečnickou praxi nutné. Z jeho výzkumů a prací se například dodnes dochovaly termíny, resp. taxony a „živorodí“. Přibližně ve svých 33 letech byl Apuleius obviněn nevlastním synem z magie a čarodějnictví. Tento zločin se v antickém Římě trestal smrtí, obvinění tedy pro Apuleia znamenalo vážnou hrozbu. Před soudem se však obhájil a jeho tehdy pronesená řeč se nám dochovala. V Kartágu a snad i v Oeji města postavila Apuleiovi ještě za jeho života sochu jako uznání jeho zásluh a významu. Posléze byl v Kartágu jmenován hlavním knězem provincie, pečoval o císařský kult a předsedal provinciálnímu sněmu. O jeho smrti nám není nic bližšího známo.
Více od autora
Linda Howard (24)
Linda Howard je známá především jako autorka romantické literatury. O nic méně oblíbené jsou ale i její romantické tituly, do jejichž směsi přidává řádnou dávku napětí. Linda S. Howington, jak se Linda Howard ve skutečnosti jmenuje, začala podle vlastních slov psát v devíti letech a přes dvacet let psala pouze pro své vlastní potěšení. Její první kniha vyšla v roce 1980. Od té doby má na svém kontě přes 40 titulů. Dvacátý pátý titul s názvem Dream Man se dostal na seznam bestsellerů v New York Times. Od té doby se do tohoto seznamu dostává každá její kniha. Kromě toho získala Linda Howard za své romantické knihy mnoho ocenění. Krátce po založení asociace Romance Writers of America se Linda Howard stala její členkou. Nyní je ředitelkou Regionu 3 RWA . V roce 2005 obdržela od RWA Career Achievement Award za celoživotní přínos v tomto literárním žánru. Mezi spisovatelčiny přítelkyně patří autorky Catherine Coulter, Iris Johansen, a Kay Hooper. Knihy, které jsou vedle romantiky okořeněny detektivním žánrem, si velice zdařile pohrávají s touto tématikou a smývají nálepku jednoduché "červené knihovny". Linda cestuje spolu se svým mužem, který je profesionálním rybářem, po často velmi nehostinných lokacích, kde zatím pracuje na svém laptopu. V současné době žije na farmě v Gatsdenu v Alabamě se svým mužem Garym a dvěma zlatými retrívry se jmény Bit O'Honey a Sugar Baby.
Více od autora
Krista Bendová (31)
Krista Bendová byla slovenská spisovatelka, básnířka, prozaička, novinářka a dramatička, známá především jako autorka knih pro děti a mládež. Pocházela z rodiny železničního úředníka. Studovala v Kráľové Lehotě, Kremnici, Nových Zámcích, později pokračovala ve vzdělávání na gymnáziu v Banské Bystrici, po maturitě přešla na Filosofickou fakultu Slovenské univerzity, kde studovala slovenštinu a ruštinu. Zároveň studovala i na dramatické akademii v Bratislavě, ale ze zdravotních důvodů své studium v roce 1945 přerušila a už jej nikdy nedokončila. Podstoupila poměrně zdlouhavé léčení a po roce 1948 začala pracovat ve vydavatelství Pravda a ve Svazu slovenských spisovatelů. Později byla krátce redaktorkou časopisů Ohník, v letech 1956–1958 časopisu Roháč a v letech 1958–1964 i deníku Pravda. Od roku 1964 se věnovala jen psaní. V roce 1983 jí byl udělen titul zasloužilá umělkyně. První literární pokusy začala uveřejňovat už v době středoškolských studií v různých časopisech. Její tvorba vycházela z poezie Jána Smreka či Emila Boleslava Lukáča. Začínala psaním poezie, vydala několik básnických sbírek, ale od 40. let 20. století se věnovala soustavně tvorbě pro děti a mládež, přičemž se zasloužila o rozvoj dětské literatury. Ve své básnické tvorbě byla ovlivněna jak vlastním zdravotním stavem, který měl vliv i na její psychiku, tak politickými a sociálními změnami, které nastaly po roce 1948. V tvorbě pro děti se zaměřovala hlavně na vtipné využívání komických situací a charakteristických vlastností dětí. Kromě vlastní tvorby se věnovala také překladům ze sovětské a české literatury. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Krista Bendová na slovenské Wikipedii....
Více od autora
Josef Suchý (17)
Josef Suchý byl český fotbalista, československý reprezentant. Za československou reprezentaci odehrál 1 utkání . V lize odehrál 110 zápasů, vstřelil 1 gól, nastupoval za Viktorii Žižkov , Slavii Praha , opět Viktorii Žižkov a SK Prostějov . Mistr Československa z roku 1930, titul získal se Slavií Praha.
Více od autora
Josef Petráň (24)
Josef Petráň byl český vysokoškolský učitel a historik, zaměřující se na 16.–18. století. Po absolvování Reálného gymnázia v Benešově vystudoval Filozofickou fakultu UK . V roce 1965 se zde habilitoval a byl jmenován docentem, profesorem se však mohl stát až v roce 1990. Působil na katedře československých dějin a vedle toho též v Ústavu dějin a Archivu Univerzity Karlovy, jejž v letech 1994–2005 vedl. V letech 1990–1994 byl prorektorem na Univerzitě Karlově a byl členem několika redakčních rad. Zaměřoval se především na české dějiny pozdního středověku a raného novověku a na dějiny Univerzity Karlovy. Významný byl jeho přínos regionálním dějinám, praktikovaný na případu rodného Podblanicka a chápaný coby nosná platforma pro národní dějiny viděné "zdola". S tím byl těsně spjat jeho zájem o dějiny zemědělství, českého lidu a hmotné kultury. Oceňována je i jeho role pedagoga, jehož semináři prošla řada dnes významných představitelů české historické obce. Vedle odborných publikací se podílel na sepsání několika učebnic. Dne 28. října 2008 jej prezident České republiky Václav Klaus vyznamenal Medailí Za zásluhy.
Více od autora
Josef Ehm (21)
Josef Ehm byl významný český fotograf uměleckých památek, pedagog a redaktor. V letech 1934–1946 učil na Státní grafické škole v Praze. Roku 1939 se zúčastnil výstavy Uměleckopúrůmyslového muzea v Praze Století české fotografie. Mezi léty 1939 a 1941 redigoval s Jaromírem Funkem časopis Fotografický obzor. Kromě toho přispíval svými fotografiemi do novin a časopisů , které vycházely opakované i v cizojazyčných verzích. Ilustroval také beletrii v Praze. Josef Ehm zůstal do konce své dlouholeté praxe vyznavačem černobílé fotografie, i když fotgrafoval i barevně. Ve druhé polovině 60. let nároky na fotodokumentaci ve sbírkových institucích vzrostly tak, že zaměstnávaly vlastní fotografy, takže s Ehmem ukončily spolupráci. "Papírové" zvětšeniny jeho fotografií se dodnes dochovaly na evidenčních kartách předmětů Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Národní galerie v Praze, Národního muzea či ve fototé...
Více od autora
Josef Deograt Konrád (31)
Konrád, Josef Deograt, 1859-1921 Nedokončil studium inženýrského stavitelství. V l. 1882-1883 vykonával vojenskou službu v Hercegovině a Dalmácii. Od r. 1910 ředitel pojišťovny Slavie v Praze. - Spoluzakladatel Spolku českých spisovatelů beletristů Máj. Literární referent stejnojmenného spolkového časopisu. V r. 1895 získal stipendium na pobyt v Chorvatsku a jihoslovanském přímoří. - Autor pravidelných referátů pro časopis Máj o novinkách původní i přeložené prózy, Napsal řadu povídek a románů ze svých zážitků a pozorování slovanského jihu a Posázaví, např. Zpívající ryba a tuleň, který kouří, Tureček, Dalmatské povídky, Z bratrských vlastí, Plavecké povídky, Sázavské vlny aj.
Více od autora
Jiří Kouřimský (19)
RNDr. Jiří Kouřimský, CSc. - pracovní i společenský život dr. Kouřimského byl od dob univerzitních studií úzce spjat s Národním muzeem - byl nejen u nás i v zahraničí uznávaným mineralogem, ale zastával i řadu významných funkcí od vedoucího tehdejšího mineralogického oddělení přes ředitele Přírodovědeckého muzea až po ředitele Národního muzea. Působil ve výboru Společnosti Národního muzea a byl i jejím čestným členem. Kromě muzejní mineralogie se záhy věnoval poznání drahých kamenů, způsobům jejich zpracování a využití a jejich lokalitám - stal se zakladatelem české gemologie. Jiří Kouřimský byl nesmírně pilný a výkonný člověk. Vždyť jeho bibliografie čítá na 350 titulů odborných článků a knih, které jako magnet přitahovaly zájem veřejnosti o mineralogii a muzejní sbírky…. Byl jedním z mála, kteří dokázali svůj obor popularizovat a přiblížit ho široké veřejnosti. Vyňato a kráceno z textu J. Litochleba z Národního muzea v Praze.
Více od autora
Jindřich Plachta (16)
Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle , byl český herec a spisovatel. Narodil se jako první dítě v rodině, měl dvě sestry. Jeho otec, montér a strojní zámečník v plzeňské Škodovce, nechtěl o herecké dráze svého syna ani slyšet. Mladý Plachta musel jít na plzeňskou obchodní akademii. V letech 1910–1911 byl s rodiči v ukrajinském Bachmutu , kde otec pracoval na výstavbě lihovaru. Zde Plachta chodil do ruské školy. Měl se z něj stát účetní. Později vzpomínal na svá studia: „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru, než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví.“ Během studií vystupoval Plachta potají v plzeňském divadle jako statista. A s přáteli založil ochotnický spolek Jaro. Po maturitě odešel pracovat do Krakova jako úředník ve filiálce Pražské úvěrní banky. Po říjnu 1918 se vrátil a zůstal v Praze, kde si našel se dvěma kamarády podnájem na Smíchově a pracoval na šekovém úřadu. V Praze vzniklo po první světové válce velké množství divadélek a kabaretů. Plachta začínal v kabaretu Satyr v hostinci U Znamenáčků. Jeho první role byla pražská klepna – paní Vůněslava Acetylénová. Po zániku kabaretu se nechal zaměstnat jako suflér v kabaretu Červená sedma. Podle pamětníků mu to však moc nešlo – napovídal příliš hlasitě a afektovaně gestikuloval. Jenže obecenstvo řvalo smíchy. Proto ho šéf kabaretu Červená sedma Jiří Červený na Silvestra v roce 1921 angažoval opět jako bábu Acetylénku. Uplynulo jen několik měsíců a Jindřicha Plachtu uviděl král českých komiků Vlasta Burian. Jeho herecký projev se mu natolik zalíbil, že mu nabídl od poloviny 20. let nejdříve hostování, později i angažmá ve svém divadle. Podobně jako Jaroslav Marvan měl dělat „nahrávače“. Plachta si rychle získal přízeň publika a Burian začal cítit konkurenci. Napjatou situaci vyřešil Plachta odchodem z divadla. V sezóně 1925/1926 vystoupil pohostinsky a bez honoráře i ve třech reprízách hr...
Více od autora
Jaroslav Hrbek (19)
Jaroslav Hrbek byl český historik zabývající se především vojenskými dějinami 20. století. Jaroslav Hrbek se narodil v rodině českého historika a orientalisty Ivana Hrbka. Jeho dědečkem byl československý legionář a generál Jaroslav Hrbek. V letech 1972–1976 studoval historii a archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, odkud byl v roce 1976 po vykonstruované akci Státní bezpečnosti z politických důvodů vyloučen. V letech 1976–1990 pracoval v různých povoláních a historii se mohl věnovat jen ve volném čase. Při zaměstnání v roce 1982 dálkově dokončil svá vysokoškolská studia. Od roku 1990 pracoval jako vědecký pracovník v Historickém ústavu Československé armády a v roce 1998 se stal zaměstnancem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Byl autorem velkého množství knih zabývající se vojenskými dějinami 1. a 2. světové války. Na mnoha knihách spolupracoval se svým otcem Ivanem Hrbkem. Zemřel náhle v noci 17. dubna 2009 na selhání srdce. Kromě vlastní tvorby překládal z polštiny a především angličtiny.
Více od autora
Jaromír Štětina (21)
Jaromír Štětina je český novinář, spisovatel, politik a zakladatel neziskové organizace Člověk v tísni. Nejvíce je znám jako válečný reportér z oblastí bývalého Sovětského svazu a bojovník za zákaz komunismu, i když sám byl v šedesátých letech aktivním členem KSČ. V roce 2004 byl jako nestraník za Stranu zelených zvolen do Senátu PČR, v roce 2010 svůj mandát obhájil s podporou TOP 09 a hnutí STAN. Byl místopředsedou senátního Klubu TOP 09 s podporou Starostů. V letech 2014 až 2019 byl poslancem Evropského parlamentu . V roce 2019 založil hnutí ESO, kterému předsedá. Podle vlastních slov pochází z buržoazně-komunistického prostředí. Jeho babička byla zakládající členkou Komunistické strany Československa, zatímco jeho dědeček z matčiny strany žil v Chicagu, kde vlastnil hospodu jménem Praha, kam chodil na pivo i chicagský starosta Antonín Čermák. Jeho otec pracoval na velvyslanectví v Číně. Vyrůstal v pohraničí ve Višňové u Frýdlantu v severních Čechách, kam se jeho rodiče přistěhovali v roce 1945. Absolvoval jedenáctiletku, maturoval na gymnáziu v Praze 10 ve Voděradské ulici. V letech 1961–1967 vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Podle jedné vlastní verze v roce 1965 podal přihlášku do KSČ, ale protože nesplnil roční kandidátskou lhůtu, nebyl přijat. Na tu nastoupil v roce 1966 a po roce se stal členem Fakultní organizace KSČ na Vysoké škole ekonomické. Podle jiné své verze do strany vstoupil o rok později. Podle údajů ministerstva vnitra členem KSČ byl od roku 1965. Stranickou legitimaci vrátil po sovětské okupaci. V letech 1970–1978 vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor geologie. Od 70. let pořádal výpravy do Sovětského svazu na Sibiř a do Asie, kde mj. sjel i řeku Indus. Od 11. května 1977 byl veden v Evidenci zájmových osob Státní bezpečnosti. Na podzim roku 1968 nastoupil Jaromír Štětina jako elév v tehdejším deníku Ml...
Více od autora
Jaromír Pelc (19)
Jaromír Pelc je český básník 70. – 80. let dvacátého století, autor parafrází rockové poezie , knih o Osvobozeném divadle Jiřího Voskovce a Jana Wericha, o výtvarném umění , editor . Jeho básně zhudebnil a zpívá Vladimír Mišík. Maturoval v roce 1970 na gymnáziu v Praze-Žižkově. Poté v letech 1970–1972 studoval Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy a současně působil v redakci týdeníku Svět práce. Studium nedokončil . Od roku 1982 studoval na Vysoké škole politické ÚV KSČ obor moderní dějiny. Toto studium zakončil diplomovou prací Boj proti fašismu v letech 1933–1938 a kulturní fronta, doktorský titul získal v roce 1989. V letech 1972–1986 pracoval v týdeníku Tvorba jako redaktor přílohy LUK a literární přílohy Kmen. V letech 1987–1990 byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. V letech 1990–1991 spoluvydával literárně-erotickou revue Sextant. V roce 1991 se stal majitelem Nakladatelství Niké, které vydávalo například časopis Rodinný lékař , fotografické publikace, ale také četné bibliofilské tisky. V poslední době se výhradně věnuje modernímu českému výtvarnému umění. S využitím archivů i sbírek, převážně vlastních, pořádá tematické výstavy v ČR a USA. Od roku 1993 byl souběžně také šéfredaktorem časopisu o nadacích a neziskovém sektoru Grant a předsedou představenstva i ředitelem akciové společnosti Questor, zabývající se organizací a správou neziskových institucí v ČR .
Více od autora
Jaromír Pečírka (24)
Pocházel z lékařské rodiny. Jeho děd, lékař a gymnasiální profesor Josef Pečírka byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Jaromír Pečírka byl synem lékaře a docenta Univerzity Karlovy MUDr. Ferdinanda Pečírky a Emilie rozené Dufkové, dcery ředitele továrny Kolben – Daněk. Jeho otec se kromě lékařské praxe aktivně věnoval kultuře a byl mj. zakládajícím členem Českého spolku pro komorní hudbu v Praze a dlouholetým členem družstva Národního a Vinohradského divadla. Jeho strýc Jaromír Pečírka st. byl lékař se širokými vědeckými zájmy, alpinista, armádní generál a sběratel umění. Jaromír Pečírka roku 1910 maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze. Po otci zdědil lásku k hudbě a sám byl výborným klavíristou. V mládí byl literárně činný a psal povídky a básně . V letech 1910-1913 a 1914-1916 studoval na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze dějiny umění a klasickou archeologii . V letech 1913-1914 a 1917-1918 studoval u Maxe Dvořáka na vídeňské univerzitě a byl jedním z jeho posledních žáků. Rigorózní práci Studie k dějinám románské skulptury v Čechách a na Moravě obhájil roku 1916 na Filozofické fakultě v Praze. Za války pracoval jako asistent v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a v Centrální komisi pro ochranu památek ve Vídni , poté do roku 1920 jako koncipista Ministerstva školství a národní osvěty. Od roku 1919 do roku 1938 byl výtvarným kritikem Prager Presse. Od roku 1920 byl profesorem dějin umění na Uměleckoprůmyslové škole v Praze , roku 1937 se habilitoval pro obor všeobecných dějin umění na Univerzitě Karlově. Po válce byl profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze . V letech 1948-1949 byl zároveň zástupcem Antonína Matějčka v Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a do roku 1951 zde přednášel. V letech 1963-1964 působil na FF UK jako externí pedagog. Byl kurátorem SVU Mánes, členem Archeologické komise při České akademii věd a umění, Kruhu pro pěstování dějin umění, v letech 1934-1942 členem kuratoria Moderní galerie, členem Společnosti Bedřicha Smetany. Od roku 1935 spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby. Psal odborné statě do časopisů Umění, Výtvarná práce a Volné směry a články do časopisů a novin Kultura, Květy, Lidová demokracie, Prager Presse, Prager Rundschau, Svět v obrazech a Tvar. Zemřel 22. srpna 1966 v Praze, ve věku 75 let.
Více od autora
James Aldridge (20)
Harold Edward James Aldridge byl anglický protifašistický spisovatel a novinář australského původu. Od mládí žil v Anglii, účastnil se II. světové války. Autor společenských románů kritizujících konflikty soudobého světa.
Více od autora
Ivan Aleksejevič Bunin (22)
Ivan Alexejevič Bunin byl ruský prozaik a básník, autor meditativní, novoromanticky laděné reflexivní lyriky a vynikající povídkář a novelista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1933.
Více od autora
Hans Fallada (25)
Hans Fallada, vlastním jménem Rudolf Wilhelm Friedrich Ditzen byl německý spisovatel první poloviny 20. století.. Jeho pseudonym pochází z kombinace jmen postav z pohádek bratří Grimmů: Hans je z pohádky Hans im Glück a Fallada je jméno koně v pohádce Die Gänsemagd . Fallada se narodil roku 1893 v Pomořansku v Greifswaldu jako syn venkovského soudce. Roku 1901 byl jeho otec přidělen k Odvolacímu soudu v Berlíně, kde Fallada začal studovat na gymnáziu. Roku 1909 pokračoval ve studiu v Lipsku, když byl jeho otec přeložen k Nejvyššímu říšskému soudu. Na obou školách byl outsiderem a uzavíral se do sebe. Jeho roky dospívání tak byly charakterizovány rostoucí izolací, pochybnostmi o vlastních schopnostech a také sporem s otcem, který chtěl, aby se stal advokátem. V tomto období také vznikly jeho celoživotní problémy s drogami, zaviněné braním léků tišících bolest ze zranění, které utrpěl při vážné dopravní nehodě . Jeho rodiče jej poslali na osm týdnů na léčení do sanatoria ve městečku Bad Berka a pak roku 1911 na gymnázium do Rudolstadtu. Zde se seznámil s Hannsem Dietrichem von Neckerem a společně se rozhodli zinscenovat souboj a spáchat tak sebevraždu. Fallada souboj přežil a byl obviněn z vraždy. Posléze byl prohlášen za nepříčetného a obvinění bylo staženo. Školu musel ovšem Fallada opustit. Na začátku první světové války se přihlásil do armády jako dobrovolník, ale byl odmítnut. V letech 1917 až 1919 se na různých psychiatrických klinikách léčil ze své závislosti na alkoholu a morfiu. Do této doby se také datují jeho první literární pokusy. Roku 1920 vyšel jeho první román Der junge Goedeschal a roku 1923 další román Anton und Gerda . Následně prošel mnoha zaměstnáními. Pracoval na různých statcích nebo obchodech se zemědělskými plodinami, byl například ú...
Více od autora
Ernst T. A Hoffmann (18)
Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann, známější jako E. T. A. Hoffmann, byl německý spisovatel, hudební skladatel, právník, karikaturista, kritik, dirigent a malíř, představitel německého romantismu.
Více od autora
Erich Fromm (27)
Erich Pinchas Fromm byl německý a americký psycholog a humanistický filosof a sociolog. Představitel neofreudismu a západního marxismu. Pokoušel se spojit myšlenky těchto dvou směrů do jednoho systému, takže se jeho teorie soustředí především na sociokulturní vlivy působící na člověka. Fromm je také jedním ze zakladatelů neopsychoanalýzy, konkrétně kulturní psychoanalýzy, která psychoanalýzu interpretovala spíše sociálně a kulturně než biologicky. Erich Fromm pocházel z religiózní židovské rodiny a původně se chtěl stát rabínem. Po dvou semestrech práv ve Frankfurtu studoval sociologii v Heidelbergu, kde promoval roku 1922 u Alfreda Webera. Prodělal psychoanalytický výcvik v berlínském psychoanalytickém institutu. Roku 1926 se oženil s psychoanalytičkou Friedou Reichmann a sám se začal Freudově psychoanalýze věnovat; roku 1929 je již v Berlíně známým psychoanalytikem. V té době manželé Frommovi opustili ortodoxní judaismus. V letech 1929–1932 byl spolupracovníkem frankfurtského Ústavu pro sociální bádání a zároveň berlínského Kruhu marxistické psychoanalýzy okolo Freudova žáka Wilhelma Reicha. Roku 1931 se odloučil od své ženy, rozvedli se však teprve 1943. V roce 1933, kdy nacisté začali pronásledovat židy, emigroval do USA a působil na univerzitách v Michiganu a v New Yorku. Zde přerušil spolupráci s exilovou Frankfurtskou školou, přestože je nadále mnohé pohledy spojovaly. Vyučoval v Asociaci pro rozvoj psychoanalýzy Karen Horneyové, ale tu v roce 1943 z osobních i odborných důvodů opustil. O rok později se oženil s imigrantkou Henny Gurlandovou. Roku 1949 přesídlil do Ciudad de México, kde učil na Universidad Nacional Autónoma de México. Roku 1953, rok po nečekané smrti své druhé ženy, se oženil potřetí, s Američankou Annis Freeman. Podporoval americké mírové a studentské hnutí, zastávaje svou vizi humanistického, demokratického socialismu. Roku 1965 byl Fromm emeritován ...
Více od autora
Elena Ferrante (27)
Elena Ferrante je pseudonym italské spisovatelky a překladatelky. Její knihy, původně vydané v italštině, byly přeloženy do mnoha jazyků. Mezi její nejznámější díla patří Neapolská sága. Ferrante je autorkou půl tuctu románů, z nichž nejvýznamnější je tetralogie známá jako Neapolská sága, která vypráví o dvou vnímavých a inteligentních dívkách z Neapole, které se pokoušejí žít plnohodnotný život uvnitř kultury, která je plná násilí. Série se skládá z knih Geniální přítelkyně , Příběh nového jména , Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou a Příběh ztracené holčičky , který byl nominován na italskou literární cenu Strega. Ferrante tvrdí, že "jakmile jsou knihy napsány, už nepotřebují svého autora." Opakovaně uvádí, že anonymita je předpokladem pro její práci a že uchování jejího pravého jména v tajnosti je jedním z klíčů úspěšného tvůrčího procesu psaní. Čtvrtá kniha z tetralogie Příběh ztracené holčičky se objevila v žebříčku 10 nejlepších knih roku 2015 podle New York Times. Navzdory tomu, že byla Ferrante uznána jako vynikající autorka románů v mezinárodním měřítku, uchovává si svou anonymitu již od vydání prvního románu v roce 1992. Spekulací o její pravé identitě bylo mnoho, většina z nich vznikla na základě informací, které Ferrante uváděla v rozhovorech nebo na základě analýzy informací čerpaných z jejích knih. V březnu roku 2016 vydal Marco Santagata, italský spisovatel, filolog a profesor na univerzitě v Pise, článek, který popisoval jeho teorii o identitě Ferrante. Santagatův dokument čerpal z filologické analýzy Ferrantina psaní, ze studie podrobného popisu města Pisy, o kterém ve svém románu píše a skutečnosti, že autorka disponuje odbornými znalostmi moderní italské politiky. Na základě těchto informací dospěl k závěru, že autorka žila v Pise, kterou ale roku 1966 opustila, a proto za pravděpodobného autora označil neapolskou profesorku Marcellu Marmo, která stud...
Více od autora
Eckhart Tolle (19)
Eckhart Tolle, původním jménem Ulrich Leonard Tolle, je německý filozof a duchovní učitel. V Německu strávil prvních třináct let života. Po ukončení studia na Londýnské univerzitě odešel do Cambridge, kde pracoval jako badatel a odborný asistent. Když mu bylo devětadvacet let, radikálně změnil směr svého života. Posledních deset let je poradcem a duchovním učitelem pracujícím s jednotlivci i malými skupinami v Evropě a Severní Americe. Od roku 1996 žije ve Vancouveru v Britské Kolumbii. Jeho prvotina Moc přítomného okamžiku se stala bestsellerem a byla přeložena do 33 jazyků.
Více od autora
Dionýz Dugas (22)
fotograf, vydavateľ, svetobežník, veľký obdivovateľ a znalec prírody, propagátor zdravého životného štýlu. Rodený Prešovčan, ktorý momentálne žije v Sabinove. Narodil sa v roku 1941. Doteraz mu vyšlo asi 30 publikácií, fotografie uverejňuje aj v tlači. Od roku 2000 už začal vydávať vo vlastnom vydavateľstve. Najviac si zamiloval Tatry, Pieniny a Slovenský raj. Fotil Európu, Áziu, Austráliu i Nový Zéland a Ameriku. Samostatnú kapitolu jeho života tvoria kvietky, rastlinky, lístky a korienky. Vďaka svojej mame sa dostal aj k fotografovaniu liečivých bylín, stromov a rastlín. Publikoval tituly Babkine bylinky, Zdravý život s babkinými bylinkami, Bylinkový receptár: najlepšie recepty ľudovej medicíny a mnohé iné. Vystavuje doma aj v zahraničí.
Více od autora
David Gemmell (38)
David Gemmell byl anglický spisovatel fantasy literatury. Gemmellovy knihy v Česku vydávalo nakladatelství Návrat, nyní je ve stejné edici publikuje Perseus. Již v 16 letech byl vyloučen ze školy za organizování hazardních her a musel začít pracovat. V noci si přivydělával jako vyhazovač z nočních klubů, k čemuž mu značně dopomáhala jeho robustní postava, ale k násilí se uchyloval jenom minimálně a to díky své neobyčejné výřečnosti. Pracoval také jako novinář na volné noze pro několik významných deníků . Zemřel 28. července 2006 po prodělané operaci srdce. Každou jeho knihu lze číst samostatně a další díly jen volně navazují. Následuje seznam jeho knih .
Více od autora
Dagmar Hilarová (18)
Dagmar Hilarová byla česká spisovatelka a básnířka. Těžiště její práce bylo v tvorbě pro děti. Za svůj život publikovala přes 60 knih a přispívala do více než 60 časopisů. Její práce byly přeloženy do mnoha jazyků. Byla členkou Svazu spisovatelů a Syndikátu novinářů. 1943–1945 internována v koncentračním táboře, po válce dokončila střední školu. Pracovala v zemědělství, ve zdravotnictví a jako sekretářka filmové produkce. Psala verše, povídky, aforismy, texty k písním, epigramy a knížky pro děti. Její verše vyšly ve francouzštině, nizozemštině, němčině, angličtině, maďarštině a drobná próza v esperantu. Dětské verše byly zařazeny do knihy My Favourite Storybook v anglickém a německém vydání. Publikovala asi ve třiceti novinách a časopisech v zahraničí a účastnila se četných literárních pořadů a besed s posluchači. Zhudebněné texty byly uvedeny v Umělecké besedě v Praze v pořadu Šanson 77 – zpíval Rudolf Pellar – a jiné v interpretaci národního umělce Karla Bermana v NDR, vysílány rozhlasem a natočeny na gramofonovou desku. Jiné zhudebněné verše byly uvedeny v Klubu skladatelů, Klubu školství a kultury, Muzeu Bedřicha Smetany a ve Šternberském paláci . Na představeních se podíleli Ljuba Hermanová, Jaroslav Jakoubek a Petr Eben. Překládala také poezii západoněmeckých básníků a snažila se je uplatnit v českých novinách a časopisech . V pražské Viole byla uvedena tři pásma její poezie . Spolupracovala s československým rozhlasem. Dagmar Hilarová literárně zpracovala svoje záznamy z terezínského ghetta. Tato kniha, jejíž český originál se dočkal svého prvního vydání teprve v březnu 2012 , předtím několikrát vyšla v Nizozemsku a v Německu a dostalo se jí řady mezinárodních ocenění: Vinou neseriózního jednání nizozemské spisovatelky Miep Diekmannové nebylo dlouho známo, že autorkou je právě Dagmar Hilarová. (Po...
Více od autora
Christina Lauren (22)
Christina Lauren je pseudonym dvou autorek, Christiny Hobbsové a Lauren Billingsové. Na románu Božský bastard začala Christina Hobbsová pracovat v roce 2009 a pod názvem The Office zveřejnila první verzi na internetu, kde vzbudila ohromný zájem. Později ho s pomocí Lauren Billingsové přepracovaly a upravily do knižní podoby s titulem Beautiful Bastard. Kromě volného pokračování, Božský cizinec, doplňuje sérii ještě Božský hráč, který se v českém překladu objeví v červnu 2014. Přestože od sebe autorky odděluje celá Nevada, povídají si spolu i několikrát denně a shodnou se na tom, že Ruby Pumps je nejlepší barva laku na nehty všech dob, a kdyby mohly, proseděly by celý den na molu v San Clementu a pozorovaly oceán. Český Fan web Christiny Laurenové – http://beautifulbastard.rafejnet.cz/
Více od autora
Čestmír Jeřábek (28)
Čestmír Jeřábek byl český spisovatel, dramatik a literární kritik. Narodil se v rodině nadučitele v Pršticích Viktora Kamila Jeřábka a matky Marie, rozené Císařové. Dětství prožil v Pršticích, kde otec působil. Pocházel z rodiny s úzkým vztahem k literatuře. Děd Jan Vojtěch Jeřábek byl správcem litomyšlské Augustovy tiskárny a podílel se na tisku spisů Boženy Němcové, na který spisovatelka sama dohlížela. Otec byl spisovatel, učitel, první předseda Moravského kola spisovatelů a jednatel spolku Svatobor pro Moravu. Vystudoval gymnázium v Litomyšli a v Brně, kde maturoval roku 1912 a poté absolvoval práva v Praze a jeden semestr v Innsbrucku. Promován byl v Praze, 30 října 1917. V té době již byl jednoročním dobrovolníkem. Koncem první světové války sloužil na haličské a italské frontě. V letech 1919–1949 byl úředníkem magistrátu v Brně. Roku 1921 se stal spoluzakladatelem brněnské Literární skupiny, sdružení mladých moravských autorů a podílel se na redigování časopisu Host. V letech 1945–1948 byl předsedou Sdružení moravských spisovatelů. Dne 15. března 1919 se oženil se Zdenkou Netušilovou se kterou měl syna Dušana Jeřábka a dceru Zdenku, provdanou Bukovskou. Počátek jeho tvorby je ovlivněn expresionismem, poté psal historické a psychologické romány ovlivněné realismem. Přispíval do mnoha novin a časopisů: Zvon, Cesta, Tribuna, Host, Lidové noviny, Moravské noviny, Rovnost, Literární noviny a Tvorba. V Rozpravách Aventina se věnoval především otázkám souvisejícím s divadlem v Brně.
Více od autora
Carol Higgins Clark (24)
Carol Higgins Clarková píše detektivní příběhy, jejichž hlavní hrdinkou je soukromé očko, Regan Reillyová. Společně s matkou, Mary Higgins Clarkovou, napsala již také několik knih, z nichž dvě už vyšly i u nás. Carol Higgins Clarková působila také jako herečka, diváci ji znají z filmů, televizních seriálů a divadelních představení včetně filmové adaptace její matky \„Noční výkřik\“ . Mnoho let pracovala jako asistentka v redakci vydávající matčiny detektivní romány. Carol Higgins Clarková obdržela několik cen, nejhodnotnější jsou však patrně nominace její prvotiny s názvem Na palubě na cenu Agathy Christie a cenu Anthony.
Více od autora
Anthony Horowitz (28)
Anthony Horowitz je britský spisovatel a scenárista. Známým se stal především sérií románů o dětském agentovi tajných služeb Alexu Riderovi. Narodil se v židovské rodině. Píše především dětské knihy. Jeho knihy se prodávají ve více než dvaceti zemích po celém světě. Za své dílo byl nominován na nespočet cen. Jako scenárista napsal scénáře k televizním seriálům jako Vraždy v Midsomeru, Poirot nebo Foylova válka. Žije v severním Londýně se svou ženou Jill Greenovou a dvěma syny, Nicholasem a Cassianem.
Více od autora
Antal Stašek (31)
Antal Stašek, vlastním jménem Antonín Zeman, byl český spisovatel a právník. Narodil se jako první z deseti dětí v rodině písmáka Antonína Zemana st. Vystudoval gymnázium v Jičíně a Krakově, kde byl u svého strýce. Po získání maturity studoval práva v Praze a v Krakově. Během studia ještě učil na českém dívčím ústavu češtinu a dějepis. Pracoval též krátce v redakcích novin, přispíval např. do Národních listů, Květů. V roce 1866 univerzitu v Krakově dokončil a získal titul doktora práv. Následně působil jako advokátní pomocník v Kolíně a v Praze . V letech 1874–1875 působil v Rusku v Petrohradu jako soukromý vychovatel. Od r. 1877 působil jako advokát v Semilech a začal se angažovat také politicky. Zde se mu narodil syn Kamil Zeman později známý pod pseudonymem Ivan Olbracht, V letech 1889 až 1895 byl zemským poslancem za Národní stranu, byť v mládí „souzněl s mladočechy“. Do sněmu byl zvolen v zemských volbách roku 1889 za městskou kurii, obvod Lomnice, Nová Paka, Sobotka. Od r. 1913 žil v Praze-Krči v ulici U Kola čp. 173 a pokračoval ve své literární tvorbě. V letech 1919–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé za Českou státoprávní demokracii respektive z ní vzniklou Československou národní demokracii. Mandát nabyl v prosinci 1919 místo Josefa Svatopluka Machara. V Praze nakonec i zemřel ve vysokém věku 88 let. Jeho dílo se týká Podkrkonoší. Byl velmi silně ovlivněn socialismem. Objevují se u něj témata, která byla v české literatuře mnohokrát rozvedena . A. Stašek je pravděpodobně jedním z prvních českých spisovatelů, kteří s těmito m...
Více od autora
Anna Strunecká (18)
Anna Strunecká je bývalá pedagožka a vědecká pracovnice Univerzity Karlovy, v současnosti kontroverzní publicistka v oblasti medicíny, především imunologie, autismu a zdravého životního stylu. Od její publikační činnosti se Univerzita Karlova distancuje. Absolvovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v oboru biologie a chemie, kde získala doktorát v oboru přírodních věd, později se stala docentkou a 1. února 1989 byla jmenována profesorkou. Od roku 1981 do roku 2006 působila na Katedře fyziologie a vývojové biologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. V roce 1995 získala ocenění České neuropsychofarmakologické společnosti jako spoluautorka práce „Postreceptorové signální systémy u schizofrenie“. V roce 2003 byla oceněna spolu s kolektivem autorů vedených doktorkou Danielou Řípovou cenou Aloise Alzheimera, kterou uděluje nadace Academia Medica Pragensis. Ocenění získali za práci z oblasti diagnostiky a terapie Alzheimerovy demence. V roce 1998 získala anticenu Českého klubu skeptiků Sisyfos za „transcendentálně-holistický pohled na fyziologii člověka“. V roce 2018 získala diamantový Bludný balvan za „mimořádný celoživotní přínos pseudovědě". Prof. Strunecká je autorkou řady populárních knih a také odborných prací. Její kniha Doba jedová vévodila prodejnímu žebříčku serveru Booknet za rok 2011 a 2012. Google Scholar indexoval v listopadu 2019 142 prací. Databáze biomedicínských vědeckých MEDLINE indexovala 40 vědeckých článků, u kterých je Anna Strunecká uvedena jako autorka nebo spoluautorka. Publikovala v následujících časopisech : Klub skeptiků Sisyfos na adresu knihy prohlásil, že „paní profesorka Strunecká šíří falešný obraz vědy, ale nejen to. Nabízí veřejnosti líbivé pseudovědecké představy, jako by mělo jít o hodnověrná, objektivní fakta.“ V roce 1998 získala ...
Více od autora
Ann Major (31)
Více od autora
Alena Vostrá (23)
Alena Vostrá, rozená Alena Obdržálková, byla česká spisovatelka-prozaička, autorka knih pro děti, scenáristka, dramatička, loutkářka, rozhlasová redaktorka, manželka divadelníka Jaroslava Vostrého. Její otec byl strojní inženýr, matka Božena Obdržálková byla autorkou vzpomínkové prózy Bylo..., který vyšel v souboru o staré Praze Růže z pražských trhů. Po maturitě na jedenáctileté střední škole začala Alena Vostrá studovat zeměměřičství na ČVUT. Po dvou semestrech toto studium ukončila a od roku 1958 studovala loutkářství na DAMU, odkud byla po dvou letech vyloučena. V době, kdy nemohla studovat, pracovala v Československém rozhlase, kde dětem, které napsaly skřítkovi Hajajovi, psala odpovědi. Považovala své vyloučení z DAMU za nespravedlivé, odvolávala se a po dvou letech směla studium dokončit v jiném oboru. Rozhodla se pro dramaturgii a studium úspěšně ukončila. Po ukončení studia a úspěšném uvedení své hry a současně diplomové práce Na koho to slovo padne v Činoherním klubu se stala spisovatelkou na volné noze. Zemřela náhle v roce 1992. V letech 1963-1988 byl jejím manželem Jaroslav Vostrý, divadelní teoretik, historik a kritik, autor divadelních her, dramatizací a adaptací. Divadelní adaptaci F. M. Dostojevského Zločin a trest napsali manželé Vostrých společně. Od 60. let 20 století se její příspěvky objevovaly v časopisech Literární noviny, Tvář, Host do domu aj. V časopise Plamen otiskla v roce 1963 pod pseudonymem Alena Králová novelu Elegie a v roce 1964 pod vlastním jménem novelu Bůh z reklamy.
Více od autora
Zecharia Sitchin (22)
Zecharia Sitchin byl autor knih propagující myšlenku mimozemského původu lidstva. Sitchin tvrdil, že za vznikem starověké sumerské civilizace stáli „Anunnaki“, mimozemská rasa z ještě neobjevené planety našeho solárního systému – Nibiru. Tvrdil, že sumerská mytologie potvrzuje jeho teorie, přičemž tyto byly soustavně vyvracovány renomovanými vědci a historiky: Jeho kritici napadali hlavně Sitchinovy překlady sumerských textů a jeho fyzikální výklady. Zecharia Sitchin bezesporu patřil mezi nejvýznamnější záhadology 20. a počátku 21. století. Narodil se v Baku, Sovětský svaz , vyrůstal v Palestině. Zde se naučil moderní a starověkou hebrejštinu, jiné semitské a evropské jazyky, historii a archeologii Blízkého východu. Vystudoval obor dějiny ekonomie na Londýnské univerzitě. Pracoval mnoho let v Izraeli jako novinář a editor, poté žil a tvořil v New Yorku. Jeho knihy jsou překládány do většiny světových jazyků, do Braillova písma, a jsou citovány v rádiích a televizních programech. Podle jeho výkladu sumerské kosmogonie existuje tzv. hypotetická planeta, putující po dlouhé, eliptické oběžné dráze; planeta projde vnitřní Sluneční soustavou zhruba každých 3600 let. Tato planeta se podle Sitchina jmenuje Nibiru . Planeta Nibiru se srazila s Tiamatem, jenž je další hypotetickou planetou, umísťovanou Sitchinem mezi Mars a Jupiter. Tato kolize dala vzniknout planetě Zemi, Pásu asteroidů a některým kometám. Tiamat je, jak je popisováno v Enûma Eliš, bohyně. Sitchin se ale domníval, že Tiamat by mohl být tím, co my dnes nazýváme planetou Zemí. Když byl zasažen jedním z měsíců planety Nibiru, Tiamat se rozpadl na dvě části. Při dalším průniku Sluneční soustavou se Nibiru srazila s fragmenty předchozí kolize a jedna část Tiamatu vytvořila nynější Pás astero...
Více od autora
Viktor Andrejevič Suvorov (18)
Ruský autor vojensko-historických knih pochybné vědecké hodnoty zaměřených na roli Sovětském svazu v období 2. světové války. Od roku 1978 žije ve Velké Británii.
Více od autora
Stanislav Jelínek (29)
Stanislav Jelínek je český rockový kytarista a skladatel. Působí jako sólový a doprovodný kytarista popových a rockových umělců a některých muzikálů, věnuje se i komponování nahrávání filmové hudby apod. Má skladbu na kompilačním albu Czech Masters of Rock Guitar.
Více od autora
Peter Schreier (29)
Peter Schreier byl proslulý německý tenorista a dirigent, který se proslavil interpretací německého písňového repertoáru a účinkováním v Mozartových a Bachových operách. Schreier se narodil 29. července 1935 v Míšni a svou hudební kariéru zahájil jako člen Dresdner Kreuzchor . Později studoval na drážďanské konzervatoři. Jako operní zpěvák debutoval v roce 1959 v drážďanské Státní opeře v roli Prvního vězně v Beethovenově opeře "Fidelio".
Více od autora
Nikolaj Nikolajevič Nosov (24)
Nikolaj Nikolajevič Nosov byl ruský autor dětských knih. Nejznámějšími jsou knihy o Neználkovi, které byly i několikrát zfilmovány. Narodil se v rodině estrádního umělce. V letech 1927–1929 studoval uměleckou školu v Kyjevě, poté přešel na filmový institut v Moskvě. Po dokončení studia v roce 1932 nastoupil jako režisér kreslených a populárně naučných filmů v Moskvě. Zde pracoval do roku 1951. První povídku publikoval v roce 1938, v následujících letech psal řadu dalších povídek i románů pro děti. V jeho knihách je obvykle hlavní postavou naivní dítě.
Více od autora
Miroslav Žamboch (32)
Miroslav Žamboch je český autor fantasy a science fiction. Miroslav Žamboch vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze a nyní pracuje v ÚJV Řež, a. s., . Již jeho první publikovaná povídka, Zpověď válečníka , sklidila u čtenářů velký ohlas. Koniáše, hrdinu, který jej proslavil a získal mu velké množství příznivců, představil ve sbírce povídek Poslední bere vše . Jeho povídky vycházely pravidelně v časopisech a vyšly také v několika antologiích, např. Punk Fiction nebo Čas psanců . Kromě psaní se Miroslav Žamboch věnuje hodně judu, kulturistice a zvláště pak extrémním sportům. K jeho zájmům patří také vojenská technika a chladné zbraně.
Více od autora
Mircea Eliade (25)
Mircea Eliade byl rumunský religionista, historik a filosof náboženství, spisovatel, esejista, kritik, profesor a také diplomat fašistického Rumunska , od roku 1966 naturalizovaný Američan. Hovořil plynně rumunsky, francouzsky, německy, italsky a anglicky, ovládal také hebrejštinu, perštinu a sanskrt. Pro religionistiku jde o jednu z nejdůležitějších postav vůbec. V roce 1928 se na Bukurešťské univerzitě setkal s Emilem Cioranem a Eugène Ionescem. V tomto období Eliade udržoval styky se Železnou gardou , krajně pravicovou politickou organizací. Léta 1928–1931 zahrnují jedno z nejdůležitějších Eliadových období – pobyt v Indii. Po získání soukromého stipendia se v Kalkatě věnuje studiu sanskrtu a jógy. Učitelem se mu stává indický filozof Surendranath Dasgupta, do jehož dcery Maitreyi se Eliade zamiluje. Protože jde o nerovný vztah, musí Eliade opustit učitelův dům a odchází meditovat do jednoho himálajského kláštera. Po návratu z Indie vydává své vzpomínky a v roce 1933 román Maitreyi, který ho okamžitě v Rumunsku proslaví. V březnu 1940 byl s podporou rumunského ministra propagandy Constantina Giuresca jmenován kulturním atašé při velvyslanectví Rumunska v Londýně a téhož roku vycházejí fantastické novely Tajemství doktora Honigbergera a Noci v Šúrámpuru . V létě roku 1940 se v Rumunsku diktatura krále Carola II transformovala v totalitní fašistický režim orientovaný na Německo. V únoru 1941, poté co Velká Británie přerušila diplomatické styky s Rumunskem, je Eliade přemístěn do Portugalska, kde pracuje na velvyslanectví v Lisabonu. V červenci 1942 přijíždí naposledy do Rumunska, aby osobně předal rumunskému diktátorovi Ionu Antonescovi poselství od portugalského ministerského předsedy Antonia Salazara. V období od listopadu do prosince 1944 napsal mnoho článků o Eliadově návratu Oscar Lemnaru. Mircea Eliade se chce vrátit...
Více od autora
Milan Holeček (28)
RNDr. Milan Holeček byl vzděláním geograf a povoláním redaktor a publicista. Dvacet let redigoval měsíčník Lidé a země, více než deset let byl šéfredaktorem Nakladatelství České geografické společnosti. Celý profesní život věnoval popularizaci geografie a šíření zeměpisných znalostí. Redigoval a byl autorem či spoluautorem mnoha učebnic zeměpisu pro základní, střední a odborné školy i jiných publikací. Vyšlo mu několik samostatných knižních titulů a stále publikuje, zejména poznatky z dějin zeměpisných objevů. Zemřel po těžké nemoci 1.8.2019
Více od autora
Martin Komárek (25)
* 13. 2. 1961, Praha Novinář, publicista a prozaik Otec Valtr Komárek od poloviny 80. let vedl Prognostický ústav ČSAV, byl významnou osobností listopadové revoluce, v letech 1989–1990 byl místopředsedou první polistopadové federální vlády, po volbách v roce 2006 působil jako poradce předsedy Poslanecké sněmovny Miloslava Vlčka. Je autorem autobiografické prózy Kronika zoufalství a naděje . – Martin Komárek maturoval v roce 1979 na pražském gymnáziu Turbová. Vystudoval filozofii na FF UK , kde po ukončení studia krátce působil jako odborný asistent. Od roku 1985 pracuje v deníku Mladá fronta, později MF Dnes, kde působil jako redaktor domácí a zahraniční rubriky, bezprostředně po roce 1989 se stal zástupcem šéfredaktora, v letech 1998–2007 byl vedoucím komentátorů a od roku 2007 hlavním komentátorem listu. Vyučuje tvůrčí psaní na FSV UK a obor Média a komunikace na CERGE universitě. Je spoluautorem internetových blognovin. Vedle Mladé fornty Dnes a Magazínu Dnes přispíval do mnoha časopisů, např. do Kmene, Literárních novin, Tvaru, Esquiru, Marianne apod. Spolupracuje s Českou televizí , s Českým rozhlasem, rádiem Classic a dalšími. Rozsáhlou publicistickou a prozaickou činnost Martina Komárka stmeluje zájem o metamorfózy moderní doby, především v souvislosti s rozpadem dosud platného řádu v důsledku „postmoderní anarchie“. Tato témata významně vstupují rovněž do formální roviny jeho textů, autor poučeně využívá postmoderních vyprávěcích postupů, plynulého mísení žánrů a změn časoprostoru, jež dotváří vyústění jeho knih nejčastěji v deziluzi ze směřování moderního člověka.
Více od autora
Martin Goffa (25)
Martin Goffa je český spisovatel detektivních příběhů a thrillerů. Spisovatel vystupující pod pseudonymem Martin Goffa působil od 90. let 20. století u Policie ČR. Tři roky pracoval jako pochůzkář, poté se jako kriminalista věnoval převážně majetkové trestné činnosti. Po 15 letech policejní kariéru ukončil a začal se věnovat psaní. Literární kritik Pavel Mandys řadí Goffu mezi nejzajímavější nové české autory detektivek, oceňuje to, jak využívá své policejní zkušenosti, a domnívá se, že se jako spisovatel s každým dalším dílem zlepšuje. Za román Dítě v mlze obdržel Goffa Cenu Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku roku 2016.
Více od autora
Marija Jurić Zagorka (34)
Marija Jurić byla spisovatelka a první chorvatská profesionální novinářka. Podle ankety vyhlášené v roce 2005 záhřebským deníkem Vjesnik, je druhým nejčtenějším chorvatským autorem všech dob. V roce 2004 se v soutěži Největší Chorvat umístila na 34. místě. O životě Marie Jurić nebylo mnoho známo, dokonce ani datum narození. Původně bylo nejčastěji zmiňováno datum 1. ledna 1873, ale zkoumáním registrů ve Státním archivu bylo zjištěno, že se narodila dne 2. března 1873 ve vsi Negovec poblíž obce Vrbovac v bohaté rodině matky Josipe Domin a otce Ivana Juriće. Křtěna byla 3. března 1873 jménem Marianna. Dětství strávila v chorvatském Záhoří, kde její otec vlastnil farmu Golubovec a řídil statek Šanjugovo, vlastněný baronem Gezou Rauchem. Marija Jurić Zagorka byla zaměstnána v časopise Obzor, v roce 1896 jí v něm vyšel první článek, za několik let zde působila jako šéfredaktorka. Později začala vydávat první chorvatský „ženský časopis“ s názvem Ženski list a také časopis Hrvatica . Bojovala v nich nejen proti sociálnímu útlaku, maďarizaci a germanizaci chorvatské společnosti, ale i za práva žen. V roce 1903, poté, co zorganizovala masovou ženskou demonstraci, se dostala do vězení. Jejím rádcem a mecenášem byl Josip Juraj Strossmayer, který ji podporoval a k psaní románů povzbuzoval. Marija J. Zagorka udržovala velmi dobré kontakty i s politickými reprezentanty zemí, jejichž osud byl podobný historii Chorvatska. Patřili k nim T. G. Masaryk a Milan Hodža. Zemřela v Záhřebu 30. listopadu 1957. Pohřbena je na záhřebském hřbitově Mirogoj. Je autorkou 34 románů a 14 dramat. Psala romány pro široké publikum, spojuje v nich milostné příběhy s prvky národní historie. Některé z jejích próz byly uvedeny jako divadelní hry, některé i zfilmovány. Jejímu dílu se věnoval překladatel Dušan Karpatský. V t...
Více od autora
Marie Mihulová (30)
Narozena 23. 5. 1926, zemřela 21. 12. 2020. Autorka literatury z oblasti duchovního poznání, jógy a zdravého způsobu života.
Více od autora
Ľudmila Podjavorinská (24)
spisovateľka, poetka, prozaička, zakladateľka modernej slovenskej literatúry pre deti * 26.04.1872 Horné Bzince † 02.03.1951 Nové Mesto nad Váhom Životopis: Ľudmila Riznerová-Podjavorinská patrí spolu so Šoltésovou, Timravou a Vansovou medzi štvoricu spisovateliek, ktoré v druhej polovici 19. storočia pozdvihli ženskú slovenskú literárnu tvorbu na profesionálnu úroveň. Ľudmila sa narodila ako ôsme z desiatich detí učiteľa Karola Rudolfa Riznera a Márie Riznerovej, rod. Klimáčkovej v Horných Bzinciach , dedinke pod Veľkou Javorinou. Dostalo sa jej len základného vzdelania, a to u svojho otca v ľudovej škole. Ako dvanásťročná mala prečítanú celú vtedajšiu slovenskú literárnu tvorbu, z českých autorov boli jej obľúbencami Božena Němcová, Karolína Světlá a Alois Jirásek. Na sklonku života sa venovala prekladom diel ruských a juhoslovanských básnikov. Veľkými podporovateľmi a zároveň kritikmi boli jej strýko Ľudovít V. Rizner, vynikajúci slovenský bibliograf a národný buditeľ, ako aj miestny evanjelický farár a literárne rozhľadený vzdelanec Ján Pravoslav Leško. S písaním začala už v mladom veku – ako pätnásťročná. Vtedy jej vyšla Turecká svadba v Slovenských novinách, o rok neskôr to bola črta Na Štedrý večer. Pod svoje práce sa podpisovala rôznymi pseudonymami - Ružodolská, Damascéna, Nechtík, Božena, Podjavorinská, Šeršelínová, Špirifangulínová, Ľudka, Ľudmila, Ľudmila R., Veselohorská, Vrzalovská, M. Ružodolský, Milko Ružodolský, Nevädza, Podjavorinský, Podjavorský, Sojka, Teta Ľudmila, Teta Ľudmila Podjavorinská. Publikovala v peštianskych Slovenských novinách a v promaďarsky orientovanom časopise Vlasť a svet , no do literárnych Slovenských pohľadov si svoje práce posielať netrúfala. Zmenilo sa to v roku 1892, kedy začala svoje príspevky posielať nielen do Slovenských pohľadov, ale aj do martinských Národných novín. Vyspelosťou básní v jej prvotine Z vesny života ju kritika uznala prvou sloven...
Více od autora
Leonid Maksimovič Leonov (29)
Leonid Maximovič Leonov byl ruský sovětský spisovatel a dramaturg, který hrál v literatuře významnou roli po více než 60 let. Jeho otec Maxim Leonidov Leonov, básník a novinář, carem i s rodinou vyhnán na Sibiř, do Archangelska. Leonidovi se zde líbilo a později se tamní kraj objevil v řadě jeho povídek a novel. V ruské občanské válce byl v armádě, nejprve jako voják, poté i jako novinář. Své literární prvotiny, zejména poezii podepisoval pseudonymem Lapoť. Po roce 1925 začal psát romány, z nichž řada byla brzy vydána v zahraničí. Mimo psaní knih se odhodlal v třicátách letech k napsání celé řady mnohdy velice úspěšných dramat. I nadále působil jako aktivní novinář, po válce psal např. o ochraně pracovního prostředí, ochraně přírody a památek, o estetice pracovních nástrojů. Jeho novely se zabývají etickými problémy Ruska mezi roky 1917 - 1941, je však nutno mít na paměti, že jeho pojetí těchto problémů je v rámci „socialistické morálky“. Celá řada jeho prací byla vydána v češtině. Po roce 1960 dostal možnost cesty po Americe a i tyto prožitky využil ve své tvorbě. Byl veřejně činný v mírovém hnutí, byl poslanec Nejvyššího sovětu. Roku 1967 dostal státní cenu SSSR, poté i Leninovu cenu a roku 1972 byl zvolen do Akademie věd SSSR a stal se také členem obdobné instituce v Jugoslávii. Uměl psát nejen knihy poplatné době, ale i romantické milostné příběhy, věnoval se starým legendám, napsal bajky i pohádky, desítky povídek různých žánrů. Mnohé z nich se dočkaly několika vydání
Více od autora