Výpis všech autorů

Alois Křesala

Narozen 17.12.1959 Hranice na Moravě. Malíř, knižní ilustrátor.

Vlasta Svobodová

Vlasta Svobodová je česká politička, bývalá senátorka za obvod č. 55 – Brno-město a členka ODS, dcera majora Vladimíra Šoffra. Před vstupem do Senátu pracovala jako konzultantka geologie. Ve volbách 1996 se stala členkou horní komory českého parlamentu, když v obou kolech porazila komunistu Pavla Pavlíka. V senátu se angažovala ve Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Ve volbách 1998 odmítla kandidovat. V letech 2002–2006 zastávala funkci místostarostky městské části Brno-střed. Ve volbách 2006 svůj mandát neobhájila, neboť kandidovala na nevolitelném 20. místě.

Václav Jan Staněk

Václav Jan Staněk byl významný český vědecký pracovník – zoolog, mykolog, botanik, fotograf, filmař, první autor českých přírodovědných filmů, autor mnoha fotografických knih o zvířatech. Dlouholetý člen zoologického oddělení Národního muzea, asistent ředitele pražské Zoologické zahrady, posléze její ředitel . Ve 30. letech 20. století publikoval v mnoha obrázkových časopisech, např. Pestrém týdnu, Pražském ilustrovaném zpravodaji nebo Světozoru a časopisu Fotografia. Je známý jako zoolog, mykolog, biolog, fotograf a filmař zvěře, tvůrce prvních českých přírodovědných filmů, autor četných fotografických knih o zvířatech. Působil v zoologickém oddělení Národního muzea, od roku 1936 v pražské ZOO jako asistent u ředitele, profesora Jiřího Jandy. Po jeho úmrtí od 26. srpna 1938 do konce října 1939 byl ředitelem ZOO. Za druhé světové války natáčel filmy v rámci Českomoravského ústředí filmů, po válce v Krátkém filmu, části Československého státního filmu. Kmenový autor nakladatelství Artia. Nositel Stříbrné plakety G. J. Mendela, kterou mu udělilo prezidium ČSAV za zásluhy o rozvoj biologických věd. Natočil více než třicet krátkých a středometrážních filmů. První barevný film byla trilogie Píseň lesa z roku 1950. Podloženo hudbou Josefa Staňka , s lyrickým komentářem básníka Františka Halase, který tlumočil herec Václav Voska. Komentáře k mnoha Staňkovým filmům namlouvali známí herci jako Karel Höger, Dana Medřická, Otomar Korbelář, Rudolf Hrušínský. Film Do země ledovců zachytil práci výpravy arktického odboru Čs. přírodovědného klubu na Island v roce 1948. O rok později se Dr. Staněk chtěl vypravit za natáčením cestopisného a přírodovědného filmu s cestovatelem Ladislavem Pařízkem do Afriky. Řadu let na tu výpravu šetřil peníze, ale kvůli změně režimu ji už nemohl uskutečnit. Do Afriky za fotografováním mohl odjet až v roce 1969, soukrom...

Sui Ishida

Japonský manga umělec.

Stepan Petrovič Ščipačev

Ruský básník.

Stan Lee

Stan Lee , rodným jménem Stanley Martin Lieber, byl americký komiksový scenárista, redaktor, herec, producent, vydavatel, televizní osobnost, prezident a předseda společnosti Marvel Comics. Ve spolupráci s několika umělci, nejvíce s Jackem Kirbym a Stevem Ditkem, vytvořil příběhy známé po celém světě, které vycházely dříve v komiksové podobě, především tedy Spider-Man, X-Men, Iron Man, Fantastic Four, Avengers, Hulk, Thor, Daredevil, Doctor Strange a mnoho dalších. Lee následně svými komiksy přispěl k rozšíření společnosti Marvel Comics z malého vydavatelského domu ve velkou multimediální společnost. Roku 1994 byl oficiálně uveden do Síně slávy komiksového průmyslu. Rovněž byl v roce 2011 o jeho životě natočen osmdesátiminutový dokumentární film With Great Power – The Stan Lee Story. Narodil se 28. prosince 1922 jako Stanley Martin Lieber na Manhattanu v New Yorku do emigrantské rodiny rumunských Židů Celie Solomonové a Jacka Liebera. Ačkoliv vyrůstal v židovské rodině, nikdy se nevyjádřil, zda je či není věřícím. Jeho rodina byla zasažena velkou hospodářskou krizí, i proto se museli přestěhovat do Washington Heights. V roce 1931 se mu narodil sourozenec, bratr Larry Lieber. Kvůli špatné finanční situaci se Lieberovi znovu přestěhovali, tentokrát do Bronxu. Stanley Lieber v dětství obdivoval filmy s Errolem Flynnem. V mládí studoval na DeWitt Clinton High School v Bronxu. Už od mládí se zajímal o psaní a snil o napsání románu, ovšem jako mladý pracoval pouze v různých příležitostných zaměstnáních, např. v centru výzkumu tuberkulózy, kde psal nekrology a lékařské zprávy. Vystudoval roku 1939 a přidal se k WPA Federal Theatre Project, který byl vytvořen na podporu divadel. V roce 1939 díky svému strýci Robbie Solomonovi získal pozici asistenta v Timely Comics, divizi vydavatelství Timely, které vlastnil Martin Goodman, manžel Stanleyho Liebera sestřeni...

Radim Uzel

Radim Uzel je český gynekolog, sexuolog a regionální politik, popularizátor sexuologie, čestný předseda a člen vědecké rady Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu, a vysokoškolský pedagog. Publikoval mnoho populárních článků v tisku, rozhovorů, je autorem publicistických relací v rozhlase a v televizi. Každoročně se zúčastňuje desítek přednášek a besed v oblasti sexuální výchovy. Narodil se v roce 1940 v Ostravě jako pohrobek. Pochází z rodiny docenta analytické chemie na Karlově univerzitě a magistry farmacie. Po maturitě v roce 1957 na gymnáziu v Orlové nastoupil na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, absolvoval v roce 1963. Později pracoval na gynekologicko-porodnickém oddělení OÚNZ v Ústí nad Orlicí, v roce 1967, po atestaci z ženského lékařství, byl přijat na II. ženskou kliniku v Brně jako vědecký pracovník, v roce 1969 začal pracovat jako lázeňský lékař ve Františkových Lázních, roku 1973 dokončil druhou, nadstavbovou atestaci z ženského lékařství. Studoval v Sexuologickém ústavu v Praze. Stal se krajským ordinářem v Ostravě, kde zůstal až do roku 1989. Od roku 1966 je ženatý . Dcera Kateřina vystudovala operní zpěv, ale věnuje se keramice a autorskému šperku. Po sametové revoluci pracoval v pražském Ústavu pro péči o matku a dítě a od roku 1993 se stal ředitelem Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu . Je členem výboru Sexuologické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně, členem zahraničních odborných společností European Association of Contraception a International Society of Abortion Doctors . Je externím učitelem 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. V roce 2020 získal medaili Za zásluhy od prezidenta Miloše Zemana. V době komunistické normalizace byl v Ostravě předsedou základní organizace Komunistické strany Československa . Po sametové revoluci stál u zrodu...

Publius Ovidius Naso

Pavel Tlustý

Narozen 3.3.1963 v Táboře. Doc.,RNDr.,CSc., matematik, vysokoškolský pedagog, práce z optimalizačních metod, statistiky a didaktické pravděpodobnosti.

Miroslav Bedřich Böhnel

Miroslav Bedřich Böhnel, vlastním jménem Bedřich Böhnel , byl český spisovatel, povoláním středoškolský profesor. Narodil se v rodině likvidátora Krakovské pojišťovny v Brně Bedřicha Böhnela a jeho manželky Anny, rozené Schifferové . Pokřtěn byl Bedřich Antonín Eduard. Byl mladší ze dvou bratrů. Po smrti otce se matka roku 1896 se svými syny přestěhovala do Prahy. Maturoval v roce 1905 na gymnáziu na Královských Vinohradech v Hálkově ulici. Následně vystudoval filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde v roce 1910 získal doktorát obhájením práce Prameny k historickému kalendáři Daniela Adama z Veleslavína. Po studiích pracoval jako středoškolský profesor v Praze, Chrudimi a Písku, od roku 1912 znovu v Praze. Během studií o prázdninách i po ukončení studia často cestoval po Evropě. Pedagogickou kariéru ukončil na reálce v Praze II. v roce 1941, kdy odešel nuceně do výslužby. Po osvobození se krátce k pedagogické praxi vrátil, ze zdravotních důvodů odešel definitivně do důchodu v lednu 1946. Dne 23. srpna 1913 se v Rudolfově oženil s Růženou , rozenou Kržovou . Manželé Böhnelovi žili na Královských Vinohradech . Manželčin rodný kraj inspiroval Bedřicha Böhnela k historickým pracím. Hlavní inspirací díla mu byl pražský a studentský život. V románech ze studentského prostředí se věnoval především sexuálním problémům mladých lidí, jako byla mravní a erotická krize způsobená koedukovaným vyučováním. Ve své době byl úspěšným spisovatelem, oceňovaným čtenáři, kritiky i pedagogy, jeho romány vycházely opakovaně. Publikoval pod jménem M. B. Böhnel. Byl členem Moravského kola spisovatelů. Publikoval v řadě deníků a časopisů, např. Zlatá Praha, Salon a dalších....

Mirko Očadlík

Mirko Očadlík byl český hudební vědec, kritik a pedagog. Jeho první manželka, Věra Očadlíková, roz. Balejová, původně právnička, se zabývala překlady klasických ruských autorů. Jeho druhá manželka Anna Hostomská byla známá hudební redaktorka a spisovatelka. Roku 1923 odmaturoval na smíchovském reálném gymnáziu Poté vystudoval Právnickou fakultu UK a hudební vědu, historii a estetiku na Filosofické fakultě UK. Po studiu hry na klavír a hudební teorie ve Vídni, kde v mládí žil, studoval muzikologii, estetiku a historii na UK v Praze . Pracoval v rozhlase v letech 1928–1950: jako tajemník hudebního oddělení, vedoucí hudebního vysílání, referent gramoarchivu a studijního oddělení, od roku 1945 jako programový ředitel. Autor mnoha článků, statí a knih o klasické hudbě , ale také o hudební moderně. Podílel se na popularizačních pořadech s hudební tematikou . Byl vedoucím teoretické katedry na AMU a vedoucím katedry hudební vědy na filosofické fakultě UK , kde také zastával v letech 1954–1958 místo děkana; členem řady vědeckých ústavů a v roce 1957 také předsedou Divadelního ústavu. Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově.

Marie Čechová

prof. PhDr. Marie Čechová, DrSc. je česká vysokoškolská profesorka českého jazyka a autorka prací z oboru. Zdroj: Zimová, Ludmila. Životní jubileum prof. PhDr. Marie Čechové, DrSc. In: http://nase-rec.ujc.cas.cz

Marcela Mlynářová

Marcela Mlynářová se narodila 20. 3. 1948 v Praze. Literární činnosti se věnuje od roku 1999. Náměty čerpá ze svého , ne vždy lehkého, života.

Marcel Proust

Valentin Louis Georges Eugène Marcel Proust byl francouzský romanopisec, kritik a esejista. Nejvíce se proslavil monumentálním cyklem Hledání ztraceného času, který vyšel v sedmi dílech v letech 1913 až 1927. Marcel Proust se narodil v roce 1871 v Auteuil v 16. pařížském obvodu v domě svého prastrýce dva měsíce poté, co frankfurtská smlouva formálně ukončila francouzsko-pruskou válku. Jeho narození bylo poznamenáno násilnostmi, které provázely potlačení Pařížské komuny a jeho dětství spadalo do období konsolidace Třetí republiky. Mnoho motivů z Hledání ztraceného času se dotýká rozsáhlých společenských změn, zejména úpadku aristokracie a vzestupu střední třídy, ke kterým došlo ve Francii během Třetí republiky a fin de siècle. Otec Achille Adrien Proust byl prominentní patolog a epidemiolog, zodpovědný za opatření proti šíření cholery, autor mnoha článků a knih z oboru lékařství a hygieny. Matka Jeanne Clémence Weilová pocházela z bohaté a kultivované židovské rodiny z Alsaska. Byla gramotná a sečtělá, její dopisy ukazují na dobře vyvinutý smysl pro humor. Díky své znalosti angličtiny mohla pomáhat synovi s překládáním próz Johna Ruskina. V devíti letech postihla Prousta první vážná ataka astmatu a od té doby byl považován za neduživé dítě. Proust trávíval dlouhé prázdniny v Illiers. Tato vesnice a také dům Proustova prastrýce v Auteuil se staly předlohou pro smyšlené město Combray, kde se odehrávají některé důležité scény z Hledání ztraceného času. V roce 1882, ve věku jedenácti let, se Proust stal žákem prestižního Lycée Condorcet. Vinou své nemoci ve škole často chyběl; přesto vynikal v literatuře a v posledním ročníku obdržel ocenění. Díky spolužákům získal přístup do salonů vyšší buržoazie, které mu poskytly bohatý materiál pro Hledání ztraceného času. Přes své chabé zdraví Proust rok (18...

Klement Gottwald

Klement Gottwald byl československý komunistický politik, jenž byl od roku 1929 poslancem Národního shromáždění, po druhé světové válce vykonával nejdříve funkci premiéra ve své první a druhé vládě. Čtyři měsíce po převzetí moci komunisty v roce 1948 byl zvolen prezidentem Československa. Byl přímo odpovědný za smrt mnoha desítek svých odpůrců i nevinných lidí . Klement Gottwald se narodil v Herolticích u Vyškova jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice Marie Gottwaldové. Jeho narození je ale zapsáno v rodné matrice pro Dědice a jako adresa narození je uvedeno Dědice 102. Přesné místo narození je nejasné. Před první světovou válkou se vyučil ve Vídni truhlářem, zároveň se účastnil činnosti mezi sociálnědemokratickou mládeží. Klement Gottwald byl ženatý s Martou Gottwaldovou. Ta, stejně jako on, měla nemanželský původ. Narodila se Rosálii Holubové, vdově po Augustínu Žitníkovi, čeledínu v Kopřivnici. I když jeho žena při něm stála a byla jeho věrnou společnicí, nikdy nevstoupila do KSČ. Dceru Martu měli za svobodna, sezdáni byli až 21. března 1928. Jejich dcera byla manželkou Alexeje Čepičky. V letech 1915–1918 byl vojákem rakousko-uherské armády. Traduje se, že bojoval v bitvě u Zborova, což by znamenalo, že zde stál i proti budoucímu generálu a prezidentu Ludvíku Svobodovi, který bojoval na straně čs. legií. Podle vojenského historika Aleše Knížka to sice nelze vyloučit, ale ani potvrdit. Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu označil Gottwaldovu účast u Zborova za legendu – Gottwald měl být v době bitvy v nemocnici ve Vídni. V létě roku 1918 Gottwald z rakouské armády dezertoval. Po vzniku samostatného Československa sloužil dva roky v Československé armádě. V letech 1920–1921 pracoval v Rousínově jako stolařský dělník. Po roztržce ve Svazu dělnických tělovýchovných jednot si komunisticky zaměřená část jednot vytvořila v roce 1921 novou org...

Josef Knap

Josef Knap byl český prozaik, básník a literární kritik, spolu s Františkem Křelinou čelný představitel ruralistické literatury. Narodil se v Podůlší u Jičína v rodině chalupníka Antonína Knapa a jeho manželky Anny, rozené Konůpkové. Gymnázium ukončil v roce 1919 a v roce 1924 vystudoval moderní literaturu na filosofické fakultě University Karlovy. V meziválečném období procestoval pak řadu evropských zemí, mezi nimi Německo, Švédsko, Norsko, Itálii a Francii. Více než 25 let pracoval v divadelním oddělení Národního muzea, které později vedl. Za nacistické okupace prošel totálním nasazením. Kvůli náboženskému tónu jeho literárních prací se stal v 50.letech obětí politických procesů s katolickými intelektuály: v roce 1952 byl odsouzen k jedenácti letům vězení. V době jeho věznění v pankrácké věznici jemu, J. Zahradníčkovi a F. Křelinovi pomohl dozorce Václav Sisel. Zachránil mnohé básně a texty těchto vězněných autorů. Ukryl je na své chatě a to až do r. 1968. J. Knap byl nakonec propuštěn již v roce 1955 kvůli onemocnění rakovinou. Když se poměry na konci 60. let přechodně uvolnily, byl v roce 1967 soudně rehabilitován. Po propuštění pracoval jako stavební dělník, až později získal zaměstnání v Památníku národního písemnictví. V 60. letech se zabýval dějinami divadelních společností – na základě této své práce vydal knihu Umělcové na pouti v roce 1961. Zemřel v Praze, pohřben byl v Železnici u Jičína. V roce 1997 vyšly knižně Knapovy vzpomínky nazvané Bez poslední kapitoly. Knapovo dílo kombinuje realistické a impresionistické prvky. Inspiraci pro svoji literární tvorbu nacházel u severských autorů a z českých např. u Antala Staška, Karla Václava Raise a impresionisty Fráni Šrámka. Většinu témat svých děl věnoval zcela v duchu ruralismu venkovskému životu. ...

Josef Holeček

Josef Holeček byl český spisovatel s regionálním zaměřením na jižní Čechy, představitel realismu, ruralismu a tzv. venkovské prózy. Dále působil jako překladatel a novinář. Narodil se v selské rodině Vojtěcha Holečka a Kateřiny Blahové ze Žďáru. Měl sedm sourozenců, kromě pěti, kteří se nedožili jednoho roku; čtyři vlastní: Annu , Vácslava , Jana a Františka Xavera redaktora v Chicagu a další tři, z druhého manželství otce s Eleonorou Blahovou sestrou Kateřiny: Marii Vaněrovou , Eleonoru Vaněrovou a Kateřinu řádovou sestru a učitelku. Josef si 16. 11. 1889 vzal za manželku Zdenku Zemanovou . Měli spolu tři děti: Jarolíma legionářského spisovatele, PhDr. Dariu Podlipskou překladatelku a PhDr. Jelenu Dolanskou-Heidenreichovou zpěvačku a pedagožku. Studovat začal v Písku, kde se spřátelil s Františkem Heritesem, dále v Českých Budějovicích a potom, jak sám napsal ve vzpomínkách, ho srdce táhlo do Tábora – na reálné gymnázium. V Táboře na gymnáziu Holeček obdivoval ředitele Václava Křížka. Vzpomíná na něho: „Křížek, učený, osvícený a na slovo vzatý Čech a Slovan. Nekrčí se a neomlouvá za svůj slovanský původ a také jeho žáci jsou hrdí a sebevědomí Češi“ . Nejstarší táborský park dnes nese název Holečkovy sady. Od roku 1926 je v něm umístěn pomník Josefa Holečka. Přátelství navázané na táborském gymnáziu s Jihoslovany přivedlo Holečka k celoživotnímu zájmu o dějiny, literaturu a umění. Po studiích pracoval v Záhřebu jako vychovatel; od roku 1875 byl dopisovatelem Národních listů ve válce na Balkáně. Jeden čas sám vydával Slovanské listy. Pracoval v redakci Národních listů, překládal slovanský a finský folklor. Byl velkým zastáncem Slovanů, roku 1887 navštívil Rusko a v roce 1889 se dostal do Malé Asie a Cařihradu. Od roku 1895 až do své smrti žil na Smíchově (o...

John Francome

John Francome se narodil ve Swindonu, Anglie. Bývalý žokej šampion, byl zvolen nejlepším komentátorem dostihů pro britský kanál Cannel 4. Rozhodl se následovat Dicka Francise a píše detektivky z dostihového prostředí, často ve spolupráci s jinými autory. V současnosti žije v Berkshiru.

John Flanagan

John Flanagan je australský spisovatel zejména fantasy, jeho nejznámější dílo je dobrodružná série Hraničářův učeň. John Flanagan zahájil svoji pracovní dráhu jako reklamní autor. Pracoval v agenturách v Londýně, Sydney a Singapuru, potom přešel na volnou nohu. Začal psát televizní scénáře a byl hlavním autorem australské nejdéle vysílané situační komedie Haló, tati! Během pestré kariéry psal John reklamní slogany a scénáře, komerční prezentace, scénáře zábavných pořadů a jednou dokonce i projev guvernéra státu Nový Jižní Wales. Sérii Hraničářův učeň začal psát, aby svého dvanáctiletého syna Michaela přilákal ke čtení. Původně obsahovala dvacet povídek, které John později přepracoval na první díl Hraničářova učně s názvem Rozvaliny Gorlanu. Brzy následovaly další díly. Jeho syn, nyní třicetiletý, je nadšeným čtenářem všech těchto knih. John žije se svou ženou Leonií v Manly, přímořském předměstí Sydney, a v současné době píše nové díly série Bratrstvo. Co nejdříve by se měl o sérii Hraničářův učeň natáčet už dlouho odkládaný celovečerní film.

Johanna Paungger

Raoská autorka zabývající se astrologií a léčitelstvím.

Jiří Šlitr

Jiří Šlitr byl český hudební skladatel, instrumentalista , zpěvák, herec, knižní Ilustrátor a výtvarník. Významně ovlivnil českou populární hudbu; na jeho scénickou hudební tvorbu navázala řada autorů studiových scén. Spolu s Jiřím Suchým a Ferdinandem Havlíkem založil roku 1959 divadlo Semafor. Zhudebnil přes 300 písní. Roku 1966 uvedl svůj vlastní recitál Ďábel z Vinohrad a roku 1968 uvedl muzikál Poslední štace. Napsal hudbu k deseti celovečerním filmům, v některých z nich i hrál , Zločin v šantánu ). V letech 1996–2001 vyšlo osm CD Písničky ze Semaforu. Studoval na Gymnáziu v Jilemnici a později přestoupil na Gymnázium F. M. Pelcla v Rychnově nad Kněžnou, kde maturoval v roce 1943. Spoluzaložil Rychnovský dixieland, hrající v Praze pod názvem Czechoslovak Dixieland Jazz Band, hrával s Akord clubem, kde se seznámil s Jiřím Suchým; nejvýznamnější je však jeho působení v divadle Semafor. Byl vystudovaný právník , svému právnickému povolání se však nikdy nevěnoval, snad ale proto se mu také občas hezky přezdívalo Doktor klavír . Byl i velmi dobrý kreslíř a grafik. V letech 1949–1951 absolvoval povinnou vojenskou službu v Milovicích. Poslední rok vojenské služby pracoval jako výtvarník Ústředního domu armády. V roce 1957 jej Miroslav Horníček seznámil s Jiřím Suchým. Spolu s Jiřím Suchým pak vytvořil tvůrčí a hereckou dvojici, která svými písničkami a hrami významně ovlivnila hudbu a divadlo 60. let 20. století a zahájila éru divadel malých scén. Jiří Šlitr se ale oficiálně nikdy členem divadla Semafor nestal. Po studiu práv se vedle výtvarné činnosti věnoval hudbě. Skládal písně, vystupoval v kabaretech, jako pianista působil v Laterně magice . V roce 1959 založil společně s Jiřím Suchým divadlo ...

Jiří Pernes

Jiří Pernes je moravský historik, politika v květnu až dubnu 2010 též ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Vystudoval v letech 1966 až 1972 český jazyk a dějepis na Filosofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně v Brně a v letech 1978 až 1980 na téže škole postgraduální studium muzeologie. V roce 1996 získal vědecký titul Dr. a v roce 2008 se habilitoval s prací Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě a stal se docentem pro obor Historie se zaměřením na české a československé dějiny. Od roku 1977 pracoval v několika muzeích , v letech 1990–1992 byl ředitelem Moravského zemského muzea v Brně. Od roku 1994 je zaměstnán v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a mezi lety 2003 až 2017 byl vedoucím jeho brněnské pobočky. Je též externím vyučujícím na Masarykově univerzitě, působí mimo jiné i na Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Mezi lety 2008 až 2010 zastával post předsedy Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. V únoru 2010 byl Jiří Pernes zvolen na místo ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, kde od 1. dubna téhož roku nahradil Pavla Žáčka. Dne 12. května 2010 byl pro podezření z plagiátorství Radou ústavu z pozice ředitele ke dni 13. května 2010 odvolán. Jako historik se odborně zaměřuje zejména na moravské, české, československé a středoevropské moderní a soudobé dějiny. Mezi předměty jeho zájmu patří zejména dějiny pozdního období existence habsburské monarchie a Rakousko-Uherska, dějiny osobností z řad Habsburků a z oblasti soudobých dějin pak zejména dějiny Československa 50. a 60. let a dějiny jeho politických elit. Zabýval se také dějinami čs. exilu po roce 1948. Známým se stal také jako host, odborný poradce a spolutvůrce dokumentárních pořadů a jako autor velkéh...

Jaroslav Raimund Vávra

Jaroslav Raimund Vávra byl český spisovatel a cestovatel, autor románů, reportáží a kulturně-historických prací z oblasti severní Afriky nebo z dějin řemesla a technických objevů. Narodil se v rodině úředníka pojišťovny Aloise Vávry a jeho manželky Marie, rozené Beiglové ; rodiče byli oddáni v Hradci Králové, necelý měsíc před jeho narozením. Jeho mladším bratrem byl filmový režisér Otakar Vávra. Vystudoval reálku v Brně, absolvoval externě několik semestrů na lékařské fakultě a vyučil se zubním technikem. Od roku 1924 působil jako redaktor v pražských nakladatelstvích , podílel se i na několika filmových scénářích . Od roku 1936 patřil k okruhu Václavkova Bloku. Ještě na studiích procestoval s otcem téměř celou Evropu. Roku 1931, 1937 a 1947 podnikl cestu do severní Afriky, roku 1956 navštívil Egypt, Sýrii a Libanon a roku 1969 Mongolsko. V letech 1945–1973 pracoval v Československém filmu na Barrandově nejprve jako knihovník, poté ve Filmovém klubu, který založil, a konečně jako lektor. Roku 1947 podílel se na scénáři filmu svého bratra Krakatit. Jako spisovatel napsal řadu beletristických, cestopisných a kulturně-historických knih o severní Africe a jejích původních berberských obyvatelích. Dalším okruhem jeho zájmu se stalo sklářství, technické objevy a život pražské meziválečné technické inteligence a umělecké společnosti.

Jaroslav Kvapil

Jaroslav Kvapil byl český básník, dramatik, překladatel, libretista a divadelní režisér. Byl syn lékaře v Chudenicích u Klatov, kde též vychodil obecnou školu. Po studiu na klatovském a plzeňském gymnáziu studoval lékařství a filosofii v Praze, studia však nedokončil. V letech 1891 až 1904 pracoval jako novinář v redakcích listů Hlas národa, Národní listy, Česká stráž a jako redaktor Zlaté Prahy. V letech 1888–1902 přispíval pod pseudonymem Olaf do humoristického časopisu Švanda dudák. Jeho první žena Hana Kvapilová , herečka Národního divadla, jej přivedla k trvalému zájmu o divadlo a on se ve svých příspěvcích pro noviny a časopisy věnoval často divadlu. S Hanou jej seznámil začátkem roku 1890 J. V. Frič. Jeho druhou manželkou byla Zdena Rydlová, herečka Národního divadla. První básně publikoval ve Světozoru. Spolu s Alfonsem Muchou a Ladislavem Syllabou se podílel na obnovení svobodného zednářství v Československu. V roce 1898 založil spolu s Janem Vávrou, Gustavem Schmoranzem a členy spolku Máj v Praze divadlo Uranie, umístěné u příležitosti Výstavy architektury a inženýrství zprvu na pražském Výstavišti, později přenesené do pivovarské zahrady v Holešovicích. Celý svůj další život pak věnoval divadlu, působil mnoho let jak v Národním divadle, tak v Městském divadle na Královských Vinohradech. Kromě režie i překládal, psal libreta a upravoval divadelní hry pro jevištní provedení. Za první světové války se účastnil prvního odboje. V letech 1918–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé za Českou státoprávní demokracii, respektive za Československou národní demokracii z ní vzniklou. Za druhé světové války byl spoluzakladatelem odbojové organizace Prozatímní revoluční národní výbor. Po odhalení skupiny byl uvězněn a do doby osvobození rep...

Jaroslav Čechura

Jaroslav Čechura je český historik, specializující se na novověké sociální dějiny. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obory historie – politická ekonomie – dějiny umění. V letech 1977 až 1986 byl pracovníkem Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze; dalších 17 let vedl Archiv Národního muzea a 25 let redakci historické řady Časopisu Národního muzea. Učil na FF UK a spolupracoval též s Max-Planck-Institut für Geschichte v Göttingenu. Kromě toho vyučuje na KTF UK a Technické univerzitě v Liberci. Je členem několika redakčních či vědeckých rad. Od počátku se profiloval jako medievalista a zabýval se hospodářskými a sociálními dějinami Čech ve středoevropském kontextu. Později rozšířil svůj záběr o období raného novověku, jež nahlíží „zdola“, konkrétně pak prizmatem poddanských vztahů, každodennosti, rebelií, kriminality, sexuality, stavovské politiky či tradiční kultury venkova. Vzhledem k nebývalému rozsahu knižní tvorby, která cílí nejen na odborného, ale i laického konzumenta, tak Čechura náleží k nejvýznamnějším současným českým představitelům mikrohistorie. V rámci reorganizace bylo schváleno děkankou filosofické fakulty UK rozhodnutí ředitele Ústavu českých dějin Ivana Šedivého o zrušení profesorského místa se specializací na české dějiny raného novověku s účinností 1. července 2015. Zrušení místa, a tedy Čechurovo propuštění, vzbudilo jisté překvapení v rámci univerzity, ovšem upozornil na ně i Petr Zídek v Lidových novinách.

Jaromír Pečírka

Pocházel z lékařské rodiny. Jeho děd, lékař a gymnasiální profesor Josef Pečírka byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Jaromír Pečírka byl synem lékaře a docenta Univerzity Karlovy MUDr. Ferdinanda Pečírky a Emilie rozené Dufkové, dcery ředitele továrny Kolben – Daněk. Jeho otec se kromě lékařské praxe aktivně věnoval kultuře a byl mj. zakládajícím členem Českého spolku pro komorní hudbu v Praze a dlouholetým členem družstva Národního a Vinohradského divadla. Jeho strýc Jaromír Pečírka st. byl lékař se širokými vědeckými zájmy, alpinista, armádní generál a sběratel umění. Jaromír Pečírka roku 1910 maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze. Po otci zdědil lásku k hudbě a sám byl výborným klavíristou. V mládí byl literárně činný a psal povídky a básně . V letech 1910-1913 a 1914-1916 studoval na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze dějiny umění a klasickou archeologii . V letech 1913-1914 a 1917-1918 studoval u Maxe Dvořáka na vídeňské univerzitě a byl jedním z jeho posledních žáků. Rigorózní práci Studie k dějinám románské skulptury v Čechách a na Moravě obhájil roku 1916 na Filozofické fakultě v Praze. Za války pracoval jako asistent v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a v Centrální komisi pro ochranu památek ve Vídni , poté do roku 1920 jako koncipista Ministerstva školství a národní osvěty. Od roku 1919 do roku 1938 byl výtvarným kritikem Prager Presse. Od roku 1920 byl profesorem dějin umění na Uměleckoprůmyslové škole v Praze , roku 1937 se habilitoval pro obor všeobecných dějin umění na Univerzitě Karlově. Po válce byl profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze . V letech 1948-1949 byl zároveň zástupcem Antonína Matějčka v Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a do roku 1951 zde přednášel. V letech 1963-1964 působil na FF UK jako externí pedagog. Byl kurátorem SVU Mánes, členem Archeologické komise při České akademii věd a umění, Kruhu pro pěstování dějin umění, v letech 1934-1942 členem kuratoria Moderní galerie, členem Společnosti Bedřicha Smetany. Od roku 1935 spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby. Psal odborné statě do časopisů Umění, Výtvarná práce a Volné směry a články do časopisů a novin Kultura, Květy, Lidová demokracie, Prager Presse, Prager Rundschau, Svět v obrazech a Tvar. Zemřel 22. srpna 1966 v Praze, ve věku 75 let.

Jana Řepová

Matematička, numeroložka, překladatelka ze slovenštiny.

J. M Troska

Původním jménem Jan Matzal, od r. 1947 úředně přejmenován na Jan Troska. Mládí strávil ve Vyškově na Moravě a v Brně, kde absolvoval obchodní školu. Působil jako úředník v plzeňské Škodovce, později v Mladé Boleslavi. Během první světové války působil jako disponent továrny Suchý na stroje a slévárny v Peckách. V roce 1917 se zastal dělníků, kterým byly z moci úřední sníženy dávky potravin, a byl za to poslán na italskou frontu. V roce 1921 byl vyslán do Srbska, kde působil pět let v Smedrevu a v Bělehradě jako ředitel strojíren. Po návratu do Čech se stal účetním v továrně na izolátory v Lounech a později v továrně na elektrická zařízení Ježek v Hradci Králové. Koncem 20. let odešel do invalidního důchodu a od r. 1931 se začal věnovat psaní.; Jedna z nejvýznamnějších osobností meziválečné české science fiction a jako jeden z mála dodnes čtený.

Ivana Čornejová

Ivana Čornejová je česká historička specializující se na české a církevní dějiny 16.–18. století a dějiny českého školství, zejména Univerzity Karlovy. Jako pedagožka se habilitovala a získala titul docentky. Pracuje v Ústavu dějin Univerzity Karlovy a archivu Univerzity Karlovy, kde působí jako vedoucí Ústavu dějin Univerzity Karlovy. Mimo to externě přednáší na Pedagogické fakultě UK. Jejím prvním manželem byl Jiří Rak, jejím druhým manželem je historik Petr Čornej.

Helena Kholová

Helena Kholová byla česká popularizátorka přírodních věd, spisovatelka a překladatelka. Pracovala jako redaktorka v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců. Helena Kholová se narodila v roce 1932. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Krátce pracovala v biologické laboratoři Spolany v Neratovicích a poté se 9 let věnovala lesnickému výzkumu se zaměřením na ochranu lesa. V tomto oboru získala aspiranturu. Následně nastoupila do redakce časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců, kde pracovala jako odborná přírodovědná redaktorka. V psaní článků o přírodě a zvířatech byla velmi aktivní a měla neobyčejný rozhled i mimo biologické vědy. Zajímala se o historii chovu domácích zvířat a vzniku plemen hospodářských zvířat. Napsala množství popularizačních knih. Mezi jejími přáteli byly osoby spjaté mimo jiné s pražskou zoologickou zahradou jako Zdeněk Veselovský, Jiří Felix a Luděk J. Dobroruka. V 70. a 80. letech pořádala Dny ABC v pražské zoo. Její publikační a překladatelská práce pokračovala i po odchodu do důchodu.

Fleetwood Mac

Fleetwood Mac je britsko-americká rocková skupina založená v roce 1967 v Londýně. Původními členy skupiny byli kytarista Peter Green, bubeník Mick Fleetwood, kytarista Jeremy Spencer a baskytarista John McVie, v roce 1970 se k nim jako plnohodnotná členka připojila McVieho manželka Christine McVie. Původně britská bluesová skupina Fleetwood Mac se v průběhu let vyvinula v poprockovou kapelu s proměnlivou sestavou. Nejúspěšnější období pro kapelu nastalo v polovině 70. let po příchodu amerických hudebnic Stevie Nicks a Lindsey Buckingham, což znamenalo začátek komerčně nejúspěšnější éry skupiny.

Esther Verhoef-Verhallen

Esther Verhoef-Verhallen je již dlouhá léta zárukou čtivých a srozumitelných naučných knih o zvířatech, které oslovují širokou čtenářskou veřejnost. V roce 1997 se její Encyklopedie koček umístila v žebříčku CPNB Top 100 nejlépe prodávaných knih. Její knihy vycházejí v mnoha zemích na celém světě. Kromě psaní knih o zvířatech a fotografování se Esther věnuje redaktorské práci, je hlavní redaktorkou časopisu o zvířatech a šéfredaktorkou měsíčníku pro milovníky koček.

Eric Knight

Eric Oswald Mowbray Knight byl angloamerický spisovatel, novinář a filmový kritik. Narodil se v Anglii, ale brzy se s rodinou přestěhoval do Jižní Afriky, protože jeho otec byl obchodníkem s diamanty. Když mu byly dva roky, byl jeho otec zabit během druhé búrské války a jeho matka se pak odstěhovala do Petrohradu, kde pracovala jako vychovatelka. Od svých patnácti let žil v USA, kam se odstěhoval za svou matkou, která se po druhé vdala za Američana. Byl ale stále britským občanem, americké občanství obdržel až roku 1942. V USA vystudoval Cambridge Latin School v Massachusetts a poté pracoval jako novinář. Zúčastnil se obou světových válek, v první bojoval za Kanadu a v druhé za USA. Roku 1943 zahynul v hodnosti majora speciálních jednotek Armády Spojených států amerických během leteckého transportu do Severní Afriky při leteckém neštěstí poblíž Paramariba v tehdejší Nizozemské Guyaně . Posmrtně mu bylo uděleno vysoké vojenské vyznamenání Legion of Merit . Jako spisovatel si získal věhlas dojemným příběhem o psí věrnosti Lassie Come-Home , který se stal bestsellerem.

Elizabeth Adler

Elizabeth Adlerová se narodila v Yorkshiru na severu Anglie. Je vdaná, má jednu dceru a v současné době žije přechodně v různých státech: v Brazílii, USA, Anglii, Francii a v Irsku. Její romány jsou překládány do všech světových jazyků.

Eliška Krásnohorská

Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Eliška Pechová, v matrice Elisabeth Dorothea , byla česká básnířka, libretistka, spisovatelka a překladatelka. Narodila se v Praze v druhém manželství řemeslníka Andrease Pecha a Dorothey Kateřiny Vodvářkové , jako sedmé dítě z osmi sourozenců. Z prvního manželství s Marií Svobodovou měl její otec tři děti – Josefa lékaře, Karla a Marii , z druhého s Dorotheou – Jindřicha hudebního skladatele, Adolfa fotografa, Julianu Pallovou , Elišku a Dorotheu učitelku a malířku. Otec mylně odvozoval svůj původ ze šlechtického rodu Pechů z Krásné Hory, podle kterého si Eliška později zvolila pseudonym. Matka, která pocházela z Blatné zajistila dětem vzdělání, zprvu v Plzni. Eliška získala patřičné vědomosti v pražské německé dívčí škole Svobodově a s pomocí strýce Vojtěcha, bratrů i přátel je systematicky rozšiřovala. Naučila se mj. hře na klavír, zpěvu a malovat. Mezi literární osobnosti okruhu Ruchovců ji uvedli Karolina Světlá a Vítězslav Hálek Zabývala se emancipačním hnutím žen, byla členkou a pak i starostkou Ženského výrobního spolku českého, který založila roku 1871 Karolina Světlá. Roku 1901 se po Josefíně Humpal-Zemanové stala redaktorkou Ženských listů a psala do časopisu také své články. Sehnala přes 4 810 podpisů pod petici říšské radě za otevření dívčího gymnázia, aby dívky získaly maturitu a poté povolení studovat na univerzitě. V Petici nezmínila Minervu, neboť tento spolek ještě neexistoval. Liknavý postoj vídeňské vlády, nezájem veřejnosti a českých žurnalistů ji přiměl k založení soukromého dívčího gymnázia. V červnu 1890 vypracovala provolání Vzdělanstvu českému! v němž ohlásila budoucí založení Minervy, spolku pro ženské studium, který toto dívčí gymnázium bude vydržovat. Žádost o povolení spolku...

E. L James

E L James je pseudonymem Eriky Mitchell Leonard , televizní produkční a manželky scenáristy a režiséra Nialla Leonarda, s nímž je více než dvacet let a má s ním dva pubertální syny. Ve svém reálném životě řídí Mini, má ráda cenově přijatelné bílé víno a Nutellu a nejvíc času jí zabere špinavé prádlo synů, kteří oba hrají ragby. V jejich londýnském domě není ani stopy po Červené mučírně z jejího románu, přesto jí manžel něžně říká Dračice. Studovala historii na University of Kent, psát chtěla už od dětství, snila o tom, že jednou napíše román, který způsobí poprask, ale kvůli rodině a kariéře své sny na čas odložila. Nakonec ale sebrala odvahu a pustila se do psaní svého prvního románu, Fifty Shades od Grey. Původně je psala jako fanfiction ságy Stmívání pod jménem Snowqueens Icedragons, to bylo v roce 2009. Úspěch, kterého její dílo dosáhlo na internetu, ji naprosto šokoval. Vtělila do něj podle svých slov svoji krizi středního věku a všechny své fantazie, které se zřejmě potkaly s fantaziemi mnoha žen po celém světě. Dokazuje to záplava e-mailů v její schránce, jejichž obsah je podobný: „Miluju vaší knihu. A manžel taky děkuje!“ Později změnila jména hlavních postav a v roce 2011 vydala Fifty Shades of Grey v nynější podobě. Erika Mitchelová Leonardová se publicitě spíš vyhýbá. Její agentka Valerie Hoskinsová říká, že autorka nemá zapotřebí dávat rozhovory, protože se její kniha prodává sama. Přesto Erika svolila k prvnímu veřejnému vystoupení v Británii, kam se dostalo 450 fanynek ochotných zaplatit 20 liber za vstupenku. Tam například prozradila, že musela zavolat do prodejny aut, aby se zeptala, zda mohou mít dva lidé sex v Audi R8. Prodejce řekl rezolutní „ne“. Autorka se však vypravila do autosalonu osobně a poté, co si do auta sedla, rozhodla se, že ano. Na otázku, zda její knihu četli její synové řekla: „Panebože, ne. To by mě zabilo a je taky.“ Naopak její dvaaosmdesátiletá matka je knihou nadšena. E. L. James a manželství O svém soukromí autorka ...

Daniel Silva

Daniel Silva je americký novinář a spisovatel špionážních románů . Hlavní hrdina Michael Osbourne: Hlavní hrdina Gabriel Allon: V tomto článku byl použit překlad textu z článku Daniel Silva na slovenské Wikipedii.

Dagmar Lhotová

Dagmar Lhotová byla česká spisovatelka, redaktorka časopisů pro děti a mládež. Dagmar Lhotová se narodila do rodiny středoškolského profesora, architekta a divadelního výtvarníka Karla Lhoty, její matkou byla česká filmová a divadelní herečka Marie Brožová, později vystupující pod jménem Lhotová. Dagmar Lhotová vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a hned po studiu nastoupila jako redaktorka v Státním nakladatelství dětské knihy, působila později v Mladé frontě a Mateřídoušce. V období normalizace mohla psát knížky pro děti, někdy ve spolupráci s manželem Zdeňkem Karlem Slabým. Získala různé nakladatelské ceny, ale i Zlatou stuhu, cenu Muriel a na svém kontě má i tvůrčí prémii Českého literárního fondu. Spolu se svým manželem je autorkou postavy kocoura Vavřince. Užívala i jméno Dagmar Lhotová-Slabá. jen první vyd. z Národní knihovny ČR

Clive Gifford

Britský autor a editor knih pro děti a mládež.Věnuje se i literatuře faktu a žurnalistice.

Alexandra Ripley

Alexandra Ripleyová byla americká spisovatelka. Narodila se jako jediné dítě Alexandra a Elizabeth Braidových. Navštěvovala školu Ashley Hall v Charlestonu a promovala na vysoké Vassar College v roce 1955 z ruštiny. Vždycky chtěla být spisovatelkou, ale odvahu uskutečnit svůj sen našla až po vyzkoušení několika zaměstnání, mezi nimi například čtení rukopisů. Svou první knihu Who's the Lady in the President's Bed? vydala roku 1972 pod pseudonymem B. K. Ripley. Dílem Charleston započala autorka řadu historických románů, které se staly bestsellery. Avšak životním dílem se stal roku 1991 román Scarlett, kterým Alexandra Ripleyová navázala na dvoudílnou ságu Jih proti Severu od Margaret Mitchellové. Zemřela 10. ledna 2004 ve svém domě v Richmondu ve Virginii. Byla dvakrát vdaná a měla dvě dcery z prvního manželství s Leonardem Ripleym.

Alena Ježková

Alena Ježková, občanským jménem Alena Wagner je česká novinářka a spisovatelka a odbornice na public relations. V prezidentských volbách 2018 působila jako mluvčí a poradkyně kandidáta Pavla Fischera. V roce 2014 sama úspěšně kandidovala jako nezávislá za KDU-ČSL na prvním místě kandidátky „My, co tady žijeme“ v komunálních volbách do zastupitelstva Prahy 1. Vystudovala obor čeština pedagogika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a doktorské studium obor grafický design a vizuální komunikace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Pracovala jako nezávislá novinářka a publicistka pro Práci, Lidové noviny a Respekt a jako reportérka, editorka a zástupce šéfredaktora v časopise Reflex. V letech 2000–2002 působila jako ředitelka odboru public relations Magistrátu hlavního města Prahy, v této pozici iniciovala mezinárodní soutěž na dodnes užívané logo hl. m. Prahy. Posléze působila na řídících pozicích v PR a komunikačních agenturách REGTIME a AMI Corporate Design, od roku 2005 jako nezávislý konzultant v oblasti komunikace, PR, grafického designu, publikací a periodik. Na podzim 2017 se stala mluvčí a poradkyní kandidáta na prezidenta Pavla Fischera, který skončil třetí po prvním kole volby. Jako kurátorka vytvořila historickou stálou expozici Králův dvůr v Prašné bráně v Praze a expozici Pražské zvony ve věži chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Její literární tvorba se vyznačuje takřka básnickým čtivým jazykem. Za geniální dětské knihy považuje díla Roalda Dahla nebo Astrid Lindgrenové. Je autorkou dvoudílné publikace Tichá srdce, která přibližuje historii českých a moravských klášterů i život členů různých řeholních řádů. Poslední knihou Aleny Ježkové je osobní cestopis Poutnice – Tři cesty do Santiaga. Kniha byla vydána po úspěšném crowdsourcingovém projektu.

William Makepeace Thackeray

William Makepeace Thackeray byl anglický romanopisec a žurnalista. Za jeho stěžejní dílo je považován román Jarmark marnosti , který satiricky zobrazoval britskou společnost 19. století. Thackeray se narodil v Kalkatě v Indii, kde jeho otec Richmond Thackeray pracoval pro britskou Východoindickou společnost. Ve věku 5 let Williama poslali jeho rodiče zpět do Anglie, kde se mu mělo dostat odpovídajícího vzdělání. Studium začal ve školách v Southamptonu a Chiswiku, dále v Charterhouse School a konečně na Trinity College v Cambridgi, odkud odešel bez dosažení akademického titulu v roce 1830. Po nějaké době, kterou strávil cestami po kontinentě , se vrátil do Londýna, kde chtěl studovat právo. Ve věku 21 let ovšem zdědil dostatečně velké množství peněz, které mu mohlo zajistit pohodlnou existenci do konce života a tak studia opět zanechal. Začal se věnovat investicím, podpoře různých periodik , studoval v Paříži umění . 20. srpna 1836 se oženil s Isabellou Gethin Shaw, se kterou měl 3 dcery . V roce 1840 se u Isabelly projevila duševní choroba, přinejmenším jednou se pokusila o sebevraždu, do konce svého dlouhého života zůstala nemocná. Od roku 1837 žila rodina opět v Londýně, kde Thackeray pracoval jako novinář, publikoval v časopise Fraser’s . O něco později začal publikovat i v časopise Punch. Finanční zajištění a určité stálé místo v novinářském světě mu přinesla série satirických článků v Punchi, které později vyšly pod názvem The Book of Snobs . V Punchi vyšla v letech 1847-48 i jeho dnes asi nejznámější práce Vanity Fair. V roce 1851 se rozešel s redaktory časopisu Punch a v roce 1859 se stal editorem nově založeného Cornhill Magazine. William Makepiece Thackeray zemřel v roce 1863 v důsledku srdečního záchvatu, jeho pohřbu s...

Vladimír Soukup

Narozen 20.4.1949 v Letohradě, vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity karlovy. V letech 1972 - 1990 redaktor, posléze zástupce šéfredaktora deníku Večerní Praha, v letech 1990 - 1992 redaktor deníku Svobodné slovo

Václav Tille

Václav Tille byl knihovník, učitel, divadelní a literární kritik a český spisovatel. Používal také pseudonym Václav Říha. Narodil se v rodině profesora reálného gymnázia v Táboře, Antonína Tilleho, a jeho ženy Marie, rozené Eisensteinové. Babička z otcovy strany pocházela z rodu Nádherných z Borutína. Václav Tille absolvoval gymnázium, pak filosofickou fakultu Karlovy university v Praze a další v Innsbrucku, studia zakončil doktorátem. Později vykonával práci v pražské univerzitní a olomoucké studijní knihovně. V té době působil také jako revizor sbírek knihovny Národního muzea . Následoval pobyt na univerzitě v Paříži. V roce 1903 habilitoval a v letech 1921–1937 byl řádným profesorem srovnávacích dějin na Karlově universitě. Stal se členem Rotary klubu, Evropského literárního klubu, Československé Intelektuální Unie, v roce 1925 je spoluzakladatelem PEN klubu. V roce 1925 se stal členem Mezinárodní akademické unie. Uveřejnil řadu divadelních a literárních kritik v Národních listech , Venkově, Prager Presse a dalších novinách i časopisech. Vytvořil velmi mnoho srovnávacích studií u umění scénickém, mimickém, kriticky rozebíral tvorbu povídkovou, pohádkovou a zabýval se i dalšími obory české i cizí literatury a knihovnictví. Při psaní pohádek použil pseudonym V. Říha, odborné články podepisoval často různými zkratkami a značkami. Dr. Václav Tille redigoval od roku 1902 knižnici pro mládež Žeň z literatur. a mnoho dalších a mnoho dalších, všechny pod pseudonymem V. Říha.

Václav Dušek

Václav Dušek je český spisovatel-prozaik a scenárista. Původně byl malířem pokojů, později učitel na lidové škole umění, scenárista, dramaturg a redaktor. V jeho prózách dominují postavy dospívajících mladých lidí, často z problematických rodin, kteří se snaží najít pevné místo ve světě, ale často sklouznou na okraj společnosti. Jeho první čtyři díla spojuje částečně autobiografická postava hrdiny Tadeáše Falka. Dále spolupracoval na vzpomínkové knize Josefa Vinkláře Pokus o kus pravdy a na sleeve-notu k jeho nahrávce Života náhody: vzpomínkové vyprávění , kniha Velká vodní loupež o privatizaci říčních správ a občasné překlady z ruštiny a angličtiny.

Thomas Harris

Thomas Harris je americký spisovatel a scenárista, který se nejvíce proslavil svou sérií knih vyobrazující celosvětově známou postavu Hannibala Lectera. Všechny jeho práce o této postavě byly zfilmovány, mezi nejslavnější filmový snímek patří Mlčení jehňátek podle stejnojmenné knihy, v seriálovém světě je to pak seriál Hannibal, který se začal vysílat v roce 2013 na americké stanici NBC.

Sara Shepard

Sara Shepard je americká spisovatelka, autorka série románů Roztomilé malé lhářky , podle níž byl později natočen stejnojmenný seriál. Další její literární sérií je Hra lží . Do češtiny už bylo přeloženo 6 dílů této série a jeden díl, který je zřejmě na pomezí 4. a 5. dílu:

Robert Kirkman

Robert Kirkman je americký komiksový scenárista nejvíce známý pro své komiksy Živí mrtví a Invincible od nakladatelství Image Comics a Ultimate X-Men a Marvel Zombies od Marvel Comics. Také spolupracoval s Toddem McFarlanem na komiksové sérii Haunt. Je jeden z pěti partnerů Image Comics a jediný z těchto pěti, který není spoluzakladatelem. V současnosti vykonává funkci provozního ředitele Image Comics. Na českém trhu byly vydány následující komiksy se scénářem Roberta Kirkmana:

Richard Konkolski

Richard Konkolski je český mořeplavec a vítěz řady námořních závodů, třikrát obeplul sám zeměkouli. Richard Konkolski se vyučil zedníkem a vystudoval stavební průmyslovku. Už od mládí se věnoval jachtingu, začínal v TJ ŽD Bohumín. V letech 1959 až 1966 se účastnil řady jachtařských závodů, stal se mistrem severní Moravy. V roce 1972 se účastnil závodů osamělých mořeplavců OSTAR přes Atlantik z anglického Plymouthu do Newportu. Vzhledem ke zlomenému stěžni a dalším problémům se mu podařilo připlout na celkovém 41. místě. Po ukončení závodu pokračoval na vlastnoručně vyrobené jachtě Niké I v cestě kolem světa. Po 342 dnech ukončil plavbu v roce 1975 v Plymouthu a později v polském Svinoústí a Štětíně. Stal se prvním Čechoslovákem, který obeplul zeměkouli a Niké I druhým nejmenším plavidlem. Byl oceněn mimo jiné tituly zasloužilý mistr sportu , sportovec roku severomoravského kraje , ocenění za sportovní úspěchy ÚV ČSTV , jachtař roku , mistr sportu . Řadu ocenění získal také v Polsku. Emigroval v červnu 1982. Během výjimečného stavu v Polsku odplul s manželkou Miroslavou a synem Richardem ze Štětína, kde měl loď Niké II. Přistál v naprostém pořádku až v Newportu v americkém státě Rhode Island. Zde řadu let žil a do Česka se vrátil až v roce 2016 . Po sametové revoluci v roce 1999 udělil Richardu Konkolskému Český svaz jachtingu čestné členství jako ocenění za propagaci českého jachtingu u nás a v zahraničí. Konkolski je autorem několika knih, filmů a televizních dokumentů. V současnosti vlastní multimediální studio, kde se věnuje výrobě filmů a propagačních materiálů. V roce 2013 byl Richard Konkolski oceněn medailí za zásluhy o stát v oblasti sportu....

Prosper Merimee

Prosper Mérimée byl francouzský spisovatel. Mérimée pocházel z rodiny duchovně orientovaných a velmi anglofilních rodičů. Po absolvování Napoleonova lycea a následném studiu práv, začal ihned působit jako autor. Svou dráhu spisovatele začal překladem údajně starobylých keltských básní Poems of Ossian, v tehdejší době velmi čtenářsky populárního, které v roce 1770 údajně sesbíral a přeložil do angličtiny James Macpherson – ač, jak později vyšlo najevo, šlo o Macphersonovy podvrhy, měly tyto básně velký vliv na evropský preromantismus a romantismus. Brzy získal přístup i do pařížských uměleckých a literárních klubů. Tak poznal v roce 1822 např. Stendhala, se kterým se spřátelil, a následně také většinu romantiků včetně Victora Huga, kterému aplaudoval při památné „Bitvě o Hernaniho" v roce 1830. V letech 1825–1826 procestoval Anglii a v roce 1830 Španělsko. Při své španělské cestě poznal pozdější manželku císaře Napoleona III. a právě tato známost mu přinesla prospěch v jeho pozdější politické kariéře. Jeho prvním publikovaným dílem bylo v roce 1825 Théâtre de Clara Gazul, sbírka her, které byly vydány pod mystifikujícím pseudonymem fiktivní španělské herečky Clary Gazulové a ve kterých v souladu s novou romantickou estetikou byla ignorována pravidla klasických tří jednot. V roce 1827 vyšla La Guzla, ou Choix de poésies illyriques, recueillis dans la Dalmatie, la Croatie et l'Herzégovine, další literární mystifikace, stylizovaná jako překlady ilyrských lidových písní, se kterou se Merimée připojil k tehdy módnímu trendu, který iniciovali v letech 1806 – 1808 dílem Des knaben Wunderhorn Clemens Brentano a Achim von Arnim. V roce 1828 se pokusil znovu stát se dramatikem a vydal hry La Jacquerie, scènes féodales a La Famille Carvajal, drame, které zůstaly neuvedeny. V důsledku tohoto neúspěchu se již divadelní tvorbě dále nevěnoval a zůstal jenom spisovatelem. Začal se středním úspěchem historickým romá...

Petr Macek

Narozen 23. 4. 1981 v Praze. Spisovatel, scénárista a novinář.

Petr Křička

Petr Ladislav Křička byl český středoškolský profesor, knihovník, básník, autor literatury pro děti a překladatel z ruštiny a francouzštiny. Byl bratrem Jaroslava Křičky a Pavly Křičkové Homolkové. Petr Křička se narodil 4. prosince 1884 v Kelči u Hranic. Jeho otec byl řídícím učitelem, bratr Jaroslav se stal významným hudebním skladatelem. Ač poměrně brzy ztratil otce, vyrůstal v harmonickém prostředí v úzkém kontaktu s horskou přírodou Českomoravské vysočiny a s jejím prostým lidem; to také podstatně ovlivnilo charakter Křičkovy tvorby. Maturoval v r. 1901 na reálce v Novém Městě na Moravě a pak vystudoval chemii na pražské technice. Jako chemik působil nejdříve v cukrovaru v Hulíně, pak v laboratoři v Karlových Varech, krátce pobyl také v Pasteurově ústavu v Paříži. V l. 1907–1908 učil cizím řečem v Moskvě a po návratu žil do světové války v Praze, kde převážně vyučoval na obchodních školách. Hned v r. 1914 po vypuknutí světové války odešel na haličskou frontu, byl zraněn a pobýval několik měsíců ve vojenských lazaretech. Po válce pracoval na ministerstvu školství a po druhé světové válce byl zaměstnán v Technické knihovně pražských vysokých škol. Zemřel 25. 7. 1949 v Okarci u Náměště nad Oslavou. Podobu české poezie Křička výrazně ovlivnil především svou ranou lyrickou tvorbou, jíž předjal její poválečný vývoj. Už v prvotině Šípkový keř se neobyčejně šťastně setkaly básníkovy osobní dispozice, živý poměr k přírodě a vůbec jeho přímý, otevřený, neproblematický vztah k životu se soudobými tendencemi evropského básnictví, zejména s křesťanským humanismem francouzských básníků , kteří pokorou a láskou doufali obrodit a zlidštit svět. Z tohoto setkání vznikla lyrika základních citových poloh, ostře rozeznávající hierarchii životních hodnot, poezie návratů do dětství v rodném kraji, oslava prostých věcí a životních radostí. Disonanci do této harmonické atmosféry, podporované též s...

Petr Broža

Petr Broža má za sebou rozsáhlou publikační činnost. Ve společnosti Computer Press působil jako redaktor a šéfredaktor časopisů Computer, Osobní finance, MobilMania.cz a AutoRevue.cz. Na svém kontě má řadu knižních bestsellerů, mimo jiné 333 tipů a triků pro vypalování CD a DVD.

Paul Verlaine

Paul Marie Verlaine byl francouzský básník, představitel prokletých básníků a symbolismu. Paul Verlaine se narodil 30. března 1844 v Metách. Byl jediným synem ženijního důstojníka Nicolase Verlaina a jeho manželky Élisy. V domácnosti s nimi žila ještě Paulova o osm let starší sestřenice z matčiny strany, kterou měl velmi rád. V roce 1851 otec odešel z armády a rodina se přestěhovala do pařížské čtvrti Batignolles. Studentská léta strávil na internátní škole v Bonapartově lyceu. Paul byl průměrný žák, který rád četl básně i prózu, obdivoval Victora Huga. Ve čtrnácti letech objevil verše Charlese Baudelaira a Théodora de Banville a to mu dalo impulz k vlastní tvorbě. Začal psát první básně, také se naučil kouřit a pít alkohol. Po maturitě v roce 1862 strávil prázdniny na severu Francie u sestřenice Élisy, která se mezitím provdala za majitele cukrovaru. V roce 1864 nastoupil do zaměstnání jako úředník na městské radnici. Vedl společenský život, rád sedával v kavárnách a popíjel absint. Spřátelil se se skupinou parnasistických básníků a dalšími osobnostmi kolem salonů Ricardových a Niny de Callias. V Ricardově časopise L’Art byly zveřejněny jeho první básně, studie o Baudelairovi a jiné příspěvky. V roce 1866 byla u nakladatele A. Lemerra vydána Verlainova první kniha Saturnské básně , aniž by vzbudila větší pozornost. Finanční prostředky poskytla sestřenice Élise, která v následujícím roce zemřela. V roce 1869 vyšla u téhož nakladatele Verlainova druhá kniha Galantní slavnosti . V roce 1870 se po dvouleté známosti oženil s Mathildou Mautéovou, o rok později se jim narodil syn Georges. Verlaine se snažil omezit pití a manželství bylo zpočátku šťastné. V tomto období napsal básně pro svou ženu, které byly vydány ve sbírce Dobrá píseň v roce 1870. Během prusko-francouzské války se při obléhání Paříže zapojil do Národní gardy a pracoval v tiskovém ...

Otakar Brůna

Otakar Brůna byl český redaktor, publicista, dramaturg a spisovatel.. Vystudoval reálné gymnázium ve Vysokém Mýtě a na přelomu čtyřicátých a padesátých let studoval na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. V roce 1947 začal publikovat v regionálním tisku své první příspěvky týkající se československého filmu. Roku 1950 se stal redaktorem deníku Mladá fronta. Po absolvování základní vojenské služby začal pracovat jako novinář v armádních časopisech. Do roku 1962 pracoval pro obdeník Dukla v Bratislavě a pak se stal vedoucím kulturní rubriky časopisu Československý voják. Publikoval také v různých filmových periodikách . Krátce působil jako dramaturg Armádního divadla v Martině a v Československé televizi V roce 1974 se stal šéfredaktorem měsíčníku Gramorevue. a od roku 1976 do roku 1984 byl šéfredaktorem čtrnáctideníku Svazu českých dramatických umělců Scéna, kde ale vedle odborných textů dostávaly prostor také příspěvky podporující kulturní politiku KSČ. V devadesátých letech by redaktorem TV Prima a spolupracoval s populárními časopisy . Začal jako básník. První samostatnou knihu Nebe plné hedvábí vydal v roce 1961. Pro mládež napsal dvě ideologicky motivované novely Čertovo kolo a Boj o perlu . Nejznámější z jeho tvorby jsou však knižní podoby rozhovorů se známými herci . V roce 2001 obdržel za knihu literatury faktu Vladaři Dračích údolí cenu Miroslava Ivanova.

Miroslava Klímová-Fügnerová

Narozena 26. 7. 1905 v Praze, zemřela 21. 10. 1988 tamtéž. MUDr., krajská osvětová lékařka v Praze. Práce v oboru.

Milan Machovec

Milan Machovec byl český filosof. Vystudoval filosofii a klasickou filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel od roku 1950 do roku 1970 a znovu od roku 1990 až do své smrti. V 60. letech spolu s Erichem Frommem a Ernstem Blochem inicioval dialog mezi marxisty a křesťany, ze kterého mimo jiné čerpal pro svoje dílo Ježíš pro moderního člověka. Jako reformně orientovaný marxista měl podíl na pražském jaru 1968. V 70. a 80. letech byl činný v opozičním hnutí, byl signatářem Charty 77. Od 80. let se aktivně věnoval otázkám ekologie a feminismu. Po roce 1989 se dočkal plné rehabilitace. Roku 2000 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy. Coby syn středoškolského učitele prošel Machovec striktní katolickou výchovou. Jeho názor, že náboženství je stejně důležité jako morálka, byl podnícen hlavně matkou. Poté, co absolvoval střední školu, pracoval roku 1944 krátce jako učitel na odborné škole v Brandýse nad Labem. Na jaře roku 1945 začal studovat filosofii a klasickou filologii na Univerzitě Karlově v Praze. Také po zkušenostech v rámci nacistické diktatury se Milan Machovec brzy obrátil k marxismu. V letech 1948 – 1950 absolvoval základní vojenskou službu. Nedlouho poté se stal odborným asistentem na univerzitě v Praze a okamžitě poté, co habilitoval v roce 1953, profesorem dialektického materialismu a marxismu-leninismu tamtéž. V této pozici získal mezinárodní renomé; změnil "Seminář pro marxistické kritiky náboženství a náboženské historie" Univerzity Karlovy v "dialogický seminář", kterého se jako hosté zúčastnili filosofové jako Erich Fromm, stejně jako teologové, například Karl Rahner. Byl pravidelným diskusním partnerem filosofů a teologů na celém světě, ale především v Německu, pravděpodobně proto, že mluvil plynně německy. Konečně, Machovec byl jeden z inspirátorů "pražského jara" roku 1968. Po rozdrcení pražského jara byl v roce 1970 vyhozen z univerzity, post...

Milan Lasica

Milan Lasica byl slovenský humorista, dramatik, spisovatel-prozaik, textař, herec, režisér, moderátor a zpěvák. Proslavil se dlouhodobou spoluprací se svým kolegou Júliem Satinským. Vystudoval dramaturgii se zaměřením na divadla malých forem na VŠMU v Bratislavě. Už během studií začal vystupovat v Tatře, kde předváděl svoje autorské dialogy. V letech 1964–1967 pracoval jako dramaturg Československé televize, v letech 1967–1971 byl členem Divadla Na korze v Bratislavě, v letech 1971–1972 divadla Večerní Brno, v letech 1972–1978 zpěvohry Nové scény v Bratislavě. V roce 1977 podepsal Antichartu. Od roku 1982 byl uměleckým šéfem Štúdia S, kde až do smrti působil jako ředitel. Jeho první žena byla Zora Kolínska. S druhou manželkou Magdou Vášáryovou má dvě dcery. V roce 1989 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. V roce 2003 jej prezident České republiky Václav Havel odměnil státním vyznamenáním Medaile Za zásluhy. Milan Lasica zemřel 18. července 2021 v důsledku poruchy srdečního rytmu během koncertu ve Štúdiu L+S. Stalo se tak krátce poté, co dozpíval píseň Ja som optimista. Začínal psaním autorských dialogů a scének pro sebe a svého partnera Júlia Satinského, ve kterých porušoval všechna pravidla realistického divadla. Ve své dramatické tvorbě si bral za vzor české komiky Voskovce a Wericha, Miroslava Horníčka. Komika Lasici a Satinského je založena na rozebírání banálních životních situací a jejich posunu až do absurdna. Absurdní poloha jejich textů však nemá být únikem z reality, ale naopak zvýrazněním a upozorněním na prázdnost jazyka a nebezpečí konvenčního myšlení. Tyto texty také nezůstávají bez skeptického pohledu na slovenskou mentalitu. Psal především písňové texty a nazpíval dvě alba starých evergreenů s hudebním seskupením Bratislava Hot Serenaders....

Martin Komárek

* 13. 2. 1961, Praha Novinář, publicista a prozaik Otec Valtr Komárek od poloviny 80. let vedl Prognostický ústav ČSAV, byl významnou osobností listopadové revoluce, v letech 1989–1990 byl místopředsedou první polistopadové federální vlády, po volbách v roce 2006 působil jako poradce předsedy Poslanecké sněmovny Miloslava Vlčka. Je autorem autobiografické prózy Kronika zoufalství a naděje . – Martin Komárek maturoval v roce 1979 na pražském gymnáziu Turbová. Vystudoval filozofii na FF UK , kde po ukončení studia krátce působil jako odborný asistent. Od roku 1985 pracuje v deníku Mladá fronta, později MF Dnes, kde působil jako redaktor domácí a zahraniční rubriky, bezprostředně po roce 1989 se stal zástupcem šéfredaktora, v letech 1998–2007 byl vedoucím komentátorů a od roku 2007 hlavním komentátorem listu. Vyučuje tvůrčí psaní na FSV UK a obor Média a komunikace na CERGE universitě. Je spoluautorem internetových blognovin. Vedle Mladé fornty Dnes a Magazínu Dnes přispíval do mnoha časopisů, např. do Kmene, Literárních novin, Tvaru, Esquiru, Marianne apod. Spolupracuje s Českou televizí , s Českým rozhlasem, rádiem Classic a dalšími. Rozsáhlou publicistickou a prozaickou činnost Martina Komárka stmeluje zájem o metamorfózy moderní doby, především v souvislosti s rozpadem dosud platného řádu v důsledku „postmoderní anarchie“. Tato témata významně vstupují rovněž do formální roviny jeho textů, autor poučeně využívá postmoderních vyprávěcích postupů, plynulého mísení žánrů a změn časoprostoru, jež dotváří vyústění jeho knih nejčastěji v deziluzi ze směřování moderního člověka.

Louise Penny

Louise Pennyová je kanadská spisovatelka, autorka detektivních románů z prostředí kanadské provincie Quebec. Narodila v roce 1958 v Torontu. Její matka byla vášnivou čtenářkou s velkým zájmem o detektivní romány. Ona sama v dětství četla díla Agathy Christie, Georga Simenona, Dorothy L. Sayersové a Michaela Inna. V roce 1979 absolvovala Ryerson Polytechnical Institute . Po ukončení studií pracovala 18 let jako novinářka a rozhlasová moderátorka v Canadian Broadcasting Corporation. Jejím manželem se stal Michael Whitehead, vedoucí hematolog v nemocnici Montreal Children's Hospital . V současné době žije na vesnici jižně od Montréalu. Po svatbě odešla z CBC a začala se věnovat psaní. Začala psát historický román, ale potíže s jeho dokončením vedly k tomu, že přešla k psaní detektivních románů. Od roku 2005 vydává sérii klasických detektivek. Její první román Zátiší se umístil v soutěži Debut Dagger ve Spojeném království na druhém místě mezi 800 účastníky. Román získal další ceny, včetně New Blood Dagger, Arthur Ellis Awards v Kanadě za nejlepší první kriminální novelu, dále Anthony Award, Dilys Award a Barry Award za nejlepší první novelu ve Spojených státech amerických. Ústřední postavou jejích románů je vrchní inspektor Armand Gamache z oddělení vražd Sûreté du Québec. Tyto romány se dočkaly mnoha ocenění , pravidelných zařazení mezi tituly roku a především celosvětové čtenářské přízně. Téměř všechny její další romány získaly nominace na řadu ocenění a několik cen poté také získaly. V roce 2009 pomohla založit novou cenu pro začínající kanadské autory detektivek. V roce 2013 se stala členkou Řádu Kanady, za svůj přínos pro kanadskou kulturu. Několik let nechtěla televizi a filmu prodat práva na svá díla z obavy, že by ztratila kontrolu nad svými postavami. Nicméně, když ji ...