Všichni Autoři a témata

Jiří Grygar (18)

Jiří Grygar je český astronom a astrofyzik, popularizátor vědy v oblasti astronomie, astrofyziky a vztahu vědy a víry, držitel několika ocenění. Je znám též jako dlouholetý člen Českého klubu skeptiků Sisyfos a jako člen a bývalý vicepresident Evropské rady skeptických organizací. Je členem Učené společnosti ČR, v letech 2004–2008 byl jejím předsedou. Narodil se 17. března 1936 u československých hranic ve slezském Heinersdorfu , tehdy součásti Německa v rodině československého celníka Josefa Grygara. V mládí býval skautem v oddíle v brněnských Černých Polích, do oddílu chodil i po přestěhování do Opavy. Absolvoval jedenáctiletku v brněnských Husovicích, kde odmaturoval v roce 1954. Mezi lety 1954 a 1957 studoval fyziku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, v letech 1957−1959 vystudoval na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy astronomii. Roku 1963 získal v Astronomickém ústavu Československé akademie věd hodnost kandidáta věd, o čtyři roky později na Matematicko-fyzikální fakultě UK titul RNDr. Od roku 1959 je členem Československé, resp. České astronomické společnosti, v letech 1992–1998 byl jejím předsedou. Po vystudování astronomie pracoval až do roku 1980 v Astronomickém ústavu ČSAV, od té doby působí ve Fyzikálním ústavu Československé akademie věd / Akademie věd České republiky. Má 3 děti, z nichž nejmladší je Lukáš Grygar, překladatel, publicista a odborník na počítačové hry. Jiří Grygar působí v Oddělení astročásticové fyziky Fyzikálního ústavu AV ČR. Celý život se věnuje také popularizaci astronomie a příbuzných oborů fyziky. Publikoval více než dvě stě odborných prací a řadu populárně-naučných publikací. Je autorem, spoluautorem a přispěvatelem mnoha rozhlasových a televizních vzd...

Jenny Nowak (21)

Jenny Nowak , vlastním jménem Jana Moravcová, je česká spisovatelka a redaktorka, která se věnuje především žánru historické fikce. Narodila se v Jihlavě, kde bydlela do svých patnácti let. Poté v Třebíči na střední škole vystudovala návrhářství obuvi. V tomto oboru však nesetrvala dlouho. Během své „předspisovatelské“ kariéry za komunistického režimu vykonávala zejména manuální práce, například v zemědělství nebo v ZOO. Po roce 1989 se začala intenzivně zajímat o vampýrské mýty v kulturních dějinách, a tak nedlouho poté začal vznikat její první román – Nemrtvý . Po jeho vydání se konečně rozhodla pro spisovatelskou dráhu, což si vyžádalo další studia. Je vdova, má jednu dceru – Katrin , se kterou také spolupracovala na knihách Smích šakalího boha a Pláč prokletého krále . Pracuje jako jazyková a odborná redaktorka pro různá pražská nakladatelství. Ve volném čase se ráda věnuje jízdě na koni. Stále se aktivně zajímá o lidové legendy, mýty a historii, zejména Egypta a Balkánu. Již několikrát navštívila Transylvánii a je sběratelkou klasických černobílých filmových hororů zlaté éry.

Jana Knitlová (9)

Prozaička, dramatička, autorka rozhlasových her, filmová a televizní scenáristka Rozená Poslušná. Manželka spisovatele Oldřicha Knitla. Narodila se v rodině advokáta. Po jedenáctileté střední škole studovala na DAMU režii a dramaturgii. Absolvovala 1965 režií Lorkovy Krvavé svatby a první poloviny hry Ivy Janžurové Holčičí improvizace. Jako zpěvačka a herečka působila pod rodným jménem v Semaforu , v divadle Paravan a v literární kavárně Luxor . Dále účinkovala v pražském zájezdovém divadle Zuzany Kočové Maringotka . 1965 byla pomocnou silou v bufetu Metro. Publicisticky přispívala do rozhlasového pořadu Mikrofórum, jako reportérka působila v Čs. televizi. 1967–74 byla lektorkou a později dramaturgyní v Divadle Jiřího Wolkra, 1974–89 dramaturgyní a scenáristkou Filmového studia Barrandov , poté ve svobodném povolání. Příležitostně se uplatnila i jako divadelní režisérka. V současné době režíruje rozhlasové pořady na stanici Český rozhlas 3 – Vltava. Od 1994 pracuje pro Bílý kruh bezpečí – také jako jednatelka pražské poradny a odborná konzultantka na lince domácího násilí , v rámci občanského sdružení Audabiac – uměním ke svobodě se věnuje projektu zaměřenému na rozvíjení tvůrčí fantazie dětí z dětských domovů.

Jan Žáček (25)

Mgr. Jan Žáček se narodil 1. 3. 1963 v Praze a v současné době žije v Brandýse nad Labem. Vystudoval Fakultu žurnalistiky UK, avšak bez SZZK, poté FAMO i se SZZK. Na UJAKu vystudoval obor Sociální a mediální komunikace. V roce 1990 krátce pracoval jako redaktor Lidových novin. V letech 1991 - 1992 byl režisérem dramatické redakce Čs. rozhlasu. Po této době byl na "volné noze" a pracoval často v různých televizích jako režisér, autor či produkční. V roce 1996 - 1999 byl obchodním ředitelem a jednatelem Halley, spol. s. r. o. a poté byl opět na "volné noze". Od 2013 - 2014 vyučoval na SPŠ scenáristiku, sdělovací techniky a dabing. V současné době se věnuje psaní knih, režii, scénářům a režii dabingu. Je nositelem Pamětní medaile , udělené policejním prezidentem plk. Mgr. Bc. Tomášem Tuhým za významný a dlouhodobý přínos pro výkon policejních pyrotechnických činností.

Jan Šmíd (15)

Narozen 4.1.1965 v Pelhřimově. Rozhlasový novinář, zahraničně politický komentátor, reportáže, knihy o sportu, biografie J. Jágra.

Jan Royt (24)

Jan Royt je český historik umění, prorektor pro tvůrčí a ediční činnost Univerzity Karlovy. Hlavní oblastí jeho zájmu je křesťanská ikonografie a středověké malířství. Člen Vědecké rady Národní galerie v Praze. Jeho původním zaměřením bylo zemědělství, které studoval na Vysoké škole zemědělské v Praze. Dokončil v roce 1979. V letech 1979–1984 studoval na FF UK v Praze, kde obhájil rigorózní práci. V nakladatelství Odeon pracoval jako redaktor literatury o výtvarném umění. Po revoluci v roce 1989 nastoupil na Ústavu pro dějiny umění FF UK, kde byl v roce 2006 jmenován ředitelem. Roku 1997 se habilitoval na FF UK prací Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století a v roce 2004 byl jmenován profesorem. Dne 12. října 2016 mu byl udělen titul doktor věd . Kromě FF UK působí dále na KTF UK Praha , FF UJEP v Ústí nad Labem a na AVU etc. Je členem mnoha vědeckých rad a institucí . Žije v Praze s manželkou, farářkou Církve československé husitské, a dvěma syny. Vystupuje také pravidelně ve sdělovacích prostředcích. V roce 2016 získal spolu s Jiřím Kuthanem Cenu města Havlíčkův Brod za nejkrásnější knihu veletrhu - za knihu Karel IV. - císař a český král

Jan Pavel (24)

Filozof, teolog, básník, herec, dramatik, sportovec, kněz, biskup a papež Jan Pavel II. Svatý Jan Pavel II. byl polský katolický duchovní, pomocný biskup a arcibiskup krakovský, od roku 1967 kardinál a od 16. října 1978 až do své smrti papež. Jako papež hrál významnou roli ve světové politice, je mu přisuzován podíl na zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě, také i na zlepšení vztahů katolické církve s judaismem a východními a anglikánskými církvemi. Během svého pontifikátu navštívil 129 zemí, více než kterýkoliv jeho předchůdce. Jako papež hodně podporoval mariánskou úctu a zdůrazňoval povolání ke svatosti. Svatořečil a blahořečil více lidí, než všichni jeho předchůdci dohromady. Navázal taktéž na učení svých předchůdců v oblasti sexuální morálky a ochrany lidského života. Mnohokrát, zejména ve svých katechezích a v encyklice Evangelium vitae, jednoznačně potvrdil tradiční církevní stanovisko morální nepřípustnosti interrupce, antikoncepce a euthanasie. Mezi mnoha jím svatořečenými a blahoslavenými osobami bylo i několik Čechů a Češek: sv. Anežka Česká, sv. Zdislava z Lemberka a sv. Jan Sarkander mezi svatořečenými, bl. Marie Antonína Kratochvílová, bl. Marie Restituta Kafková, bl. Metoděj Dominik Trčka a bl. císař a král Karel I. mezi blahořečenými.

Jan Novák (17)

Česko-americký spisovatel, filmový scénárista a dramatik Jan Novák se narodil 4. dubna 1953 v Kolíně. Navštěvoval první ročník kolínského gymnázia. O prázdninách v roce 1969 odešel s rodiči do Rakouska a odtud po ročním pobytu v uprchlickém táboře Traiskirchen do USA. Studoval na Shimer College ve státě Illinois a humanitní vědy na Chicagské univerzitě. V tomto městě také se svou rodinou stále žije. Vystřídal řadu příležitostných zaměstnání, deset let pracoval v computerovém oddělení telefonní společnosti, koncem devadesátých let byl několik let zaměstnán u bezpečnostní agentury jako strážce při převozu peněz. Od studentských let se věnuje literární činnosti. Zprvu psal verše, které publikoval časopisecky. Knižně debutoval česky psaným souborem povídek Striptease Chicago, které vyšly v nakladatelství 68 manželů Škvoreckých v Torontu . Od té doby píše anglicky. Je autorem próz Perfektní život , Miliónový jeep , Samet a pára , Co já vím? , Komouši, grázlové, cikáni, fízlové a básníci , Zatím dobrý. Mašínovi a největší příběh studené války , Děda , a divadelních her Čížci , České nebe , Strýček Josef , Aljaška a několika filmových scénářů (nejvýznamnější je jeho scénáristická spolupráce s Milošem Formanem, Ivanem Passerem, Maxmiliánem Schellem s Jurajem Jakubiskem a Davidem Ondříčkem. Dnes píše především anglicky, svoje díla do češtiny nepřekládá. Tvrdí, že je docela přínosné, když to překládá někdo jiný, protože často objeví věci, které by přeložil jinak a hůř. Co mu nesedí, to si opraví podle svého. Jan Novák patří k mladší vrstvě emigrace, která vyrůstá v osobnosti teprve v zahraničí a je ve způsobu psaní podstatně méně zatížena českou literární tradicí....

Jan de Hartog (15)

Jan de Hartog byl nizozemský spisovatel a dramatik. Jan de Hartly se narodil roku 1914 v nizozemském Haarlemu v rodině protestantského teologa. Odmalička projevoval vášeň pro moře a již v deseti letech utekl na kutr, kde pracoval jako plavčík. Na otcovo naléhání se sice vrátil domů, ale Nizozemskou královskou námořní akademii nedokončil. Našel si práci v amsterdamském přístavu na remorkéru a od roku 1932 pracoval jako inspektor přístavní policie. Do této doby se také datuje počátek jeho literární práce, ale jeho první díla neměla příliš velký úspěch. Začal tedy pod pseudonymem F. R. Eckmar publikovat úspěšné detektivky, které jsou spíše vtipnými parodiemi, ve kterých autor uplatnil humor, pitoresknost a hrůzostrašnost. Zvolený pseudonym byl vtipnou replikou na nepříznivou kritiku, protože znamená něco jako T. R. Hnisi nebo J. D. I. Sevycpat. Roku 1940 se dočkal prvního úspěchu svým románem Hollands Glorie . Titul vyšel těsně před obsazením Nizozemska nacisty a pro svůj odbojný obsah vyvolal v obsazené zemi živý čtenářský ohlas. Ani okupanti proti knize nic nenamítali, dokud Hartog neodmítl roku 1942 vstoupit do kolaborantské umělecké komory. Román byl zakázán a Hartog se musel skrývat v Amsterdamu v ženském domově pro přestárlé. Roku 1943 se mu podařilo uprchnout do Anglie, kde pracoval v nizozemském zahraničním vysílání BBC Radio Oranje, roku 1949 přesídlil do Francie a roku 1957 do USA. Zde se plavil se svou rodinou na rybářském člunu po řekách a průplavech severní Ameriky, aby se nakonec usadil v Houstonu. Psal nizozemsky i anglicky a díla v angličtině následně překládal do nizozemštiny. A zatímco v USA byl považován za úspěšného spisovatele, v rodném Nizozemsku byla jeho díla přijímána většinou vlažně. Kromě námořní a válečné tematiky se mnohá jeho díla vyznačují také silnou společenskou angažovaností. V USA se stal kvaker...

Jan A Novák (19)

Ohledně vzdělání jsem asi unikát: maturoval jsem na velmi krátce existující Střední průmyslové škole jaderné techniky, po několika měsících v Tesle Karlín jsem nastoupil Vysokou školu zemědělskou a po jejím dokončení si ještě dálkově vyzkoušel pár semestrů biologie na UK. Léta totality jsem vcelku poklidně prohnil v Ústavu vědeckotechnických informací pro zemědělství, při tom jsem ale intenzívně provozoval potápění a fotografování pod vodou. To také vedlo k prvním publikačním pokusům, brzy poměrně pravidelně v Živě, Vodní revue/Potápěč, Lidé a Země a podobných zájmových periodikách, ale i k jedné knížce o potápění pro děti. Změna poměrů otevřela prostor pro skutečně profesionální novinářskou a publicistickou práci: jak v první polovině 90. let deníky rychle vznikaly a zanikaly, jsem během krátké doby prošel Občanským a Českým deníkem, Telegrafem, Prostorem, Národními listy, Lidovou demokracií a nakonec na několik let zakotvil v MF Dnes. Tam jsem postupně od všeobecného plnění víkendové přílohy přešel na psaní o informačních technologiích a nakonec do nově vzniklé přílohy zaměřené na vědu. Svým způsobem se mi tehdy splnil dětský sen, který jsem si předtím po dlouhá desetiletí díky nečlenství v jistých organizacích mohl jen nechat zdát. U této specializace jsem v mezích možností zůstal i po částečně vynuceném odchodu do svobodného povolání v roce 1999, tvrdý život „na volné noze“ ovšem ne vždy dává možnost výběru. Psal jsem pro několik deníků a týdeníků, vyšlo mi několik dalších knih o technice, vědě, záhadách a podobné tématice, párkrát jsem se mihl v rozhlase a televizi. Od září 2006 jsem stálým redaktorem Hospodářských novin – opět pokud možno se zaměřením na vědu a techniku. Vyznávám přesvědčení, že skutečná věda je především ono einsteinovské dobrodružství poznání a že civilizace založená na objevování a technologiích páchá sebevraždu, když tuto tématiku potlačuje na úkor laciné komerční pseudozábavy. Ing. Jan Novák...

Ivo Toman (23)

Ivo Toman je český politik za Občanskou demokratickou stranu, po sametové revoluci československý poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění, počátkem 21. století regionální politik a krátce i hejtman Pardubického kraje. Vystudoval Stavební fakultu ČVUT v Praze, obor pozemní stavby. Pak pracoval v podniku Stavoprojekt Choceň jako projektant. Patří mezi zakládající členy Občanské demokratické strany. Ve volbách roku 1992 byl zvolen za ODS, respektive za koalici ODS-KDS, do Sněmovny lidu . Ve Federálním shromáždění setrval do zániku Československa v prosinci 1992. V parlamentu pracoval v hospodářském výboru a byl místopředsedou parlamentního klubu. Po rozpadu Československa nastoupil na Okresní úřad Ústí nad Orlicí, kde po osm let zastával funkci zástupce přednosty a vedoucího kanceláře. V letech 2002-2008 byl členem republikového smírčího výboru ODS. V roce 2000 byl jmenován do funkce zástupce ředitele Krajského úřadu Pardubického kraje a vedoucího kanceláře ředitele. V krajských volbách v říjnu 2004 se stal krajským zastupitelem a náměstkem hejtmana. V únoru 2008 byl zvolen pro zbytek funkčního období hejtmanem Pardubického kraje. V krajských volbách v říjnu 2008 v čele kandidátky ODS neúspěšně usiloval o obhájení hejtmanského postu. V prosinci 2008 se stal členem Výkonné rady ODS. Je členem představenstva firem Přístav a.s. a EAST BOHEMIAN AIPORT a.s. V roce 2005 ho Ministerstvo školství ČR jmenovalo členem Správní rady Univerzity Pardubice. Zasedá v dozorčí radě podniku EVO Pardubice, a.s. a ve správní radě firmy Technopark Pardubice, k.s. 5. ledna 2009 ho vláda jmenovala zmocněncem vlády pro liniovou výstavu rychlostní silnice R35 . 13. července 2009 ho kabinet pověřil navíc i obdobnou koordinační rolí pro dálnici D11. Tento post zastával do srpna 2010, kdy se stal náměstkem ministra dopravy. V říjnu 2011 se stal také předsedou dozorč...

Hiroja Oku (27)

Helena Mniszkówna (23)

Mniszkówna Helena, rodená Mniszek-Tchorznická , nar. 24.května 1878 rok v tom čase Volyň, zomrela 18. marca 1943 v Podlasie Sabniach. Poľská romantická prozaička. Písala prevažne zo života poľskej šľachty. V 19 rokoch sa prvý raz vydala za Vladislava Chyżyńskieho, s ktorým sa presťahovala do Litvy. Tam sa zrodila myšlienka napísať román Malomocná - románový súbor zo života aristokracie. Životné prostredie pre tento román získala práve počas prvého manželstva. Ale keď v roku 1903 zomrel jej manžel, vrátila sa k rodičom. Prvé dva zväzky románu Malomocná vyšli v roku 1909 s finančnou podporou jej otca. Kniha sa rýchlo rozpredala. Napriek tomu, že rukopis hodnotil aj Mark Twain, ktorý bol rodinným priateľom, neskôr sa objavili nepriaznivé kritiky, ktoré však nezabránili, aby sa vydalo už 16 vydanie tohto románu. V roku 1910 sa Helena druhý raz vydala za Anthonyho Rawicz Radomyskieho z Rogala. Z tohto manželstva sa narodili dve dcéry, dvojičky. V 1939 im Nemci zhabali majetok a o osem rokov neskôr sa stala druhý raz vdovou. Opäť sa vrátila domov k rodičom a tam zostala až do svojej smrti. Je pochovaná v rodinnej hrobke Mniszek-Tchorznických. zdroj foto: http://sabnie.pl/gmina/helena-mniszek/ iné zdroje fotografií a webstránok: http://www.michal-razniewski.orangespace.pl/kuchary.html http://pl.wikipedia.org/wiki/Helena_Mniszk%C3%B3wna http://www.michal-razniewski.orangespace.pl/helena_mniszek.html

Heda Bartíková (20)

Heda Bartíková je česká redaktorka, novinářka a spisovatelka. Její tatínek byl spisovatel Alois Hříbal. Po základní škola absolvovala Střední průmyslovou školu zemědělskou, ale zemědělství se nevěnovala. Pracovala jako novinářka, v Kartografii byla techničkou, na tělovýchovné škole ČUV ČSTV působila v roli odborné referentky. V roce 1985 se stala redaktorkou nakladatelství Olympia. Hodně psala, používala také pseudonym Hedy Bartley.. Psala poezii, detektivky, biografii o Páralovi, horrorové a sci-fi povídky. Povídky ji otiskly časopisy Květy, Maska, Magazín Co vás zajímá a další.

H. G Rubell (20)

Narozen 18. 3. 1893 v Praze, zemřel 14. 4. 1966 tamtéž. Beletrista, autor dobrodružných románů a knih pro mládež, práce z oboru světových dějin a křesťanského mysticismu, překladatel z němčiny.

Gustav Brom (14)

Gustav Brom byl český bigbandový leader, aranžér a klarinetista, narozený 22. května 1921 ve Veľkých Levárech na Slovensku. Proslavil se v Evropě a významně ovlivnil jazzovou scénu zejména ve východní Evropě ve 20. století. Bromova kariéra trvala více než pět desetiletí, během nichž vedl vlastní soubor Gustav Brom Big Band. Tato skupina se stala jedním z nejoblíbenějších a nejtrvalejších orchestrů v Československu a byla známá svým spojením jazzu s dalšími hudebními styly, včetně swingu a popu.

Gina Wilkins (21)

Jakmila mohla Gina Wilkins držet tužku, psala příběhy a snila o tom, že uvidí své jméno na obálce knihy. Dětství strávila v Arkansasu. Je vášnivá čtenářka, romantické, dobrodružství, klasiku, thrillery, sci-fi - miluje všechny, zejména ty, které obsahují rozsáhlý románek. Gina získala bakalářský titul v žurnalistice, pracovala v reklamě a rozvoje lidských zdrojů a zároveň sledovala svůj konečný cíl - psaní románů. Je spisovatelkou na plný úvazek, prodala nakladatelství Harlequin více než sto knih, první v roce 1987. Pravidelně se objevuje v kategorii romantických bestsellerů, a byla nominována na cenu za celoživotní dílo od redakce časopisu Romantic Times. Je čtyřnásobnou vítězkou váženého Maggie Award for Excellence sponzorované Gruzie Romance spisovatelů. Gina je vdaná má dvě dcery a syna, kteří rozvíjí kariéru v medicíně a lékařském výzkumu.

F. Paul Wilson (16)

Spisovatel F Paul Wilson se narodil a vyrůstal v New Jersey, kde promarnil mládí hrou se zápalkami, vysedáváním nad stránkami Uncle Scrooge a komiksů, četbou Lovecrafta, Mathesona, Bradburyho a Heinleina, poslechem Chucka Berryho a Alana Freeda v rádiu a koukáním na filmové horory. V roce 1967 absolvoval Georgetownskou universitu – vystudoval lékařskou fakultu. Už v prvním roce studia na lékařské fakultě začal otiskovat povídky, od té doby stále píše a provozuje lékařskou praxi. V sedmdesátých letech prodal množství komiksových příběhů. Jeho povídky a novely jsou vydávány jak v knižní podobě, tak časopisecky a byly zařazeny do výročních antologií nejúspěšnějších próz. Jeho romány vystoupily vysoko na žebříčcích popularity. Má na kontě šestnáct románů a je editorem antologie Freak Show, kterou vydává asociace Amerických autorů hororu. Jeho první tři romány žánru science fiction vyšly v jednosvazkovém souboru The LaNague Chronicles. Romány The Keep a The Tomb se dostaly do seznamu bestsellerů New York Times. Podle románu The Keep natočila společnost Paramount v roce 1983 vizuálně úchvatný, leč zcela nesrozumitelný film. Jeho premiéru provázely zdrcující kritiky, a tak zašel milosrdně rychlou smrtí. Autor se k odpovědnosti za tento film nehlásí. Kniha Wheels Within Wheels získala v roce 1979 cenu Prométheus, The Tomb cenu Porgie za nejlepší původní paperback roku 1984. Ve Spojených státech je v tisku přes 5 milionů Wilsonových knih. Jeho dílo bylo přeloženo do osmnácti cizích jazyků. V roce 1992 vytvořil Wilson spolu s M. Costellem pro televizi Sci-fi Channel program FTL NewsFeed, každodenní minutové zpravodajství z budoucnosti vzdálené 150 let, které se v Americe stalo kultovní záležitostí, autoři píší scénáře ke všem spotům . Wilson a Costello také podepsali smlouvu na román Mirage, a to jak na klasickou knižní podobu, tak na interaktivní CD-ROM. ...

Evelyn Waugh (17)

Arthur Evelyn St. John Waugh byl anglický spisovatel, satirik a humorista píšící především tragické grotesky nemilosrdně kritizující tzv. vyšší společnost. Byl vrstevníkem Aldouse Huxleyho a přítelem Grahama Greena. Narodil se jako druhý syn v rodině Arthura Waugha, redaktora a literárního kritika. Vyrůstal v literárním prostředí, jeho bratr Alec byl rovněž spisovatelem. Měl začít studovat na renomované Sherborne School v Dorsetu stejně jako jeho otec a bratr. Bratr Alec ale otiskl kontroverzní novelu The Loom of Youth, ve které se dotkl otázky homosexuálních vztahů na koleji a která zpochybnila renomé školy. Proto byl vyloučen a Evelyn nastoupil na přísnou anglikánskou Lancing College ve West Sussexu. Díky zdejší výchově ztratil víru, ačkoli o náboženské otázky se velmi zajímal. V letech 1922–1924 studoval historii na Hertford College v Oxfordu. Vlastní studium zanedbával a žil životem zlaté mládeže. Tuto skutečnost ilustruje Waughova odpověď na otázku, jakému sportu se během studia věnoval. Odpověděl: „Chlastal jsem za Hertford“. Studia v Oxfordu nedokončil, od roku 1925 pracoval jako učitel na Arnold House School ve Walesu. Podle svých deníků se pokusil o sebevraždu při plavání v moři. V letech 1925–1927 učil na Aston Clinton v Buckinghamshire. V roce 1927 potkal Evelyn Gardner , vnučku významného aristokrata Henry Herberta, 4. hraběte Carnarvona. V roce 1928 se vzali. Ve stejném roce uveřejňuje svou první knihu: Sestup a pád. Manželství páru, který přátelé nazývali Ten-Evelyn a Ta-Evelyn , bylo krátké a nešťastné. V roce 1930 se rozvedli a Waugh konvertoval ke katolické církvi. V roce 1937 se oženil s katoličkou Laurou Herbert, shodou okolností rovněž vnučkou Henry Herberta, 4. hraběte Carnarvona. Toto druhé manželství bylo šťastné, manželé měli sedm dětí, syn Auberon Waugh...

Eva Vrchlická (16)

Eva Vrchlická, vlastním jménem Eva Fridová byla česká herečka, překladatelka, publicistka, dramatička, básnířka a spisovatelka, osvojená dcera básníka a spisovatele Jaroslava Vrchlického, dlouholetá členka činohry Národního divadla v Praze. Vlastním jménem Eva Fridová, narodila se v rodině básníka Jaroslava Vrchlického a jeho manželky Ludmily, rozené Podlipské. Byla prostřední ze tří dětí. Jejím biologickým otcem byl pražský herec Jakub Seifert a matkou Ludmila Podlipská, manželka Jaroslava Vrchlického. Rodina ji uvedla do uměleckého prostředí, kde na ni kromě Jaroslava Vrchlického měla vliv babička Sofie Podlipská a prateta Karolina Světlá. V roce 1907 ukončila vyšší dívčí školu a před zájmem o výtvarné umění již dala trvale přednost herecké dráze. V roce 1907 získala herecké školení u Eduarda Vojana, Marie Hübnerové a Ludmily Danzerové. V roce 1908 nastoupila do divadla Uranie, v roce 1910 odešla do Národního divadla v Brně a v roce 1911 nastoupila u Jeřábkovy divadelní společnosti, ze které přešla rovnou do Národního divadla v Praze. Prvním manželem Evy Vrchlické se stal překladatel Jaromír Nevole . Manželé žili na Starém Městě, v ulici Elišky Krásnohorské. Dne 9. června 1911 se jim narodila dcera Eva. Manželství trvalo od roku 1910 do 1918, kdy bylo rozvedeno. V této době, tj. mezi sezónami 1910/1911 až 1917/1918, byla Eva Vrchlická na Národním divadle obsazena do více než padesáti rolí, většinou hlavních . Druhým manželem Evy Vrchlické se stal hoteliér Edmund Zavřel . Manželství bylo uzavřeno roku 1920, rozloučeno přibližně v roce 1930. I když se blížila střednímu věku, stále byla v Národním divadle obsazována do předních, často mladistvých rolí (např. Mimi v Loupežníkovi ...

Ernst Fischer (15)

Ernst Fischer byl rakouský marxistický spisovatel, novinář, literární vědec a politik. Psal také pod pseudonymy Peter Wieden, F. Ernst, W. Peter und P. Vidal. Fischer vyrůstal v buržoazním prostředí ve Štýrském Hradci, kde vstoupil do rakouské sociální demokracie. V roce 1927 přesídlil do Vídně, kde pracoval pro stranické noviny. Po nastolení tzv. austrofašismu v roce 1934 mohl díky přátelům prchnout do Prahy a posléze odcestovat do Moskvy; současně se stal členem Komunistické strany Rakouska. Po roce 1945 se vrátil do Rakouska, kde se stal předním marxistickým intelektuálem. V roce 1963 se účastnil Kafkovské konference v Liblici. V roce 1968/9 kritizoval potlačení Pražského jara, za což byl vyloučen Komunistické strany Rakouska. V posledních letech života byl blízký nedogmatickému marxismu. Ve svých dílech se zabýval jednak politickými otázkami, jednak zejména německojazyčnou literaturou , literární teorií a úlohou umění ve společnosti. Fischer požadoval od umění „adekvátní zobrazení skutečnosti“, které neizoluje literární témata od celosvětového dění; neprosazoval však jednostranně pouze socialistický realismus, nýbrž upozorňoval, že „k tomuto cíli nevede pouze jedna cesta“. Proto si cenil také některých měšťanských autorů, např. Thomase Manna. Vybraná díla

Ellen James (17)

Americká autorka romantických novel.

Eduard Stehlík (25)

Eduard Stehlík je český vojenský historik, spisovatel a bývalý voják. Zaměřuje se na československé vojenské dějiny, zejména období 1914–1956. Byl ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany a působil také jako historik Vojenského historického ústavu Praha a později jako předseda vědecké rady a 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Od roku 2020 působí jako ředitel Památníku Lidice. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor ruština – dějiny. V letech 1989–2012 byl zaměstnancem Vojenského historického ústavu Praha. V roce 1992 se stal vojákem z povolání. Již od zahájení příprav na vznik Ústavu pro studium totalitních režimů v srpnu 2008 byl členem jeho vědecké rady, 14. prosince 2010 byl zvolen jejím předsedou. V roce 2012 z vědecké rady vystoupil, když se stal v srpnu 1. náměstkem ředitele Daniela Hermana. Z funkce byl odvolán a výpověď z ústavu dostal 15. dubna 2013 s výpovědní lhůtou do 30. června. Konec jeho působení v ÚSTR byl spojený zejména s nesouhlasem s personální politikou nově jmenované ředitelky Pavly Foglové, především se záměrem odvolat ředitelku Archivu bezpečnostních složek Zlatuši Kukánovou. Výpověď ale označil v dubnu 2014 soud za neplatnou. V květnu téhož roku poslanci navrhli Stehlíka jako člena Rady ÚSTR a 18. června byl hlasy 37 ze 62 senátorů do rady skutečně zvolen. Působil jako jeden z poradců ministra obrany Vlastimila Picka. Dne 3. března 2014 byl jmenován ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany, který vedl do konce roku 2019. Tehdy také ukončil svůj pracovní poměr v armádě a odešel do zálohy. Dne 24. února 2020 se stal ředitelem Památníku Lidice. V roce 2006 začal spolupracovat s Českou televizí na pořadu Historický magazín. Dne 27. října 2006 byl vyhlášen čestným občanem Lidic. V červenci 2019 byl opět zvolen členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, získal 57 hlasů od 74 senátorů. N...

Dušan Tomášek (16)

Dušan Tomášek byl český novinář, publicista a spisovatel literatury faktu. Vystudoval fakultu novinářství a osvěty Univerzity Karlovy v Praze. S přestávkou v sedmdesátých letech se plně věnoval publicistice. Působil jako zpravodaj, fejetonista v Kulturní politice, Zemědělských novinách, Večerní Praze, Květech a dalších médiích, spolupracoval s řadou jiných redakcí včetně Českého rozhlasu a České televize. Od konce osmdesátých let se téměř výhradně věnoval literatuře faktu se zaměřením na období 2. světové války. Od roku 1990 byl členem Obce spisovatelů a Klubu autorů literatury faktu. Získal několik čestných ocenění, např. nadnárodní cenu E. E. Kische nebo cenu M. Ivanova za celoživotní dílo v literatuře faktu.

Dušan Šindelář (20)

Dušan Šindelář je český estetik, teoretik užitého umění, výtvarný a literární kritik, akademik a vysokoškolský pedagog. Narodil se v rodině venkovského učitele. Za 2. světové války byl totálně nasazen v Německu. Poté vystudoval filozofii a estetiku u prof. Jana Mukařovského na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, absolvoval roku 1951, do roku 1958 zůstal ve škole jako asistent oddělení estetiky a zastával názory konformní s tehdejším komunistickým režimem. V 50. letech ho získala jako tajného spolupracovníka Státní bezpečnost. V 60.letech byl ovlivněn estetickými názory Emila Utitze. Působil v Praze při Ústavu bytové a oděvní kultury. Dále se po celý život věnoval práci pedagoga a popularizátora svého oboru. Habilitoval se jako profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde učil estetiku a teorii umění a v letech 1969-1980 byl prorektorem, dále učil na Akademii výtvarných umění v Praze, a to až do svého penzionování v roce 1991. Externě učil také na katedře estetiky FFUK. Roku 1969 získal titul DrSc., od roku 1988 byl členem korespondentem ČSAV. V letech 1954 – 1971 byl redaktorem časopisu Výtvarné umění, po zastavení jeho vydávání redaktorem časopisu Estetika, přispíval do časopisů Umění, Umění a řemesla, Tvar, Výtvarná práce, psal také do Literárních novin. Věnoval se zejména monografiím o estetice užitého umění, mimoumělecké estetice všedního dne. Psal úvody a stati do katalogů výstav současných výtvarných umělců, především sochařů , keramiků a sklářských výtvarníků , ale také malířů či grafiků . Sklářským výtvarníkem, sochařem a medailérem byl také jeho starší bratr Lumír Šindelář . Patřil k nejplodnějším autorům své generace. Mezi léty 1952 – 1988 vydal 64 titulů knih, studií, a textů katalogů výstav, množství studií. Mezi nejvýznamnější publikace...

Dobroslava Menclová (15)

Dobroslava Menclová, rozená Vavroušková, byla česká historička umění, architektka a archeoložka. Dobroslava Menclová se narodila 2. ledna 1904 v Přerově v rodině akademického malíře Františka Vavrouška a Filipíny, rozené Moučkové. Větší část školní docházky absolvovala v Bučovicích, ale z tamního gymnázia po šestém ročníku přešla na jinou školu. Po absolvování střední školy začala studovat malířství na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Josefa Loukoty. Po kritickém přehodnocení svého talentu nakonec vystudovala architekturu na ČVUT. Dne 6. dubna 1930 se provdala za Václava Mencla. Spolu s ním pracovala v Bratislavě a projektovala úpravy některých kostelů nebo zámeckého parku v Pezinku. Od roku 1933 do roku 1939 se svým mužem spolupracovala na archeologických výzkumech slovenských klášterů a hradů. Na počátku druhé světové války se manželé Menclovi vrátili do Prahy a věnovali se výzkumu českých hradů, například provedli archeologický výzkum Dražic. Od počátku padesátých let spolupracovala s historiky umění se specializací na nástěnné malby . Sama se detailně zabývala fortifikační architekturou a vývojem stavebních typů hradů a kromě řady průvodcovských monografií hradů připravila v padesátých letech dvoudílné souborné dílo České hrady, které vyšlo až v roce 1972 a pak doplněné v roce 1976. Rozsáhlé studie o stavebním vývoji hradů Moravy, na kterých pracovala v závěru života a které měly vyústit v knihu Moravské hrady, zůstaly nedokončeny. Dne 28. července 1978 došlo na silnici mezi Nemilkovem a Sušicí k dopravní nehodě, při které zemřel Václav Mencl. Dobroslava Menclová zemřela na následky nehody v sušické nemocnici 19. listopadu 1978. Na Slovensku vydala Menclová několik studií, které se zabývaly vývojem slovenské architektury od renesance do novověku. Od počátku své odborné činnosti se zaměřila na stav...

Cream (27)

Cream bylo britské rockové trio, které vzniklo v roce 1966 ve složení baskytarista a zpěvák Jack Bruce, kytarista a zpěvák Eric Clapton a bubeník Ginger Baker. Jejich zvuk se vyznačoval hybridem blues rocku, hard rocku a psychedelického rocku. Cream je všeobecně považována za první úspěšnou superskupinu na světě, přičemž každý z členů měl již před vznikem skupiny pověst hudebního mistra. Třetí album skupiny, "Wheels of Fire" , bylo prvním platinovým dvojalbem na světě. Cream je známá svými improvizačními živými vystoupeními, která se často měnila v rozsáhlé jam sessions. Navzdory kritickému a komerčnímu úspěchu neměla skupina Cream dlouhého trvání; v roce 1968 se po pouhých dvou letech spolupráce rozpadla. Jejich vliv však přetrval a jsou považováni za jednu z nejvýznamnějších kapel rockové historie. V roce 1993 byli uvedeni do Rock and Rollové síně slávy.

Collegium Musicum (16)

Collegium Musicum byla slovenská progresivní rocková skupina, kterou koncem 60. let založil Marián Varga, významný klávesista a skladatel. Kapela byla známá svou jedinečnou směsí rocku s vlivy klasické hudby, často se složitými aranžemi a rozsáhlými instrumentálními pasážemi. Během své kariéry se Collegium Musicum stala jednou z předních skupin československé progresivní rockové scény a v sedmdesátých letech získala značnou popularitu.

Colette (14)

Colette, plným jménem Sidonie-Gabrielle Colette, literární pseudonymy Willy nebo Colette-Willy byla francouzská varietní umělkyně, novinářka a spisovatelka nominovaná v roce 1948 na Nobelovu cenu za literaturu. Narodila se jako nejmladší z vlastních i nevlastních sester v početné rodině válečného veterána a majitele realit a jeho ženy Sidonie na burgundském venkově. Školu opustila v 16 letech, byla však zároveň vzdělávána doma rodiči, kteří se zajímali o literaturu a vedli bohatou korespondenci. V 16 letech se v Paříži seznámila s třicetiletým literátem Henrym Gauthierem-Villarsem, za kterého se roku 1893 provdala. Napsala sérii převážně sentimentálních románů v "Ich formě", pod pseudonymem Willy. Využila v nich vlastní vzpomínky na dětství i mládí. Po rozvodu od roku 1906 bydlela u Natalie Clifford Barneyové, věnovala se vystupování ve varieté jako herečka, mim i tanečnice, mimo jiné v Moulin Rouge. Udržovala poměr se ženami a proslula skandály. Po cestě do Itálie roku 1910 vydala autobiografický román Vagabundka, za který obdržela Goncourtovu literární cenu. Roku 1912 se podruhé provdala, za barona Henryho de Jouvenel des Ursins , žurnalistu deníku Le Matin, který v 1. světové válce vstoupil do armády a udělal vojenskou a politickou kariéru. Nadále psala romány a pravidelně také fejetony. Roku 1923 podepsala svou knihu poprvé vlastním jménem Colette. Potřetí se provdala roku 1935 za mladého a bohatého obchodníka s perlami Maurice Goudeketa , s nímž od roku 1932 ráda cestovala. Od roku 1939 byla vlivem artrózy kloubů nucena zůstat ve svém bytě v Paříži a napsala autobiografický text De ma fenêtre , který vyšel roku 1943. V letech 1943-1945 ukrývala doma židovského uprchlíka. Roku 1945 byla jmenována členkou Goncourtovy akademie a Francouzské akademie a následně jí byl udělen Řád čestné legie. V letech 1948-1950 Goudeket financoval vydání j...

Clifford D Simak (13)

Přední americký spisovatel vědecko-fantastické literatury a novinář Clifford Donald Simak se narodil roku 1904 v Millville jako syn Johna Lewise a Margarety . Jak napovídá samotné jméno, Simakovi předci pocházeli z Čech. Simak se nikdy nepovažoval za profesionálního spisovatele, ale za žurnalistu, což bylo povolání, kterému se věnoval celý svůj produktivní věk. Novinařinu vystudoval na University of Wisconsin. V roce 1929 začal jako reportér v malém regionálním žurnálu The Iron River Reporter. Ve stejném roce se i oženil s Agnes Kuchenbergovou, se kterou měl dva syny. O tři roky později začal pracovat pro McGuiffon Newspaper z Kansasu. Díky tomu procestoval Iowu, Dakotu a jiné typicky zemědělské státy. Možná zde našel své zalíbení pro venkovský život. Nakonec Simak skončil v roce 1939 v Minneapolis Star a Tribune na různých postech, především v technických rubrikách a zpravodajství, a zůstal tam až do svého odchodu do důchodu roku 1976. Do světa science fiction vstoupil Simak povídkou The World of the Red Sun, kterou uveřejnili v roce 1931 v prosincovém čísle časopisu Wonder Stories. Následně napsal další čtyři povídky, ale poté dobrovolně přestal psát, protože tehdejší magazínová tvorba SF se svými space operami mu přestala vyhovovat. Výjimkou byla pouze novela The Creator z roku 1935, která pro svůj námět byla vydána v druhořadém časopisu Marvel Tales. K sci-fi se vrátil až roku 1938 po nástupu legendárního Johna Campbella jr. na post šéfredaktora časopisu Astouding Science Fiction. Říkal: „Pro Campbella psát můžu, ten se nespokojí s tím průměrem, co teď vychází, ten bude chtít něco nového.“ Simak za svůj život napsal kolem 30 sci-fi románů a 130 povídek z tohoto žánru. Do češtiny byl však přeložen jen zlomek jeho díla. Řada Simakových povídek byly vydána jako součást různých antologií. V Simakových prózách se objevují obvyklé hrozby – mimozemšťané, různé formy bytí, nové možnosti existence. Ale jeho příběhy nám říkají: není se čeho...

Charlotte Berg (32)

Autorka milostných povídek

Catherine George (24)

se narodila ve Walesu a brzy se z ní stala vášnivá čtenářka, od čehož už byl jen kousek k tomu, aby začala psát. Její sňatek s inženýrem vedl k tomu, že strávila devět let v Brazílii, později ji však ohledy na školní docházku jejich syna a dcery držely v Británii, i když byl manžel dál nucen cestovat. Místo aby osamělé večery dál trávila čtením, začala psát svou první romantickou novelu. Nyní, když zrovna nepíše ani nečte, ráda vaří, poslouchá operní árie, šmejdí po starožitnictvích či věnčí svého labradora

C&K Vocal (11)

C&K Vocal je renomovaná česká vokální skupina, která je již řadu let významnou součástí české hudební scény. Skupinu založil v roce 1969 Ladislav Kantor, ke kterému se později v průběhu historie skupiny připojili další členové, například Jiří Cerha, Helena Arnetová a další. C&K Vocal je známá svým jedinečným spojením žánrů, kdy do svých vokálních aranží zapojuje prvky jazzu, vážné hudby i rocku. Jsou oceňováni pro své složité harmonie a inovativní přístup k vokální hudbě.

C. J Cherryh (16)

C. J. Cherryh je jméno pod kterým publikuje americká autorka science fiction a fantasy Carolyn Janice Cherryová . Napsala více než 60 knih, získala ceny cen Hugo za romány Cyteen, Stanice Pell a povídku „Cassandra“ Na University of Oklahoma absolvovala v roce 1964 z latiny a poté v roce 1965 na Johns Hopkins University získala titul Master of Arts z klasické filologie. V letech 1965 - 1975 pracovala v Oklahomě jako učitelka latiny a historie. Od roku 1977 je spisovatelkou na plný úvazek. Také se přestěhovala do Spokane ve státě Washington, kde žije se spisovatelkou Jane Fancherovou.

Bohuslav Březovský (19)

Bohuslav Březovský byl český prozaik a dramatik. Psal zejména psychologické romány a také se věnoval tvorbě pro mládež. V Poličce absolvoval reálné gymnázium a pak pokračoval ve studiích v Praze, na Karlově univerzitě. Zvolil si obory právo a pak i filozofii. V letech 1936 až 1938 byl redaktorem Národního osvobození a pak v letech 1939 – 1941 pracoval v nakladatelství Melantrich a Orbis. V roce 1944 byl zatčen a zbytek války strávil v koncentračním táboře Kalek u Chomutova pro manžele židovek a tzv. židovské míšence . Po návratu pracoval opět v Národním osvobození. V období 1948 – 1951 byl zaměstnán v Československém státním filmu. Dalším zaměstnavatelem mu bylo v letech 1951 – 1955 nakladatelství Československý spisovatel, byl zde redaktorem stejně, jako v dalším zaměstnání v časopisu Květen, kde pracoval v letech 1955 – 1957. Potom byl spisovatelem z povolání. V období normalizace po roce 1970 měl potíže s vydáváním knih. Byl zetěm spisovatele Karla Nového. Březovský napsal sedm románů a řadu povídek a pohádek. Jeho románová tvorba navazuje na tradici psychologické prózy. analyzuje postavení a komplikované dozrávání člověka ve světě sociálních a etických převratů. V Poličce je po něm od roku 2017 pojmenovaná ulice v nové zástavbě vznikající směrem na město Bystré.

Bohumil Bauše (21)

Bohumil Bauše byl český učitel, přírodovědec, spisovatel a překladatel. Pocházel z rodiny středoškolského profesora Václava Baušeho a jeho manželky Eleonory, rozené Bartákové. Po absolvování gymnasia v Hradci Králové pokračoval studiem na filozofické fakultě Karlovy-Ferdinandovy univerzity v Praze. Po jejím ukončení, povinné praxi suplenta a složení pedagogické zkoušky nastoupil jako středoškolský učitel, postupně na gymnasiích v Jindřichově Hradci, Německém Brodě a Táboře. Po smrti první ženy Zdenky roku 1876 zakotvil v Praze, kde od školního roku 1876/77 vyučoval na c. k. vyšším reálném gymnasiu v Truhlářské ulici. Roku 1880 se podruhé oženil, s Hermínou Stiebitzovou , s níž měl syny Prokopa, Ivana a dceru Marii, které patřila k prvním posluchačkám filozofie na Karlově univerzitě. V roce 1905 odešel do důchodu s titulem školního rady. Jako veliký propagátor přírodních věd napsal mnoho článků do školních programů a výročních zpráv škol, v nichž působil, a mnoho odborných fejetonů do různých časopisů přírodovědeckých i beletristických. Některé pak vyšly knižně. Byl autorem několika odborných knížek a spoluautorem Ottova slovníku, Brehmova Života zvířat. Překládal různé články z cizích jazyků a k překladům jiných kolegů psal úvodníky či doslovy. a mnoho dalších a další

Bianca Iosivoni (11)

Německá spisovatelka románů pro mládež, redaktorka a spolupracovnice online magazínu Schreibwahnsinn.

Bethany Campbell (20)

Sally McCluskey se narodil v Omaha, Nebraska . Získala bakalářský titul z Wayne State Teachers College, MA v angličtině z University of Arkansas a Ph.D. V anglické literatuře z Northern Illinois University , kde se seznámila se svým budoucím manželem, Dan Borengasser, kolegy absolventa. Po dokončení studia, učila na svou alma mater a později na Eastern Illinois University . Ona také pracoval na volné noze jako spisovatel pro několik blahopřání společnosti. Vydala svůj první romantického románu v roce 1984. Získala tři románské spisovatele Ameriky Rita cen, tři romantické Times Recenzent Awards, Maggie cenu, a Daphne du Maurier Award of Excellence. Ocenění Flirtation River: 1989 Rita Awards Best Novel vítěz Každý druh nebe: 1992 Rita Awards Best Novel vítěz Podívejte se, jak oni běží: 1997 Rita Awards nejlepší román vítěze Literatura Jako Bethany Campbell Jednotlivé romány Poté, co se hvězdy padají, 1985 A Thousand Roses, 1986 Jen Woman, 1986 Srdce, 1987 Klady a zápory, 1987 Sea Promise, 1987 Long Way Home, 1987 Flirtování River, 1988 Diamond Trap, 1988 Lost Moon Flower, 1989 Snow Garden, 1989 Na Růže Constant, 1989 Mrtvý Protiklady, 1990 Srdce Ne. 1990 Konce Země, 1990 Taneční Sky, 1990 Každý Kind of Heaven, 1991 Každá žena sen, 1991 Mrak držáky, 1991 Spellbinder, 1992 Dětská hra, 1992 Sand Dollar, 1992 Jen dělat věřit, 1992 Přidejte trochu koření, 1993 Lady a Tomcat, 1993 Muž, který přišel na Vánoce, 1993 Amarillo ráno, 1993 Thunder Rolls, 1993 Drahokamu Cowboy, 1994 Jemný v mé mysli, 1994 Lonestar State of Mind, 1995 Nenechte mluvit s cizími lidmi, 1996 Podívejte se, jak oni běží, 1996 Neslyším zlo, 1998 The Guardian, 1999 PS Love You Madly, 2000 Čí Little Girl Are You?, 2000 Baby Dárkové, 2002 Little Town v Texasu v roce 2003 Home do Texasu, 2004 Divocí koně, 2005 Jako Lisa Harris Jednotlivé romány I přijde na vás!, 1994 Undercurrent, 1994 Potíž v ráji, 1994 Lákavé, 1995 Muž z Oklahomy, 1996...

Barbara Boswell (19)

Jako autorka Loveswept Barbara Boswell publikovala 22 románů. Ona je také známá pod jménem Betsy Osborne. Opustila povolání zdravotní sestry a začala psát v roce 1983. BARBARA BOSWELL miluje psát o rodině a rodinných vztazích. Právě uprostřed své početné rodiny, skládající se z manžela, tří dětí a tří koček, čerpá inspiraci pro psaní svých poutavých příběhů. S rodinou také tráví svůj veškerý volný čas. Barbara Boswell žila nějaký čas v Evropě, ale teď má domov ve Spojených státech, v Pensylvánii. Ráda čte a sbírá miniatury.

Antonín Trýb (19)

Antonín Trýb , byl český lékař, básník a spisovatel. V roce 1903 vystudoval gymnázium v Příbrami, roku 1909 promoval na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a roku 1912 se habilitoval pro dermatovenerologii. Od roku 1923 byl řádným profesorem dermatovenerologie. V Brně založil Dermatovenerologickou kliniku Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a v letech 1921–1956 byl jejím přednostou. Na fakultě je po něm dnes pojmenován Klub Antonína Trýba. Zabýval se pohlavními nemocemi, je průkopníkem histopatologie kůže u nás. Byl asistentem v Histologickém ústavu Univerzity Karlovy v Praze, působil na Kožní klinice České lékařské fakulty v Praze pod vedením profesora Vítězslava Janovského, během 1. světové války vedl vojenskou nemocnici pro veneriky v Pardubicích, v letech 1919–1920 pracoval na Sibiři při misi Československých legií mezi Vladivostokem a Tomskem, poblíž Vladivostoku také řídil nemocnici pro veneriky. V letech 1927–1928 a 1952–1953 byl děkanem Lékařské fakulty MU. Původně byl sociálním demokratem, po sloučení části sociálních demokratů s komunistickou stranou se stal členem KSČ. Byl vyznamenán Řádem 25. února a v roce 1954 obdržel Řád práce. Byl šéfredaktorem Lékařských listů, členem redakce České dermatologie a Encyklopedie praktického lékaře, psal do Lidových novin. Byl badatelem, básníkem a prozaikem.

Antonín Rezek (16)

Antonín Rezek byl český historik, který se specializoval především na dějiny raného novověku a dějiny náboženských hnutí. V letech 1900–1903 působil též jako ministr rakouské vlády pro české záležitosti, v letech 1905–1906 jako poslanec Sněmu království Českého. Antonín Rezek se narodil 13. ledna 1853 v Jindřichově Hradci. Byl třetím dítětem vyučeného hodináře a uznávané kapacity ve svém oboru Martina Rezka a Kateřiny rozené Vacíkové. Roku 1859 nastoupil malý Antonín do místní školy a roku 1863 na gymnázium, kde byla jako vyučovací jazyk vedle němčiny povolena nedlouho předtím i čeština. Na gymnáziu studoval s půlletým přerušením studia, když se nepohodl se svým profesorem, do roku 1872. Již za svých gymnaziálních studií navázal kontakty s jindřichohradeckými zámeckými archiváři a pomáhal jim v opisování listin černínského archivu. Roku 1872 složil úspěšně maturitní zkoušku. Na doporučení archiváře Františka Tischera se Antonín Rezek vydal studovat na Karlo-Ferdinandovu univerzitu do Prahy. Jindřichohradecký archivář Tischer zasáhl podstatně do života Antonína Rezka ještě jednou, když mu zajistil možnost působit po boku historika a archiváře Josefa Emlera, kterému Rezek pomáhal s opisováním listin do Emlerových Regest. Tím byl Antonín Rezek zbaven finančních problémů a bylo mu umožněno nabýt zkušenosti při práci s uznávaným historikem. Na univerzitě se Rezek zapojil do činnosti studentského Historického klubu, v němž se zasazoval o založení studentského historického časopisu – ale bezvýsledně. V době Rezkových studií působili na univerzitě Otto Hirschfeld, Josef Emler, Antonín Gindely a Václav Vladivoj Tomek, s nímž Rezek později navázal velmi blízký vztah. V roce 1873 krátce působil jako redaktor Národních listů, a roku 1875 nastoupil do Musea království Českého na pozici asistenta – sice bez nároku na plat, ale s vyhlídkou, že mu bude časem za jeho důkladnou práci v muzejním arch...

Anthony Ryan (30)

Anthony Ryan je skotský spisovatel fantasy a sci-Fi, nejznámější svými knihami o Vélinovi Al Sorna, z nichž první byla vydaná v roce 2013. Než se začal naplno věnovat psaní, pracoval jako výzkumník. V současné době žije v Londýně v Anglii. Má titul v oboru středověké historie. Pochází ze Skotska, vystudoval historii a většinu svého dospělého života žil a pracoval v Londýně. Po dlouhé kariéře v britské státní správě začal po úspěchu svého prvního románu Píseň krve psát na plný úvazek. V současnosti dokončuje druhý díl plánované trilogie Tower Lord a pokračuje v psaní sci-fi série Slab City Blues, která vychází v elektronické podobě. Románu Píseň krve se už prodalo přes sto tisíc výtisků.

Ann Granger (23)

Anglická konzulka v Československu Patricia Ann Granger se narodila v roce 1939 v Portsmouthu v Anglii, kde také navštěvovala gymnázium pro dívky. Ve studiích pokračovala na Londýnské univerzitě, kde vystudovala moderní filologii a mohla tak rok učit angličtinu ve Francii. Pak začala pracovat na britské ambasádě v Jugoslávii, Československu a Rakousku. Provdala se za svého kolegu z diplomatických služeb a odjela s ním do Zambie a Německa. Posléze se spolu se svými dvěma dětmi vrátili natrvalo do Anglie. Jejími prvními knihami byly historické romány, které psala pod pseudonymem Ann Hulme. Po návratu do Velké Británie vydala v roce 1991 svou první detektivku Na to vem jed, která je první z její nejúspěšnější detektivní řady. V současnosti má Ann Granger na svém kontě okolo dvaceti detektivek a více než deset historických románů, které byly přeloženy do mnoha jazyků. Například v Německu získala roku 2004 prestižní literární ocenění „Deutche Phantastik Preis” za nejlepší sbírku krátkých povídek

Andrew Morton (16)

Andrew Keith Paul Morton je australský programátor, vývojář linuxového jádra. Udržuje patchset známý jako mm tree, který obsahuje nedostatečně testované změny, které by později mohly být přidány do oficiálního jádra spravovaného Linusem Torvaldsem. Často bývá označován za Linusovu pravou ruku. Na konci 80. let byl jedním z partnerů společnosti v Sydney, která produkovala počítačové kity Applix 1616, dále byl také hardwarovým inženýrem pro dnes již neexistující australskou dílnu herních výrobků Keno Computer Systems. Získal titul honours degree v oboru elektroinženýrství na University of New South Wales v Austrálii. V roce 2001 se Andrew Morton a jeho rodina přestěhovali z Wollongong, New South Wales do Palo Alto v Kalifornii. V červenci 2003 se Morton přidal k Open Source Development Labs. V srpnu 2006 byl zaměstnán firmou Google.

Amos Oz (19)

Amos Oz byl izraelský spisovatel, esejista, novinář a profesor literatury na Ben Gurionově univerzitě v Beer Ševě. Od roku 1967 byl předním zastáncem dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Jeho knihy byly vydány ve zhruba 41 jazycích, včetně arabštiny, ve 35 státech světa. Je nositelem řady ocenění a vyznamenání, včetně Řádu čestné legie, Ceny knížete asturského, či Izraelské ceny. V roce 2005 byl v internetové soutěži 200 největších Izraelců deníku Ynet zvolen 41. největším Izraelcem všech dob. Amos Oz se narodil v Jeruzalémě ve čtvrti Kerem Avraham na Amosově ulici č. 18. Jeho rodiče, Jehuda Arje Klausner a Fanja Musman, byli sionističtí přistěhovalci z východní Evropy. Otec vystudoval historii a literaturu v litevském Vilniusu, později pracoval v Jeruzalémě jako knihovník a spisovatel. Jeho dědeček z matčiny strany vlastnil mlýn v Rovně v západní Ukrajině. Rodina patřila mezi pravicové revizionistické sionisty. Ozův příbuzný Josef Klausner byl při prezidentské volbě roku 1948 protikandidátem Chajima Weizmanna za stranu Cherut. Rodina byla nábožensky vlažná, přesto Oz navštěvoval náboženskou školu Tachkemoni. Střední školu absolvoval v Rechavji. Hluboce ho poznamenala sebevražda jeho matky, ke které došlo v jeho dvanácti letech. V patnácti se odstěhoval do kibucu Chulda, kde ho adoptovala místní rodina . Tehdy si Amoz změnil příjmení z Klausner na Oz, což v hebrejštině znamená síla. Až do roku 1986 učil v kibucu na střední škole. Poté se kvůli astmatu syna Daniela přestěhovali i se svou ženou Nily do Aradu v Negevské poušti. Oz začal vyučovat literaturu na nedaleké Ben Gurionově univerzitě. Po prvních literárních úspěších postupně i díky honorářům snižoval svou angažovanost v kibucu. V 50. letech sloužil v izraelské armádě v jednotce Nachal, zúčastnil se mimo jiné potyček na izraelsko-syrské hranici. Bě...

Alois Dostál (31)

Narozen 2.7.1858 v Kvasinách u Solnice, zemřel 13.6.1934 v Českém Brodě. Působil jako římskokatolický kněz na faře v Úvalech. Byl autorem povídek, románů a divadelních her pro mládež. Věnoval se i místní historii – je autorem monografie s názvem Ouvaly, která jako první shrnuje historii Úval.

Adolf Veselý (24)

Redaktor Lidových novin, Národních listů, do r. 1957 úředník tiskové služby prezídia ministerského rady. Autor románů pro děti a populárně-naučných příruček.

Zuzana Neubauerová (21)

Narozena 11. 6. 1979 v Kutné Hoře. Knižní redaktorka, překladá z anglického a německého jazyka.

Zora Dvořáková (22)

* 15. 12. 1934 Kladno Historička, spisovatelka, sochařka. Dr. Zora Dvořáková, vystudovala na Filozofické fakultě UK historii. Dlouho působila jako odborná pracovnice ve Státní památkové péči v Praze. Účastnila se příprav a realizace nejrůznějších muzejních a památkářských expozic, včetně československého podílu na některých světových výstavách. Během normalizace jí bylo znemožněno nadále pracovat v původním oboru, soustředila se proto na individuální vědecké bádání a literární činnost. Svůj zájem věnovala sociální a kulturní problematice českých zemí v 19. a 20. století a zejména některým předním osobnostem našeho národa. Společně s Jiřím Doležalem je spoluautorkou první životopisné publikace o životě Dr. Milady Horákové. Zora Dvořáková patří k uznávaným autorkám literatury faktu a za své celoživotní dílo získala Cenu Miroslava Ivanova.

Zdeněk Štěpánek (9)

Zdeněk Sklenář (12)

Zdeněk Sklenář – 19. dubna 1986 Praha) byl český malíř, grafik a ilustrátor. Studoval na Umělecko-průmyslové škole v Praze, studium dokončil u prof. Zdeňka Kratochvíla roku 1939. Roku 1943 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes a v letech 1945–1950 byl asistentem na UMPRUM, kde byl pak v roce 1968 jmenován profesorem. Jako grafik byl ovlivněn Janem Zrzavým a Amedeo Modiglianim, později zejména surrealismem, na jeho tvorbu měla velký vliv jeho cesta do Číny v roce 1955 a seznámení s čínskou kaligrafií. Písmo se pak často objevuje v jeho grafikách. Sklenář významně ovlivnil celou generaci svých žáků, k nimž patřili například Ladislav Kuklík, Karel Demel nebo Eva Hašková. Vedle množství ilustrací, knižních obálek atd. vytvořil například obrazy: Ilustrace ke knihám : Obálky knih : ‎

Zdeněk Hurt (12)

Narozen 1956. Letecký inženýr, práce z oboru.

Yvonne Přenosilová (13)

Yvonne Přenosilová byl český zpěvák, který se proslavil v 60. letech 20. století. Byla známá svým výrazným hlasem a svým přínosem pro popovou a beatovou hudební scénu v bývalém Československu. Přenosilová začala svou kariéru jako členka pražského divadla Semafor, které bylo v té době významnou kulturní institucí, známou svými hudebními a divadelními produkcemi. Během své kariéry spolupracovala s různými hudebníky a skladateli, což jí pomohlo vytvořit řadu hitů, které rezonovaly u tehdejší mládeže. Ačkoli není mezinárodně příliš známá, v rámci České republiky a Slovenska je Yvonne Přenosilová připomínána jako významná postava jejich hudební historie. Její album "Sklípek" je jedním z děl, která předznamenala její kariéru a ukázala její talent v tomto období.

Xenofón (9)

Xenofón byl starořecký spisovatel, historik, filosof, vojevůdce, vojenský a politický teoretik a Sókratův žák. Protože zastával monarchistické názory a obdivoval Spartské zřízení, byl vypovězen z Athén. V roce 401 př. n. l. se zúčastnil výpravy řeckých žoldnéřů ve službách Kýra Mladšího do nástupnické války v Persii. O této výpravě napsal své nejznámější dílo Anabáze . Svůj obdiv k silným vládcům vyjádřil v dílech O Kýrově vychování, Hierón a Agésilaos, ke Spartě pak v díle Spartská ústava. Filosofické spisy Obrana Sókratova a Vzpomínky na Sókrata jsou cennými prameny vědomostí o Sókratovi. S malým úspěchem navázal dílem Hellénika na historika Thúkýdida. Vyšší úrovně dosahuje v prakticky zaměřených dílech s tematikou ekonomie nebo jezdectví , O státních příjmech a jiných. Na konci života se mohl vrátit do Athén. Po Xenofónovi je pojmenován kráter Xenophon na odvrácené straně Měsíce. Xenofón pocházel z bohaté athénské rodiny, patřící do Ercheiského dému. Jeho otec se jmenoval Gryllos a byl bohatým jezdcem. V mládí se zapojil do posledních střetnutí peloponéské války jako kavalerista. Možná bojoval i v bitvě u Arginús. V té době se seznámil s athénským filosofem Sókratem a stal se jeho posluchačem. Během oligarchické „Vlády třiceti“ působil ve skupině jezdců, o něž se tento režim opíral. Ve svých Řeckých dějinách se zmiňuje o krutých činech tohoto oddílu. Díky tomuto a svým konzervativním názorům byl však po svržení této vlády a obnovení demokracie donucen Athény opustit. Roku 401 př. n. l. přijal pozvání svého přítele Proxena, který v té době v Řecku verboval žoldnéřské vojsko, a připojil se společně s asi 1...

Walter Lübeck (20)

Walter Lübeck prozkoumal důkladně některé z kořenů léčivého systému Reiki v teorii i v praxi, a to kromě Japonska i na mystickém ostrově Bali, v Hongkongu – na prahu Číny, na rozsáhlých cestách po jižní Indii. Umožnily mu to více než desetileté zkušenosti s různými formami vnitřního bojového umění, s asijskou filosofií a spiritualitou, stejně jako i rozličné asijské metody Čchi-Kungu a Nei-Kungu. od r.1987 začal pracovat s Reiki a od roku 1989 je Mistrem Reiki. Walter Lübeck - *narození 17.února 1960 žije a pracuje v zemi Weser Hill, mýtická krajina s mnoha starověkými solovými poli ho inspirovala osobně i profesionálně. Od mládí se začal zajímat o mystiku, parapsychologii a alternativní léčení. Různé vzdělávací programy, například v tradiční Usui systému Reiki, Neurolinguistischem programování , Silva metoda kontroly mysli, Tai Chi, vnitřní styl kung-fu a asijské formy meditace jsou základem jeho činnosti. Na školení zdravotnických odborníků si prohloubil své znalosti a zkušenosti v naturopatické medicíně. Pracuje v jeho centru Rainbow v Hameln a ve světě vedoucí seminářů, duchovní léčitel a duchovní učitel: Usui systému Reiki, Ching, Vyvinul Rainbow Reiki, Lemurskou Tantru, energie a práci s Oracle starověkého čínského I-ťingu, duchovní NLP, multikulturní šamanismu , křišťálové léčení a etnickou hudbu. Podle motta: "Jednota v rozmanitosti", on používá metody a přístupy z různých duchovních tradic z jednotného konceptu, s cílem zajistit vysokou účinnost ve svých vzdělávacích programech, seminářích, konzultacích, v 24 knihách . Ve vzdělávacích videích s názvem "Rainbow Reiki" a různých článcích v odborných časopisech byly zdokumentovány mnohé z výsledků jeho výzkumu. Na podzim roku '96 vydal své první hudební produkci "Duha trance" v tisku Wind Horse. Weitere sind in Arbeit. Více v pracích. Walter Lübeck je založena na třech zásadách: *podpoře osobní odpovědnosti *rozvíjení sc...

Vladimír Šindelář (23)

Narozen v Písku 2. května 1959, v současné době žije a pracuje v Milevsku. Původně vyučený typograf, po skončení základní vojenské služby a krátkém působení v milevské tiskárně se pak znovu do vojenského sukna ještě na nějaký čas vrátil – působil jako praporčík v další službě v Táboře, kde řídil jedno z oddělení vojenské tiskárny. Po odsloužení vojenského závazku pracoval v letech 1987 – 97 v oddělení propagace píseckého Jitexu a od roku 2000 působí v Milevském muzeu, nejprve jako správce fondu militárií, od července 2004 jako ředitel muzea. Odborné znalosti si prohloubil studiem Střední knihovnické školy v Brně, kterou ukončil roku 1991. Už od mládí se živě zajímal o staré zbraně a šerm. Jeho šermířské začátky se datují od roku 1974, kdy začal šermovat v píseckém oddíle sportovního šermu. Už krátce poté se však stal zakládajícím členem skupiny historického šermu Kavalír z Týna nad Vltavou a roku 1977 jej nacházíme v řadách písecké šermířské skupiny rival, kde působil do roku 1989. Ukázkám starého renesančního šermu se při občasných vystoupeních svého souboru Collegium 1570 věnuje až dodnes. Kromě těchto aktivit působil zejména v osmdesátých a devadesátých letech minulého století v brněnském klubu vojenské historie. Zde se v uniformě příslušníka rakouského granátnického pluku č. 1 Kaiser účastnil celé řady rekonstrukcí napoleonských bitev doma i v zahraničí . V osmdesátých letech se rovněž začal zabývat dějinami katů a poprav, hrdelního práva a staré justice. V rámci své muzejní činnosti koná po celém jihočeském regionu přednášky na historická témata: dějiny katů a poprav, staré válečnictví, ale třeba i dějiny odívání nebo historii stolování a vaření. Publikovat začal počátkem osmdesátých let, nejprve v regionálním tisku . Jeho články o zbraních se záhy začaly objevovat např. v časopise ABC vědy a techniky mládeže, ve Střelecké revui, ve St...

Věra Soukupová (12)

Václav Novotný (19)

Patřil ke starší generační vrstvě Gollových žáků, studoval od r. 1887. V roce 1891-1896 byl pomocníkem Václava Vladivoje Tomka v archivních pracích pro Dějepis města Prahy, ve školním roce 1895-1896 suplujícím učitelem na reálném a vyšším gymnasiu v Křemencově ulici v Praze. Jeho žádost o místo adjunkta v pražském městském archivu byla v roce 1896 zamítnuta, přes vřelé doporučení V.V. Tomka i Josefa Emlera . Vstoupil jako praktikant od 1. prosince 1896 do státní služby v pražském místodržitelském archivu. Habilitoval se v oboru českých dějin v roce 1898, v roce 1905 byl jmenován titulárním mimořádným profesorem, ale teprve po jmenování skutečným mimořádným profesorem v roce 1908 po odchodu Josefa Kalouska , profesora českých dějin, z činné služby mohl opustit místo koncipisty v místodržitelském archivu a od svých 39 let se plně věnovat univerzitní práci na filosofické fakultě české univerzity. Řádným profesorem se stal v roce 1911. Jeho písemnou pozůstalost převzal od Historického ústavu ČSAV v roce 1991 Archiv Akademie věd ČR v Praze.

Trygve Gulbranssen (18)

Trygve Emanuel Gulbranssen byl norský spisovatel a novinář. Aktivně pracoval v norském sportovním hnutí a zaměřil se na sportovní činnost mládeže. Světové proslulosti získal románovou trilogií Věčně zpívají lesy , Vane vítr z hor a Není jiné cesty . Jedná se o rodovou ságu z drsného norského selského prostředí. Romanticky v ní ale líčí severskou přírodu v kontrastu s tvrdým životem i vztahy venkovských Seveřanů.

Tomáš Sláma (7)

born 16. April 1940 in Rychnov nad Kněžnou – died 15. June 2004 in Prague Czech actor, writer, entertainer, editor, playwright, radio journalist and television presenter.