Všichni Autoři a témata

Paul Brunton (32)

Paul Brunton byl britský filosof, mystik, a cestovatel. Je autorem třinácti knih , z nichž první, Tajnosti indické, byla publikována v roce 1934, a poslední, Duchovní krize člověka, v roce 1952. Paul Brunton předložil Západu jógu a meditaci, a pracoval na způsobu, jak vyjádřit jejich filozofické pozadí běžně srozumitelnou, vědeckou řečí Západu, která by nekladla na čtenáře požadavek studovat originální zdrojové termíny v orientálních jazycích, které podle Paula Bruntona nejsou pro běžného člověka na Západě tak důležité, jako jejich podstata. Pokud to bylo možné, hledal slova stejného významu v moderních jazycích Západu, případně hledal jejich vhodné řecké, nebo latinské deriváty. Způsobem jeho psaní bylo, že si stručně zaznamenával inspirované myšlenky ihned, jak se objevily. Často je zapisoval na zadní stranu dopisní obálky nebo na okraje novin či časopisů, když se procházel mezi květinami v zahradách lemujících Ženevské jezero. Potom je přepisoval na stroji a třídil podle námětů. Později je chtěl zredigovat a sestavit do souvislého textu. Po smrti bylo toto jeho duchovní krédo vydáno v šestnácti dílech pod názvem Zápisky Paula Bruntona . PhDr. Paul Brunton se narodil v Londýně v roce 1898 a jeho původní jméno bylo R. Raphael Hurst. Jeho matka brzy zemřela a jeho otec se znovu oženil. Vzdělání se mu dostalo v chlapecké Central Foundation Boys' School a posléze na Saint George Colleage . Poté pracoval jako knihkupec a novinář. Brunton psal pod různými pseudonymy, jako Raphael Meriden a Raphael Delmonte, později si zvolil pseudonym Brunton Paul, ale z nějakého důvodu, možná chybou v tiskárně, byla slova obrácena v "Paul Brunton", v jméno, které přijal. Během 1. světové války sloužil u tankové divize a později se věnoval mysticismu a přišel do kontaktu s Teosofickou společností. Jako podílník e...

Neale Donald Walsch (33)

Neale Donald Walsch je americký spisovatel a autor tří knih Hovorů s Bohem. Svou filozofii dále rozvíjí v knihách Přátelství s Bohem, Přijímání Boha, O lidských vztazích, Bůh, na kterého čekáme, Nová proroctví či Co si Bůh Přeje, které vyšly i česky. Jeho nejnovější kniha Home with God: In a Life That Never Ends byla vydána v roce 2006. Narodil se 10. září 1943 v Milwaukee, USA, a je křtěný jako římský katolík, ale už z rodiny byl povzbuzován k tomu, aby hledal svou spirituální pravdu. Studoval Bibli, indické Védy a Upanišády. Říká, že jeho knihy nejsou channellingem, ale že jsou inspirovány Bohem a že mohou pomoci lidem vytvořit nový osobní vztah s ním. Bůh v jeho knihách například říká: „není nic, co musíte dělat“. Walsch věří v panteistického Boha, který komunikuje sám se sebou. Jeho vize jsou vyjádřeny ve filozofii Nové spirituality, která překračuje a spojuje všechna stávající náboženství a teologie, osvěžuje a přetváří je. Založil nadaci Conversations with God a občanské a duchovní hnutí Humanity´s Team, jejichž smyslem je šířit myšlenky Nové spirituality a zavádět je do života, obzvláště myšlenku, že všichni jsme jednotní s Bohem i celým Životem a sdílíme jedinou existenci. Walsch navazuje na spiritualitu 60. let dvacátého století a spojuje západní a východní duchovní nauky. V některých bodech lze nalézt paralely s vírou Bahá'í, ačkoliv baháisté nevěří v panteismus, nebo s velmi raným gnosticismem. Walschovy knihy jsou obvykle zařazovány mezi New Age, ale poněkud nesprávně, protože nepřinášejí náboženské představy a jsou zpravidla v harmonii se základními tématy moderní západní duchovní kultury . Walsch se setkává s kritikou za to, co někteří vidí jako přílišnou horlivost při hledání cest, jak získat peníze pro své organizace. Před začátkem publikován...

Molière (52)

Molière, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, byl francouzský herec, spisovatel a dramatik období francouzského klasicismu, tzv. Velkého století. Syn měšťana, proti vůli rodiny se stal komediantem. Původně byl členem kočovné společnosti, později si založil svoji vlastní divadelní společnost. Brzy se svými hrami proslavil, především mezi chudinou. Zabýval se tzv. nízkým dramatem, především komedií a fraškou. Protože ve svých hrách kritizoval a zesměšňoval společnost , dostával se do častých sporů s královským dvorem. Jeho hry se dodnes objevují na jevištích. Molière patří k nejslavnějším dramatikům éry francouzského i světového klasicismu, během vlády krále Ludvíka XIV. Začínal jako herec v kočovné společnosti, později se stal ředitelem vlastního kočovného souboru, se kterým cestoval po třináct let po francouzském venkově. Poté, co se proslavil, účinkoval také na královském dvoře, kde často spolupracoval s hudebním skladatelem Jeanem-Baptistem Lullym. Molière se věnoval zejména tzv. nízkým literárním žánrům . Jeho díla byla v tehdejší době velmi odvážná zejména v kritice mravů a společenských poměrů své doby. V satirických veselohrách zesměšňoval pokrytectví, šlechtu a její snobskou morálku a v neposlední řadě v 17. století zatracovanou církev. Tvořil v typově barvité škále veseloher, od lidové frašky po propracovanou charakterovou zápletku. Problematika Molièrova díla je velmi rozsáhlá . V jeho díle je také zřetelná inspirace komedií dell'arte. Molière, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, se narodil 15. ledna 1622 v Paříži. Jeho otec byl dvorní čalouník. Moliére studoval na clermontské jezuitské koleji, právnický diplom získal v Orléansu. V roce 1643 vytvořil za patronace dramatika Pierra Corneille spolu s Madeleine Béjátrovu a dalšími herci divadelní soubor zvaný Skvělé divadlo (Illustre...

Miloslav Bureš (36)

Miloslav Bureš byl český hudebník a trumpetista. Byl odchovancem Vlastimila Kloce. Od roku 1958 působil plných devět let v orchestru Karla Vlacha, s nímž také nahrál své první sólové snímky. Během angažmá ve Vlachově kapele si průběžně doplňoval odborné hudební vzdělání studiem na pražské konzervatoři, kterou absolvoval v roce 1966 ve třídě profesora Václava Junka. V té době už Burešovu trubku důvěrně znali posluchači rozhlasu i televizní diváci, když řada jeho instrumentálních nahrávek dosáhla nebývalé popularity, navzdory tehdy prudce stoupající oblibě vokálních sólistů. Dodnes je v živé paměti např. Burešova nahrávka Rossovy Večerky z roku 1965. Následovaly další tituly, včetně skladeb domácích autorů, inspirovaných právě Burešovým interpretačním uměním a schopností dodat jim přesvědčivého výrazu. Do této kategorie v prvé řadě patři známé Vomáčkovy Gladioly. Od přelomu let 1967/1968 účinkoval Bureš jako sólista v orchestru Berlínského rozhlasu řízeném Günterem Gollaschem. Autorita, s níž byl německými kolegy přijímán, se záhy odrazila i v pohostinském působení s dalšími tamními špičkovými tělesy, včetně orchestrů Waltera Eichenberga, Jürgena Hermanna, Siegfrieda Maie a v neposlední řadě i s vlastním studiovým ansámblem. . Burešovou zásluhou zdomácněly v tehdejší NDR mnohé české populární písničky a nejedna z jeho Instrumentálních verzí tuzemských hitů připravila půdu pro pozdější spontánní přijetí jejich původních interpretů německými posluchači . Současně s touto činností využil Bureš každé příležitosti k účinkování doma, pravidelně se např. zúčastňoval nahrávání a koncertů interjazzového tělesa. V roce 1974 stál Bureš u zrodu Orchestru Čs. televize, v němž působil jako sólista až do své předčasné smrti. Vedle už zmíněné Kanasty nahrál v Supraphonu další samostatná alba Serenády pro tr...

Meg Cabot (47)

Meg Cabotová, celým jménem Meggin Patricia Cabot, známá také pod pseudonymy Patricia Cabot, Jenny Carroll a Meggin Cabot je americká spisovatelka a ilustrátorka. Na univerzitě v Indianě vystudovala výtvarné umění a přestěhovala se do New Yorku se záměrem stát se profesionální ilustrátorkou. To jí ale nevyšlo, a tak si v roce 1991 našla práci jako asistentka ředitele vysokoškolské koleje na Newyorské univerzitě a začala psát romány. Jedná se o autorku více jak 40 knih pro děti, mládež i dospělé. Mezi její nejznámější díla patří Deníky princezny respektive Princezniny deníky, které posloužily jako námět pro dva hollywoodské romantické filmy režiséra Garryho Marshala Deník princezny z roku 2001 a Deník princezny 2: Královské povinnosti z roku 2004 s Anne Hathawayovou a Julií Andrewsovou v hlavní roli. V jednu dobu psala pouze romány pod jménem Patricia Cabot. Sérii Mediátor psala nejdříve pod pseudonymem Jenny Carroll, ale kvůli úspěchu knih se vrátila k vlastnímu jménu. Dříve žila v Indianě, Kalifornii, New Yorku a Francii. 1. dubna 1993 se v Itálii provdala za finančního publicistu a básníka Benjamina D. Egnatze. Společně se svým manželem a jejich jednookou kočkou Henriettou a druhou kočkou Gem žije střídavě v New Yorku a v Key West. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Meg Cabot na anglické Wikipedii.

Ludvík Kundera (35)

Ludvík Kundera byl český básník, dramatik, prozaik, překladatel z němčiny, editor, literární historik, člen 'Sdružení Q'. Byl synovcem klavíristy a hudebního vědce Ludvíka Kundery a bratrancem známějšího spisovatele Milana Kundery. Ludvík Kundera byl spjatý s avantgardními směry, především surrealismem. Po maturitě na litoměřickém gymnáziu se zapsal na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale přešel do Brna. Tam ho zastihlo uzavření vysokých škol, a proto studium na FF MU, obor bohemistika a germanistika, dokončil až v roce 1946. Za války byl totálně nasazen v Německu ve Špandavě. Po válce se stal jedním ze zakladatelů postsurrealistké Skupiny Ra. V letech 1968–70 byl dramaturgem Mahenovy činohry v Brně, odkud byl normalizací vypuzen a žil bez stálého zaměstnání, avšak při pokračující literární činnosti, v Kunštátu. Bylo mu zakázáno publikovat, přesto se literatuře věnoval i nadále . Jako historik se zaměřoval zejména na Františka Halase, Hanse Arpa a Bertolta Brechta. Ve svých rozhlasových hrách usiloval o antiiluzívní divadlo. Po roce 1989 začal přednášet, v letech 1991–2004 přednášel na katedře germanistiky FF UP. Zemřel v roce 2010 v Boskovicích. Pohřeb se konal v krematoriu v Brně, urna s ostatky pak byla pohřbena do hrobu v Kunštátě. V roce 1994 byl jmenován čestným občanem města Brna. 1. června 2000 byl jmenován čestným občanem města Litoměřice, mimo jiné jako student litoměřického gymnázia. V červnu 2000 převzal v Bratislavě Cenu Jána Smreka za celoživotní dílo - z rukou Smrekova syna I. Čieteka a prvního laureáta Ceny J. Smreka švédského básníka T. Tranströmera. V roce 2002 převzal na lipském mezinárodním knižním veletrhu 'Cenu za celoživotní dílo' oceňující přínos ke zprostředkovávání české a německé literatury. V den státního svátku 28. října 2007 mu prezident České republiky Václav Klaus udělil Státní vyznamená...

Leontina Mašínová (34)

Leontina Mašínová byla česká spisovatelka, autorka historických a historicko-biografických románů, sbírek pověstí a legend a dětské literatury. Narodila se v Plzni jako dcera lékárníka, dětství prožila v Plzni, Praze, Zbraslavicích a v Kutné Hoře, kam se rodina přestěhovala po smrti otce. Absolvovala kutnohorský učitelský ústav voršilek a až do předčasného odchodu do penze ze zdravotních důvodů v roce 1930 působila jako učitelka na měšťanských školách: nejprve v obcích Hrubý Jeseník, Loučeň a Pečky, od roku 1923 v Lázních Bělohrad. Krátce, ve školním roce 1920/21, učila na Slovensku v Liptovském Mikuláši. V Lázní Bělohrad žila až do konce svého života, po penzionování se plně věnovala literární tvorbě. Na všech svých působištích se zapojovala i do místního kulturního a veřejného života. Počátky jejího mimoškolního působení jsou spojeny s loutkovým divadlem, pro něž napsala několik her. Od počátku 20. let pracovala ve Společnosti přátel literatury pro mládež a přispívala do časopisů pro děti nebo dětských příloh novin . Později publikovala také v Časopise učitelském a Učitelských novinách nebo regionálním tisku. Významnou úlohu v jejím životě hrála víra: jako aktivní členka Českobratrské církve přispívala od 30. let do časopisů Český bratr, Jednota bratrská, Kostnické jiskry a Růžový palouček. Též redigovala Bratrský zpěvník . V Lázních Bělohrad spolupracovala s městským muzeem a kulturní a propagační komisí města, sbírala národopisné materiály. Město jí v roce 1945 udělilo čestné občanství, je zde i pohřbena na hřbitově na Byšičkách. Dílo Leontiny Mašínové zahrnuje více než 50 knih. Začínala jako autorka pohádkových her pro loutkové divadlo, nejmenším dětem byly určeny i její první práce, knížky veršů . Tvorba pro děti představuje podstatnou část jejího díla, později jsou to též pohádky, historické povídky a sbírky převyprávěných pověstí a l...

Lars Kepler (27)

Lars Kepler je pseudonym autorské dvojice Alexandra Ahndorila a jeho manželky Alexandry Coelho Ahndorilové , kteří se jako švédští spisovatelé zaměřují na kriminální románovou tvorbu. Křestní jméno pseudonymu odkazuje ke švédskému spisovateli Stiegu Larssonovi, autoru trilogie Millennium, jemuž se dvojice chtěla přiblížit žánrově i kvalitou děl. Příjmení Kepler je odkazem na astronoma Jana Keplera, s nímž je spojeno nové objevování. Stejně tak měli spisovatelé v plánu použít netradiční zápletky a nechat se ovlivnit filmovou tvorbou. Pod uměleckým pseudonymem Lars Kepler se manželé Ahndorilovi rozhodli uvést detektivní román, aby je čtenáři skrze známá jména nespojovali s jejich předchozí tvorbou. Přesto byla identita autorů odhalena po vydání první knihy. Pro náklonnost obou spisovatelů k napětí a kriminálním příběhům píší pod pseudonymem díla s detektivní zápletkou. Žijí ve Stockholmu a mají tři dcery. Jejich autorská prvotina Hypnotisören , která se stala bestsellerem, vyšla roku 2009. Práva na knihu byla prodána do více než třiceti zemí. Poprvé se v ní objevila hlavní postava švédského vyšetřovatele s finskými předky Joony Linny, která prochází i dalšími příběhy. Záhadnou osobou je samotný kriminalista. Rodné jméno Joona je upravené biblické jméno Jonáš. Všechna díla byla vydána také jako audioknihy v nakladatelství OneHotBook. V tomto článku byly použity překlady textů z článků Alexander Ahndoril na anglické Wikipedii a Lars Kepler na německé Wikipedii.

Karel Hieke (24)

Karel Hieke byl přední český dendrolog a zahradník, autor desítek publikací o zahradnictví a dendrologii. Vyučil se zahradníkem v Městském zahradnictví ve Znojmě, poté přijat na Vyšší ovocnicko-vinařskou zahradnickou školu v Lednici na Moravě, kterou dokončil v roce 1952, načež začal studovat obor zahradnictví na Vysoké škole zemědělské v Brně. Od třetího ročníku VŠZ studoval v Lednici. V roce 1957 se stal zahradnickým inženýrem.  Po studiích pracoval ve Výzkumném ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích, kde byl koordinátorem mnoha výzkumných úkolů, členem redakčních rad a odborných časopisů, edičních komisí a domácích i zahraničních odborných společností. Byl odborníkem v oboru pěstování stálezelených pěnišníků. Napsal řadu vědeckých i populárních článků pro domácí a zahraniční časopisy. V roce 1974 se stal spoluzakladatelem Dendrologické zahrady ve Výzkumném ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích.   Jako zahradní architekt byl výhradním autorem projektů sadových úprav města Krásné Lípy. Šlo především o úpravy intravilánu města. V roce 2005 byla provedena úprava zeleně na městském hřbitově podle jeho projektu.

Jack Higgins (32)

Jack Higgins se narodil 27.7.1929 a vyrůstal střídavě v Anglii a Irsku. Prošel řadou různých zaměstnání, dálkově vystudoval na Londýnské univerzitě a od roku 1958 působil jako učitel. V této době začíná pod svým skutečným jménem Harry Patterson i pod různými pseudonymy vydávat dobrodružné romány situované z velké části do období druhé světové války. Dnes jich má na kontě přes 60 a mnohé se dočkaly filmového zpracování.

Iveta Bartošová (13)

Iveta Bartošová byla známá česká zpěvačka a herečka, která se v 80. a 90. letech 20. století stala jednou z nejpopulárnějších a nejvlivnějších umělkyň v České republice. Její kariéra začala na počátku 80. let 20. století po účasti v několika pěveckých soutěžích, což vedlo k jejímu objevení a následnému vzestupu ke slávě. Bartošová si díky svému melodickému hlasu a emotivnímu vystupování získala oddané fanoušky a zažila plodnou kariéru, během níž vydala řadu alb a singlů, které měly u publika velký ohlas.

Hermann Hesse (33)

Hermann Hesse byl německo-švýcarský prozaik, básník a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1946. Hermann Hesse se narodil ve švábském městečku Calw. Jeho otec přišel do Německa z Estonska roku 1873, matka a další příbuzní z její strany působili po léta jako křesťanští misionáři v Indii. Rodina předpokládala, že stejná bude i Hermannova životní dráha. Roku 1891 vstoupil Hesse do evangelického semináře v Maulbronnu. Opustil jej však již po půl roce a následující pobyt na gymnáziu v Cannstattu trval sotva rok. Jeho rodina se tak konečně smířila s tím, že z jeho studií nic nebude, a dala ho roku 1893 do učení na knihkupce v Esslingenu, Roku 1894 se stal zámečnickým učněm v Calwu v továrně na věžní hodiny a od roku 1895 se vrátil k povolání knihkupce. Přitom byl pilným samoukem, studoval klasické jazyky a dějiny evropské a orientální kultury. Roku 1899 se odstěhoval do Basileje, našel si nenáročné místo v knihkupectví a přitom psal – zpočátku lyrickou poezii, např. Romantické písně. Díky úspěchu prvního románu, romantického příběhu Peter Camenzind , si mohl po pěti letech dovolit knihkupectví opustit. Usadil se v Gaienhofenu na břehu Bodamského jezera a oženil se s šestatřicetiletou fotografkou Marií Bernoulliovou, se kterou měl tři syny. Zde také napsal svůj druhý román V soukolí, uveřejněný roku 1906, ve kterém shrnul traumata svého dětství a puberty. V roce 1911 se mu splnil dávný sen – podnikl cestu do Indie a do Indonésie. Cesta však neznamenala pro Hesseho žádné ztotožnění s východním světem. Hesse si spíše uvědomil, že je jako člověk Západu odlišný a že pro něj příslovečné světlo z Východu není řešením, protože ho musí hledat v sobě. Po návratu z cesty se Hesse s rodinou usadil roku 1912 v Bernu, což byl počátek jeho trvalého pobytu ve Švýcarsku. V té době napsal dva do značné míry autobiografické romány o umělcích Gertruda a Panský dům a povídkov...

Cressida Cowell (50)

Britská výtvarnice, ilustrátorka a spisovatelka. Autorka knih pro děti.

Arthur Rimbaud (20)

Arthur Rimbaud IPA, celým jménem Jean Arthur Nicolas Rimbaud , byl francouzský básník, jeden z nejvýznamnějších tzv. prokletých básníků. Narodil se v Charleville-Mézières v departmentu Ardennes. Jeho otec byl kapitán pěchoty, dobrodruh, který nakonec rodinu opustil. Rimbaud byl velmi nepřizpůsobivý a na výchovu své konzervativní a nábožensky bigotní matky reagoval výbuchy hněvu a útěky z domova. V době pařížské komuny přišel do Paříže, kde se seznámil s Verlainem. Verlaine kvůli němu rozbil manželství. Začali spolu žít a to nejen jako přátelé, ale i jako milenci. Jejich život byl velmi bohémský . Po rozchodu s Verlainem v roce 1873 Verlaine Rimbauda postřelil, protože se pokusil zničit své dílo, které měl Verlaine naštěstí u sebe. Rimbaud, jenž skončil v nemocnici, své dílo odsoudil, přestal psát a vstoupil do koloniálního vojska. Na Jávě dezertoval, s cirkusem prošel Švédsko a Norsko. Roku 1880 byl v Egyptě, potom na Kypru, odkud se vydal jako obchodní zástupce do Adenu. V Etiopii obchodoval m.j. se zbraněmi. Přešel celou somálskou poušť. Naučil se mnoho jazyků a zemřel na rakovinu . Byl pochován na hřbitově 'Cimetière de Charleville-Mézières'. Rimbaud v poezii změnil strukturu a metodu. Jeho poezie stojí na subjektivních prožitcích, především pocitu rozporu mezi umělcem a společností. Pro jeho básně je typická bohatá fantazie, odpor k měšťákům a náboženství a obdiv k revoluci. Jeho poezie se stala základem nové poetiky. Odhaloval iluzornost pravd uznávaných společností, jež vystavil pohrdavému posměchu. Útoky proti povrchnosti, zbabělosti a všednosti společnosti postupně přerostly v nenávistnou a totální revoltu proti všem hodnotám a tabu společnosti. Rimbaudovo dílo, vycházející ze zloby, z revolty a vnitřní síly a útočilo na všechny formy tradice, ovlivnilo moderní světovou poezii, zej...

Voltaire (31)

Voltaire, vlastním jménem François Marie Arouet , byl osvícenský francouzský filozof, básník a spisovatel. Je po něm pojmenován kráter Voltaire na Deimu, měsíci planety Mars. Vyrostl v rodině notáře Françoise Aroueta, sám však tvrdil, že jeho skutečným otcem byl blíže neznámý důstojník jménem Rochebrune. Matku Marii Marguerite d'Aumart ztratil, když mu bylo sedm let. Jeho vztah k otci i bratru Armandovi, o kterém se toho jinak celkem nic neví, byl chladný a lhostejný. Skutečným vychovatelem se mu stal jeho kmotr, abbé de Châteauneuf, skeptik, požitkář a milovník života. Tento kněz jej také uvedl do vyšší společnosti, když jej seznámil s vlivnou kurtizánou Ninon de Lenclos, které tehdy bylo 84 let. Vystudoval s výborným prospěchem jezuitskou Kolej Ludvíka Velikého. Velký dojem na něj učinily poslední roky vlády Ludvíka XIV., zejména náboženské pronásledování. Poté, co dokončil studia, se stal tajemníkem francouzského velvyslanectví v Haagu. Zde však na něj padlo podezření z milostné pletky s velvyslancovou dcerou, a byl odeslán zpět do Paříže, kde se záhy stal známým autorem epigramů a posměšných pamfletů. Přestřelil ovšem sepsáním posměšku na účet vévody Filipa II. z Orleánsu, po jehož zásahu byl téměř na celý rok 1717 uvězněn v Bastile. Ve skutečnosti však došlo k omylu: vévoda se stal vděčným terčem satiry a Voltaire strávil 11 měsíců v žaláři za spisek z pera jiného, neodhaleného autora. Zde rovněž vymyslel své autorské jméno, údajně přesmyčkou písmen latinského zápisu jeho vlastního jména, Arovet L.I. . Už jeho první drama Oidipus se setkalo se značným ohlasem. Povzbuzen chválou, začal pracovat na poémě Henriada, která nicméně v jeho díle zůstala jako literární poklesek imitující styl antických poém. S tím, jak se v pařížských salónech tříbil jeho politický i náboženský světonázor, rostlo Voltairovo zaujetí svobodomyslnou cizinou, která nastavovala zrcadlo nespravedlným s...

Viktor Fischl (32)

Viktor Fischl , hebrejským jménem Avigdor Dagan, , byl český, židovský a izraelský básník, prozaik, překladatel a publicista. Viktor Fischl se narodil 30. června 1912 v Hradci Králové, kam se jeho rodiče přistěhovali z moravsko-slovenského pomezí. Otec Mořic Fischl byl knihvedoucí, matka Frieda byla rozená Ehrensteinová, oba příslušeli do Uher. Po maturitě na gymnáziu vystudoval sociologii a práva na Karlově univerzitě v Praze. Po studiích od roku 1933 pracoval jako novinář na volné noze, přispíval do Českého rozhlasu, byl redaktorem sionistického týdeníku Židovské zprávy a parlamentním sekretářem menšinové Židovské strany, začal se zajímat o literaturu, psal své první básně, vydané v sbírkách Člověk na mezi, Jaro, Kniha nocí a Hebrejské melodie. V roce 1938 stihl promovat na doktora práv a oženit se se Stellou Bergerovou. Fischl dobře sledoval, co se s Židy provádělo ve 30. letech v Německu, nejistotu vystřídalo rozčarování z Mnichova a vztek, proto hned v roce 1939 emigroval s ženou a dětmi do Londýna, kde začal pracovat pro zahraniční odboj. V Benešově exilové vládě zajišťoval komunikaci s britským parlamentem a řídil propagaci československé kultury. Do začátku září, než vypukla válka, zachránil z protektorátu asi dvě stě lidí, kterým v Londýně opatřil britská víza a zajistil pro ně v Anglii přijetí. V dubnu 1939 byl v Londýně představen Janu Masarykovi, který ho už předtím znal z jeho básní. Když Benešova exilová vláda přesídlila po obsazení Francie v roce 1940 z Paříže do Londýna, nabídl mu Masaryk, jenž byl nově jmenován ministrem zahraničí, místo na svém úřadě. Tak se začalo rozvíjet přátelství, které trvalo až do Masarykovy smrti v roce 1948. Až do konce války pak Fischl pracoval jako vedoucí oddělení pro kulturní propagandu v informačním odboru čs. exilového ministerstva zahraničí a jako styčný úředník mezi čs. vládou v exilu a čs. výborem anglického parlamentu. Působil také jako ...

Turbo (12)

Turbo je česká rocková skupina, která vznikla v roce 1981. Během své kariéry byla známá svým hardrockovým a heavy metalovým zvukem, díky kterému si získala značnou popularitu v České republice a okolí. V průběhu let prošla sestava kapely změnami, ale trvale produkovala hudbu, která rezonuje u fanoušků tohoto žánru. Turbo vydala v 80. a 90. letech několik alb, včetně " Turbo " a "Noční Dravci", která přispěla k jejich pověsti jedné z předních českých rockových kapel té doby. Jejich tvorba se vyznačuje silnými kytarovými riffy, výraznými vokály a pevnou rytmickou sekcí. Vliv kapely na českou rockovou scénu je pozoruhodný a její přínos tomuto žánru je stále uznáván.

Radek John (12)

Radek John je český publicista, moderátor, spisovatel, scenárista a politik. Od června 2009 do února 2013 byl předsedou politické strany Věci veřejné. Od července 2010 do dubna 2011 působil ve funkci ministra vnitra a místopředsedy vlády, v květnu 2011 ve funkci místopředsedy vlády a předsedy Vládního výboru pro koordinaci boje s korupcí Nečasova kabinetu, v němž také zastával funkci ministra vnitra. Jeho otcem byl imunolog, mikrobiolog a profesor Karlovy univerzity MUDr. Ctirad John , matkou redaktorka nakladatelství Odeon a překladatelka PhDr. Božena Johnová . Jeho první manželkou byla v letech 1980–1984 Alena Karešová, nyní Alena Ortenová, studentka FAMU, poté produkční Dramatické redakce Československé televize. Jeho druhou manželkou byla herečka Zlata Adamovská, se kterou se rozvedl po 26 letech v dubnu roku 2010. Spolu mají dvě děti, Barbaru a Petra. Má také dceru Terezu z dalšího vztahu. Roku 1979 vystudoval scenáristiku a dramaturgii hraných filmů na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění. V letech 1980 až 1993 byl redaktorem časopisu Mladý svět, do kterého přispíval reportážemi o narkomanech, vekslácích, prostitutkách, vlajkonoších a o panice kolem nemoci AIDS a také sériemi cestopisných reportáží. V 80. letech pracoval ve Filmovém studiu Barrandov jako scenárista a spolupracoval i s televizí. Je autorem scénářů k filmům Jen si tak trochu písknout, Jako zajíci, Sněženky a machři, Bony a klid, Proč?, Tankový prapor, Ta naše písnička česká II, Prachy dělaj člověka aj. Filmy byly prodány do řady Evropských zemí. Ve své literární tvorbě se zaměřuje zejména na problémy mladých lidí v dnešním světě, zejména pak drogy, násilí a prostituci. Debutoval románem Džínový svět, za který dostal Cenu Jiřího Wolkera. Jeho nejznámější román Memento byl přeložen do 10 jazyků. V České republice vyšel v řadě vydání. Celkový prodaný náklad knihy Memento je 1 milion výtisků. Kniha Jak jsem viděl Ameriku vyšla po...

Pierre Boulle (23)

Pierre François Marie Louis Boulle byl francouzský spisovatel ovlivněný druhou světovou válkou; píšící válečné, špionážní a sci-fi romány. Narodil se ve francouzském Avignonu. Vystudoval elektrotechniku a roku 1936 byl jako inženýr vyslán gumárenskou společností do Malajsie. Po vypuknutí druhé světové války vstoupil do francouzské armády v Indočíně a po obsazení Francie nacisty se připojil ke Francouzským svobodným vojskům. Sloužil jako tajný agent v Číně, Barmě a Indočíně. Roku 1943 byl na řece Mekong zajat francouzskými vichistickými oddíly a odveden na nucené práce. Roku 1944 se mu podařilo uprchnout, později byl vyznamenán válečným křížem. Po skončení války se vrátil ke kaučukovému průmyslu, ale po nějaké době se přestěhoval do Paříže, kde začal s psaním. Stal se významným spisovatelem, ve svých románech často využíval svých zkušeností z války. Jeho díla Most přes řeku Kwai a Planeta opic byla zfilmována. Pierre Boulle zemřel v Paříži.

Petr Klínský (49)

Inženýr ekonomie, učitel, autor učebnic ekonomiky a finanční gramotnosti, jednatel a společník nakladatelství EDUKO. Působí jako expert při Národním ústavu pro vzdělávání a jako člen pracovní skupiny Ministerstva financí při tvorbě Standardu finanční gramotnosti a rámcových vzdělávacích programů. 7 let působil jako místopředseda Asociace obchodních akademií. V roce 2010 byl oceněn medailí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy za zásluhy ve školství.

Pavel Váňa (13)

Pavel Váňa byl český bylinkář , původně vyučený zahradník. Žil převážně v Novém Bydžově, kde pracoval 37 let jako listonoš. Botanice a léčivým rostlinám se věnoval od mládí, později složil zkoušky na Farmaceutické fakultě v Hradci Králové, absolvoval též roční stáž na Lékařské fakultě MU v Brně. Psal do časopisů Receptář, Regenerace, Xantypa, vystupoval též v televizním pořadu Sama doma, na ČRo2 a v regionálních rádiích Regina, Region, Pardubice a dalších.

Napoleon Hill (31)

Napoleon Hill byl americký spisovatel, který byl jedním z prvních producentů moderního žánru literatury věnované osobnímu úspěchu. Jeho nejznámější kniha, Myšlením k bohatství , je jednou z nejprodávanějších knih všech dob. V Americe podle Hilla lidé mohou věřit, čemu chtějí věřit, a to je to, co odlišuje Spojené státy od všech ostatních zemí na světě. Hillova práce zkoumala sílu osobních přesvědčení a to, jakou roli hrají v osobním úspěchu. Hillovým charakteristickým vyjádřením je: „Cokoliv si lidská mysl dokáže představit a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout“. Hillovy knihy se věnují tomu, jak vzniká úspěch, a vzorci, který jej umožní dosáhnout průměrnému člověku. Hill nazval své učení „filozofie úspěchu“. Tajemství úspěchu bylo ve svůdné formě nabídnuto čtenářům knihy Myšlením k bohatství a nebylo vysloveno přímo, neboť Hill cítil, že jeho postupné poodhalování čtenářem samotným tomuto čtenáři přinese největší užitek. Hillových knih byly prodány miliony výtisků. Dle jeho oficiálního životopisce se Hill narodil do chudoby dvoupokojového srubu v městě Pound okresu Wise County ve Virginii. Jeho matka zemřela, když mu bylo 10 let. Začal psát ve věku 13 let jako reportér místních novin. Svou reportérskou výplatu použil pro vstup na právnickou školu, avšak byl brzy nucen odejít z finančních důvodů. Za bod zlomu jeho kariéry je považováno, když dostal nařízeno v rámci série článků o slavných mužích provést rozhovor s Andrewem Carnegie, toho času jedním z nejmocnějších mužů na světě. Jak Hill zjistil, Carnegie věřil, že proces úspěchu může být vyjádřen jednoduchým vzorcem, který by mohl být zopakován průměrnou osobou. Díky tomu, jaký Hill budil dojem, jej Carnegie pověřil provést rozhovory s více než 500 úspěšnými muži a ženami, mnoho z nich milionářů, za účelem odhalit a publikovat vzorec na úspěch...

Ludvík Středa (34)

Ludvík Středa byl spisovatel, autor knížek pro děti a básník. Je autorem básnických sbírek, pohádek a příběhů pro děti, mládež i dospělé. Napsal také několik příspěvků do učebnic a divadelních her pro děti. Ludvík Středa se narodil a vyrůstal v Úpici. Jeho otec, tovární dělník, zemřel, když bylo Ludvíkovi sedm let. Matka, ochotnická herečka, se po smrti otce znovu vdala, zařídila si obchod a modistickou dílnu. Ludvík vystudoval textilní průmyslovku v Ústí nad Orlicí. Nastoupil jako dělník v Texlen Úpice. Při vojenské službě se dostal do Liberce, kde se později oženil a od roku 1952 žil a pracoval. Nejprve byl tkalcovským mistrem, od rok 1966 nastoupil do redakce libereckých novin Vpřed. V letech 1967–1971 studoval žurnalistiku na Střední knihovnické škole v Praze. V roce 1971 byl pro neschvalování okupace vojsky Varšavské smlouvy z redakce propuštěn a vrátil se do textilní výroby. V roce 1973 dostal infarkt myokardu a jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval. Od roku 1984 byl kvůli srdeční chorobě v plném invalidním důchodu. Po sametové revoluci byly jeho knihy opakovaně vydávány. Zapojil se aktivně do činnosti Literárního klubu a spolupracoval s mladými autory. V roce 1992 zemřela jeho manželka. V roce 2006 spáchal sebevraždu, ke které ho dovedly zdravotní problémy i osamělý život bez jeho milované manželky a dvou synů, které přežil.

Juraj Červenák (48)

Juraj Červenák, pseudonym Thorleif Larssen je slovenský spisovatel. Je znám jako úspěšný autor fantasy děl, filmový recenzent a redaktor časopisů Fantázia, Pevnost a DVD mag, často se objevuje na nejrůznějších conech. Proslul hlavně knihami o barbaru Conanovi, černokněžníku Roganovi, bohatýrovi Iljovi Muromcovi a o českém legendárním hrdinovi Bivojovi. Prakticky všechny jeho knihy vyšly z komerčních důvodů v češtině. Po úspěšné sérii Dobrodružství kapitána Báthoryho začal v Pevnosti vycházet jeho román na pokračování Chřestýš Callahan a brána duchů. V současné době žije ve východoslovenské metropoli Košice, kde pracuje jako spisovatel a publicista na volné noze. Série dobových detektivek o vyšetřování zločinů za vlády Rudolfa II. Habsburského na přelomu 16. a 17. století s prvky hororu a mysteriózního dobrodružného románu.

Josef Vágner (15)

Narodil se 26. 5. 1928 ve Ždírnici v okrese Trutnov. Po vystudování průmyslové školy chemicko-textilní ve Dvoře Králové nad Labem vystudoval Vyšší lesnickou školu v Trutnově a Vysokou školu zemědělskou lesnickou v Praze. Vzdělávání přijal za své po celý život a proto pokračoval v postgraduálním studiu tropického lesnictví a v roce 1974 obhájil kandidaturu zemědělsko-lesních věd. Domluvil se rusky, německy, anglicky, francouzsky a svahilsky. S manželkou Zdenkou vychovali tři syny a dvě dcery. Rodina mu vždy byla svatyní a manželka oporou. Do prvního zaměstnání nastoupil jako náčelník Správy vojenských lesů v Mirošově , působil jako učitel na lesnickém učilišti ve Svobodě nad Úpou , v roce 1965 se stal ředitelem ve VČ ZOO ve Dvoře Králové nad Labem. Toto významné postavení přijal především pro uskutečnění svého klukovského snu – poznat Afriku. Současně v něm uzrála i velká myšlenka – ZOO Safari se specializací na africkou zvířenu. Tomuto snu podřídil i celých 18 let nejproduktivnějšího života. Založil ZOO Safari ve Dvoře Králové nad Labem a v sedmi velkých a dvou malých expedicích do Afriky a Asie přivezl do ČR téměř 2000 kusů zvířat. Při těchto výpravách byl šestnáctkrát zraněn, z toho dvakrát těžce. Několikrát onemocněl malárií a následky zanechala i hepatitida a bilharióza. Při své práci se neustále vzdělával a stal se uznávaným vědcem a zoologem. Pracoval v Ugandě, Súdánu, Keni, Tanzánii, Zambii, Kamerunu, Mosambiku, Egyptě, JAR, Namibii, Indii, Srí Lance. Jeho aktivity nebyly zaměřeny pouze na realizaci projektu ZOO Safari ve Dvoře Králové. Byl spoluautorem projektu ZOO v Košicích, pro Keňu vypracoval projekt osídlení levého břehu řeky Tana a pro indickou vládu vypracoval projekt záchrany indických nosorožců pancéřových v Asuánu v NP na řece Brahmaputře. Jako lektor a člen vědeckých symposií přednášel v Polsku, Maďarsku, Rusku, Nizozemí, Rakousku, Německu, Belgii, Francii, ve Švédsku, v Dánsku, Anglii a Itálii....

John Wyndham (18)

John Wyndham, vlastním jménem John Wyndham Parkes Lucas Benyon Harris byl britský spisovatel, autor především postapokalyptické science fiction. Je řazen mezi autory tzv. Zlatého věku science fiction. Znám je zejména díky svému románu Den trifidů. Narodil se roku 1903 v anglické obci Knowle jako syn advokáta. Rané dětství prožil v birminghamské čtvrti Edgbaston. Když mu bylo osm let, jeho rodiče se rozvedli a on a jeho bratr Vivian Beynon Harris strávili zbytek svého dětství v řadě internátních škol, ze kterých nejdéle pobyl v Bedales poblíž Petersfieldu v Hampshire. Školu opustil v osmnácti letech a následně zkoušel studovat právo. Prošel pak řadou různých profesí , většinou se však spoléhal na finanční příspěvky od své rodiny. Roku 1925 se začal živit psaním a prodal své první krátké povídky. Během třicátých let napsal pod různými pseudonymy množství povídek pro americké pulpové magazíny. Kromě sci-fi psal i detektivní příběhy. Jeho práce se však nevymykaly z průměru tehdejší produkce. V letech 1940 až 1943 pracoval jako civilní zaměstnanec pro britskou vládu v oblasti cenzury, poté narukoval do armády, sloužil v Royal Corps of Signals a zúčastnil se vylodění v Normandii. Po skončení války pokračoval v psaní, své povídky i romány vydával opět převážně na americkém trhu. Inspirován úspěchem svého bratra, který měl vydané již čtyři knihy, změnil počátkem padesátých let styl a začal psát postapokalyptické romány. Hned první z nich, Den trifidů , vydaný pod jménem John Wyndham, mu přinesl obrovský úspěch, kterého ve svých dalších dílech již nedosáhl. Během svého života napsal jako John Wyndham šest dalších sci-fi románů. Roku 1963 se ve svých šedesáti letech oženil s Grace Wilsonovou, se kterou žil v Pet...

Howard Fast (35)

Howard Melvin Fast byl americký spisovatel, scenárista a publicista. Narodil se v chudé židovské rodině . Od dětství cestoval po Americe a živil se různými nekvalifikovanými profesemi, v osmnácti letech vydal svůj první román Two Valleys a stal se profesionálním spisovatelem. Věnoval se především námětům z americké historie: napsal životopis Thomase Paina nebo knihu Freedom Road, v niž se zabýval osudy černých otroků osvobozených po občanské válce. Psal také komerční literaturu pod pseudonymy E. V. Cunningham a Walter Ericson. Za druhé světové války pracoval pro Office of War Information. V roce 1943 vstoupil do Komunistické strany Spojených států amerických a psal pro její noviny Daily Worker. V roce 1950 byl vyšetřován Výborem pro neamerickou činnost a když odmítl vypovídat, byl odsouzen k tříměsíčnímu vězení. Velká nakladatelství s ním přestala spolupracovat, založil proto v roce 1952 vlastní firmu Blue Heron Press, kde vydal svůj nejúspěšnější román Spartakus. V roce 1952 neúspěšně kandidoval do Kongresu za American Labor Party. Byla mu udělena Stalinova cena míru. Ve druhé polovině 50. let se od komunismu odklonil, což vysvětlil rozčarováním z odhalení Stalinových zločinů a ze sovětské intervence v Maďarsku. Poté, co byl v roce 1960 zrušen zákaz působení komunistů v americkém filmovém průmyslu, odešel Fast do Hollywoodu a stal se scenáristou. Podle jeho námětů vznikly filmy Spartakus, Podzim Čejenů, Man In the Middle, Přelud, Jednadvacet hodin v Mnichově, The Immigrants a Dubnové ráno a seriály The Lives of Benjamin Franklin a How the West Was Won. Svůj život popsal v autobiografii Being Red . Spisovatelem se stal i jeho syn Jonathan Fast.

Henning Mankell (36)

Henning Mankell byl švédský spisovatel, autor populárních detektivních románů s inspektorem Kurtem Wallanderem, jehož případy se vždy odehrávají ve švédském městě Ystad, které se tak stalo poutním místem milovníků detektivek. Romány s Wallanderem byly natočeny i jako televizní seriál s Kenethem Branaghem v hlavní roli. Psal i prózu pro děti a divadelní hry. Byl rovněž krajně levicovým a protiizraelským aktivistou, účastnil se nepokojů švédských studentů v roce 1968. Jeden čas žil v Norsku, kde podporoval místní maoistickou stranu. Žil v Mosambiku, kde vedl divadelní soubor. Jeho manželkou byla Eva, dcera Ingmara Bergmana. V roce 2014 veřejně oznámil, že mu byla diagnostikována dvě nádorová ložiska v krku a plíci. Jednoho mrazivého lednového rána probudí komisaře Wallandera zvonění  telefonu. Vypadá to na rutinní případ. Když však detektiv přijíždí na osamocenou švédskou farmu, objevuje krvavou lázeň. Starý muž byl brutálně zavražděn a jeho žena, přiškrcená zvláštním uzlem, vzápětí umírá v nemocnici. Před smrtí však stačí zašeptat slovo "cizí". Jediné slovo, které rozpoutá vlnu násilí proti žadatelům o azyl z nedalekého uprchlického tábora.  Záhy dojde k požáru tábora a chladnokrevné vraždě somálského uprchlíka. Má však komisař opravdu hledat pachatele mezi cizinci? Vždyť bratr zavražděné ženy odhalil nové skutečnosti, které vyšetřování Wallanderova týmu komplikují. Tlak na komisaře se zvyšuje, je třeba jednat rozhodně, s chladnou hlavou a nenechat se vtáhnout do pasti všudypřítomné xenofobie. Sovětské impérium padlo. Lotyšsko je nyní suverénní stát. Ale za oficiální autonomií stojí mocné síly, které jsou těsně propojeny s ruskou mafií. Je zima roku 1991. Tým inspektora Kurta Wallandera řeší nový případ: u švédského pobřeží byly vyplaveny dvě mrtvoly přimrzlé k sobě v hrůzostrašném objetí. Mrtví muži byli východoevropští zločinci a na první pohled oběti mafie. Případ však brzy nabere hrozivý obrat poté, co se...

Franz Schubert (41)

Franz Schubert byl rakouský hudební skladatel, který významně ovlivnil raně romantickou hudební éru. Narodil se 31. ledna 1797 ve Vídni a navzdory krátkému životu byl plodný - zemřel 19. listopadu 1828 ve věku 31 let. Schubertovo dílo zahrnuje více než 600 světských vokálních skladeb , sedm kompletních symfonií, duchovní hudbu, opery, příležitostnou hudbu a velké množství komorní a klavírní hudby. Jeho Symfonie č. 8 h moll, známá jako "Nedokončená symfonie", je jednou z jeho nejslavnějších skladeb, ačkoli ji zanechal dokončenou pouze ve dvou větách.

David Burnie (36)

David Burnie, BSC, studoval zoologii a pracoval jako biolog, než se stal na plný úvazek vědeckým spisovatelem.. Je autorem nebo se podílel na více než 75 knihách a multimediálních titulů, včetně opic a chyby v DK tajné světy série, Stručná Encyklopedie lidského těla, která byla zveřejněna v DK, a milníky medicíny. Jeho kniha, jak příroda funguje vyhrála cenu Kniha vědy. Pracoval také jako konzultant pro programy BBC TV přírodě.

Dagmar Lhotová (29)

Dagmar Lhotová byla česká spisovatelka, redaktorka časopisů pro děti a mládež. Dagmar Lhotová se narodila do rodiny středoškolského profesora, architekta a divadelního výtvarníka Karla Lhoty, její matkou byla česká filmová a divadelní herečka Marie Brožová, později vystupující pod jménem Lhotová. Dagmar Lhotová vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a hned po studiu nastoupila jako redaktorka v Státním nakladatelství dětské knihy, působila později v Mladé frontě a Mateřídoušce. V období normalizace mohla psát knížky pro děti, někdy ve spolupráci s manželem Zdeňkem Karlem Slabým. Získala různé nakladatelské ceny, ale i Zlatou stuhu, cenu Muriel a na svém kontě má i tvůrčí prémii Českého literárního fondu. Spolu se svým manželem je autorkou postavy kocoura Vavřince. Užívala i jméno Dagmar Lhotová-Slabá. jen první vyd. z Národní knihovny ČR

Bohumil Mathesius (27)

Bohumil Mathesius byl český básník, překladatel, editor, publicista a literární vědec , bratranec jazykovědce Viléma Mathesia. V letech 1898–1906 navštěvoval gymnázium v Truhlářské ulici v Praze, v letech 1906–1912 studoval na Univerzitě Karlově obory čeština a francouzština. V roce 1909 debutoval v almanachu Kniha mladých povídkou Hans Plum v divadle. Po jednoleté vojenské službě učil na gymnáziu v Praze-Smíchově. Roku 1914 byl mobilizován a na srbské a italské frontě, kde byl celou I. světovou válku byl dvakrát raněn. 1919 odešel jako vojenský dobrovolník na Slovensko, kde po demobilizaci působil jako úředník. Do Prahy se vrátil v roce 1921. V roce 1925 byl členem výboru Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s Novým Ruskem. V letech 1926–1927 redigoval spolu s Františkem Xaverem Šaldou a Juliem Fučíkem časopis Tvorba. V roce 1927 spoluzakládal Literární noviny a v letech 1934–36 byl jejich šéfredaktorem. Od roku 1945 byl profesorem Univerzity Karlovy pro ruskou a sovětskou literaturu. Zemřel na rakovinu a je pohřben v Praze-Strašnicích. Dne 25. února 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat. Jako literární vědec se specializoval na ruskou literaturu, ze které přeložil řadu děl. Překládal však též z němčiny, francouzštiny, norštiny a latiny. Velmi uznávanými se staly jeho parafráze a volné překlady staré čínské poezie , které velmi ovlivnily celou následující básnickou generaci . Později publikoval i antologii japonských básní tanka pod názvem Verše psané na vodu . Také přispěl do Ottova slovníku naučného statěmi z ruské literatury...

Aleš Palán (34)

Aleš Palán je novinář, publicista a spisovatel. V Brně nedokončil studium pedagogické fakulty, několik let se pak toulal po Československu. Je jedním ze signatářů Charty 77. V druhé polovině osmdesátých let pracoval jako noční hlídač, figurant a kopáč. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice Vedl kurzy tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého a Vysoké škole kreativní komunikace. Za román Ratajský les a knihu rozhovorů Být dlužen za duši byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu, jeho rozhovory s Vítem Tajovským, bratry Reynkovými a s Ludvíkem Armbrusterem obsadily první místo v anketě Dobrá kniha Katolického týdeníku. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. Jeho zatím poslední spis Jako v nebi, jenže jinak: nová setkání se samotáři z Čech a Moravy, obsahující rozhovory se solitéry z celé republiky, vyšel koncem roku 2019. Od února 2018 do března 2019 byl ředitelem nakladatelství Kalich. Nyní na volné noze.

Vladimír Pazourek (33)

Narodil se v rodině obuvníka. Po studiu na učitelském ústavu v rodišti působil na obecné škole v Dolních Kounicích a od 1928 v Brně. Současně se zapsal na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, studium však ze zdravotních důvodů nedokončil. 1932–39 byl v Brně učitelem na Státní pedagogické akademii, poté se opět vrátil na obecnou školu. Souběžně ve 40. letech působil i v brněnském rozhlase a od osvobození do konce roku 1945 zde vedl literárně dramatický úsek. 1946 byl jmenován přednostou oddělení divadla pro mládež brněnské pobočky Výzkumného ústavu pedagogického, na konci 1948 mu byl přiznán invalidní důchod a odešel do výslužby. 1942–49 spolupracoval rovněž jako redaktor s nakladatelstvím Václava Petra. Byl členem Kola moravských spisovatelů, v Syndikátu českých spisovatelů působil od roku 1948 až do jeho likvidace v roce 1949 jako tajemník a jednatel akčního výboru moravské pobočky. Ve funkci tajemníka přešel rovněž do brněnské pobočky nově založeného Svazu československých spisovatelů, v 60. letech zde byl místopředsedou. 1971 se stal místopředsedou přípravného výboru Svazu českých spisovatelů a v ustaveném normalizačním svazu působil od 1972 jako místopředseda a člen předsednictva. První básnické příspěvky, recenze a úvahy otiskoval od 1928 v Prácheňských novinách . Dále publikoval v periodikách Lidové noviny , Úhor, Středisko, Kritický měsíčník a Čteme. Po 1945 otiskoval prozaické práce, recenze věnované dětské literatuře a kulturně politické články v novinách a časopisech: Zemědělské noviny, Mladá fronta, Amerikán , Český život, Štěpnice, Národní osvobození, Obrana lidu, Lidová demokracie a Svobodné slovo , Dětská kniha, Literární noviny, Věda a život, Rolnické hlasy, Vinařství, Host do domu, Zlatý máj, Literární měsíčník aj. Na motivy Pazourkovy prózy Ústup z hranice napsal Ladislav Bublík divadelní hru Roz...

Věra Martinová (12)

Věra Martinová je česká country a folková písničkářka a kytaristka, uznávaná pro svůj osobitý hlas a emotivní vystupování. Svou kariéru zahájila v 80. letech a rychle se stala jednou z vůdčích osobností české country scény. V průběhu let vydala Martinová řadu alb, na kterých předvedla svůj talent jako zpěvačka i skladatelka. V její hudbě se často objevují témata lásky, životních bojů a krásy přírody, která v její rodné zemi rezonují u širokého publika. Věra Martinová byla několikrát oceněna v rámci cen Czech Country Music Awards, což odráží její významný přínos tomuto žánru v České republice. Její oddanost svému řemeslu a konzistentní tvorba upevnily její status vlivné osobnosti české hudby.

Tove Jansson (33)

Tove Marika Jansson byla finská spisovatelka , autorka písňových textů, malířka, ilustrátorka a autorka komiksů. Jejím nejslavnějším dílem jsou knihy o skřítcích muminech a jejich přátelích. Narodila se jako nejstarší dcera v umělecké rodině sochaře Viktora Janssona a grafičky a ilustrátorky Signe Hammeearstenové-Janssonové. Její mladší bratr Per Olof byl fotografem a nejmladší Lars ilustrátorem - právě on se později výrazně podílel na rozvoji „muminího odkazu“ a převzal po své sestře například sérii komiksů o muminech. Tove Janssonová patřila k švédsky hovořící menšině ve Finsku a velkou část života prožila na ostrově Klovharu, jednom z ostrovů Pellinki u Porvoo. Její životní partnerkou byla finská grafička Tuulikki Pietilä. První kresby uveřejnila v patnácti letech v liberálním časopise Garm. Studovala na výtvarné akademii Konstfack ve Stockholmu, poté na kreslířské škole finské Národní galerie v Helsinkách a v Paříži na École d'Adrien Holy a École des Beux Arts. Postavička Muminka se poprvé objevila v ilustracích na stránkách Garmu v roce 1940 a v roce 1945 vyšla první samostatná kniha o muminech. Právě mumini vydobyly Janssonové světový věhlas, ačkoliv napsala i řadu knih na jiné téma. Za své dílo obdržela mimo jiné cenu Hanse Christiana Andersena v roce 1966, cenu Švédské akademie v roce 1972, cenu Pro Finlandia roku 1976 a Literární cenu Selmy Lagerlöfové roku 1992. Komiksové stripy o muminech vycházely na pokračování nejprve krátce v časopise Ny Tid, od roku 1954 pak pravidelně vycházely především v anglických novinách Evening News - po roce 1960 sérii převzal Lars Jansson. Řady 1-4 vyšly česky jako Muminek - svazek jedna, překl. Libuše a Luboš Trávníčkovi, Praha: Argo, 2009.

Thomas N Scortia (14)

Thomas Nicholas Scortia byl původním povoláním fyzikální chemik a letecký výzkumník a mimo 5 románů, které napsal s Robinsonem, je autorem dalších šesti knih. Spolu Frankem Robinsonem vydali v roce 1974 Skleněné peklo - Glass Inferno, 1975 Prometheus v plamenech - Prometheus crisis, a v roce 1979 Noční můra - Nightmare Factor. 1981 Ponorka - Gold Crew, a v 1987 Výbuch - Blowout.

Robinson Jeffers (13)

Robinson Jeffers byl americký básník, myslitel, epik, lyrik, baladik, vizionář, realista, tragik. Žil se ženou Unou a dvěma syny na pobřeží Pacifiku na mysu Sur. Jeho přítel a překladatel byl český básník a překladatel Kamil Bednář. Jeho tvorba i život je spojena s nespoutanou přírodou, divokými živly, rozbouřeným oceánem. Kritizoval civilizaci a její sklon k úpadku. Byl antimilitarista. Vlastnoručně postavil Dům na útesu a kamennou Jestřábí věž. Byl překládán do češtiny a v Československu byla hrána většina jeho divadelních her. V době jeho skonu se strhla prudká sněhová bouře . Ve světě je znám jako Básník z Kamenné věže nebo Samotář, myslící na blaho lidstva.

Rainer Maria Rilke (39)

Rainer Maria Rilke byl jedním z nejvýznamnějších německy píšících lyriků přelomu 19. a 20. století. Napsal také jeden román a několik povídek. Max Brod jej řadil do širšího kontextu tzv. Pražského kruhu.; ovlivnil zejména zdejší autory generace Jung Prag. Jeho tvorba se vyznačuje silným symbolismem, tematicky se věnuje hlavně spiritualitě, hledání smyslu života, lásce a smrti. Bývá někdy označován za "básníka smrti". Rilke se narodil v rodině drážního německého úředníka Josefa Rilkeho a manželky Žofie, rozené Entzové . Zásadní skutečností v jeho dětství bylo, že ho jeho matka Sophie až do pěti let nutila nosit dívčí šaty a oslovovala jej jménem „Renée“, čímž se vyrovnávala se ztrátou starší dcery Renée. Tento přístup Rilke matce později vyčítal. Na druhou stranu to byla právě ona, kdo ho přivedl k poezii; vyžadovala od něj, aby se učil básně Friedricha Schillera zpaměti. Když bylo Rilkemu devět let, jeho rodiče se rozešli. Po čtyřech letech základní školní docházky v Praze pod vedením piaristů začal v září 1886 studovat na Vojenské nižší reálce v Sankt Pölten, od září 1890 pak na Vojenské vyšší reálce v Hranicích na Moravě. Již po třech měsících Rilke studia na hranické škole přerušil a ta ho v roce 1891 ze zdravotních důvodů natrvalo propustila, což byl definitivní konec jeho kariéry důstojníka. Poté, co nedokončil ani nově započatá studia na obchodní akademii v Linci , se v letech 1892–1895 v Pra...

Radko Pytlík (30)

Radko Pytlík je český literární historik, spisovatel a editor; v denním tisku užívá autorskou šifru "rp". Věnoval se především životu a dílu Jaroslava Haška a jeho Osudům dobrého vojáka Švejka. Narodil se v rodině vědce hydrobiologa. Po absolvování reálného gymnázia v Praze od roku 1947 studoval češtinu, literární vědu a filosofii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. V roce 1952 obhájil doktorskou disertaci na téma „Počátky tvorby Jaroslava Haška“. Ke konci studií pracoval jako tajemník odboru umění Socialistické akademie. Od roku 1951 po celou kariéru publikoval články v denním tisku – Lidové noviny, Rudé právo, Svobodné slovo a v periodikách , Host do domu, Kulturní tvorba, Věda a život, Divadlo, Květy, Dikobraz, Literární noviny, Tvorba a dalších. Zasloužil se o popularizaci české literatury a literárního humoru. Po absolvování základní vojenské služby nastoupil roku 1955 do Ústavu české a světové literatury Československé akademie věd v Praze, kde zůstal po celou vědeckou kariéru. Kromě toho přednášel na FFUK v Praze i v zahraničí. Věnoval se především životu a dílu Jaroslava Haška, ale psal také o jeho literárních současnících Vilému Mrštíkovi, E. E. Kischovi, Franzi Kafkovi, Josefu Kadlecovi, Jiřím Křenkovi a dalších, ze současných spisovatelů se věnoval například Bohumilu Hrabalovi. V roce 1991 odešel do důchodu. Byl dvakrát ženat. Jeho druhou manželkou se stala Věra Dyková , jež byla archivářkou Památníku národního písemnictví a v současnosti vede nakladatelství Emporius. Jeho synem z druhého manželství je zpěvák Vojtěch Dyk.

Petr Wittlich (22)

Petr Wittlich je český historik umění a autor řady odborných publikací v oboru dějiny umění. Petr Witllich se narodil 23. května 1932 v Českých Budějovicích. Pochází z umělecky zaměřeného prostředí: jeho otec v 16 letech odešel z domu s kočovnou hereckou společností, matka byla dcerou hudebníka z herecké skupiny paní Zellnerové. Do základní školy docházel v Telči . Původně chtěl být malířem. Jak sám říká, žádná velká osobnost v době jeho mládí ho nijak zásadně neovlivnila; důvodem byla silná vlna emigrace významných osob tehdejší československé společnosti po roce 1948. V roce 1951 úspěšně vykonal přijímací řízení na FF UK na obor Dějiny umění . Jeho studium na FF UK bylo pochopitelně poznamenáno politickými názory 50. let, řada odborníků musela své působení na univerzitě ukončit, aby mohli být nahrazeni politicky „spolehlivějšími“ lidmi; samozřejmě nemohl za uměním cestovat a tak většinu děl poznal pouze skrze reprodukce. Přes nepřízeň doby se snažil být vždy ve styku i tzv. „neoficiálním uměním“ – např. skupina „Máj“ , skupina „konfrontací“ . Zájem o umělce na „černé listině“ bylo pro tehdejší politický režim nežádoucí, proto když jednou Petr Wittlich napsal do časopisu Umění článek o moderním sochařství , příspěvek nakonec nevyšel. Svá vysokoškolská studia dokončil v roce 1956, absolvoval prací o Janu Štursovi. Poté začíná na UK jeho dlouholetá kariéra asistenta. Habilitační práci odevzdal v roce 1969, ale o rok později mu byla vrácena a označena jako politicky nevhodná, proto byl odborným asistentem celých 30 let. Wittlich se snažil dějiny umění obhajovat, podporovat zájem o památkovou péči a kulturu jako takovou i...

Pavel Eisner (28)

Pavel Eisner, též Paul Eisner, někdy vystupující pod pseudonymem Jan Ort byl český překladatel, literární vědec, lingvista, publicista a básník židovského původu. Pocházel z pražské židovské rodiny. Odmalička byl bilingvní. Studoval slavistiku, germanistiku a romanistiku na pražské německé univerzitě, kterou dokončil roku 1918. Od roku 1914 působil jako překladatel v České obchodní a živnostenské komoře. Souběžně pracoval i jako redaktor pražského německého deníku Prager Presse. Kromě toho přispíval i do řady kulturních časopisů, od března 1936 byl členem Pražského lingvistického kroužku. Po německé okupaci roku 1939 byl perzekvován na základě aplikace tzv. norimberských zákonů. Jeho deportaci do Terezína odložil fakt, že měl německou manželku a nebyl praktikujícím židem. Zemřel roku 1958 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Eisner je jeden z nejvýznamnějších českých překladatelů, ovládal 12 jazyků – angličtinu, francouzštinu, islandštinu, italštinu, maďarštinu, němčinu, norštinu, perštinu, ruštinu, srbochorvatštinu, španělštinu a s jazykovou pomocí odborníků překládal i z tibetštiny. Nejčastěji překládal z němčiny . Překládal rovněž odborná díla z oblasti muzikologie a operní libreta. Českou literaturu také překládal do němčiny. Jeho překlady, především z němčiny, jsou jazykově velmi kultivované, vynikají přesností a detailní znalostí českého i výchozího jazyka. Je pro ně typické časté používání neobvyklých výrazů, zejm. archaismů a neologismů, a obecně neobvyklých jazykových prostředků.

neuveden (57)

Mór Jókai (42)

Mór Jókai byl maďarský spisovatel, publicista a politik. Patřil k nejpopulárnějším autorům historicko romantických románů ve 2. polovině 19. století. Byl jedním z aktérů maďarské revoluce v roce 1848 a politice se věnoval až do pozdního věku. Narodil se v Komárně, kde měl jeho otec, maďarský šlechtic Jozsef Jókay de Ásva rodinný majetek. Poté, co byl nucen prodat své pozemky, stal se právníkem a soudcem správní rady. Matka Marie pocházela ze šlechtického rodu Pulayů. Móricz byl jejich pátým dítětem, dva bratři však zemřeli v dětském věku. Zhruba od roku 1848 začal používat zkrácené jméno Mór a pod jménem Mór Jókai publikoval své nejznámější romány. Oba rodiče byli vzdělaní, otec miloval literaturu, psal poezii a vyprávěl o svých životních zážitcích, rád maloval. Vnímavý Moricz po svých rodičích zdědil umělecké sklony. Měl výtvarný talent a již v devíti letech mu byly v tisku vydány dvě krátké básně. V roce 1831 začal v Komárně chodit do základní školy a po čtyřech letech byl poslán na studia do Bratislavy. Byl vynikající student, naučil se německy a latinsky, základy řečtiny. V roce 1837 mu zemřel otec a Moricz se vrátil do Komárna, kde další tři roky studoval na střední škole. Ve školním roce 1841–1842 se připravoval k maturitě na škole ve městě Pápa, kde se seznámil s Sándorem Petöfim, který se stal jeho dlouholetým přítelem. Maturitu složil s vynikajícím prospěchem a současně se věnoval literární činnosti. Napsal několik drobných črt a lyrických básní. Jeho velkým vzorem byl francouzský spisovatel Victor Hugo. Na matčino přání začal studovat právo v Kecskemétu. Ve volném čase maloval, hrál divadlo, režíroval. V roce 1842 zde napsal hru Židovský chlapec. Po skončení studií pracoval jako advokátní koncipient v Pešti. Petöfi, který byl v té době již slavným básníkem, ho uvedl mezi další literáty. Jókai se zde představil se svou novelou Ostrov nepean. V létě 1845 pobýval v Kom...

Michaela Klevisová (34)

Michaela Klevisová je česká spisovatelka, novinářka, překladatelka a scenáristka. Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Vyrůstala v novinářském prostředí, její matka byla novinářka, psala do Hospodářských novin o umění a přispívala také do různých kulturních rubrik. Na Univerzitě Karlově vystudovala žurnalistiku, které se od roku 1997 profesně věnuje. Píše do časopisu Cosmopolitan, kde má na starosti rubriku knižních novinek. Dříve tvořila články o umění pro magazín Hospodářských novin IN a cestovatelské reportáže pro magazín Travel Digest. V roce 2008 spolupracovala na několika scénářích pro seriál Ulice. Dvakrát získala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu. Toto ocenění získala poprvé za svou knižní prvotinu Kroky vraha již ve 32 letech, a stala se tak nejmladší držitelkou tohoto ocenění. Zapojila se také do projektu Praha Noir, který si v České republice objednalo newyorské nakladatelství Akashic Books. Publikovala zde povídku společně s dalšími 13 českými autory. Tento projekt autorce pomohl, stoupla její popularita, a zvedla se tak i poptávka po jejich knihách. Velkým koníčkem je pro ni cestování, cestami se následně inspiruje i při psaní. Často pobývá v Holandsku, což je patrné i z její tvorby. Klevisová miluje kočky a koně, což jsou motivy, které se často objevují v jejich knihách. Kritici její dílo řadí k detektivkám anglického stylu, ve kterých je narušen řád do té doby fungující komunity a je třeba jej obnovit. Případ vyšetřuje policie, je zasazen do věrohodného a dobře popsaného současného českého prostředí a velký důraz se v něm klade na psychologické vykreslení postav a společenské pozadí příběhu. Hlavním hrdinou jejich detektivních románů je Josef Bergman, starší pán klidné povahy, který vše řeší s rozvahou. Nejdůležitější jsou pro autorku detailní popisy postav, jedná se o určité „utváření mozaiky z příběhů jednotlivých postav“, zločin v jejich příbězích tvoří jen jakousi kos...

Marcel Proust (31)

Valentin Louis Georges Eugène Marcel Proust byl francouzský romanopisec, kritik a esejista. Nejvíce se proslavil monumentálním cyklem Hledání ztraceného času, který vyšel v sedmi dílech v letech 1913 až 1927. Marcel Proust se narodil v roce 1871 v Auteuil v 16. pařížském obvodu v domě svého prastrýce dva měsíce poté, co frankfurtská smlouva formálně ukončila francouzsko-pruskou válku. Jeho narození bylo poznamenáno násilnostmi, které provázely potlačení Pařížské komuny a jeho dětství spadalo do období konsolidace Třetí republiky. Mnoho motivů z Hledání ztraceného času se dotýká rozsáhlých společenských změn, zejména úpadku aristokracie a vzestupu střední třídy, ke kterým došlo ve Francii během Třetí republiky a fin de siècle. Otec Achille Adrien Proust byl prominentní patolog a epidemiolog, zodpovědný za opatření proti šíření cholery, autor mnoha článků a knih z oboru lékařství a hygieny. Matka Jeanne Clémence Weilová pocházela z bohaté a kultivované židovské rodiny z Alsaska. Byla gramotná a sečtělá, její dopisy ukazují na dobře vyvinutý smysl pro humor. Díky své znalosti angličtiny mohla pomáhat synovi s překládáním próz Johna Ruskina. V devíti letech postihla Prousta první vážná ataka astmatu a od té doby byl považován za neduživé dítě. Proust trávíval dlouhé prázdniny v Illiers. Tato vesnice a také dům Proustova prastrýce v Auteuil se staly předlohou pro smyšlené město Combray, kde se odehrávají některé důležité scény z Hledání ztraceného času. V roce 1882, ve věku jedenácti let, se Proust stal žákem prestižního Lycée Condorcet. Vinou své nemoci ve škole často chyběl; přesto vynikal v literatuře a v posledním ročníku obdržel ocenění. Díky spolužákům získal přístup do salonů vyšší buržoazie, které mu poskytly bohatý materiál pro Hledání ztraceného času. Přes své chabé zdraví Proust rok (18...

Lída Holá (53)

Narozena 15. 8. 1959 v Dačicích. PhDr., překladatelka z angličtiny a ruštiny, teoreticky i prakticky se zabývá výukou češtiny pro cizince.

Josef Svátek (34)

Josef Svátek byl český novinář, kulturní historik a spisovatel, zejména historických románů. Svátek sice vystudoval reálné gymnázium v Ječné a následně roku 1858 České vysoké učení technické v Praze, ale pak se věnoval žurnalistice a historii. Byl vrstevníkem májovců a v mládí se přátelil s Adolfem Heydukem. Působil v redakci Pražských novin a Pražského deníku, psal také pro Prager Zeitung. Ve svých dílech zpracovával výsledky svého bádání v málo známých, nebo těžko přístupných archivech. Jeho prózy, týkající se zejména mocenské sítě jezuitů v Evropě a v Čechách, stavovského povstání a pobělohorských represí i revoluce v roce 1848, sympatizují s nekatolíky, vynikají množstvím historických a kulturních detailů a bohatým i fantastickým dějem. Ve srovnání s nejvýznamnějšími českými autory historických próz, Václavem Benešem Třebízským, Aloisem Jiráskem a Zikmundem Wintrem, náleží Josefu Svátkovi v tomto žánru druhořadé místo. Byl ovšem schopen též autorství odborných historických prací, některých dodnes využívaných, kdy navázal i na dílo zaneprázdněného profesora Antonína Rezka . Josef Svátek zemřel 9. prosince roku 1897 v Praze. Byl ženat s Antonií, rozenou Pechawetzovou pocházející z Prahy, se kterou se oženil 6. září 1860 a měl osm dětí, narozených v letech 1859–1870. Manželka Antonie Svátková, roz. Pechawetzová, zemřela 21. prosince 1871. Podruhé se Josef Svátek oženil s Antonií Pohlovou z Rychnova nad Kněžnou 21. října 1873. Měli jedinou dceru Klementinu, narozenou 23. listopadu 1877, která zemřela 26. listopadu 1877. Josef Svátek napsal několik svazků do pokračování Zapovy Česko-moravské kroniky:

Jiří Šlitr (22)

Jiří Šlitr byl český hudební skladatel, instrumentalista , zpěvák, herec, knižní Ilustrátor a výtvarník. Významně ovlivnil českou populární hudbu; na jeho scénickou hudební tvorbu navázala řada autorů studiových scén. Spolu s Jiřím Suchým a Ferdinandem Havlíkem založil roku 1959 divadlo Semafor. Zhudebnil přes 300 písní. Roku 1966 uvedl svůj vlastní recitál Ďábel z Vinohrad a roku 1968 uvedl muzikál Poslední štace. Napsal hudbu k deseti celovečerním filmům, v některých z nich i hrál , Zločin v šantánu ). V letech 1996–2001 vyšlo osm CD Písničky ze Semaforu. Studoval na Gymnáziu v Jilemnici a později přestoupil na Gymnázium F. M. Pelcla v Rychnově nad Kněžnou, kde maturoval v roce 1943. Spoluzaložil Rychnovský dixieland, hrající v Praze pod názvem Czechoslovak Dixieland Jazz Band, hrával s Akord clubem, kde se seznámil s Jiřím Suchým; nejvýznamnější je však jeho působení v divadle Semafor. Byl vystudovaný právník , svému právnickému povolání se však nikdy nevěnoval, snad ale proto se mu také občas hezky přezdívalo Doktor klavír . Byl i velmi dobrý kreslíř a grafik. V letech 1949–1951 absolvoval povinnou vojenskou službu v Milovicích. Poslední rok vojenské služby pracoval jako výtvarník Ústředního domu armády. V roce 1957 jej Miroslav Horníček seznámil s Jiřím Suchým. Spolu s Jiřím Suchým pak vytvořil tvůrčí a hereckou dvojici, která svými písničkami a hrami významně ovlivnila hudbu a divadlo 60. let 20. století a zahájila éru divadel malých scén. Jiří Šlitr se ale oficiálně nikdy členem divadla Semafor nestal. Po studiu práv se vedle výtvarné činnosti věnoval hudbě. Skládal písně, vystupoval v kabaretech, jako pianista působil v Laterně magice . V roce 1959 založil společně s Jiřím Suchým divadlo ...

Jaroslav Kmenta (25)

Jaroslav Kmenta je český investigativní novinář a spisovatel, reportér časopisu Reportér. Zabývá se vnitropolitickými kauzami, propojeností politických, podnikatelských a mafiánských kruhů a odhalováním korupce. V letech 1993–2000 a 2003–2013 působil v deníku Mladá fronta DNES. Po studiu nymburského gymnázia absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Během sametové revoluce spoluzakládal nymburskou organizaci Občanského fóra a od roku 1990 byl zastupitelem města. V roce 1991 nastoupil na pozici redaktora ve zpravodajské agentuře ČTK, kde se věnoval školství a pak armádě. Od roku 1993 působil Kmenta v Mladé frontě DNES, největší redakci v zemi, a „za pochodu a na koleně“ se učil „pátrací žurnalistiku“, zkušenosti pobíral zejména od zahraničních novinářů. Během svého působení pracoval na řadě velkých kauz. Zjistil například, že československá protichemická jednotka naměřila ve válce v Zálivu chemické otravné látky sarin a yperit, což americké i české ministerstvo obrany tajily a byly nuceny to přiznat až pod tíhou důkazů, jež Kmenta snášel ve svých reportážích. V roce 1997 zveřejnil informace o podezření, že ODS má ve Švýcarsku tajné konto. Tyto informace spolu se zprávami o fiktivních sponzorech ODS přispěly k pádu Klausovy vlády. V roce 1999 odhalil, že místopředseda vlády Egon Lánský má tajné konto v Rakousku, což vedlo k Lánského rezignaci. V roce 2000 zveřejnil reportáž o praní špinavých peněz v Komerční bance. V roce 2001 publikoval reportáže o tom, zda byl konzul z irácké ambasády v Praze napojen na hlavního atentátníka z 11. září 2001, tedy na al-Káidu. O případu pak referovaly americké noviny The New York Times či americké televizní stanice. V roce 2005 se věnoval majetkovým nejasnostem premiéra Stanislava Grosse , který tehdy nedokázal vysvětlit původ peněz na svůj barrandovský byt a v důsledku toho rezignoval jako premiér, protože o svých financích lhal.[4...

Jan Halada (26)

Jan Halada je český historik, novinář, redaktor a spisovatel, autor knih literatury faktu. V letech 1963–1968 vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obor filozofie–historie. Na téže fakultě získal v roce 1971 titul PhDr. Po studiu začal pracovat jako redaktor nakladatelství Mladá fronta. V roce 1975 se stal vedoucím redakce společenskovědní literatury a od roku 1981 pak zástupcem šéfredaktora nebeletristického úseku nakladatelství. Zde působil až do roku 1988, kdy se stal šéfredaktorem Lidového nakladatelství. Od roku 1990 působí na katedry žurnalistiky nově vzniklé Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Přednášel i na Filozofické fakultě UK, VŠE, ČVUT, Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, Vyšší odborné škole publicistiky v Praze, aj. V roce 1990 získal na FF UK vědeckou hodnost kandidáta věd . V roce 1996 byl jmenován docentem. Je autorem či spoluautorem asi čtyřiceti knih, mnoha článků a statí v četných periodikách. Je předsedou literární soutěže Cena Miroslava Ivanova za literaturu faktu. V roce 2012 obdržel Cenu M. Ivanova za celoživotní dílo a v roce 2013 obdržel slovenskou Cenu V. Zamarovského za literaturu faktu.

Ivo Pejčoch (40)

Ivo Pejčoch byl český vojenský historik. Vystudoval katedru českých dějin na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1990 působil jako šéfredaktor historického měsíčníku Historie a plastikové modelářství. Od roku 2007 byl vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu. Je autorem několika desítek knih literatury faktu, zabývajících se především vojenskou technikou. Narodil se 18. března 1962 v Praze. Jeho otcem je spisovatel a historik Slavomír Pejčoch-Ravik. V letech 1977–1981 vystudoval Střední průmyslovou školu spojové techniky v Praze. Pracoval nejprve jako technik v Konstruktivě Praha a později jako spojový technik v SPT Telecom. Od mládí se zajímal o vojenskou historii a techniku, po roce 1989 se této zálibě začal věnovat naplno. V roce 1990 spoluzaložil časopis Historie a plastikové modelářství a po řadu let byl jeho šéfredaktorem. Ve stejné době se mimo jiné zapojil do tvorby série publikací Válečné lodě. V letech 2001–2005 vystudoval historii na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2009 zde obhájil dizertační práci s názvem Československá těžká vojenská technika. Vývoj, výroba, nasazení a export československých tanků, obrněných automobilů a pásových dělostřeleckých tahačů 1918–1956. V roce 2007 se stal vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu, kde se věnoval celé řadě historických témat. Přispíval mj. do časopisu Historie a vojenství. V červenci 2018 jej na cyklovýletu postihl infarkt, po kterém zůstal dlouhodobě upoutaný na lůžku. Dne 20. července 2019 zemřel. Výběr:

Italo Calvino (19)

Italo Calvino – 19. září 1985 Siena) patří mezi nejvýznamnější italské spisovatele druhé poloviny 20. století. Za 2. světové války se účastnil protifašistického odboje, což v něm zanechalo hluboké stopy. Poválečné nadšení ho přivedlo jednak do komunistické strany, jednak mezi italské literární neorealisty. Ze strany vystoupil po maďarském povstání v roce 1956. Rozloučil se taktéž s neorealismem, a sice příklonem k alegorii. V pozdější tvorbě je znát citelný příklon k formálnímu experimentu v duchu literární postmoderny. Romanopisec a esejista Italo Calvino působil dlouhá léta též jako nakladatelský redaktor.

Heinrich Heine (34)

Christian Johann Heinrich Heine , vlastním jménem Harry Heine, byl německý prozaik, básník, publicista a esejista, představitel hnutí Mladé Německo v období romantismu. Pocházel z rodiny drobného židovského obchodníka s látkami v Düsseldorfu Samsona Heineho a jeho manželky Betty van Geldern. Harry Heine byl nejstarší ze čtyř dětí a údajně se narodil ještě před svatbou, proto jeho datum narození bylo posunováno do roku 1799 nebo 1800. Prokazatelné záznamy se nedochovaly a historikové uvádějí jako nejpravděpodobnější datum 13. prosinec 1797. Rodiče své děti vychovávali v duchu osvícenských zásad a Harry navštěvoval křesťanské školy. V té době byl Düsseldorf pod francouzským vlivem a Heine se stal obdivovatelem císaře Napoleona. Vystudoval lyceum a na přání rodičů se měl stát obchodníkem. V roce 1815 nastoupil na praxi v bance ve Frankfurtu nad Mohanem a o rok později ke svému strýci Solomonu Heinemu, bohatému bankéři v Hamburku. Ten se svého synovce ujal a podporoval ho finančně až do své smrti v roce 1844, i když pro jeho literární aktivity neměl příliš pochopení. Harry psal pravidelně od roku 1815 a v roce 1817 byly jeho básně poprvé publikovány v časopise Hamburgs Wächter. Podnětem k básnické tvorbě byla neopětovaná láska k sestřenici Amálii a posléze k její mladší sestře Tereze. Strýc viděl, že Harry nemá vlohy pro podnikání a proto ho v roce 1819 poslal studovat právo na univerzitu v Bonnu. Tam vydržel jen jeden semestr, stejně jako na univerzitě v Göttingenu. V letech 1821–1823 studoval v Berlíně, kde navštěvoval přednášky filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela. Navázal kontakt s místními literárními kruhy, Počátkem roku 1822 debutoval na veřejnosti jako autor knihy Básně, obsahující 58 vlastních básní a čtyři překlady básní lorda Byrona. Napsal zde své první tragédie Almansor, Lyrické intermezzo a William Ratcliff, které však nebyly uvedeny. Několik týdnů strávil putováním po polské části Prus...

Harry Harrison (33)

Harry Maxwell Harrison byl americký autor science fiction, kreslíř a esperantista, který žil v mnoha zemích, včetně Mexika, Anglie, Dánska, Itálie a Irska. Harrison vystudoval uměleckou akademii a než se stal spisovatelem, živil se jako ilustrátor. Nicméně známým se nestal díky svým časopiseckým stripům, ale satirickým románům. Z nich nejznámější jsou série knih Ocelová krysa a Bill, galaktický hrdina. Známý je také jeho dystopický román Místo, místo! Více místa! o přelidnění a vyčerpání nerostných zdrojů planety a také cyklus Planety smrti. Společně s Brianem Aldissem sestavil několik antologií. Ocelovou krysou je v této sérii nazýván prohnaný podvodník Jim diGriz. V těchto příbězích je se značnou dávkou humoru popisována jak jeho kriminální kariéra, tak i jeho dobrodružství ve službách zákona. K sérii byl vydán také gamebook: Série Bill, galaktický hrdina je parodií na Hvězdnou pěchotu Roberta A. Heinleina. Je o rekrutovi vrženém doprostřed hvězdné války. Tato trilogie popisuje alternativní dějiny, celý děj vychází z předpokladu, že meteorit, který před 65 miliony let zasáhl Zemi a způsobil vyhynutí dinosaurů, na Zemi nedopadl. Děj popisuje střet rodící se lidské civilizace s civilizací inteligentních potomků mosasaurů. Další trilogie s tematikou „alternativních dějin“. Harrison ji vytvořil ve spolupráci s Tomem Shippeyem, který je uveden jako spoluautor pod pseudonymem John Holm. Děj se začíná odehrávat ve středověké Anglii, kde probíhá zápas tradičních místních kultů s pronikajícím křesťanstvím, ale současně i se severskými kulty přinášenými vikingskými nájezdníky. Autor rozvíjí hypotézu, zda dostatečně charismatická osobnost mohla ve vhodném čase vytvořit syntézu křesťanství a nordických kultů, pod touto myšlenkou sjednotit Anglii a zásadně ovlivnit další kulturní vývoj celé Evropy: Z cyklu Alternativní historie. Princ Albert na sklonku svého života zasáhl do zahraniční politiky Velké Británie a svým ...

Gabriel Chevallier (21)

Gabriel Chevallier byl francouzský spisovatel. Navštěvoval několik středních škol, nějaký čas pobyl též v církevním semináři. V šestnácti letech začal studovat malířství, po vypuknutí 1. světové války byl odveden. Po roce utrpěl na frontě zranění a vrátil se do zázemí. Vystřídal nejrůznější zaměstnání a od roku 1925 se začal věnovat psaní. Brzy si získal čtenářskou oblibu, především svou schopností nahlédnout do mentality francouzských středních vrstev a smyslem pro jemný humor.

František Neužil (28)

František Neužil, známý také pod řadou pseudonymů jako Franta Pozořický nebo Fráňa Jezer, – 22. listopadu 1995 Brno) byl český básník, romanopisec, autor knih pro mládež, učitel, archivář a redaktor. Narodil se v Jezerech u Brna . V Brně navštěvoval učitelský ústav, na kterém maturoval v roce 1926. Později studoval při zaměstnání pedagogickou fakultu brněnské univerzity . Učil v Šumvaldě u Uničova, v Novém Jičíně, Pozořicích, Rybníčku u Uničova a Olomouci. V letech 1937–1939 působil jako redaktor Českého slova v Praze. Od roku 1939 učil ve Středoklukách a Kojeticích u Prahy, v Ústí nad Labem , v Orlovicích u Vyškova a v Želči u Prostějova . Před odchodem do důchodu byl několik let ředitelem okresního archivu ve Vyškově. V roce 1967 odešel do penze. Je pochován na hřbitově v Brně-Řečkovicích. Po básnických začátcích, v nichž jednoduše vyjadřoval dojmy a idylické nálady, se soustředil na vesnickou a historickou prózu. Vyšel z ruralismu, od jehož politického zaměření se však distancoval. Romány, jejichž hrdinové jsou sedláci a venkovští dělníci, situoval do rodného kraje a ladil do chmurné tóniny. V padesátých letech 20. století uvedly Literární noviny o jeho tvorbě, že „...Neužilovo poctivé úsilí o dobrou lidovou tvorbu naráželo na nepřesné vidění společenské situace...“

Edmondo De Amicis (35)

Edmondo De Amicis byl italský spisovatel, novinář, básník a autor dětské literatury. Jeho nejznámější knihou je román Srdce . De Amicis se narodil ve městě Oneglia v provincii Imepria v Ligurském kraji u Janovského zálivu. V roce 1848 se rodina přestěhovala do Cunea. Po gymnazijních studiích v Cuneu navštěvoval přípravnou vojenskou školu v Turínu , později kadetní školu v Modeně , v roce 1865 získal hodnost poručika a stal se důstojníkem armády Italského království. Bojoval v bitvě u Custozzy během války o nezávislost. Ve Florencii redigoval vojenský časopis La vita militare a napsal svá první díla, povídky týkající se frontových zkušeností . Ty jsou sebrány v knize Črty z vojenského života , kterou později přepracoval a vydal pod názvem Vojenský život . Zde jako dvaadvacetiletý překvapil tím, že napsal čtivý povídkový soubor z vojenského života, který obsahuje jak veselé výjevy, tak dojemné scény a kniha ukazuje autora jako člověka se sklonem k moralizování. V roce 1870 opustil armádu a vstoupil do redakce časopisu La Nazione v Římě. Hodně cestoval a jeho zábavné i popisné dopisovatelské články z té doby sloužily jako základ pro jeho knihy cestopisných črt: Španělsko , Holandsko , Zápisky z Londýna , Maroko , Cařihrad , Zápisky z Paříže a další. Nejnověji byla kniha Costantinopoli vydána v roce 2005 s předmluvou, kterou napsal Umberto Eco. Tento žánr byl tehdy v italské literatuře novinkou. De Amicisova nejslavnější kniha Srdce byla vydána nakladatelstvím Treves 17. října 1886, což je v Itálii první školní den. Úspěch díla byl obrovský: v několika měsících byla vydána v zemi autora 40krát a byl přeložena do deseti jazyků. Předlohou a inspirací pro...

Axel Munthe (20)

Axel Martin Fredrik Munthe byl švédský lékař a spisovatel, pacifista a ochránce zvířat. Axel Munthe pocházel z rodiny švédského lékárníka. Rodina pocházela původně z Flander, v 16. století se usadila ve Švédsku. Byl dvakrát ženatý, jeho první manželkou byla Ultima Hornberg, se kterou měl jednoho syna, druhou manželkou byla Hilda Pennington-Mellor, která pocházela z aristokratické anglické rodiny. Spolu měli dva syny. Je zajímavé, že ve své biografické knize Boken om San Michele ani jednu manželku nezmiňuje. Axel Munthe studoval na univerzitě v Uppsale , pak ve Francii na univerzitách v Montpellier a Paříži. Po skončení studia zůstal v Paříži, kde ho ovlivnil především Jean-Martin Charcot. Nabyl kvalitní vzdělání, plynně mluvil švédsky, francouzsky, anglicky, italsky a německy. V Paříži si po studiu otevřel ordinaci a působil jako neurolog. Léčil především ženy z vyšších společenských vrstev, přičemž používal i některé neortodoxní léčebné postupy. Získal si poměrně velký majetek. Mezi jeho pacientky patřila i členka švédské královské rodiny, korunní princezna Viktorie Bádenská. Kromě léčení majetných se však věnoval i charitě a léčení chudých. Navštěvoval chudobince a útulky nejpotřebnějších, kde poskytoval bezplatně odborné rady, léčil chudé a nakupoval za vlastní peníze léky. Jeho filantropie a charitativní činnost se projevila v roce 1883, kdy v okolí italského města Neapol propukla cholerová epidemie, a také po zemětřesení na severu Sicílie v roce 1906, kde dobrovolně a bez nároku na odměnu působil několik týdnů v Messině a zachraňoval zraněné lidi. Během první světové války působil v řadách Červeného kříže, přičemž své zkušenosti popsal v práci Red Cross, Iron Cross . V roce 1887 skončil svou praxi v Paříži a odešel do Itálie, kde se nejprve usadil v Římě a začlenil se do mezinárod...

Antonín Zápotocký (35)

Antonín Zápotocký byl československý komunistický politik, odborový předák a později premiér Československa, který se stal druhým československým komunistickým prezidentem po Klementu Gottwaldovi a pátým od vzniku samostatného Československa. K nejkontroverznějším krokům jeho prezidentského úřadování patří měnová reforma z roku 1953. Byl synem Ladislava Zápotockého , krejčího a známého českého socialistického novináře a funkcionáře, a Barbory, rozené Dolejšové; narodil se jako druhé z pěti dětí. Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze. V roce 1910 se oženil s Marií Skleničkovou a od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, kde se stal redaktorem tamního stranického tisku. Během první světové války bojoval jako voják Rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě. Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v Československé sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku, která do svých požadavků zahrnovala demisi vlády a vytvoření dělnických rad. Za tuto svoji činnost byl odsouzen na 18 měsíců, devět měsíců vězněn a propuštěn byl až amnestií prezidenta Masaryka. Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 1922–1925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny. Ve třicátých letech byl představitelem komunistických Rudých odborů. Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil v...