241–300 z 155188 Autoři
Jakub Arbes (135)
Jakub Arbes byl český spisovatel a novinář. Sympatizoval s májovci, avšak neřadil se mezi ně, neboť tvořil za jiných okolností než oni. Narodil se v nezámožné rodině ševcovského mistra Jana Arbese a manželky Anny, rozené Winklerové , jako třetí ze čtyř dětí. V rodném Smíchově, který tehdy ještě nebyl součástí Prahy, strávil celé mládí. Chodil v letech 1851 až 1854 do farní maltézské školy u Panny Marie Vítězné na Malé Straně a poté měl jít do učení v oboru obuvnictví jako otec. Měl však velmi dobré výsledky ve škole, a proto jej rodiče poslali na studie. Začínal na nižší reálce u sv. Jakuba, kde se seznámil s Juliem Zeyerem. Pak pokračoval na novoměstské vyšší německé reálce v Mikulandské ulici, kde poznal Jana Nerudu jako učitele češtiny. Na škole zůstal do roku 1859. Poté sice od roku 1859 studoval v Praze polytechniku , ale více se věnoval jiným oborům a stal se žurnalistou a spisovatelem. 24. června 1867 se v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně oženil s Josefinou Rabochovou , dcerou soustružníka Jana Rabocha, S Josefinou měl již před svatbou dceru ; tato dcera však brzy zemřela. Dcera Olga o Jakuba Arbese pečovala do smrti a starala se i o jeho literární pozůstalost. Když Arbes ztratil zrak, diktoval dceři Olze své texty. Další dcera Polyxena žila po sňatku v Berlíně, syn Edgar zemřel jedenáctiletý. Začínal roku 1867 v redakci časopisu Hlas, krátce poté odešel do Kutné Hory do redakce jiného časopisu Vesna kutnohorská. V polovině roku 1868 se vrátil do Prahy, kde se stal odpovědným redaktorem Národních listů. Zde působil jako redaktor do roku 1877, tedy i v období od 1. listopadu 1868 do 1. května 1869, kdy titul musel být přejmenován na Naše listy. Zároveň psal do řady jiných listů na venkově. Za své články a vedení Národních listů byl německou porotou od...
Více od autora
Vítězslav Hálek (156)
Vítězslav Hálek, zřídka také Viktor, vlastním jménem Vincenc Hálek, v evidenci obyvatelstva Siegfried Halek , byl český básník, prozaik, dramatik, literární kritik a publicista, představitel májovců. Bývá spolu s Janem Nerudou označován za zakladatele moderní české poezie. Narodil se v Dolínku u Odolena Vody v rodině hostinského. Měl se stát knězem, proto začal v Praze studovat kněžský seminář, ale proti přání rodičů roku 1847 přestoupil na Akademické gymnázium, které ukončil roku 1855. Rodiče s jeho přestupem nesouhlasili a odmítli ho dále financovat, živil se tedy psaním básní a udělováním kondic . Poměrně hodně cestoval, navštívil Itálii, Polsko a Balkán, dojmy z těchto cest mu byly inspirací k básním, také je zpracovával ve fejetonech. Pracoval jako redaktor Národních listů, kde měl na starosti divadelní rubriku. Básně vydal ve třech svazcích almanachu Máj, který v letech 1858 - 1863 redigoval. Byl vůdčí osobností časopisu Ruch. Roku 1872 převzal a redigoval spolu s J. Nerudou časopis Lumír. Spolu s ním také redigoval časopis Květy. Hálek byl mnohostranně činný jako novinář, literární a divadelní kritik, fejetonista, básník, povídkář a dramatik i organizátor literárního a kulturního života. Mladé čtenáře si získal sbírkou lyrických básní písňové formy Večerní písně, v nichž opěvoval šťastnou a vyrovnanou lásku jako hodnotu společenskou, vytvářející hlubší lidské vztahy, a zároveň vyslovoval pojetí básníka jako důležitého činitele v národním životě. Z Hálkovy epiky mají význam Pohádky z naší vesnice, soubor balad a romancí, zobrazujících veselé i tragické příběhy ze života venkovského lidu nebo charakterizující svérázné lidové figurky. Významná je Hálkova povídková tvorba, zejména vesnická, zachycující napětí mezi sedlákem a chalupníkem nebo zobrazující překážky, které se staví do cesty lásce mladých lidí a vyplývají z nepochopení rodičů nebo z lpění na majetku. Do protikla...
Více od autora
Jaroslav Vrchlický (167)
Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Jakub Frida , byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel. Jeho monumentální dílo, obsahující všechny žánry literární tvorby, patří k jednomu z nejbohatších a nejvšestrannějších v české literatuře. Narodil se v domě č. p. 103 v Lounech jako syn Jakuba Fridy a jeho manželky Marie, rozené Kolářové. Asi po roce se rodiče odstěhovali do Slaného a Emil Frida žil do deseti let u svého strýce, faráře Antonína Koláře v Ovčárech u Kolína. Zde navštěvoval první ročníky obecné školy , do hlavní školy chodil krátce v Kolíně v letech 1861–1862. Na Gymnáziu ve Slaném studoval od roku 1862. Tam byl jeho spolužákem Václav Beneš Třebízský, dále v Praze a v roce 1872 maturoval v Klatovech. Verše začal psát už během studií. Pseudonym Jaroslav Vrchlický si zvolil na návrh spolužáka z klatovského gymnázia Josefa Thomayera. Jako studenti na jaře navštívili rozkvetlé údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory a Vrchlický byl unesen nádhernou jarní scenérií. Tento pseudonym dříve používal kutnohorský básník Josef Jelínek Vrchlický . V údolí Vrchlice v roce 1919 vytesal kutnohorský sochař Josef Chvojan do pískovcové skály Vrchlického reliéf na ploše přes 12 metrů čtverečních. Veden strýcovým příkladem vstoupil Vrchlický po maturitě do pražského Arcibiskupského semináře. V roce 1873 ale přestoupil na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde studoval dějepis, filozofii a románskou filologii. V době studií učil češtinu francouzského historika Ernesta Denise, který mu zprostředkoval první kontakty s francouzskou kulturou. První literární práce mu k tisku zprostředkovala redaktorka Sofie Podlipská, do níž se Vrchlický podle dochované korespondence zamiloval. Podlipská byla o dvacet let starší a moudře mu k životnímu vztahu i sňatku nabídla svou, tehdy patnáctiletou, dceru Ludmilu. Jeho první sbírka milost...
Více od autora
Jan Kantůrek (145)
Jan Kantůrek byl český překladatel převážně fantasy, science fiction, komiksů a westernů z angličtiny. Jeho nejznámějšími překlady jsou cyklus Zeměplocha od Terryho Pratchetta a knihy o barbaru Conanovi od R. E. Howarda i jeho pokračovatelů. Byl ženatý, měl dvě děti; žil v Praze. V letech 1975–1990 pracoval jako technický redaktor v nakladatelství Artia, od roku 1990 do roku 1992 byl vedoucím odbytu nakladatelství Aventinum, od té doby byl překladatelem na volné noze. V roce 1984 se podílel na obnově Klubu Julese Vernea, pro jehož fanziny brzy začal překládat, např. několik krátkých Howardových povídek. Od roku 2003 byl jeho předsedou. Byl sběratelem komiksů. Podle vlastních slov i podle slov svého vydavatele v Česku Vladimíra Talaše anglicky uměl číst, ale měl problémy mluvit. Patřil k našim nejpopulárnějším překladatelům jak u fanoušků SF, tak i širší čtenářské veřejnosti díky vynalézavosti, s níž převádí slovní hříčky v Zeměploše. Ve fandomu byl oblíben rovněž díky svému předčítání z připravovaných Pratchettových knih a občasným jiným pořadům na conech; velký úspěch sklidil v roli Knihovníka v ochotnických inscenacích divadelních her ze Zeměplochy, pro niž byl jedinečně fyzicky disponován. Získal ceny Akademie science fiction, fantasy a hororu pro nejlepšího překladatele let 1995–97 a 1999, v ročníku 2003 také cenu za dlouholetou práci pro SF. Menšina čtenářů kritizovala jeho věcné chyby a anglicismy ve stylu. Přeložil více než dvě stě titulů; autoři, jimž se věnoval soustavněji, jsou kromě výše uvedených: Poul Anderson, Piers Anthony , Edgar Rice Burroughs , Lyon Sprague de Camp, Lin Carter, Lester Del Rey , autor westernů Louis L'Amour, Roger Zelazny a komiks Sláine....
Více od autora
Vlasta Pittnerová (166)
Vlasta Pittnerová byla spisovatelka, autorka naivně realistických, často mravoučných próz ze života obyvatel Českomoravské vysočiny a zejména Žďárských hor. Narodila se 1. ledna 1858 v Polné jako desáté, již nečekané dítě v rodině knihkupce a starosty města Antonína Pittnera. Prostředí, ve kterém vyrůstala, přálo kulturním a vlasteneckým zájmům. Její otec byl přítelem mj. Karla Havlíčka Borovského či Boženy Němcové, její matka Leopoldina byla dokonce kmotrou dcery Němcové – Theodory . V Polné vychodila triviální čtyřtřídku, poté absolvovala dvouletou dívčí měšťanskou školu v Hradci Králové, kde bydlela u svého bratra a jeho ženy . Studium ji těšilo, velmi ráda četla, v rodné Polné hrála ochotnické divadlo, toužila stát se učitelkou. Z tohoto snu však sešlo, neboť dívce nesloužilo zdraví a rodina se navíc dostala do finančních obtíží. Z tohoto důvodu se Pittnerová nemohla ani provdat podle svého přání – neměla dostatečné věno. 11. září 1883 se na naléhání rodiny, především otce, provdala za panského myslivce Josefa Vejmelku, 39letého vdovce se dvěma dospívajícími dcerami , se kterým odešla do Sazomína u Žďáru. Později se přestěhovali do Polničky. Jejich manželství však nebylo šťastné – Vejmelka se ženil především proto, aby se mu měl kdo starat o domácnost a o děti, pro manželčiny literární ambice neměl pochopení a Pittnerová si nezískala ani nevlastní dcery – a zoufalá žena se nakonec odhodlala k tehdy odvážnému kroku – v roce 1893 od muže odešla a přestěhovala se do Prahy. Bydlela v malém skromném bytě v Letohradské ulici č. p. 1156 na Královských Vinohradech a žila především z honorářů za své povídky, romány a články, jež byly povětšinou uveřejňovány v různých časopisech , kalendářích, někdy i knižně. Bývá proto označována za první českou profesionální spisovatelku....
Více od autora
Barbara Cartland (162)
Dame Mary Barbara Hamilton Cartland, DBE, CStJ byla anglická spisovatelka. Patří k nejplodnějším a komerčně nejúspěšnějším spisovatelům 20. století, napsala více než 700 knih, kterých se prodalo 750 milionů výtisků. Některé zdroje odhadují počet prodaných výtisků na jednu miliardu.
Více od autora
Toyen (108)
Toyen , vlastním jménem Marie Čermínová , byla česko-francouzská malířka, jedna z představitelek evropského surrealismu. Je významnou osobností české kultury, ačkoliv většinu života prožila v Paříži. Patří mezi nejvýznamnější a nejsvobodnější tvůrčí osobnosti umělecké avantgardy první poloviny 20. století. Narodila se 21. září 1902 na Smíchově , v rodině poštovního pomocníka Václava Čermína . Matka Marie se narodila roku 1868, starší sestra Zdeňka roku 1896. Rodina žila na pražském předměstí Smíchově. O Toyenině dětství a dospívání je toho známo málo, „třebaže žila se svou starší sestrou na Smíchově, prohlašovala, že žádnou rodinu nikdy neměla a nemá“. V 16 letech odešla z domova a živila se na Žižkově jako dělnice při výrobě mýdla. V letech 1919 – 1922 studovala na Uměleckoprůmyslové škole dekorativní malbu u prof. Emanuela Dítěte ml. Velmi významné se pro ni stalo celoživotní přátelství s malířem, spisovatelem a fotografem Jindřichem Štyrským . Seznámili se na ostrově Korčula v létě roku 1922 a jako umělecká dvojice úzce spolupracovali. Společně se připojili k avantgardnímu sdružení mladé české generace, k Uměleckému svazu Devětsil. Roku 1925 odjeli společně do Paříže, kde následujícího roku vyhlásili vlastní směr – artificialismus, který představoval originální alternativu k surrealismu a abstrakci. V roce 1929 krátce provozovala s Josefem Hášou a Jaroslavem Štyrským módní ateliér, který se nacházel v obchodním domě U Nováků. Pomocí stříkací pistole, kterou zakoupil Háša, a barev "DEKA" vyráběli umělci kravaty, šátky, šály, dámské prádlo a další módního zboží s motivy svých děl. Upoutávka na tento ateliér vyšla v časopise Domov dne 4. května 1929. Práce s rozprašovanými barvami však zhoršila Štyrského zdravotní stav a po uzdravení se do ateliéru již nevrátil nastoupil jako redaktor časopisu Odeon. Z krátkého působení tohoto ateliéru poc...
Více od autora
Michal Tučný (44)
Michal Tučný byl významný český country zpěvák a skladatel, považovaný za jednoho z průkopníků a vůdčích osobností tohoto žánru v České republice. Narodil se 3. března 1947 v Praze, svou hudební kariéru zahájil koncem 60. let a rychle se proslavil svým osobitým hlasem a vyprávěním příběhů prostřednictvím písní. Tučný byl během své kariéry členem několika kapel, včetně legendárních "Greenhorns", kde si získal značnou popularitu.
Více od autora
Jan Vrána (72)
Narozen 8. 4. 1919 v Přerově, zemřel 2. 10. 1994 v Benešově. Pořadatel a vydavatel díla Josefa Lady.
Více od autora
Raymond Chandler (73)
Raymond Thornton Chandler byl americký autor detektivních románů, povídek a scénářů, nejvýznamnější zástupce tzv. hard-boiled fiction . Narodil se v irsko-americké rodině. Chicago právě zažívalo velký boom a vděčilo za to rychle se rozvíjející železnici. Rodiče ho dali na univerzitu, kde měl výborné studijní výsledky. Díky tomu dostal možnost odjet do Evropy, a to hlavně do Londýna, kde začal psát pro několik časopisů. Chandler byl nejdříve hlavně básníkem. Někteří jeho styl dokonce připodobňují ke stylu, jaký používal Thomas Stearns Eliot. Chandler totiž používal volný verš, on sám pokládal tento styl básní ne za modernismus, ale další součást anglické tradice a její přirozený vývoj. V roce 1912 odjel zpět do USA, zřejmě protože se bál, že psaním neuživí sebe a svou matku. V srpnu 1917 vstoupil do kanadské armády a jako vysoký důstojník bojoval mimo jiné i na nechvalně známé západní frontě. V červnu 1918 jako jediný z celé čety přežil s otřesem mozku boje na hřebenu Vimy a po vyléčení se přihlásil do pilotního kurzu R.F.C. Válka ale skončila dříve, než se Chandler stihl stát vojenským pilotem. V jednom dopisu z války Chandler napsal: Kvůli těmto hrůzným zážitkům se u Chandlera poprvé objevilo silnější holdování alkoholu, nebylo to však naposled. Po válce se Chandler usadil v Kalifornii, oženil se a čekal na literární inspiraci. V té době si vydělával různě, jistou dobu i vyplétáním tenisových raket, avšak po absolvování kurzu účetnictví se uchytil ve světě byznysu. Dotáhl to až na výkonného ředitele a člena správní rady několika malých, ale bohatých ropných společností a koncem 20. let vydělával slušné peníze. Další těžký úder zasadila Chandlerovi smrt jeho o dost starší manželky a také jeho matky , na kterou byl celý život silně upnutý. A Chandlerovi se opět připomněl jeho sklon k al...
Více od autora
Miroslav Ivanov (72)
Miroslav Ivanov – 23. prosince 1999 Praha) byl český spisovatel a publicista, zabývající se především historií a literaturou faktu. Narodil se do rodiny legionáře a důstojníka Antonína Ivanova , původním příjmením Joba z Roznberku - otec si příjmení změnil při pobytu legie v Rusku. Za účast v protifašistickém odboji byl při heydrichiádě Antonín Ivanov zastřelen. V roce 1948 odmaturoval Miroslav Ivanov na gymnáziu v Jaroměři. Rok pracoval v různých povoláních a poté začal studovat češtinu a dějepis na Univerzitě Karlově v Praze, kde promoval v roce 1953. Do roku 1960 byl asistentem na Filosofické fakultě UK. V šedesátých letech pracoval jako redaktor časopisu Hlas revoluce. V roce 1967 přešel na dráhu spisovatele z povolání. Věnoval se především kauzám z české historie – rukopisné spory, smrt svatého Václava a další. Byl dlouholetým předsedou Klubu autorů literatury faktu. Po roce 1989 se stal členem předsednictva Klubu Dr. Milady Horákové. V Cibulkových seznamech je uveden jako důvěrník StB, krycí jméno Adne, evidenční číslo 15 065. Klub autorů literatury faktu spolu s rodinou Miroslava Ivanova vyhlašuje od roku 2001 cenu Miroslava Ivanova.
Více od autora
Jiří Konůpek (60)
Narozen 26.10.1919 v Plzni, zemřel 4.5.1968 v Praze. PhDr., vydavatel bibliofilií, překladatel z francouzštiny, italštiny a angličtiny.
Více od autora
Helena Šmahelová (95)
Helena Šmahelová, provdaná Helena Trostová, byla česká spisovatelka a autorka rozhlasových her. Pocházela z východočeské mlynářské rodiny. Prožila poměrně rušné dětství a mládí. S rodiči pobývala na Moravě a později na Slovensku v Bratislavě, kde také zahájila své středoškolské studium na reálce. To však nedokončila, neboť se vrátila do Čech za nemocnou matkou do Ledče nad Sázavou. Po smrti obou rodičů se odstěhovala k babičce do Chrudimi, v Jaroměři se vyučila knihkupkyní. Od roku 1931 pracovala jako úřednice v chrudimské nemocenské pojišťovně. Zde se seznámila s Jaromírem Johnem, se kterým později žila a pracovala od roku 1943. Od roku 1937 až do roku 1943 pracovala v nemocenské pojišťovně v Praze, od roku 1943 žila s Jaromírem Johnem ve Slatiňanech. Od roku 1946 bydlela v Olomouci, kde John získal místo profesora na Univerzitě Palackého. Na jeho popud si také po válce dokončila vzdělání, nejprve v roce 1948 maturitou a později studiem na Filosofické fakultě Palackého univerzity, kde v roce 1952 obhájila doktorát filosofie. V roce 1952 se provdala za docenta olomoucké univerzity Pavla Trosta. Od roku 1952 do roku 1956 pak pracovala jako psycholožka v brněnské protialkoholní léčebně. V roce 1956 se odstěhovala z Olomouce do Prahy a působila jakožto spisovatelka z povolání. Kromě toho také pečovala o dílo a literární odkaz svého přítele Jaromíra Johna. Helena Šmahelová byla sestřenicí českého filmaře Alexandra Hackenschmieda, přítelkyní spisovatele Jaromíra Johna a manželkou jazykovědce Pavla Trosta.
Více od autora
F. X Šalda (134)
Pokřtěný Franciscus Aloiysius Šalda se narodil v rodině poštovního oficiála Františka Šaldy a Marie rozené Kleinerové v Liberci. Rodina se s otcovou službou brzy přestěhovala do Čáslavi, kde František absolvoval obecnou školu a roku 1878 odjel do Prahy studovat Akademické gymnázium, bydlel tehdy u svého staršího bratra ve Vlašské ulici na Malé Straně. Po třech letech přestoupil na reálné gymnazium v Žitné ulici v Praze II. Dále studoval práva, ale studium nedokončil. V roce 1906 však obhájil na filosofické fakultě doktorát z umělecko-historické problematiky . Habilitoval se a od roku 1919 působil jako profesor románských literatur na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Vážné nervové onemocnění jej trápilo od 80. let 19. století; stálé bolesti ovlivnily také jeho kritický vztah k lidem a ke skutečnosti. Od roku 1899 mu částečné ochrnutí těla také omezovalo pohyb. Proto žil sám, kromě milostného vztahu k Růženě Svobodové bližší vztahy nenavazoval, zemřel svobodný a bezdětný. Ve své závěti učinil generálním dědicem Jedličkův ústav pro zmrzačené děti. Přál si, aby se jeho vila rozezvučela smíchem a zpěvem drobných obyvatelů.
Více od autora
Ludmila Vaňková (96)
Ludmila Vaňková, vlastním jménem Paukertová je česká prozaička a autorka románů zejména s historickou tematikou. Narodila se jako druhá dcera do pražské rodiny vrchního ředitele Národní banky JUDr. Václava Vaňka. Ten byl však roku 1942 popraven gestapem. Zatímco její sestra Blanka Vaňková absolvovala operní zpěv na Pražské konzervatoři, ona sama vystudovala sociologii a psychologii na Universitě Karlově. Roku 1948 byla z FF UK z politických důvodů vyloučena , a doktorát dokončila až po více než dvaceti letech . Měla vřelý vztah k divadlu. Po absolvování reformního reálného dívčího gymnázia roku 1945 studovala Pražskou konzervatoř, kterou však nedokončila. Později se neúspěšně hlásila na DAMU, nadále však působila v ochotnickém divadle. Její literární prvotinou se stala divadelní hra Princezna a šašek, kterou publikovala roku 1954 v časopise Divadlo. Nejprve pracovala jako sekretářka v různých nakladatelstvích; Evropský literární klub, Československý spisovatel, a později v redakci časopisů Nový život a Divadlo. V letech 1964–1972 byla redaktorkou nakladatelství Albatros. Roku 1968 vstoupila do KSČ, ale následujícího roku ze strany vystoupila. V letech 1973 až 1977 tak pracovala jako výhybkářka v železniční stanici Karlštejn. V letech 1968–1969 publikovala v časopise Tvář úryvky z díla Skrytý život Salvatora Dalího, které začala překládat na žádost někdejších avantgardních výtvarníků ze skupiny Devětsil . V redakci Československého spisovatele se seznámila se svým budoucím manželem, výtvarníkem Josefem Paukertem . Po roce 1990 byla členkou městského zastupitelstva v Řevnicích. Píše zejména dobrodružné historické romány, často lyricky laděné. Historie sice zaznamenává lidské osudy a jejich hrdinské s...
Více od autora
Jiří Pechar (78)
Jiří Pechar je český estetik, filozof, literární teoretik a překladatel. Jeho učitelem byl Václav Černý. V 60. letech napsal knihu Prostor imaginace, kde vyložil základní pojmy učení Sigmunda Freuda a aplikoval je na literární teorii. Kniha ovšem vyšla až roku 1976 v samizdatu pod názvem Psychoanalýza a literatura, oficiálně pak roku 1992. V samizdatu rovněž vydal překlad Freudových textů o kultuře, které nebyly zařazeny do Freudových Vybraných spisů, jež vyšly v 60. a 70. letech ve Státním zdravotnickém nakladatelství. I posléze se věnoval především literární teorii , ale též próze , filozofickým esejům i poezii . Roku 2009 vyšla jeho kniha vzpomínek Život na hraně.
Více od autora
Arthur Hailey (62)
Arthur Hailey byl britsko-kanadsko-americko-bahamský spisovatel. Narodil se v anglickém Lutonu. Ve čtrnácti letech musel odejít ze školy, protože jeho rodiče si nemohli dovolit platit další vzdělávání. Na začátku 2. světové války se přihlásil do britské RAF, kde sloužil až do roku 1947, kdy se přestěhoval do Kanady. V Kanadě, kde později získal občanství, pracoval v různých zaměstnáních, vedle kterých také psal. V roce 1956 se stal profesionálním spisovatelem, k čemuž ho povzbudil úspěch televizní hry Let do nebezpečí pro televizi CBC. Po úspěchu dalšího románu Hotel roku 1965 se přestěhoval do Kalifornie; konečně v roce 1969 se přestěhoval na Bahamy, neboť na amerických a kanadských daních z příjmu platil 90 % svého zisku. Na Bahamách se usídlil v rezidenčním letovisku Lyford Cay na ostrově New Providence. Bydlel tam se svou ženou Sheilou, s níž se oženil 28. července 1951, která pracovala jako redaktorka a publikovala vlastní literární práce a později pracovala v televizi. V roce 1978 o svém manželství napsala knihu Vzala jsem si bestsellera . Měli tři děti, Jane, Stevena a Dianu. V posledních letech svého života trpěl zdravotními problémy, podstoupil dvě operace srdce; měsíc před smrtí ho postihla mrtvice, další mrtvice byla i příčinou jeho smrti. Jedná se o zakladatele žánru tzv. profesního románu. Každá z jeho knih do nejmenších podrobností popisuje profesní prostředí, ve kterém se děj odehrává. Tyto podrobnosti vychází z dokonalých znalostí, které Hailey získával důkladným studiem tématu. Toto studium mu typicky zabralo asi jeden rok, po kterém následovalo šest měsíců úprav získaných poznámek a poté konečně vlastní psaní knihy, které trvalo obvykle asi 18 měsíců. Tak důkladný výzkum poskytoval jeho kn...
Více od autora
Zdeněk Frýbort (81)
Zdeněk Frýbort byl český redaktor a překladatel z italštiny, francouzštiny, španělštiny, latiny a angličtiny. Pracoval jako redaktor pro různá nakladatelství a uspořádal řadu knižních výborů poezie a prózy. Společně s Jaroslavem Bezděkem vytvořil kapesní Italsko-český a česko-italský slovník . Těžištěm jeho překladatelské práce je italská umělecká próza. Věnoval se rovněž překladùm odborných děl s uměleckou a historickou tematikou. V době normalizace publikovali pod jeho jménem některé své překlady Jaroslav Putík a Sergej Machonin. Evidován jako agent StB pod krycím jménem EDA.
Více od autora
Zdena Frýbová (66)
Zdena Frýbová byla česká spisovatelka a novinářka. Užívala také pseudonym Zdena Redlová. Svou profesní kariéru zahájila v deníku Práce. Dále publikovala v různých českých a slovenských periodikách. V roce 1992 založila nadaci Robin, jejímž cílem je pomáhat bezprizorním a týraným zvířatům. Název nadace je inspirován psím hrdinou jedné z jejích nejúspěšnějších knih. Patřila ke spisovatelům, kteří se cenzuře kontroverzních témat v době reálného socialismu vyhnuli absolutně nepolitickým psaním. Často se u ní vyskytuje tematika z lékařského nebo vědeckého prostředí. Ve většině svých děl se soustřeďovala na pracovní problematiku, propojovala psychologické, kriminalistické a reportážní postupy. Často se inspirovala profesními romány Arthura Haileyho. Podle její prózy vznikla televizní inscenace Uzavřený pavilon . Ještě před listopadem 1989 dokončila román Mafie po česku aneb Jeden den Bohuslava Panenky, v němž otevřeně kritizovala poměry předlistopadového Československa zejména v souvislosti s korupčním chováním politických prominentů tehdejšího režimu. Aby mohla být tato kniha vůbec vydána, musela na základě pokynu předlistopadové cenzury přepracovat konec románu tak, aby hlavní hrdina, představitel „předlistopadové mafie“, nakonec skončil za mřížemi, čímž mělo být dokázáno, že bez ohledu na všechny negativní jevy zmíněné v románu nakonec zvítězí spravedlnost a právo. Román nakonec vyšel až v roce 1990, a to včetně doslovu napsaného ještě před listopadem, v němž se končící normalizační režim ústy literární publicistky Zdeňky Bastlové snažil kritiku obsaženou v románu co nejvíce zjemnit a relativizovat. Po změně společenských poměrů začala ve svých dílech i v rozhovorech pro média velmi otevřeně akcentovat politická témata. Její texty ústy hrdinů románů nadále kritizovaly předlistopadový režim, zároveň však nezakrývaly velké autorčino zklamání nad skutečností, že zločiny socialismu zůstaly nepotrest...
Více od autora
Rudolf Havel (75)
* 21. 9. 1911, Praha † 9. 11. 1993, Praha Literární historik a textolog Po studiích na klasickém gymnáziu v Brně a reálném gymnáziu v Hustopečích vystudoval češtinu a němčinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Byl zde žákem Arne Nováka, Bohuslava Havránka a Romana Jakobsona. Absolvoval v roce 1936 . 1936–37 vyučoval na klasickém gymnáziu v Brně, po výkonu vojenské služby působil 1939–41 jako středoškolský profesor na reálném gymnáziu v Litovli. 1941–48 pracoval v Kanceláři slovníku jazyka českého při České akademii věd a umění, kde napsal řadu hesel pro Příruční slovník jazyka českého. 1948 se stal jedním z prvních pracovníků nově založeného Ústavu pro českou literaturu , 1953–58 byl jeho vědeckým tajemníkem. V letech 1952–56 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy přednášel a vedl praktická cvičení z ediční techniky. Úzce spolupracoval s Památníkem národního písemnictví: byl mj. spoluautorem stálé expozice dějin české literatury ve Strahovském klášteře a expozice Aloise Jiráska v letohrádku Hvězda, 1964 stál u zrodu ročenky Literární archiv, byl členem poradního sboru pro sbírkotvornou činnost Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Do důchodu odešel v roce 1971. Počínaje rokem 1939 publikoval v časopisech a novinách: Litovelský kraj, Právo lidu, Akord, List, Naše věda, Slovo a slovesnost, Naše řeč, Listy filologické, Literární noviny, Český jazyk, Obrana lidu, Česká literatura, Kultura, Tvorba, Dějiny a současnost, Krásná literatura, Zlatý máj, Rudé právo, Plamen, Český jazyk a literatura, Zprávy Spolku českých bibliofilů, Kurýr Odeonu aj. Byl členem redakční rady spisů Karla Hynka Máchy a Boženy Němcové, na nichž se také edičně a textologicky podílel. Literárněhistorickými a filologickými studiemi a články přispěl do řady sborníků a ročenek, mj. do rukopisných sborníků Pozdravy Jaroslavu S...
Více od autora
Miloslav Havlíček (114)
Prof. Ing. Miloslav Havlíček, DrSc., je český matematik, fyzik a pedagog. Po studiu studijního programu technická fyzika a oboru teoretická fyzika na Fakultě technické a jaderné fyziky ČVUT v Praze , kde obdržel titul Ing., absolvoval postgraduální studium na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy , obor fyzika-matematika, za nějž získal titul CSc. O deset let později získal za výzkum v oboru fyzika a matematika v laboratoři teoretické fyziky SÚJV Dubna titul DrSc. V roce 1990 habilitoval a získal titul Doc. v oboru matematická fyzika, o tři roky později byl jmenován prezidentem ČR na profesora a obdržel titul Prof. .
Více od autora
Ludvík Kundera (111)
Ludvík Kundera byl český básník, dramatik, prozaik, překladatel z němčiny, editor, literární historik, člen 'Sdružení Q'. Byl synovcem klavíristy a hudebního vědce Ludvíka Kundery a bratrancem známějšího spisovatele Milana Kundery. Ludvík Kundera byl spjatý s avantgardními směry, především surrealismem. Po maturitě na litoměřickém gymnáziu se zapsal na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale přešel do Brna. Tam ho zastihlo uzavření vysokých škol, a proto studium na FF MU, obor bohemistika a germanistika, dokončil až v roce 1946. Za války byl totálně nasazen v Německu ve Špandavě. Po válce se stal jedním ze zakladatelů postsurrealistké Skupiny Ra. V letech 1968–70 byl dramaturgem Mahenovy činohry v Brně, odkud byl normalizací vypuzen a žil bez stálého zaměstnání, avšak při pokračující literární činnosti, v Kunštátu. Bylo mu zakázáno publikovat, přesto se literatuře věnoval i nadále . Jako historik se zaměřoval zejména na Františka Halase, Hanse Arpa a Bertolta Brechta. Ve svých rozhlasových hrách usiloval o antiiluzívní divadlo. Po roce 1989 začal přednášet, v letech 1991–2004 přednášel na katedře germanistiky FF UP. Zemřel v roce 2010 v Boskovicích. Pohřeb se konal v krematoriu v Brně, urna s ostatky pak byla pohřbena do hrobu v Kunštátě. V roce 1994 byl jmenován čestným občanem města Brna. 1. června 2000 byl jmenován čestným občanem města Litoměřice, mimo jiné jako student litoměřického gymnázia. V červnu 2000 převzal v Bratislavě Cenu Jána Smreka za celoživotní dílo - z rukou Smrekova syna I. Čieteka a prvního laureáta Ceny J. Smreka švédského básníka T. Tranströmera. V roce 2002 převzal na lipském mezinárodním knižním veletrhu 'Cenu za celoživotní dílo' oceňující přínos ke zprostředkovávání české a německé literatury. V den státního svátku 28. října 2007 mu prezident České republiky Václav Klaus udělil Státní vyznamená...
Více od autora
Jiří Zdeněk Novák (90)
Narozen 14.10.1912 v Praze, zemřel 2001. Dr., nakladatelský redaktor, prozaik, filmový scénárista, dramatik, autor dramatických úprav, překladatel z francouzštiny a angličtiny.
Více od autora
Jaroslav Malina (96)
Malina, Jaroslav A. , český sociokulturní antropolog, archeolog a spisovatel; profesor antropologie a ředitel Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Malina měl už od dětství velkou zálibu v archeologii a antropologii. Po dokončení střední školy se přihlásil ke studiu archeologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde také promoval v roce 1967. V roce 1969 provedl se svými kolegy první archeologický experiment. Tímto experimentem a svou následující prací a iniciativou v experimentální archelogii se stal zakladatelem této vědecké disciplíny v tehdejším Československu. Právě díky své práci s experimentem postupně přesouval své zájmy k výzkumu v antropologii. Díky své práci v oblasti experimentální archeologie se Jaroslav Malina důkladně seznámil a ocenil komplexnost lidské přirozenosti a zaměřil své výzkumné a badatelské zájmy k antropologii. Na začátku devadesátých let minulého století znovu-založil, společně s Janem Benešem a Vladimírem Novotným, Katedru antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Katedra přímo navazovala na Sukův Antropologický ústav, který byl v letech 1948 – 19891 z ideologických důvodů striktně omezen a redukován. Malina, stejně jako jeho kolegové, silně podporoval koncept antropologie jako celostního, integrálního vědeckého oboru, který zkoumá člověka ze všech myslitelných úhlů pohledu. Jaroslav Malina se stal ředitelem1 Katedry antropologie po úmrtí jejího prvního ředitele Jana Beneše
Více od autora
Anton Pavlovič Čechov (120)
Anton Pavlovič Čechov byl ruský dramatik a prozaik. Čechovův otec Pavel Jegorovič pocházel z Voroněžské gubernie. Do Taganrogu přišel v roce 1844 a zprvu pracoval jako kupecký příručí. Roku 1853 se oženil s Jevgenií Jakovlevnou Morozovovou ; o tři roky později se osamostatnil a otevřel si krám se smíšeným zbožím. Čechovovi měli sedm dětí, nejmladší dcera Anna zemřela ve věku dvou let. Všichni sourozenci nastoupili uměleckou, pedagogickou nebo právnickou kariéru. Anton Pavlovič byl v rodině třetí nejstarší. V letech 1868 až 1879 navštěvoval gymnázium v Taganrogu. Studium nebylo příliš úspěšné, Čechov během něj dvakrát propadl: ve 3. třídě z aritmetiky a zeměpisu, v 5. z řečtiny. Roku 1876 Čechovův otec zbankrotoval a uprchl do Moskvy, kam ho postupně následovala celá rodina až na Antona Pavloviče a jeho bratra Ivana, kteří vyjednávali s věřiteli a dokončovali taganrožské gymnázium. Po maturitě roku 1879 odjel Čechov za rodiči do Moskvy, kde na tamní univerzitě vystudoval medicínu. Už za studia se u něj projevily příznaky tuberkulózy. Pak pracoval jako lékař, ovšem od roku 1886 už jen příležitostně a takřka výhradně pro chudou klientelu. Aby si na studiích přivydělal, přispíval od roku 1879 do humoristických časopisů, nejčastěji pod pseudonymem Antoša Čechonte. Psal krátké humoristické povídky či žertovné miniatury, do roku 1886 jich vytvořil kolem šesti set. Od roku 1882 psal také pro petrohradské noviny. Zhruba v roce 1886 začíná nová etapa Čechovovy tvorby, kdy píše prózy s hlubším psychologickým dosahem a ne už výhradně satirické jako dosud. To nalezlo ohlas v udělení Puškinovy prémie Akademií věd roku 1888. Už nemocný v roce 1890 podnikl tříměsíční cestu na Sibiř, aby psal o nucených pracích na vězeňském ostrově Sachalin. Jeho zpráva z cesty popisuje otřesný život vyhnanců v carské říši. Rok nato navštívil Rakousk...
Více od autora
Alexandra Niklíčková (191)
Narozena 2. 9. 1978 v Klatovech. Překladatelka z angličtiny. Hudebnice, písničkářka, harmonikářka a textařka.
Více od autora
Zdeňka Krejčová (116)
Narozena 3. 11. 1944 v Praze. Malířka, ilustrátorka převážně dětských knih a naučných publikací z botaniky. Působí též v oblasti animovaného filmu.
Více od autora
Soňa Nová (56)
Narozena 7. 2. 1928 v Praze, zemřela 15. 7. 2020 tamtéž. PhDr., překladatelka a nakladatelská redatkorka, básně pro děti, překlady z angličtiny okrajově z polštiny a němčiny.
Více od autora
Emanuel Tilsch (68)
Narozen 6.1.1906 v Praze. Překladatel z angličtiny, němčiny a italštiny.
Více od autora
Radko Pytlík (76)
Radko Pytlík je český literární historik, spisovatel a editor; v denním tisku užívá autorskou šifru "rp". Věnoval se především životu a dílu Jaroslava Haška a jeho Osudům dobrého vojáka Švejka. Narodil se v rodině vědce hydrobiologa. Po absolvování reálného gymnázia v Praze od roku 1947 studoval češtinu, literární vědu a filosofii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. V roce 1952 obhájil doktorskou disertaci na téma „Počátky tvorby Jaroslava Haška“. Ke konci studií pracoval jako tajemník odboru umění Socialistické akademie. Od roku 1951 po celou kariéru publikoval články v denním tisku – Lidové noviny, Rudé právo, Svobodné slovo a v periodikách , Host do domu, Kulturní tvorba, Věda a život, Divadlo, Květy, Dikobraz, Literární noviny, Tvorba a dalších. Zasloužil se o popularizaci české literatury a literárního humoru. Po absolvování základní vojenské služby nastoupil roku 1955 do Ústavu české a světové literatury Československé akademie věd v Praze, kde zůstal po celou vědeckou kariéru. Kromě toho přednášel na FFUK v Praze i v zahraničí. Věnoval se především životu a dílu Jaroslava Haška, ale psal také o jeho literárních současnících Vilému Mrštíkovi, E. E. Kischovi, Franzi Kafkovi, Josefu Kadlecovi, Jiřím Křenkovi a dalších, ze současných spisovatelů se věnoval například Bohumilu Hrabalovi. V roce 1991 odešel do důchodu. Byl dvakrát ženat. Jeho druhou manželkou se stala Věra Dyková , jež byla archivářkou Památníku národního písemnictví a v současnosti vede nakladatelství Emporius. Jeho synem z druhého manželství je zpěvák Vojtěch Dyk.
Více od autora
Karel Teige (117)
Karel Teige byl český levicově orientovaný kritik a teoretik umění, výtvarný umělec, publicista a překladatel z francouzštiny. Jako teoretik a vůdčí osobnost československé meziválečné avantgardy zasáhl do téměř všech uměleckých odvětví – od architektury, přes výtvarné umění, divadlo, film, fotografii, typografii až k literatuře. Podílel se na vzniku a formování poetismu a ovlivnil také české přijetí surrealismu. Narodil se do rodiny historika a hlavního archiváře města Prahy dr. Josefa Teigeho . Obecnou školu nenavštěvoval, absolvoval ji soukromě v letech 1907–1911, stejně jako jeho o tři roky mladší sestra Hana. Velkou část svého dětství prožil v rodinné vile v Neveklově, kam se vracel i o prázdninách. Od roku 1911 studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, mezi jeho spolužáky zde mimo jiné patřili Vladislav Vančura, Adolf Hoffmeister a Alois Wachsman. Po maturitě , začal studovat dějiny umění na filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde navštěvoval mimo jiné také přednášky profesorů Karla Chytila, Františka Drtiny, F. X. Šaldy a Vojtěcha Birnbauma. Studium ukončil roku 1923, po válce se pokusil získat doktorát, nicméně nedostavil se ke složení malé rigorózní zkoušky. V roce 1920 byl spoluzakladatelem a stal se vůdčí osobností Devětsilu, v němž se věnoval umělecké teorii a propagoval proletářské umění. Situace v Devětsilu se však brzy změnila a Teige se podílel na vzniku poetismu, pro nějž psal v Devětsilu manifesty. V letech 1927–1930 redigoval ReD , dále působil jako výtvarný referent Času , Ruchu , Práva lidu , Kmene , Lidových novin , Června a Československých novin . Stál také u zrodu Osvobozeného divadla. V letech 1929–1930 přednášel jako hostující docent sociologie architektury a estetiky na uměleckoprůmyslové škole Bauhaus v Dessau. Ve stejné době se podílel na založ...
Více od autora
Josef Václav Sládek (128)
Josef Václav Sládek byl český spisovatel, básník, novinář a překladatel. Patří mezi zakladatele české poezie pro děti, spisovatele vlastence a představitele realismu. Byl jmenován členem České akademie císaře Františka Josefa I. Narodil se ve Zbirohu v domě č. p. 28 jako první z pěti dětí zednickému mistru Petru Sládkovi a jeho manželce Antonii, dceři zbirožského pekaře Josefa Mizery. Ve zbirožské obecné škole se mu v letech 1851–1856 jako nadanému žáku věnoval farář Pavel Šimandl, který mu zpřístupnil svou knihovnu, vyučoval jej literatuře a připravil pro další studium. V roce 1857 Sládek začal studovat na piaristickém gymnáziu na Panské ulici v Novém Městě v Praze při kostele svatého Kříže. Od roku 1953 zde sídlí Střední průmyslová škola sdělovací techniky. Pro neshody s třídním učitelem Eusebiem Durdíkem a kvůli německému vyučovacímu jazyku přešel v roce 1862 na české akademické gymnázium v Praze. Zde byli jeho spolužáky např. Jaromír Čelakovský, Svatopluk Čech, Emanuel Engel nebo Václav Robert z Kounic. Maturitní zkoušku zde složil v roce 1865. Ve studiu pokračoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde si kromě kursu filozofie zvolil fyziku a matematiku. Matematika však pro něj byla obtížná, a proto si v druhém semestru vybral přírodopis. Jelikož jeho rodiče chtěli, aby byl knězem, odmítli ho podporovat při studiích a nakonec se s ním rozešli ve zlém. Po rozchodu s rodiči se živil kondicemi. Později začal psát básně, vydával je a pracoval v nakladatelstvích spojených s lumírovci. Roku 1868 odjel do USA, kde vedl dobrodružný život. V Americe strávil dva roky , procestoval ji od Michiganu po Kalifornii a pracoval v mnoha zaměstnáních, většinou jako dělník. Zajímal se o osudy Indiánů a černochů, s nimiž pracoval, ale také o život Čechoameričanů. Pobyt v USA ho ovlivnil na celý život. Byl orientován především na anglo-americkou literaturu. Po návratu z Ameriky roku 1872 získal městské p...
Více od autora
Daphne Du Maurier (82)
Daphne du Maurier IPA byla anglická spisovatelka, autorka romantických napínavých románů a povídek, ve kterých často využívala detektivní zápletky a prvky gotického románu, hororu i fantastiky. Daphne du Maurier pocházela z umělecké rodiny , vzdělání získala v Paříži a jako finančně nezávislá se věnovala cestování, plachtění a psaní veršů a povídek. Roku 1926 se po rodinné dovolené v Cornwallu rozhodla, že se zde usadí. Cornwall se pak stal místem, kam situovala děj většiny svých příběhů. Svůj první román, The Loving Spirit , vydala roku 1931 a získala díky němu pozornost svého budoucího manžela, generála Fredericka Browninga. Provdala se za něho roku 1932 a měla s ním dvě dcery a syna Christiana. Manželství však bylo prý občas velmi chladné, což mnozí životopisci přičítají autorčiným údajným sklonům k homosexualitě. Slávu jedné z nejznámějších spisovatelek 20. století jí pak přinesl pirátský román Jamaica Inn a především pak psychologický román s detektivními prvky Rebecca . Oba romány zfilmoval Alfred Hitchcock. Du Maurier je autorkou patnácti románů, tří divadelních her a několika sbírek povídek, z nichž nejznámější je hororový příběh The Birds z roku 1952 rovněž zfilmovaný Alfredem Hitchcockem. Za své dílo získala celou řadu ocenění, roku 1952 se stala členkou Královské literární společnosti a roku 1969 jí byl udělen Řád britského impéria . Žila v ústraní v Cornwallu ve svém domě zvaném Kilmarth ležícím poblíž městečka Par, kam se přestěhovala po manželově smrti. Zde také roku 1989 zemřela a byl zde rozptýlen její popel....
Více od autora
Zdeněk Hron (101)
Zdeněk Hron je český pedagog, překladatel, redaktor, básník a diplomat. Roku 1961 maturoval na Vojenské škole Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové a následně vystudoval v letech 1961–1967 angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1968 vyučoval na Jazykové škole v Praze a od roku 1987 se věnuje ve svobodném povolání překladatelské činnosti. Byl rovněž kulturním atašé velvyslanectví České republiky v Londýně. Překládá z angličtiny , a to prózu, poezii i divadelní hry. Pro Československou a Českou televizi přeložil dialogy a titulky k řadě filmů a seriálů. Jako nakladatelský redaktor sestavil několik básnických antologií, uspořádal výbory z veršů různých českých básníků a sám je rovněž autorem deseti básnických sbírek.
Více od autora
Robert Merle (61)
Robert Merle byl francouzský romanopisec, dramatik, literární historik, překladatel a profesor anglické a americké literatury. Proslul například utopickým sci-fi románem Malevil či třináctidílnou historickou ságou, která v češtině vycházela pod názvem Dědictví otců. Některé jeho romány byly také úspěšně zfilmovány. Narodil se v alžírském městě Tébessa jako syn francouzského důstojníka. V roce 1918 se rodina přestěhovala do Francie. Vystudoval filosofii a anglistiku, učil a překládal. Během druhé světové války se zúčastnil bojů o Dunkerque v roce 1940, kdy padl do zajetí. Z této zkušenosti čerpal ve své prvotině Víkend na Zuydcoote. Za tento román získal v roce 1949 prestižní Goncourtovu cenu. V roce 1964 knihu zfilmoval Henri Verneuil. Ve svých dílech neskrýval levicové a především humanistické založení. Psal romány válečné, politické, sociálně zaměřené, satiricko-realistické, také utopie a sci-fi s filosofickým podtextem, snad nejúspěšnější byly ovšem jeho romány historické. Ve svých dílech se Merle zabýval otázkou rasismu, zla, fanatismu, společenského útlaku, válek a hledáním jejich kořenů v lidské psychice a společnosti. Své romány situoval do druhé světové války , smyšlené současnosti či do Pacifiku 19. století . Merle se ale nevyhýbal ani 16. a 17. století – jak dokládá třináctidílná kronika Dědictví otců, jejíž první díl vyšel v roce 1977, a poslední v roce 2003. Za poslední díl série dostal cenu Jeana Giona. Robert Merle je i autorem biografie kubánského revolucionáře a bývalého prezidenta Fidela Castra . V padesátých a šedesátých letech napsal také několik divadelních her, vydaných česky ve svazku Dramata : Flamineo, Sisyfos a smrt, Nový Sisyfos, Vláda žen, Spravedlnost v Miramaru. Merle byl ...
Více od autora
Petra Janů (36)
Petra Janů je známá česká zpěvačka, která se významně podílela na rozvoji hudební scény ve své zemi. Narodila se 19. listopadu 1952 jako Jana Petrů, později přijala umělecké jméno Petra Janů . Její kariéra odstartovala koncem 70. let 20. století po účasti v několika hudebních soutěžích, díky nimž získala široké uznání. Je známá svým výrazným hlasem a emotivním vystupováním.
Více od autora
Miloš Václav Kratochvíl (87)
Miloš Václav Kratochvíl byl český spisovatel-prozaik, autor historické beletrie, filmový scenárista, dramaturg a pedagog. Studoval historii a archivnictví na Karlově Univerzitě. Za války pracoval v archivu. Po ní byl dramaturgem Československého státního filmu a profesorem na FAMU. Jeho syn Jan Kratochvíl byl herec, dramaturg, režisér a divadelní organizátor. Narodil se ve Vídni, kde jeho otec Václav Kratochvíl působil jako dvorní archivář. Bydlel tu do svých 14 let, pak se stal studentem malostranského gymnázia v Praze. Po jeho absolvování vystudoval na pražské filozofické fakultě obory historie a archivnictví. V roce 1928 získal doktorát a nastoupil zaměstnání v Archivu hlavního města Prahy. Když archiv Němci roku 1944 uzavřeli, pracoval krátce u firmy Nationalfilm. V letech 1945 až 1947 pracoval na Ministerstvu informací, pak se živil ve filmovém průmyslu. Byl tři roky filmovým dramaturgem a v letech 1950 až 1972 profesorem na Akademii múzických umění. V důchodu se věnoval nejen literární činnosti, v roce 1977 jej Rudé právo zařadilo mezi první signatáře Anticharty. V roce 1970 získal titul zasloužilého umělce a čtyři roky poté byl prohlášen národním umělcem. Ve 30. letech měl blízko k sociální tematice, v jeho díle se objevovaly motivy venkova, půdy. Svou prózu ozvláštňuje vnitřními monology postav, záznamy proudu představ, dokumenty v podobě dopisů a dobových kázání. Na druhou stranu jsou jeho díla poznamenána typizací postav a socialistickým realismem. V jeho dílech jsou zobrazovány nejnižší vrstvy a vyzdvihována jejich uvědomělost.
Více od autora
František Fröhlich (75)
Překladatel z dánštiny, norštiny, švédštiny a angličtiny. V roce 1957 absolvoval studium angličtiny a dánštiny na tehdejší Filologické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1957-69 pracoval v Československém rozhlase v Praze, poté vyučoval v Institutu překladatelství a tlumočnictví při Univerzitě 17. listopadu v Praze a současně působil v Činoherním klubu v Praze jako lektor-dramaturg. Od r. 1972 se věnoval překladatelské činnosti ve svobodném povolání. V letech 1990-2004 působil externě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vedl překladatelské semináře pro studenty anglistiky a skandinavistiky. Překládal hlavně prózu a drama z dánštiny, angličtiny a dalších severských jazyků, zejména dílo Henrika Ibsena. Je autorem řady komentářů a doslovů. Do Slovníku severských spisovatelů napsal kapitolu o dánské literatuře a většinu hesel o dánských autorech. Byl vyznamenán dánským řádem Dannebrogu , čestnou cenou dánské Umělecké rady a v témže roce se stal rovněž laureátem Státní ceny za překladatelské dílo.
Více od autora
Eduard Bass (100)
Eduard Bass, vlastním jménem Eduard Schmidt , byl český spisovatel, novinář, zpěvák, fejetonista, herec, recitátor, konferenciér a textař. Proslul zejména knihami Klapzubova jedenáctka a Cirkus Humberto. Vystudoval v Praze staroměstskou reálku, vyučil se v obchodě svého otce kartáčnictví a studoval ve Švýcarsku a Německu. Od roku 1910 vystupoval jako recitátor a zpěvák v Schöblově kabaretu U Bílé labutě. Jednalo se o spolutvůrce literárního kabaretu Červená sedma. Spolupracoval se satirickými časopisy a spolu s několika karikaturisty vydával Letáky. Působil jako fejetonista, reportér, soudničkář a divadelní kritik. Vydával kabaretní texty v edici Syrinx a satirický časopis Šibeničky. Později byl ředitelem v pražských kabaretech Červená sedma a Rokoko. V letech 1920–1942 působil jako redaktor Lidových novin. V době od května 1933 do 31. prosince 1938 byl jejich šéfredaktorem.
Více od autora
Patricia Vandenberg (192)
Německá spisovatelka, jedná se pouze o pseudonym, její skutečné jméno je Gerty Schiede. Psala zejména zamilované romány z lékařského prostředí.
Více od autora
Orchestra Ladislav Štaidl (33)
Orchestra Ladislav Štaidl , vedený českým skladatelem, aranžérem a dirigentem Ladislavem Štaidlem, byl významným souborem české hudební scény. Sám Ladislav Štaidl byl významnou osobností československé populární hudby, zejména od 60. let 20. století. Spolupracoval s celou řadou známých českých umělců a během své kariéry se významně podílel na formování zvuku české populární hudby. Jeho orchestr doprovázel mnoho slavných zpěváků, včetně Karla Gotta, nejslavnějšího zpěváka české populární hudby. Všestrannost orchestru umožňovala provádět širokou škálu hudby, od popu až po úpravy vážné hudby, a byl známý také svou prací na filmové hudbě a televizních pořadech."," a "4" zde nejsou uvedeny, je zřejmé, že Orchestra Ladislav Štaidl měl plodnou tvorbu a zanechal trvalý vliv na kulturní krajinu české hudby.
Více od autora
Jan Drda (98)
Jan Drda byl český novinář, politik, spisovatel-prozaik a dramatik. Laureát Státní ceny a zasloužilý umělec . Narodil se v Příbrami jako syn dělníka a nalezenkyně. V roce 1921 ztratil matku, která zemřela při porodu dalšího dítěte. Jeho otec se po rozpadu svého druhého manželství dal na pití a od dětí odešel. Jana a jeho sestru Marii pak vychovával dědeček. Měl se vyučit klempířem, ale jeho babička prosadila, aby studoval na klasickém gymnáziu v Příbrami, kde roku 1934 maturoval a začal studovat filologii na pražské Karlově univerzitě. Od mládí psal povídky i hry pro ochotnické divadlo. Studium filologie nedokončil, zato už od roku 1932 přispíval do novin a časopisů. Svoji románovou prvotinu Městečko na dlani vydal v 25 letech. V letech 1937 až 1942 byl redaktorem Lidových novin, do kterých přispíval fejetony, črtami a reportážemi. Po osvobození přesídlil do Svobodných novin, později do deníku Práce, aby se v roce 1948 vrátil do Lidových novin, tentokrát jako jejich šéfredaktor . Roku 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa, nicméně inklinoval k ní již před druhou světovou válkou a již tehdy tvrdil, že bude třeba pozavírat některé spisovatele, kteří se stavěli proti komunistickému vidění světa. Po Únoru 1948 zastával významné kulturní i politické funkce. V roce 1955 obdržel Řád republiky. Ve volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Praha. Mandát obhájil ve volbách v roce 1954 a v parlamentu zasedal až do konce funkčního období, tedy do roku 1960. V letech 1949 až 1956 byl předsedou Svazu československých spisovatelů. Společně s Václavem Řezáčem se podíleli na vylučování nekomunistických autorů ze svazu spisovatelů, u některých z nich má podíl i na jejich odsouzení a věznění. Drda a Řezáč nevybíravě postupovali zejména proti katolicky orientovaným a ke katolicismu inklinujícím autorům jako byli Jakub Deml, Jan Zah...
Více od autora
Václav Erben (56)
Václav Erben byl český spisovatel, známý zejména svými detektivními příběhy s kapitánem Exnerem. Absolvoval Obchodní akademii v Náchodě a divadelní dramaturgii a rozhlasovou režii na pražské DAMU. Pracoval jako novinář, redaktor a do roku 1990 jako dramaturg ve Filmovém studiu Barrandov. Psal od poloviny 60. let, debutoval povídkami psanými pro rozhlas. Kromě detektivek, z nichž mnohé byly zfilmovány nebo inscenovány v Československé televizi, psal také psychologická a historická díla. Od roku 1947 až do roku 1989 člen KSČ , po sovětské okupaci ČSSR v srpnu 1968 normalizační publicista, činný v propagaci branně-bezpečnostní politiky komunistického státu. V listopadu 1989 se stal předsedou České asociace autorů detektivní literatury. Od roku 1993 působil tři roky jako tiskový mluvčí předsedy ČSSD. V roce 1996 neúspěšně kandidoval do Senátu ve volebním obvodě Ústí nad Orlicí . V 90. letech se věnoval rovněž publicistické činnosti, psal především komentáře do deníku Právo. Od roku 1997 do února 2000 byl členem Rady České televize za ČSSD. Byl manželem matky političky ČSSD Petry Buzkové. Jeho ostatky jsou uloženy na hřbitově v rodném Náchodě. Známé jsou zejména detektivky, ve kterých vystupuje příslušník Kriminální služby VB kpt. JUDr. Michal Exner: V roce 2017 byl uveden dvanáctidílný televizní seriál Kapitán Exner s Michalem Dlouhým v titulní roli.
Více od autora
Lenka Faltejsková (121)
Narozena roku 1974. Překladatelka, věnuje se též fotografování. Žije v Praze.
Více od autora
Felix Slováček (35)
Felix Slováček je uznávaný český klarinetista, saxofonista, dirigent a skladatel, který se zasloužil o rozvoj klasické i populární hudby v České republice. Narodil se 23. května 1943 ve Zlíně a jeho plodná kariéra trvá již několik desetiletí. Slováček studoval na konzervatoři v Ostravě a později na Akademii múzických umění v Praze. Díky svému hudebnímu nadání vystupoval s různými orchestry a soubory doma i v zahraničí.
Více od autora
William Earl Johns (105)
William Earl Johns byl britský pilot a spisovatel, autor knih o Bigglesovi. Války se účastnil jako britský válečný pilot. V první světové válce létal na letounech de Havilland DH 4, byl ale sestřelen letkou letounů Albatros D.V. Jeho střelec zahynul. Němci Johnse zajali, spletli si ho s pilotem podobného letadla, které shodilo bombu na německou školu. Johns měl být popraven, avšak omyl byl včas zjištěn a Johns byl na konci války vydán zpět do rukou Britů. V roce 1932 vydal svoji první povídku o světoznámém Bigglesovi. Povídka se jmenovala Bílý Fokker. K motivaci k Bigglesovi a Worrals, o které psal na zakázku pro Pomocné ženské sbory RAF, známé jako WAAF, snad posloužili Johnsovi přátelé, např. Lawrence z Arábie. V době bitvy o Británii a druhé světové války cvičil piloty pro RAF. Pak se plně věnoval psaní povídek a románů. W. E. Johns zemřel v roce 1968. V češtině jeho knihy vydávala v letech 1992–2004 nakladatelství Riopress a Toužimský & Moravec, některé díly ze série však byly už vydány i dříve. Johns byl velmi plodný autor, v letech 1922–68 napsal na 160 knih. První povídku Mossyface v roce 1922 vydal pod pseudonymem „William Earle“ Nejznámějším Johnsovým dílem jsou knihy o Bigglesovi, kterých vyšlo od roku 1932 celkem 78 + 18 povídkových + 1 nedokončená vydaná až 1998 + 4 zmínky v knihách o Gimletovi Celkem 191 povídek, z toho ale jedna s Gimletem v hlavní roli. K dalším dílům patří: a desítky článků v různých časopisech.
Více od autora
Marie Janů (73)
Narozena 3. 12. 1921 v Unhošti, zemřela 6. 6. 2014 v Praze. Nakladatelská redaktorka, překladatelka z francouzštiny, méně z němčiny. Manželka literárního kritika Jaroslava Janů a později spisovatele Zdeňka Pluhaře.
Více od autora
The Beatles (134)
The Beatles byla kultovní anglická rocková skupina, která vznikla v Liverpoolu v roce 1960. Tvořili ji John Lennon, Paul McCartney, George Harrison a Ringo Starr a je považována za jednu z nejvlivnějších kapel v historii populární hudby. Jejich zvuk, který měl kořeny ve skifflu, beatu a rokenrolu 50. let, později inovativním způsobem zahrnoval prvky klasické hudby a tradičního popu. The Beatles vedl v polovině 60. let hudební "britskou invazi" do Spojených států.
Více od autora
Tatjana Hašková (68)
Narozena 19.1.1922 v Praze, zemřela 4.3.1985. Překladatelka z ruštiny.
Více od autora
Stanislav Rudolf (72)
Stanislav Rudolf , byl český spisovatel, scenárista, redaktor, filmový dramaturg, autor knížek pro děti a mládež, původním povoláním učitel. Pochází z rodiny železničního dělníka, jeho maminka pracovala v zemědělství, jejich rodina žila v Železnici u Jičína. Studoval na jičínském gymnáziu a během studia v roce 1950 absolvoval i kurz pro promítače filmů. Po maturitě chtěl jít studovat na pražskou FAMU, kam ale nebyl přijat. Nakonec skončil na několik měsíců jako pracovník Výzkumného ústavu rozhlasové a televizní techniky v Praze. Poté vystudoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích. Po jejím ukončení působil jako učitel na základní škole v Písku. Později opět studoval na Vysoké škole pedagogické, tentokrát ale v Praze, na počátku 60. let také přednášel v Brandýse nad Labem na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity českou literaturu a její dějiny, krátce zde učil i na dalších místních školách. Poté se stal redaktorem Pionýrských novin a potom i redaktorem časopisu Květy. V letech 1977 až 1982 působil ve svobodném povolání, načež se stal scenáristou a na krátký čas, 1983-1983, též dramaturgem ve Filmovém studiu na Barrandově. Poté se dále věnoval již jen literární a scenáristické tvorbě.
Více od autora
Adolf Zábranský (78)
Adolf Zábranský byl český malíř, grafik a ilustrátor, představitel českého socialistického realismu. Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora Františka Kysely a na Akademii výtvarných umění v Praze u Willi Nowaka. Stal se členem SVU Mánes a Svazu československých výtvarných umělců. Byl autorem monumentálních děl z období socialistického realismu v 50. letech, především sgrafit Hrzánského paláce v Praze na Hradčanech s tématem "Se Sovětským svazem na věčné časy" a Ledeburských zahrad s tématem "Na paměť osvobození". Kromě toho se stal čelným tvůrcem politických plakátů, věnovaných "revolučním událostem, revolučním jubileím, svátkům, spartakiádě, apod". Část z jeho výzdoby budov byla v 90. letech odstraněna. Zábranský patřil po srpnové okupaci 1968 k předním normalizátorům. V letech 1970-1972 byl předsedou výtvarné rady ministra kultury a členem přípravného výboru normalizačního SČVU, od roku 1977 členem UV SČVU. Již roku 1971 obdržel titul Národní umělec a až do své smrti patřil k protežovaným výtvarníkům. Jeho monumentální cyklus Revoluční tradice našeho lidu, jímž se více méně otevřeně hlásí ke své původní přísné estetice padesátých let, představuje onen oficiální obraz dějinné teleologie, jež od husitství přes selské bouře a prvorepublikové dělnické stávky nalézá své nutné vyústění ve vítězství pracujícího lidu pod vedením Komunistické strany Československa v „Únoru 1948“ . Dominantním principem tu je naprostá jasnost politického sdělení - od gest postav, transparentů až k rudým praporům a rudé dělnické krvi. Zábranský zamýšlel celý cyklus pro nově budovaný Palác kultury a když se ukázalo, že při výtvarné výzdobě se s "revolučními tradicemi" nepočítá, předělal celý cyklus uhlem a pastelem na kartony jako předlohu ke tkaným tapiseriím. Přestože Revoluční tradice mohly jen těžko dostát lépe „leninskému pr...
Více od autora
Radovan Krátký (74)
Radovan Krátký byl český spisovatel, dramatik, autor knih pro děti a mládež, překladatel z francouzštiny, latiny, italštiny. Sestavil rovněž několik výborů z latinské starověké a středověké poezie. Narodil se v rodině učitele a spisovatele Jaroslav Krátkého . Maturoval v roce 1941 na reálném gymnáziu v Třeboni. Pracoval jako dělník, herec Pražského dětského divadla Míly Mellanové a úředník sociální péče. V roce 1942 byl totálně nasazen v Linci. Po skončení druhé světové války studoval v letech 1945-1949 češtinu a latinu na Filosofické fakultě University Karlovy. Po skončení studia pracoval jako redaktor. Od roku 1957 byl spisovatelem a překladatelem ve svobodném povolání. Začátkem šedesátých let pracoval jako dramaturg v Divadle Spejbla a Hurvínka. V letech 1951 — 1957 byl redaktorem Dikobrazu, přispíval též do deníků Mladá fronta a Práce, časopisu Roháč a dalších.
Více od autora
Slávka Poberová (64)
Slávka Poberová, dívčím jménem Jaroslava Vojtěchová , je česká prozaička, redaktorka, překladatelka z angličtiny a nakladatelka. Slávka Poberová vystudovala dějepis a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1960-1965. Po absolutoriu nastoupila jako tisková referentka v hudební agentuře Pragokoncert, kde zůstala do roku 1968. Přešla do Čs. ústředí knižní kultury, po jeho zrušení v roce 1969 se stala redaktorkou a posléze vedoucí kulturní rubriky Světa práce. Od roku 1979 působila jako vedoucí redaktorka beletrie v nakladatelství Olympia, kde se stala r. 1992 zástupkyní šéfredaktora a v roce 1996 šéfredaktorkou. V roce 1968-1970 absolvovala na Fakultě žurnalistiky UK postgraduální studium zaměřené na nakladatelskou činnost, v roce 1980 tam získala za práci Počátky českého ženského hnutí v tisku doktorát filozofie. Od roku 1963 publikovala v kulturním zpravodajství Čs. rozhlasu, psala divadelní recenze do Středočeského vysílání, pak přidávala další noviny a časopisy , v 80. letech spolupracovala s rozhlasovým Kolotočem. Upravovala různé knihy mnoha autorů, ke kterým ji vázaly vzpomínky z dětství, např. E. H. Porterová Pollyanna či Paul d´Ivoi Tajemný doktor . Začala překládat z angličtiny nejdřív jako spolupracovnice Jiřího Pobera, potom samostatně , ale brzy dala přednost vlastní prozaické práci. Debutovala v roce 1974 Životy na schovávanou , vyd. Mladá fronta. V roce 1978 vyšly Zlodějky vody, vyd. Čs. spisovatel, v roce 1982 Případ pro veverku v kole, vyd. Práce, v roce 1983 Jablko od stromu, vyd. Olympia, v roce 1985 Žirafka, vyd. Olympia, v roce 1989 Čekatelky, vyd. Práce a v roc...
Více od autora
Jarmila Glazarová (94)
Jarmila Glazarová, provdaná Podivínská, byla česká spisovatelka, laureátka Státní ceny, národní umělkyně. Byla starší ze dvou dcer úředníka Gottharda Glazara a jeho manželky Gabriely, rozené Proboštové . Od roku 1902 byla rodina policejně hlášena na Královských Vinohradech . Brzy jí zemřeli rodiče; matka zemřela 17. 2. 1916), otec s dcerami se odstěhoval do Hořic, kde roku 1917 též zemřel. Jarmila Glazarová a její mladší sestra Irena se uchytily v internátní hospodářské a hospodyňské škole v Klimkovicích ve Slezsku, která fungovala za války jako lazaret. Po ukončení války a obnovení školy ji Jarmila Glazarová v letech 1919–1921 vychodila. V roce 1922 se provdala za MUDr. Josefa Podivínského , lékaře v Klimkovicích, o 29 let staršího. Život s dr. Podivínským později popsala v knize Roky v kruhu. Manžel zemřel náhle, na mrtvici a Jarmila Glazarová se přestěhovala do Prahy. Po přestěhování do Prahy se Jarmila Glazarová nejprve živila jako telefonistka a písařka. V roce 1935 začala pracovat na Rocích v kruhu, ve kterých vypisovala historii svého manželství, aniž by zpočátku měla literární ambice. Již první vydání této prvotiny v roce 1936 bylo příznivě přijato a spisovatelka např. získala Baťovu literární cenu k uctění památky TGM 10 000 Kč. Úspěch jí umožnil žít jako spisovatelka z povolání. Při přípravě svých děl Chudá přadlena a Advent trávila v letech 1939–1941 několikaměsíční období v Horní Bečvě a okolí. Jako literátka se Jarmila Glazarová po 2. světové válce věnovala publicistice. V letech 1946–1948 působila jako kulturní atašé na československém velvyslanectví v Moskvě. Ve volbách roku 1954 byla zvolena za Komunistickou stranu Československa do Národního shromáždění ČSR ve volebním obvodu Praha-město. V Národním shromáždění zasedala do září 1956, kdy rezignovala a nahradila ji Alena Be...
Více od autora
Zikmund Winter (96)
Zikmund Winter byl český spisovatel, kulturní historik a učitel. Zikmund Winter se narodil v rodině Antona Wintera, zvoníka kostela sv. Ducha na Starém Městě v Praze a Marie, rozené Procházkové. Rodina se stěhovala podle otcova působiště v různých pražských kostelech. Vystudoval Akademické gymnázium, po němž se rozhodl stát se knězem a začal studovat teologii pod záštitou rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Po roce těchto studií zanechal a začal studovat historii na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Navštěvoval mj. přednášky V. V. Tomka, J. Kalouska, A. Gindelyho a Josefa Emlera, u kterého si přivydělával v archivu jako kopista a zdokonalil se tak v paleografii. Po absolvování studia nastoupil 1. října 1873 na své první učitelské místo na reálku v Pardubicích, kde jako jednoroční suplent vyučoval dějepis, zeměpis, češtinu, němčinu a logiku. Zde se seznámil a 7. ledna 1876 oženil s Marií Annou Šedou . Na závěr pardubické suplentury složil státní zkoušku a dosáhl tak učitelské způsobilosti. Od 1. října 1874 učil deset let na reálce v Rakovníku. Roku 1884 přesídlil do Prahy, byl jmenován c.k. školním radou a jako středoškolský profesor češtiny a latiny vyučoval na Akademickém gymnáziu. Od roku 1895 rodina Winterových se synem Jaroslavem a dcerou Josefou bydlela na Vinohradech v domě čp. 618 , dnešní Legerově ulici. Žili poklidným rodinným životem a Winter si několikrát na gymnáziu vzal dlouhodobou tvůrčí dovolenou, aby se mohl věnovat psaní. Zikmund Winter zemřel v bavorských lázních Reichenhall, kam každým rokem jezdil. Pohřben byl na Vinohradském hřbitově. Badatelským centrem Winterových mladých let se stal rakovnický archiv. Vytěžil zejména městské knihy, rozvíjel svůj zájem o poznávání měšťanského života a jeho všednodennosti: jak lidé v minulosti bydleli, jak se odívali, vzdělávali, cestovali, čím se živili, jak...
Více od autora
Jiří Kolář (98)
Jiří Kolář byl básník, autor experimentální a vizuální poezie, dramatik, překladatel, sběratel umění a mecenáš samizdatové literatury a mladých umělců. Je jedním z nejvýznamnějších českých výtvarníků a autorem mnoha originálních výtvarných technik. Jiří Kolář se narodil v chudé rodině švadleny a pekaře a mládí prožil na Kladně. Již od sedmi let, kdy začal pomáhat v pekárně, byl zvyklý pracovat manuálně. Chtěl se stát sazečem v tiskárně, v době hospodářské krize však nepřijímali nové učně, a proto se nakonec vyučil truhlářem u souseda, který bydlel naproti. Jako učeň četl poezii, v šestnácti letech objevil moderní básníky a začal psát vlastní texty. Ve třicátých letech vystřídal řadu zaměstnání a často žil pouze z podpory v nezaměstnanosti. Roku 1937 vystavil své koláže v divadle E. F. Buriana. První básně poslal Františku Halasovi, který redigoval v nakladatelství Václava Petra knihovničku debutů. Sbírka veršů vyšla pod názvem Křestný list roku 1941. Halas seznámil Koláře s Jindřichem Chalupeckým a pokusil se ho uvést mezi mladé literáty. Za války Jiří Kolář pracoval jako truhlář, pak na nucené práci jako traťový dělník, na konci války v kladenské hospodě. Spolu s Jindřichem Chalupeckým založil roku 1940 Skupinu 42 a jeho texty se staly manifestem skupinové estetiky. Koncem války se seznámil s Bělou Helclovou a roku 1949 s ní uzavřel sňatek. Na jaře 1945 vstoupil do KSČ, ale po bližším obeznámení s poměry ve straně z ní ještě téhož roku v srpnu zase vystoupil. Byl členem Umělecké besedy a roku 1947 vedl její literární odbor. Prosadil zde publikaci jediné sbírky vydané za života Jana Hanče – Události. Do roku 1949 byl redaktorem v družstvu Dílo. Skupina 42 se rozpadla poté, co Ivan Blatný emigroval a někteří členové vstoupili do KSČ. Po únoru 1948 byl Kolář označen za reakcion...
Více od autora
Jiří Běhounek (66)
Jiří Běhounek je český lékař a politik, od října 2013 poslanec Poslanecké sněmovny PČR, v letech 2008 až 2020 hejtman Kraje Vysočina, od roku 1998 zastupitel města Pelhřimov, od dubna 2021 místopředseda ČSSD. Vystudoval SVVŠ Přípotoční v Praze. Poté nastoupil na Univerzitu Karlovu v Praze – Fakulta všeobecného lékařství, postgraduální studium: Atestace ortopedie I. a II. stupně. Je ženatý, má syna a dceru. Po ukončení vysoké školy v roce 1976 nastoupil na Ortopedické oddělení Nemocnice Pelhřimov. V roce 1980 složil atestaci z ortopedie I. stupně a následně v roce 1986 atestaci II. stupně. Týž rok byl jmenován nástupcem primáře MUDr. Dýška na oddělení ortopedie Nemocnice Pelhřimov, kterým byl až do svého zvolení hejtmanem na podzim 2008. V letech 1996–2000 v Nemocnici Pelhřimov vykonával funkci náměstka HTS a od roku 2001 byl vědeckým sekretářem odborné České společnosti pro ortopedii a traumatologii – ČSOT. Následně se věnoval politické kariéře. Po odchodu z pozice hejtmana Kraje Vysočina se stal náměstkem ředitele Nemocnice Pelhřimov. V letech 1985–1989 byl členem KSČ. Jako nestraník je od roku 1998 členem Zastupitelstva města Pelhřimov a od roku 2002 do roku 2010 byl členem Rady města. V roce 2004 byl zvolen do Zastupitelstva kraje Vysočina, kde byl předsedou Zdravotní komise Rady kraje Vysočina. V říjnu 2008 byl v krajských volbách lídrem kandidátky ČSSD, která zvítězila se ziskem 39,87 % hlasů, a na ustavující schůzi krajského zastupitelstva 14. listopadu 2008 byl zvolen hejtmanem kraje Vysočina. V prosinci 2008 byl zvolen místopředsedou Asociace krajů České republiky a místopředsedou Regionální rady Jihovýchod. Od roku 2010 je předsedou Regionální rady Jihovýchod. V říjnu 2012 byl v krajských volbách opět lídrem kandidátky ČSSD, která zvítězila se ziskem 29,26 %. Jiří Běhounek získal 9866 preferenčních hlasů a na ustavující schůzi krajského zastupitelstva 9. listopadu 2012 byl opět zvolen hejtmanem Kraje Vysočina. Stal se tak ...
Více od autora
James Herriot (54)
James Herriot, občanským jménem James Alfred Wight byl britský veterinář a spisovatel, který proslul sérií knih o svém životě veterináře a působení u RAF za druhé světové války. Narodil se 3. října 1916 v anglickém městě Sunderland. Rodiče, James a Hannah se brzy po svatbě přestěhovali do Glasgow ve Skotsku, kde James pracoval ve výrobně lodí a hrál na klavír v místním kině, zatímco Hannah byla švadlenou a zpěvačkou. V konečné fázi těhotenství odjela Hannah zpět do Sunderlandu, kde porodila a o tři týdny později se vrátila zpět do Glasgow. James chodil na základní školu v Yokeru a poté na střední školu v Glasgow. V roce 1939 ve svých 23 letech úspěšně ukončil studia na veterinární škole v Glasgowě a stal se zvěrolékařem. V lednu roku 1940 krátce pracoval ve veterinární praxi v Sunderlandu, pak se v červnu přestěhoval do města Thirsk v hrabství Yorkshire blízko národního parku North York Moors, kde byl až do konce života zaměstnán v soukromé veterinární ordinaci. 5. listopadu 1941 se oženil s Joan Catherine Anderson Danburyovou. Společně vychovali dvě děti, Jamese Alexandra , který se později také stal veterinářem a partnerem téže ordinace. Jejich dcera Rosemary vystudovala medicínu a stala se lékařkou. V roce 1942 sloužil u Royal Air Force. Během té doby se jeho manželka odstěhovala zpět do domu svých rodičů. Po skončení služby u RAF se k nim přistěhoval také. Zde zůstali až do roku 1946 a poté se přestěhovali zpět do Kirgate 23. V roce 1953 společně koupili dům v ulici Topcliffe Road v Thirsku. Z původní ordinace je dnes muzeum „Svět Jamese Herriota“, zatímco dům v Topcliffe Road je v soukromém vlastnictví a není přístupný veřejnosti. Později se přestěhovali do 6 kilometrů vzdálené vesnice Thirlby, kde Wight žil až do konce života. Snil o psaní knih po celý život, ale vzhledem k jeho povolání, časovému vytížení a rodině se mu tento záměr nedařilo uskutečnit. Až v roce 196...
Více od autora
Bohuslav Martinů (120)
Bohuslav Martinů byl plodný český skladatel, který vytvořil významné dílo, včetně symfonií, komorní hudby, oper a baletních partitur. Martinů se narodil 8. prosince 1890 v Poličce a zpočátku byl ovlivněn hudebními tradicemi své vlasti, později však po pobytu v obou zemích vstřebal další vlivy francouzské a americké hudby.
Více od autora
Artuš Scheiner (107)
Artuš Scheiner byl český ilustrátor, kreslíř a malíř. Otec Josef Scheiner byl zemský advokát z Benešova, matka Juliána, roz. Kadlecová, pocházela z Nepomuku. Původním povoláním byl úředník finančního ředitelství v Praze. Věnoval se kreslení zpočátku jen ze záliby, byl úplný samouk, brzy však byly jeho kresby otiskovány v časopisech – rakouských, německých i maďarských. Od roku 1897 začal své kresby uveřejňovat v českých společenských a humoristických časopisech Světozor, Paleček, Švanda dudák, Zlatá Praha. Roku 1902 ilustroval první pohádkovou knížku Růženka a Bobeš od V. Říhy. Černobílé lineární perokresby v brilantní secesní stylizaci mu získaly popularitu a nové zakázky. Ilustroval pohádky B. Němcové, K. J. Erbena, H. Ch. Andersena a jiné. Díla Julia Zeyera Ondřej Černyšev, Román o věrném přátelství Amise a Amila a Vyšehrad vyzdobil obrazy pohádkové fantazie, ale i jemné erotiky. Tyto knihy byly vydávány v nákladné a kvalitní grafické úpravě. Nakreslil však i řadu seriálových obrázků v knížkách O Kulihráškovi a mnoho drobných, ale vždy výborně, poctivě a půvabně nakreslených obrázků do reklamních pohádkových sešitků.
Více od autora