Všichni Autoři a témata

Josef Jaroslav Langer (4)

Josef Jaroslav Langer byl český obrozenecký básník, novinář a národopisný sběratel píšící již v lehce romantickém slohu. Narodil se v Lázních Bohdaneč jako syn movitého rolníka a městského důchodního. Roku 1826 absolvoval gymnázium v Hradci Králové, kde byli jeho profesory buditelé Josef Chmela a Václav Kliment Klicpera. Po maturitě začal studovat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, ale studium ukončil v roce 1828 a začal se aktivně podílet v pražském kulturně-společenském dění. Po příkladu Františka Ladislava Čelakovského a Václava Hanky se zabýval studiem slovanského jazyka a literatury, zejména pak polské a ruské literatury. Své básnické pokusy vydával v časopisech Květy a Musejním časopise. V roce 1830 mu vyšla první kniha Selanky a mezi lety 1830-1831 pak působil v redakci časopisu Čechoslav, v němž uveřejnil mimo jiné i svou politicko-satirickou báseň České lesy s odkazem na polské povstání, čímž na sebe upoutal pozornost úřadů, což vedlo k jeho vyhoštění mimo Prahu v roce 1830, kdy se Langer musel vrátit do Bohdanče. Tam u něj propukla duševní choroba a tvůrčí krize, až na výjimky už nenapsal žádné dílo. V Bohdanči zemřel ve věku 39 let. Byl několikrát nešťastně zamilován, naposledy asi do své sestřenice Eleonory Pábíčkové, která dělala hospodyni svému bratru, chotěbořskému faráři. Langer za ní do Chotěboře jezdil. Ozvuky tohoto vztahu nalezneme v Langrových Krakováčcích: Její předčasnou smrt Langer velmi těžce nesl. To spolu s odtržením od centra dění v Praze způsobilo ztrátu jeho tvořivé a i životní energie a jeho postupné fyzické i duševní chátrání. Je Langrovou zásluhou, že jeho mladší druh Josef Kajetán Tyl na základě Langrova vyprávění odešel kvůli profesoru Klicperovi studovat na gymnázium do Hradce Králové. Langrova raná tvorba ještě ...

Josef Jakub Toužimský (5)

Josef Jakub Toužimský byl český novinář a spisovatel, zaměřený na problematiku Balkánu a jihoslovanských národů. Měl velký jazykový a literární talent, ovládal angličtinu, francouzštinu a slovanské jazyky. Roku 1870 přispíval do Légerova časopisu La correspondence slave, poté působil v denících Posel z Prahy a Plzeňské noviny. V letech 1875-76 pracoval jako zpravodaj Národních listů v srbsko-turecké válce. Po návratu do Prahy využil svých rozsáhlých znalostí a kontaktů jako autor mnoha článků s jihoslovanskou i obecně politickou tematikou v periodickém tisku . Knižně vyšly např. jeho Boje za osvobození Srbska v XIX. věku, Bosna a Hercegovina v minulosti a přítomnosti a především rozsáhlé dějiny revolučního roku 1848 . Společně s Josefem Holečkem byl považován za jednoho z předních znalců Balkánu v Čechách. Narodil se 9. března 1848 Praze-Starém Městě čp. 410 jako syn Jan Toužimského , vlastenecky smýšlejícího knihaře. Byl vychováván v tradicích české měšťanské vlastenecké rodiny. Od dětství měl velkou touhu po vědomostech a talent na jazyky, které studoval převážně jako samouk. Roku 1860 nastoupil na českou reálku v Panské ulici, renomovanou školu s neobvykle svobodnou a přátelskou atmosférou mezi studenty a vyučujícími. K jeho pedagogům patřily tehdejší významné osobnosti, jako např. Josef Wenzig , Karel Vladislav Zap, Jan Krejčí, Josef Erben, František Jan Zoubek, František Věnceslav Jeřábek, Antonín Frič a Petr Mužák; ze spolužáků se později proslavili např. novinář Vilém Ryba, architekt Jan Zeyer a ředitel cukrovaru Bohumil Zap . Toužimský byl vzpomínán jako přátelský a kolegiální, nevyvyšoval se nad ostatní. Aktivně se zajímal o veřejné a kulturní dění; např. organizov...

Josef Hrubý (6)

Narozen 10. 5. 1932 v Černěticích u Volyně. Básník a překladatel z němčiny a slovenštiny, bibliografické práce, též výtvarník. Otec Josefa Hrubého byl cirkusový muzikant a kapelník. Hrubého vnuk Tomáš T. Kůs je básník. Hrubý studoval v letech 1947–1949 obchodní akademii ve Vimperku. V roce 1949 pracoval jako úředník ve Zbrojovce Strakonice a 1950 v tiskovém oddělení Ústřední rady odborů. Po působení v redakci pražského časopisu Směna a po vykonání vojenské služby se stal knihovnickým inspektorem v Sušici . V roce 1959 se stal ředitelem Městské knihovny v Plzni a v této funkci setrval až do roku 1969. V 60. letech studoval jako mimořádný posluchač dokumentaristiku na FAMU. Od roku 1970 pracoval v plzeňském Krajském středisku památkové péče. V roce 1985 odešel do důchodu.

Josef František Urbánek (6)

Narozen 25. 10. 1872 v Moravských Budějovicích, zemřel 4. 5. 1937 tamtéž. Učitel a spisovatel, autor učebnic, knih pro děti a mládež a populárně-naučných publikací z různých oborů.

Josef Cibulka (5)

Narozen 1.7.1886 v Ústí n. Orlicí, zemřel 2.4.1968 v Praze. ThDr., PhDr., profesor křesťanské archeologie a dějin církevního umění na teologické fakultě, historik umění, archeolog, práce z oborů.

Josef Čermák (6)

Narozen 18. 5. 1928 v Roztokách u Jilemnice, zemřel 14.1. 2020. Literární historik, redaktor, překladatel z němčiny, italštiny, francouzštiny a ruštiny.

Josef Bek (4)

Josef Bek byl český herec. Katolická rodina Beků bydlela v Hradci Králové v Mýtské ulici. Otec Josefa Beka pocházel z velkostatkářské rodiny, ale protože se zamiloval do kuchařky, která vařila v hospodě, rodina ho vydědila. Vystudoval královéhradeckou obchodní akademii. Jako dítě ministroval a zpíval v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Velkém náměstí v Hradci Králové. Poté nastoupil do spořitelny, kde prošel různá oddělení a skončil jako hlavní pokladník. Aby se vyhnul pracovnímu nasazení, odešel za 2. světové války jako operní pěvec k profesionálnímu divadlu v Olomouci, kde setrval do roku 1954. Po válce zde vystupoval v operetě i činohře, tato dráha ho však neuspokojovala; z vlastního rozhodnutí přešel do činohry. V letech 1954–1985 byl v hereckém angažmá v Městských divadlech pražských . V roce 1947 se oženil. Manželka Eva Nováková–Beková byla do roku 1954 sólová tanečnice olomouckého divadla. Je pochován na hřbitově v Hradci Králové–Pouchově. Hrál v téměř sedmdesáti českých filmech, ve dvou stovkách televizních pořadů, jakož i v mnoha desítkách divadelních her. Mezi Bekovy populární role patří například vysloužilý voják Martin Kabát z filmu Hrátky s čertem, nebo řidič autobusu ve filmu Florenc 13.30, případně amatérský dirigent Honza ve filmu Hudba z Marsu. Uvědomělého dělníka Toníka hrál např. v propagačním filmu o dělnickém hnutí v 1. republice Anna proletářka . S Irenou Kačírkovou natočil v roce 1958 pod režijním vedením Ladislava Rychmana patrně na světě vůbec první obdobu dnešních videoklipů, filmovou písničku Dáme si do bytu. První velkou filmovou roli Karla Hampla získal Josef Bek ve filmu Siréna podle stejnojmenného románu Marie Majerové.

Josef Bejček (7)

Josef Bejček byl český politik, v 90. letech 20. století poslanec České národní rady a Poslanecké sněmovny za ODS. Ve volbách v roce 1992 byl zvolen za ODS do České národní rady . Zasedal v hospodářském výboru. Od vzniku samostatné České republiky v lednu 1993 byla ČNR transformována na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky. Zde setrval do konce funkčního období, tedy do voleb v roce 1996. 1. kongres ODS v listopadu 1991 ho v rámci dovolby jmenoval členem Výkonné rady ODS. V komunálních volbách roku 1994 neúspěšně kandidoval do zastupitelstva města Rokycany za ODS. Opětovně se o zvolení neúspěšně pokoušel v komunálních volbách roku 1998, nyní již za Unii svobody. Uvádí se jako důchodce.

Josef Bartunek (7)

Narozen 16. 4. 1906 v Bernarticích u Písku. Matematik, učitel, inspektor-metodik pro matematiku a fyziku, autor středoškolských učebnic.

Josée Hermsen (7)

Nizozemská publicistka v oboru chovu koní. Začala chovat koně během svého pobytu v Malawi v Africe. Dnes má jednoho koně v GarderenVeluwe , v prostředí, které nabízí zejména mnoho možností pro vyjížďky v terénu. Jako jezdkyni ji nejvíce přitahuje rekreační ježdění, ale jako diváka ji můžete potkat na různých jezdeckých soutěžích a show.

Jorgen Engebretsen Moe (4)

Jørgen Engebretsen Moe byl norský foklorista, biskup a básník. Proslavil se zejména díky sbírkám norských pohádek, které sesbíral společně se Peterem Christenem Asbjørnsenem. Narodil se do rodiny farmáře a politika Engebreta Olsena Moeho na farmě Mo v Hole u Ringerike. S Asbjørnsenem se poprvé setkal ve čtrnácti letech, kdy se oba připravovali na přijetí do školy v Norderhovu. Brzy zjistili, že sdílí zájem o folklor. Od roku 1841 cestoval téměř každé léto po jihu Norska a sbíral lidové pověsti. V roce 1845 se stal profesorem teologie na Norské vojenské akademii. O osm let později přijal vysvěcení a na deset let se stal kaplanem v olberském kostele v Krødsheradu a sigdalském kostele v Sigdalu. Poté se přestěhoval do Drammenu a stal se farářem v Bragernes. V roce 1870 se přestěhoval znovu, tentokrát do Vestre Aker, poblíž Christianie. Pět let na to, 1875, se stal biskupem v Agderské diecézi, se sídlem ve městě Kristiansand. V lednu 1882 odstoupil kvůli chátrajícímu zdraví z pozice biskupa, zemřel téhož roku v březnu. Jeho syn Moltke pokračoval ve sbírání folkloru a pohádek a stal se prvním profesorem tohoto předmětu na univerzitě v Oslu. Jørgen E. Moe byl v roce 1873 vyznamenán řádem svatého Olafa v hodnosti rytíř. V roce 1881 byl vyznamenán hodností komandér. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jørgen Moe na anglické Wikipedii.

Jonathan Wood (4)

Publicista, autor literatury o automobilech.

Jonathan Safran Foer (6)

Jonathan Safran Foer je americký spisovatel známý především díky svým dvěma románům Naprosto osvětleno a Příšerně nahlas a k nevíře blízko . Mezi jeho další dílo z oblasti literatury faktu patří kniha Jíst zvířata nebo grafický román Tree of Codes . Jeho poslední román Here I Am byl publikován v roce 2016. Do češtiny zatím nebyl přeložen. Mimo svou autorskou činnost vyučuje tvůrčí psaní na New York University. Foer se narodil ve Washingtonu, D.C. Albertu a Esther Foerovým. Jeho otec je právník a prezident amerického antimonopolního institutu. Esther Safran Foerová je potomkem přeživších holokaustu původem z Polska. Působí jako poradce v synagoze Sixth & I Historic Synagogue. Foer je prostřední ze tří synů v židovské rodině. Jeho starší bratr Franklin je bývalým editorem The New Republic a mladší bratr Joshua je zakladatelem magazínu Altas Obscura. Nadaný, výrazný a citlivý chlapec, kterým Foer v dětství byl, se v osmi letech zranil při nehodě ve školní chemické laboratoři. Následkem bylo „něco jako nervové selhání, které se táhlo po asi tři roky, a během kterého nechtěl dělat „nic jiného než moct vyskočit z vlastního těla.“ Foer navštěvoval soukromou střední školu ve Washingtonu, a v roce 1994 vycestoval spolu s dalšími mladými Američany židovského původu do Izraele v rámci programu sponzorovaného nadací Edgara Bronfmana. V roce 1995 v prvním ročníku Princetonské univerzity se Foer zapsal do úvodního kurzu kreativního psaní vedeného spisovatelkou Joyce Carol Oatesovou, kterou zaujal jeho styl psaní a tvrdila, že má „tu nejdůležitější spisovatelskou vlastnost – energii.“ Foer později vzpomínal: „Jako první mě přiměla myslet si, že bych mohl psaní zkusit brát vážně. A to docela změnilo můj život.“ Oatesová vedla i Foerovu magisterskou diplomovou práci, ve které zkoumá život své prababičky z matčiny strany Louisy Safran, která přežila Holokaust. Za svou práci obdržel Foer cenu Princetonu za k...

John Wilson (4)

John Wilson byl skotský romantický básník a spisovatel, který měl blízko k tzv. jezerním básníkům. Je nejčastěji spojován s pseudonymem Christopher North v Blackwood’s Edinburgh Magazine, pod kterým napsal celou řadu skvělých studií. John Wilson se narodil roku 1785 v Paisley ve Skotsku v zámožné rodině. Po ukončení studií na univerzitách v Glasgow a v Oxfordu si zakoupil statek v tzv. Jezerním okrsku, kde se věnoval básnění a seznámil se s Williamem Wordsworthem, Samuelem Taylorem Coleridgem a Robertem Southeyem. Roku 1815 však přišel o své jmění a musel se stát advokátem v Edinburghu. Když pak byl roku 1817 založen měsíčník Blackwood's Edinburgh Magazine, stal se jeho hlavním spolupracovníkem. Roku 1820 byl jmenován profesorem morální filozofie na universitě v Edinburghu, kde si získal mnoho posluchačů, a toto místo zastával třicet dva let. Kromě drobné lyriky proslul John Wilson zejména svými články o denních událostech, překypujícími humorem a štiplavou ironií, které psal pro Blackwood’s Edinburgh Magazine pod pseudonymem Christopher North. Do češtiny přeložil ukázky z jeho díla Jaroslav Vrchlický ve své knize Moderní básníci angličtí z roku 1898. První překlady publikoval J. B. Malý ve výboru Drobné powjdky .

John Stuart Mill (8)

John Stuart Mill byl anglický filosof, empirik, politický ekonom a liberální politik. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří O svobodě , Úvahy o vládě ústavní a Utilitarismus . Zasadil se o význam psychologie v systému věd. Zabýval se též národohospodářskou politikou. Svým myšlením ovlivnil fabiánskou školu. Měl značný vliv i na T. G. Masaryka i jeho ženu Charlottu Garrigue. Jeho otcem byl benthamovský utilitarista a klasický ekonom James Mill. Ten kladl velký důraz na vzdělání. Již od tří let byl John Stuart Mill vzděláván v řečtině, v sedmi letech četl Homéra, Platona a Thúkydida. K tomu se začal učit latinsky a základům matematiky a přírodních věd. V pozdějším věku ho otec zasvětil do filosofie, logiky a ekonomie. Ve dvanácti letech s otcem pracoval na edici pětisvazkového Benthamova díla. Následkem se v patnácti letech psychicky zhroutil. Po návratu z léčení na jihu Francie založil diskuzní klub Utilitarian Society. Jeho přetrvávající duševní problémy mu nedovolily dokončit studium práv. V letech 1827 až 1857 byl zaměstnán jako úředník Východoindické společnosti. Díky tomuto zaměstnání se stal nezávislým na svém otci. Začal se věnovat poezii a stýkání s přáteli. Význam v jeho přerodu od rozumového utilitarismu k zapojení citů měla jeho budoucí žena Harriet Taylorová, se kterou se seznámil roku 1830, vzal si ji ale až roku 1851 po smrti jejího prvního manžela Johna Taylora. Na základě jejich korespondence lze předpokládat, že měla na Millovo myšlení nemalý vliv. Posledních třicet let svého života věnoval psaní politických, ekonomických a filosofických textů na bázi sociálního liberalismu. Ačkoli Mill v mnohém zachovával a rozvíjel tehdejší konvenční ekonomické uvažování, mnohé jeho myšlenky byly poměrně originální: přimlouval se za redistribuci bohatství státem, ovšem s minimem byrokracie – formou nepodmíněného příjmu všem občanům. Namísto myšlenky trvalého h...

John Ruskin (8)

John Ruskin byl anglický spisovatel, básník, vědec a umělecký kritik. Narodil se do dobře situované rodiny obchodníka s cherry a vínem. Základy vzdělání získal díky domácímu učiteli, později studoval na univerzitě v Oxfordu. Od roku 1867 měl Ruskin na univerzitě v Cambridge hodnost Rede Lecturera, v letech 1869–1884 působil jako profesor na univerzitě v Oxfordu. Tehdy tam založil malířskou školu a muzeum. Chtěl, aby všechna anglická muzea byla přístupná veřejnosti zdarma. Byl výborným učitelem, jeho snahou bylo umožnit vzdělání všem, i chudým. Ruskin je považován za nejvlivnějšího obdivovatele hnutí prerafaelitů . Díky publikování svého listu v novinách Times v roce 1851, ve kterém vyjádřil podporu jejich myšlence vztahu k přírodě, se hnutí stalo populárním a společnost ji začala akceptovat. Jelikož byl socialistou, po smrti svého otce v roce 1864 daroval většinu zděděných peněz Whitelands College v Chelsea, škole Johna Ruskina v Camberwellu a cechu svatého Jiří v Paddingtonu. Díky svým nejvýznamnějším knihám o umění Modern Painters, The Seven Lamps of Architecture a The Stones of Venice se stal Ruskin jedním z nejuznávanějších a nejobdivovanějších kritiků viktoriánské éry. Na konci svého života kvůli nervovému onemocnění téměř vůbec nemluvil a přestal úplně psát. V jedenácti letech publikoval John Ruskin svoji první báseň. V dějinách umění je považován za významného autora a to především svým dílem Modern painters. V oblasti dějin umění se přiklání k názoru, že příroda by měla být předlohou pro umění. Ruskinovi v jeho době vadila podřízenost morálních principů těm ekonomickým a snažil se apelovat o opak. Pokud člověk zbohatne, získá dle Ruskina nejen moc, ale i zodpovědnost například za lidi, které zaměstnává. Ruskinův postoj vychází z přesvědčení o správcovství a tedy zodpovědnosti za věci spravované. A všechny naše činy mají sloužit obecnému blahu a ušlechtilým cílům. Mezi jeho myšle...

John Rewald (3)

John Rewald byl americký akademik, spisovatel a historik umění. Byl znám jako učenec a autorita na impresionismus, post-impresionismus, Cézanna, Renoira, Pissarra, Seurata a další francouzské malíře pozdního 19. století. Byl všeobecně uznáván jako přední autorita na umění tohoto období. Jeho kniha „History of Impressionism“ je standartní prací v oboru.

John Millington Synge (5)

Irský dramatik.

John Man (5)

Emily St. John Mandelová se narodila roku 1979 na západním pobřeží Kanady. Na torontské taneční akademii vystudovala moderní tanec a poté žila krátce v Montrealu, než se přestěhovala do New Yorku. Napsala čtyři romány. Ten zatím poslední, Stanice 11, získal v r. 2015 Cenu Arthura C. Clarka za nejlepší sci-fi a dostal se do užšího výběru americké Národní knižní ceny a PEN/Faulknerovy ceny. Emily St. John Mandelová je kmenovou autorkou internetového literárního časopisu The Millions. Žije s manželem v New Yorku.

John Hemming (3)

Dr. John Hemming, CMG , nar. 05.1.1935 ve Vancouveru, Kanada je badatel a spisovatel, odborník na Inky a na indiánské kmeny Amazonie. Hemingův otec prodělal 1. sv.v. v zákopech a když viděl, že se schyluje znovu k válce, poslal svoji těhotnou ženu na výlet, který skončil přes Panamu až v Britské Kolumbii, protože chtěl, aby se jeho syn narodil v Americe. To se také povedlo v kanadském Vancouveru, takže je Hemming Kanaďan, stejně jako jeho otec, . Ve Spojeném království také dokončil své vzdělání, absolvoval historii v prestižním Etonu a Oxfordu. V roce 1961 podniká první ze svých četných výprav do neprobádaných brazilských pralesů spolu se svými kolegy z Oxfordu, v povodí Iriri nalézají neznámý indiánský kmen, při kontaktu je jeden z kolegů Indiány zabit . Intenzivně se zajímá o dějiny Inků a výsledkem je jeho první kniha The Conquest of the Incas , vydaná v roce 1970. Kniha vzbudila tak velký ohlas svou úrovní, že byla považována za dílo některého z renomovaných historiků napsané pod pseudonymem. Hemming získává doktorát z Oxfordu a dva čestné doktoráty z dalších univerzit. Kniha sama získává literární ceny v New Yorku. Hemming se mimo to po úspěchu své první knihy stává předsedou Anglo-peruánské společnosti a postupně procestuje celé Peru. V roce 2007 je jeho práce oceněna Velkým křížem Rádu za zásluhy . Spolu s americkým fotografem Edwardem Ranneyem vydává další knihu věnovanou incké architektuře. Jeho zkušenosti z výpravy k řece Iriri zapříčinily jeho zvýšený zájem o brazilské Indiány. V letech 1971-1972 navštívil 45 kmenů v celé Brazilii a v následujících letech vydává řadu knih mapujících historii původních obyvatel Amazonie.Jako projev uznání získává v roce 1998 od brazilské vlády Řád Jižního kříže. V roce 1975 se stává ř...

John Hart (5)

John Hart se narodil a vyrostl v Severní Karolíně. Nějaký čas pracoval jako advokát, ale potom svou praxi opustil, aby se mohl věnovat psaní Krále lží a práci pro významnou firmu z Wall Street. Účastnil se i nejrůznějších dobrodružných podniků: létal například s vrtulníkem nebo se plavil přes oceán na malých lodích. Nyní píše knihy, což je náročnější, ale bezpečnější. Žije v rodné Severní Karolíně.

Johannes Urzidil (5)

Johannes Urzidil byl pražský, německy píšící spisovatel, básník, esejista a historik umění. Narodil se v rodině železničního úředníka ing. Josefa Uržidila, který pocházel z Ošelína v okrese Stříbro a psal své jméno česky Uřídil, a jeho ženy Elise Metzelesové, provdané Steinitzové, která si do svazku přivedla sedm dětí z předešlého manželství. Jediným jejich společným dítětem byl Johannes. U jeho porodu asistoval lékař a básník Hugo Salus. Matka zemřela 7. ledna 1900, když Johannesovi nebyly ani čtyři roky. Jeho otec se podruhé oženil s Češkou Marií Mostbeckovou. V roce 1906 začal studovat na německém gymnáziu v ulici Na příkopě. Zatímco na obecné škole patřil jako syn úředníka k „zámožným“ žákům, na gymnáziu ho jeho bohatší spolužáci mezi sebe nepřijali, takže se cítil osamocen. V roce 1913 otiskl první verše v Prager Tagblattu pod pseudonymem Hans Elmar . Maturitu složil v roce 1914 a následně se zapsal na pražské německé universitě studium germanistiky, slavistiky a dějin umění . Ve stejné době začal navštěvovat kavárnu Arco. Zde se seznámil s předními pražskými německými literáty, jako byli například: Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch, Oskar Kuh, Ernst Weiss, Ludwig Winder, Karl Brand, Felix Weltsch nebo Oskar Baum. Stal se vyznavačem expresionismu, spolu s vydavatelem Leo Reissem od roku 1917 připravoval a od roku 1918 redigoval brněnský expresionistický časopis Der Mensch. V letech 1915–1917 se seznámil s českými malíři Václavem Špálou, Vlastislavem Hofmanem a Rudolfem Kremličkou. V letech 1916–1918 sloužil v rakousko-uherské armádě, kde pracoval v zásobovacích skladech v Praze–Holešovicích. Zde se seznámil s Jaroslavem Topičem . Jeho prostřednictvím se seznámil v roce 1918 s malířem Janem Zrzavým. Univerzitní ...

Johann Goethe (9)

Johann Baptist Vanhal (5)

Johann Baptist Vanhal byl hudební skladatel 18. století z Čech, které jsou dnes součástí České republiky. Narodil se 12. května 1739 v Nechanicích a již za svého života se stal jedním z nejvýznamnějších vídeňských skladatelů. Jeho kariéra vzkvétala v druhé polovině 18. století, v období bohatém na hudební inovace a rozvoj klasicistního stylu.

Johan Bojer (4)

Životopis: Norský prozaik a dramatik.

Joe Pass (3)

Joe Pass byl americký jazzový kytarista proslulý svou virtuózní technikou, sofistikovanými akordicko-melodickými sóly a schopností improvizovat basové linky a složité kontrapunkty v kapele. Pass se narodil 13. ledna 1929 v New Brunswicku ve státě New Jersey a své schopnosti rozvíjel v době, kdy se jazz rychle vyvíjel. Často je připomínán díky své práci v 60. a 70. letech, kdy nahrál řadu alb pro labely Pacific Jazz a Concord Jazz.

Joe Jenčík (5)

Joe Jenčík, vlastním jménem Josef Jenčík, křtěný Josef Jan byl český tanečník, publicista, pedagog, choreograf a herec. Podílel se na choreografii více než 70 českých filmů . Vyučil se strojním zámečníkem. Tanec začal studovat až v sedmnáct letech soukromě u Achilla Viscusiho, a v roce 1912 odjel s jeho taneční skupinou do Londýna, kde vystupoval v divadle Hippodrom. Po návratu jej v roce 1913 angažoval Augustin Berger do baletního sboru Národního divadla. Od roku 1914 byl sólistou Městského divadla na Královských Vinohradech . Po návratu z fronty 1. světové války působil v mnoha pražských kabaretech jako tanečník a choreograf. V letech 1928–1929 byl choreografem a uměleckým ředitelem kabaretu Lucerna. Pak získal angažmá v Osvobozeném divadle. Připravil choreografie pro celou řadu revue Voskovce a Wericha. Od roku 1932 byl hostujícím choreografem pražského Národního divadla a v roce 1937 se stal řádným členem baletu Národního divadla. Zde působil jako choreograf a baletní mistr až do roku 1943. V letech 1941–1943 učil na konzervatoři v Praze. Věnoval se také tzv. davové choreografii a připravil řadu masových vystoupení . Zemřel 10. května 1945 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. Ostatky byly později přemístěny na Bubenečský hřbitov.

Jodi Malpasová (4)

João Guimarães Rosa (5)

João Guimarães Rosa, často jen Guimarães Rosa byl lékař a diplomat, ale především jeden z největších brazilských spisovatelů. Jeho dílo bývá považováno za syntézu modernismu a tzv. latinskoamerického magického realismu s regionalismem. Rosovy povídky a romány se téměř vždy odehrávají v prostoru divokého a odlehlého brazilského vnitrozemí, nazývaného sertão. Debutoval souborem povídek zasazených do prostředí rodného Minas Gerais Ságodlouze , proto byl zprvu chápán jako regionalista. Ve svém díle však sertão vsazuje do univerzálních souvislostí, a to jak v rovině příběhu, tak v rovině jazyka. Inovativní jazyk jeho díla byl ovlivněn jak četbou klasické světové literatury , tak regionálními dialekty a lidovou slovesností. Jména, místa a další atributy mají často symbolické a mnohoznačné významy. V roce 1956 vycházejí dvě díla, která Rosu definitivně pasovala na jednoho z velikánů brazilské literatury 20. století: Taneční soubor a Velká divočina: stezky . Za český překlad novely Burití, součásti této série, získala jeho autorka Vlasta Dufková Jungmannovu cenu .

Joanna Simon (5)

Anglická autorka publikací o víně a kuchařských knih.

Jitka Vítová (6)

Narozena 1967 v Trutnově. Spisovatelka, autorka knih pro děti.

Jitka Melicharová (4)

PaedDr. Jitka Melicharová-Vinařová. Narozena 20.10.1923 v Praze, autorka turistických průvodců.

Jitka Komendová (7)

Narozena 11. 8. 1967 v Pnětlukách. Spisovatelka. Autorka románů pro dívky.

Jitka Kendíková (9)

PhDr. Na PedF UK v Praze vystudovala obor Český jazyk – Dějepis. Po ukončení studia pracovala jako učitelka na Základní škole a Gymnáziu J. Gutha-Jarkovského v Praze. Na uvedené ZŠ vykonávala od roku 2002 funkci výchovného poradce a od stejného roku působila jako zástupce ředitele gymnázia. Od roku 2006 je ředitelkou obou uvedených škol. Dlouhodobě se zabývá integrací žáků se specifickými vzdělávacími potřebami, zejména s poruchami autistického spektra, do běžných škol. Věnuje se také vzdělávání českých žáků, kteří studují nebo studovali v zahraničí, i problematice jejich adaptace na český vzdělávací systém. Na školách, které vede, realizuje ve spolupráci s MHMP nostrifikační zkoušky. Napsala několik statí, v nichž se soustřeďuje na zmiňovaná a mnohá další aktuální témata, vyvíjí lektorskou a přednáškovou činnost, aktivně spolupracuje s MZV ČR, Českými centry, PedF UK a mnoha pobočkami České školy bez hranic a různými odbornými a neziskovými organizacemi.

Jitka Bodláková (4)

Narozena 30.3.1923 v Chudonicích u Nového Bydžova. Redaktorka, autorka povídek a her pro děti, překladatelka z němčiny, autorka monografie o německém spisovateli Erichu Kästnerovi..

Jitka Bártů (6)

Jitka Bártů je česká televizní režisérka, scenáristka, spisovatelka a producentka. Profesně se svou sestrou Kateřinou Bártů, dvojčetem, tvoří sourozenecké autorské duo zvané Sestry Bártů. Po studiu scenáristiky v Los Angeles začínala jako copywriter v reklamních agenturách Mark BBDO a Ogilvy&Mather v Praze. Autorsky spolupracuje na scénářích se svou sestrou Kateřinou, se kterou vlastní společnost Twinpower. Od roku 2009 se na svých projektech kromě psaní scénářů podílí jako režisérka. Na svých projektech se podílí jako scenáristka, režisérka a producentka. Společně se sestrou Kateřinou napsala 3dílný román Rodinná pouta. Knihy jsou založené na příbězích postav ze stejnojmenného televizního seriálu.

Jiřina W Dunovská (5)

Narozena 2.2.1908 v Praze, zemřela 27.8.1959 v Praze. PhDr., odborná asistentka katedry pedagogiky na filosofické fakultě University Karlovy v Praze. Publikace v oboru angličtiny.

Jiřina Táborská (4)

Jiřina Táborská byla česká literární historička a literární teoretička a rusistka. Působila jako redaktorka v nakladatelství Československý spisovatel. Edičně připravila a doslovy opatřila sebrané spisy Alexandra Sergejeviče Puškina. Od poloviny šedesátých let pracovala v ČSAV. Zásadně se podílela na vydání Slovníku literární teorie , ačkoli z politických důvodů není mezi autory uvedena.

Jiřina Medková (4)

Jiřina Medková byla česká historička umění. Patřila k předním znalcům českého skla v užitém i volném umění. Narodila se 27. prosince 1921 v Brně. Absolvovala reálné gymnázium a Školu uměleckých řemesel v Brně, poté vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně působila jako kurátorka sbírky skla a stala se také jeho ředitelkou. Po vzniku Moravské galerie v 60. letech 20. století se v ní stala zástupkyní ředitele a byla pověřena vedením ústavu užitého umění. Jako kurátorka iniciovala řadu výstav i významných akcí, mezi nimi Trienále řezaného a rytého skla či přehlídky skleněné plastiky Metamorfózy skla či Skleněná plastika. K její bohaté publikační a přednáškové činnosti patří knihy Povídání o českém skle a Řeč věcí.

Jiřina Jirásková (3)

Jiřina Jirásková byla česká herečka, ředitelka Divadla na Vinohradech a partnerka českého filmového a televizního režiséra Zdeňka Podskalského. Vystudovala DAMU, kam přešla z řádového gymnázia v Kutné Hoře. Po absolvování konzervatoře hrála nejprve rok v Hradci Králové. V roce 1951 se stala členkou pražského Divadla na Vinohradech, kde poté stále působila. Od 30. května 1990 do 30. června 2000 zde také zastávala funkci ředitelky. V padesátých letech jako členka vinohradské scény odsoudila spolu s dalšími v rámci vykonstruovaného procesu svoji kolegyni Jiřinu Štěpničkovou, která byla následně vězněna po 10 let. Herečka se za tento čin několikrát omluvila: z mladické nerozvážnosti věřila komunistické propagandě všechna obvinění tehdy odsouzené populární herečky. Členkou KSČ byla od svých 16 let až do roku 1970. Sama pak čelila komunistickým represím. Před kamerou dostala první velkou příležitost ve špionážním dramatu Smyk, které v roce 1960 natočil režisér Zbyněk Brynych. V 60. letech objevil její komediální talent režisér Zdeněk Podskalský. V 70. letech pro ni však nastala nucená přestávka před kamerou a na filmové plátno se ve větší roli vrátila až v roce 1980 ve filmu Trhák. Během své kariéry ztvárnila přes 140 filmových a televizních rolí. Přestože se vyznačovala zajímavým hlasem, dabingu se téměř nevěnovala. Za pozornost však stojí dabing Elizabeth Taylor ve filmu Kdo se bojí Virginie Woolfové?. V letech 1990–2000 byla ředitelkou Divadla na Vinohradech. Jejím manželem byl herec Jiří Pleskot, za kterého byla vdaná jen dva roky. Později žila dvacet sedm let se svým životním partnerem Zdeňkem Podskalským. Neměla žádné děti. Byla kmotrou mladšího syna herečky Simony Stašové Vojtěcha Staše. Její rodiče byli rozvedení. Otec se podruhé oženil a měl její nevlastní sestru Petru , se kterou se ale nestýkala. Zemřela po dlouhé nemoci ve věku 81 let ve svém bytě v Praze v Kouřimské ulici na Vin...

Jiří Verberger (2)

Český klavírista, zpěvák, skladatel, aranžér, kapelník. Narozen 28. května 1918 v Praze, zemřel 2. listopadu 1973 v Praze . Člen Orchestru Gramoklubu 1935-1937, Orchestru Emila Ludvíka a Hot Kvintetu Emila Ludvíka 1940-1941, Orchestru Karla Vlacha 1939 a 1943-1945, Orchestru Ladislava Bezubky 1962-1967. Považován za jednoho z klíčových představitelů raného českého jazzu.

Jiří Valenta (8)

Narozen 22. 3. 1933 v Klatovech. MUDr., DrSc., profesor chirurgie . V letech 1991-97 děkan lékařské fakulty v Plzni, v letech 1990-99 vedl Chirurgickou kliniku FN Plzeň. Dále působí na Ústavu anatomie LF UK v Plzni.

Jiří Vacek (9)

Narozen 25. 5. 1931 ve Slaném, zemřel 27. 4. 2021. Ing., učitel jógy, překladatel duchovní literatury, filozof a vydavatel.

Jiří Tibitanzl (4)

Divadelník, dramaturg, autor divadelních her pro děti. Narozen v Českých Budějovicích. Zpočátku chtěl studovat gymnázium, ale v padesátých letech ho z něj tehdejší „mocipáni“ vyhodili. Uchvátilo ho ochotnické divadlo, následovala průmyslovka a první vydařenější vystoupení – Kat a blázen V+W a znovu se to nezamlouvalo a opět ho vyhodili. Měl štěstí, že ředitel školy byl naprosto chápavý a poradil mu, ať zajede za Werichem, který měl nedaleko chalupu, a poprosí ho, jestli by to nějak neurovnal. Udělal to a nejenže se z nich stali přátelé, ale navíc ten vyhazov nějak zastavil. Od té doby začal s přáteli ze školy za Werichem jezdit častěji. V prosinci roku 1989 vzniká sdružení Werichovi a Jiří Tibitanzl se stává bydelníkem shluku v Havířově, kde mu zůstal věrný. Protože se díky režimu nemohl dostat na filmovou školu, dokončil průmyslovku a alespoň s kamarády, kteří ji studovali a neměli tak černý profil, začal natáčet krátké studijní filmy. Jeden z nich se dostal až do Francie, ze které přišlo pozvání k návštěvě od samotného Marcela Marcelu – krále pantomimy. Jenže. Když žádal o povolení jet, na ministerstvu se mu vysmáli. Kupodivu i tam se na něho usmálo štěstí. Zakládalo se zrovna vojenské estrádní divadlo a on se k němu dostal! Od umění se tak příliš nevzdálil. Sny na další uměleckou dráhu po vojně však vzaly za své celkem rychle. Přistěhováním do Ostravy se jeho osudem stal Důl Hlubina, zpočátku zejména jeho podzemní části. V roce 1965 založil soubor „Větrník“ spolu s Jaroslavem Čejkou, který se později stal členem ND a kde zkoušel syntetickou formu představení. V té době dokonce získal Cenu města Ostravy a s ní a přímluvou jednoho ze známých ostravských mistrů dokonce získat první vlastní byt. Při výběru se mu zamlouval Havířov, který se mu líbil a tak se brzy stěhoval právě tam. Už v té době začínal s pantomimou pro děti, ale hlavní činnost vyvíjel pořád v Ostravě . V roce 1969 a 1970 pracoval na turné po Itálii,...

Jiří Syllaba (6)

Jiří Syllaba byl český lékař. Narodil se 8. března 1902 v Praze. Jeho otec, Prof. MUDr. Ladislav Syllaba byl osobním lékařem prezidenta Masaryka. Po absolvování klasického gymnasia vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy . V roce 1928 strávil rok v Cambridge u profesora Barcrofta, nominovaného na Nobelovu cenu za Fyziologii. Po úmrtí svého otce Ladislava Syllaby se stal asistentem u profesora Pelnáře na II. interní klinice. Roku 1944 byl zatčen gestapem za působení v odbojové skupině „Národ“. Po věznění na Pankráci byl převezen do věznice pražského gestapa v Malé pevnosti Terezín. Na konci války vypukla v Terezíně epidemie skvrnitého tyfu. Syllaba hrdinně pomáhal tuto epidemii zlikvidovat. V květnu 1945 byl jmenován přednostou interního oddělení Vinohradské nemocnice, kde přednášel na Lékařské fakultě hygienické Univerzity Karlovy. Dnes nese jeho jméno velká posluchárna fakulty. V roce 1957 se stal členem Sboru internistů při ministerstvu zdravotnictví s funkcí hlavního internisty. V roce 1969 se stal členem Vědecké rady ministerstva zdravotnictví. V roce 1996 byl pasován na rytíře českého lékařského stavu. Po celý svůj život byl oddaným svobodným zednářem. Po pádu komunismu se zasloužil o obnovení zednářské činnosti a stal se velmistrem řádu. Je také autorem sbírky básní, výtvarníkem a autorem memoárů. Po boku mu stála jeho druhá choť MUDr. Božena Syllabová, rozená Slámová, klinická asistentka porodnické a gynekologické kliniky prof. MUDr. Antonína Ostrčila. Zemřel v Praze 17. května 1997 ve věku 95 let. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově.

Jiří Štursa (3)

Jiří Štursa byl český architekt. V letech 1928–1933 vystudoval architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze. Ve třicátých letech byl spolu s Karlem Janů a Jiřím Voženílkem členem levicové skupiny PAS . Zabývali se otázkami sociálního bydlení a typizací stavební výroby podle sovětských vzorů. V letech 1936–1938 spolupracoval se sochařem Otakarem Švecem na návrhu pomníku Tomáše Garrigua Masaryka na Letné. V roce 1938–1939 postavili spolu s Karlem Janů tzv. Volmanovu vilu v Čelákovicích, která je považována za jednu z nejvýznamnějších staveb českého funkcionalismu. V letech 1952–1954 byl děkanem fakulty architektury ČVUT.

Jiří Šourek (4)

Narozen 25.4.1942, zemřel 22.1.2006. Mistr kuchař, pracoval v diplomatických službách.

Jiří Škoda (8)

Ing.,učebnice inženýrských staveb.

Jiří Skála (2)

Jiří Skála je bývalý český fotbalový obránce a záložník, později trenér. V české lize hrál za FC Viktoria Plzeň, SK Slavia Praha, FK Teplice, FK Mladá Boleslav a SK Dynamo České Budějovice. Nastoupil ve 290 ligových utkáních a dal 25 gólů. V kvalifikaci Ligy mistrů UEFA nastoupil ve 2 utkáních a v Evropské lize UEFA a její kvalifikaci nastoupil v 19 utkáních a dal 1 gól. Za reprezentaci do 21 let nastoupil ve 14 utkáních. Vítěz Českého poháru 1999. Po skončení aktivní kariéry pracoval jako asistent a trenér mládeže v SK Dynamo České Budějovice a FC Viktoria Plzeň.

Jiří Škabrada (5)

Jiří Škabrada je architekt, vysokoškolský pedagog, pracovník státní památkové péče se zaměřením na lidovou architekturu, historické stavební konstrukce, typologii staveb. V letech 1963-1969 vystudoval Stavební fakultu na ČVUT v Praze, obor architektura. V letech 1971-1974 byl interním aspirantem na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Od roku 1974 prováděl pomocné práce při výzkumech Archeologického ústavu AV ČR, 1974-1986 byl zaměstnán ve Státní ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů – průzkumové středisko 03, ateliér lidové architektury. V letech 1986-1989 byl vědeckým pracovníkem Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody, vedoucím oddělení lidové architektury, archeologických a technických památek. Zde významně přispěl k vyhlašování vesnických památkových rezervací a zón. Svými výzkumy přispěl k posunu v poznání typologie nejstarší vrstvy dochovaných vesnických staveb. Od roku 1989 byl vědeckým pracovníkem, od r. 1993 docentem, od r. 2005 profesorem na Fakultě architektury ČVUT v Praze pro obor dějiny architektury a ochrana památek. Působil jako vysokoškolský pedagog také na ZČU v Plzni a FF Univerzity Pardubice, Fakulta restaurování v Litomyšli . Od roku 2007 působí jako profesor na Ústavu dějin křesťanského umění KTF UK Praha a Fakulty stavitelství ČVUT Praha. Je zakládajícím členem Sdružení pro stavebněhistorický průzkum. Výzkumy lidové architektury a vesnického urbanismu. Stavebně-historické průzkumy v kombinaci s dalšími výzkumnými metodami. Aktivity pro ochranu lidových staveb a venkovských sídel. Spolupráce na výzkumu pražských románských domů se Zdeňkem Dragounem a Michalem Trymlem . Systematicky se věnuje také prosazování konzervace historických staveb, citlivému přístupu k uchování historické konstrukční substance i architektonických prvků, jakož i kvalifikovaného přístupu k zachování či revitalizaci prostředí městských i venkovských s...

Jiří Sedlák (4)

Jiří Sedlák byl český a československý politik, po sametové revoluci poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Komunistickou stranu Československa, později za KSČM. Ve volbách roku 1990 byl zvolen do Sněmovny lidu jako bezpartijní za KSČ , která v té době byla volným svazkem obou republikových komunistických stran. Slib složil až dodatečně v červenci 1990. Po postupném rozvolňování se KSČM rozpadla na samostatnou stranu na Slovensku a v českých zemích. V roce 1991 proto Sedlák přešel do poslaneckého klubu KSČM. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992.

Jiří Savinec (4)

Ing., interiérový architekt, redaktor časopisu o bydlení, spoluautor "Receptáře prima nápdů".

Jiří Šalamoun (4)

Jiří Šalamoun je český výtvarník, ilustrátor, autor kreslených filmů a plakátů. Jeho známým dílem je kreslený Maxipes Fík. Kromě knihy se podílel i na animovaném seriálu, uváděném zejména v televizní sérii večerníčků. Otec Jiřího Šalamouna byl pedagogem na zemědělské akademii. Rodina bydlela v Kouřimské ulici na Vinohradech. Za války zažil deportace svých židovských přátel a bombardování Prahy. Roku 1990, 1991 a 1997 vedl letní třídu kreslení a ilustrace na Internationale Sommerakademie, Salzburg, roku 1992 vyučoval na Miami University, Oxford. V letech 1990-2003 vedl ateliér ilustrace a grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a roku 1992 byl jmenován profesorem. Od roku 1990 je členem SČUG Hollar. Spolu se Zdeňkem Mézlem měl v době normalizace možnost navštívit jinak nepřístupné sbírky Schwarzenbergů na Zámku v Českém Krumlově a studovat autentické kostýmy a zbraně z 18. století i středověké ilustrace v tamní knihovně.

Jiří Rybička (6)

Narozen 1961. Ing. Dr. Informatik, působí v Ústavu informatiky Mendelovy zemědělské univerzity. Knihy a učebnice z oboru.

Jiří Prášek (7)

Narodil se 24. 10. 1959 v Táboře, ale vyrůstal v Chýnově, od mládí ho zajímala historie. Po maturitě na táborském gymnáziu pokračoval ve studiu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně . V roce 1983 začal pracovat v píseckém muzeu jako etnograf, později se stal jeho ředitelem. Už na gymnáziu přispíval svými články o historii do místního tisku a do Výběru prací členů Historického klubu při muzeu v Českých Budějovicích. V té době také vydal svou první publikaci, která se zabývala Chýnovem. PhDr. J. Prášek je autorem mnoha knih a populárně naučných i odborných článků, které vyšly v odborných časopisech i místním tisku.

Jiří Paroubek (6)

Jiří Paroubek je český politik, od listopadu 2011 do listopadu 2014 předseda strany LEV 21 – Národní socialisté, v letech 2006 až 2013 poslanec Parlamentu České republiky, bývalý premiér a předseda ČSSD, jejímž členem byl v letech 1989–2011. Po odstoupení Stanislava Grosse byl od 25. dubna 2005 do 16. srpna 2006 předsedou vlády České republiky. Od 13. května 2006 do 7. června 2010 zastával post předsedy České strany sociálně demokratické, na který rezignoval po parlamentních volbách 2010, kdy strana pokračovala v opozici. Jiří Paroubek se narodil v Olomouci v roce 1952, kde vyrůstal u svých prarodičů do šesti let, kdy se před nástupem na základní školu přestěhoval do Prahy za rodiči, kteří tam pracovali. Jeho otec Jiří Paroubek pracoval jako výrobní zástupce v letňanské Avii. Matka Věra Paroubková byla vedoucí květinářství a květiny i aranžovala. Po absolvování základní školy v Ostrovní ulici nastoupil na Gymnázium Jana Nerudy. Po maturitě začal studovat Obchodní fakultu Vysoké školy ekonomické v Praze. Studium dokončil v roce 1976 s titulem inženýr. V letech 1976 až 1990 pracoval mimo jiné jako hlavní ekonom podniku Restaurace a jídelny v Praze 1. Ve svém oficiálním životopise k tomu uvádí, že působil ve vrcholných manažerských funkcích. V letech 1991 až 2003 podnikal. Je veden v záznamech StB jako takzvaný kandidát tajné spolupráce pod krycím jménem Roko , podle nezávislé komise při Federálním ministerstvu vnitra však nebyl jejím vědomým spolupracovníkem. V roce 1970 Paroubek vstoupil do Československé strany socialistické, která byla součástí Národní fronty. Zastával různé stranické funkce a v roce 1982 byl zvolen do Ústředního výboru ČSS. Ze strany vystoupil v roce 1986. O své politické činnosti v ČSS se v oficiálních životopisech nezmiňuje. V listopadu 1989 vstoupil do Československé sociální demokracie a na jejím obnovovacím sjezdu v roce 1990 byl zvolen do f...

Jiří Pajer (6)

Jiří Pajer je moravský historik, etnolog a archeolog, upravovatel lidových písní, autor prací o slováckém folklóru a o slováckých obcích. Vystudoval etnologii a archeologii na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity. V letech 1971–1993 pracoval v Národním ústavu lidové kultury ve Strážnici. Zasloužil se o znovuotevření Městského muzea ve Strážnici, kde v letech 1994–1996 pracoval jako jeho ředitel. Následně odešel do předčasné penze a od té doby působí jako soukromý vědecký pracovník. Takřka celý profesní život se specializuje na dějiny a výrobu keramiky moravských novokřtěnců. Dříve se věnoval dílu Heřmana Landsfelda. Jeho zájem jako historika se soustředil na rodné město Strážnici a okolní obce. Je autorem řady odborných statí, publikací a spoluautorem monografií. V roce 2013 mu byla udělena Cena Jihomoravského kraje za přínos v oblasti archeologie. Bydlí v domě, ve kterém se nacházejí mikve.

Jiří Mikeš (6)

Bývalý prezident Rady pro reklamu, dlouholetý ředitel Asociace komunikačních agentur. Působil jako propagační poradce v Rapidu, československé reklamní agentuře a jako vedoucí oddělení propagace cestovního ruchu v Merkuru . V letech 1990–1992 byl ředitelem agentury McCann-Eriskson a poradcem v agentuře Leo Burnett. Od roku 1992 řídí Asociaci reklamních agentur, která byla později přejmenována na Asociaci komunikačních agentur. Sedm let byl členem řídícího výboru Evropské asociace komunikačních agentur . Přednášel na Světovém kongresu reklamy, na Technologickém institutu v Dublinu, na Vídeňské univerzitě, na FAMU atd. Po odchodu do penze se věnuje výuce komerčních komunikací na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE. V roce 2000 byl za pedagogické zásluhy a spojení praxe s teorií jmenován na VŠE hostujícím profesorem. V roce 2004 byl vyhlášen jako první reklamní pracovník Admanem Česka.

Jiří Maurenz (3)

Spoluautor a autor publikací o železniční dopravě a parních lokomotivách, též fotograf vlaků a lokomotiv, příspěvatel do časopisu Dráha.

Jiří Mareček (4)

Osobní údaje Profesor v oboru zahradní a krajinná architektura, Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, katedra zahradní a krajinné architektury, Kamýcká 129, Praha 6 - Suchdol. Profesor oboru zahradní a krajinné architektury Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zahradnické fakulty v Lednici, katedra biotechniky zeleně. Emeritní vedoucí katedry. Narozen 3. června 1930 v Hradci Králové. Adresa: Vřesová 286, 252 43 Průhonice Rodina: Otec: František Mareček - majitel zahradnictví v Hradci Králové – Kuklenách, pěstitel a šlechtitel růží , vynálezce mezinárodně patentovaného zařízení pro pěstování zeleninové sadby , propagátor a realizátor nízkoenergetického rychlení zeleniny. Vybudoval první československý skleníkový komplex pro rychlení zeleniny Komunálního podniku v Hradci Králové. Před kolaudací, to je po dokončení tohoto ve své době unikátního rychlírenského provozu byl z „třídních důvodů“ donucen ukončit zaměstnání a pracoval do konce života jako topič a zahradnický dělník. Matka: Božena, roz. Černá – tvůrce rodinného a podnikového zázemí, výchova pěti dětí. Manželka: Františka, roz. Konečná – nar. 20. 2. 1933, perfektní životní jistota a opora, bez které by se daly jen velmi těžko realizovat veškeré mé dále uváděné činnosti. Odborné předpoklady: Diplomová práce – zahradnický směr VŠZ V Brně – Lednici, 1955 Téma: „Národní prvky v úpravě vesnice.“ Kandidátská disertační práce – VŠZ Praha, agronomická fakulta, 1968 Téma: „Současný stav zeleně v sídlištích venkovského typu ve vztahu k přestavbě venkovského sídla.“ Habilitační práce – VŠZ Brno, zahradnická fakulta v Lednici, 1980 Téma: „Kategorizace zeleně v sídlech venkovského typu.“ Profesorské řízení a jmenování – MZLU Brno, zahradnická fakulta v Lednici, pro obor speciální rostlinná produkce – zahradní a krajinná architektura, 1989 Téma: „Koncepce dalš...