541–600 z 154749 Autoři
Věra Höppnerová (92)
Prof. PhDr. Věra Höppnerová, DrSc. se zabývá výzkumem obecného a hospodářského německého jazyka z hlediska morfologie, syntaxe, frazeologie a slovotvorby. Zaměřuje se zejména na jevy, které se liší od češtiny a které jsou proto soustavným zdrojem chyb vzniklých rušivým působením mateřštiny. Teoretická zjištění, která se týkají těchto asymetrií, začleňuje do učebních materiálů pro gymnázia, odborné, vysoké a jazykové školy. Pracoviště: Vysoká škola ekonomická, Pedagodická fakulta Západočeské univerzity v Plzni
Více od autora
Pablo Picasso (79)
Pablo Ruiz Picasso byl španělský malíř a sochař. Jeho celé jméno je Pablo Diego José Picasso. Je jednou z nejvýznamnějších osobností umění 20. století. Společně s Georgesem Braquem je považován za zakladatele kubismu. Odhaduje se, že Picasso vytvořil asi 13 500 obrazů a skic, 100 000 rytin a tisků, 34 000 ilustrací a 300 skulptur a keramických děl. Byl aktivním členem francouzské komunistické strany . Jeho obraz Alžírské ženy byl v květnu 2015 v newyorské aukční síni Christie's vydražen za 179,4 milionu dolarů , čímž se stal historicky nejdražším výtvarným dílem prodaným v aukci. Narodil se v Malaze ve Španělsku, byl prvním dítětem José Ruize y Blasco a Maríe Picasso y López. Byl pokřtěn jako Pablo, Diego, José, Francisco de Paula, Juan Nepomuceno, Maria de los Remedios, a Cipriano de la Santísima Trinidad. Picassův otec, José Ruiz, byl malířem, jehož specialitou bylo realistické zobrazení ptáků a který byl většinu svého života profesorem umění na škole řemesel a kurátorem v muzeu. Picasso už jako chlapec prokazoval vášeň i cit pro kresbu. Podle jeho matky bylo jeho první slovo „piz“, což je zkrácenina od lápiz, španělsky tužka. Otec vyučoval Picassa různým technikám, např. kresbě a olejové malbě. Picasso studoval i na Akademii umění v Madridu, ale studia nedokončil a po roce ji opustil. Po studiích v Madridu se vydal do Paříže, centra umění v Evropě. V Paříži bydlel s Maxem Jacobem , který mu pomohl naučit se francouzsky. Picasso pracoval hlavně v noci, kdy Max spal. Prošli spolu časy chudoby a beznaděje, hodně z Picassova díla se v té době muselo spálit kvůli teplu. V roce 1901 založil Picasso v Madridu společně se Solerem časopis Arte Joven. První číslo celé ilustroval sám. Od té doby se Picasso podepisuje jen Picasso, už ne Pablo Ruiz y Picasso. První léta 20. století trávil Picasso mezi Barcelonou a Paříží,...
Více od autora
Ladislav Smoljak (69)
Ladislav Smoljak byl český filmový, televizní a divadelní režisér, scenárista a herec, čelní postava Divadla Járy Cimrmana. Původní profesí byl učitel a pracoval také jako redaktor. Od konce 60. let spolupracoval se Zdeňkem Svěrákem, se kterým psal divadelní hry o českém fiktivním géniovi Járovi Cimrmanovi a scénáře filmových komedií. Narodil se 9. prosince 1931 v Praze. Jeho rodina z otcovy strany pocházela z Podkarpatské Rusi. Poté, co v roce 1952 odmaturoval na gymnáziu a nebyl přijat ke studiu divadelní režie na DAMU, vystudoval matematiku a fyziku na Vysoké škole pedagogické. Stal se asistentem na Fakultě technické a jaderné fyziky Karlovy univerzity a byl i středoškolským profesorem na gymnáziu v Brandýse nad Labem. V 60. letech 20. století se stal redaktorem Mladého světa a během působení v jeho redakci se podílel na založení čtenářské ankety Zlatý slavík. Později pracoval jako nakladatelský redaktor Mladé fronty, v 70. letech se stal scenáristou Filmového studia Barrandov. Společně se Zdeňkem Svěrákem a Jiřím Šebánkem založili Divadlo Járy Cimrmana. Se Zdeňkem Svěrákem psali pro toto divadlo i „jeho“ hry a společně se také autorsky a herecky podíleli na řadě celovečerních filmů, z nichž některé Smoljak i režíroval. Vedle Divadla Járy Cimrmana byl činný také ve Studiu Láďa Ladislava Smoljaka . Pro toto uskupení napsal několik her . V počátcích jeho kariéry si ho lidé pletli se zpěvákem Petrem Spáleným. Smoljak doufal, že jednou nastane situace, kdy se budou lidé domnívat, že se setkali se Smoljakem a on to ve skutečnosti bude Petr Spálený. Sledoval politickou scénu a často se k ní vyjadřoval. Před sametovou revolucí nacházeli diváci v jeho divadelních hrách politické paralely, které také přispěly k jejich popularitě, ačkoliv se vyhýbal prvoplánové politické satiře. To se odrazilo také v přístupu vládnoucího režimu k Divadlu Járy Cimrmana, které...
Více od autora
Jiří Krásl (58)
Jiří Krásl byl český akademický malíř, ilustrátor, grafik a typograf. Jiří Krásl vystudoval v Praze Státní grafickou školu a pak pod vedením profesora Josefa Nováka Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Většinu své tvorby věnoval ilustracím myslivecké literatury, příběhů o přírodě a dětské dobrodružné literatury. Mezi dětskými čtenáři proslul především jako tvůrce obrázkového seriálu Kulišáci podle scénáře Jaroslava Foglara, který vycházel v časopise ABC v letech 1963–1966.
Více od autora
Jaroslava Vobrubová-Koutecká (69)
Narozena 12. 2. 1891 ve Vápenném Podole, zemřela 18. 12. 1969 na Dobříši. Překladatelka z francouzštiny, němčiny a nizozemštiny.
Více od autora
Antonín Pospíšil (53)
Antonín Pospíšil byl český a československý politik Československé strany lidové a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR a ČSSR, Sněmovny lidu Federálního shromáždění a České národní rady, ministr vlád Československa a České socialistické republiky. Vyučil se soustružníkem kovů a v letech 1926–1936 pracoval jako soustružník u firmy Prokop v Pardubicích. Od mládí se angažoval v křesťanských odborech a od 1928 působil v ČSL, kde patřil k levicovému proudu. Roku 1932 byl zvolen do předsednictva Všeodborového sdružení křesťanského dělnictva, od roku 1936 byl tajemníkem křesťanských odborářů v Pardubickém kraji. V době okupace zaměstnán jako odborový pracovník NOÚZ v Pardubicích a po válce tajemník ROH v Pardubicích. V poválečném období zastával post člena odborové rady Východočeského kraje. Během únorového převratu v roce 1948 patřil v rámci lidové strany k frakci loajální vůči KSČ, která v ČSL převzala moc. Patřil pak k jejím předním funkcionářům a stal se jejím generálním tajemníkem. V únoru 1948 podpořil Aloise Petra a stal se členem Krajského Akčního výboru „obrozené“ Národní fronty v Pardubickém kraji, poté předsedou Krajského výboru ČSL v Pardubicích. V letech 1948–1951 působil jako generální tajemník a od prosince 1951 do března 1968 jako místopředseda ČSL. ČSL též zastupoval v Národní frontě a ve vedení Svazu československo-sovětského přátelství. Byl mu udělen Řád Vítězného února a Řád republiky . Zastával post ve vládě Antonína Zápotockého a Viliama Širokého, kde v letech 1951–1954 byl ministrem dopravy a tento rezort držel pak i v následující druhé vládě Viliama Širokého až do roku 1958. V této vládě potom v letech 1958–1960 zastával post ministra energetiky. Dlouhodobě zasedal v nejvyšších zákonodárných sborech. Ve volbách v roce 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za ČSL ve volebním kraji Pardubice. Opětovně byl zv...
Více od autora
Zdeněk Brdlík (44)
Zdeněk Brdlík byl český akademický malíř, ilustrátor a grafik. Zdeněk Brdlík absolvoval v Praze Státní grafickou školu a posléze Akademii výtvarných umění u profesorů Miloslava Holého a Vladimíra Pukla. Působil jako grafik v časopise Tvorba. Ilustroval knihy o přírodě . Vedle ilustrací a grafiky se věnoval také volné malbě a známkové tvorbě.
Více od autora
Teodor Rotrekl (52)
Teodor Rotrekl byl český výtvarník a ilustrátor, věnující se především žánru sci-fi, ale i naučné literatuře pro děti. Theodor Rotrekl se narodil v Brně jako Teodor Rothröckel, ale v roce 1950 si nechal jméno počeštit. Už jako chlapec se zajímal o vědu, techniku a fantastiku. Studoval na gymnáziu a Škole uměleckých řemesel v Brně, v roce 1942 pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kterou vlivem válečných událostí dokončil až v roce 1949. Nejprve začal v roce 1950 pracovat pro SNDK, kde ilustroval například knihu komunistických pohádek Pavla Kohouta O černém a bílém. V roce 1954 nastoupil do Mladé fronty. Ilustroval řadu vědeckofantastických románů od Stanislava Lema, Františka Běhounka a dalších autorů, pracoval i pro další nakladatelství a časopisy. V roce 1959 se zapojil do umělecké skupiny Radar, která se snažila vytvářet moderní umění proti tehdy upřednostňovanému socialistickému realismu. V roce 1970 byla skupina rozpuštěna. V 70. letech měl kvůli odmítnutí invaze sovětských vojsk zakázáno vystavovat své práce v pražských galériích. Po roce 1980 mohl znovu publikovat a věnoval se prakticky výhradně sci-fi až do své smrti. V roce 1991 žil se svou manželkou Tamarou v Horním Bezděkově. Vystavoval své práce v Divadle Semafor , Galerii Čs. spisovatelů , v Německu , Galerii bratří Čapků , DK Šumperk , DK Jihlava . Poprvé ilustroval v časopise Československý voják v roce 1955, dále byl autorem nástěnných maleb pro poštu v Přelouči. Ilustroval 50 knih, desítky různých publikací i učebnic, stovky čísel časopisů vč. ttl.stránky SF časopisu Ikarie. Zemřel v Horním Bezděkově u Kladna v r. 2004. Jeho obrazy vlastní m.j. i Národní galerie.
Více od autora
Miloš Zapletal (51)
Miloš Zapletal , skautskou přezdívkou Zet, je český spisovatel literatury pro mládež, skautský redaktor a činovník. Vyrůstal v Pardubicích, kde jako patnáctiletý vstoupil do vodáckého skautského oddílu; později tu vedl 1. oddíl. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK, obor tělesná výchova, v Praze, před nastoupením literární dráhy krátce působil jako učitel tělesné výchovy. Na konci 50. let se přestěhoval do Liberce, kde vedl skautský oddíl, po rozpuštění Junáka v roce 1970 transformovaný na turistický. Jeho nejvýznamnějším dílem je mnohosvazková Velká encyklopedie her; její dřívější verze vyšla kromě češtiny také v němčině, japonštině, rumunštině a estonštině. Po obnově skautingu v roce 1989 se významně podílel na obnově vydávání skautských časopisů. V Liberci založil nakladatelství Skauting a vytvořil edici Skautské prameny, v níž vyšla řada prvních porevolučních skautských metodických příruček; na mnoha z nich se autorsky podílel. Spoluzakládal skautské kurzy FONS, které významně ovlivnily podobu skautského vzdělávání. Je také činný jako překladatel; z angličtiny přeložil více než deset knih E. T. Setona a z bengálštiny povídky, eseje a projevy Rabíndranátha Thákura. Je považován za pokračovatele Jaroslava Foglara, s nímž také spolupracoval a působil jako editor jeho kronikových knih. Často autorsky spolupracoval také s Miloslavem Nevrlým. V roce 2020 mu byla udělena Stříbrná medaile předsedy Senátu ČR.
Více od autora
Michala Marková (64)
Narozena 23. 1. 1974. Překladatelka z angličtiny a francouzštiny.
Více od autora
Josef Kožíšek (80)
Josef Kožíšek byl český básník, učitel a esperantista. Narodil se v rodině rolníka v Lužanech, gymnázium vystudoval v Plzni a učitelský ústav v Příbrami roku 1881. Pak působil jako učitel či ředitel na řadě tehdejších obecných škol a to až do roku 1920. Mimo jiné v Měčíně a v Klecanech; v letech 1895–1918 byl řídícím učitelem v obecné škole v Zápech. Po první světové válce se stal ředitelem literárního oddělení Státního nakladatelství v Praze. Jeho první verše byly určeny pro příbuzné a přátele jeho žáků a měly nahradit tak zvané „Malé gratulanty“. I další básně psal Kožíšek pro děti, jejichž svět zobrazoval, a stal se tak následovníkem Josefa Václava Sládka a předchůdcem Františka Hrubína. Prosté jsou i názvy jeho sbírek: Doma i Na sluníčku 1890, Oku i srdéčku 1891. První z nich vyšla v roce 1890, když už předtím autor publikoval v časopisech. Nejznámější je asi básnička Polámal se mraveneček. Celkem vydal dvanáct knih, kromě Poupat také čítanky Ráno a Studánka. Kožíšek je i autorem řady pedagogických článků zaměřených zejména na počátky čtení. Kožíšek věděl jak se dětem co nejvíce přiblížit. Používal jednoduchého říkadlového verše.V básničkách je rozpor mezi dobrem a zlem nebo líčí krásy venkovského života a lidové zvyky.
Více od autora
František Kubka (75)
František Kubka byl český novinář, prozaik, básník, germanista a překladatel. František Kubka se narodil na pražském Žižkově v rodině úředníka, c. k. finančního asistenta Františka Kubky a jeho ženy Anny, rozené Fingerové. Na Žižkově také maturoval na gymnáziu. Po maturitě začal studovat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale po začátku první světové války musel narukovat a v roce 1915 byl na ruské frontě zajat. Od prosince 1918 do dubna 1920 byl vojákem československých legií v hodnosti vojín. S legiemi prošel od Irkutska na Dálný východ. V Rusku se též oženil. Do Československa se František Kubka navrátil až v květnu 1921. Na konci téhož roku dokončil studia a získal doktorát na filozofické fakultě. Po návratu se uchytil jako sekretář v nábožensko-výchovné organizaci YMCA, čímž navázal na své zaměstnání u téže organizace na Dálném východě. V listu Prager Presse, což byl vládní deník tištěný německy, pracoval od roku 1927 v redakci pro zahraniční politiku. V rámci své profese často cestoval po východní i západní Evropě. Od roku 1937 byl zaměstnán na ministerstvu zahraničí, to však bylo po vzniku Protektorátu zrušeno. Patřil též do skupiny tzv. Pátečníků, kteří se scházeli u Karla Čapka. V době insigniády se postavil na stranu spisovatelů, kteří české nacionalistické studenty kritizovali. Na přelomu let 1939 a 1940 byl internován v Berlíně. Po dobu války byl pracovníkem ministerstva školství, po obnovení Československa pracoval na ministerstvu informací. V letech 1946–1949 byl činný jako vyslanec v Bulharsku. V březnu 1948 byl v rámci očisty ministerstva zahraničí zařazen jako: "Zahraničí: Na dovolenou s čekatelným, s případným propuštěním ze státních služeb". Od roku 1949 se František Kubka stal spisovatelem z povolání. V roce 1954 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec. František Kubka zemřel 7. ledna 1969 v Praze. V některých ...
Více od autora
François Villon (47)
François Villon byl francouzský básník. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo François des Loges . Vyrůstal v chudobě, později se jej ale ujal bohatý kněz Guillaume de Villon, který jej poslal na studia na pařížskou Sorbonnu. V roce 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem. Místo vzdělání nakonec zvolil bohémský způsob života. Byl zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního studentského spolku Ulita. Za svou činnost byl několikrát odsouzen – 1460, 1461, 1462. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. Dopustil se také loupení, výtržnictví, násilných činů a dokonce v roce 1455 i vraždy kněze, za kterou byl odsouzen k trestu smrti, během čekání na výkon napsal podstatnou část Testamentů. Nakonec byl amnestován, nicméně byl vyhoštěn z Paříže na dobu deseti let a od té doby o něm není nic známo. Verše psal pod pseudonymem Vaillant. Francouzskou poezii vyvedl ze starých forem a témat. Známé jsou např. jeho balady, pozůstávající ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada. O první kompletní překlad jeho veršů do češtiny se postaral Otokar Fischer . Jeho verše jsou drsné, působí starobyle. Další kompletní překlad vytvořila Jarmila Loukotková , která Villonovy verše modernizuje. Oproti Fischerovi měla k dispozici více historických faktů a některé nově objevené básně. Bývá také označován za prvního prokletého básníka a prvního moderního básníka. Ve svém díle mísí vysoký a nízký styl. Vysoký styl obsahuje prvky dvorské poezie, nízký styl má obhroublý až vulgární obsah. Často se setkáme s ironií a výsměchem. Villon se vysmívá společnosti, smrti, a dokonce své vlastní chudobě. Jeho výsměch...
Více od autora
Vladimír Hulpach (56)
Vladimír Hulpach je český spisovatel, editor a scenárista. Věnoval se především převypravování bájí, pověstí, písní a pohádek z celého světa . Je také autorem populárně-naučných knih a filmových scénářů. Zakládal soutěž Zlatá stuha.
Více od autora
Michal Černík (82)
Michal Černík je český spisovatel, básník. Vystudoval PedF UK v Brandýse nad Labem, obor čeština-historie, čtyři roky učil, poté působil v Praze jako nakladatelský a časopisecký redaktor v různých funkcích s výjimkou let 1988-1989, kdy byl předsedou Svazu českých spisovatelů. V září r. 1988 po svém zvolení předsedou na výboru SČS předložil návrat zakázaných spisovatelů zpátky do literatury a návrat vyřazených knih zpátky do knihoven. Vytyčil tak program jediné nedělitelné české literatury, který se také v ostrém střetu s politickými a spisovatelskými dogmatiky začal realizovat. Vydal přes dvě desítky knih pro děti , dále vydal deset knih veršů pro dospělé, šest knih literární publicistiky, editorsky připravil řadu výtvarných publikací pro děti a několik knižních a zvukových výborů z české a světové poezie. Jeho verše a knížky pro děti byly přeloženy do slovenštiny, polštiny, němčiny, angličtiny, francouzštiny, ruštiny, arménštiny, estonštiny, ukrajinštiny, bulharštiny, vietnamštiny, italštiny, slovinštiny, lotyšštiny. Od roku 1987 žije v Praze, od léta roku 2005 je v důchodu a věnuje se literární tvorbě.
Více od autora
Marie Kornelová (55)
Marie Kornelová je literární pseudonym PhDr. Marie Hrubešové , české spisovatelky a překladatelky. Narodila se v Chrudimi, její otec byl vrchní soudní rada Josef Hrubeš . Bratr, JUDr. Josef Hrubeš , byl za okupace popraven. V Chrudimi vystudovala nejprve dívčí lyceum , na které navázala studiem na místním reálném gymnáziu. Středoškolské studium ukončila v roce 1927 a pokračovala ve studiích na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Titul PhDr získala v roce 1935. Její dizertační práci Máchovy výrazové prostředky k charakteristice osob v románu Cikání vydala svým nákladem filosofická fakulta Karlovy university. Po vystudování se uplatnila jako středoškolská profesorka, nejprve na reálném gymnáziu v Praze; v roce 1935 přešla na obchodní akademii v Chrudimi, kde pracovala až do odchodu do invalidního důchodu v roce 1947. Mimo svoje povolání se v Chrudimi věnovala ochotnickému divadlu a recitaci. Regionální tisk zaznamenal řadu jejích veřejných vystoupení. Dopisovala si se spisovateli Jaromírem Johnem, Karlem Novým, Helenou Šmahelovou, Vladislavem Vančurou. Zemřela v Chrudimi a byla pochována na místním evangelickém hřbitově. Osobní fond Marie Hrubešové-Kornelové je uložen v Památníku národního písemnictví. Pro své dílo používala pseudonym Kornelová, odvozený od jména chrudimského rodáka Viktorina Kornela ze Všehrd. Marie Kornelová překládala z němčiny, angličtiny, francouzštiny, slovenštiny a lužickosrbštiny. Mezi významnější překlady patří : Obdiv k dílu Marie Kornelové se objevil i v korespondenci dvou osobností české literatury – Jaromíra Johna a Vladislava Vančury – z ledna 1942.
Více od autora
Louis L'Amour (55)
Louis L'Amour, pravým jménem Louis Dearborn LaMoore se narodil v Jamestownu v Severní Dakotě, jako poslední ze sedmi sourozenců. Jeho otec prošel mnoha povoláním, od prodejce zemědělských strojů, veterináře, učitele nebo šéfa policie. Matka byla učitelka, skládala básně. Tím Louis procházel od mala, od jeho rodičů si v jejich knihovně študoval známé sbírky od Lowella, Emersona a dalších. V 18 letech publikoval své první básně. Od 15 let se snažil boxovat, pomáhat v cirkusu, jako námořník procestoval Čínu, Afriku, Dálný východ, Asii. Po návratu do Spojených států se s rodiči přestěhoval do Oklahomy. Začal jako knižní recenzent, vzal si kurzy tvůrčího psaní, bohužel všechny jeho povídky byly zavrženy. V r.1939 vydává první knihu „Kouř z tohoto oltáře“ , kde jeho sbírka básní poukazuje na jeho cesty ze zaoceánských hlubin. Byla vydaná pouze v Oklahomě, kolekce nebyla velmi úspěšná, ale měla dobré recenze. Během 2. světové války sloužil u jednotky tanku torpédoborce ve Francii a Německu. V r. 1946 se usadil v L. A. a napsal plno příběhů pro tamní noviny, kde používal své zážitky z cest. Začal být známý i pod svým pseudonymem, v r. 1950 zažívá své nejlepší období psaní, jeho západní romány se dostali do podvědomí čtenářů a získává i první ocenění zlaté medaile Kongresu za román Hondo. Každý jeho další román byl nápaditý, od kovbojů, po letce, námořníky, nejradši psal o starém Západě. Prošel touto krajinou, která ho učarovala, seznámil se s indiány, drsnými chlapy po krásné ženy. Ačkoli Louis psal po pobavení čtenáře, jeho díla nabízejí fakta o historii a životě tamních lidí. V r. 1981 byl jedním z pěti nejprodávanějších autorů mezi H. Robibinsnem, B. Cartland, I. Wallace a J. Dailey. V roce 1984 byl vyznamenán prezidentským Řádem svobody. Plno jeho knih bylo zfilmováno s westernovskou tématikou. Plno známých hereckých hvězd bylo obsazováno do rolí, např. John Wayne, Sophia Loren, Alan Ladd, Natalie Wood, Sean Connery a Brigitte Bardot. Bylo vy...
Více od autora
Karel Nový (79)
Narozen 8.12.1890 v Benešově, zemřel 23.11.1980 v Praze. Nakladatelský redaktor, novinář, beletrista, též pro děti a mládež, dramatik, překlad z němčiny.
Více od autora
Josef Janáček (42)
Josef Janáček byl český historik a pedagog, který se specializoval především na novověké dějiny Českých zemí. V letech 1945–1949 absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Souběžně studoval i Státní archivní školu v Praze, kterou dokončil v roce 1948. Po studiích pracoval jako archivář v Archivu hl. města Prahy a od roku 1956 jako vědecký pracovník v Historickém ústavu ČSAV. K jeho nejvýznamnějším pracím patří monografie věnované Rudolfu II. , Albrechtu z Valdštejna a českým dějinám 1. poloviny 16. století .
Více od autora
Jan Burian (51)
19. 3. 1929 Hlohovec klasický filolog a historik, překladatel z latiny a starověké řečtiny V letech 1948-52 vystudoval latinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde pak 1953-64 působil jako asistent a odborný asistent na katedře věd o antickém starověku, 1969 se stal docentem. V letech 1964-70 byl vědeckým pracovníkem Historického ústavu Československé akademie věd, 1970-90 vedoucím vědeckým pracovníkem Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská Československé akademie věd. Od 1991 přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, kde byl 1994 byl jmenován profesorem, a od 1995 také na Fakultě humanistiky Trnavské univerzity. Zabývá se dějinami antického Říma, se zvláštním zřetelem na císařské období , ale i obecnými dějinami starověku . Je autorem monografií , spoluautorem populárně naučné knihy Záhadní Etruskové , autorsky se podílel na Dějinách pravěku a starověku . Překládá antická historická díla z latiny a řečtiny, zpravidla ve spolupráci s Bohumilou Mouchovou.
Více od autora
Heda Kovályová (36)
Heda Margoliová–Kovályová, známá též jako Heda Margolius Kovály byla česká spisovatelka a překladatelka. Narodila se v Praze do rodiny Ervína a Marty Blochových. Ervín Bloch byl finanční ředitel ve Waldes Koh-i-noor v Praze. Začátkem okupace se provdala za JUDr. Rudolfa Margolia a společně se svými rodiči a manželem byla transportována do Lodže v roce 1941. V roce 1944 byli přesunuti do Osvětimi, kde Blochovi zahynuli. Ona sama byla přemístěna na práci do Christianstadtu a později uprchla do Prahy při pochodu smrti do Bergen-Belsenu. Po 2. světové válce se s manželem shledala v Praze. Pracovala jako grafička pro nakladatelství Symposion a později Rovnost a další nakladatelství. Rudolf Margolius se stal náměstkem ministra zahraničního obchodu a v roce 1952 byl zatčen a odsouzen k smrti v procesu se Slánským. V roce 1955 se znovu provdala za Pavla Kovályho . Začala překládat knihy z němčiny, angličtiny a francouzštiny od známých autorů jako Arnold Zweig, H. G. Wells, Raymond Chandler, Philip Roth, Saul Bellow, John Steinbeck, Arnold Bennett, William Golding, Arthur Miller a dalších. Po invazi v roce 1968 odešla do Spojených států amerických a pracovala jako knihovnice v Harvard Law School Library v Cambridge, Massachusetts. V této době napsala a vydala v exilu svojí autobiografii Na vlastní kůži , která pak vyšla v mnoha překladech a o které napsal Vít Machálek, že je jednou z nejsilnějších českých knih dvacátého století. V České republice byla vydána v letech 1992, 2003 a 2012. V roce 1985 Index v Kolíně nad Rýnem vydal její novelu Nevina, která vyšla znovu v roce 2013 v Mladé frontě. Anglické vydání vyšlo v Soho Press v New Yorku v červnu 2015. V roce 1996 se vrátila natrvalo do Prahy, kde v roce 2010 po dlouhé nemoci zemřela. Helena Třeštíková s ní v roce 2001 natočila pro Českou televizi dokumentární film Hitler, Stalin a já. V roce 2015 vydala Mladá fronta text celého rozhovoru jako knihu po...
Více od autora
Édouard Riou (47)
Édouard Riou byl francouzský malíř a ilustrátor. Riou byl žákem významného předchůdce impresionismu Charlese-Françoise Daubignyho a své první práce představil roku 1859 . Uplatnil se však především jako ilustrátor, a to zejména prvních románů francouzského spisovatele Julese Verna vydávaných nakladatelem Pierrem-Julesem Hetzelem v rámci cyklu Podivuhodné cesty. Jde o tato Vernova díla: Dále se Riou společně s Hubertem Clergetem podílel svými kresbami na výtvarné stránce Ilustrovaného zeměpisu Francie z roku 1866 a společně s Léonem Benettem, Henrim Meyerem a Julesem Fératem ilustroval Vernovu knihu divadelních her Cesty na divadle z roku 1881. Kromě knih Julese Verna ilustroval Riou například vydání románu Waltra Scotta Ivanhoe z roku 1880 nebo románu Alexandra Dumase staršího Hrabě Monte Cristo z roku 1887. Édouard Riou zemřel roku 1900 v Paříži jako nositel Řádu čestné legie.
Více od autora
Catherine Coulter (62)
Catherine Coulter, celým jménem Jean Catherine Coulter je americká spisovatelka a autorka už více než dvou desítek románů čtenářsky úspěšných romantických a historických románů. V poslední době pak vydala rovněž několik napínavých detektivek, v nichž však opět dominuje romantický motiv. Celkový náklad jejích knížek už dávno přesáhl astronomické číslo deset milionů výtisků. V současné době autorka žije v severní Kalifornii společně s manželem Antonem a stařičkou kočkou Gilley. Catherine Coulter je oddanou milovnicí historie. Jedním z jejích nejoblíbenějších období jsou dávná staletí, kdy severská moře brázdily lodě Vikingů. Tito nezkrotní bojovníci byli také statečnými objeviteli a dobyvateli nových území. Ale nejen to - Vikingové kromě skutků svých velikých bojovníků romanticky oceňovali a opěvovali i příběhy lásky a osudy statečných věrných milenců, kteří neváhali třeba položit pro svou lásku i život. Tyto historické záliby autorky se projevily ve všech jejích románech.
Více od autora
Zdenka Bergrová (68)
Zdenka Bergrová, rozená Vovsová, byla česká básnířka, překladatelka ruské, ukrajinské, francouzské a anglické literatury, psala také hry pro děti, pohádky, epigramy, recenze a literárněvědné články. Otec byl typograf. Maturovala 1942 na reálném gymnáziu Elišky Krásnohorské, pak absolvovala střední knihovnickou školu v Praze v Klementinu a do konce války byla nasazena v Rudolfinu při stěhování knih do krytu. Má osvědčení o odboji podle zákona 255 a z května 1945 medaili pankráckých barikádníků s nízkým číslem 419. Ve druhé polovině války byla ve skupině Jindřicha Honzla, je proto 1945 v seznamu Studia ND. Od letního semestru 1945 studovala na FF UK obor česká a ruská literatura. V roce 1949 jí nebyla uznána disertační práce, protože odmítla o Vladimiru Galaktionoviči Korolenkovi změnit názor, oceňovala jeho nestrannost v revoluci a pomoc všem potřebným. Dostala rehabilitační doktorát 1990. V červenci 1945 jí vyšla první básnička v deníku Mladá fronta, v roce 1945 dostala v soutěži mládeže první cenu za hru Perníková chaloupka ve verších pro maňáskové divadlo, na scénu uvedl hru Václav Vaňátko a 1946 vyšla v nakladatelství J. R. Vilímek. Od roku 1949 publikovala překlady Puškina, Lermontova, Někrasova, Ševčenka, Jesenina, Pasternaka, s jazykovou konzultací také Verlaina. Otištěných přeložených veršů není méně než 70 000. První vlastní nevelkou sbírku "Duha zvířetníku" vydala v roce 1975, pak vydala ještě několik básnických sbírek a knih pohádek. Ocenění: Medaile a diplom Evropského kruhu Franz Kafka, Praha 1999. Je uvedena v Kdo je kdo v Československu ČTK 1969, v Ukrajinské literární encyklopedii, Kyjev 1988, v encyklopedii Who's Who in the World, Edition 2000, Marquis, USA, v ČR v encyklopedii Diderot, dále v encyklopedii 2000 Outstanding People, Cambridge, England. Zemřela 22. května 2008 v Praze. Pohřbena byla na Vyšehradském hřbitově....
Více od autora
Vlasta Tafelová (69)
Narozena 18. 10. 1920 v České Kubici, zemřela 1. 1. 2006 v Praze. Překladatelka z ruštiny a němčiny.
Více od autora
Gustav Francl (48)
Gustav Francl byl český novinář, filmový kritik a překladatel z francouzštiny, španělštiny a z angličtiny. Vystudoval na Universitě Karlově romanistiku a srovnávací literatury, byl žákem prof. Václava Černého, titul PhDr. získal v roce 1970. Pracoval jako praktikant v Topičově knihkupectví a knihkupec v Cyrilo-metodějském nakladatelství a knihkupectví a v Orbisu, od roku 1951 byl kulturním redaktorem v Lidové demokracii. Zemřel 6. ledna 2019. Těžištěm jeho práce je jeho překladatelská činnost, v jeho překladech vyšly převážně básnické texty autorů, jako byli Jean de La Fontaine, Guillaume Apollinaire, Gustave Flaubert, Victor Hugo, Jean Racine, Pierre de Ronsard, Louise Labéová, François Villon, Václav Lucemburský či Jan od Kříže. K jeho nejvýznamnějším překladům patří úplné básnické dílo Paula Verlaina. Jazyk jeho překladů je čtivý, místy až hovorový, někdy využívá asonance místo rýmů. Své překlady z francouzštiny sestavil do rozsáhlé antologie francouzské poesie Galský kohout zpívá , která je pokládána za jeho životní dílo a která byla velmi dobře přijata.
Více od autora
Věra Heroldová-Šťovíčková (53)
Věra Šťovíčková-Heroldová byla česká rozhlasová novinářka a překladatelka. Po maturitě na reálném gymnáziu Ch. Masarykové v Praze v roce 1949 nastoupila do Československého rozhlasu, odkud byla vyhozena roku 1970 v rámci normalizačních čistek. Od roku 1959 byla zpravodajkou Československého rozhlasu v Africe a o svém tamním působení vydala čtyři knihy reportáží . Po odchodu z rozhlasu byla krátce asistenkou v Náprstkově muzeu, se kterým nadále odborně spolupracovala, například roku 1993 jako spoluautorka výstavy Africký ornament a tvar . Dále pracovala jako uklízečka a především se věnovala překladům beletrie z angličtiny a francouzštiny. Podepsala Chartu 77. Protože v 70. a 80. letech nesměla publikovat, vydávala své překlady pod jmény přátel . Jejím manželem byl etnolog a orientalista Erich Herold , zaměstnanec Náprstkova muzea. Společně s ním Věra Šťovíčková napsala knihu o africkém orálním umění a přeložili do češtiny klasickou knihu Jamese Frazera Zlatá ratolest.
Více od autora
Gabriel García Márquez (60)
Gabriel José García Márquez byl kolumbijský spisovatel a novinář píšící španělsky. Často je považován za nejdůležitějšího představitele tzv. magického realismu, přestože je jeho dílo příliš rozmanité na to, aby mohlo být jednoznačně zařazeno. Narodil jako nejstarší ze dvanácti sourozenců v městečku Aracataca v departmentu Magdalenana na severu Kolumbie. Dětství prožil se svými prarodiči, kteří ovlivnili jeho pozdější tvorbu. Jeho dědeček byl plukovníkem v kolumbijské občanské válce na straně liberálů, babička pak pověrčivá žena znalá lidových pověstí. Střední školu navštěvoval v hlavním městě Bogotě, na vysoké škole studoval práva, ale studia nedokončil. Od roku 1948 byl novinářem a dopisovatelem různých provinčních novin. Roku 1954 se stal zpravodajem významného bogotského listu El Espectador. Byl vyslán do Paříže, noviny však byly krátce po jeho příjezdu úředně zastaveny. Tři roky pobýval v tamním hotelu De Flandre a psal. Navštívil několik evropských zemí včetně Československa v letech 1955 a 1957. Roku 1957 se vrátil do Kolumbie, kde se jeho ženou stala Mercedes Barcha. Po nástupu Fidela Castra k moci se stal dopisovatelem kubánské tiskové agentury Prensa Latina. V padesátých letech napsal několik povídkových próz, se kterými ovšem nebyl příliš spokojen, a tak se pustil do psaní filmové kritiky, v Římě dokonce vystudoval režii. Na krátko se pak vrátil do Kolumbie, V té době se s rodinou přestěhoval do Mexika. Později v Barceloně psal i filmové scénáře. V roce 1967 se konečně dostavil literární úspěch v románu o rodině Buendíů, Sto roků samoty, za tři roky se prodalo více než půl milionu výtisků. Dílo psal zavřený v pracovně po osmnáct měsíců, než konečně vyšel s třinácti sty stránkami rukopisu notně čpícími nikotinem. Prodeje pomohly Garcíovi Márquezovi dostat se z dluhů a poskytly mu možnost věnovat se psaní po zbytek života. Po vydání románu Sto roků samoty s...
Více od autora
Zdenka Kabátová-Táborská (45)
Narozena 3.6.1933 v Praze. Malířka, grafička, ilustrátorka.
Více od autora
Zdeněk Veselovský (40)
Zdeněk Veselovský byl jedním z nejvýznačnějších českých zoologů. Dlouhou dobu vedl Zoologickou zahradu Praha. Byl zakladatelem české etologie a autorem mnoha odborných článků a populárně naučných knih z oblasti zoologie a etologie. Narozen v Jaroměři, vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy , kde posléze pokračoval jako pedagog . V roce 1959 byl jmenován ředitelem pražské zoo a tuto funkci si podržel téměř 30 let, do konce roku 1988. Předtím pracoval v pražské zoo jako zoolog. V roce 1964 byl zvolen za generálního sekretáře Mezinárodní unie ředitelů zoologických zahrad, v letech 1967–1971 pak vykonával funkci viceprezidenta a v letech 1971–1975 byl prezidentem této prestižní organizace. Za jeden z jeho největších úspěchů ve funkci ředitele pražské zoo je považována záchrana koně Převalského. V roce 1988 byl pro konflikt s komunistickými představiteli města Prahy na hodinu vyhozen, což mělo za následek protesty a spontánní bojkot pražské zoo ze strany mnoha zoologických zahrad západního světa, který však brzy ukončila Sametová revoluce. Po roce 1989 pracoval pro Fyziologický ústav Akademie věd České republiky a přednášel kurzy z oblasti zoologie a etologie na Biologické fakultě Jihočeské Univerzity a Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Byl žákem nositele Nobelovy ceny a zakladatele etologie Konráda Lorenze. Zdeněk Veselovský zemřel dne 24. 11. 2006 v pražské motolské nemocnici po nedlouhé hospitalizaci na srdeční selhání. V listopadu 2008 získal Cenu ministra životního prostředí in memoriam „za celoživotní dílo v oboru zoologie a etologie a za obdivuhodnou aktivitu v činnostech podílejících se na záchraně živočišných druhů a propagaci zoologických zahrad jako vzdělávacích institucí“. U příležitosti nedožitých 90 let dlouholetého ředitele Zoo Praha vytvořila tato zoo nové naučné prostranství s informacemi o jeho životě a dí...
Více od autora
Petr Kotrle (74)
Narozen 9. 11. 1967 v Zábřehu na Moravě. Překladatel z angličtiny, recenzent. Povoláním zeměměřič.
Více od autora
Pavel Kohout (78)
Pavel Kohout je český a rakouský básník, prozaik, dramatik a později významný spisovatel samizdatu v exilu. Zpočátku užíval své vlastní šifry GAL a veron. Svou uměleckou dráhu zahájil jako komunista a jeden z představitelů tzv. budovatelské poezie, později prošel osobnostním vývojem/přerodem od bezvýhradné podpory stalinismu přes postupné vystřízlivění, účast na pražském jaru a nucený odchod do exilu v 70. letech až k demokratickému antikomunismu. Jeho první ženou byla herečka Alena Vránová, se kterou se na vlastní přání oženil v den Stalinových narozenin. Z druhého manželství s Annou, asistentkou režie, má tři děti, mezi nimi spisovatelku Terezu Boučkovou a výtvarníka Ondřeje. Jeho třetí manželkou je scenáristka, spoluautorka jeho scénářů, spisovatelka Jelena Mašínová. Narodil se v Praze, kde také roku 1947 maturoval na reálném gymnáziu. V té době byl přesvědčeným komunistou. Byl členem ÚV ČSM a členem ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů . Patřil k tzv. kulturnímu kádru komunistické strany, z čehož pro něj plynul rychlý kariérní vzestup. Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Po maturitě pracoval v mládežnické redakci Čs. rozhlasu mimo jiné s Karlem Kynclem. Jako jedenadvacetiletý nastoupil na místo kulturního atašé v Moskvě . Pak byl šéfredaktorem satirického časopisu Dikobraz . V roce 1952 dokončil studium estetiky a divadelní vědy na Universitě Karlově. Krátce poté začal literárně tvořit . Dosud napsal asi 45 divadelních her – aktovek a adaptací. Během vojenské služby byl vedoucím redaktorem kulturní rubriky časopisu Čs. voják a členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. V roce 1956 byl několik měsíců reportérem a komentátorem vnitropolitické redakce Československé ...
Více od autora
Otokar Březina (78)
Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý , byl český básník a spisovatel, představitel symbolismu. Ovlivnil vývoj české poezie ve 20. století. Narodil se 13. září 1868 v Počátkách č. p. 224 manželům Ignáci Jebavému a jeho manželce Kateřině, rozené Fákové. Pokřtěn byl jako Václav Ignác Jebavý. Otec byl již potřetí ženat a syn Václav vyrůstal jako jediné dítě starších rodičů . Po základní školní docházce v Počátkách přestoupil v roce 1883 na reálku v Telči. Zúčastnil se zde kulturního života a maturoval v roce 1887. Byl spolužákem a spolubydlícím Františka Bauera-Martinkovského. Po maturitě se stal učitelem v Jinošově u Náměště nad Oslavou. V tomto období začíná jeho osamělost a také korespondence s Annou Pammrovou, se kterou si celý život dopisoval. V roce 1888 získal doplňkovou maturitu na učitelském ústavu v Praze a působil v letech 1888–1901 v Nové Říši. Oba rodiče mu umřeli během jednoho týdne, v únoru 1890 a v Nové Říši žil osaměle; věnoval se studiu jazyků, filozofie a vlastní tvorbě. V roce 1894 složil v Soběslavi učitelskou zkoušku pro měšťanské školy, na kterých učil od roku 1901 v Jaroměřicích nad Rokytnou. Od roku 1914 učil se sníženým úvazkem, od roku 1919 až do penzionování měl tvůrčí dovolenou. Roku 1925 odešel definitivně do penze. Roku 1929 zemřel na vrozenou srdeční vadu. Je pochován v Jaroměřicích nad Rokytnou. Náhrobek vytvořil Březinův přítel, sochař František Bílek. Bezprostředně po jeho smrti vyšla celá řada vzpomínkových knih, z nichž nejproslulejší je Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Napsal ji jeden z mála Březinových blízkých přátel po dobu více než třiceti let, Jakub Deml; po vydání vyvolala publikace řadu polemik. Březina psal hlavně prózu – opouští anekdotickou linii, v jeho tvorbě převládá naturalismus, základními motivy toho...
Více od autora
Marie Fischerová-Kvěchová (60)
Marie Fischerová, rozená Kvěchová byla česká malířka a ilustrátorka. Narodila se v Kutné Hoře, v rodině c. k. berního inspektora Otomara Kvěcha a jeho manželky Marie, rozené Zavačové. Studovala v Praze na Uměleckoprůmyslové škole, kde jejími profesory byli například Jakub Schikaneder či Jan Preisler, poté absolvovala roční studijní pobyt v Paříži u profesora Nandina na Colarossiho akademii . S vypuknutím první světové války se vrátila do Prahy, kde se 16. listopadu 1915 provdala za lékaře Jana Fischera. Díky manželovu povolání se dostala do prostředí nemocnice, kde vznikaly její první kresby novorozenců. V roce 1933 se manželé natrvalo přestěhovali do vily Sacrabonie v Černošicích. Měli spolu tři děti, Marii, Jelenu a Jana. V meziválečných letech byla vyhledávanou autorkou knih pro děti, po komunistickém převratu 1948 ji bylo zakázáno publikovat, i z důvodu jejího příklonu k tradičním hodnotám křesťanské společnosti a přirozené religiozitě řady jejích prací. Uchylovala se proto k portrétování rodinných příslušníků, přátel a známých. Kromě světa dětí byly malířčinou inspirací příroda, svoji zahradu a okolí rodinné vily mnohokrát zachytila v kresbách a akvarelech. Malířka velmi ráda cestovala, navštěvovala především etnografické oblasti Čech i Moravy, odkud přivezla mnoho skic lidových krojů. Za etnografickými reáliemi jezdili manželé Fischerovi i do zahraničí, na Slovensko, Podkarpatskou Rus či do Bulharska. Je známá především jako autorka a ilustrátorka knih pro děti či jako ilustrátorka knih jiných autorů Věnovala se také figurální a portrétní tvorbě, namalovala řadu krajinomaleb, sgrafita pro dětskou opatrovnu ve Dvoře Králové, nástěnné obrazy pro školy, její kresby našly uplatnění i v oblastech užitého umění,...
Více od autora
Eva Hauserová (74)
Eva Hauserová, rozená Černá , je česká publicistka zaměřená na přírodní zahradničení, permakulturistka, spisovatelka, překladatelka, feministka. Po základní a střední škole vystudovala biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Pak krátce nastoupila do Ústavu molekulární genetiky ČSAV, zde se zabývala genovým inženýrstvím. Po mateřské dovolené pracovala jako skladnice, knihovnice a jako redaktorka časopisů ABC , STORY a sci-fi časopisu Ikarie. Odtud odešla do knižního nakladatelství Harlequin Publishers a pracovala jako reklamní copywriterka. V letech 1995 až 1997 se živila překlady z angličtiny a zároveň byla ekologickou aktivistkou v Klubu žen Zeleného kruhu. Poté byla redaktorkou v časopisech Jackie a Marianne. Nyní je na volné noze. Je členkou STUŽ, českého PEN klubu a sdružení Přírodní zahrada, a také čestnou členkou spolku Permakultura CS. V 90. letech byla činná ve sci-fi hnutí, často se účastnila Parconů a s organizací Československý fandom úzce spolupracovala. Mimo psaní povídek a románů se zabývala tvorbou televizních scénářů zaměřených na ekologii a ženy, např. televizní pořady Nedej se, Ženský hlas, ABCDEkologie, Zpátky pod došky, Vybydlená planeta. V roce 1979 se vdala za Františka Hausera, se kterým se v roce 1993 se rozvedla. Má dva syny Jana a Jakuba.
Více od autora
Dalibor Míček (74)
Narozen 5.6.1954 v Uherském Hradišti. Báňský inženýr, PhD., vysokoškolský pedagog, práce z oboru hornictví a geologie, též z problematiky obecné bezpečnosti, překladatel beletrie z angličtiny.
Více od autora
Bohumil Svozil (35)
Bohumil Svozil byl český literární historik, kritik a redaktor. Pocházel z dělnické rodiny. Roku 1958 ukončil studium češtiny a maďarštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po absolvování základní vojenské služby nastoupil roku 1960 jako redaktor do nakladatelství Československý spisovatel a s výjimkou let 1965–1968, kdy byl na studijním pobytu v Ústavu pro českou literaturu ČSAV , zde pracoval až do roku 1991, kdy se stal vědeckým pracovníkem ÚČL. Roku 1968 získal titul doktora filosofie a roku 1992 kandidáta věd. Roku 1998 odešel do důchodu. Publikovat začal roku 1954 literární publicistikou a literárněvědnými studiemi v různých periodikách, knižně debutoval roku 1971 studií Vůle k intelektuální poezii. Je autorem monografických studií o poetice významných básníků a prozaiků své doby a řady doslovů a předmluv, často ke knihám, jejichž vydání sám uspořádal .
Více od autora
Vladimír Škutina (46)
Vladimír Škutina byl český humorista, publicista, spisovatel a scenárista. Otec Jaroslav byl ředitelem Pohřebního ústavu hl. m. Prahy. Vladimír Škutina byl po válce členem organizace Junáka – 22. střediska „Šipka“. Studoval gymnázium v Křemencově ulici, odkud byl roku 1948 vyloučen. Ve studiu pokračoval na Vančurově gymnáziu na Smíchově , kde v roce 1950 maturoval. Již za studií začal přispívat do novin. Po maturitě byl krátce redaktorem novin Práce a agentury ČTK, pak dělníkem v Tatře Smíchov a v Armabetonu. V roce 1952 začal studovat na FAMU, po dvou semestrech školu opustil a zvolil si svobodné povolání. Připravoval revuální pořady a kabarety pro Park kultury a oddechu Julia Fučíka , pro tehdejší Divadlo hudby a další pražské scény a pro zájezdová vystoupení. Snažil se uplatnit ve filmu . V roce 1953 vydal první knihu Bez vavřínů a stal se externím scenáristou zábavních pořadů Československé televize. Podílel se např. na prvním „televizním silvestru“ . Podílel se také na scénáři hudebního filmu Hvězda jede na jih , který však na příkaz tehdejšího prezidenta Antonína Novotného bylo zakázáno promítat . Po dobu základní vojenské služby byl přidělen k Ústřednímu domu armády jako redaktor časopisu Pěst. V letech 1967 až 1969 působil jako redaktor Československé televize a byl spoluautorem revue a seriálů Ztracená revue , Půjčovna talentů , které byly oceněny Zlatou růží na Mezinárodním televizním festivalu v Montreux, detektivních cyklů Kriminalistická laboratoř a Kriminalistický archiv . V roce 1955 se oženil s Evou Dobiášovou, slavnou basketbalistkou a sportovní novinářkou. Měli spolu dceru Lucii, provdanou Granátovou. V roce 1960 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy...
Více od autora
V. V Štech (74)
Byl synem spisovatele a dramatika Václava Štecha. Po maturitě na pražském gymnáziu studoval v letech 1904–1910 dějiny umění , historii a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studia ukončil obhajobou rigorózní práce roku 1910. Roku 1912 pokračoval ve studiu na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na Sorbonně v Paříži. Od roku 1904 byl členem Klubu Za starou Prahu. V letech 1910–1918 byl odborným asistentem ředitele Muzea hlavního města Prahy. Roku 1918 byl členem čs. delegace na mírové konferenci v Paříži a pak do roku 1924 působil jako ministerský tajemník na Ministerstvu školství a národní osvěty v referátu péče o současné umění. V letech 1916–1924 byl také redaktorem edice Umělecké památky nakladatelství F. Topič. V letech 1924–1930 přednášel nauku o slohu na uměleckoprůmyslové škole v Praze, roku 1927 se habilitoval jako docent. Od roku 1930 do roku 1939 působil jako mimořádný profesor dějin umění AVU. V letech 1931–1934 byl redaktorem edice Umění v obrazech. Na počátku války byl zatčen a do roku 1942 vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Od roku 1945 byl řádným profesorem dějin umění na AVU v Praze a profesorem ČVUT. Spolupracoval s Českým rozhlasem od počátku jeho vysílání a připravoval populárně naučné programy v Československé televizi .
Více od autora
Tomáš Hrách (60)
Český spisovatel a překladatel z angličtiny a francouzštiny. Vystudoval gymnázium a pak Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, obor přibližné a numerické metody, přičemž v roce 1990 dosáhl titulu Mgr. Od roku 1991 se věnoval překladatelství; nejprve u nakladatelství Talpress, později zejména u Arga. Byl považován za nejtalentovanějšího překladatele své generace. Obec překladatelů po něm pojmenovala Prémii Tomáše Hrácha, která se uděluje v rámci Ceny Josefa Jungmanna za mimořádný překladatelský počin mladého překladatele . Vlastní díla publikoval časopisecky , často pod pseudonymem Moše Kanalduft.
Více od autora
Jiří Taufer (71)
Jiří Taufer byl český básník, překladatel a politický pracovník. Byl synem moravského básníka a prozaika Františka Taufera a bratrem rektora University 17. listopadu prof. JUDr. Otakara Taufera, CSc. . Během třicátých let byl vězněn za vydávání tiskoviny Proletářská rovnost a Antifašista. V roce 1939 emigroval přes Polsko do SSSR, kde působil v Československém rozhlase v Moskvě. Od roku 1951 členem předsednictva Svazu československých spisovatelů. V roce 1952 člen tiskové komise pro proces s Rudolfem Slánským. 1954–1956 náměstek ministra kultury. 1956–1966 spisovatel a překladatel z povolání. 1966–1971 velvyslanecký rada v Moskvě, 1972–1982 člen předsednictva Svazu českých spisovatelů. Vedl redakční radu Literárního měsíčníku a v roce 1982 redakci Kmene. Mimo vlastní literární a politickou činnost byl Taufer velmi uznávaným překladatelem z ruštiny , výjimečně i z jiných jazyků, například z ázerbájdžánštiny. V některé literatuře je tradováno písemně nepodložené tvrzení, že roku 1949 udal Jaroslava Seiferta poté, co ve vinárně u stolu zaslechl Seifertův hanlivý výrok o sovětských básnících: „Raději vidím francouzského básníka zvracet, než sovětského skládat verše." U tohoto incidentu však bylo přítomno několik dalších osob . Podle jiných zdrojů Jiří Taufer Seiferta neudal, neboť se sám později stavěl proti jeho vyloučení ze svazu spisovatelů.
Více od autora
Jeff Kinney (96)
Jeffrey „Jeff“ Kinney je vývojář a designer online her a spisovatel. Je autorem série knih s názvem Deník malého poseroutky a Deník báječného kamaráda které v roce 2012 patřily mezi nejprodávanější dětské knihy v Česku. Dětství strávil ve Fort Washington v Marylandu, počátkem 90. let vystudoval University of Maryland. Žije v jižním Massachusetts se svou manželkou Julií a dvěma syny Willem a Grantem a společně vlastní knihkupectví An Unlikely Store. Časopis Time ho v roce 2009 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí na světě. Má dva bratry a jednu sestru.
Více od autora
Jean-Pierre Garen (47)
Jean-Pierre Garen, vlastním jménem Jean-Piere Goiran , byl francouzský gynekolog a spisovatel science-fiction. Byl 40 let lékař, jako jeho matka. Pracoval jako chirurg, gynekolog a porodník. Vzhledem ke svému zaměření, bojoval proti předsudkům ohledně antikoncepce. Také k tomu tématu vydal knihu: "Průvodce antikoncepcí" . Jako lékař-nadporučík byl na vojně v Alžíru, kde jako lékař viděl veškeré hrůzy války a byl z toho vcelku zděšen. Před tím byl poslán jako lékař-pozorovatel na Saharu, do Reggane, kde probíhaly první dva francouzské nukleární experimenty. Brzy poté začal psát a využíval každé volné chvíle. Jeho romány byly překládány do němčiny, nizozemštiny, italštiny, španělštiny, srbochorvatštiny, portugalštiny, řečtiny i češtiny. V jeho knihách můžete najít jeho vlastní hodnoty: kuráž, oddanost a hluboký smysl pro přátelství. Sám se přirovnává k dr. Jekyllovi. Přes den pracuje jako chirurg a večer či o víkendu a dovolené se 'proměňuje' v pana Hyde, který píše detektivní a sci-fi romány. Pod pseudonymem Hyde Garen vydal 24 detektivních románů a 47 sci-fi knih. U nás je znám svým knižním seriálem o příhodách kapitána Služby pro Dohled nad Primitivními Planetami, Marka Stonea. Klasický díl pojednává obyčejně o kapitánu Marku Stonovi a jeho příteli androidu Rayovi. Lidstvo během tisíciletí vesmírného dobývání zjistilo, že navázání kontaktu s nepříliš vyspělou civilizací může vést ke katastrofě nebo ke stagnaci méně vyspělé civilizace. Občané takové civilizace se už dále nerozvíjí, pouze kopírují to, co jim ukázala Pozemská unie. Proto je každých 50 let na každou primitivní planetu vyslána posádka o dvou pasažérech: agenta a jeho androida, aby se začlenili do tamní společnosti a zjistili co nejvíce informací o jejich způsobu života. Velmi často zde nacházíme silný kontrast mezi velmi vyspělou civilizací a civilizací primitivní. Garenova série o Marku Stoneovi patří mezi tzv. oddechovou literaturu, rozhodn...
Více od autora
Andrzej Sapkowski (95)
Andrzej Sapkowski je polský spisovatel, který je považován za jednoho z nejlepších autorů fantasy. Je velice populární nejen v Polsku, ale také v České republice, Slovensku, Rusku, Německu, v Portugalsku, Francii, Švýcarsku a obrovskou popularitu si vydobyl ve Španělsku. Jeho nejznámějším dílem jsou povídky a navazující sága o zaklínači Geraltovi z Rivie a princezně Ciri. Tato část jeho díla byla i zfilmována a byly vytvořeny hry. Od filmu a starého seriálu se však sám Sapkowski důrazně distancoval. Andrzej Sapkowski se narodil v Lodži a jelikož má nadání na jazyky, tak po studiu vysoké školy pracoval v oblasti zahraničního obchodu. Svou první povídku publikoval v roce 1986 a již o dva roky později byl jedním z nejoblíbenějších spisovatelů fantasy v Polsku. Kromě knih píše i povídky, recenze, komentáře a fejetony, zejména pak do polských fantasy časopisů Fantastika a Magie a Meč Mezi jeho novější díla patří „sága o Reinmarovi z Bělavy“, známější pod názvem Husitská trilogie, je to historická fantasy, která se odehrává v období husitských válek, především ve Slezsku a Čechách. Pro svůj košatý jazyk s množstvím latinských citátů a mistrovskou gradaci děje bývá přirovnávána ke Křižákům Henryka Sienkiewicze. Sapkowski zde projevuje skvělou znalost historických reálií , v příběhu vystupuje mnoho historických osobností z tehdejšího Slezska, Uher a Polska. Podobně jako v jiných románech zde Sapkowski uplatňuje svou pověstnou ironii a skvělý smysl pro detail. Pozn.: Knihy byly vydány znovu jako: Tyto povídky byly vydané ve sborníku Magické střípky
Více od autora
Vladimír Henzl (36)
Vladimír Henzl byl český spisovatel, překladatel, publicista a diplomat. Používal též pseudonymy Jan Kolovrat, Vladimír Černý a Vladimír Dvorecký. Vladimír Henzl se narodil a dětství strávil v bosenském Brčku, kde byl jeho otec poštovním úředníkem . Roku 1919 se jeho rodina vrátila do Československa a usadila se v Bílovicích nad Svitavou. Reálné gymnázium navštěvoval nejprve v Brně a pak v Bratislavě, kde roku 1929 maturoval a také zde vystudoval práva . Roku 1936 začal pracovat na Ministerstvu zahraničních věcí, od roku 1937 jako zástupce konzula v Krakově. Zde se také roku 1939 stal spoluzakladatelem první zahraniční československé vojenské jednotky, které velel Ludvík Svoboda. Během války se účastnil bojů ve Francii a Anglii. Po skončení druhé světové války pracoval opět na Ministerstvu zahraničí a jako zástupce československé vlády vedl hospodářská jednání s USA, se Sovětským svazem a s dalšími evropskými zeměmi. Po únoru 1948 byl propuštěn, od roku 1952 pracoval jako vedoucí pražské filiálky bratislavských Chemických závodů Juraja Dimitrova a po roce 1969 až do smrti vedl pražské zastoupení chemického koncernu Farbewerke Hoechst AG. Literárně činný začal být za války v emigraci, kdy časopisecky vydával básně a povídky a přispíval do emigrantských novin a časopisů . Po válce se věnoval takřka výhradně dětské literatuře, jednak jako autor vlastních knih, jednak jako překladatel .
Více od autora
Tučňáci (14)
Více od autora
Milena Lukešová (59)
Milena Lukešová byla česká spisovatelka. Milena Lukešová, rodným jménem Kořínková, se narodila v Chocni. Její otec byl železničář. Maturovala v roce 1941 na reálném gymnáziu v Litomyšli, poté se věnovala studiu jazyků. Svá studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nedokončila po bratrově emigraci v roce 1948. Titul PhDr. získala až v roce 1967. Pracovala jako překladatelka a externí lektorka. V letech 1962-1975 pracovala jako redaktorka ve Státním nakladatelství dětské knihy , později Albatros. Závěrečných deset let svého života pobývala ve Spojených státech amerických. Psala knihy především pro nejmenší nebo pro začínající čtenáře. Tvořila také poezii pro mládež. Spolupracovala s rozhlasem, televizí a časopisy . Počínaje rokem 1984 působila jako externí konzultantka v oblasti dětské literatury na bostonské univerzitě.
Více od autora
Jiří Janča (41)
Jiří Janča byl český léčitel a bylinkář. Byl jedním z prvních polistopadových průkopníků a propagátorů alternativní medicíny v Československu. Jiří Janča se narodil v roce 1924. Žil v Ostravě. Publikoval především o reflexní terapii, dietologii a fytoterapii. Ve fytoterapii se zabýval obsahovými látkami jednotlivých bylin, stejně jako složením stravy. Známý byl také z televizních pořadů. Dagmar Misařová s ním natočila vzpomínkové DVD "Alternativní medicína", kde se zabývá možnostmi prevence a léčby přírodními prostředky kožních, oběhových, dýchacích a dalších onemocnění. Zemřel v roce 2005.
Více od autora
Jan Šmíd (58)
Jan Šmíd je český novinář a publicista, dlouholetý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu a České televize ve Francii. Vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy. Absolvoval stáže v USA a v britské BBC. V letech 1991 až 1998 byl zpravodajem Českého rozhlasu v USA. V letech 1999 až 2000 byl šéfredaktorem Nedělních Novin a v letech 2006 až 2018 stálým zpravodajem Českého rozhlasu ve Francii. Od roku 2018 je stálým zpravodajem České televize ve Francii, na tomto postu vystřídal Petra Zavadila. Vytváří také reportáže pro cestovatelský magazín Objektiv. Sepsal životopis nazvaný Jaromír Jágr - Z Kladna do Ameriky a jeho pokračování s názvem Jaromír Jágr - Má léta v Pittsburghu. Když byl zpravodajem ČRo v USA, vydal knihu Tenkrát v Americe. Je také autorem řady literárně-turistických průvodců o Francii, které publikoval převážně jako sérii nazvanou Obrázky z…
Více od autora
Hanuš Karlach (54)
Narozen 29.8.1939 v Praze. Promovaný filolog, překladatel z němčiny, ruštiny a angličtiny, esejista, literární teoretik, práce z oboru.
Více od autora
Hanuš Jelínek (61)
Hanuš Jelínek byl český básník, esejista a divadelní kritik. Propagátor sblížení české a francouzské kultury. Jelínek napsal francouzsky psané Dějiny české literatury, vzpomínky Zahučely lesy. Přeložil mimo jiné Zpěvy sladké Francie, z češtiny do francouzštiny přeložil díla Karla Hynka Máchy, Františka Halase a Karla Čapka. Narodil se jako syn příbramského úředníka Jana Otakara Jelínka a jeho druhé ženy Emy, rozené Kaiserové v příbramském hostinci "U Sebastopolu". Po obecné škole, kterou začal navštěvovat již v pěti letech, pokračoval ve studiu na příbramském gymnáziu. Již během studia začal psát básně; jeho sonet k prvnímu výročí důlního neštěstí v Mariánském dole v roce 1892 byl otištěn v příbramském listu Horymír pod šifrou K. V roce 1896 složil maturitu a zapsal se na filosofickou fakultu c. a k. České univerzity Karlo-Ferdinandovy, kde studoval českou, německou a francouzskou literaturu. Pro dva semestry získal stipendium pro studium na pařížské Sorbonně. V této době se stýkal s českými umělci v Paříži, např. Františkem Kupkou či Alfonsem Muchou. V roce 1900 mu prestižní literární časopis Mercure de France otiskl studii o současné české poesii La Littérature tchèque contemporaine. Po návratu do Prahy získal pověst skvělého francouzštináře. Zdenka Braunerová jej požádala o překlad její studie o Františku Bílkovi. Po ukončení universitních studií působil jako suplent na žižkovské reálce. V roce 1901 přestoupil na Obchodní akademii v Resslově ulici. V roce 1905 se stal definitivním profesorem a působil zde až do roku 1918. V lednu 1902 založil spolu s Viktorem Dykem Klub českých spisovatelů. V roce 1903 se seznámil s nejstarší dcerou Aloise Jiráska Boženou, kterou si 17. července 1905 vzal za manželku. Novomanželé odjeli na svatební cestu do Francie. Zde se seznámili s Milanem Rastislavem Štefánikem. V roce 1908 získ...
Více od autora
Country Beat Jiřího Brabce (29)
Country Beat Jiřího Brabce byla významná československá country a folková skupina, která měla vliv zejména v 60. a 70. letech 20. století. Skupinu vedl Jiří Brabec, výrazná osobnost československé country scény. Byli známí svou fúzí tradiční country hudby s prvky českého folku, čímž vytvořili jedinečný zvuk, který rezonoval u posluchačů v jejich vlasti i mimo ni. Během své kariéry Country Beat Jiřího Brabce spolupracovali s různými umělci a přispěli k popularizaci country hudby v Československu. V žánru české country hudby zanechali trvalý odkaz a ovlivnili řadu umělců a kapel, které následovaly.
Více od autora
Táňa Keleová-Vasilková (79)
Táňa Keleová-Vasilková se narodila 7. dubna1964 v severočeském městě Chomutov, ale ve svých čtyřech letech se s rodiči přestěhovala do Bratislavy. Vystudovala žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského a poté pracovala v redakcích několika časopisů. Od roku 1991 se věnuje psaní. Na svém kontě mnoho velice úspěšných společenských románů, z nichž do češtiny byly přeloženy Máma pro Veroniku; Cukr a sůl; Květiny pro Lauru a Modrý dům. Ačkoli nemá ráda označení slovenská Daniele Steelová, je to zřejme přirovnání, které dobře vystihuje tvorbu této dámy. Žije v Devínské Nové Vsi, je vdaná a má tři děti.
Více od autora
Robert Fulghum (48)
Robert Lee Fulghum je americký spisovatel, unitářský pastor, filosof, učitel, zpěvák, malíř atd. Popularitu si získal především svými knížečkami s drobnými úvahami. Nejznámější z jeho statí je Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Jde o člověka mnoha povolání a schopností. Má několik vysokoškolských diplomů, ale mluví o sobě jako o samoukovi, jehož něčemu naučila teprve škola života. Čtyřikrát objel svět, strávil dlouhý čas jako mnich v zen-buddhistickém klášteře. Během svého života vystřídal velké množství povolání, z nichž stojí za zmínku, že např.: pracoval jako kovboj na statku v Texasu, Coloradu a Montaně, závodil na místních rodeích, nějakou dobu byl zaměstnaný u firmy IBM, pak také jako barman a jako učitel hry na kytaru. Hře na kytaru se věnuje poloprofesionálně, hraje na charitativních koncertech ve skupině The Rock Bottom Remainders spolu se svými přáteli, taktéž spisovateli: Dave Barry, Stephen King, Amy Tan. Ovládá hru na hudební nástroj mandocello. Posledních 20 let rovněž učí kreslení. O svém spisovatelství říká: “Nechtěl jsem být spisovatelem. Je to něco, co přišlo po tom, co mi bylo 50 let. A já jsem vždy měl život, jaký jsem chtěl, manželku, jakou jsem chtěl, a v tomto věku jsem měl docela jasno o tom, co je důležité. Úspěch mého psaní přišel, jako když najednou objevíte bohatého strýčka, který vám nechá vlak plný kladiv. Myslím kolik kladiv můžete použít? Je to čokoládový sirup. Je to něco navíc.” Má 4 děti, jeho syn Hunter S. Fulghum je také spisovatelem. V současné době během roku střídavě žije se svojí manželkou na houseboatu na Lake Union v Seattlu, městečku Kolymbari na řeckém ostrově Kréta nebo na samotě v horách Moabu v Utahu, kde se věnuje psaní. Do Česka se pravidelně vrací. Bývá jedním z hostů knižního veletrhu Svět knihy v Praze a Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodu. V roce 2005 byl hostem pořadu Marka Ebena Na plovárně. V roce 2006 navštívil také...
Více od autora
Pavel Sivko (63)
Pavel Sivko je český malíř, grafik, ilustrátor a pedagog. Narodil se v rodině grafika Václava Sivka. V letech 1964–1967 vystudoval Střední odbornou školu výtvarnou v Praze. Ve studiu pokračoval v letech 1968–1973 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesorů Jiřího Trnky a Zdeňka Sklenáře v ateliéru užité grafiky a ilustrace. V letech 1991-1997 pracoval jako výtvarný redaktor v nakladatelství Mladá Fronta. V letech 1997-2019 učil na Vyšší odborné škole a Střední umělecké škole Václava Hollara. Je členem SČUG Hollar v Praze. Zabývá se volnou grafikou, kresbou a ilustrací. Je tvůrcem poštovních známek a animovaných filmů.
Více od autora