Všichni Autoři a témata

Vitalij Nikolajevič Šadrin (1)

Jan Olejník (2)

Jan Olejník byl český archivář. Od roku 1977 zaměstnán ve Státním okresním archivu Strakonice, od roku 1987 jako jeho ředitel.

Josef Dedek (1)

Autor publikace o historii Prahy.

Alexandre Kazbegi (1)

Gruzínský spisovatel a dramatik.

Daniel Čonkadze (1)

Gruzínský novelista, zajímající se o gruzínské i osetské folklórní tradice. V 50. letech 19. století se věnoval výuce osetštiny a stal se autorem rusko-osetského slovníku, který ovšem nedokončil. Některými je považován za zakladatele-otce osetské literatury. Povídka Suramská pevnost vyšla jako jeho jediná publikovaná práce na přelomu let 1859 a 1860. Zemřel na tuberkulózu a mnohé jeho práce byly zničeny příbuzenstvem jako možný zdroj infekce.

Il'ja Čavčavadze (1)

Gruzínský spisovatel, publicista a politik.

Gabriela Egemová (1)

Joseph von Eichendorff (1)

Joseph Karl Benedikt svobodný pán von Eichendorff byl prozaik, básník, dramatik a překladatel německého romantismu pocházející ze šlechtického rodu Eichendorffů. Jeho lyrické dílo se dočkalo zhruba pěti tisíc zhudebnění a jako prozaik je dosud aktuální. Joseph Karl Benedikt svobodný pán von Eichendorff se narodil 10. března 1788 na zámku Lubowitz u Ratiboře jako syn pruského důstojníka Adolfa Theodora Rudolfa von Eichendorffa a jeho ženy Karolíny . Jeho matka pocházela ze slezské šlechtické rodiny, díky níž zdědila zámek Lubowitz. Katolický šlechtický rod svobodných pánů z Eichendorffu je ve Slezsku přítomný od 17. století. Joseph byl od roku 1793 do roku 1801 vyučován doma farářem Bernhardem Heinkem společně se svým o dva roky starším bratrem Wilhelmem. Roku 1808 na cestách po Evropě navštívil též v Řezně botanickou zahradu slavného paleobotanika hraběte Kašpara Šternberka , který tam tehdy byl kanovníkem se zájmem o přírodní vědy. Roku 1813 se nadchl ideami německé Osvobozenecké války, proti napoleonské okupaci tehdy psal podobně jako Theodor Körner a jiní. Později se baron Joseph von Eichendorff stal v Berlíně ministerským úředníkem a tajným radou poměrně konzervativních názorů.

Frank Wedekind (1)

Benjamin Franklin Wedekind byl německý dramatik a spisovatel. Bývá řazen k expresionismu, je považován za předchůdce epického divadla i absurdního dramatu. Jeho dramata často kritizovala předsudky své doby v oblasti sexuality. Jeho matka, Emilie Wedekind-Kammerer , byla Švýcarka, ve Švýcarsku proto pobýval v letech 1872–1884. Pracoval zde v reklamním oddělení firmy Maggi. Poté pracoval i v cirkuse, což ho přivedlo k hraní a zpívání v kabaretu Die elf Scharfrichter. Do něj vnesl satiru, čímž položil základy velké tradice německého satirického kabaretu výmarské éry. Za články v satirickém týdeníku Simplicissimus strávil devět měsíců ve vězení, za "urážku majestátu". Roku 1898 se stal dramaturgem a hlavním autorem známé scény Munich Kammerspiele. V premiérách svých her často hrál hlavní role. Karl Kraus hodně pomohl k prosazení jeho her ve Vídni. Jeho první divadelní hra Probuzení jara z roku 1891 vzbudila šok, neboť zobrazovala do té doby tabuizované jevy dospívání jako homosexuální experimenty, kolektivní masturbaci, sado-masochismus, znásilnění, potrat i sebevraždu. K nejznámějším hrám patří Duch Země a Pandořina skříňka , které na sebe volně navazují a bývají někde shrnovány pod společný název Lulu . Text básně Der Tantenmörder využila např. německá skupina In Extremo pro svou píseň Albtraum. Jeho novela Mine-Haha oder Über die körperliche Erziehung der jungen Mädchen z roku 1903 byla dvakrát zfilmována, roku 2004 Lucile Hadžihalilovićovou , o rok později Johnem Irvinem . Posmrtně byl vydán jeho deník Die Tagebücher: ein erotisches Leben....

Jerzy Szaniawski (1)

Jerzy Szaniawski byl polský spisovatel, dramatik a esejista.

Steen Steensen Blicher (1)

Steen Steensen Blicher byl dánský kněz, básník, prozaik a překladatel období romantismu. Proslul zejména povídkami a novelami, vypovídajícími o životě prostých lidí v Jutsku. Narodil se jako syn pastora na faře Vium nedaleko Viborgu. Vyrostl v těsném kontaktu s přírodou a rolnickým životem v centrálním Jutsku. Nejprve jej učil jeho otec a pak studoval na latinské škole v Randersu. Po jejím dokončení začal roku 1799 studovat teologii na Kodaňské univerzitě. Roku 1801 musel studium ze zdravotních důvodů přerušit a dva roky pracoval jako domácí učitel v Holgershåbu na ostrově Farsten. Roku 1803 se vrátil ke studiu, které dokončil roku 1809. Stal se učitelem na škole v Randersu, ale již roku 1810 se kvůli malému platu místa vzdal a vrátil se ke svému otci. Rovněž se oženil a se svou manželkou Ernestinou měl sedm synů a tři dcery. Následujících osm let prožil jako rolník. Jeho lovecké potulky z té doby pak měly velký význam pro jeho spisovatelskou činnost. Roku 1819 získal kněžský úřad v Thorningu a začal psát své povídky a novely. Roku 1826 se stal farářem ve Spentrupu a do roku 1829 zde vydával měsíčník Nordlyset , ve kterém publikoval své práce. Stal se velmi oblíbeným autorem. o čemž svědčí sedmisvazkové souborné vydání jeho próz a básní v letech 1832 až 1836. Roku 1836 podnikl cestu do Švédska, začal se zajímat o sociální problematiku a články s touto tematikou publikoval v tisku. Cestoval po Jutsku a v letech 1839–1844 zorganizoval první dánské lidové festivaly na kopci Himmelbjerget. Po neshodách s ostatními členy organizačního výboru byl nucen výbor opustit a byl podroben veřejné kritice. Roku 1845 se nervové zhroutil a následně se stal závislým na alkoholu. Kvůli své literární práci zanedbával svůj kněžský úřad. Byl proto roku 1847 poslán do důchodu a následující rok zemřel. Blicher je považován za jednoho z představitelů první vlny dánských romantiků a za tvůrce dáns...

Flora Tristan (1)

Flora Tristan, celým jménem Flora Célestine Thérèse Henriette Tristán y Moscoso , byla francouzská spisovatelka a publicistka peruánského původu, zabývající se emancipací žen a sociálními otázkami. Jejím vnukem byl Paul Gauguin. Byla dcerou peruánského aristokrata, sňatek jejích rodičů však nebyl ve Francii uznán za legitimní a proto neměla nárok na dědictví. Z existenčních důvodů se v sedmnácti letech provdala za rytce André Chazala, s nímž měla tři děti. V roce 1825 od manžela uprchla, cestovala a střídala různá zaměstnání. Zemřela ve věku 41 let na břišní tyfus. Ve svých knihách se zasazovala za ženskou rovnoprávnost včetně nároku na rozvod, byla odpůrkyní trestu smrti, požadovala vzdělání a zdravotní péči pro nemajetné vrstvy. Její myšlenka, že dělníci potřebují k prosazení svých zájmů jednotnou organizaci, ovlivnila zrod marxismu. Česky vyšla její kniha Toulky po Londýně . Mario Vargas Llosa popsal její životní osudy v románu Ráj je až za rohem.

Gleb Ivanovič Uspenskij (1)

Глеб Иванович Успенский studoval práva v petrohrad. a pak v moskev. universitě, avšak r. 1863 z nedostatku prostředků zanechal studií a věnoval se literatuře, kterou zabýval se již dříve. Prvotiny jeho vyšly z části souborně v knize V. J. Genkela »V budni i v prazdnik. Moskovskije nravy« . Literární sláva jeho počíná se r. 1866, kdy »Sovremenni▽ otiskl jeho črty Nravy Rastěrjannoj ulicy . Od r. 1868 otiskoval své práce skoro výhradně v »Otěčestvenných Zapiskách« a po jejich zániku byl spolupracovníkem časop. »Sěvernyj Věstni▽ a konečně »Rus. Myslį. R. 1893 duševní choroba přerušila jeho literární činnost. Z prací jeho vyšly o sobě: Očerki i razskazy ; Razoreňje ; Nabljuděnija odnogo lěnťaja ; Pro odnu staruchu ; Gluš. Provincialjnyje i stoličnyje očerki ; Iz pamjatnoj knižki. Očerki i razskazy G. Ivanova . R. 1885 vyšly jeho sebrané spisy v 8 dílech, načež záhy následovala 3. vydání Pavlenkova . Literární činnost Uspenskij: u.kého rozpadá se na dvě období. Do konce let 70tých XIX. stol. jest výhradně poután drobným lidem městským s jeho denními potřebami a starostmi o vezdejší chléb i s jeho neuvědomělou snahou po lepším životě. K těmto pracím druží se obrázky z venkovského i velkoměstského myslícího proletariátu se všemi jeho nadějemi, ideálními snahami i zklamáními, jakož i črty z jeho zahraničných cest do Francie, Londýna a do Srbska, kam r. 1876 dostal se s rus. dobrovolníky. V období druhém jeví se zástupcem rus. narodnictví a předmětem jeho tvorby stávají se v souhlase s ideami rus. společnosti skoro výhradně rozmanité stránky života lidu venkovského. Sám vystihl tato dvě období své činnosti ve vlastní autobiografii. Pro Uspenskij: u.kého drobný, často všední zjev, kolem něhož většina jde lhostejně, má vážný a všeobecný význam, zapadá do jeho duše a nedává mu pokoje, pokud nenajde výrazu v prosté, neumělé povídce, u...

Stephen Jones (3)

Britský spisovatel, autor hororů a fantasy, také novinář, editor antologií, televizní producent a režisér a filmový publicista.

Tim Stafford (1)

Americký autor knihy o sexuálních vztazích.

Alexandru Odobescu (1)

Rumunský spisovatel.

Aleksej Vasil'jevič Kol'cov (1)

Ruský básník.

Sergej Timofejevič Aksakov (1)

Sergej Timofejevič Aksakov byl ruský spisovatel. Proslul poloautobiografickými románovými kronikami z ruské vesnice a loveckými či rybářskými povídkami. Již v roce 1805, jako čtrnáctiletý, vstoupil na univerzitu v Kazani. V roce 1807 studia ukončil a následně v Petrohradě vstoupil do státní služby, když se stal překladatelem v komisi pro sestavování zákonů. V roce 1811 se státní služby vzdal a o rok později se usadil v Moskvě, kde žil v kruhu divadelních herců. Hercem se také marně snažil stát. V roce 1816 se oženil s dcerou generála Zaplatina a čtyři roky pak žil na rodinných statcích. Až v roce 1826 se natrvalo usadil v Moskvě. Vstoupil znovu do státní služby, když se roku 1827 stal státním cenzorem. V roce 1834 post opustil ve prospěch úřadu školního inspektora, který zastával do roku 1839. Po smrti jeho otce v roce 1837 mu totiž připadlo značné jmění a zaměstnání dále nepotřeboval, až do smrti žil z renty. Od té doby se také více mohl věnovat literatuře. V jeho domě se scházela intelektuální a literární společnost, často zaměřená slavjanofilsky. Patřil k ní i Nikolaj Vasiljevič Gogol, který měl obrovský vliv na Aksakovovy vlastní literární pokusy a stali se též blízkými přáteli, často si vzájemně předčítali texty. Roku 1847 mu vyšly rybolovecké povídky, roku 1856 první z románových kronik Semejnaja chronika. Od roku 1847 měl ovšem také značné problémy se zrakem. Většinu času musel trávit v temném pokoji a posléze též přišel o jedno oko. Na jaře roku 1858 se nemoc značně zhoršila a trpěl velkými bolestmi. Přesto stále diktoval své literární texty. Za rok poté zemřel. Jeho synové Konstantin Sergejevič Aksakov a Ivan Sergejevič Aksakov byli významnými literárními kritiky....

Vladimír Hanák (1)

Narozen 31. 3. 1931 ve Znojmě, zemřel 17. 12. 2022 v Praze. Docent, RNDr. CSc., zoolog, mammalog, ochránce přírody a vysokoškolský pedagog. Specializoval se na biologii a taxonomii drobných savců, zejména západopaleoarktické netopýří fauny. Zakladatel moderní evropské chiropterologie, čestný člen American Society of Mammalogist. Od roku 1991 předseda Rady Národního parku Podyjí. Autor, spoluautor a překladatel odborných publikací a článků.

Miloš Vajkrt (1)

Narozen 1942. Ing. chemie, specializace na anorganické technologie a drahé kovy, též práce historické, o minulosti lidstva, zejména o Zlaté říši Inků.

Sara Schneidman (1)

Eva Krtilová (1)

Narozena 18.12.1923 v Praze, zemřela 31.5.1982 tamtéž. PhDr., historička umění, monografie z oboru.

Jiří Adámek (1)

Jiří Adámek je český historik, politik strany Moravané, bývalý československý politik a poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za HSD-SMS po sametové revoluci počátkem 90. let. Po volbách roku 1990 zasedl za HSD-SMS do Sněmovny lidu . Mandát nabyl až dodatečně jako náhradník v září 1991 poté, co zemřel poslanec Boleslav Bárta. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. V komunálních volbách roku 2002 neúspěšně kandidoval do zastupitelstva městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora za HSD-SMS . Opětovně se o zvolení do tamního zastupitelstva neúspěšně pokoušel v komunálních volbách roku 2006 . V parlamentních volbách v roce 2010 kandidoval za stranu Moravané, ale strana nezískala parlamentní zastoupení. Uváděn je jako historik, bytem Brno. Zasedá ve výkonném výboru Moravského národního kongresu.

Chris Lewis (3)

Chris Lewis je bývalý novozélandský tenista. V roce 1975 vyhrál dvouhru juniorů ve Wimbledonu a byl světovou juniorskou jedničkou. Jeho profesionální kariéra trvala od roku 1975 do roku 1986, vyhrál tři turnaje ATP ve dvouhře a osm turnajů ve čtyřhře, jeho nejlepší postavení na světovém žebříčku bylo 19. místo ve dvouhře a 46. místo ve čtyřhře. Jeho trenéry byli Harry Hopman a Tony Roche. Největšího úspěchu dosáhl ve Wimbledonu 1983, kde jako nenasazený hráč postoupil do grandslamového finále. Za daviscupový tým Nového Zélandu odehrál 42 zápasů, z toho 24 vítězných, a v roce 1982 se podílel na postupu Novozélanďanů do semifinále Světové skupiny. V roce 1983 byl zvolen novozélandským sportovcem roku. Profesionálními tenisty byli i jeho mladší bratři David a Mark. Jeho dcera Geneva je houslovou virtuózkou. V roce 1999 neúspěšně kandidoval do novozélandského parlamentu za stranu Libertarianz. Žije v USA, kde provozuje tenisovou akademii.

Pavel Korčák (1)

Ing. architekt, publikace o Táboru.

Josef Sommr (1)

Lev Vladimirovič Ginzeurg (1)

Witold Urbanowicz (1)

Witold Urbanowicz byl polské stíhací eso z druhé světové války . Podle úředního záznamu, byl druhý v nejvyšším počtu sestřelů, s 17 potvrzenými sestřely a 1 pravděpodobný. Byl oceněn několika vyznamenání, mimo jiné Virtuti Militari a British Distinguished Flying Cross .Také publikoval několik knih vzpomínek . Urbanowicz se narodil v Olszanka, Augustów kraj . V roce 1930 vstoupil do Szkoła Podchorazych Lotnictwa kadetní leteckou školu v Deblíně , absolvoval v roce 1932 jako 2/Lt. Observer. Pak byl vyslán k noční bombardovací letce 1.LF Leteckého pluku ve Varšavě . Později absolvoval pokročilý pilotážní kurz, aby se stal stíhacím pilotem. V roce 1930 létal s 113. a 111. "č. Kosciuszko" letkou. V srpnu 1936, létání PZL P.11a , sestřelil sovětský průzkumný letoun , který přeletěl do polského vzdušného prostoru. Byl oficiálně pokárán a neoficiálně mu blahopřál jeho nadřízený důstojník a jako "trest" v říjnu 1936 byl převeden do vzdělávacího letectva ke škole v Deblin , kde ho přezdívali " Cobra ". V roce 1946 se vrátil do Polska, ale byl zatčen komunistickou službou tajné policie pro podezření jako špion . Po svém propuštění utekl do USA. Žil v New Yorku pracuje pro American Airlines , Eastern Airlines a Republic Aviation , odešel do důchodu v roce 1973. V roce 1991 navštívil Polsko a po pádu komunismu znovu v roce 1995, kdy byl povýšen do hodnosti generála . Zemřel v New Yorku dne 17. srpna 1996.

František Prudil (1)

Narodil se r. 1891 v obci Rozseč Nad Kunštátem, zemřel 4. 4. 1992. Autor vzpomínek na život v ruských legiích během 1. světové války.

Anna Ferencová (1)

Anna Ferencová, rodným jménem Anna Fialová, byla česká herečka, dlouholetá členka divadelního souboru Východočeského divadla v Pardubicích, vnučka českého herce Karla Fialy a dcera herce a sochaře Ference Futuristy. Po absolutoriu konzervatoře krátce působila v Olomouci, od roku 1951 do 1989 zakotvila v pardubickém Východočeském divadle. Zde také poznala svého manžela, herce Milana Holubáře .

Josef Hrubíšek (1)

Autor publikací z oboru cukrovarnictví.

Lazar' Il'jič Dvoskin (1)

Ruský energetik, práce o vysokém a velmi vysokém napětí.

František Hájek (1)

Malíř, literát, okultista, vlastním jménem Hájek, narozen v Rosicích nad Labem, zemřel v Karlových Varech, byl žákem profesora Bukovace, věnoval se krajinářství, portrétní i figurální malbě, kreslil také karikatury, v prvním období se podepisoval Hvězdinský, po roce 1930 se údajně podepisoval pseudonymem Franta Malý.

Karl Überla (1)

Německý lékař, psycholog a epidemiolog.

Václav Štencel (1)

Architekt, urbanista, práce z oboru.

Anna Fadrhoncová (1)

Nar. 12. 9. 1919 ve Vlachově Březí . MUDr., prof. , dermatoveneroložka. Zabývá se zejm. vaskulopathiemi dolních končetin a venerickými chorobami, věnovala se koncepci a organizaci dermatovenerologické péče.

Ludmila Hlaváčková (1)

Autorka českého původu popisující společně s Petrem Svobodným současnou úroveň českého lékařství.

Christian Geissler (1)

Německý spisovatel, televizní a rozhlasový dramaturg.

Georges Perec (1)

Georges Perec byl francouzský spisovatel. Pocházel z polské židovské rodiny a již v dětství přišel o oba rodiče . Matka ho roku 1941 nechala pokřtít, pofrancouzštěla jeho jméno z Peretz na Perec a odeslala ho vlakem Červeného kříže do Villard-de-Lans. Tím mu zřejmě zachránila život. Po válce se Perec vrátil do Paříže a byl adoptován sestrou svého otce. S válečnými zážitky se vyrovnával na psychoterapii u Françoise Dolto, léčení podstoupil roku 1949. Roku 1956 podstoupil rovněž psychoanalýzu u Michela de M'Uzana. Byl členem literární skupiny Oulipo . Skupina se zaměřovala na literární experimentátorství – jeho román La Disparition byl například napsán bez užití písmene "e", jež je ve francouzštině ještě frekventovanější než v jiných jazycích. Na princip knihy neupozornil a dobová kritika si ho vůbec nepovšimla. Na to reagoval vydáním dalšího experimentálního textu Les revenentes, kde písmeno "e" bylo naopak jedinou užitou samohláskou. Již první román Les Choses zaznamenal poměrně úspěch, když získal Renaudotovu cenu. Zlomem v jeho kariéře se však stal rok 1978, kdy vydal román La Vie mode d'emploi , která zaznamenala takový úspěch, že mohl opustit své zaměstnání a věnovat se literatuře. Román má složitou strukturu, čtenáři jsou kvůli tomu nabídnuty i různé mapky a grafy, aby se v textu lépe orientoval. Kniha získala cenu Médicis a roku 1999 ji čtenáři deníku Le Monde zvolili 43. nejdůležitější knihou 20. století. V roce 1974 s Bernardem Queysannem natočil filmovou adaptaci své knihy Un homme qui dort.

František Padrta (1)

Narozen 24. 11. 1934 v Trhových Svinách, zemřel 22. 2. 2013. Archivář a historik. Zaměřen na dějiny regionu Jablonce nad Nisou.

Zdeněk Pavlíček (1)

Zdeněk Pavlíček je bývalý československý biatlonista. Na XII. ZOH v Innsbrucku 1976 skončil ve štafetě na 4x7,5 km na 9. místě. Získal 5 titulů mistra Československa v závodě jednotlivců a 3 tituly ve štafetě.

Jan Mikeš (1)

Jan Mikeš je český římskokatolický duchovní. Jan Mikeš vyrůstal ve vesnici Horosedly. Do základní školy chodil ve Čkyni, dále pokračoval ve studiu na gymnáziu ve Vimperku. Absolvoval Teologický konvikt Olomouc, v letech 2005–2010 studoval na Katolické teologické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Od září 2010 sloužil ve farnosti Březnice u Příbrami, nejprve rok jako pastorační asistent a jáhen. Dne 25. června 2011 byl v kostele Obětování Panny Marie v Českých Budějovicích vysvěcen na kněze. Další tři roky působil v Březnici jako farní vikář. Pracoval také jako kaplan pro mládež píseckého vikariátu. V roce 2014, kdy se stal kaplanem v Prachaticích a 17 okolních farnostech, se přidal k místním divadelníkům. Účinkuje v muzikálu Ledová země, kde hraje zamilovaného kněze. V listopadu 2015 byl ustanoven administrátorem farnosti Vlachovo Březí, Lažiště a Záblatí na Prachaticku. Již po několika týdnech však byl českobudějovickým biskupem Vlastimilem Kročilem odvolán. Místní farníci proti rozhodnutí biskupa protestovali a na biskupství odeslali petici s více než 400 podpisy. Biskupovi Kročilovi napsal i ředitel základní školy ve Vlachově Březí a radní města Michal Novotný. „Spojoval generace, oživil nepovinný předmět náboženství, je to člověk, který dokáže motivovat malé děti, zapojil se kulturního života města,“ řekl o Mikešovi Novotný, který jeho odvolání označil za nekoncepční krok. Od února 2016 slouží Jan Mikeš jako kněz ve farnosti Velešín na Českokrumlovsku. Od července 2020 přestal sloužit ve Velešíně.

Georges Limbour (1)

Spolužák dramatika Armanda Salacroua a malíře Jeana Dubuffeta byl od 20.let minulého století členem surrealistické skupiny, z níž byl ale v r. 1929 vyloučen, posléze podepsal anti-bretonovský pamflet Un Cadavre. Jeho knihy si zachovávají snový charakter, udávající tón zvláštním, vášnivým dobrodružstvím. V roce 1924 vydal básnickou sbírku Soleils bas a 1930 básnické vyprávění L'Illustre cheval blanc . Kniha Sběrači vanilky, též Vanilovníky je považována za veledílo poetické prózy. Pozdější knihy La Pie voleuse , Le Bridge de Madame Lyane , ale zejména poslední Mámení moře dokazují, že spisovatel neopustil svou doménu pestré, naivní a melancholické atmosféry, kde dětské snění zůstalo v rukou dospělého básníka, který s ní dovede čarovat. Zejména ve Vanilovnících a Mámení moře dosáhla autorova metoda vrcholu, v níž je děj jakýmsi mýtem, podávajícím svědectví o básníkově vztahu k životu a světu. Blízký vztah k malířům své generace vyjádřil m.j. studií o André Massonovi.

Edith Neubauer (1)

Německá historička umění.

Ondřej Konrád (1)

Ondřej Konrád je český hudební ale i politický publicista, zpěvák a hráč na foukací harmoniku. V roce 1978 se podílel na debutovém albu skupiny Pražský výběr Žízeň. V osmdesátých letech byl členem skupiny Blues Band Luboše Andršta. Hrával také s Ivanem Hlasem. Byl redaktorem časopisu Melodie a v roce 1990 jedním ze zakladatelů časopisu Rock & Pop. V letech 1995–2003 spolu s Michalem Pavlíčkem tvůrcem pořadu Na Kloboučku. Spolu s Vojtěchem Lindaurem je spoluautorem knihy Bigbít z roku 2001. V současné době je členem skupiny Blues Session. Byl stálým spolupracovníkem Českého rozhlasu 6, nyní stanice Plus.

John Beecher (1)

Bohumil Piller (1)

Spoluautor práce z oboru textilu.

Zdeněk Chotěnovský (1)

Zdeněk Chotěnovský byl český malíř, ilustrátor, grafik a scénograf. Zdeněk Chotěnovský se narodil ve Vysokém Mýtě, kde také navštěvoval reálné gymnázium. Poté krátce studoval na Masarykově zemské průmyslové škole v Litomyšli a na Vyšší průmyslové škole strojnické v Děčíně. Roku 1951 byl přijat ke studiu architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ale již roku 1952 přestoupil na studium užité grafiky a malby u profesora Františka Muziky, které dokončil roku 1956. Po studiích několik let působil v Děčíně, natrvalo se přestěhoval do Prahy roku 1961, kde roku 1962 založil pětičlennou uměleckou skupinu Plakát se zaměřením na válečná témata a společenskou kritiku. Protože se roku 1968 stal signatářem výzvy Dva tisíce slov, bylo roku 1969 působení skupiny ukončeno. Ve své tvorbě se Chotěnovký věnoval užité grafice, malířství, knižním ilustracím a televizní scénografii. Vynikl především jako autor plakátů , k jeho velkým tématům patřil také ženský akt. Roku 1978 se oženil s výtvarnicí Jitkou Hanicovou, se kterou pracoval na řadě televizních inscenací. V souvislosti s politickými změnami v Evropě v 80. a 90. letech vytvořil cykly obrazů – například Memento, Kati, Vyšetřování nebo Nestvůry.

Viktor Juzefovič Dragunskij (1)

Viktor Juzefovič Dragunskij, Виктор Юзефович Драгунский byl ruský a sovětský spisovatel. Narodil se v židovské rodině v New Yorku. Jeho rodiče utekli do USA z města Homel a do narození syna se usadili v Bronxu. Po jeho narození se v červenci 1914 všichni vrátili zpět do Homelu. V roce 1918 jeho otec zemřel na tyfus . Jeho otčímem se stal rudý komisař, který zemřel o dva roky později. Další otřím byl herec židovského divadla, s kterým rodina jezdila po štacích po celé zemi. Viktor od raného mládí prošel řadou nejrozmanitějších povolání. Byl převozníkem, cirkusovým klaunem, novinářem, režisérem, filmovým a divadelním hercem a po válce uměleckým vedoucím parodistické scény Modrý ptáček. Zkušenosti a zážitky ze všech těchto profesí se prolínají i do jeho literárního díla. Nejčastěji psal pro děti, z jeho tvorby pro dospělé jsou známé zejména novely Daleko za řekou a Dnes a denně.

Atanas Nakovski (1)

Narodil sa 31.augusta 1925. Je absolventom ekonomickej fakulty. Pracoval pre noviny "Združenie študentov" a pre rádio rádio "Sofia". Bol redaktorom v nakladateľstve "Bulharský spisovateľ", šéfredaktorom v časopise "September". Debutuje v roku 1946 v novinách "Literary Front". Je autorom fantasy románov a poviedok. Víťaz ceny "Graviton" .

Jane Thurnell-Read (1)

Autorka knihy o geopatogenních zónách.

Edward Esko (1)

Americký průkopník a učitel makrobiotiky. Zakladatel International Macrobiotic Institute .

Christian Opitz (1)

Christian Opitz se narodil v Německu, v roce 1970. Ve svých pěti letech měl údajně jedno z nejvyšších IQ naměřených u pětiletých dětí; ve svých sedmi letech začal se studiem fyziky a biochemie. V roce 1983 mu byla diagnostikována nevyléčitelná choroba a doporučeny alternativní léčebné metody prostřednictvím "celostní medicíny". O šest let později vyvinul Christian Opitz vlastní teorii o lidském zdraví vycházející z poznatků kvantové fyziky a fraktálové matematiky. V roce 1989 začala jeho kariéra autora, lektora a vynálezce léčebných produktů. Vyvinul údajně převratný přístup "Original radiance Health Systems", který popisuje vztahy mezi lidskou potravou a funkcí mozku a psychologií člověka. Christian Opitz je členem seskupení leaderů projektu "Project Theo Humanity" a je zapojen do několika enviromentálních projektů.

Peter Stankovič (7)

Slovenský výtvarník a hudebník.

Pierre Sipriot (1)

francouzský novinář, autor historických publikací

Timothy Brook (1)

Profesor čínských dějin na Torontské univerzitě.

Jan Jandourek (2)

Jan Jandourek , je český sociolog, spisovatel a esejista, editor internetového deníku Forum24. Absolvoval Katolickou teologickou fakultu a Fakultu sociálních věd na Univerzitě Karlově. Postgraduálně vystudoval sociologii na FSV UK . Působil jako kněz v duchovní správě v Pardubicích a Praze , v současné době je jedním ze starokatolických kněží v Praze. Pracoval jako redaktor Českého týdeníku. Je členem asi 14členné redakční rady revue pro literaturu a kulturu Souvislosti, v 90. letech byl pravidelným přispěvatelem Lidových novin, MF Dnes, Literárních novin a časopisu Anno Domini. Od října 2000 do září 2005 byl členem Centra komparatistiky při FF UK v Praze. V komparatistice se převážně zabýval moderní světovou literaturou a problémem „pokleslých žánrů“. Byl také stálým spolupracovníkem Mladé fronty DNES. Začátkem roku 2006 založil nakladatelství Tartaros .

Jules Silver (1)

Spisovatel a redaktor, publikace o psychologii, mj. pseudonym Jules Silver, Jean Baptiste Delacour.

Keith Evans (1)

Britský soudní obhájce a kalifornský právník.

Jaroslava Vávrová (1)

Narozena 4.3.1958. Obor působnosti klinická biochemie.