Všichni Autoři a témata

Josef Kolář (5)

Narozen 21. 4. 1905 v Lounech, zemřel 3. 3. 1983 v Praze. Prozaik, publicista, pracovník Československého rozhlasu v Praze, autor rozhlasových pořadů a knih pro děti.

Josef Koďousek (5)

Český hráč na klasickou violu.

Josef Káninský (5)

Novinář, absolvent Fakulty žurnalistiky UK, začínal ve sportovních časopisech, v současné době je vedoucím editorem deníku Sport. Je autorem nebo spoluautorem publikací o sportu.

Josef Jedlička (6)

Josef Jedlička byl český prozaik a esejista, po roce 1968 v emigraci. Po většinu života nesměl v Československu publikovat. Po 2. světové válce studoval v Praze filosofii, v roce 1948 byl však ze studia vyloučen. V letech 1953–1968 žil v Litvínově, kde napsal prózu Kde život náš je v půli se svou poutí. Posléze emigroval do Západního Německa, kde pracoval pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa a kde se v 80. letech oženil s básnířkou Violou Fischerovou. Jedličkova nejvýraznější próza Kde život náš je v půli se svou poutí, jejíž název odkazuje na Dantovo Peklo, je situována do průmyslového Litvínova 50. let. Text nemá jasnou dějovou linii, jde zejména o prolínání epizodických příběhů s lyrizujícími a úvahovými odbočkami. Novela vyjadřuje deziluzi z vývoje, kterým se ubíralo Československo po roce 1948: Próza byla poprvé knižně vydána během politického uvolnění v roce 1966 a kritikou byla přijata velmi příznivě. Jedlička je také autorem rozsáhlé vzpomínkové prózy Krev není voda, souboru esejů České typy a řady článků a rozhlasových pořadů. Některé jeho práce byly přeloženy do němčiny a francouzštiny.

Josef Jaroslav Langer (4)

Josef Jaroslav Langer byl český obrozenecký básník, novinář a národopisný sběratel píšící již v lehce romantickém slohu. Narodil se v Lázních Bohdaneč jako syn movitého rolníka a městského důchodního. Roku 1826 absolvoval gymnázium v Hradci Králové, kde byli jeho profesory buditelé Josef Chmela a Václav Kliment Klicpera. Po maturitě začal studovat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, ale studium ukončil v roce 1828 a začal se aktivně podílet v pražském kulturně-společenském dění. Po příkladu Františka Ladislava Čelakovského a Václava Hanky se zabýval studiem slovanského jazyka a literatury, zejména pak polské a ruské literatury. Své básnické pokusy vydával v časopisech Květy a Musejním časopise. V roce 1830 mu vyšla první kniha Selanky a mezi lety 1830-1831 pak působil v redakci časopisu Čechoslav, v němž uveřejnil mimo jiné i svou politicko-satirickou báseň České lesy s odkazem na polské povstání, čímž na sebe upoutal pozornost úřadů, což vedlo k jeho vyhoštění mimo Prahu v roce 1830, kdy se Langer musel vrátit do Bohdanče. Tam u něj propukla duševní choroba a tvůrčí krize, až na výjimky už nenapsal žádné dílo. V Bohdanči zemřel ve věku 39 let. Byl několikrát nešťastně zamilován, naposledy asi do své sestřenice Eleonory Pábíčkové, která dělala hospodyni svému bratru, chotěbořskému faráři. Langer za ní do Chotěboře jezdil. Ozvuky tohoto vztahu nalezneme v Langrových Krakováčcích: Její předčasnou smrt Langer velmi těžce nesl. To spolu s odtržením od centra dění v Praze způsobilo ztrátu jeho tvořivé a i životní energie a jeho postupné fyzické i duševní chátrání. Je Langrovou zásluhou, že jeho mladší druh Josef Kajetán Tyl na základě Langrova vyprávění odešel kvůli profesoru Klicperovi studovat na gymnázium do Hradce Králové. Langrova raná tvorba ještě ...

Josef Jakub Toužimský (5)

Josef Jakub Toužimský byl český novinář a spisovatel, zaměřený na problematiku Balkánu a jihoslovanských národů. Měl velký jazykový a literární talent, ovládal angličtinu, francouzštinu a slovanské jazyky. Roku 1870 přispíval do Légerova časopisu La correspondence slave, poté působil v denících Posel z Prahy a Plzeňské noviny. V letech 1875-76 pracoval jako zpravodaj Národních listů v srbsko-turecké válce. Po návratu do Prahy využil svých rozsáhlých znalostí a kontaktů jako autor mnoha článků s jihoslovanskou i obecně politickou tematikou v periodickém tisku . Knižně vyšly např. jeho Boje za osvobození Srbska v XIX. věku, Bosna a Hercegovina v minulosti a přítomnosti a především rozsáhlé dějiny revolučního roku 1848 . Společně s Josefem Holečkem byl považován za jednoho z předních znalců Balkánu v Čechách. Narodil se 9. března 1848 Praze-Starém Městě čp. 410 jako syn Jan Toužimského , vlastenecky smýšlejícího knihaře. Byl vychováván v tradicích české měšťanské vlastenecké rodiny. Od dětství měl velkou touhu po vědomostech a talent na jazyky, které studoval převážně jako samouk. Roku 1860 nastoupil na českou reálku v Panské ulici, renomovanou školu s neobvykle svobodnou a přátelskou atmosférou mezi studenty a vyučujícími. K jeho pedagogům patřily tehdejší významné osobnosti, jako např. Josef Wenzig , Karel Vladislav Zap, Jan Krejčí, Josef Erben, František Jan Zoubek, František Věnceslav Jeřábek, Antonín Frič a Petr Mužák; ze spolužáků se později proslavili např. novinář Vilém Ryba, architekt Jan Zeyer a ředitel cukrovaru Bohumil Zap . Toužimský byl vzpomínán jako přátelský a kolegiální, nevyvyšoval se nad ostatní. Aktivně se zajímal o veřejné a kulturní dění; např. organizov...

Josef Hrubý (6)

Narozen 10. 5. 1932 v Černěticích u Volyně. Básník a překladatel z němčiny a slovenštiny, bibliografické práce, též výtvarník. Otec Josefa Hrubého byl cirkusový muzikant a kapelník. Hrubého vnuk Tomáš T. Kůs je básník. Hrubý studoval v letech 1947–1949 obchodní akademii ve Vimperku. V roce 1949 pracoval jako úředník ve Zbrojovce Strakonice a 1950 v tiskovém oddělení Ústřední rady odborů. Po působení v redakci pražského časopisu Směna a po vykonání vojenské služby se stal knihovnickým inspektorem v Sušici . V roce 1959 se stal ředitelem Městské knihovny v Plzni a v této funkci setrval až do roku 1969. V 60. letech studoval jako mimořádný posluchač dokumentaristiku na FAMU. Od roku 1970 pracoval v plzeňském Krajském středisku památkové péče. V roce 1985 odešel do důchodu.

Josef František Urbánek (6)

Narozen 25. 10. 1872 v Moravských Budějovicích, zemřel 4. 5. 1937 tamtéž. Učitel a spisovatel, autor učebnic, knih pro děti a mládež a populárně-naučných publikací z různých oborů.

Josef Dovalil (6)

Doc. PhDr. Josef Dovalil, CSc. je český vysokoškolský pedagog a sportovní činovník. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, kde od té doby pedagogicky působí na katedře pedagogiky, psychologie a didaktiky. Jeho specializací, které se věnuje nejen v pedagogické, ale i rozsáhlé publikační činnosti, je oblast sportovního tréninku. V roce 1990 se stal proděkanem fakulty, v roce 1991 byl zvolen jejím děkanem . Na této pozici zůstal až do roku 1997. Je nositelem Stříbrné a Zlaté medaile Univerzity Karlovy za zásluhy o její rozvoj. Aktivně působí v oblasti metodiky ve vedení Českého svazu ledního hokeje . Byl členem trenérských kolektivů u českého národního týmu pod vedením hlavních trenérů Luďka Bukače a Stanislava Neveselého. 19. prosince 2013 byl uveden do Síně slávy českého hokeje. Je též významným odborníkem na olympismus a olympijské hnutí, od roku 1996 do listopadu 2012 byl místopředsedou Českého olympijského výboru pro olympismus. Jeho syn Jakub Dovalil je fotbalový trenér.

Josef Cibulka (5)

Narozen 1.7.1886 v Ústí n. Orlicí, zemřel 2.4.1968 v Praze. ThDr., PhDr., profesor křesťanské archeologie a dějin církevního umění na teologické fakultě, historik umění, archeolog, práce z oborů.

Josef Bláha (7)

Josef Bláha byl český herec, dlouholetý člen hereckého souboru Divadla na Vinohradech. Pocházel ze smíšeného manželství, matka byla Slovinka, otec Čech. Od jedenácti let žil v Praze. Během středoškolských studií hrál ochotnicky divadlo. Během druhé světové války byl totálně nasazen, herectví vystudoval až po válce na pražské DAMU. Po krátkém angažmá v divadle u Ference Futuristy zakotvil natrvalo v Divadle na Vinohradech, kde působil od roku 1951 do roku 1991 , tedy prakticky až do konce svého života. Hrál také v několika desítkách filmů a v televizních seriálech. Z televizních a filmových rolí byla velmi významná postava policejního inspektora Brůžka z televizních seriálů Hříšní lidé města pražského a Panoptikum města pražského a na ně navazující série filmů Partie krásného dragouna, Smrt černého krále, Pěnička a paraplíčko, Vražda v hotelu Excelsior. V nich hrál po boku Josefa Vinkláře , Františka Filipovského , Jaroslava Marvana , Jiřího Adamíry a Ondřeje Havelky. Hrál také v seriálu Návštěvníci. V roce 1984 byl oceněn titulem zasloužilý umělec.

Josef Bek (4)

Josef Bek byl český herec. Katolická rodina Beků bydlela v Hradci Králové v Mýtské ulici. Otec Josefa Beka pocházel z velkostatkářské rodiny, ale protože se zamiloval do kuchařky, která vařila v hospodě, rodina ho vydědila. Vystudoval královéhradeckou obchodní akademii. Jako dítě ministroval a zpíval v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Velkém náměstí v Hradci Králové. Poté nastoupil do spořitelny, kde prošel různá oddělení a skončil jako hlavní pokladník. Aby se vyhnul pracovnímu nasazení, odešel za 2. světové války jako operní pěvec k profesionálnímu divadlu v Olomouci, kde setrval do roku 1954. Po válce zde vystupoval v operetě i činohře, tato dráha ho však neuspokojovala; z vlastního rozhodnutí přešel do činohry. V letech 1954–1985 byl v hereckém angažmá v Městských divadlech pražských . V roce 1947 se oženil. Manželka Eva Nováková–Beková byla do roku 1954 sólová tanečnice olomouckého divadla. Je pochován na hřbitově v Hradci Králové–Pouchově. Hrál v téměř sedmdesáti českých filmech, ve dvou stovkách televizních pořadů, jakož i v mnoha desítkách divadelních her. Mezi Bekovy populární role patří například vysloužilý voják Martin Kabát z filmu Hrátky s čertem, nebo řidič autobusu ve filmu Florenc 13.30, případně amatérský dirigent Honza ve filmu Hudba z Marsu. Uvědomělého dělníka Toníka hrál např. v propagačním filmu o dělnickém hnutí v 1. republice Anna proletářka . S Irenou Kačírkovou natočil v roce 1958 pod režijním vedením Ladislava Rychmana patrně na světě vůbec první obdobu dnešních videoklipů, filmovou písničku Dáme si do bytu. První velkou filmovou roli Karla Hampla získal Josef Bek ve filmu Siréna podle stejnojmenného románu Marie Majerové.

Josef Bejček (7)

Josef Bejček byl český politik, v 90. letech 20. století poslanec České národní rady a Poslanecké sněmovny za ODS. Ve volbách v roce 1992 byl zvolen za ODS do České národní rady . Zasedal v hospodářském výboru. Od vzniku samostatné České republiky v lednu 1993 byla ČNR transformována na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky. Zde setrval do konce funkčního období, tedy do voleb v roce 1996. 1. kongres ODS v listopadu 1991 ho v rámci dovolby jmenoval členem Výkonné rady ODS. V komunálních volbách roku 1994 neúspěšně kandidoval do zastupitelstva města Rokycany za ODS. Opětovně se o zvolení neúspěšně pokoušel v komunálních volbách roku 1998, nyní již za Unii svobody. Uvádí se jako důchodce.

Josef Bartunek (7)

Narozen 16. 4. 1906 v Bernarticích u Písku. Matematik, učitel, inspektor-metodik pro matematiku a fyziku, autor středoškolských učebnic.

Josée Hermsen (7)

Nizozemská publicistka v oboru chovu koní. Začala chovat koně během svého pobytu v Malawi v Africe. Dnes má jednoho koně v GarderenVeluwe , v prostředí, které nabízí zejména mnoho možností pro vyjížďky v terénu. Jako jezdkyni ji nejvíce přitahuje rekreační ježdění, ale jako diváka ji můžete potkat na různých jezdeckých soutěžích a show.

Jorgen Engebretsen Moe (4)

Jørgen Engebretsen Moe byl norský foklorista, biskup a básník. Proslavil se zejména díky sbírkám norských pohádek, které sesbíral společně se Peterem Christenem Asbjørnsenem. Narodil se do rodiny farmáře a politika Engebreta Olsena Moeho na farmě Mo v Hole u Ringerike. S Asbjørnsenem se poprvé setkal ve čtrnácti letech, kdy se oba připravovali na přijetí do školy v Norderhovu. Brzy zjistili, že sdílí zájem o folklor. Od roku 1841 cestoval téměř každé léto po jihu Norska a sbíral lidové pověsti. V roce 1845 se stal profesorem teologie na Norské vojenské akademii. O osm let později přijal vysvěcení a na deset let se stal kaplanem v olberském kostele v Krødsheradu a sigdalském kostele v Sigdalu. Poté se přestěhoval do Drammenu a stal se farářem v Bragernes. V roce 1870 se přestěhoval znovu, tentokrát do Vestre Aker, poblíž Christianie. Pět let na to, 1875, se stal biskupem v Agderské diecézi, se sídlem ve městě Kristiansand. V lednu 1882 odstoupil kvůli chátrajícímu zdraví z pozice biskupa, zemřel téhož roku v březnu. Jeho syn Moltke pokračoval ve sbírání folkloru a pohádek a stal se prvním profesorem tohoto předmětu na univerzitě v Oslu. Jørgen E. Moe byl v roce 1873 vyznamenán řádem svatého Olafa v hodnosti rytíř. V roce 1881 byl vyznamenán hodností komandér. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jørgen Moe na anglické Wikipedii.

Jonathan Safran Foer (6)

Jonathan Safran Foer je americký spisovatel známý především díky svým dvěma románům Naprosto osvětleno a Příšerně nahlas a k nevíře blízko . Mezi jeho další dílo z oblasti literatury faktu patří kniha Jíst zvířata nebo grafický román Tree of Codes . Jeho poslední román Here I Am byl publikován v roce 2016. Do češtiny zatím nebyl přeložen. Mimo svou autorskou činnost vyučuje tvůrčí psaní na New York University. Foer se narodil ve Washingtonu, D.C. Albertu a Esther Foerovým. Jeho otec je právník a prezident amerického antimonopolního institutu. Esther Safran Foerová je potomkem přeživších holokaustu původem z Polska. Působí jako poradce v synagoze Sixth & I Historic Synagogue. Foer je prostřední ze tří synů v židovské rodině. Jeho starší bratr Franklin je bývalým editorem The New Republic a mladší bratr Joshua je zakladatelem magazínu Altas Obscura. Nadaný, výrazný a citlivý chlapec, kterým Foer v dětství byl, se v osmi letech zranil při nehodě ve školní chemické laboratoři. Následkem bylo „něco jako nervové selhání, které se táhlo po asi tři roky, a během kterého nechtěl dělat „nic jiného než moct vyskočit z vlastního těla.“ Foer navštěvoval soukromou střední školu ve Washingtonu, a v roce 1994 vycestoval spolu s dalšími mladými Američany židovského původu do Izraele v rámci programu sponzorovaného nadací Edgara Bronfmana. V roce 1995 v prvním ročníku Princetonské univerzity se Foer zapsal do úvodního kurzu kreativního psaní vedeného spisovatelkou Joyce Carol Oatesovou, kterou zaujal jeho styl psaní a tvrdila, že má „tu nejdůležitější spisovatelskou vlastnost – energii.“ Foer později vzpomínal: „Jako první mě přiměla myslet si, že bych mohl psaní zkusit brát vážně. A to docela změnilo můj život.“ Oatesová vedla i Foerovu magisterskou diplomovou práci, ve které zkoumá život své prababičky z matčiny strany Louisy Safran, která přežila Holokaust. Za svou práci obdržel Foer cenu Princetonu za k...

Jonathan Lynn (4)

Jonathan Lynn je anglický filmový režisér, herec a spisovatel. U nás je nejznámější jako spoluautor satirických seriálů Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére.

Jonas Lie (7)

Norský prozaik.

John Wilson (4)

John Wilson byl skotský romantický básník a spisovatel, který měl blízko k tzv. jezerním básníkům. Je nejčastěji spojován s pseudonymem Christopher North v Blackwood’s Edinburgh Magazine, pod kterým napsal celou řadu skvělých studií. John Wilson se narodil roku 1785 v Paisley ve Skotsku v zámožné rodině. Po ukončení studií na univerzitách v Glasgow a v Oxfordu si zakoupil statek v tzv. Jezerním okrsku, kde se věnoval básnění a seznámil se s Williamem Wordsworthem, Samuelem Taylorem Coleridgem a Robertem Southeyem. Roku 1815 však přišel o své jmění a musel se stát advokátem v Edinburghu. Když pak byl roku 1817 založen měsíčník Blackwood's Edinburgh Magazine, stal se jeho hlavním spolupracovníkem. Roku 1820 byl jmenován profesorem morální filozofie na universitě v Edinburghu, kde si získal mnoho posluchačů, a toto místo zastával třicet dva let. Kromě drobné lyriky proslul John Wilson zejména svými články o denních událostech, překypujícími humorem a štiplavou ironií, které psal pro Blackwood’s Edinburgh Magazine pod pseudonymem Christopher North. Do češtiny přeložil ukázky z jeho díla Jaroslav Vrchlický ve své knize Moderní básníci angličtí z roku 1898. První překlady publikoval J. B. Malý ve výboru Drobné powjdky .

John Wagner (8)

Autor komiksů.

John Stuart Mill (8)

John Stuart Mill byl anglický filosof, empirik, politický ekonom a liberální politik. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří O svobodě , Úvahy o vládě ústavní a Utilitarismus . Zasadil se o význam psychologie v systému věd. Zabýval se též národohospodářskou politikou. Svým myšlením ovlivnil fabiánskou školu. Měl značný vliv i na T. G. Masaryka i jeho ženu Charlottu Garrigue. Jeho otcem byl benthamovský utilitarista a klasický ekonom James Mill. Ten kladl velký důraz na vzdělání. Již od tří let byl John Stuart Mill vzděláván v řečtině, v sedmi letech četl Homéra, Platona a Thúkydida. K tomu se začal učit latinsky a základům matematiky a přírodních věd. V pozdějším věku ho otec zasvětil do filosofie, logiky a ekonomie. Ve dvanácti letech s otcem pracoval na edici pětisvazkového Benthamova díla. Následkem se v patnácti letech psychicky zhroutil. Po návratu z léčení na jihu Francie založil diskuzní klub Utilitarian Society. Jeho přetrvávající duševní problémy mu nedovolily dokončit studium práv. V letech 1827 až 1857 byl zaměstnán jako úředník Východoindické společnosti. Díky tomuto zaměstnání se stal nezávislým na svém otci. Začal se věnovat poezii a stýkání s přáteli. Význam v jeho přerodu od rozumového utilitarismu k zapojení citů měla jeho budoucí žena Harriet Taylorová, se kterou se seznámil roku 1830, vzal si ji ale až roku 1851 po smrti jejího prvního manžela Johna Taylora. Na základě jejich korespondence lze předpokládat, že měla na Millovo myšlení nemalý vliv. Posledních třicet let svého života věnoval psaní politických, ekonomických a filosofických textů na bázi sociálního liberalismu. Ačkoli Mill v mnohém zachovával a rozvíjel tehdejší konvenční ekonomické uvažování, mnohé jeho myšlenky byly poměrně originální: přimlouval se za redistribuci bohatství státem, ovšem s minimem byrokracie – formou nepodmíněného příjmu všem občanům. Namísto myšlenky trvalého h...

John Ruskin (8)

John Ruskin byl anglický spisovatel, básník, vědec a umělecký kritik. Narodil se do dobře situované rodiny obchodníka s cherry a vínem. Základy vzdělání získal díky domácímu učiteli, později studoval na univerzitě v Oxfordu. Od roku 1867 měl Ruskin na univerzitě v Cambridge hodnost Rede Lecturera, v letech 1869–1884 působil jako profesor na univerzitě v Oxfordu. Tehdy tam založil malířskou školu a muzeum. Chtěl, aby všechna anglická muzea byla přístupná veřejnosti zdarma. Byl výborným učitelem, jeho snahou bylo umožnit vzdělání všem, i chudým. Ruskin je považován za nejvlivnějšího obdivovatele hnutí prerafaelitů . Díky publikování svého listu v novinách Times v roce 1851, ve kterém vyjádřil podporu jejich myšlence vztahu k přírodě, se hnutí stalo populárním a společnost ji začala akceptovat. Jelikož byl socialistou, po smrti svého otce v roce 1864 daroval většinu zděděných peněz Whitelands College v Chelsea, škole Johna Ruskina v Camberwellu a cechu svatého Jiří v Paddingtonu. Díky svým nejvýznamnějším knihám o umění Modern Painters, The Seven Lamps of Architecture a The Stones of Venice se stal Ruskin jedním z nejuznávanějších a nejobdivovanějších kritiků viktoriánské éry. Na konci svého života kvůli nervovému onemocnění téměř vůbec nemluvil a přestal úplně psát. V jedenácti letech publikoval John Ruskin svoji první báseň. V dějinách umění je považován za významného autora a to především svým dílem Modern painters. V oblasti dějin umění se přiklání k názoru, že příroda by měla být předlohou pro umění. Ruskinovi v jeho době vadila podřízenost morálních principů těm ekonomickým a snažil se apelovat o opak. Pokud člověk zbohatne, získá dle Ruskina nejen moc, ale i zodpovědnost například za lidi, které zaměstnává. Ruskinův postoj vychází z přesvědčení o správcovství a tedy zodpovědnosti za věci spravované. A všechny naše činy mají sloužit obecnému blahu a ušlechtilým cílům. Mezi jeho myšle...

John Rewald (3)

John Rewald byl americký akademik, spisovatel a historik umění. Byl znám jako učenec a autorita na impresionismus, post-impresionismus, Cézanna, Renoira, Pissarra, Seurata a další francouzské malíře pozdního 19. století. Byl všeobecně uznáván jako přední autorita na umění tohoto období. Jeho kniha „History of Impressionism“ je standartní prací v oboru.

John Millington Synge (5)

Irský dramatik.

John Man (5)

Emily St. John Mandelová se narodila roku 1979 na západním pobřeží Kanady. Na torontské taneční akademii vystudovala moderní tanec a poté žila krátce v Montrealu, než se přestěhovala do New Yorku. Napsala čtyři romány. Ten zatím poslední, Stanice 11, získal v r. 2015 Cenu Arthura C. Clarka za nejlepší sci-fi a dostal se do užšího výběru americké Národní knižní ceny a PEN/Faulknerovy ceny. Emily St. John Mandelová je kmenovou autorkou internetového literárního časopisu The Millions. Žije s manželem v New Yorku.

John Lennon & Yoko Ono (7)

John Lennon, zakládající člen legendární rockové skupiny The Beatles, byl vlivný britský hudebník, zpěvák a skladatel, který se proslavil svým přínosem hudbě a kultuře 20. století. Po rozpadu Beatles v roce 1970 se Lennon vydal na sólovou dráhu, která ještě více upevnila jeho umělecký odkaz. V roce 1969 se oženil s japonskou výtvarnicí a hudebnicí Yoko Ono a společně se stali symbolem míru a aktivismu a často využívali svou tvorbu k propagaci těchto ideálů.

John Hemming (3)

Dr. John Hemming, CMG , nar. 05.1.1935 ve Vancouveru, Kanada je badatel a spisovatel, odborník na Inky a na indiánské kmeny Amazonie. Hemingův otec prodělal 1. sv.v. v zákopech a když viděl, že se schyluje znovu k válce, poslal svoji těhotnou ženu na výlet, který skončil přes Panamu až v Britské Kolumbii, protože chtěl, aby se jeho syn narodil v Americe. To se také povedlo v kanadském Vancouveru, takže je Hemming Kanaďan, stejně jako jeho otec, . Ve Spojeném království také dokončil své vzdělání, absolvoval historii v prestižním Etonu a Oxfordu. V roce 1961 podniká první ze svých četných výprav do neprobádaných brazilských pralesů spolu se svými kolegy z Oxfordu, v povodí Iriri nalézají neznámý indiánský kmen, při kontaktu je jeden z kolegů Indiány zabit . Intenzivně se zajímá o dějiny Inků a výsledkem je jeho první kniha The Conquest of the Incas , vydaná v roce 1970. Kniha vzbudila tak velký ohlas svou úrovní, že byla považována za dílo některého z renomovaných historiků napsané pod pseudonymem. Hemming získává doktorát z Oxfordu a dva čestné doktoráty z dalších univerzit. Kniha sama získává literární ceny v New Yorku. Hemming se mimo to po úspěchu své první knihy stává předsedou Anglo-peruánské společnosti a postupně procestuje celé Peru. V roce 2007 je jeho práce oceněna Velkým křížem Rádu za zásluhy . Spolu s americkým fotografem Edwardem Ranneyem vydává další knihu věnovanou incké architektuře. Jeho zkušenosti z výpravy k řece Iriri zapříčinily jeho zvýšený zájem o brazilské Indiány. V letech 1971-1972 navštívil 45 kmenů v celé Brazilii a v následujících letech vydává řadu knih mapujících historii původních obyvatel Amazonie.Jako projev uznání získává v roce 1998 od brazilské vlády Řád Jižního kříže. V roce 1975 se stává ř...

John Hart (5)

John Hart se narodil a vyrostl v Severní Karolíně. Nějaký čas pracoval jako advokát, ale potom svou praxi opustil, aby se mohl věnovat psaní Krále lží a práci pro významnou firmu z Wall Street. Účastnil se i nejrůznějších dobrodružných podniků: létal například s vrtulníkem nebo se plavil přes oceán na malých lodích. Nyní píše knihy, což je náročnější, ale bezpečnější. Žije v rodné Severní Karolíně.

John Escott (8)

Anglický spisovatel, autor knih pro děti a komiksových scénářů. Též píše literární adaptace za účelem výuky angličtiny se zaměřením na detektivní a mysteriosní příběhy.

John Bunyan (8)

John Bunyan byl anglický křesťanský spisovatel a baptistický kazatel. Proslul svým alegorickým dílem Cesta poutníka. Vyrůstal v rodině kotláře. Jeho první manželka Mary přinesla do manželství dvě náboženské knihy, které oba společně četli a diskutovali o nich. Ještě než jeho první žena zemřela , začal navštěvovat církev. Ony dvě knihy u něj vzbudily zájem o duchovní věci, prožíval muka nad svými hříchy a pokoušel se vést zbožný život ve vlastní síle. Po třech letech prožil zásadní obrat a vydal se Bohu. Připojil se k nonkonformistické církvi, kde byl uznáván jeho dar kázání. Začal veřejně sloužit. Současně však musel živit svou rodinu a tak pracoval jako kotlář. Jeho věhlas kazatele stále vzrůstal. V roce 1660, když dosedl v Anglii na trůn Karel II., začali být nonkonformisté opět pronásledováni. Byl na něj vydán zatykač a do vězení jej odvedli přímo ze shromáždění. Soudce mu nabídl propuštění, slíbí-li, že přestane kázat. Ten však odmítl. Byl proto obviněn za účast při organizování nezákonných shromáždění, která nejsou podřízena Anglikánské církvi, a odsouzen k šesti letům vězení v Bedfordské věznici. Během této doby četl anglický překlad Bible KJV a Foxovu Knihu mučedníků a také začal sám psát. V roce 1666 byl sice propuštěn, ale již o několik týdnů později byl opět zatčen za ilegální kázání a strávil v Bedfordské věznici dalších šest let. V roce 1672 král Karel II. zrušil zákon proti nonkonformistům a on byl znovu propuštěn. V té době byl již velmi populárním kazatelem. Královo srdce se však proti nonkonformistům opět zatvrdilo a on se ocitl znovu na šest měsíců ve vězení. A právě v této době sepsal svou nejslavnější knihu Cesta poutníka. Pokračoval v kazatelské činnosti až do své smrti v roce 1688. Když se ohlížel na dobu strávenou v žaláři, napsal: „Nebyl jsem bez naděje, že by mé uvěznění nemohlo posloužit k probuzení svatých v této zemi. A právě tato skutečnost mě vedla k vydání celé záležitost...

John Braine (6)

John Gerard Braine byl anglický spisovatel, představitel skupiny tzv. rozhněvaných mladých mužů. J. Braine studoval gymnázium, které roku 1938 opustil. Živil se různými pracemi, nejprve pracoval v obchodě, později v továrně, pak jako laborant. Po 2. světové válce získal místo knihovníka. Po „Místu nahoře“ se v jeho románech zjemnila kritika, hrdinové se stali konzervativnějšími.

Johann Goethe (8)

Johan Bojer (4)

Životopis: Norský prozaik a dramatik.

Joe Pass (3)

Joe Pass byl americký jazzový kytarista proslulý svou virtuózní technikou, sofistikovanými akordicko-melodickými sóly a schopností improvizovat basové linky a složité kontrapunkty v kapele. Pass se narodil 13. ledna 1929 v New Brunswicku ve státě New Jersey a své schopnosti rozvíjel v době, kdy se jazz rychle vyvíjel. Často je připomínán díky své práci v 60. a 70. letech, kdy nahrál řadu alb pro labely Pacific Jazz a Concord Jazz.

Jodi Malpasová (4)

Joanna Simon (5)

Anglická autorka publikací o víně a kuchařských knih.

Joakim Zander (4)

Švédský spisovatel a právník.

Jitka Růžičková (6)

Narozena 22. 4. 1961. Překladatelka z nizozemštiny.

Jitka Melicharová (4)

PaedDr. Jitka Melicharová-Vinařová. Narozena 20.10.1923 v Praze, autorka turistických průvodců.

Jitka Komendová (7)

Narozena 11. 8. 1967 v Pnětlukách. Spisovatelka. Autorka románů pro dívky.

Jitka Kendíková (9)

PhDr. Na PedF UK v Praze vystudovala obor Český jazyk – Dějepis. Po ukončení studia pracovala jako učitelka na Základní škole a Gymnáziu J. Gutha-Jarkovského v Praze. Na uvedené ZŠ vykonávala od roku 2002 funkci výchovného poradce a od stejného roku působila jako zástupce ředitele gymnázia. Od roku 2006 je ředitelkou obou uvedených škol. Dlouhodobě se zabývá integrací žáků se specifickými vzdělávacími potřebami, zejména s poruchami autistického spektra, do běžných škol. Věnuje se také vzdělávání českých žáků, kteří studují nebo studovali v zahraničí, i problematice jejich adaptace na český vzdělávací systém. Na školách, které vede, realizuje ve spolupráci s MHMP nostrifikační zkoušky. Napsala několik statí, v nichž se soustřeďuje na zmiňovaná a mnohá další aktuální témata, vyvíjí lektorskou a přednáškovou činnost, aktivně spolupracuje s MZV ČR, Českými centry, PedF UK a mnoha pobočkami České školy bez hranic a různými odbornými a neziskovými organizacemi.

Jitka Jelínková (6)

Narozena 9. 11. 1969. JUDr. RNDr., Ph.D., právnička veřejné správy životního prostředí, zabývá se též vlivy znečištění ovzduší na zdraví.

Jitka Bártů (6)

Jitka Bártů je česká televizní režisérka, scenáristka, spisovatelka a producentka. Profesně se svou sestrou Kateřinou Bártů, dvojčetem, tvoří sourozenecké autorské duo zvané Sestry Bártů. Po studiu scenáristiky v Los Angeles začínala jako copywriter v reklamních agenturách Mark BBDO a Ogilvy&Mather v Praze. Autorsky spolupracuje na scénářích se svou sestrou Kateřinou, se kterou vlastní společnost Twinpower. Od roku 2009 se na svých projektech kromě psaní scénářů podílí jako režisérka. Na svých projektech se podílí jako scenáristka, režisérka a producentka. Společně se sestrou Kateřinou napsala 3dílný román Rodinná pouta. Knihy jsou založené na příbězích postav ze stejnojmenného televizního seriálu.

Jiřina W Dunovská (5)

Narozena 2.2.1908 v Praze, zemřela 27.8.1959 v Praze. PhDr., odborná asistentka katedry pedagogiky na filosofické fakultě University Karlovy v Praze. Publikace v oboru angličtiny.

Jiřina Šejbalová (3)

Jiřina Šejbalová byla česká operní pěvkyně, vynikající činoherní herečka a divadelní pedagožka, od roku 1928 až do roku 1971 členka Národního divadla v Praze. Pocházela z úřednické rodiny, oba rodiče však byli velmi hudbymilovní a kulturně založení lidé. Po studijích na Pražské konzervatoři, kde studovala nejprve operní zpěv, teprve později i dramatický obor, nastoupila jako pěvkyně do opery Státního divadla v Brně. V letech 1927 až 1928 si zahrála v avantgardním divadelním studiu Dada režiséra Jiřího Frejky. Od roku 1928 až do doby svého odchodu do důchodu byla členkou činohry Národního divadla v Praze. Ve filmu působila více než 50 let od roku 1929 až do roku 1980, zahrála si celou řadu pozoruhodných rolí, z nichž patrně nejznámější byla hlavní role ve filmu Vlčí jáma nebo o mnoho let pozdější film Zlatá svatba. Na pražské HAMU vyučovala jevištní řeč. Měla velmi charakteristický a nezaměnitelný hlas, jakož i osobitý herecký projev. Jednalo se o velmi výraznou hereckou osobnost. V roce 1958 jmenována zasloužilou umělkyní a v roce 1965 národní umělkyní.

Jiřina Medková (4)

Jiřina Medková byla česká historička umění. Patřila k předním znalcům českého skla v užitém i volném umění. Narodila se 27. prosince 1921 v Brně. Absolvovala reálné gymnázium a Školu uměleckých řemesel v Brně, poté vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně působila jako kurátorka sbírky skla a stala se také jeho ředitelkou. Po vzniku Moravské galerie v 60. letech 20. století se v ní stala zástupkyní ředitele a byla pověřena vedením ústavu užitého umění. Jako kurátorka iniciovala řadu výstav i významných akcí, mezi nimi Trienále řezaného a rytého skla či přehlídky skleněné plastiky Metamorfózy skla či Skleněná plastika. K její bohaté publikační a přednáškové činnosti patří knihy Povídání o českém skle a Řeč věcí.

Jiřina Jirásková (3)

Jiřina Jirásková byla česká herečka, ředitelka Divadla na Vinohradech a partnerka českého filmového a televizního režiséra Zdeňka Podskalského. Vystudovala DAMU, kam přešla z řádového gymnázia v Kutné Hoře. Po absolvování konzervatoře hrála nejprve rok v Hradci Králové. V roce 1951 se stala členkou pražského Divadla na Vinohradech, kde poté stále působila. Od 30. května 1990 do 30. června 2000 zde také zastávala funkci ředitelky. V padesátých letech jako členka vinohradské scény odsoudila spolu s dalšími v rámci vykonstruovaného procesu svoji kolegyni Jiřinu Štěpničkovou, která byla následně vězněna po 10 let. Herečka se za tento čin několikrát omluvila: z mladické nerozvážnosti věřila komunistické propagandě všechna obvinění tehdy odsouzené populární herečky. Členkou KSČ byla od svých 16 let až do roku 1970. Sama pak čelila komunistickým represím. Před kamerou dostala první velkou příležitost ve špionážním dramatu Smyk, které v roce 1960 natočil režisér Zbyněk Brynych. V 60. letech objevil její komediální talent režisér Zdeněk Podskalský. V 70. letech pro ni však nastala nucená přestávka před kamerou a na filmové plátno se ve větší roli vrátila až v roce 1980 ve filmu Trhák. Během své kariéry ztvárnila přes 140 filmových a televizních rolí. Přestože se vyznačovala zajímavým hlasem, dabingu se téměř nevěnovala. Za pozornost však stojí dabing Elizabeth Taylor ve filmu Kdo se bojí Virginie Woolfové?. V letech 1990–2000 byla ředitelkou Divadla na Vinohradech. Jejím manželem byl herec Jiří Pleskot, za kterého byla vdaná jen dva roky. Později žila dvacet sedm let se svým životním partnerem Zdeňkem Podskalským. Neměla žádné děti. Byla kmotrou mladšího syna herečky Simony Stašové Vojtěcha Staše. Její rodiče byli rozvedení. Otec se podruhé oženil a měl její nevlastní sestru Petru , se kterou se ale nestýkala. Zemřela po dlouhé nemoci ve věku 81 let ve svém bytě v Praze v Kouřimské ulici na Vin...

Jiřina Chrastilová (3)

Jiřina Chrastilová je absolventkou oboru historie-archivnictví na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, od roku 1979 je zaměstnána v Pražské informační službě ve vlastivědném útvaru.

Jiřina Brzobohatá (9)

Pedagožka, autorka učebnic matematiky.

Jiří Vychopeň (9)

Ing., daňový poradce a ekonomický poradce, práce z oboru.

Jiří Vostradovský (5)

Ing. Jiří Vostradovský, hydrobiolog a odborník v oblasti rybářství. Nestor českého rybářství; aktivně pracuje pro Český rybářský svaz i časopis Rybářství. Zasvětit život rybám se rozhodl Jiří Vostradovský během gymnaziálních studií, kdy přes léto chodil brigádničit do Státního rybářství v Plané u Mariánských Lázní. Jeho posedlost se mu ale nakonec vyplatila. Po desítkách let práce na výzkumu českého hospodaření s rybami získal mezinárodní autoritu a zúčastnil se mnoha misí do zahraničí. Tam v rozvojových oblastech pomáhal učit místní vodohospodáře chovat ryby a přispět tak jejich schopnosti nakrmit obyvatelstvo. Zúčastnil se ale i budování počítačového klíče francouzských ryb, ve Stockholmu posuzoval granty vědcům v oboru sladkovodního rybářství. V roce 1959 po dokončení lipenské přehrady mu svěřili vedení terénního pracoviště na Lipně, věděli, že ho láká prostředí volných vod. Původně měla tato štace trvat dva roky, nakonec se ale protáhla až do roku 1970, kdy byl "převelen" do Prahy vést místní oddělení výzkumného ústavu, ve kterém začínal - to se později přestěhovalo do Libčic nad Vltavou a tam působil až do důchodu. Teprve pak měl trochu víc času k aktivní spolupráci s Českým rybářským svazem, kde začal šéfovat ústřednímu hospodářskému odboru. Práce ve výzkumu měla i před revolucí tu výhodu, že se občas podařilo absolvovat zahraniční semináře a sbírat zkušenosti. Tak například mohl přednášet v Anglii v Two Lakes o kaprovi, jehož chov se tam právě snažili zavést, v roce 1967 i s manželkou, která také vystudovala rybářství, pracovali na Kubě a zkoumali možnost rybářského využití tamějších obsádek.

Jiří Verberger (2)

Český klavírista, zpěvák, skladatel, aranžér, kapelník. Narozen 28. května 1918 v Praze, zemřel 2. listopadu 1973 v Praze . Člen Orchestru Gramoklubu 1935-1937, Orchestru Emila Ludvíka a Hot Kvintetu Emila Ludvíka 1940-1941, Orchestru Karla Vlacha 1939 a 1943-1945, Orchestru Ladislava Bezubky 1962-1967. Považován za jednoho z klíčových představitelů raného českého jazzu.

Jiří Valenta (8)

Narozen 22. 3. 1933 v Klatovech. MUDr., DrSc., profesor chirurgie . V letech 1991-97 děkan lékařské fakulty v Plzni, v letech 1990-99 vedl Chirurgickou kliniku FN Plzeň. Dále působí na Ústavu anatomie LF UK v Plzni.

Jiří Vacek (9)

Narozen 25. 5. 1931 ve Slaném, zemřel 27. 4. 2021. Ing., učitel jógy, překladatel duchovní literatury, filozof a vydavatel.

Jiří Tibitanzl (4)

Divadelník, dramaturg, autor divadelních her pro děti. Narozen v Českých Budějovicích. Zpočátku chtěl studovat gymnázium, ale v padesátých letech ho z něj tehdejší „mocipáni“ vyhodili. Uchvátilo ho ochotnické divadlo, následovala průmyslovka a první vydařenější vystoupení – Kat a blázen V+W a znovu se to nezamlouvalo a opět ho vyhodili. Měl štěstí, že ředitel školy byl naprosto chápavý a poradil mu, ať zajede za Werichem, který měl nedaleko chalupu, a poprosí ho, jestli by to nějak neurovnal. Udělal to a nejenže se z nich stali přátelé, ale navíc ten vyhazov nějak zastavil. Od té doby začal s přáteli ze školy za Werichem jezdit častěji. V prosinci roku 1989 vzniká sdružení Werichovi a Jiří Tibitanzl se stává bydelníkem shluku v Havířově, kde mu zůstal věrný. Protože se díky režimu nemohl dostat na filmovou školu, dokončil průmyslovku a alespoň s kamarády, kteří ji studovali a neměli tak černý profil, začal natáčet krátké studijní filmy. Jeden z nich se dostal až do Francie, ze které přišlo pozvání k návštěvě od samotného Marcela Marcelu – krále pantomimy. Jenže. Když žádal o povolení jet, na ministerstvu se mu vysmáli. Kupodivu i tam se na něho usmálo štěstí. Zakládalo se zrovna vojenské estrádní divadlo a on se k němu dostal! Od umění se tak příliš nevzdálil. Sny na další uměleckou dráhu po vojně však vzaly za své celkem rychle. Přistěhováním do Ostravy se jeho osudem stal Důl Hlubina, zpočátku zejména jeho podzemní části. V roce 1965 založil soubor „Větrník“ spolu s Jaroslavem Čejkou, který se později stal členem ND a kde zkoušel syntetickou formu představení. V té době dokonce získal Cenu města Ostravy a s ní a přímluvou jednoho ze známých ostravských mistrů dokonce získat první vlastní byt. Při výběru se mu zamlouval Havířov, který se mu líbil a tak se brzy stěhoval právě tam. Už v té době začínal s pantomimou pro děti, ale hlavní činnost vyvíjel pořád v Ostravě . V roce 1969 a 1970 pracoval na turné po Itálii,...

Jiří Tesař (3)

Ilustrátor.

Jiří Syllaba (6)

Jiří Syllaba byl český lékař. Narodil se 8. března 1902 v Praze. Jeho otec, Prof. MUDr. Ladislav Syllaba byl osobním lékařem prezidenta Masaryka. Po absolvování klasického gymnasia vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy . V roce 1928 strávil rok v Cambridge u profesora Barcrofta, nominovaného na Nobelovu cenu za Fyziologii. Po úmrtí svého otce Ladislava Syllaby se stal asistentem u profesora Pelnáře na II. interní klinice. Roku 1944 byl zatčen gestapem za působení v odbojové skupině „Národ“. Po věznění na Pankráci byl převezen do věznice pražského gestapa v Malé pevnosti Terezín. Na konci války vypukla v Terezíně epidemie skvrnitého tyfu. Syllaba hrdinně pomáhal tuto epidemii zlikvidovat. V květnu 1945 byl jmenován přednostou interního oddělení Vinohradské nemocnice, kde přednášel na Lékařské fakultě hygienické Univerzity Karlovy. Dnes nese jeho jméno velká posluchárna fakulty. V roce 1957 se stal členem Sboru internistů při ministerstvu zdravotnictví s funkcí hlavního internisty. V roce 1969 se stal členem Vědecké rady ministerstva zdravotnictví. V roce 1996 byl pasován na rytíře českého lékařského stavu. Po celý svůj život byl oddaným svobodným zednářem. Po pádu komunismu se zasloužil o obnovení zednářské činnosti a stal se velmistrem řádu. Je také autorem sbírky básní, výtvarníkem a autorem memoárů. Po boku mu stála jeho druhá choť MUDr. Božena Syllabová, rozená Slámová, klinická asistentka porodnické a gynekologické kliniky prof. MUDr. Antonína Ostrčila. Zemřel v Praze 17. května 1997 ve věku 95 let. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově.

Jiří Svoboda (5)

Narozen 12. 8. 1943 ve Znojmě. Mgr., literární historik, pedagog na Znojemsku a Brněnsku, autor prací z oblasti regionální historie a reálií těchto oblastí a překladatel starších děl regionálních německy píšících autorů.

Jiří Suchánek (5)

Mgr., politolog, zaměřený na bezpečnostní a strategická studia, též vojenský a regionální historik. Spoluautor a vydavatel webu věnovaného vojenskému výcvikovému prostoru Dědice a otázkám vojenství.