Všichni Autoři a témata

Jitka Minaříková (69)

Narozena 2. 6. 1940 v Praze. Překladatelka z italštiny, francouzštiny a angličtiny, redaktorka nakladatelství Albatros.

František Dvořák (73)

Prof. PhDr. František Dvořák, DrSc. byl český historik umění, výtvarný teoretik a pedagog. Pro jeho vědomosti a zápal pro umění se mu přezdívalo František Dvořák, české kultury hořák. Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor dějiny umění a estetiky. Do roku 1958 působil jako asistent prof. V. V. Štecha na Akademii výtvarných umění. V roce 1960 byl přijat jako odborný pracovník do Národní galerie a v dalších letech vyučoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. František Dvořák je autorem 35 uměleckých monografií, z nichž některé vyšly v několika světových jazycích. Do historie českého výtvarného umění se zapsal monografickými studiemi věnovanými především tvorbě Františka Tichého, Jana Zrzavého, Cyrila Boudy nebo Kamila Lhotáka, Adolfa Borna a Václava Špály.

Felix Háj (71)

F. Háj, nebo též Felix Háj, byl literární pseudonym spisovatelky Marie Wagnerové, roz. Černé , píšící zejména idylické romány a románové cykly pro mládež, z nichž nejznámější jsou Školák Kája Mařík a Řídících Márinka. Narodila se jako druhá dcera ředitele mníšecké obecné školy Augustina Černého a jeho manželky Filipíny, rozené Horákové . Základní a měšťanskou školu vychodila v Mníšku, vystudovala učitelský ústav v Českých Budějovicích. Současně studovala hudbu a zpěv. Po maturitě se vrátila do Mníšku, kde se v 7. listopadu 1906 provdala za místního učitele Viléma Wagnera a působila jako varhanice a učitelka hudby. Dne 1. srpna 1907 se jí narodil syn Vilém . Marie Wagnerová žila se svým manželem na pražském Zlíchově, odkud se v roce 1914 i se synem vrátila do Mníšku. V roce 1920 bylo manželství rozvedeno od stolu i lože a v roce 1922 rozloučeno. Otec Augustin Černý musel po odchodu do penze roku 1924 opustit služební byt. Marie Wagnerová proto přijala místo farní hospodyně na faře v Mníšku a získala tak bydlení pro sebe, otce i pro syna Vildu. Tehdy také začala publikovat své první literární práce. Po smrti faráře Františka Rause , který ji v jejím literárním úsilí podporoval a pomáhal jí, se odstěhovala do jiného domu v Mníšku. Vedla místní ženský pěvecký sbor, pořádala besídky a hudební akademie. Přestože byla horlivě věřící katoličkou, byla i dlouholetou funkcionářkou Sokola. V roce 1927 se stala členkou spolku vyhraněně katolických spisovatelů Družina literární a umělecká. Zemřela ve 47 letech na rakovinu. Pochována je na hřbitově v Mníšku pod Brdy. Hlavní dílo autorky představuje sedmidílný cyklus o Kájovi Maříkovi , kterým proslavila své rodné městečko a pětidílný cyklus o řídících Márince....

Šárka Kadlecová (76)

Autorka učebnic angličtiny a překladatelka z angličtiny. Vedoucí anglické sekce Jazykového centra Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Lektorka kurzů akademické angličtiny.

Miroslav Žbirka (32)

Miroslav Žbirka , známý jako Meky, byl významný slovenský popový hudebník, jehož kariéra trvala několik desetiletí od konce 70. let 20. století. Byl významnou osobností československé a později slovenské hudební scény, známý svým melodickým poprockovým stylem a výrazným hlasem. Žbirkova tvorba mu vynesla značné uznání, včetně několika cen Slávik - prestižního hudebního ocenění na Slovensku. Během své kariéry vydal řadu alb, která upevnila jeho postavení předního umělce v daném žánru. Kromě sólové tvorby byl Žbirka také členem skupiny Modus, která hrála důležitou roli v jeho počátečním úspěchu. Jeho vliv přesáhl hranice Slovenska a České republiky a rozšířil se i do dalších evropských zemí. Miroslav Žbirka 'Žbirkův přínos hudbě ocenili fanoušci i kritici a jeho odkaz je oslavován i po jeho úmrtí v listopadu 2021.

Jarmila Urbánková (64)

Jarmila Urbánková, provdaná Galandauerová byla česká překladatelka a lyrická básnířka. Jarmila Urbánková se narodila v Horních Vilémovicích na Třebíčsku v rodině českobratrského faráře Jaroslava Urbánka. Po gymnáziu v Třebíči a v Přerově, kam se v roce 1924 přestěhovala , vystudovala Filozofickou fakultu MU v Brně , studium ukončila roku 1935. Po studiích se začala živit jako překladatelka. V listopadu 1935 odjela na pět měsíců do Londýna, aby se zdokonalila v angličtině. Za necelý rok se provdala za právníka Maxe Galandauera, aktivního komunistu brněnské Levé fronty. Na začátku okupace byl její muž zatčen. Později zemřel v koncentračním táboře. Jejich syn Jan Galandauer je historik. Po skončení války pracovala v Praze na ministerstvu informací. Na jaře 1953 přešla do Státního nakladatelství dětské knihy, kde byla vedoucí redaktorkou. V roce 1955 se stala redaktorkou Literárních novin, odkud za dva roky odešla a nastoupila do Zrcadla kultury v Čs. rozhlasu. Od začátku 60. let se věnovala výhradně literární práci. První básně uveřejňovala v přerovském deníku Obzor pod pseudonymem Jurka Baranákov nebo Marina Kraftová. Přispívala do Listů pro umění a kritiku, Literárních novin, Rudého práva, Tvorby, Večerní Prahy, Literárního měsíčníku aj. Překládala především z angličtiny, francouzštiny, němčiny, bulharštiny a slovenštiny. Zaměřila se na autory, jako jsou A. J. Cronin, G. Hauptmann, J. Keats, P. B. Shelley. Také přebásnila Shakespearovy sonety. Za básnické a překladatelské dílo byla v roce 1976 oceněna titulem zasloužilá umělkyně.

Jan Morávek (65)

Jan Morávek byl prozaik, dramatik, novinář, autor tzv. lidových románů. Jeho díla, převážně situovaná do Posázaví, jsou nenáročnou. ale ve své době velmi oblíbenou četbou. Jan Morávek se narodil v rodině hostinského a řezníka. Po absolvování měšťanské školy studoval na vyšší průmyslové škole v Praze. Protože ho však více přitahovala literatura a herectví, po smrti svého otce zběhl k divadlu.V dalších letech vykonával vojenskou prezenční službu a bojoval v první světové válce. Po válce se vrátil k herectví. Složil zkoušky do Vinohradského divadla, ale nakonec nastoupil do Hašlerova divadélka Lucerna. V roce 1919 se Jan Morávek stal redaktorem týdeníku Obrana venkova a Kalendáře republiky, postupně působil v nakladatelství Melantrich, redigoval Pražský ilustrovaný zpravodaj. Na stránkách tohoto zpravodaje otiskoval příspěvky význačných spisovatelů a vědců, reprodukce děl známých malířů a fotografů. Rovněž zde uveřejňoval své beletristické práce a reportáže. V ostatním tisku Melantrichu publikoval fejetony, povídky, novely i romány na pokračování. Od roku 1941 se Jan Morávek věnoval pouze spisovatelské činnosti. Národní knihovna ČR eviduje téměř 40 různých knih , čtyři divadelní hry, písně a filmové náměty, jejichž autorem je Jan Morávek.

Isaac Asimov (87)

Isaac Asimov, narozen jako Izák Judovič Ozimov , byl americký spisovatel a biochemik židovského původu. Napsal přes 300 vědeckých, vědecko-populárních a sci-fi knih. Počátek jeho tvorby patří do období tzv. Zlatého věku sci-fi. Získal celou řadu prestižních cen . Je autorem tří zákonů robotiky. Isaac Asimov se narodil do židovské rodiny ve vesnici Petroviči v Sovětském Rusku. Ve své první autobiografii uvádí, že jako datum svého narození považuje 2. ledna 1920, i když vzhledem k chybějícím dokumentům či případné chybě při převodu z juliánského kalendáře je toto datum nejzazší a správné datum může být i 4. října 1919. V roce 1923 celá rodina emigrovala do USA. Do USA se plavil na lodi RMS Baltic. Stal se americkým občanem v roce 1928. Asimov se nikdy nenaučil rusky a nikdy svou rodnou zemi nenavštívil. Isaac vyrůstal v Brooklynu v New Yorku. Jeho otec měl malý obchod se smíšeným zbožím, ve kterém se Asimov poprvé setkal s časopisy a novinami. Asimov se naučil sám číst v pěti letech, své první články začal psát už v jedenácti a od devatenácti je dokonce prodával do různých časopisů. Po vystudování střední školy nastoupil Asimov na Kolumbijskou univerzitu, kde promoval v roce 1939. Během druhé světové války sloužil Asimov jako civilista na námořní základně ve Filadelfii . V roce 1944 byl předvolán k armádní odvodové prohlídce, ale kvůli krátkozrakosti nebyl odveden. Tato vada už nebyla armádě USA na obtíž 7. září 1945, kdy Asimov obdržel povolávací rozkaz. Do jejích řad vstoupil 1. listopadu 1945. Prošel základním výcvikem v Camp Lee ve Virginii. 7. ledna 1946 začal psát povídku Důkaz, což byla jediná povídka, kterou Asimov napsal během své služby v armádě USA . 7. února již měl hotovu první verzi, ale pak s psaním přestal, neboť se mě...

Alois Mikulka (63)

Alois Mikulka je český malíř, sochař, grafik, ilustrátor, scénograf, autor divadelních her pro děti, pohádek, básní a próz pro děti i dospělé. Za druhé sv. války, když byl jeho otec nacisty zavřený v Německu, musel doma pomáhat matce, protože měl ještě tři mladši sestry. Jako syn kriminálníka musel jít nejen na dva roky k převýchově do německé školy, ale také do Kuratoria pro výchovu mládeže. V letech 1948-52 studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně. Dále studoval monumentální malbu v ateliéru Jána Želibského na VŠ výtvarných umění v Bratislavě. Měl výstavy nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí Celý svůj život žije a pracuje v Brně. Je členem Spolku českých umělců grafiků Hollar.

Libuše Prokopová (82)

Narodila se 30. srpna 1919 v Praze. Studium: 1938: maturita , 1945-1948: FF UK, francouzština a dějiny světové literatury 1938-1939: přerušeno z politických důvodů), 1948: PhDr. Překladatelka ze španělštiny a redaktorka nakladatelství. 1953-1977: redaktorka v nakladatelství Orbis v Praze. Ocenění: Medaile UNAM . Kromě překladu publikovala též úspěšné učebnice španělštiny a cestopisné knihy.

Jan Hora (71)

Graham Greene (56)

Henry Graham Greene byl významný britský romanopisec 20. století. Psal také povídky, eseje, divadelní hry, scénáře, literární a filmové kritiky. Nějaký čas pracoval jako novinář a po určitou dobu byl dokonce zaměstnancem ministerstva zahraničí a agentem britské tajné služby. Jeho příběhy kombinují epiku s morálními a náboženskými otázkami z neortodoxně katolické perspektivy. Témata jeho děl mají společného jmenovatele v hlubokém, věčně pochybujícím, především však v osvobozujícím básnickém pohledu na člověka z hlediska spisovatelova základního atributu lidství – svědomí. Proto je též označován jako Dostojevský 20. století. Narodil se 2. října 1904 v anglickém Berkhamstedu v rodině ředitele prestižní internátní střední školy jako čtvrté ze šesti dětí. Jako dítě dával přednost samotě a četbě knih, především dobrodružných příběhů. Byl nesmělý a jakožto syn ředitele školy byl svými spolužáky instinktivně považován za zrádce, čímž velmi trpěl. Byl velmi frustrován citovou nepřístupností svých rodičů, především otce, a v širším okruhu rodiny přilnul pouze k jednomu ze svých strýců. V mladistvém věku byl poslán na psychiatrické léčení pro své opakované koketování se sebevraždou. Tyto zážitky popisuje později ve své autobiografii Kus života . S odcizeným revolverem – vždy puzen iracionální touhou po smrti – chodil do parku za domem rodičů, kde hrál sám se sebou ruskou ruletu – roztočil bubínek zbraně s jedním nábojem v komoře, přiložil hlaveň ke spánku a zmáčkl spoušť. Ačkoli to provedl tolikrát, že pravděpodobnost „úspěchu“ byla vysoká, nikdy výstřel nevyšel. Ozvěny traumatizujícího dětství se později často objevují ve spisovatelově tvorbě, především povídkové . Psychoterapeut, který Greena léčil, objevil v chlapci literární talent, a když pak odešel studovat do Oxfordu na Balliol College historii, stal se přispěvatelem studentských novin ...

František Flos (70)

František Flos byl český učitel, dramatik, překladatel a spisovatel. Používal mnoho pseudonymů – Brabec, F. Konopka, Filip Kos, Pěnkava, Rorejs, F. Strnad a F. Vrabec. Představitel tzv. žánrového realismu. Vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové. Nejprve působil jako učitel na Kolínsku, v roce 1923 se stal okresním školním inspektorem v Pardubicích. Většinu svého života prožil v Týnci nad Labem a v Praze. Byl spisovatelem a řadu děl přeložil z francouzštiny. Literatuře se začal věnovat poměrně pozdě, někdy kolem roku 1900. Od roku 1905 redigoval lidové kalendáře a v roce 1920 založil dětský časopis Úsvit. Proslavil se jako autor dobrodružné literatury pro mládež a je společně s Eduardem Štorchem považován za jejího zakladatele v české literatuře. Přestože nikdy nebyl za hranicemi své vlasti, dokázal na základě vyprávění přátel a odborné literatury vytvořit věrohodný obraz cizích zemí, který spojoval s barvitým a dramatickým dějem obsahujícím kromě napětí i morální poselství. Díky své šíři záběru i použití prvků SF je někdy považován za českého Julese Verna.

A. J Cronin (52)

Narodil se jako jediné dítě Jessie a Patricka Croninových. Otec pracoval jako pojišťovací agent a obchodní cestující. Poté, co otec zemřel na tuberkulózu, se přestěhovali k matčiným rodičům do Dumbartonu. Později přesídlili do Glasgowa, kde po absolvování St. Aloysius' College získal v roce 1914 díky svým schopnostem stipendium na studium medicíny na místní University of Glasgow. Studia přerušil v akademickém roce 1916/17, kdy sloužil jako lékař u vojenského námořnictva. Bakalářský titul obdržel v roce 1919, v dalších šesti letech potom zvyšoval stupeň svého lékařského vzdělání. V roce 1921 se oženil s Agnes Mary Gibsonovou, se kterou se seznámil na univerzitě. Manželka, také lékařka, mu pomáhala při výzkumu, pracovala v lékárně a jako asistentka v jeho londýnské praxi. Narodili se jim tři synové, Vincent, Patrick a Andrew. V roce 1930 nastoupil Cronin kvůli chronickému dvanácterníkovému vředu na nucenou dovolenou, na které napsal během tří měsíců svůj první román Hrad mistra kloboučníka. Rukopis byl rychle přijat prvním osloveným nakladatelem, od té doby se Cronin plně věnoval spisovatelské profesi a k lékařské kariéře se již nevrátil. V roce 1939 se v souvislosti s filmováním jeho děl přestěhoval s rodinou do Spojených států, kde strávili s přestávkami následující desetiletí. Od poloviny 50. let se vrátili do Evropy do švýcarského Lucernu a Montreux, kde Cronin pokračoval ve své plodně spisovatelské činnosti a kde v roce 1981 zemřel.

Vladimír Svoboda (38)

Vladimír Svoboda byl český akademický malíř a pedagog. Vladimír Svoboda se narodil v Soběslavi do rodiny profesora Josefa Svobody. V letech 1892-1895 studoval práva na právnická fakultě Německé univerzity v Praze. Právnické studium však opustil a byl přijat k řádnému studiu na pražskou Malířskou akademii. Zda studoval u profesorů M. Pirnera, H. Schwaigra a V. Hynaise, u něhož v roce 1899 studium absolvoval. Následně byl jmenován asistentem na Vysokém učení tecnickém v Brně. Vladimír Svoboda maloval především portréty, krajiny a v jeho díle nechybí ani obrazy s křesťanskými náměty.

Josef Brukner (66)

Josef Brukner byl český spisovatel, překladatel a filmový scenárista. Roku 1951 maturoval na gymnáziu v Písku, poté studoval dramaturgii na FAMU, kterou absolvoval v roce 1955. Roku 1956 začal pracovat jako dramaturg ve Studiu dokumentárního filmu v Praze, odkud musel odejít v roce 1958. V letech 1959 až 1960 byl redaktorem Albatrosu . Poté působil do roku 1972 jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel. Po podepsání petice za osvobození politických vězňů nesměl knižně publikovat, pracoval jako varhaník, kostelník nebo topič. Po sametové revoluci byl v letech 1991 až 1993 šéfredaktorem časopisu Mateřídouška. Jeho bratr Petr Brukner je hercem Divadla Járy Cimrmana. Josef Brukner byl jedním ze spoluautorů tzv. poezie všedního dne, debutoval v časopise Květen. Dále autorem textů k obrázkovým knížkám J. Lady. Kromě vlastní tvorby překládal z polštiny, němčiny a francouzštiny. Zabýval se také ediční činností - výbory z díla F. Šrámka, J. Vrchlického.

Jiří Pober (39)

Narozen 18.4.1910 v Praze, zemřel 8.7.1976 v Říčkách. Nakladatelský, kulturní a rozhlasový redaktor, novinář a publicista, divadelní kritik, překladatel a autor učebnic z angličtiny.

John Irving (55)

John Winslow Irving, rodným jménem John Wallace Blunt, Jr. je americký spisovatel a držitel Oscara za scénář k filmu Pravidla moštárny, který byl natočen podle jeho stejnojmenné knihy. Narodil se 2. března 1942 v Exeteru ve státě New Hampshire za neobvyklých okolností, které později velmi ovlivnily zápletky několika jeho románů: narodil se jako nemanželské dítě jeho matce Helen, dědičce rodu Winslow, jedné z nejstarších a nejvýznamnějších rodin Nové Anglie, protože odmítala, aby John poznal svého pravého otce, profesora ruských dějin. Helen Winslow si později vzala Collina F. N. Irvinga, učitele na prestižní Phillips Exeter Academy. Poté, co přijal příjmení svého adoptivního otce, se tak stal Johnem Irvingem. Až do roku 2000 nikdy nehledal svého pravého otce. Vždy říkával : „ Já už otce mám.“ V roce 2001 se dozvěděl, že má nevlastního bratra z druhého manželství svého biologického otce. V 11 letech byl Irving pohlavně zneužit starší ženou. Tato událost pak inspirovala mnoho jeho děl. Během studií v Exeteru ho učili slavný presbyteriánský teolog a romanopisec Frederick Buechner a učitel George Bennett, ti mu později pomohli účastnit se kurzu tvůrčího psaní v Iowě, prestižního amerického spisovatelského programu, který je jediný svého druhu. Poté studoval krátce na universitě v Pittsburghu a promoval na universitě v New Hampshire. V Iowě studoval po boku budoucích známých spisovatelů – Gaila Godwina, Johna Cayseho a Donalda Hendrieho Jr., také ho učil proslulý Kurt Vonnegut Jr. Svoji první ženu Shylu poznal na svých zahraničních studiích ve Vídni. Když pak velmi nečekaně otěhotněla, vzali se . Před tím, než se v polovině 80. let 20. století rozvedli , měli spolu dva syny. Později se oženil se svou agentkou Janet Turnbullovou, se kterou měl dalšího syna. Na Mount Holyoke College v Massachusetts přednášel jakožto univerzitní profesor anglickou literaturu 19. století. Jeh...

Jiří Bílek (80)

PhDr. Jiří Bílek, CSc. byl český historik, dlouholetý pracovník Vojenského historického ústavu Praha , vědecký pracovník, publicista a překladatel. Též autor beletrie, literatury faktu, krimi, televizních a rozhlasových scénářů, populárně-naučných publikací o záhadách a z oblasti lidové medicíny. Narodil se v Teplicích, absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Specializoval se na dějiny 2. poloviny 20. století, především na vojenství a výstavbu čs. armády. Vedle studií v odborném tisku samostatně publikoval více než 30 knih, v nichž spojuje zájem historika s pohledem milovníka záhad. Pravidelně publikoval je v revue Příliš tajné, napsal také několik rozhlasových a televizních scénářů.

Ivan Němeček (60)

Narozen 19.1.1950 v Praze. Překladatel z angličtiny.

Bertrice Small (68)

Bertrice Small byla americká spisovatelka a nejprodávanější autorka historických a erotických románů podle New York Times. Velkou část života strávila na Long Islandu v New Yorku se svým manželem Georgem Smallem. Byla členkou The Authors Guild, Romance Writers of America, PAN a PASIC. Bertrice Small se narodila jako Bertrice Williams na Manhattanu 9. prosince 1937. Její rodiče byli David a Doris Williamsovi, kteří pracovali v obchodním oddělení televizní produkce. Bertrice Small navštěvovala dívčí školu St. Mary's vedenou anglikánskými jeptiškami v Peekskill v New Yorku. Později nastoupila na Western College for Women v Ohiu, ale školu nedokončila a přešla na Katharine Gibbs College, školu pro sekretářky v Providence na Rhode Islandu, po jejímž absolvování pracovala jako sekretářka v reklamních agenturách. 5. října 1963 se Bertrice Small provdala za George Smalla, se kterým žila dlouhých 49 let až do jeho smrti v roce 2012. Spolu měli syna Thomase Davida, který měl 4 děti - Chandlera, Coru, Sophii a Evana. Více než 30 let žila v nejstarší anglické osadě v New Yorku, na východním konci Long Islandu. Bertrice Small zemřela 24. února 2015 ve věku 77 let v Southold v New Yorku. Její kariéra spisovatelky započala koncem 60. let 20. století. Prvního úspěchu se však Bertrice Small dočkala až o deset let později, kdy se v roce 1978 prosadila s knihou Kadin, sultánova žena. Od roku 1978 napsal více než 50 románů, včetně žánrů historické, fantasy a erotické romance. Mezi její romány patří také Otrokyně lásky a série Letopisy z hranice, Skye O'Malleyová a Dědičky Skye O'Malleyové . Bertrice Small, autorka bestsellerů podle New York Times, se objevil také na dalších seznamech bestsellerů, včetně těch v Publishers Weekly, USA Today a Los Angeles Times. Byla držitelkou mnoha ocenění, včetně Nejlepší historické romance a Vynikající série historických romancí (Outstanding Historical R...

Petr Spálený (64)

Petr Spálený je významný český zpěvák, skladatel a hudebník, který se zasloužil o rozvoj české hudební scény zejména v 60. a 70. letech 20. století. Spálený se narodil 22. března 1944 v Praze a poprvé na sebe upozornil jako zpěvák beatové skupiny Apollobeat v polovině 60. let. Skupina byla známá svou osobitou směsí rocku a beatové hudby, která rezonovala u tehdejší mládeže. Jako sólový umělec se Petr Spálený dočkal úspěšné kariéry s řadou hitů, které se staly evergreeny české hudby.

Petr Čornej (70)

Petr Čornej je český historik specializující se na dějiny pozdního středověku, zvláště husitství, a na historiografii a historickou tradici. Vyučoval dějiny na Univerzitě Karlově a na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Aktuálně působí externě na Husitské teologické fakultě UK v Praze. Petr Čornej vystudoval obory historie a český jazyk na Filozofické fakultě UK v Praze. V roce 1974 nastoupil do Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, kde setrval až do roku 1990. Po roce 1991 vyučoval starší české dějiny na Filozofické fakultě UK. V letech 1992–1999 působil jako zakladatel a vedoucí Katedry dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, kde vyučoval starší české dějiny, světové dějiny, historiografii a vedl semináře s husitskou tematikou a se zaměřením na film a dějiny. Poté působil jako vědecký pracovník a statutární zástupce ředitele v Ústavu pro českou literaturu AV ČR . V letech 2002–2013 pracoval na Literární akademii v Praze, jejímž rektorem byl v letech 2006–2010. Zároveň byl či stále je zapojen do různých grantů a výzkumných projektů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v Ústavu pro jazyk český AV ČR a v Historickém ústavu AV ČR. Je řádným členem Centra medievistických studií a v minulosti byl či stále je členem řady oborových a redakčních rad. Petr Čornej není znám jen jako autor vynikajících vědeckých prací a učebnic. Dlouhodobě se věnuje popularizační činnosti. Spolupracuje s televizí a rozhlasem, píše popularizační knihy a publikuje články v denním tisku. Mezi jeho úspěšné televizní projekty patří například seriál Kronika česká . V poslední době se jako spoluautor scénáře a průvodce pořadem podílel na dokumentárním filmu Vzestup...

Jindřich Hořejší (58)

Jindřich Hořejší byl český básník, publicista a překladatel. Narodil se v Praze - Nuslích jako první z pěti dětí proletáře Vojtěcha Hořejšího a jeho manželky Barbory, rozené Schallerové. Otec pracoval jako truhlářský pomocník, později jako dělník Ringhofferovy vagónky na Smíchově a nakonec byl sklepníkem. Matka byla domácí švadlena rukavic. Studoval na malostranské reálce, kde začal publikovat libreta loutkových her, jednoaktovky a divadelní referáty . V roce 1904, kdy maturoval, otiskl své básně v almanachu absolventů školy. Jeden rok studoval na Pražské technice. V červnu roku 1905 školu opustil a pěšky odešel do Paříže, kde žil až do roku 1914 a stýkal se s českou bohémou. Vystřídal řadu zaměstnání, byl například myčem nádobí v hotelu, vyučoval české řemeslníky francouzštině a později se živil příspěvky zasílanými do českých časopisů. Vystudoval filosofii, francouzský jazyk a literaturu na pařížské Sorboně a ekonomické vědy v Dijonu, kde získal diplom roku 1909. Než narukoval na vojnu, zničil všechny své literární práce. První světovou válku prožil na ruské frontě. Po roce 1918 pracoval jako úředník na ministerstvu pro zásobování lidu, od roku 1922 až do konce života byl smluvním překladatelem do francouzštiny ve Státním úřadě statistickém v Praze. Ve 20. letech byl členem skupiny Devětsil. Jeho bratr Josef Hořejší byl ředitelem menšinových škol, překladatelem a autorem biografických článků o svém bratrovi Jindřichovi. Bratr Alexandr Hořejší byl také básník a překladatel, známý pod pseudonymem Jan Alda. Dcera Jiřina Hořejší je historička umění, bývalá vědecká pracovnice Ústavu dějin umění ČSAV a redaktorka časopisu Umění. Jeho dílo nemá dynamičnost jiných básníků této doby, začal proletářskou poezií a jako jediný z tehdejších básníků u ní zůstal. Během své tvorby neprošel téměř žádným vývojem. Své první články z let 1906-1910 podepisoval pseudonymem - dívčím jménem své matky Barbo...

Amanda Quick (81)

Narodila se 28. března 1948 v Borrego Springs ve státě Kalifornia. Za svobodna se jmenovala Castleová a její matka ji vychovávala společně s jejími dvěma bratry – Jamesem a Stephenem. Svá studia historie na kalifornské univerzitě v Santa Cruz ukončila s hodností bakaláře v roce 1970. Ve studiu pak pokračovala na státní univerzitě v San Jose, kde si udělala doktorát z knihovnictví. Okamžitě po jeho získání se vdala za inženýra Franka Krentze, s nímž se setkala na škole v San Jose. Novomanželé se přestěhovali na Panenské ostrovy, kde Jayne pracovala jako knihovnice na základní škole. O této době Jayne mluví jako o „zhoubě svého profesionálního života“. Práce v knihovně se jí líbila, ale uvědomila si, že to, co se požaduje od učitelky na základní škole, ji neuspokojuje. Změnila tedy své působiště a pracovala jako knihovnice na vysoké škole. Nyní už déle než 30 let žije Jayne se svým manželem Frankem v Seattlu ve státě Washington. Je proslavená svou pracovitostí, protože šest dní v týdnu usedá ke svému psaní už v sedm hodin ráno. Mimo jiné ráda vaří vegetariánská jídla. Díky její minulosti jistě nikoho nepřekvapí, že je velice štědrá vůči knihovnám, kterým pravidelně přispívá nemalými finančními částkami. Založila také univerzitní knihovnický fond, díky němuž si univerzitní knihovny mohou dovolit nakupovat více literatury a finančně přispívá patnácti základním školám v Seattlu na nákupy nových knih. Je rovněž členkou poradního sboru washingtonské univerzity pro nástavbové studium v oboru tvůrčího psaní. Když ještě pracovala jako knihovnice na vysoké škole v Duke, začala s psaním vlastních povídek. Kombinovala v nich prvky romance s postupy science-fiction. Asi šest let psala a rozesílala náměty na romány, ale ty se jí pravidelně vracely se zamítavým stanoviskem. Během této doby zkoušela několikrát se svojí tvorbou skončit, ale ta se jí mezitím stala nutností. Pak se s rodinou přestěhovala do Seattlu, aby tam její manžel pokračoval v kariéře leteckého inženýra. Ani v ...

Věra Höppnerová (92)

Prof. PhDr. Věra Höppnerová, DrSc. se zabývá výzkumem obecného a hospodářského německého jazyka z hlediska morfologie, syntaxe, frazeologie a slovotvorby. Zaměřuje se zejména na jevy, které se liší od češtiny a které jsou proto soustavným zdrojem chyb vzniklých rušivým působením mateřštiny. Teoretická zjištění, která se týkají těchto asymetrií, začleňuje do učebních materiálů pro gymnázia, odborné, vysoké a jazykové školy. Pracoviště: Vysoká škola ekonomická, Pedagodická fakulta Západočeské univerzity v Plzni

Ladislav Smoljak (69)

Ladislav Smoljak byl český filmový, televizní a divadelní režisér, scenárista a herec, čelní postava Divadla Járy Cimrmana. Původní profesí byl učitel a pracoval také jako redaktor. Od konce 60. let spolupracoval se Zdeňkem Svěrákem, se kterým psal divadelní hry o českém fiktivním géniovi Járovi Cimrmanovi a scénáře filmových komedií. Narodil se 9. prosince 1931 v Praze. Jeho rodina z otcovy strany pocházela z Podkarpatské Rusi. Poté, co v roce 1952 odmaturoval na gymnáziu a nebyl přijat ke studiu divadelní režie na DAMU, vystudoval matematiku a fyziku na Vysoké škole pedagogické. Stal se asistentem na Fakultě technické a jaderné fyziky Karlovy univerzity a byl i středoškolským profesorem na gymnáziu v Brandýse nad Labem. V 60. letech 20. století se stal redaktorem Mladého světa a během působení v jeho redakci se podílel na založení čtenářské ankety Zlatý slavík. Později pracoval jako nakladatelský redaktor Mladé fronty, v 70. letech se stal scenáristou Filmového studia Barrandov. Společně se Zdeňkem Svěrákem a Jiřím Šebánkem založili Divadlo Járy Cimrmana. Se Zdeňkem Svěrákem psali pro toto divadlo i „jeho“ hry a společně se také autorsky a herecky podíleli na řadě celovečerních filmů, z nichž některé Smoljak i režíroval. Vedle Divadla Járy Cimrmana byl činný také ve Studiu Láďa Ladislava Smoljaka . Pro toto uskupení napsal několik her . V počátcích jeho kariéry si ho lidé pletli se zpěvákem Petrem Spáleným. Smoljak doufal, že jednou nastane situace, kdy se budou lidé domnívat, že se setkali se Smoljakem a on to ve skutečnosti bude Petr Spálený. Sledoval politickou scénu a často se k ní vyjadřoval. Před sametovou revolucí nacházeli diváci v jeho divadelních hrách politické paralely, které také přispěly k jejich popularitě, ačkoliv se vyhýbal prvoplánové politické satiře. To se odrazilo také v přístupu vládnoucího režimu k Divadlu Járy Cimrmana, které...

Jiří Krásl (58)

Jiří Krásl byl český akademický malíř, ilustrátor, grafik a typograf. Jiří Krásl vystudoval v Praze Státní grafickou školu a pak pod vedením profesora Josefa Nováka Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Většinu své tvorby věnoval ilustracím myslivecké literatury, příběhů o přírodě a dětské dobrodružné literatury. Mezi dětskými čtenáři proslul především jako tvůrce obrázkového seriálu Kulišáci podle scénáře Jaroslava Foglara, který vycházel v časopise ABC v letech 1963–1966.

Antonín Pospíšil (53)

Antonín Pospíšil byl český a československý politik Československé strany lidové a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR a ČSSR, Sněmovny lidu Federálního shromáždění a České národní rady, ministr vlád Československa a České socialistické republiky. Vyučil se soustružníkem kovů a v letech 1926–1936 pracoval jako soustružník u firmy Prokop v Pardubicích. Od mládí se angažoval v křesťanských odborech a od 1928 působil v ČSL, kde patřil k levicovému proudu. Roku 1932 byl zvolen do předsednictva Všeodborového sdružení křesťanského dělnictva, od roku 1936 byl tajemníkem křesťanských odborářů v Pardubickém kraji. V době okupace zaměstnán jako odborový pracovník NOÚZ v Pardubicích a po válce tajemník ROH v Pardubicích. V poválečném období zastával post člena odborové rady Východočeského kraje. Během únorového převratu v roce 1948 patřil v rámci lidové strany k frakci loajální vůči KSČ, která v ČSL převzala moc. Patřil pak k jejím předním funkcionářům a stal se jejím generálním tajemníkem. V únoru 1948 podpořil Aloise Petra a stal se členem Krajského Akčního výboru „obrozené“ Národní fronty v Pardubickém kraji, poté předsedou Krajského výboru ČSL v Pardubicích. V letech 1948–1951 působil jako generální tajemník a od prosince 1951 do března 1968 jako místopředseda ČSL. ČSL též zastupoval v Národní frontě a ve vedení Svazu československo-sovětského přátelství. Byl mu udělen Řád Vítězného února a Řád republiky . Zastával post ve vládě Antonína Zápotockého a Viliama Širokého, kde v letech 1951–1954 byl ministrem dopravy a tento rezort držel pak i v následující druhé vládě Viliama Širokého až do roku 1958. V této vládě potom v letech 1958–1960 zastával post ministra energetiky. Dlouhodobě zasedal v nejvyšších zákonodárných sborech. Ve volbách v roce 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za ČSL ve volebním kraji Pardubice. Opětovně byl zv...

Zdeněk Brdlík (44)

Zdeněk Brdlík byl český akademický malíř, ilustrátor a grafik. Zdeněk Brdlík absolvoval v Praze Státní grafickou školu a posléze Akademii výtvarných umění u profesorů Miloslava Holého a Vladimíra Pukla. Působil jako grafik v časopise Tvorba. Ilustroval knihy o přírodě . Vedle ilustrací a grafiky se věnoval také volné malbě a známkové tvorbě.

Thomas C. Brezina (112)

Miloš Zapletal (51)

Miloš Zapletal , skautskou přezdívkou Zet, je český spisovatel literatury pro mládež, skautský redaktor a činovník. Vyrůstal v Pardubicích, kde jako patnáctiletý vstoupil do vodáckého skautského oddílu; později tu vedl 1. oddíl. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK, obor tělesná výchova, v Praze, před nastoupením literární dráhy krátce působil jako učitel tělesné výchovy. Na konci 50. let se přestěhoval do Liberce, kde vedl skautský oddíl, po rozpuštění Junáka v roce 1970 transformovaný na turistický. Jeho nejvýznamnějším dílem je mnohosvazková Velká encyklopedie her; její dřívější verze vyšla kromě češtiny také v němčině, japonštině, rumunštině a estonštině. Po obnově skautingu v roce 1989 se významně podílel na obnově vydávání skautských časopisů. V Liberci založil nakladatelství Skauting a vytvořil edici Skautské prameny, v níž vyšla řada prvních porevolučních skautských metodických příruček; na mnoha z nich se autorsky podílel. Spoluzakládal skautské kurzy FONS, které významně ovlivnily podobu skautského vzdělávání. Je také činný jako překladatel; z angličtiny přeložil více než deset knih E. T. Setona a z bengálštiny povídky, eseje a projevy Rabíndranátha Thákura. Je považován za pokračovatele Jaroslava Foglara, s nímž také spolupracoval a působil jako editor jeho kronikových knih. Často autorsky spolupracoval také s Miloslavem Nevrlým. V roce 2020 mu byla udělena Stříbrná medaile předsedy Senátu ČR.

Michala Marková (64)

Narozena 23. 1. 1974. Překladatelka z angličtiny a francouzštiny.

Josef Kožíšek (80)

Josef Kožíšek byl český básník, učitel a esperantista. Narodil se v rodině rolníka v Lužanech, gymnázium vystudoval v Plzni a učitelský ústav v Příbrami roku 1881. Pak působil jako učitel či ředitel na řadě tehdejších obecných škol a to až do roku 1920. Mimo jiné v Měčíně a v Klecanech; v letech 1895–1918 byl řídícím učitelem v obecné škole v Zápech. Po první světové válce se stal ředitelem literárního oddělení Státního nakladatelství v Praze. Jeho první verše byly určeny pro příbuzné a přátele jeho žáků a měly nahradit tak zvané „Malé gratulanty“. I další básně psal Kožíšek pro děti, jejichž svět zobrazoval, a stal se tak následovníkem Josefa Václava Sládka a předchůdcem Františka Hrubína. Prosté jsou i názvy jeho sbírek: Doma i Na sluníčku 1890, Oku i srdéčku 1891. První z nich vyšla v roce 1890, když už předtím autor publikoval v časopisech. Nejznámější je asi básnička Polámal se mraveneček. Celkem vydal dvanáct knih, kromě Poupat také čítanky Ráno a Studánka. Kožíšek je i autorem řady pedagogických článků zaměřených zejména na počátky čtení. Kožíšek věděl jak se dětem co nejvíce přiblížit. Používal jednoduchého říkadlového verše.V básničkách je rozpor mezi dobrem a zlem nebo líčí krásy venkovského života a lidové zvyky.

František Kubka (75)

František Kubka byl český novinář, prozaik, básník, germanista a překladatel. František Kubka se narodil na pražském Žižkově v rodině úředníka, c. k. finančního asistenta Františka Kubky a jeho ženy Anny, rozené Fingerové. Na Žižkově také maturoval na gymnáziu. Po maturitě začal studovat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale po začátku první světové války musel narukovat a v roce 1915 byl na ruské frontě zajat. Od prosince 1918 do dubna 1920 byl vojákem československých legií v hodnosti vojín. S legiemi prošel od Irkutska na Dálný východ. V Rusku se též oženil. Do Československa se František Kubka navrátil až v květnu 1921. Na konci téhož roku dokončil studia a získal doktorát na filozofické fakultě. Po návratu se uchytil jako sekretář v nábožensko-výchovné organizaci YMCA, čímž navázal na své zaměstnání u téže organizace na Dálném východě. V listu Prager Presse, což byl vládní deník tištěný německy, pracoval od roku 1927 v redakci pro zahraniční politiku. V rámci své profese často cestoval po východní i západní Evropě. Od roku 1937 byl zaměstnán na ministerstvu zahraničí, to však bylo po vzniku Protektorátu zrušeno. Patřil též do skupiny tzv. Pátečníků, kteří se scházeli u Karla Čapka. V době insigniády se postavil na stranu spisovatelů, kteří české nacionalistické studenty kritizovali. Na přelomu let 1939 a 1940 byl internován v Berlíně. Po dobu války byl pracovníkem ministerstva školství, po obnovení Československa pracoval na ministerstvu informací. V letech 1946–1949 byl činný jako vyslanec v Bulharsku. V březnu 1948 byl v rámci očisty ministerstva zahraničí zařazen jako: "Zahraničí: Na dovolenou s čekatelným, s případným propuštěním ze státních služeb". Od roku 1949 se František Kubka stal spisovatelem z povolání. V roce 1954 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec. František Kubka zemřel 7. ledna 1969 v Praze. V některých ...

François Villon (47)

François Villon byl francouzský básník. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo François des Loges . Vyrůstal v chudobě, později se jej ale ujal bohatý kněz Guillaume de Villon, který jej poslal na studia na pařížskou Sorbonnu. V roce 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem. Místo vzdělání nakonec zvolil bohémský způsob života. Byl zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního studentského spolku Ulita. Za svou činnost byl několikrát odsouzen – 1460, 1461, 1462. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. Dopustil se také loupení, výtržnictví, násilných činů a dokonce v roce 1455 i vraždy kněze, za kterou byl odsouzen k trestu smrti, během čekání na výkon napsal podstatnou část Testamentů. Nakonec byl amnestován, nicméně byl vyhoštěn z Paříže na dobu deseti let a od té doby o něm není nic známo. Verše psal pod pseudonymem Vaillant. Francouzskou poezii vyvedl ze starých forem a témat. Známé jsou např. jeho balady, pozůstávající ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada. O první kompletní překlad jeho veršů do češtiny se postaral Otokar Fischer . Jeho verše jsou drsné, působí starobyle. Další kompletní překlad vytvořila Jarmila Loukotková , která Villonovy verše modernizuje. Oproti Fischerovi měla k dispozici více historických faktů a některé nově objevené básně. Bývá také označován za prvního prokletého básníka a prvního moderního básníka. Ve svém díle mísí vysoký a nízký styl. Vysoký styl obsahuje prvky dvorské poezie, nízký styl má obhroublý až vulgární obsah. Často se setkáme s ironií a výsměchem. Villon se vysmívá společnosti, smrti, a dokonce své vlastní chudobě. Jeho výsměch...

Louis L'Amour (55)

Louis L'Amour, pravým jménem Louis Dearborn LaMoore se narodil v Jamestownu v Severní Dakotě, jako poslední ze sedmi sourozenců. Jeho otec prošel mnoha povoláním, od prodejce zemědělských strojů, veterináře, učitele nebo šéfa policie. Matka byla učitelka, skládala básně. Tím Louis procházel od mala, od jeho rodičů si v jejich knihovně študoval známé sbírky od Lowella, Emersona a dalších. V 18 letech publikoval své první básně. Od 15 let se snažil boxovat, pomáhat v cirkusu, jako námořník procestoval Čínu, Afriku, Dálný východ, Asii. Po návratu do Spojených států se s rodiči přestěhoval do Oklahomy. Začal jako knižní recenzent, vzal si kurzy tvůrčího psaní, bohužel všechny jeho povídky byly zavrženy. V r.1939 vydává první knihu „Kouř z tohoto oltáře“ , kde jeho sbírka básní poukazuje na jeho cesty ze zaoceánských hlubin. Byla vydaná pouze v Oklahomě, kolekce nebyla velmi úspěšná, ale měla dobré recenze. Během 2. světové války sloužil u jednotky tanku torpédoborce ve Francii a Německu. V r. 1946 se usadil v L. A. a napsal plno příběhů pro tamní noviny, kde používal své zážitky z cest. Začal být známý i pod svým pseudonymem, v r. 1950 zažívá své nejlepší období psaní, jeho západní romány se dostali do podvědomí čtenářů a získává i první ocenění zlaté medaile Kongresu za román Hondo. Každý jeho další román byl nápaditý, od kovbojů, po letce, námořníky, nejradši psal o starém Západě. Prošel touto krajinou, která ho učarovala, seznámil se s indiány, drsnými chlapy po krásné ženy. Ačkoli Louis psal po pobavení čtenáře, jeho díla nabízejí fakta o historii a životě tamních lidí. V r. 1981 byl jedním z pěti nejprodávanějších autorů mezi H. Robibinsnem, B. Cartland, I. Wallace a J. Dailey. V roce 1984 byl vyznamenán prezidentským Řádem svobody. Plno jeho knih bylo zfilmováno s westernovskou tématikou. Plno známých hereckých hvězd bylo obsazováno do rolí, např. John Wayne, Sophia Loren, Alan Ladd, Natalie Wood, Sean Connery a Brigitte Bardot. Bylo vy...

Karel Nový (79)

Narozen 8.12.1890 v Benešově, zemřel 23.11.1980 v Praze. Nakladatelský redaktor, novinář, beletrista, též pro děti a mládež, dramatik, překlad z němčiny.

Josef Janáček (42)

Josef Janáček byl český historik a pedagog, který se specializoval především na novověké dějiny Českých zemí. V letech 1945–1949 absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Souběžně studoval i Státní archivní školu v Praze, kterou dokončil v roce 1948. Po studiích pracoval jako archivář v Archivu hl. města Prahy a od roku 1956 jako vědecký pracovník v Historickém ústavu ČSAV. K jeho nejvýznamnějším pracím patří monografie věnované Rudolfu II. , Albrechtu z Valdštejna a českým dějinám 1. poloviny 16. století .

Jan Burian (51)

19. 3. 1929 Hlohovec klasický filolog a historik, překladatel z latiny a starověké řečtiny V letech 1948-52 vystudoval latinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde pak 1953-64 působil jako asistent a odborný asistent na katedře věd o antickém starověku, 1969 se stal docentem. V letech 1964-70 byl vědeckým pracovníkem Historického ústavu Československé akademie věd, 1970-90 vedoucím vědeckým pracovníkem Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská Československé akademie věd. Od 1991 přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, kde byl 1994 byl jmenován profesorem, a od 1995 také na Fakultě humanistiky Trnavské univerzity. Zabývá se dějinami antického Říma, se zvláštním zřetelem na císařské období , ale i obecnými dějinami starověku . Je autorem monografií , spoluautorem populárně naučné knihy Záhadní Etruskové , autorsky se podílel na Dějinách pravěku a starověku . Překládá antická historická díla z latiny a řečtiny, zpravidla ve spolupráci s Bohumilou Mouchovou.

Édouard Riou (47)

Édouard Riou byl francouzský malíř a ilustrátor. Riou byl žákem významného předchůdce impresionismu Charlese-Françoise Daubignyho a své první práce představil roku 1859 . Uplatnil se však především jako ilustrátor, a to zejména prvních románů francouzského spisovatele Julese Verna vydávaných nakladatelem Pierrem-Julesem Hetzelem v rámci cyklu Podivuhodné cesty. Jde o tato Vernova díla: Dále se Riou společně s Hubertem Clergetem podílel svými kresbami na výtvarné stránce Ilustrovaného zeměpisu Francie z roku 1866 a společně s Léonem Benettem, Henrim Meyerem a Julesem Fératem ilustroval Vernovu knihu divadelních her Cesty na divadle z roku 1881. Kromě knih Julese Verna ilustroval Riou například vydání románu Waltra Scotta Ivanhoe z roku 1880 nebo románu Alexandra Dumase staršího Hrabě Monte Cristo z roku 1887. Édouard Riou zemřel roku 1900 v Paříži jako nositel Řádu čestné legie.

Catherine Coulter (62)

Catherine Coulter, celým jménem Jean Catherine Coulter je americká spisovatelka a autorka už více než dvou desítek románů čtenářsky úspěšných romantických a historických románů. V poslední době pak vydala rovněž několik napínavých detektivek, v nichž však opět dominuje romantický motiv. Celkový náklad jejích knížek už dávno přesáhl astronomické číslo deset milionů výtisků. V současné době autorka žije v severní Kalifornii společně s manželem Antonem a stařičkou kočkou Gilley. Catherine Coulter je oddanou milovnicí historie. Jedním z jejích nejoblíbenějších období jsou dávná staletí, kdy severská moře brázdily lodě Vikingů. Tito nezkrotní bojovníci byli také statečnými objeviteli a dobyvateli nových území. Ale nejen to - Vikingové kromě skutků svých velikých bojovníků romanticky oceňovali a opěvovali i příběhy lásky a osudy statečných věrných milenců, kteří neváhali třeba položit pro svou lásku i život. Tyto historické záliby autorky se projevily ve všech jejích románech.

Vlasta Tafelová (69)

Narozena 18. 10. 1920 v České Kubici, zemřela 1. 1. 2006 v Praze. Překladatelka z ruštiny a němčiny.

Teodor Rotrekl (52)

Teodor Rotrekl byl český výtvarník a ilustrátor, věnující se především žánru sci-fi, ale i naučné literatuře pro děti. Theodor Rotrekl se narodil v Brně jako Teodor Rothröckel, ale v roce 1950 si nechal jméno počeštit. Už jako chlapec se zajímal o vědu, techniku a fantastiku. Studoval na gymnáziu a Škole uměleckých řemesel v Brně, v roce 1942 pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kterou vlivem válečných událostí dokončil až v roce 1949. Nejprve začal v roce 1950 pracovat pro SNDK, kde ilustroval například knihu komunistických pohádek Pavla Kohouta O černém a bílém. V roce 1954 nastoupil do Mladé fronty. Ilustroval řadu vědeckofantastických románů od Stanislava Lema, Františka Běhounka a dalších autorů, pracoval i pro další nakladatelství a časopisy. V roce 1959 se zapojil do umělecké skupiny Radar, která se snažila vytvářet moderní umění proti tehdy upřednostňovanému socialistickému realismu. V roce 1970 byla skupina rozpuštěna. V 70. letech měl kvůli odmítnutí invaze sovětských vojsk zakázáno vystavovat své práce v pražských galériích. Po roce 1980 mohl znovu publikovat a věnoval se prakticky výhradně sci-fi až do své smrti. V roce 1991 žil se svou manželkou Tamarou v Horním Bezděkově. Vystavoval své práce v Divadle Semafor , Galerii Čs. spisovatelů , v Německu , Galerii bratří Čapků , DK Šumperk , DK Jihlava . Poprvé ilustroval v časopise Československý voják v roce 1955, dále byl autorem nástěnných maleb pro poštu v Přelouči. Ilustroval 50 knih, desítky různých publikací i učebnic, stovky čísel časopisů vč. ttl.stránky SF časopisu Ikarie. Zemřel v Horním Bezděkově u Kladna v r. 2004. Jeho obrazy vlastní m.j. i Národní galerie.

Rudolf Medek (85)

Rudolf Medek byl český spisovatel a voják. Narodil se v rodině královéhradeckého obuvníka Václava Medka a jeho manželky Marie, rozené Špatenkové. Vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové a v letech 1909–1914 učil na školách v okrese. Měl šest sourozenců, bratr Jaroslav Medek byl autorem románů z 1. světové války. V roce 1914 byl povolán do armády a absolvoval důstojnický kurs. V první světové válce byl nasazen na ruské frontě a o Vánocích 1915 přešel k Rusům. Po pobytu v zajateckých táborech vstoupil do československých legií v Rusku. Účastnil se bitvy u Zborova, po ní doprovázel v Rusku T. G. Masaryka a v letech 1917–1918 byl redaktorem časopisu Československý voják. S legiemi se zúčastnil cesty Sibiří a v roce 1919 byl členem delegace s vojensko-politickým posláním do USA a Francie. Do 31. prosince 1919 dosáhl hodnosti podplukovníka. Po návratu do Československa se ve službách československé armády stal plukovníkem, v dubnu 1931 byl povýšen na brigádního generála. Roku 1919 mu britský král udělil Řád za vynikající službu , ve Francii získal Řád čestné legie; tato vyznamenání po Mnichovské dohodě vrátil. V letech 1920–1929 byl ředitelem Památníku odboje a v letech 1929–1939 a po jeho sloučení s dalšími institucemi do Památníku národního osvobození se stal jeho ředitelem. Od roku 1929 se angažoval i politicky, ale jen jako nestraník . Dne 27. listopadu 1934 vydala skupina českých spisovatelů prohlášení, ve kterých odsuzovali protiněmecké manifestace českých studentů v době tzv. insigniády; tyto útoky nazvali fašistickými. Rudolf Medek na to reagoval 29. listopadu otevřeným dopisem Karlu Čapkovi. V něm se zastával násilně demonstrujících českých studentů a poukázal na původce – německé studenty, kteří obsadili Karo...

Pavel Kohout (80)

Pavel Kohout je český a rakouský básník, prozaik, dramatik a později významný spisovatel samizdatu v exilu. Zpočátku užíval své vlastní šifry GAL a veron. Svou uměleckou dráhu zahájil jako komunista a jeden z představitelů tzv. budovatelské poezie, později prošel osobnostním vývojem/přerodem od bezvýhradné podpory stalinismu přes postupné vystřízlivění, účast na pražském jaru a nucený odchod do exilu v 70. letech až k demokratickému antikomunismu. Jeho první ženou byla herečka Alena Vránová, se kterou se na vlastní přání oženil v den Stalinových narozenin. Z druhého manželství s Annou, asistentkou režie, má tři děti, mezi nimi spisovatelku Terezu Boučkovou a výtvarníka Ondřeje. Jeho třetí manželkou je scenáristka, spoluautorka jeho scénářů, spisovatelka Jelena Mašínová. Narodil se v Praze, kde také roku 1947 maturoval na reálném gymnáziu. V té době byl přesvědčeným komunistou. Byl členem ÚV ČSM a členem ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů . Patřil k tzv. kulturnímu kádru komunistické strany, z čehož pro něj plynul rychlý kariérní vzestup. Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Po maturitě pracoval v mládežnické redakci Čs. rozhlasu mimo jiné s Karlem Kynclem. Jako jedenadvacetiletý nastoupil na místo kulturního atašé v Moskvě . Pak byl šéfredaktorem satirického časopisu Dikobraz . V roce 1952 dokončil studium estetiky a divadelní vědy na Universitě Karlově. Krátce poté začal literárně tvořit . Dosud napsal asi 45 divadelních her – aktovek a adaptací. Během vojenské služby byl vedoucím redaktorem kulturní rubriky časopisu Čs. voják a členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. V roce 1956 byl několik měsíců reportérem a komentátorem vnitropolitické redakce Československé ...

Marie Kornelová (55)

Marie Kornelová je literární pseudonym PhDr. Marie Hrubešové , české spisovatelky a překladatelky. Narodila se v Chrudimi, její otec byl vrchní soudní rada Josef Hrubeš . Bratr, JUDr. Josef Hrubeš , byl za okupace popraven. V Chrudimi vystudovala nejprve dívčí lyceum , na které navázala studiem na místním reálném gymnáziu. Středoškolské studium ukončila v roce 1927 a pokračovala ve studiích na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Titul PhDr získala v roce 1935. Její dizertační práci Máchovy výrazové prostředky k charakteristice osob v románu Cikání vydala svým nákladem filosofická fakulta Karlovy university. Po vystudování se uplatnila jako středoškolská profesorka, nejprve na reálném gymnáziu v Praze; v roce 1935 přešla na obchodní akademii v Chrudimi, kde pracovala až do odchodu do invalidního důchodu v roce 1947. Mimo svoje povolání se v Chrudimi věnovala ochotnickému divadlu a recitaci. Regionální tisk zaznamenal řadu jejích veřejných vystoupení. Dopisovala si se spisovateli Jaromírem Johnem, Karlem Novým, Helenou Šmahelovou, Vladislavem Vančurou. Zemřela v Chrudimi a byla pochována na místním evangelickém hřbitově. Osobní fond Marie Hrubešové-Kornelové je uložen v Památníku národního písemnictví. Pro své dílo používala pseudonym Kornelová, odvozený od jména chrudimského rodáka Viktorina Kornela ze Všehrd. Marie Kornelová překládala z němčiny, angličtiny, francouzštiny, slovenštiny a lužickosrbštiny. Mezi významnější překlady patří : Obdiv k dílu Marie Kornelové se objevil i v korespondenci dvou osobností české literatury – Jaromíra Johna a Vladislava Vančury – z ledna 1942.

Heda Kovályová (36)

Heda Margoliová–Kovályová, známá též jako Heda Margolius Kovály byla česká spisovatelka a překladatelka. Narodila se v Praze do rodiny Ervína a Marty Blochových. Ervín Bloch byl finanční ředitel ve Waldes Koh-i-noor v Praze. Začátkem okupace se provdala za JUDr. Rudolfa Margolia a společně se svými rodiči a manželem byla transportována do Lodže v roce 1941. V roce 1944 byli přesunuti do Osvětimi, kde Blochovi zahynuli. Ona sama byla přemístěna na práci do Christianstadtu a později uprchla do Prahy při pochodu smrti do Bergen-Belsenu. Po 2. světové válce se s manželem shledala v Praze. Pracovala jako grafička pro nakladatelství Symposion a později Rovnost a další nakladatelství. Rudolf Margolius se stal náměstkem ministra zahraničního obchodu a v roce 1952 byl zatčen a odsouzen k smrti v procesu se Slánským. V roce 1955 se znovu provdala za Pavla Kovályho . Začala překládat knihy z němčiny, angličtiny a francouzštiny od známých autorů jako Arnold Zweig, H. G. Wells, Raymond Chandler, Philip Roth, Saul Bellow, John Steinbeck, Arnold Bennett, William Golding, Arthur Miller a dalších. Po invazi v roce 1968 odešla do Spojených států amerických a pracovala jako knihovnice v Harvard Law School Library v Cambridge, Massachusetts. V této době napsala a vydala v exilu svojí autobiografii Na vlastní kůži , která pak vyšla v mnoha překladech a o které napsal Vít Machálek, že je jednou z nejsilnějších českých knih dvacátého století. V České republice byla vydána v letech 1992, 2003 a 2012. V roce 1985 Index v Kolíně nad Rýnem vydal její novelu Nevina, která vyšla znovu v roce 2013 v Mladé frontě. Anglické vydání vyšlo v Soho Press v New Yorku v červnu 2015. V roce 1996 se vrátila natrvalo do Prahy, kde v roce 2010 po dlouhé nemoci zemřela. Helena Třeštíková s ní v roce 2001 natočila pro Českou televizi dokumentární film Hitler, Stalin a já. V roce 2015 vydala Mladá fronta text celého rozhovoru jako knihu po...

Gustav Francl (48)

Gustav Francl byl český novinář, filmový kritik a překladatel z francouzštiny, španělštiny a z angličtiny. Vystudoval na Universitě Karlově romanistiku a srovnávací literatury, byl žákem prof. Václava Černého, titul PhDr. získal v roce 1970. Pracoval jako praktikant v Topičově knihkupectví a knihkupec v Cyrilo-metodějském nakladatelství a knihkupectví a v Orbisu, od roku 1951 byl kulturním redaktorem v Lidové demokracii. Zemřel 6. ledna 2019. Těžištěm jeho práce je jeho překladatelská činnost, v jeho překladech vyšly převážně básnické texty autorů, jako byli Jean de La Fontaine, Guillaume Apollinaire, Gustave Flaubert, Victor Hugo, Jean Racine, Pierre de Ronsard, Louise Labéová, François Villon, Václav Lucemburský či Jan od Kříže. K jeho nejvýznamnějším překladům patří úplné básnické dílo Paula Verlaina. Jazyk jeho překladů je čtivý, místy až hovorový, někdy využívá asonance místo rýmů. Své překlady z francouzštiny sestavil do rozsáhlé antologie francouzské poesie Galský kohout zpívá , která je pokládána za jeho životní dílo a která byla velmi dobře přijata.

Věra Heroldová-Šťovíčková (53)

Věra Šťovíčková-Heroldová byla česká rozhlasová novinářka a překladatelka. Po maturitě na reálném gymnáziu Ch. Masarykové v Praze v roce 1949 nastoupila do Československého rozhlasu, odkud byla vyhozena roku 1970 v rámci normalizačních čistek. Od roku 1959 byla zpravodajkou Československého rozhlasu v Africe a o svém tamním působení vydala čtyři knihy reportáží . Po odchodu z rozhlasu byla krátce asistenkou v Náprstkově muzeu, se kterým nadále odborně spolupracovala, například roku 1993 jako spoluautorka výstavy Africký ornament a tvar . Dále pracovala jako uklízečka a především se věnovala překladům beletrie z angličtiny a francouzštiny. Podepsala Chartu 77. Protože v 70. a 80. letech nesměla publikovat, vydávala své překlady pod jmény přátel . Jejím manželem byl etnolog a orientalista Erich Herold , zaměstnanec Náprstkova muzea. Společně s ním Věra Šťovíčková napsala knihu o africkém orálním umění a přeložili do češtiny klasickou knihu Jamese Frazera Zlatá ratolest.

Zdenka Kabátová-Táborská (45)

Narozena 3.6.1933 v Praze. Malířka, grafička, ilustrátorka.

Tomáš Hrách (60)

Český spisovatel a překladatel z angličtiny a francouzštiny. Vystudoval gymnázium a pak Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, obor přibližné a numerické metody, přičemž v roce 1990 dosáhl titulu Mgr. Od roku 1991 se věnoval překladatelství; nejprve u nakladatelství Talpress, později zejména u Arga. Byl považován za nejtalentovanějšího překladatele své generace. Obec překladatelů po něm pojmenovala Prémii Tomáše Hrácha, která se uděluje v rámci Ceny Josefa Jungmanna za mimořádný překladatelský počin mladého překladatele . Vlastní díla publikoval časopisecky , často pod pseudonymem Moše Kanalduft.

Otokar Březina (78)

Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý , byl český básník a spisovatel, představitel symbolismu. Ovlivnil vývoj české poezie ve 20. století. Narodil se 13. září 1868 v Počátkách č. p. 224 manželům Ignáci Jebavému a jeho manželce Kateřině, rozené Fákové. Pokřtěn byl jako Václav Ignác Jebavý. Otec byl již potřetí ženat a syn Václav vyrůstal jako jediné dítě starších rodičů . Po základní školní docházce v Počátkách přestoupil v roce 1883 na reálku v Telči. Zúčastnil se zde kulturního života a maturoval v roce 1887. Byl spolužákem a spolubydlícím Františka Bauera-Martinkovského. Po maturitě se stal učitelem v Jinošově u Náměště nad Oslavou. V tomto období začíná jeho osamělost a také korespondence s Annou Pammrovou, se kterou si celý život dopisoval. V roce 1888 získal doplňkovou maturitu na učitelském ústavu v Praze a působil v letech 1888–1901 v Nové Říši. Oba rodiče mu umřeli během jednoho týdne, v únoru 1890 a v Nové Říši žil osaměle; věnoval se studiu jazyků, filozofie a vlastní tvorbě. V roce 1894 složil v Soběslavi učitelskou zkoušku pro měšťanské školy, na kterých učil od roku 1901 v Jaroměřicích nad Rokytnou. Od roku 1914 učil se sníženým úvazkem, od roku 1919 až do penzionování měl tvůrčí dovolenou. Roku 1925 odešel definitivně do penze. Roku 1929 zemřel na vrozenou srdeční vadu. Je pochován v Jaroměřicích nad Rokytnou. Náhrobek vytvořil Březinův přítel, sochař František Bílek. Bezprostředně po jeho smrti vyšla celá řada vzpomínkových knih, z nichž nejproslulejší je Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Napsal ji jeden z mála Březinových blízkých přátel po dobu více než třiceti let, Jakub Deml; po vydání vyvolala publikace řadu polemik. Březina psal hlavně prózu – opouští anekdotickou linii, v jeho tvorbě převládá naturalismus, základními motivy toho...

Milena Lukešová (59)

Milena Lukešová byla česká spisovatelka. Milena Lukešová, rodným jménem Kořínková, se narodila v Chocni. Její otec byl železničář. Maturovala v roce 1941 na reálném gymnáziu v Litomyšli, poté se věnovala studiu jazyků. Svá studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nedokončila po bratrově emigraci v roce 1948. Titul PhDr. získala až v roce 1967. Pracovala jako překladatelka a externí lektorka. V letech 1962-1975 pracovala jako redaktorka ve Státním nakladatelství dětské knihy , později Albatros. Závěrečných deset let svého života pobývala ve Spojených státech amerických. Psala knihy především pro nejmenší nebo pro začínající čtenáře. Tvořila také poezii pro mládež. Spolupracovala s rozhlasem, televizí a časopisy . Počínaje rokem 1984 působila jako externí konzultantka v oblasti dětské literatury na bostonské univerzitě.

Marie Fischerová-Kvěchová (60)

Marie Fischerová, rozená Kvěchová byla česká malířka a ilustrátorka. Narodila se v Kutné Hoře, v rodině c. k. berního inspektora Otomara Kvěcha a jeho manželky Marie, rozené Zavačové. Studovala v Praze na Uměleckoprůmyslové škole, kde jejími profesory byli například Jakub Schikaneder či Jan Preisler, poté absolvovala roční studijní pobyt v Paříži u profesora Nandina na Colarossiho akademii . S vypuknutím první světové války se vrátila do Prahy, kde se 16. listopadu 1915 provdala za lékaře Jana Fischera. Díky manželovu povolání se dostala do prostředí nemocnice, kde vznikaly její první kresby novorozenců. V roce 1933 se manželé natrvalo přestěhovali do vily Sacrabonie v Černošicích. Měli spolu tři děti, Marii, Jelenu a Jana. V meziválečných letech byla vyhledávanou autorkou knih pro děti, po komunistickém převratu 1948 ji bylo zakázáno publikovat, i z důvodu jejího příklonu k tradičním hodnotám křesťanské společnosti a přirozené religiozitě řady jejích prací. Uchylovala se proto k portrétování rodinných příslušníků, přátel a známých. Kromě světa dětí byly malířčinou inspirací příroda, svoji zahradu a okolí rodinné vily mnohokrát zachytila v kresbách a akvarelech. Malířka velmi ráda cestovala, navštěvovala především etnografické oblasti Čech i Moravy, odkud přivezla mnoho skic lidových krojů. Za etnografickými reáliemi jezdili manželé Fischerovi i do zahraničí, na Slovensko, Podkarpatskou Rus či do Bulharska. Je známá především jako autorka a ilustrátorka knih pro děti či jako ilustrátorka knih jiných autorů Věnovala se také figurální a portrétní tvorbě, namalovala řadu krajinomaleb, sgrafita pro dětskou opatrovnu ve Dvoře Králové, nástěnné obrazy pro školy, její kresby našly uplatnění i v oblastech užitého umění,...

Kateřina Krištůfková (73)

Narozena 1974. Překladatelka z němčiny a norštiny.

Jeff Kinney (97)

Jeffrey „Jeff“ Kinney je vývojář a designer online her a spisovatel. Je autorem série knih s názvem Deník malého poseroutky a Deník báječného kamaráda které v roce 2012 patřily mezi nejprodávanější dětské knihy v Česku. Dětství strávil ve Fort Washington v Marylandu, počátkem 90. let vystudoval University of Maryland. Žije v jižním Massachusetts se svou manželkou Julií a dvěma syny Willem a Grantem a společně vlastní knihkupectví An Unlikely Store. Časopis Time ho v roce 2009 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí na světě. Má dva bratry a jednu sestru.

Gabriel García Márquez (60)

Gabriel José García Márquez byl kolumbijský spisovatel a novinář píšící španělsky. Často je považován za nejdůležitějšího představitele tzv. magického realismu, přestože je jeho dílo příliš rozmanité na to, aby mohlo být jednoznačně zařazeno. Narodil jako nejstarší ze dvanácti sourozenců v městečku Aracataca v departmentu Magdalenana na severu Kolumbie. Dětství prožil se svými prarodiči, kteří ovlivnili jeho pozdější tvorbu. Jeho dědeček byl plukovníkem v kolumbijské občanské válce na straně liberálů, babička pak pověrčivá žena znalá lidových pověstí. Střední školu navštěvoval v hlavním městě Bogotě, na vysoké škole studoval práva, ale studia nedokončil. Od roku 1948 byl novinářem a dopisovatelem různých provinčních novin. Roku 1954 se stal zpravodajem významného bogotského listu El Espectador. Byl vyslán do Paříže, noviny však byly krátce po jeho příjezdu úředně zastaveny. Tři roky pobýval v tamním hotelu De Flandre a psal. Navštívil několik evropských zemí včetně Československa v letech 1955 a 1957. Roku 1957 se vrátil do Kolumbie, kde se jeho ženou stala Mercedes Barcha. Po nástupu Fidela Castra k moci se stal dopisovatelem kubánské tiskové agentury Prensa Latina. V padesátých letech napsal několik povídkových próz, se kterými ovšem nebyl příliš spokojen, a tak se pustil do psaní filmové kritiky, v Římě dokonce vystudoval režii. Na krátko se pak vrátil do Kolumbie, V té době se s rodinou přestěhoval do Mexika. Později v Barceloně psal i filmové scénáře. V roce 1967 se konečně dostavil literární úspěch v románu o rodině Buendíů, Sto roků samoty, za tři roky se prodalo více než půl milionu výtisků. Dílo psal zavřený v pracovně po osmnáct měsíců, než konečně vyšel s třinácti sty stránkami rukopisu notně čpícími nikotinem. Prodeje pomohly Garcíovi Márquezovi dostat se z dluhů a poskytly mu možnost věnovat se psaní po zbytek života. Po vydání románu Sto roků samoty s...

Eva Hauserová (74)

Eva Hauserová, rozená Černá , je česká publicistka zaměřená na přírodní zahradničení, permakulturistka, spisovatelka, překladatelka, feministka. Po základní a střední škole vystudovala biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Pak krátce nastoupila do Ústavu molekulární genetiky ČSAV, zde se zabývala genovým inženýrstvím. Po mateřské dovolené pracovala jako skladnice, knihovnice a jako redaktorka časopisů ABC , STORY a sci-fi časopisu Ikarie. Odtud odešla do knižního nakladatelství Harlequin Publishers a pracovala jako reklamní copywriterka. V letech 1995 až 1997 se živila překlady z angličtiny a zároveň byla ekologickou aktivistkou v Klubu žen Zeleného kruhu. Poté byla redaktorkou v časopisech Jackie a Marianne. Nyní je na volné noze. Je členkou STUŽ, českého PEN klubu a sdružení Přírodní zahrada, a také čestnou členkou spolku Permakultura CS. V 90. letech byla činná ve sci-fi hnutí, často se účastnila Parconů a s organizací Československý fandom úzce spolupracovala. Mimo psaní povídek a románů se zabývala tvorbou televizních scénářů zaměřených na ekologii a ženy, např. televizní pořady Nedej se, Ženský hlas, ABCDEkologie, Zpátky pod došky, Vybydlená planeta. V roce 1979 se vdala za Františka Hausera, se kterým se v roce 1993 se rozvedla. Má dva syny Jana a Jakuba.

Dalibor Míček (74)

Narozen 5.6.1954 v Uherském Hradišti. Báňský inženýr, PhD., vysokoškolský pedagog, práce z oboru hornictví a geologie, též z problematiky obecné bezpečnosti, překladatel beletrie z angličtiny.